Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

David Hewson

David Hewson

Zločin I

Jedna

Nanna Birková Larsenová prchá temným lesem, kde mrtvé stromy nenabízejí jediný úkryt.

Devatenáct let. Lapá po dechu, třese se v krátké potrhané košilce, bosé nohy klopýtají v lepkavém blátě.

Kořeny jí chňapají po kotnících, spleť větví se natahuje po bledých pažích, jimiž Nanna mává kolem sebe. Padá, šplhá vzhůru, drápe se ven z blátivých prohlubní plných vody. Snaží se utišit drkotající zuby, přemýšlet, doufat, najít skrýš.

To planoucí oko ji sleduje, jako když lovec štve raněného jelena. Pomaličku se blíží, klikatě se za ní sune opuštěnou krajinou Pinseskovenu. Letničního lesa.

Stříbřité kmeny bez větví trčí z holé půdy, podobny údům prastarých koster, ztuhlých v předsmrtné agónii.

Další pád. Horší než všechny předchozí. Země jí mizí pod nohama. Zuřivě buší rukama kolem sebe, vyjekne bolestí a zoufalstvím. Řítí se do špinavé strouhy. Voda je studená jako led. Naráží do kamenů a padlých kmenů, brodí se ostrým štěrkem, který se jí zařezává do masa. Bolí to. Hlava, ruce, lokty, kolena. Tělo jí rozdírá neviditelné dno.

Mrazivá voda. Strach. A on už není příliš daleko.

Nanna se snaží nadechnout a vrávoravě se škrábe z bahna. Vyleze ven na břeh. Rozkročí bosé, rozedřené a krvácející nohy na bažinaté půdě. S blátem mezi prsty se jí teď stojí o něco lépe.

Uvidí strom na pahrbku před sebou. Několik posledních podzimních listů se jí otře o tvář. Kmen je silnější než ty ostatní kolem, a když ho Nanna obejme pažemi, vzpomene si na Theise. Svého otce. Zasmušilého obra, který jí byl vždy pevnou oporou v nestálém světě.

Sevře kmen, přivine se k němu stejně, jako se kdysi tiskla k otci. Zářivá světla tryskového letounu vidí vše dole pod sebou, stroj se osvobozuje z pout gravitace. Míří pryč z Kastrupu a z Dánska. Než zmizí, stačí ještě oslnit a oslepit. V nemilosrdném jasu reflektorů zvedá Nanna Birková Larsenová prsty k obličeji. Ucítí šrám táhnoucí se od levého oka až k tváři. Ošklivou, otevřenou a krvácející ránu.

Cítí jeho pach. Doslova hmatatelně vnímá jeho přítomnost. Na sobě. V sobě.

A pak se v ní, navzdory vší té bolesti a navzdory strachu, jenž ji svírá, uvolní náhlý a vášnivý výbuch vzteku.

Jsi dcera Theise Birka Larsena.

Všichni jí to říkali při každé příležitosti.

Jsi Nanna Birková Larsenová. Theisovo dítě. A taky dcera Pernille. A ty teď v noci utečeš té zrůdě, která tě pronásleduje v Letničním lese kousek od města, kde se – jen pár kilometrů odtud – nachází to teplé a bezpečné místo jménem domov.

Stojí a svírá kmen, jako kdysi objímala otce. S pažemi kolem popraskané stříbřité kůry, v lesklé košilce špinavé od hlíny a krve. Chvěje se, aniž by vydala hlásku, a přesvědčuje sama sebe, že tam vpředu ji čeká spása. Za temným lesem a mrtvými stromy, které nenabízejí jediný úkryt.

Znovu přes ni přejede bílý kužel světla. Tohle nevychází z břicha letounu vznášejícího se nad opuštěnou krajinou jako obrovský mechanický anděl, líně se rozhlížející po zbloudilé ztracené duši, kterou by měl zachránit.

Utíkej, Nanno, utíkej, křikne hlas.

Utíkej, Nanno, utíkej, prolétne jí myslí.

Kužel baterky teď míří na ni. Jako žhnoucí oko. A už je tady.

Dvě

Pondělí, 3. listopadu

„Tam uvnitř, až vzadu,“ oznámil policista. „Našel ji nějaký bezdomovec.“

Sedm třicet ráno. Pořád ještě tma, z nebe cedily provazy ledového deště. Kriminální vicekomisařka Sarah Lundová postávala v závětří špinavé cihlové budovy kousek od doků a sledovala muže v uniformách, jak natahují policejní pásky kolem uzavřeného prostoru.

Poslední místo činu, které v Kodani uvidí. A musí to být vražda. A ještě k tomu ženy.

„Ta budova je prázdná. Ještě prohledáváme ten činžák naproti.“

„Kolik jí bylo?“ zeptala se Lundová.

Policista, skoro toho muže ani neznala, jen pokrčil rameny a setřel si z tváře kapky vody.

„Proč se ptáte?“

Noční můra, chtělo se jí odpovědět. Děsivý sen, který ji probudil v půl sedmé. Zaječela, a v tu chvíli už vzpřímeně seděla v prázdné posteli. Když pak vstala, Bengt – ten hodný, ohleduplný a klidný Bengt – už šmejdil po bytě a dobaloval věci. Mark, její syn, tvrdě spal ve svém pokoji u televize. Ani se nepohnul, když co možná nejtišeji nakoukla dovnitř. Ještě ten den večer měli všichni tři nasednout na letadlo do Stockholmu. Nový život v jiné zemi. Rozhodující krok už udělali. Mosty byly spálené.

Sarah Lundová, osmatřicet let. Vážná žena, neustále pozorující svět kolem sebe, jen samu sebe nikdy. Právě teď začínal její poslední den u kodaňské policie. Ženy jako ona nemívají noční můry, nepronásledují je děsy přicházející ze tmy, ani prchavé záblesky vystrašené mladé tváře, která mohla být kdysi jejich.

Takové představy přenechávala jiným.

„Nemusíte odpovídat,“ promluvil znovu policista. Zamračeně se na ni díval, jak mlčí, zvedl pásku a vedl Lundovou k posuvným kovovým dveřím. „Něco vám ale povím. Já jsem v životě nic podobného neviděl.“

Podal jí modré kriminalistické rukavice a díval se, jak si je natahuje. Pak se opřel ramenem do rezavého kovu. Dveře se otevřely se zapištěním, jako kdyby někdo mučil kočku.

„Za moment budu u vás,“ řekl ještě.

Nečekala a bez zaváhání šla dál, jako to dělala vždycky. Sama. Rozhlížela se kolem sebe. Bystré, doširoka otevřené oči se ani na okamžik nezastavily.

Policista z bůhvíjakého důvodu hned poté, co Lundová vstoupila dovnitř, posuvné dveře zase zavřel. S takovou razancí, že zaúpění neviditelné kočky tentokrát vylétlo o oktávu výš než poprvé, načež Lundovou těžký kus kovu se zařinčením a bouchnutím oddělil od šedivého rána tam venku. Kolem se rozhostilo ticho.

Před ní se táhla chodba a rozkládal se tam prostor připomínající sklad na maso, v němž z trámů visely v pravidelných intervalech háky. Pod stropem zářil jediný shluk žárovek.

Betonová podlaha byla vlhká a leskla se. Ve stínu, na samém konci haly, se cosi pohybovalo. Houpalo se to zvolna jako gigantické kyvadlo.

Pak uslyšela cvaknutí neviditelného vypínače, a okolní prostor se ponořil do stejné tmy, jaká panovala ráno doma v její ložnici, když ji ze spánku vytrhl brutální útok děsivého snu.

„Světlo!“ křikla Lundová.

Její hlas se rozléhal ozvěnou v temných a prázdných útrobách budovy.

„Světlo, prosím.“

Žádný zvuk. Zkušená policistka pamatovala na všechno, co by měla nosit s sebou. Snad kromě zbraně, na kterou jako by si pokaždé vzpomněla až dodatečně.

Baterku ale měla. Na svém místě v pravé kapse. Vytáhla ji a uchopila tak, jak to policisté dělají: ve zdvižené pravé ruce, se zápěstím ohnutým dozadu, aby kužel světla směřoval dopředu a ona viděla i na místa, kam se jiní ještě nepodívali.

Dala se do hledání. Pokrývky. Rozházené oblečení. Dvě pomačkané plechovky od coly. Prázdná krabička od kondomů.

Ušla tři kroky a zastavila se. U pravé zdi, kde se stěna stýkala s podlahou, spatřila kaluž jasně červené lepkavé tekutiny. Přes sloupanou omítku se táhly dvě horizontální čáry. Vypadaly přesně tak, jak se rozmazává krev, když se po podlaze podél zdi vleče tělo.

Lundová sáhla do kapsy, vytáhla balíček s nikotinovými žvýkačkami a strčila si jednu do pusy.

Nebyla to jen Kodaň, co chtěla nechat minulosti. Tabák měl na její černé listině také zamluvené místo.

Sklonila se a sáhla prstem v modré rukavici do lepkavé kaluže. Pak zvedla prst k nosu a čichla si.

Další tři kroky, a narazila na dřevorubeckou sekeru. Topůrko bylo tak čisté a lesklé, jako kdyby nástroj někdo koupil teprve včera. Strčila dva prsty do louže červené tekutiny kolem ostří, promnula je, přičichla a zamyslela se.

Nikdy se nepřiměla, aby jí nikotinová žvýkačka chutnala. Vykročila dál.

Tu věc před sebou teď viděla stále jasněji. Houpalo se to ze strany na stranu. Nepromokavá plachta umazaná od čehosi červeného, až vypadala jako rubáš mrtvoly nebo poražené zvíře.

To něco uvnitř mělo povědomý tvar lidského těla.

Lundová změnila polohu baterky. Nyní ji držela u pasu a zamířila kuželem světla vzhůru. Prohlížela si tkaninu a hledala něco, za co by mohla tu věc uchopit.

Pak jedním rychlým pohybem plachtu strhla, a to, co bylo uvnitř, se teď zvolna pohupovalo v kuželu světla. Ztuhlá tvář, která se ocitla v záři baterky, patřila muži. Ústa měl navěky otevřená do tvaru písmene O. Černé vlasy. Růžové tělo. Monstrózní penis z umělé hmoty napřímený v erekci. Poblikával. Na hlavě muže trůnila zářivě modrá vikingská přilba se stříbrnými rohy a zlatými copy.

Lundová zvedla hlavu a usmála se. Aby jim udělala radost.

K hrudi erotické pomůcky byl přivázaný lístek: Děkujeme, šéfko, za sedm úžasných let. Kluci.

Ze stínů se ozval smích.

Kluci.

Dobrý fór. I když ta krev byla možná pravá.

Policejní velitelství kousek od nábřeží připomínalo šedivý labyrint. Zatímco zvenčí působilo jako ponurá hranatá stavba, za vstupními vraty se návštěvníkům otevíralo kruhové nádvoří, s klasicistními sloupy po obvodu stinného podloubí. Uvnitř budovy se pak zvedala točitá schodiště vzhůru k zakrouceným chodbám se stěnami vykládanými žilkovaným černým mramorem, jež se táhly útrobami stavby v dokonalém kruhu jako vápnem zanesené cévy. Tři měsíce Lundové kdysi trvalo, než se dokázala naučit cestu tímto temným komplexem, ne nepodobným bludišti. Ještě dnes musela občas hodně usilovně přemýšlet, aby přišla na to, kde právě je.

Oddělení vražd se nacházelo v prvním poschodí, na severovýchodní straně komplexu. Sešli se v kanceláři u Bucharda. Nasadila si vikingskou přilbu, poslouchala vtipy ostatních, rozbalovala dárky, které od nich dostala, a mlčky se usmívala, s lepenkovými rohy a zlatými copy na hlavě.

Nakonec jim poděkovala a zamířila k sobě do kanceláře, aby se pustila do balení svých věcí. Nebyla nervózní. Usmála se při pohledu na zarámovanou fotografii Marka, která jí celou dobu stála na stole. Takhle ho vyfotili před třemi roky, když mu bylo devět. Dávno předtím, než jednoho dne dorazil domů s tou komickou náušnicí. A předtím, těsně, než se rozvedli. Pak se objevil Bengt a začal ji přemlouvat, aby se přestěhovali do Švédska a začali nový život na opačné straně ponurých chladných vod mořské úžiny Oresund.

Malý Mark. Neusmíval se tenkrát a nedělá to ani dnes. To se ve Švédsku změní. Stejně jako všechno ostatní.

Lundová shrnula do chatrné lepenkové krabice zbytek věcí ze stolu (zásobu nikotinové žvýkačky Nicotinell na tři měsíce, pera a ořezávátko na tužky ve tvaru londýnského autobusu). Úplně nahoru nakonec položila Markovu fotografii.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel muž.

Podívala se na něj a snažila se odhadnout, co se bude dít. Vždycky to tak dělala. Z koutku úst mu visela cigareta. Měl krátké vlasy, ve tváři přísný výraz. Velké oči, velké uši. Laciné a trochu příliš mladistvě působící oblečení na člověka jen o málo mladšího než ona. Nesl si krabici, která se podobala té její. Dokázala rozeznat plán Kodaně, dětský koš na basketbal, jaký se dá připevnit na stěnu, malé policejní autíčko na hraní a sluchátka.

„Hledám kancelář Lundové,“ zahlásil muž s pohledem upřeným na vikingskou přilbu, nasazenou teď na špičkách nových lyží, které dostala od kolegů u snídaně.

„To jsem já.“

„Jan Meyer. Tohle tady, to je zdejší uniforma?“

„Stěhuju se do Švédska.“

Lundová zvedla krabici a oba kolem sebe chvilku tančili, jak se snažila projít ke dveřím.

„Proboha…, ale proč?“ vylétla z Meyerových úst otázka.

Položila krabici, shrnula si dozadu nepoddajné hnědé vlasy a pokusila se zamyslet, jestli v kanceláři nenechala něco důležitého.

Příchozí vzal basketbalový koš a zadíval se na stěnu.

„Moje sestra udělala taky něco takovýho,“ dodal.

„Co jako?“

„Neuměla si tady poradit s vlastním životem, a tak se odstěhovala s jedním chlapíkem na Bornholm.“ Meyer připevnil koš nad registratury. „Fajn chlap. Nefungovalo to.“

Lundovou přestalo bavit hrát si s vlasy, vylovila z kapsy gumičku a stáhla si je do ohonu.

„Proč ne?“

„Strašnej zapadákov. Šíleli z toho, jak tam celý dny poslouchali jenom prdění krav.“ Vytáhl cínový pivní korbel a obracel ho v dlaních. „Kam se stěhujete vy?“

„Do Sigtuny.“

Meyer stál na místě a mlčky na ni hleděl.

„Taky zapadákov,“ dodala.

Dlouze potáhl z cigarety a z krabice vyndal dětský fotbalový míč. Pak položil na stůl malé policejní autíčko a začal s ním jezdit tam a zpátky. Když se kolečka hračky roztočila, rozblikal se modrý majáček a ozvala se i sirénka.

Bavil se tím ještě, když do kanceláře vešel Buchard s papírem v ruce.

„Už jste se seznámili,“ prohodil šéf. Nebyla to ale otázka.

Brejlatý strejda, vedle kterého seděla u snídaně, byl ten tam.

„Měli jsme to potěšení,“ začala Lundová.

„Tohle přišlo právě teď.“ Buchard jí podal hlášení. „Jestli ale máte moc práce s uklízením…“

„Já mám čas,“ odtušila Lundová. „Celý den.“

„Dobře,“ řekl Buchard. „Tak co kdybyste vzala Meyera s sebou?“

Muž s krabicí zamáčkl cigaretu a pokrčil rameny.

„On si vybaluje,“ namítla Lundová.

Meyer pustil autíčko, vzal míč a začal si s ním pohazovat.

Vesele se zašklebil. Najednou vypadal jinak. Lidštěji. Dospěleji.

„Nikdy toho nemám tolik, abych nemohl makat.“

„Dobrý začátek,“ přikývl Buchard spokojeně. „Tohle by se mi líbilo, Meyere. A vám se to bude líbit taky.“

Lundová měla spuštěné okénko a ze svého místa vedle řidiče bloudila pohledem po Kalvebod Falled. Třináct kilometrů od města, kousek od vody. Po několika propršených dnech se dočkali zářivě jasného dopoledne. Bylo pravděpodobné, že takové počasí nevydrží příliš dlouho. Bažinatá krajina rovná jako stůl, zežloutlá tráva a strouhy plné vody se táhly až k obzoru. Po pravé straně se rýsoval temný les holých stromů. Slabá vůně moře, o něco bližší pach vlhké hnijící vegetace. I ve vzduchu byla cítit vlhkost. Moc nescházelo, aby začala mrznout. Studená lezavá zima se hlásila o slovo.

„A to tam nebudete smět nosit zbraň? A ani zatýkat ne? A co dávat pokuty za špatný parkování?“

Jakýsi člověk, který vyrazil časně ráno vyvenčit psa, našel venku kus dívčího oblečení. Na opuštěném místě kousek od území porostlého stříbrnými břízami, známého jako Pinseskoven. Letniční les.

„Člověk tam musí být Švéd, aby mohl zatýkat. Tak to…“ Lundová zatoužila, aby na jeho otázky nezačala nikdy odpovídat. „Tak to prostě funguje.“

Meyer si nacpal do pusy plnou hrst chipsů, načež zahodil sáček rovnou pod nohy. Řídil jako nedospělý kluk. Příliš rychle, a také příliš dovoloval svým myšlenkám, aby se zaměstnávaly něčím jiným.

„A co na to váš syn?“

Vystoupila. Ani se neohlédla, jestli ji následuje.

Na místě nálezu už byl přítomen detektiv v civilu a jeden policista v uniformě, který se procházel po trávou zarostlé vyvýšenině a kopal do suchých drnů. Moc toho neměli. Bavlněné tričko s květinovým vzorem. Kus oblečení, jaké by mohla nosit dospívající dívka. A průkazka z videopůjčovny. Obojí již uložené v plastových sáčcích na důkazní materiál. Na tričku byly skvrny od krve.

Lundová se otočila kolem dokola o tři sta šedesát stupňů. Její velké třpytivé oči se jako vždy rozhlížely kolem a hledaly.

„Kdo sem chodí?“ zeptala se muže v uniformě.

„Ve dne děti ze školky a školy na přírodopisné vycházky. V noci šlapky z města.“

„Takže flek, kam se vyráží s někým za prachy,“ ozval se Meyer. „Kampak se dnes poděla romantika, táži se?“

Lundová se pořád otáčela dokola.

„Kdy se to tady objevilo?“

„Včera. V pátek ne. To tady byli nějací školáci na výletě. Našli by to.“

„Žádné telefonáty? Ani hlášení z nemocnice?“

„Nic.“

„Žádná představa, čí by to mohlo být?“

Ukázal na sáček s tričkem.

„Velikost osm,“ řekl detektiv. „To je všechno, co víme.“

Tričko vypadalo lacině. Květiny byly tak křiklavé a současně působily natolik dětsky, že to mohlo být míněno i jako ironie. Jako vtip dospívající holky. Jako něco, v čem vypadá sexy a současně jako malá holčička.

Lundová se podívala na druhý sáček a prohlédla si průkazku z videopůjčovny.

Bylo na ní jméno: Theis Birk Larsen.

„Našli jsme to kousek od cesty,“ dodal policista. „To tričko bylo tady. Možná se porvali a on ji vyhodil z auta. A pak…“

„A pak,“ ozval se Meyer, „si ona posbírala boty a kabát a kabelku a kondomy a vrátila se pěšky domů, aby mohla čučet na bednu.“

Lundová zjistila, že nedokáže odtrhnout pohled od lesa.

„Chcete, abych promluvil s tím Birkem Larsenem?“ zeptal se uniformovaný policista.

„Udělejte to,“ přisvědčila a pohlédla letmo na hodinky.

Osm hodin a bude po všem. Sbohem, Kodani i živote, který zde vedla.

Meyer k ní přistoupil a Lundová si uvědomila, že ji zahalil oblak cigaretového kouře.

„Co kdybysme si s ním promluvili my dva, Lundová. Nechat tady nějakou couru… A zmlátit ji… Takový kunčofty si fakt nechám líbit.“

„Tohle ale není práce pro nás.“

Cigareta odlétla do nejbližší škarpy.

„Jasně. Já jenom, že…“ Vytáhl z kapsy balíček žvýkaček. Zdálo se, že tenhle člověk žije výhradně na bramborových lupíncích, sladkostech a cigaretách. „Prostě bych si s ním chtěl popovídat.“

„O čem? Není to žádný případ. Prostitutky si nikdy nechodí stěžovat.“

Meyer se k ní naklonil a začal s ní mluvit tónem, jako když učitel osloví malé dítě.

„Já jsem ale v povídání s lidma vážně dobrej.“

Měl nápadné, skoro komicky působící uši a výrazné jednodenní strniště. Pomyslela si, že by se mu mohlo dobře pracovat v převleku. A možná to dělal. Vzpomínala si, jak o něm Buchard mluvil. Kriminálník z ulice. Polda. Meyer by zvládl obě role.

„Už jsem říkala…“

„Měla byste mě u toho vidět, Lundová. Vážně. Než odjedete. Bude to můj dárek Švédům.“

Vzal jí průkazku z prstů. Přečetl jméno, které na ní bylo.

„Theis Birk Larsen.“

Sarah Lundová se ještě jednou otočila kolem dokola. Snažila se uložit do paměti zežloutlou trávu, strouhy a lesy.

„Řídit budu já,“ řekla pak.

Pernille se tyčila nad jeho rozložitou hrudí a smála se jako dítě.

Polonazí, na kuchyňské podlaze v půli dopoledne normálního pracovního dne. Byl to Theisův nápad, což platívalo i pro většinu všeho ostatního.

„Obleč se,“ zavelela pak, skulila se z něho a postavila se. „A jdi už makat, ty zvíře.“

Vesele se zašklebil. Jako ten praštěný kluk, jak si ho pořád pamatovala. Pak se nasoukal do jasně červených montérek s laclem. Čtyřiačtyřicet. Rezavé vlasy, které začínaly šedivět, mohutné kotlety táhnoucí se až k široké bradě. Tváře připravené kdykoli přepnout z výrazu plného vášně do chladné masky. A pak zase do obvyklé nehybnosti.

Pernille byla o rok mladší než on. Žena věčně v jednom kole, která nepřišla o figuru ani po třech dětech. Pořád dokázala přitáhnout jeho pohled stejně snadno, jako se jí podařilo před dvaceti lety na jejich prvním rande.

Sledovala ho, jak se souká do své objemné pracovní kombinézy, načež se rozhlédla po jejich malém bytě.

Nannu nosila v břiše, když se do Vesterbro přestěhovali. A ještě pořád, když se vzali. Tady, v téhle prozářené místnosti plné barev, s kytkami v květináčích za oknem, s fotografiemi na stěnách a mezi spoustou krámů, které se nahromadí v průběhu života rodiny, ji vychovávali. Z pištícího miminka až do nádherné dospívající dívky. A potom, po až příliš dlouhé pauze, k ní přibyli ještě Emil s Antonem, kterým teď bylo sedm a šest.

Jejich byt se nacházel nad rušným skladem a garážemi speditérské firmy Birk Larsen. Tam dole panoval mnohem větší pořádek než tady, v přeplněných místnostech, kde bydleli. Všech pět se jich tady neustále motalo jeden přes druhého a výsledkem byla změť nejrůznějších krámů a drobností spojených se vzpomínkami, obrázků, hraček a spousty cetek.

Pernille se podívala na bylinky v okně, mezi jejichž listy pronikalo dovnitř zelenavé světlo.

Plné života.

„Nanna bude brzo potřebovat svůj byt,“ prohodila, zatímco si upravovala dlouhé kaštanové vlasy. „Mohli bychom složit zálohu, co myslíš?“

Chraplavě se zasmál.

„Umíš si vybrat pravou chvíli. A ona taky. Počkej ale, ať nejdřív dodělá školu.“

„Theisi.“

Přivinula se znovu k jeho statným pažím a podívala se mu do tváře. Některým lidem naháněl Theis Birk Larsen strach. Jí ne.

„Možná to nebude potřeba,“ prohlásil.

Na jeho drsné tváři se vymodelovaly vrásky, když se mazaně zašklebil, jako kdyby si ji chtěl dobírat.

„Proč?“

„To je tajemství.“

„Pověz mi to!“ vykřikla Pernille a začala ho zaťatou pěstí tlouct do hrudi.

„Pak by to už nebylo tajemství.“

Zamířil dolů po schodech do firemních prostor. Následovala ho.

Auta, zaměstnanci, palety a náklady balené ve fólii. Dodací listy a rozpisy jízd.

Prkna v podlaze jejich bytu vždycky vrzala. Možná u toho i křičela a oni to všechno dole slyšeli. Četla to ve veselých úšklebcích jejich tváří. Vagn Skarbak, Theisův nejstarší kamarád, který znal jejího muže dokonce déle než ona sama, před ní smekl imaginární klobouk.

„No tak mi to pověz!“ rozkázala a sundala z háčku Theisovu starou koženou bundu.

Birk Larsen si bundu oblékl, vytáhl starou známou černou vlněnou čapku a natáhl si ji na hlavu. Červený uvnitř, černý navenek. Vypadal, jako kdyby v téhle uniformě ožíval. Jako bojechtivý tuleň s červenou hrudí, hrdý na území, které mu patří, a připravený bojovat o ně s jakýmkoli vetřelcem.

Letmo se podíval na podložku s papíry, odškrtl místo určení nákladu, pak zavolal Vagna Skarbaka do nejbližší dodávky. I ona byla jasně červená a podobně jako firemní kombinézy měla i ona na boku jméno Birk Larsen. Stejně jako červená tříkolka s bedýnkou na náklad, se kterou Skarbak pořád ještě jezdil. Osmnáct let poté, co ji koupili, aby v ní vozili po městě Nannu.

Birk Larsen. Patriarcha skromné šťastné dynastie. Král svého malého kousíčku země ve Vesterbro.

Tleskl mohutnýma rukama, vyštěkl rozkazy a odjel.

Pernille Birková Larsenová tam stála, dokud se muži nevrátili zase zpátky k práci. Bylo třeba dodělat daně. Platit se muselo, ale radost z toho nikdo neměl, a tak bylo třeba peníze i zatajovat, protože nikdo nedává vládě všechno, pokud se to dá zařídit nějak jinak.

My už víc tajemství, Theisi, vážně nepotřebujeme, pomyslela si.

Pod zlatou sochou zakladatele města Absalona, pod věží zvonice a linií střechy s cimbuřím, naproti pevnosti z červených cihel zdobené věžičkami, která byla kodaňskou radnicí, zářila trojice plakátů.

Kirsten Ellerová, Troels Hartmann, Poul Bremer. Usmívali se, jak to umějí jen politici.

Ellerová svírala tenké úzké rty k sobě v čemsi, co se podobalo úšklebku. Strana středu, navěky zakotvená v poklidné zemi nikoho, doufala, že se dokáže přiklonit k tomu či onomu konkurentovi, aby pochytala pár drobků ze stolu, u něhož hodují ti silnější.

Pod ní se díval Poul Bremer zářivým pohledem na město, které mu patřilo. Dvanáct let primátorem Kodaně, plnoštíhlý a spokojený politik se styky v parlamentu. Držící nitky, díky nimž dokáže ovládat pokladnu, zvyklý na přelétavé názory lenivých spolustraníků a disponující sítí stoupenců a příznivců, kteří ho poslechnou na slovo. Černé sako, bílá košile, decentně šedá hedvábná vázanka, luxusně působící černé brýle. Ve svých pětašedesáti hrál roli oblíbeného strýčka, který zahrnuje všechny kolem sebe dary a laskavostmi. Jako chytrý příbuzný, který zná veškerá tajemství a který všechno ví.

A nakonec Troels Hartmann.

Ten mladý. A hezký. Politik, na kterého se ženy rády podívají a kterého tajně milují.

Oblečen v barvách Liberální strany. Modrý oblek. Modrá košile, u krku rozepnutá. Hartmann: dvaačtyřicet let, věčný kluk, s hezkými nordickými rysy, byť v jeho jasných kobaltových očích lze najít i náznak bolesti, který unikl fotografovým čočkám. Dobrý člověk, sděluje lidem tahle fotografie. Příslušník nastupující generace, která energicky vytlačí tu starou. Přináší zbrusu nové myšlenky a také příslib změn. Část cesty má už ostatně za sebou. Energicky a s rozhledem zastává funkci náměstka primátora pro školství. Už nyní tak řídí část života města. I když jenom tu, která souvisí se školami.

Trojice politiků, která se chystá utkat o vládu nad Kodaní. Nad hlavním městem, ve kterém žije, pracuje, hašteří se a navzájem spolu bojuje víc než pětina z pěti a půl milionu obyvatel Dánska. Mladí i staří. Rodilí Dánové stejně jako nedávní, občas jen zpola vítaní imigranti. Poctiví i přičinliví, líní i zkorumpovaní. Zkrátka město jako kterékoli jiné.

Ellerová byla za outsidera; její jediná šance spočívala v tom, že s někým uzavře co možná nejvýhodnější dohodu. A Hartmann, to je zase mladý idealista. Jeho protivníci by řekli, že je naivní, když tak odvážně doufá, že vystrnadí Poula Bremera, jedničku městské politiky, z postavení, které tento starý pán již dávno považuje za své vlastnictví.

V mrazivém listopadovém odpoledni zářily jejich tváře pro fotoaparáty, novináře i lidi v ulicích. Tam za zaprášenými ozdobnými okny cihlového hradu, v němž sídlila kodaňská radnice, v chodbách s galeriemi a v místnostech podobných celám, v nichž se scházejí politici, aby šeptem kuli tajné plány, ale bujel naprosto jiný život.

Lesklé dřevo. Dlouhá štíhlá okna s olovnatým sklem. Kožený nábytek. Zlato, mozaiky a obrazy. Vůně naleštěného mahagonu.

Hartmannovy plakáty všude kolem. Opřené o stěny, připravené na vyvěšení ve městě. Válející se na stole. V dřevěném rámu. Portrét jeho manželky na nemocničním lůžku. Tichá, statečná a krásná. Měsíc předtím, než zemřela. Vedle ní fotografie Johna F. Kennedyho a jeho Jackie s laníma očima v Bílém domě. V pozadí tehdy hrála kapela a muzikanti na nich viseli očima. Ona se usmívala v nádherných večerních šatech. Kennedy si s ní povídal a právě jí šeptal cosi osobního do ucha.

Bílý dům. Ve dnech před Dallasem.

Troels Hartmann se ve své kanceláři zadíval na fotografie, načež přelétl pohledem ke kalendáři na stole.

Pondělí ráno. Před sebou měl tři nejdelší týdny svého politického života. A teď první z nekonečné série schůzek a shromáždění.

Dva Hartmannovi nejbližší poradci seděli na opačné straně stolu. Před sebou notebooky, procházeli si agendu začínajícího dne. Morten Weber, manažer kampaně, přítel od dob vysokoškolských studií. Oddaný, tichý, samotářský, soustředěný na práci. Čtyřiačtyřicet let. Nepoddajné kudrnaté vlasy pod rozrůstající se ploškou pleši. Vlídná, zanedbaně působící tvář se zaujatým výrazem. Těkající oči za lacinými brýlemi se zlatými obroučkami. Nikdy se nestaral o to, jak vypadá. Zdálo se, že celý minulý týden nosil stále totéž jedno jediné ošuntělé pomačkané sako, které se nehodilo k jeho kalhotám. Nejšťastnější při dolaďování maličkostí v komisích a dojednávání dohod v zakouřených místnostech.

Občas si odsunul židli od stolu, stáhl se do tichého kouta, vytáhl jehlu a inzulin, vyhrnul si košili a zabodl jehlu do ochablého bílého břicha. A pak se znovu zapojil do debaty, aniž by ztratil jedinou souvislost.

Rie Skovgaardová, politická poradkyně, která vždycky předstírala, že si ničeho nevšímá.

Hartmannova mysl odlétla pryč od Weberova seznamu schůzek. Na okamžik měl dojem, jako kdyby se ocitl mimo svět politiků. Dvaatřicetiletá. Hranatá soustředěná tvář, spíš přitažlivá než krásná. Bojovná, s pronikavým úsudkem a vždy elegantní. Dnes na sobě měla přiléhavé zelené šaty. Drahé. Její tmavé vlasy vypadaly, jako by si je vypůjčila z fotografie Jackie Kennedyové z doby kolem roku 1963, kterou měl Hartmann na stole. Dlouhé a vlnící se na jejím štíhlém krku. Účes působil ležérně, byť ani jediný vlásek nebyl jinde, než kam patřil.

„Sestřih z prezidentského pohřbu,“ říkal té úpravě vlasů Weber, ovšem pouze za zády dotyčné. Když se Rie Skovgaardová objevila před Hartmannem poprvé, vypadala jinak.

Zatímco Morten Weber byl synem učitele z Aarhusu, Skovgaardová přišla vybavena lepšími styky. Její otec byl vlivný poslanec. Než se dala do služeb liberálů, pracovala v jedné kodaňské reklamní agentuře s centrálou v New Yorku, v níž odpovídala za kontakt s klienty. Teď dělala reklamu Hartmannovi. Nabízela jeho image i myšlenky; namnoze stejně, jako v minulosti propagovala životní pojištění či obchodní řetězce.

Tvořili vlastně jen těžko uvěřitelný tým a občas působili poněkud rozpačitě. Záviděla snad ona Weberovi? Že před ní má náskok dvou desítek let, během nichž si prošlapával cestu vzhůru v sekretariátu Liberální strany jako člověk skrytý v zákulisí, zatímco Hartmannovi přinášely pohledný obličej a okouzlující chování publicitu a hlasy voličů?

Rie Skovgaardová byla nováček. Vycítila tady svou příležitost. Ideologie ji ale nudila.

„Debata dnes v poledne. Potřebujeme do té školy dostat plakáty,“ začala klidným profesionálním tónem. „A potřebujeme…“

„Už je to zařízeno,“ odpověděl Weber a mávl prsty k počítači.

Vypadalo to na pošmourný den. Déšť a mraky. Z kanceláře měl Hartmann výhled na průčelí hotelu Palace. Jeho modrý neon ozařoval místnost zvláštním světlem.

„První, co jsem udělal, bylo, že jsem tam poslal auto.“

Založila si hubené ruce.

„Ty myslíš na všechno, Mortene.“

„Musím.“

„Co tím chceš říct?“

„Bremer.“ Weber zamumlal jméno, jako kdyby to bylo sprosté slovo. „Bremer to město nezískal náhodou.“

Hartmann se znovu vmísil do hovoru.

„Už mu nebude patřit moc dlouho.“

„Viděli jste poslední výsledky předvolebních průzkumů?“ zeptala se Skovgaardová.

„Vypadají dobře,“ přikývl Hartmann. „Líp, než jsme doufali.“

Morten Weber zavrtěl hlavou.

„Bremer je viděl taky. A nebude sedět na zadnici, aby si nechal svoje království proklouznout mezi prsty. Ta debata v poledne, Troelsi. Je to škola, jsme tam na domácí půdě. Budou tam média.“

„Mluv o školství,“ skočila mu Skovgaardová do řeči. „Žádali jsme o navýšení dotací, aby se mohlo pořídit víc počítačů. Lepší přístup k internetu. Bremer jejich přidělení zablokoval. Záškoláctví teď vyletělo na dvacet procent. Můžeme to hodit na něj.“

„On to zablokoval osobně?“ zeptal se Hartmann. „Ty to víš?“

Mazaná grimasa.

„Podařilo se mi dostat se k pár důvěrným zprávám.“

Skovgaardová mávla jako školačka přistižená při něčem, co se nedělá, drobnýma rukama nad dokumenty, které ležely před ní.

„Je to tady černé na bílém. Můžu zařídit, aby to uniklo ven, pokud budu muset. Mám tady spoustu věcí, co se na něj dají hodit.“

„Můžeme se, prosím, vyhnout takovým ubohostem?“ skočil jí Weber do řeči se špatně zastíraným podrážděním. „Lidé od nás čekají něco lepšího.“

„Lidi od nás čekají, že to projedeme, Mortene,“ oplatila mu stejným tónem Skovgaardová. „A já se to pokouším změnit.“

„Rie…“

„My se tam dostaneme,“ přerušil je Hartmann. „A uděláme to, jak se to udělat má. U snídaně jsem se sešel s Kirsten Ellerovou. Myslím, že s námi chtějí spolupracovat.“

Oba poradci mlčeli. Pak se Skovgaardová zeptala: „Mají zájem o spojenectví?“

„S Kirsten Ellerovou?“ zabručel Weber. „Proboha. To je jako uzavřít dohodu s ďáblem.“

Hartmann se opřel na židli, zavřel oči a cítil se tak dobře, jak už dlouho ne.

„Časy se mění, Mortene. Poul Bremer začíná ztrácet podporu. A pokud by nezanedbatelná váha Kirsten byla na naší straně…“

„Tak máme koalici, která bude mít většinu,“ dopověděla Skovgaardová rozzářeně.

„Tohle musíme promyslet,“ poznamenal jen Weber.

Zazvonil mu telefon. Poodešel k oknu, aby ho zvedl.

Troels Hartmann listoval papíry, které mu připravila poradkyně na polední debatu.

Skovgaardová si přisunula židli vedle jeho, aby mohli číst spolu.

„Ani mě nepotřebuješ, co? Jsou to všechno tvoje nápady. My ti jenom připomínáme, co si myslíš.“

„Já to ale potřebuju připomínat. A ztratil jsem hodinky! Byly to skvělý hodinky. Byly to…“

Skovgaardová do něj dloubla loktem. Stříbrné hodinky Rolex držela v dlaní. Diskrétně. Pod stolem, aby je nikdo jiný neviděl.

Rozevřela prsty a vtiskla mu je do dlaně.

„Našla jsem je pod postelí. Nedokážu si představit, jak se tam mohly dostat. Ty snad ano?“

Hartmann si navlékl hodinky na zápěstí.

Weber se vrátil od okna s telefonem v ruce a znepokojeným výrazem.

„To byla sekretářka primátora. Bremer se s tebou chce vidět.“

„Kvůli čemu?“

„Nevím. Chce s tebou okamžitě mluvit.“

„Za patnáct minut,“ odtušil Hartmann a zkontroloval si čas. „Nejsem jeho poskok.“

Weber se zatvářil zmateně.

„Neříkal jsi mi, že jsi ztratil hodinky?“

„Za patnáct minut,“ zopakoval Hartmann.

Chodby se rozbíhaly na všechny strany. Dlouhé a samý lesk. Nad nimi fresky znázorňující bitevní výjevy a slavnostní obřady. Impozantní postavy v brněních shlížely na lidičky chvátající jako broučci dole pod nimi.

„Nevypadáš spokojeně,“ prohodil Hartmann, zatímco kráčeli směrem k části radnice vyhrazené primátorovi.

„Spokojeně? Jsem manažer tvojí kampaně. Do voleb zbývají tři týdny. A ty dáváš dohromady koalice a mně nic neřekneš. Tak co chceš? Abych si tady zpíval? Tancoval? Vyprávěl vtipy?“

„Myslíš si, že Bremer o tom ví? O Kirsten Ellerové?“

„Poul Bremer zaslechne i to, co si mumláš ze spaní. A kromě toho: kdybys byl Kirsten Ellerová a snažil se s někým dohodnout, tak bys nabízel dohodu jenom jedné straně?“

Hartmann se zastavil u dveří do zasedacího sálu městské rady.

„Nech to na mně, Mortene. Já to vyřeším.“

Poul Bremer stál v košili na pódiu u svého oficiálního primátorského křesla, jež mu patřilo posledních dvanáct let. Bodrým hlasem něco vyprávěl do telefonu.

Hartmann došel blíž k němu a zvedl knihu, která ležela na stole vedle mikrofonu. Životopis Cicerona. Současně naslouchal. Jak měl ve zvyku.

„Jistě, jistě. Poslechněte, co vám teď řeknu.“ Hluboký velkomyslný smích, jakým Bremer zahrnoval ty, které měl v oblibě. „Příště se do vlády dostanete. Budete ministr. Předpovídám vám to a já se nikdy nepletu.“ Letmo se podíval na návštěvníka. „Promiňte, už budu muset končit.“

Bremer se posadil na jednu z židlí pro členy městské rady. Ne do primátorského křesla.

„Vy jste tuhle knihu četl, Troelsi?“

„Ne, bohužel.“

„Vezměte si ji. Poučný dárek. Připomíná nám, že jedna věc, kterou člověka může historie naučit, je – že se z historie nenaučíme nic.“ Pronášel to hlasem a s gesty geniálního učitele, který má obojí vycizelované léty praxe. „Cicero byl skvělý muž. Dotáhl by to daleko, kdyby si počkal na svou příležitost.“

„To bývá dost těžké.“

„Posaďte se na chvilku.“ Bremer pokynul k místu vedle sebe. K trůnu primátora města. „Vyzkoušejte si, jak by vám padlo. Nepatří nikomu. Ani mně ne, ať už si o tom vy myslíte cokoli.“

Hartmann se podvolil primátorovu žertu. Usedl na tvrdé naleštěné dřevo. Cítil mahagon. Vůni moci. Rozhlédl se po místnosti, po půlkruhu opuštěných míst radních. Před každým se tyčila plochá obrazovka spolu s hlasovacími tlačítky.

„Je to jenom kus nábytku, Troelsi,“ dodal Bremer a vesele se na něj zašklebil.

Vždycky mluvil a choval se jako mladší člověk, než ve skutečnosti byl. Patřilo to k jeho stylizaci.

„Cicero se Římanům líbil. Oceňovali jeho myšlenky. Na myšlenkách se dají stavět hezké projevy. Ale pak to přestalo fungovat. Caesar byl diktátor, jenže kromě toho to byl taky sympatický dareba, kterého Římané znali a milovali. Cicero byl netrpělivý. Ctižádostivý. Arogantní. Víte, co se mu stalo?“

„Skončil v televizi?“

„Vážně legrační. Popravili ho. A vystavili jeho ruce a hlavu na Foru, aby se jim mohli všichni vysmívat. My tady v politice občas sloužíme nevděčné bandě parchantů.“

„Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Viděl jsem výsledky průzkumů. Vy taky?“

„Ano.“

„Budete dobrý primátor. Povedete tohle město dobře.“ Bremer si uhladil rukávy černého hedvábného saka, povytáhl manžety zářivě bílé košile, sundal brýle, zkontroloval, zda jsou čisté, prohrábl si rukou stříbřité vlasy. „Jenže tentokrát ještě ne.“

Hartmann si povzdechl a podíval se na své rolexky.

„Do penze jdu za čtyři roky. Tak kampak ten spěch?“

„Mám dojem, že se tomu říká volby. Třetí listopadové úterý. Jednou za čtyři roky.“

„Mám pro vás nabídku. Místo u mého stolu. Něco víc než jenom řídit školy. V čele města stojí sedm osob. Primátor a šest náměstků pro jednotlivé resorty. Můžete si vybrat z těch šesti, který budete chtít. Poučíte se o tom, jak tohle město funguje. Až nastane čas, budete připraven na tuhle práci a já vám ji s radostí předám.“

Bremer jej obdařil krátkým úsměvem.

„Garantuji vám, že se proti vám nikdo nepostaví. V tuhle chvíli tu funkci ale mít nemůžete. Nejste připravený.“

„Jenže o tom nerozhodujete vy, nebo snad ano?“

Úsměv se vytratil.

„Snažím se prostě jenom jednat přátelsky. Není třeba, abychom my dva byli nepřátelé.“

Hartmann se postavil a chystal se odejít. Poul Bremer udělal dlouhý krok vpřed a zastavil ho s napřaženou rukou. Byl to statný muž, stále ještě v dobré kondici. Kolovaly historky o tom, jak brutálně si dokázal počínat, aby si vynutil podporu, když byl mladší. Nikdo nevěděl, kolik pravdy na nich je. A nikdo neměl odvahu se na to ptát.

„Troelsi.“

„Už jste v téhle funkci déle, než by bylo záhodno,“ odtušil Hartmann stroze. „Odejděte tiše. Důstojně. A já bych vám možná mohl najít nějaké místo.“

Zdvořile se tvářící starý muž se na něj pobaveně zadíval.

„To ve vás vzbudil takovou jistotu jediný maličký slib od Strany středu? Prosím vás, jsou jako mopslíci. A ta tlustá čúza Ellerová ho vykouří každému, kdo si řekne, a ještě vás nechá, abyste se na ni vychcal, jenom když dostane nějaký podvýbor. Ale i tak…“ Narovnal si zlaté manžetové knoflíčky.

„Vědí, kde je jejich místo. Rozumní politici se tak chovají.“

Bremer zvedl knihu, podal ji Hartmannovi a řekl: „Počtěte si o Ciceronovi. Možná se v něčem poučíte. Nikdo nechce skončit roztrhaný na cucky, aby se nad tím pak davy válely smíchy. U takových předávání moci je nejlépe, když se řídí. Tiše. Efektivně. S jistou-“

„Vy prohrajete,“ nenechal ho domluvit Hartmann.

Starý muž se přidušeně zasmál.

„Ubohý Troelsi. Na těch plakátech vypadáte tak impozantně. Ale ve skutečnosti…“

Natáhl ruku a dotkl se límečku Hartmannova hedvábného obleku.

„Jen tak přemýšlím, co je vlastně pod tím? Víte to aspoň vy sám?“

Meyer byl z auta venku dřív, než Lundová stačila vypnut motor. Mávl služebním průkazem směrem k ženě, která právě nakládala věci do kombíka.

Červeného.

Všemu kolem jako kdyby tady dominoval intenzivní odstín jasně červené barvy. Dělníci v montérkách. Dodávky. I ta lesklá tříkolka s přepravní bedýnkou, jaká se dala používat na odvoz dětí do školy, dovážku nákupů nebo na projížďky po městě s líným psem.

Všechno ve stejné barvě. A na všem se skvělo jméno Birk Larsen.

Lundová přistoupila ke kolegovi. Jedním uchem poslouchala, co říká, a současně se rozhlížela kolem.

Dvoje posuvné dveře otevíraly cestu do prostoru sloužícího jako skladiště a garáž. Za bednami, přepravkami a technikou uviděla v rohu kancelář oddělenou prosklenými okny. Úplně vzadu pak mířily vzhůru schody s tabulkou „soukromý prostor“. Byli na domácí adrese Birka Larsena, což znamenalo, že musí bydlet nad sídlem firmy.

„Kde je Theis Birk Larsen?“ zeptal se Meyer.

„Můj manžel pracuje. A já se zrovna chystám dělat účetnictví.“

Ženě mohlo být něco přes čtyřicet. Inteligentní, hezká, s kaštanovými vlasy jen o chloupek lépe udržovanými, než jaké měla Lundová. Oblečená do světle hnědého gabardénového pláště. Vypadala uštvaně a zaměstnaně. Děti, pomyslela si Lundová. Bylo to na ní vidět. A nemá ráda policii. Kdo by taky měl?

„Vy bydlíte tady?“ zeptala se Lundová.

„Jo.“

„Nahoře?“

Žena zamířila do nitra garáže.

„To má být zase kvůli těm našim dodávkám? My jsme ale stěhovací firma. Takže je to v pořádku.“

„Nejde o auta,“ odpověděla Lundová a popošla několik kroků za ní. Ještě víc červené barvy a další firemní kombinézy. Urostlí muži vláčeli bedny, kontrolovali doklady a současně si prohlíželi návštěvníky. „Chceme jen vědět, co dělal pan Birk Larsen o víkendu.“

„Jeli jsme k moři. S našima dvěma klukama. Od pátku do neděle. Měli jsme pronajatou chatu. Proč?“

Plachty a provazy. Dřevěné bedny a palety se zbožím. Lundovou napadlo, co ji asi čeká jako ne tak úplně poldu ve Švédsku. Nikdy si tuhle otázku ve skutečnosti nepoložila. Bengt chtěl odjet. A ona ho chtěla následovat.

„Možná se vrátil do města kvůli něčemu pracovnímu?“ nadhodil Meyer.

Žena vzala do ruky účetní knihu. Začínalo ji to štvát.

„Ale on se nikam nevracel. Po dvou letech jsme poprvně měli volný víkend. Proč by měl někam jezdit?“

Neuklizená kancelář. Všude papíry. Velké firmy takhle nefungují. Mají systém. Organizaci. Peníze.

Lundová vyšla ven a podívala se do zavazadlového prostoru ženina auta. Dětské hračky. Malý fotbalový míč podobný tomu, který nechal v kanceláři Meyer. Otřískané Nintendo. Vešla zpátky do kanceláře.

„A co dělal, když jste přijeli domů?“ zeptal se Meyer.

„Šli jsme do postele.“

„Víte to určitě?“

Zasmála se.

„Určitě.“

Zatímco spolu mluvili, přecházela Lundová po kanceláři. Přelétala pohledem po celém tom chaosu a snažila se najít mezi účty a fakturami cokoli osobního.

„Já nevím, co podle vás provedl, a je mi to taky jedno,“ řekla žena. „Byli jsme u moře. A pak jsme se vrátili domů. To je všechno.“

Meyer potáhl nosem a podíval se směrem k Lundové.

„Možná se ještě vrátíme.“

Pak vyšel ven. Zapálil si cigaretu, opřel se o jednu z červených dodávek a zadíval se na nevlídné bledé nebe.

Vzadu v kanceláři, za vratkým, prehistoricky vyhlížejícím regálem na zakládaní šanonů, bylo několik fotografií. Krásná dospívající dívka, rozesmátá a s pažemi kolem dvou mladších kluků. Tatáž dívka zblízka. Vlnité blond vlasy, zářivé oči, možná trochu moc nalíčená. Snažila se vypadat starší, než byla.

Lundová vytáhla balíček nikotinových žvýkaček a zasunula si jednu do úst.

„Vy máte dceru?“ zeptala se s pohledem stále upřeným na dívku s okouzlujícím úsměvem na rtech. Na obou snímcích. Na tom, kde byla sama a vypadala až příliš dospělá. I na tom druhém s menšími kluky, když si hrála na velkou sestru.

Matka už vycházela z kanceláře ven. Zastavila se. Obrátila se, podívala se na ni a odpověděla klidným tichým hlasem: „Ano. A dva chlapce. Šest a sedm.“

„Půjčuje si někdy dcera od svého táty průkazku do videopůjčovny?“

Žena Birka Larsena se Lundové měnila před očima. Tvář se jí protáhla a najednou vypadala starší. Její ústa se pootevřela. Víčka jí zacukala, jako kdyby si žila sama vlastním životem.

„Možná. Proč?“

„Kde byla včera v noci?“

Meyer byl už zase uvnitř a naslouchal.

Žena odložila papíry. Vypadala znepokojeně. A vystrašeně.

„Nanna byla přes víkend u kamarádky Lisy. Myslela jsem si…“ Jedna její ruka se bez důvodu zvedla ke kaštanovým vlasům. „Myslela jsem si, že nám třeba brnkne. Ale neozvala se.“

Lundová nedokázala odtrhnout oči od fotografií šťastné tváře, hledící bez obav do objektivu.

„Myslím, že byste jí měla hned zavolat.“

Střední škola ve Frederiksholmu v centru města. Tady jsou peníze, ne jako ve Vesterbro. Dopolední přestávka. Lisa Rasmussenová se znovu snažila dovolat.

„Tady je Nanna. Dělám domácí úkoly. Takže mi nechte vzkaz. Ahojky!“

Lisa Rasmussenová se zhluboka nadechla a promluvila: „Nanno, prosím, zavolej mi.“

Jsem kráva, pomyslela si. Potřetí během jednoho dopoledne nechávala stejný vzkaz. Teď seděla ve škole, poslouchala učitele Ramu, jak mluví o občanské společnosti a o nadcházejících volbách. Nikdo nevěděl, kde je Nanna. Nikdo ji neviděl od halloweenského večírku, který se konal v pátek v přízemí školy.

„Dnes,“ říkal právě Rama, „dostanete možnost rozhodnout se, koho budete volit.“

Na bílé tabuli visela fotografie. Na ní do půlkruhu uspořádaná místa městských radních a tváře tří politiků. Jeden hezký a jeden starý muž a s nimi taky jedna arogantní ženská s otylým obličejem. Lise byli ukradení.

Znovu vytáhla mobil a vyťukala ještě jeden vzkaz. Nanno, kde sakra jsi?

„Máme štěstí, že žijeme v zemi, kde máme právo volit,“ pokračoval učitel. „Abychom rozhodovali o své vlastní budoucnosti. Abychom rozhodovali o svém osudu.“

Bylo mu okolo třiceti a pocházel odkudsi ze Středního východu, ne že by se to snad dalo poznat z jeho hlasu. Některým studentkám připadal atraktivní. Vysoký a hezký. Pěkná postava, elegantní dobře padnoucí šaty. Neustále ochotný pomáhat. Vždycky si našel čas pro druhé.

Lisa neměla cizince právě v lásce. Ani když se usmívali a hezky vypadali.

„A teď si poslechneme otázky, které jste si připravili na debatu,“ oznámil Rama.

Třída byla plná. Zdálo se, že ostatní studenty téma zajímá.

„Liso.“ Vyvolal ji. „Tvoje tři otázky. Ty je máš v mobilu?“

„Ne.“

Vypadala jako podrážděné dítě a věděla to. Rama napřímil hlavu a čekal.

„Já si na ně nemůžu vzpomenout. Nejsem schopná je-“

Dveře se otevřely a vstoupila ředitelka Kochová. Hrůzu nahánějící Kochová. Podsaditá žena středního věku, která kdysi učívala němčinu, než začala řídit celou školu.

„Promiňte,“ oslovila je Kochová. „Je tady Nanna Birková Larsenová?“

Nikdo jí neodpověděl.

Kochová se postavila před studenty.

„Viděl někdo z vás dneska Nannu?“

Ticho. Došla k učiteli a chvíli s ním mluvila. Lisa Rasmussenová věděla, co bude následovat.

V následující minutě už byla s oběma dospělými venku před třídou. Kochová na ni upřela pronikavé černé oči a položila otázku: „Kde je Nanna? Hledá ji policie.“

„Já jsem ji neviděla od pátku. Proč se na to ptáte mě?“

Kochová po ní střelila pohledem, který vzkazoval: Lžeš!

„Její matka řekla policii, že strávila víkend u vás.“

Lisa Rasmussenová se zasmála. Lidé si občas mysleli, že jsou s Nannou sestry. Stejně vysoké, stejně oblékané, a taky blond vlasy, i když Nanna je měla hezčí. A Lisa toho mívala i víc v pase.

„Cože?! Ona u nás ale nebyla.“

„Takže ty nevíš, kde je?“ zeptal se jí Rama o něco laskavěji.

„Ne! Jak bych mohla?“

„Kdyby se ti ozvala, pověz jí, aby zavolala taky domů,“ přikázala Kochová. „Je to důležité.“ Letmo pohlédla na Ramu. „Vaši učebnu potřebují na tu debatu. Do jedenácti ji musíte uvolnit.“

Když odešla, Rama se otočil, vzal Lisu Rasmussenovou za paži a řekl: „Pokud o ní něco víš, musíš to říct.“

„Vy na mě nemáte co sahat.“

„Omlouvám se.“ Učitel odtáhl ruku. „Pokud ale víš-“

„Já nic nevím,“ odsekla Lisa. „A dejte mi pokoj.“

Lundová a Meyer byli nahoře v bytě Birkových Larsenových. Panoval v něm stejný nepořádek jako v kanceláři, ale tady to působilo jaksi mileji. Fotografie, obrázky, květiny, vázy a suvenýry z dovolených. Načančané, pomyslela si Lundová. Ona sama na tohle nikdy neměla čas. Profesí ženy, kterou nyní znala jako Pernille Birkovou Larsenovou, bylo hrát roli matky. Zdálo se, že je v tom dobrá. Aspoň pokud to Lundová dokázala posoudit.

„Ve škole není,“ oznámila Lundová.

Pernille na sobě měla pořád ještě plášť do deště, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

„Musí být u Lisy. Jsou kamarádky. Lisa bydlí v nájmu ještě se dvěma klukama. Nanna je tam v jednom kuse.“

„Lisa je ve škole. A tvrdí, že Nanna u nich vůbec nespala.“

Pernille pootevřela ústa. Ve vytřeštěných očích měla prázdný pohled. Na kuchyňské stěně uviděla Lundová stejné fotografie jako dole v kanceláři. Nanna s bratry. Nanna sama. Krásná, jen trochu příliš dospělá na svých devatenáct. Připíchnuté na korkové nástěnce vedle plánu sportovních akcí. Vzduch prosycovala nenucená domácká atmosféra. Jako pach psa, kterého si majitel už ani nevšimne, ale který cizinec ucítí, sotva vkročí dovnitř.

„Co se jí stalo? Kde je?“ zeptala se Pernille.

„Pravděpodobně nic. Uděláme všechno, co je v našich silách, abychom ji našli.“

Lundová vyšla do těsné chodbičky a zavolala šéfovi na oddělení vražd.

Meyer odvedl Pernille z doslechu a začal se jí vyptávat na fotografie.

Když ji přepojili na Bucharda, Lundová ohlásila: „Potřebuju všechny lidi, které na to můžeme uvolnit.“ Starý nadřízený nepoložil jedinou otázku, jen naslouchal. „Vysvětlete jim, že hledáme devatenáctiletou dívku jménem Nanna Birková Larsenová. Pohřešovanou od pátku. Pošlete sem někoho pro fotky.“

„A vy?“

„My pojedeme do její školy.“

Hartmann a Rie Skovgaardová připravovali prázdnou třídu na debatu. Zatímco Skovgaardová ještě jednou opakovala údaje o financování školství, její šéf nervózně přecházel po místnosti. Konečně zavřela notebook, přistoupila k němu a zkontrolovala jeho oblečení. Bez kravaty. Modrá košile. Vypadal dobře. Přesto mu ale začala narovnávat límeček a přistoupila k němu tak blízko, aby ji musel uchopit.

Pak Hartmannovy ruce sklouzly kolem jejích zad, přitáhl Skovgaardovou k sobě a začal ji líbat. Náhlý nával vášně. Nečekaný. Málem se rozesmála. On ale chtěl víc.

„Přestěhuj se ke mně,“ naléhal a přitlačil ji k lavici. Klesla na desku stolu a s chichotáním objala muže nohama.

„Nemáš teď zrovna docela dost práce?“

„Na tebe si čas najdu.“

„Po volbách.“

Jeho tvář se změnila. Politik se vrátil.

„Proč s tím děláme takový tajemství?“

„Protože mám práci, kterou musím udělat, Troelsi. A ani jeden nechceme žádné komplikace.“ Její hlas klesl o tón níž. V chytrých očích se jí zablýskalo. „A nechceme taky, aby Morten žárlil.“

„Morten je nejzkušenější politický poradce, jakého máme. Ví, co dělá.“

„Takže já snad ne?“

„To jsem neřekl. Já se nechci bavit o Mortenovi.“

Její ruce byly zase na jeho saku.

„Tohle si necháme, až vyhrajeme, platí?“

Hartmann se po ní znovu natáhl.

Dveře se otevřely. Stála v nich ředitelka Kochová. Tvářila se rozpačitě.

„Přijel primátor,“ oznámila. Spiklenecky se usmála. „Pokud jste připraven.“

Hartmann si zapnul sako a vyšel ven na chodbu.

Poul Bremer se usmíval jako sluníčko pod plakátem s polonahou hvězdou pop music. Skovgaardová je nechala samotné a odešla zkontrolovat místnost.

„Doufám, že se Straně středu líbí vaše myšlenky, Troelsi. Spousta z nich je dobrá. Stejně jako myšlenky vašeho otce.“

„Vážně?“

„Mají jeho dynamickou energii. Jeho optimismus.“

„Přesvědčení,“ pronesl Hartmann. „Vycházely z toho, v co věřil. A ne z toho, o čem by si myslel, že tím získá pár hlasů.“

Bremer přikývl.

„Je škoda, že nebyl nikdy dost dobrý, aby je naplnil.“

„Budu na něho myslet. Až získám vaše místo.“

„Věřím, že to dokážete. Jednou.“ Bremer vytáhl kapesník a začal si čistit brýle. „Jste silnější, než býval on. Váš otec byl vždycky… Jak bych to měl vyjádřit?“ Brýle se vrátily na oči a Bremer si měřil Hartmanna ledovým pohledem. „Křehký. Jako porcelán.“

Bremer zvedl pravou ruku. Velká pěst. Připomínala pěst zápasníka. Navzdory celkovému vzezření tohoto muže.

„Kdykoli se dalo čekat, že se zhroutí.“

Lusknutí jeho silných prstů bylo tak hlasité, že se zdálo, jako kdyby se odráželo ozvěnou od prýskajících stěn.

„Kdybych ho nesrazil k zemi já, udělal by si to sám. Věřte mi. Byla to svým způsobem laskavost. Nedovolit člověku, aby příliš dlouho prodléval ve vlastních klamných představách, je to nejlepší, co pro něho můžete udělat.“

„Pojďme na tu debatu,“ odtušil Hartmann. „Už je čas.“

Sotva vykročili, srazili se s ředitelkou Kochovou, která jim kráčela vstříc. Tvářila se znepokojeně. Doprovázela ji žena v modré bundě, pod kterou byl vidět svetr s nezvyklým černobílým vzorem. Neznámá měla vlasy sčesané dozadu z tváře jako dospívající dívka, která má příliš málo času, než aby myslela na svého kluka.

Vypadala jako žena, která neztrácí čas přemýšlením o tom, jak vypadá. Což působilo zvláštně, protože jinak byla hezká a přitažlivá.

Teď se dívala přímo před sebe, rovnou na ně, aniž by uhnula pohledem. Měla velice velké, upřeně hledící oči.

Hartmann bůhvíproč nebyl překvapený, když vytáhla policejní služební průkaz. Stálo v něm: kriminální vicekomisařka Sarah Lundová.

Bremer se stáhl do zadní části chodby, jakmile uviděl, že k nim policistka přichází.

„Musíte tu vaši debatu zrušit,“ oznámila Lundová.

„Proč?“

„Ztratila se jedna dívka. Potřebuji si promluvit se studenty. Z její třídy. A s učiteli. Musím-“

Ředitelka Kochová je vedla z chodby do vedlejší místnosti. Bremer zůstal, kde byl.

Hartmann naslouchal policistce.

„Vy po mně chcete, abych zrušil debatu, protože jeden žák šel za školu?“

„Je důležité, abych mluvila se všemi,“ trvala na svém Lundová.

„Se všemi?“

„Se všemi, s nimiž chci mluvit.“

Ani se nepohnula. Nepřestávala se na něj dívat, ale nic dalšího neřekla.

„Mohli bychom tu debatu uspořádat za hodinu,“ navrhl Hartmann.

„Ale ne se mnou,“ skočil mu do řeči Bremer. „Mám jednání. Zval jste mě sem vy, Troelsi. Pokud to nedokáže zařídit…“

Hartmann přistoupil o krok blíž k Sarah Lundové a zeptal se: „Jak je to vážné?“

„Já doufám, že se nic nestalo.“

„Ptal jsem se, jak je to vážné.“

„Přesně to se snažím zjistit,“ odpověděla Lundová, pak si opřela ruce v bok a čekala na reakci. „Takže…“

Rozhlédla se kolem a prohlížela si místnost.

„Takže jsme dohodnuti,“ dodala ještě.

Bremer vytáhl mobil a přečetl si několik zpráv.

„Zavolejte mi pak na sekretariát. Pokusím se najít si na vás čas. Ale počkejte vlastně ještě!“ Náhlý záblesk geniality. „Mám pro vaše školy tady v centru města dobrou zprávu. Zdá se, že záškoláctví stouplo na dvacet procent.“ Zasmál se. „S tím se musí něco udělat, nebo ne? Takže jsem přesunul prostředky na další vybavení škol. Víc počítačů. Děti tyhle věci milují. Tím to spravíme.“

Hartmann na něho hleděl, neschopen slova.

Bremer pokrčil rameny.

„Pověděl bych vám o tom jinak právě tady. Ale takhle – vydáme rovnou oficiální informaci. Dobrá zpráva. Věřím, že vy to uvítáte.“

Dlouhá chvíle ticha.

„Vidím, že máte radost,“ mínil Bremer, načež zamával a odešel.

Půl čtvrté odpoledne. Pořád byli ve třídě, kde se měla odehrávat debata, a nikam nepokročili. Nanna byla v pátek na halloweenské párty tady ve škole. Dorazila v černém čarodějnickém klobouku a bláznivé modré paruce. Od té doby ji už nikdo neviděl.

Teď přišla řada na pedagogy.

„Jaká je ta Nanna?“

Tomu učiteli říkali všichni Rama. Mezi kolegy působil nápadně, a ne jenom kvůli tmavší pleti a exotickým rysům člověka pocházejícího ze Středního východu. Ideální příklad toho, o čem tak často hovořil Troels Hartmann ve své iniciativě za těsnější začleňování skupin imigrantů do přediva společnosti: jasně se vyjadřující, inteligentní, přesvědčivě působící muž.

„Nanna je chytrá dívka,“ řekl. „Neustále plná energie. Pořád chce něco dělat.“

„Viděla jsem její fotku. Vypadá starší než na devatenáct.“

Přikývl.

„Všichni to chtějí, nebo ne? Zoufale touží dospět. Anebo se aspoň cítit jako dospělí. Nanna je v mnoha věcech ve třídě na špici. Chytré děvče. Což jí ale nebrání v tom, aby chtěla to, co ostatní.“

„Což je?“

Učitel se na ni podíval.

„Jsou to přece dospívající děti. To vám na tohle musím vážně odpovídat?“

„Co se dělo na té párty?“

„Ulítlé oblečení. Kapela. Strašidla a dýně.“

„Má nějakého kluka?“

„Zeptejte se Lisy.“

„Já se ptám vás.“

Bylo vidět, že mu ta otázka není příjemná.

„Je lepší, když se učitelé od takových věcí drží dál.“

Lundová vyšla ven, zastavila první dívku, kterou uviděla, posadily se spolu a mluvila s ní tak dlouho, dokud z ní nedostala odpověď.

Pak se vrátila zpátky k učiteli.

„Oliver Schandorff. Je tady?“

„Ne.“

„Věděl jste, že Oliver byl její kluk?“

„Už jsem vám říkal, že je nejlepší, když si uchováváme jistý odstup.“

Policistka čekala.

„Já jsem jejich učitel. A ne opatrovník. Ani rodič.“

Lundová se podívala na hodinky. Výslechy se táhly už víc než tři hodiny a tohle bylo všechno, co zjistili. Co kdokoli z nich zjistil. Meyer byl venku v terénu u letiště s pátrací skupinou a nenašli vůbec nic.

„Zatraceně.“

„Omlouvám se,“ ozval se učitel.

„To nebylo na vás.“

Ale na mě, pomyslela si. Z Pernille by to určitě dostala během pár minut, kdyby se trochu snažila. Proč to vždycky funguje tak, že ty nejlepší otázky ji napadají, jen když má před sebou lidi, důkazy nebo zločiny?

Dvě stě třicet pět řadových domků – to bylo místo nazývané Humleby. Nevelké území, čtyři ulice od domu Birkových Larsenových. Domky v barvě břidlice a bronzu zde byly postaveny v devatenáctém století pro dělníky z nedalekých loděnic. Pak expandoval pivovar Carlsberg a v domcích začali bydlet lidé, kteří vařili pivo. Pomaličku se pak dostávaly na trh. A i když některé z nich už vyžadovaly nákladné rekonstrukce, poptávka po nich neklesala. Theis Birk Larsen koupil nejlevnější, který dokázal najít. Předtím se v něm usadili squatteři, po kterých uvnitř zůstaly odpadky, matrace a laciný nábytek. Bylo to potřeba uklidit a provést spoustu oprav. Většinu z toho udělal sám. V tichosti, aniž by cokoli řekl Pernille. Dokud se nepřiblížila chvíle, kdy se budou moci přestěhovat a opustit maličký byt nad garáží.

Pomáhal mu Vagn Skarbak. Ti dva se znali už od klukovských let. Spoustu toho spolu prožili, párkrát dokonce i před soudem. Pro Birka Larsena se Skarbak stal skoro mladším bratrem, pro děti strýčkem a pro jeho speditérskou firmu solidním zaměstnancem. Spolehlivý, důvěryhodný, hodný na Antona i Emila. Osaměle žijící muž, který jako kdyby neměl žádný vlastní život, jakmile svlékl červenou firemní uniformu.

„Pernille tě shání,“ zahlásil Skarbak, když položil telefon.

„Pernille se o tomhle místě nesmí dovědět. Už jsem ti to povídal. Ani slovo, dokud neřeknu.“

„Telefonuje na všechny strany a vyptává se, kde jsi.“

Venku stálo lešení, které zakrývalo zpuchřelá okna. Birk Larsen platil své vlastní lidi, aby nosili do domu nová prkna na podlahy, okapové žlaby a trubky. Současně je přiměl ke slibu, že o tomhle místě budou mlčet, kdykoli se Pernille objeví na doslech.

„Kluci tady můžou mít vlastní pokoje,“ řekl s pohledem upřeným na dům z šedého kamene. „Vidíš to okno nahoře?“

Skarbak přikývl.

„Nanna dostane celý patro. Vlastní schodiště a trochu soukromí. Pernille novou kuchyni. A já…“ Zasmál se. „Trochu klidu a míru.“

„Bude to stát majlant, Theisi.“

Birk Larsen nacpal ruce do kapes svých červených montérek.

„Já to zvládnu.“

„Možná bych ti mohl pomoct.“

„Jak to myslíš?“

Skarbak byl drobný nervózní muž. Teď tam stál a přešlapoval z nohy na nohu ještě neklidněji než obvykle.

„Vím, kde by se dalo levně sehnat třicet televizí B&O. Stačí, když-“

„Máš dluhy? O to ti jde?“

„Poslouchej. Na půlku z nich mám kupce. Můžeme se podělit.“

Birk Larsen vytáhl z kapsy svazek bankovek a několik z něho oddělil.

„Stačí, když si půjčím vysokozdvižnej vozík-“

„Tady máš.“ Vložil peníze Skarbakovi do ruky. „Na ty televize zapomeň. Už nejsme kluci, Vagne. Já mám rodinu. A firmu.“ Skarbak držel peníze v ruce. „A ty patříš do obou těch věcí. A vždycky budeš.“

Skarbak civěl na peníze. Birk Larsen by byl nejraději, kdyby někde ztratil ten přihlouplý stříbrný řetízek.

„Jak by asi bylo klukům, kdyby museli chodit za strejdou na návštěvy do lochu?“

„To nemusíš dělat,“ začal Skarbak.

Theis Birk Larsen neposlouchal. Směrem k němu se na tříkolce řítila Pernille. Uháněla tak rychle, že lesklá červená přepravní bedýnka na dlažbě jen nadskakovala.

Rázem zapomněl na celý tenhle utajovaný dům, na všechny stavební práce i na to, odkud na to asi vezme peníze.

Jeho žena vypadala strašně.

Pernille sesedla, chvatně k němu doklopýtala a chytila ho za límce černé kožené bundy.

„Nanna se ztratila.“ Sotva popadala dech. Byla bledá a vyděšená. „Policajti našli kousek od letiště tvoji průkazku z videopůjčovny. A našli taky…“

Ruka jí vylétla k ústům. Do očí jí vyhrkly slzy.

„Co našli?“

„Její tričko. To růžový s kytičkama.“

„Spousta holek nosí takový tričko. Nebo ne?“

Ostře na něho pohlédla.

„A ta průkazka?“

„Mluvili s Lisou?“

Vagn Skarbak naslouchal. Podívala se na něho a řekla: „Prosím… Vagne.“

„Můžu vám nějak pomoct?“

Birk Larsen na něho upřeně pohlédl. Vagn odešel.

„A co ten pacholek?“

„S Oliverem to skončila.“

Tváře mu zlehka zrudly zlostí.

„A mluvili s ním už?“

Zhluboka se nadechla a řekla: „Nevím.“

Vytáhl klíče a zavolala na Skarbaka: „Hoď Pernille domů. A taky tu tříkolku.“

Něco ho napadlo.

„Proč jsi vlastně nejela autem?“

„Nedovolili mi to. Řekli, že nemůžu řídit.“

Theis Birk Larsen sevřel ženu do mohutné náruče. Chvíli ji držel, pak ji políbil, dotkl se její tváře, pohlédl manželce do očí a řekl: „Nanna je v pořádku. Já ji najdu. Běž domů a počkej na nás.“

Hned poté nasedl do dodávky a odjel.

„Vysadím tě u babičky. Máš klíče?“

Počasí se zhoršovalo. Den končil mlhou a mrholením. Lundová jela do Osterbro. Na sedadle spolujezdce seděl její dvanáctiletý syn Mark.

„To jako myslíš, že do toho Švédska nakonec neletíme?“

„Musím tady nejdřív ještě něco udělat.“

„Já taky.“

Lundová se na syna podívala. Jenomže popravdě řečeno to jediné, co teď měla před očima, byla zválená žlutá tráva a zakrvácené tričko skoro dospělé dívky. A fotografie Nanny Birkové Larsenové, jak se usmívá jako hrdá starší sestra mladších bratrů. A jak příliš dospěle působí pod vším tím mejkapem.

Neměla ponětí, o čem to Mark mluví.

„Říkal jsem ti, mami. Ta oslava narozenin u Magnuse.“

„Marku. Letí nám to dneska večer. O tom jsme přece už dávno rozhodli.“

Zavrčel, odvrátil se od ní a zabořil pohled do okna s čůrky stékající vody.

„Vypadáš jako uražený los,“ prohodila.

Zasmála se. On ne.

„Ve Švédsku se ti bude líbit. Mají tam nádhernou školu. Budu na tebe mít víc času. Můžeme-“

„On není můj otec.“

Lundové začal zvonit telefon. Podívala se na číslo a začala si cpát do ucha sluchátko.

„Samozřejmě, že není. Už ti našel hokejový klub.“

„Já už jeden mám.“

„Musí tě to přece štvát, že jsi v tom FCK nejmladší.“

Ticho.

„Nebo ne?“

„Jmenuje se to KSF.“

„Prosím,“ řekla do telefonu.

„KSF,“ zopakoval Mark.

„Už jedu.“

Mark začal velice pomalu hláskovat.

„K… S… F…“

„Jistě.“

„Pokaždé to spleteš.“

„Ano.“

Už to neměli moc daleko, což ji potěšilo hned ze dvou důvodů. Chtěla se vidět s Meyerem. A Mark jí byl právě teď… na obtíž.

„Nebude to dlouho trvat a pak pojedeme na letiště,“ řekla ještě. „Máš ty svoje klíče, že?“

*

Pod nevlídnou šedivou oblohou se řada dvaceti policistů v modrých uniformách sunula žlutou trávou. Červenobílými tyčemi bodali do bahna a trsů vegetace. Pátrací psi čenichali na vlhké zemi.

Lundová je chvíli pozorovala a pak vstoupila do lesa. Tady pracoval mezi stromy porostlými lišejníky druhý tým. Muži zkoumali půdu a umísťovali značky, následováni druhou skupinou psovodů.

Meyer měl na sobě policejní bundu. Byl promočený až na kůži.

„Jak zřetelná je stopa?“ zeptala se.

„Dost. Psi ji sledovali od místa, kde jsme našli tričko.“ Podíval se do svých poznámek a kývl k deset metrů vzdálenému houští. „Našli jsme taky pár blond vlasů, které se zachytily na keřích.“

„Kam to vede?“

„Sem,“ řekl Meyer a udělal gesto rukou, ve které držel mapu. „Tady, kde stojíme.“ Další pohled do poznámek. „Utíkala. Kličkovala mezi stromy. A tady se zastavila.“

Lundová k němu přistoupila a pohlédla mu přes rameno.

„Co je v nejbližším okolí?“

„Cesta na stahování dřeva. Možná ji tam někdo naložil.“

„A co její mobil?“

„Vypnutej od pátečního večera.“ Tyhle naprosto předvídatelné otázky ho rozčilovaly. „Podívejte se, Lundová. Cestu, kudy utíkala, jsme dokonale pročesali. Dvakrát. A ona tady není. Ztrácíme čas.“

Otočila se a zamířila pryč. Znovu projížděla pohledem po mokřině a zežloutlé trávě.

„Haló?“ pronesl Meyer se suchým sarkasmem, který se už začala učit rozpoznávat. „Jsem snad neviditelnej?“

Lundová se k němu vrátila a přikázala: „Roztáhněte to do šířky. A projděte všechno ještě jednou.“

„Slyšela jste aspoň jedno slovo z toho, co jsem říkal?“

Vysílačka na bundě jednoho z policistů zaskřehotala její jméno.

„Něco jsme našli,“ sdělil hlas.“

„Kde?“

„Mezi stromy.“

„Co je to?“

Pauza. Stmívalo se. A pak se ozvalo: „Vypadá to jako hrob.“

Tentýž pozvolný soumrak se plížil nad město. Sychravý a bezútěšný. Sinalý a chladný. Ve volebním štábu, pod korálově zbarvenými lístky lamp připomínajících artyčoky naslouchal Hartmann odpovědím Mortena Webera. Poul Bremer se na další debatu do školy nevrátil. Řízení města bylo důležitější než žebronění o hlasy.

„No není to přesně on?“ prohodil Hartmann.

Rie Skovgaardová položila na stůl před něj šálek kávy.

„Bremerova kancelář oznámila v době, kdy jsme my byli ve škole, přidělení nových finančních prostředků. Byl připravený vytáhnout to bez ohledu na to, co by se stalo.“

„Věděl o těch dvaceti procentech. Jak je to možné, Mortene?“ nechápal Hartmann.

Zdálo se, že otázka vyvedla Webera z míry.

„Proč se ptáš mě? Možná si udělal vlastní průzkum. To by dávalo smysl. Slibovat peníze na vzdělání, to vždycky zajistí pár hlasů navíc.“

„A dospěl ke stejným výsledkům? On to věděl!“

Weber pokrčil rameny.

„Neměl jsi to rušit,“ podotkla Skovgaardová.

Hartmannův mobil začal zvonit.

„Ztratila se nějaká holka. Neměl jsem jinou možnost.“

„Tady je Therese,“ oznámil hlas na lince.

Hartmann letmo pohlédl na Rie Skovgaardovou.

„Teď se to nehodí. Zavolám ti pak.“

„Nezavěšuj to, Troelsi. Na tohle si musíš najít čas. Musíme se sejít.“

„To by nebyl dobrý nápad.“

„Někdo se na tebe snaží házet špínu.“

Hartmann se zhluboka nadechl.

„Kdo?“

„Volal mi nějaký reportér. Nechci o tom mluvit po telefonu.“

„Máme tady v pět setkání se sponzory. Tak přijď. Můžu se na chvilku urvat.“

„Takže v pět.“

„Therese…“

„Dávej si pozor, Troelsi.“

Weber a Skovgaardová na něho hleděli.

„Něco, o čem bychom měli vědět?“ zeptala se Skovgaardová.

Theis Birk Larsen vyrazil ke studentskému domu v Norrebro, kde bydlela Lisa Rasmussenová s Oliverem Schandorffem a ještě dalšími spolužáky. Hráli si tam na dospělé, souložili spolu, opíjeli se, kouřili trávu a chovali se jako blázni.

Lisa byla venku, vedla kolo. Chytil ho za řidítka.

„Kde je Nanna?“

Dívka mu připadala oblečená jako nezletilá prostitutka. Všechny tak chodily. Taky Nanna, pokud ji nechal. Nepodívala se mu ani do očí.

„Říkala jsem jim už. Nevím.“

Jeho velké pěsti se ani nepohnuly.

„Kde je ten parchant Schandorff?“

Stála a hleděla do zdi.

„Tady není. Od pátku.“

Sehnul se a jeho zarostlá tvář se přiblížila k její.

„Kde je?“

Konečně se mu podívala do očí. Vypadala, že se rozbrečí.

„Říkal, že jeho rodiče odjeli na víkend někam pryč. Myslím, že zůstal doma. Po tý halloweenský párty…“

Na víc už Birk Larsen nečekal.

Cestou zavolal Pernille.

„Právě jsem mluvil s Lisou,“ řekl. „Jedu si pro ni.“

V jejím krátkém vydechnutí uslyšel úlevu.

„Zase je to ten zazobanej sígr. Jeho rodiče odjeli někam pryč. A on nejspíš…“

Nechtěl to vyslovit, ani na to myslet.

„Víš to určitě, že je tam? Lisa to říkala?“

Večerní provoz byl hustý. Dům, ke kterému mířil, stál na jednom z nových sídlišť. Na jihu, kousek od letiště.

„Jsem si jistý. Ničeho se neboj.“

Plakala. Dokázal si představit její slzy. Toužil se jich dotknout a utřít je svými silnými drsnými prsty. Pernille byla krásná a byla pro něj všechno. Jako Nanna, Emil a Anton. Ti všichni si zasloužili něco lepšího, než jim zatím dával. A brzy to dostanou.

„Nebude to dlouho trvat, lásko. Slibuju.“

Když se Lundová vrátila mezi holé tmavé stromy, volal Buchard.

„Vrtulník. Tři forenzní skupiny. Doufám, že jste něco našli?“

„Hrob.“

„Vůbec jste mě neinformovala.“

„Zkoušela jsem to. Byl jste na nějaké poradě.“

„Na vašem večírku na rozloučenou. Lidi se neloučí u snídaně.“

„Počkejte moment.“

Lesem se k ní blížil Meyer. V rukou držel plastovou fólii používanou na nalezené předměty. Pod ní se něco skrývalo. Tělo.

„Tak našli jste něco?“ dožadoval se Buchard odpovědi.

Meyer složil fólii na zem, odhrnul ji a ukázal Lundové mrtvou lišku. Byla naprosto ztuhlá, špinavá od hlíny. Kolem krku měla omotaný šátek, jaký nosí malí skauti. Vlčata. A kromě něj ještě drátěnou smyčku, která ji uškrtila.

„Mohla by se udělat šťára mezi děckama tady v okolí,“ prohodil Meyer a zvedl lišku za zadní nohy. „Týrání zvířat je hnusná věc.“

„Nenašli,“ odpověděla Lundová šéfovi. „Zatím ne.“

„Sbalte se, vraťte se a podejte mi kompletní hlášení. A pak si možná stihneme dát ještě jedno pivo, než vyrazíte na letiště.“

Meyer ji pozoroval s mrtvým zvířetem pod paží. Liška měla černé skelné oči. Na srsti nánosy bahna.

„Seznamte se s novým kámošem Lišákem,“ promluvil po chvíli a na okamžik předvedl krutý úšklebek. „Zamilujete se do něj.“

Další z mnoha recepcí. Součást politického kalendáře. Příležitost k setkání, vyjednávání, utužování spojenectví, potvrzování nepřátelství.

Jídlo zajišťovala jedna naftařská společnost a pití platil kterýsi dopravní magnát. Smyčcový kvartet hrál Vivaldiho. Morten Weber dělal politiku, zatímco Rie Skovgaardová se starala o navozování pozitivního dojmu.

Hartmann se usmíval, tu a tam prohodil slovo, třásl si rukama a konverzoval. Když mu pak zazvonil telefon, omluvil se a odešel do své kanceláře.

Therese Kruseová na něho čekala. O několik let mladší než on. Vdaná za nudného bankéře. Vážná atraktivní žena s dobrými styky, tvrdší, než vypadala.

„V průzkumech si vedeš dobře. Lidé ve vládě si toho všímají.“

„To by měli. Oddřeli jsme si to.“

„To je pravda.“

„Máš jméno toho novináře?“

Podala mu kousek papíru. Erik Salin.

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ poznamenal Hartmann.

„Trochu jsem se informovala. Svého času pracoval jako soukromý detektiv. Teď je novinář na volné noze a prodává špínu tomu, kdo dá největší honorář. Novinám. Časopisům. Webovým stránkám. Každému, kdo zaplatí.“

Strčil lístek do kapsy.

„A dál?“

„Salin chtěl vědět, jestli jsi platil hotelové účty svou vlastní kreditní kartou nebo služební. Jestli kupuješ hodně dárků. A další podobné věci. Já jsem přirozeně nic neřekla.“

Hartmann si usrkl vína.

„Chtěl vědět o nás,“ dodala.

„Co jsi mu pověděla?“

„Celé té myšlence jsem se přirozeně vysmála. Koneckonců…“ Po tváři jí přelétlo krátké a hořké pousmání. „Ne že by to snad bylo něco, na čem by ještě záleželo. Je to tak, ne?“

„Shodli jsme se, že to tak bude nejlepší, Therese. Omlouvám se. Nemohl jsem…“

Zarazil se.

„Nemohl jsi co, Troelsi? Riskovat?“

„Co věděl?“

„O nás dvou? Nic. Jenom se snažil hádat.“ Znovu tentýž jízlivý úsměv. „Možná si myslí, že když se bude vyptávat dostatečného počtu žen, musí nakonec narazit na zlatou žílu. Já si ale myslím, že ve skutečnosti jde po něčem jiném. Nevím, proč mám ten dojem.“

Hartmann letmo pohlédl na dveře a ujistil se, že jsou sami.

„A po čem jako?“

„Zdá se, že viděl tvůj diář. Ověřoval si data. Věděl, kde jsi byl a kdy.“

Hartmann se znovu podíval na jméno a uvažoval, jestli ho už někde slyšel.

„Můj diář nemá šanci vidět nikdo mimo tuhle kancelář.“

Pokrčila rameny a postavila se. Otevřely se dveře. Rie Skovgaardová se na oba podívala.

Se strnulým podezřívavým úsměvem podotkla: „Troelsi, nevěděla jsem, že máš společnost. Na recepci jsou ale lidé, se kterými se musíš setkat.“

Obě ženy na sebe chvíli upřeně hleděly. Uvažovaly. Hodnotily se. Slov nebylo třeba.

„Přijdu,“ odpověděl Troels Hartmann.

Oliver Schandorff byl vyhublý devatenáctiletý kluk, se zrzavými kučerami a nevrlou tváří bez stop po úsměvu. Kouřil ten den už třetího jointa, když Theis Birk Larsen vtrhl předním vchodem do domu.

Schandorff vyskočil z křesla a couvl, jakmile k němu velký a rozzuřený muž vykročil.

„Hned mi ji zavolej,“ křikl Birk Larsen. „Jede se domů.“

„Dobrý den!“ vyjekl Schandorff a uskočil do chodby. „My tady máme zvonek. Tohle je soukromý dům.“

„Nezahrávej si se mnou, synku. Já chci Nannu.“

„Nanna tady není.“

Birk Larsen začal přecházet po přízemí, otevíral dveře a vykřikoval dceřino jméno.

Schandorff jej z bezpečné vzdálenosti následoval.

„Pane Birku Larsene. Říkám vám, ona tady není.“

Birk Larsen se vrátil do haly. Na židli vedle pohovky byly šaty. Růžové tričko. Podprsenka. Džínsy.

Vykřikl Schandorffovým směrem sprostou nadávku a zamířil do patra.

Mladík už nevěděl, co by měl dělat dál. Předehnal vetřelce, udeřil ho do prsou a vykřikl: „Co si to dovolujete? Co to-“

Mohutný muž jej zvedl za tričko, snesl dolů do haly, mrštil jím proti vstupním dveřím a zvedl zaťatou pěst k jeho tváři.

Oliver Schandorff ztichl.

Birk Larsen se ale rozhodl, že ho už nechá být. Místo toho vyrazil nahoru, schody bral po dvou. Byl to rozlehlý dům. O tom, že by on sám kdy vlastnil takové sídlo, si nemohl nechat ani zdát. Bez ohledu na to, jak tvrdě by pracoval a kolik červených dodávek by pro něj jezdilo.

Z ložnice na levé straně zněla ohlušující rocková hudba. Ve vzduchu se vznášel zatuchlý pach marihuany a sexu.

Dvojlůžko se zmačkaným povlečením a zmuchlanou peřinou. Zpoza dvou polštářů vyčuhovala kudrnatá blonďatá hlava. Tváří dolů. A až od zadku obnažené nohy. Byla zfetovaná. Opilá. Obojí najednou, nebo ještě něco horšího.

Birk Larsen zamračeně pohlédl na Schandorffa, který byl už zase za ním. S rukama v kapsách a s úsměškem ve tváří, díky němuž měl Theis Birk Larsen chuť mu na místě jednu vrazit.

Místo toho ale přistoupil k posteli. Uvažoval, jak by to měl provést. Stáhl z postavy deku a vlídným hlasem ji oslovil: „Nanno, musíme jet domů. Je úplně jedno, co se stalo. My teď…“

Nahá žena se na něj upřeně podívala. V její zamračené tváři se mísilo leknutí se vztekem. Byla také blondýna. Stejný odstín barvy vlasů. Bylo jí tak pětadvacet. Nejméně.

„Říkal jsem vám to,“ ozval se Schandorff. „Nanna tady vůbec nebyla. Jestli pro vás můžu něco udělat…“

Theis Birk Larsen vyšel ven a uvažoval, co by měl dělat. A co řekne Pernille. Kam půjde dál? Policajty neměl v lásce, ale možná nadešla správná chvíle, aby si s nimi promluvil. Chtěl se něco dozvědět, něco najít. Nebo aspoň něco udělat.

Shora k němu dolehl jakýsi zvuk. Vrtulník, s nápisem POLITI.

Když sem jel, nepřemýšlel nijak zvlášť o poloze tohoto místa. Nanna je v domě Olivera Schandorffa, nic víc nepotřeboval vědět. Teď si uvědomil, že to nemá tak daleko k mokřinám západně od letiště.

A Pernille tvrdila, že tam to všechno začalo.

Lundová byla zpátky na pláni v Kalvebod Falled, kde se našlo zakrvácené tričko. Zkoumala mapu.

„Pojďte domů,“ navrhl Meyer a zapálil si další cigaretu. Zazvonil jí telefon.

„Tak jedeš do toho Švédska, nebo co?“ chtěl vědět Bengt Rosling.

Musela chvilku přemýšlet, než odpověděla. „Nebude to dlouho trvat.“

„A co ten sobotní večírek na uvítanou? Mohli bychom pozvat Lasseho, Missan, Bosseho a Janne.“

Lundová přejížděla pohledem po tmavnoucím obzoru. V duchu zatoužila o trochu zpomalit čas a pozdržet příchod soumraku.

„A moje rodiče,“ dodal Bengt. „A tvou matku.“

Lundová se ještě jednou podívala do mapy. Znovu přelétla pohledem bažiny a les.

„Tvoje matka by si pro sebe zařídila pokoj pro hosty,“ pokračoval Bengt.

Kolem nich prošli tři malí kluci. Tlačili kola a nesli rybářské pruty.

Mark nikdy nebyl na rybách. Neměl nikoho, kdo by ho na ně vzal.

„To by bylo fajn,“ odtušila a udělala posunek, aby upoutala Meyerovu pozornost.

„Nechci, aby spala někde na kanapi,“ mluvil dál Bengt.

Lundová už ale neposlouchala. Telefon jí visel v prstech po boku modré policejní bundy.

„Co je tamhle?“ zeptala se Meyera.

„Další lesy,“ řekl. „A kanál.“

„A dívali jste se do té vody?“

Meyer se zašklebil. Byl typ člověka, který by se dokázal tvářit naštvaně i ve spánku.

„Ta holka utíkala na druhou stranu!“

Lundová znovu zvedla telefon k uchu.

„My to letadlo nestihneme.“

„Cože?“

„Ty ho chytíš. Já s Markem přiletíme zítra.“

Meyer tam stál s rukama založenýma na prsou a v pauzách mezi šluky z cigarety si cpal do pusy bramborové lupínky.

„Máme v těch forenzních týmech nějaké vycvičené potápěče? A výstroj?“ zeptala se Lundová.

„Máme tady toho dost, aby se dala začít malá válka. Ale co Švédsko? Řekněme si to upřímně. Tohle a teď je pro vás jediná možnost, pokud tam chcete.“

Oba dva zamířili ke kanálu. Škrábali se nahoru a dolů. U nízkého kovového mostu objevili stopy po pneumatikách, které vedly až k okraji bahnitého břehu, kde už nebylo nic kromě černé vody.

Ponurý terén dokonale odrážel duševní rozpoložení Theise Birka Larsena: celé bludiště matoucích slepých cest a nesmyslných zákrut. Labyrint bez východu.

Jel dál a dál, chvíli směrem k pohasínajícímu šedivému západu slunce a pak zase pryč od něj. Nenašel nic. Dokonce i monotónní hučení vrtulníku se vytratilo. Pernille byla každou mučivou vteřinu s ním, její pronikavý vystrašený hlas drmolící v telefonu, který držel přitisknutý u levého ucha.

„Kde je?“

Kolikrát už položila tuhle otázku? Kolikrát.

„Hledám.“

„Kde?“

V Kalvebod Falled, to jí chtěl říct. Místo, kam šel Anton jednou na školní přírodopisnou vycházku a pak mluvil celý zbytek dne o broucích a úhořích, než na všechny ty zatracené věci zapomněl.

Před ním se objevila světla. Jedno z nich bylo modré.

„Všude.“

Nad úzkým kanálem se táhla nepříliš široká cesta, vybudovaná ze zeminy vykopané při jeho stavbě. Lundová se dívala na stopy kol, na vyprošťovací vůz a na řetěz. Z pochmurně působící vody se vynořoval automobil.

Dívat se, přemýšlet, představovat si.

Tady zaparkoval, s předními koly stočenými k vodě. Na vrcholu svahu. Pak vystoupil, strčil do vozu a gravitace se postarala o zbytek.

Meyer stál vedle ní a sledoval, jak vůz stoupá proti obloze. Ze všech čtyř dveří crčela voda. Automobil měl černý lak. Stejné barvy jako kanál, ale leskl se, jako kdyby ho ještě včera někdo nablýskal.

Ford. Hatchback. Zbrusu nový.

„Zjistěte, na koho je registrovaný,“ přikázala Lundová ve chvíli, kdy se dala přečíst poznávací značka.

Autojeřáb byl zaparkovaný u břehu. Dlouhé rameno trčelo nad kanál. Pak se začalo otáčet od vody a automobil se kolébal nad travnatou cestou. Vzápětí začali policisté ford pomaličku spouštět, až spočinul na zemi. Nebylo na něm nic zvláštního, až na proudy páchnoucí tekutiny tryskající zpod všech dveří.

Meyer už dotelefonoval. Oba přistoupili k vozu a podívali se okénky dovnitř. Kabina byla prázdná.

Zavazadlový prostor byl zakrytý, takže nebylo vidět, jestli uvnitř něco je.

Meyer přešel dozadu a zkusil zadní dveře. Zamčené.

„Vezmu páčidlo,“ řekl.

Za nimi se vynořila světla. Lundová se otočila. Nějaká dodávka, pomyslela si. V kuželech reflektorů policejních vozů se zdálo, že má červenou barvu.

Birk Larsen pořád mluvil s manželkou, když dojel k policejní pásce. Tak blízko, že nedokázal spočítat modrá světla za ní. Vztyčili tu i světlomety na vysokých podstavcích, jaké se používají na sportovních akcích.

Hlava se mu motala a srdce tlouklo tak prudce, že doslova bušilo do žeber.

„Počkej moment,“ řekl ještě a nevnímal už ani, co žena odpověděla.

Vystoupil. Vykročil k nim.

„Kde jsi?“ ptala se Pernille.

„V mokřinách ve Vestamageru.“

Chvíli mlčela, a pak se zeptala. „A policajti tam pořád ještě jsou?“

Objevili se dva policisté a snažili se ho zastavit. Birk Larsen je odstrčil z cesty máchnutím mohutné paže a dál kráčel k nízkému kovovému mostu přes úzký kanál.

„Já to vyřeším. Říkal jsem ti to.“

„Theisi.“

Další policisté. Doráželi na něj jako podrážděné včely, zatímco on se šinul vpřed a s telefonem přitisknutým k hlavě odrážel jejich chňapající ruce.

I uprostřed všeho toho pozdvižení stále slyšel její hlas.

„Co se tam děje, Theisi? Co se tam děje?“

Pak před sebou rozeznal ten zvuk.

Proudící voda.

Voda se valila ven. Hrnula se ze zadního zavazadlového prostoru, který Meyer právě vypáčil. Litry vody vsakovaly do bahnité půdy.

Zápach byl teď ještě horší.

Lundová si vsunula do pusy další Nicotinell a čekala.

Když voda zmizela, dopadly na lesklý zadní nárazník dvě nahé nohy. Posvítila na ně baterkou. Nahé kotníky pevně spoutané plastovými řemínky.

Pak se tam cosi pohnulo. Vypadalo to jako had. Tmavý stín sunoucí se po mrtvolně bledých dolních končetinách. Lezlo to po kůži, sklouzlo přes chodidla na nárazník a nakonec dolů do hlíny.

Jeden z uniformovaných policistů začal zvracet do zežloutlé trávy.

„Co je to tady za binec?“ projevila Lundová rozladění a ustoupila od vozu.

Meyer kývl k muži, kterému se udělalo zle.

„Toho nemyslím,“ řekla.

Byl to silný chraplavý hlas, nabitý zuřivostí.

Lundová sledovala, jak zezadu z kufru vytékají poslední zbytky vody. Dva další úhoři se vyplazili ven na svobodu. Pak přistoupila k vozu a vsunula hlavu do zavazadlového prostoru. Blond vlasy už nevypadaly tak jako na fotografiích.

Ale ta tvář…

Zuřivý hlas řval jedno jméno.

„Kriste pane,“ vyhrkl Meyer. „Je tady otec.“

Theis Birk Larsen byl velký silný muž. Od doby, kdy se naposledy rval s policisty, už uplynulo hodně času. Některé věci se ale nikdy nezapomínají. Dva rychlé údery, načež zařval a znovu se začal drát vpřed, směrem k černému mostu.

Za ním viděl auto – stálo na cestě vedle vyprošťovacího vozu. Kolem něj se míhaly siluety lidí.

Telefon měl už zase u ucha.

„Theisi!“ vykřikla Pernille.

„Promluvím s nima.“

Policisty, které setřásl, měl už zase v zádech. Tentokrát jich bylo víc. Příliš mnoho.

Od automobilu na cestě odstoupila žena a zamířila rázným krokem k němu. V ostrém světle reflektorů viděl její vážnou tvář, dlouhé hnědé vlasy a bystré, smutné, soustředěné oči.

„Pro smilování Boží, Theisi,“ zabědovala Pernille.

Teď už ho zdolali. Šest poldů, možná sedm. Jen ruka s mobilem mu zůstala volná.

Birk Larsen se přestal prát. Znovu zopakoval tak klidně, jak to jen dokázal: „Jsem otec Nanny. Chci vědět, co se děje.“

Žena překročila další červenobílou policejní pásku.

Bez jediného slova mířila dál k němu. Hleděla mu do obličeje a žvýkala žvýkačku.

Hlasem, který jako by už ani nebyl jeho, se pokorně zeptal: „Moje dcera je tam?“

„Tady nemůžete být.“

Pernille měl u ucha. V té jedné otázce, která se mu rozléhala hlavou, bylo všechno. „Theisi?“

Neznámá žena stála před ním.

„Nanna je tam?“ zeptal se Birk Larsen ještě jednou.

Mlčela.

„Je tam?“

Žena jen přikývla.

To zařvání se zrodilo hluboko v jeho břiše, stoupalo celým tělem a explodovalo do vlhkého nočního vzduchu. Bylo tak hlasité a plné nechápavého žalu a zuřivosti, že by možná dolétlo až do Kodaně.

Ale pořád měl telefon, a tak to nebylo třeba. Zatímco se zase rval a řval, že se na ni chce podívat, byla Pernille s ním a také ona křičela a plakala.

Matka a otec. A ztracené mrtvé dítě.

A pak všechna zuřivost, veškerá jeho síla, zmizela. Theis Birk Larsen byl plačící zlomený člověk, slabý a pološílený žalem. Na nohou ho teď držely už jen tytéž ruce, které se o několik vteřin dříve musely potýkat s jeho nezměrnou sílou.

„Chci vidět svou dceru,“ zaprosil.

„Nemůžete,“ řekla. „Je mi líto.“

Z mužovy pravé ruky vyšlo slabé zakvílení. Lundová k němu přistoupila a rozevřela mu prsty. Prsty muže, který vždy pracoval rukama. Silné a zjizvené, se starou tvrdou kůží.

Neprotestoval, když si od něho vzala telefon a podívala se na jméno na displeji.

„Pernille, tady je Lundová. Brzy tam k vám někdo dorazí.“

Pak zastrčila telefon do kapsy, kývla na policisty, aby Birka Larsena odvedli, a vrátila se k promáčené fordce, leklé a černé, vedle vyprošťovacího vozu.

Kolem automobilu se už rojili lidé z forenzního týmu. Všechny procedury už byly v běhu. Policisté v ochranných oblecích. Víc vidět nepotřebovala.

Černý vůz. Zářivý a naleštěný. Meyer měl pravdu. Byl zbrusu nový a čistý.

Lundová ho našla, jak kouří u jeřábu a vrtí hlavou.

„Máme majitele,“ oznámil jí. „Nebudete tomu věřit.“

Lundová se postavila vedle něj. Čekala.

„To auto patří kanceláři volební kampaně Troelse Hartmanna,“ řekl Jan Meyer.

„Toho politika Hartmanna?“

Meyer poslal cvrnknutím jednoho prstu cigaretu do kanálu.

„Náměstek primátora pro školství. Kluk z plakátu. Jo. Přesně ten.“

Tři

Úterý, 4. listopadu

Buchard dorazil těsně po půlnoci. Pak přijel patolog, který měl tento případ na starost, a jeho skupina. Forenzní technici měřili stopy po pneumatikách, pořizovali nekonečné množství fotografií a uzavřeli celý ten kus rozmoklé blátivé země.

Plahočili se v dešti, který promáčel všechny na kůži, a až na konec si nechali zkrvavenou mrtvolu mladé dívky, plnou modřin, stále v potrhané košilce a se zápěstími a kotníky spoutanými černými plastovými řemínky, nacpanou v zavazadlovém prostoru nablýskaného černého forda.

Lundová s nimi všemi mluvila. Měla na starost celé vyšetřování. Na Marka, Bengta nebo Švédsko si teď už ani nevzpomněla.

Další blesky fotoaparátů kolem automobilu. Pak se forenzní tým konečně posunul k otevřenému kufru vozu a začal dokumentovat podrobnosti týkající se malého nehybného těla a jeho poranění, mrtvé tváře a do prázdna hledících světle modrých očí.

Buchard se zeptal, jak to měl vždy ve zvyku, na dobu smrti. Lundová mu odpověděla totéž, co pověděl patolog jí: že nemá ani ponětí. Během víkendu nikdo nic nehlásil. Bude nějakou dobu trvat, než se to podaří určit.

Starý muž se zamračil.

„Takové Bohem zapomenuté místo.“

„My nevíme, jestli zemřela tady. Vrah nechtěl, aby ji našli. Jeden, možná dva dny – a v takovém dešti…“ Přelétla pohledem po dění kolem. Brzy ji odvezou. Někdo by si měl vzít na starost rodinu. „Stopy po pneumatikách by byly za chvíli pryč.“

Buchard čekal.

„On to místo tady znal,“ pokračovala Lundová. „Věděl, co dělá.“

„Příčina smrti?“

„Zatím nevědí. Byla napadena. Údery do hlavy. Stopy po znásilnění.“

„A tohle auto? Patří Hartmannovu volebnímu štábu?“

„Je to nejlepší stopa, jakou máme.“

Volal Bengt Rosling. Lundová poodstoupila stranou a vzala telefon.

„Co se stalo?“ chtěl vědět.

„Našli jsme jednu dívku. Všechno ti to povím pak. Omlouvám se, že jsem to nestihla.“

Bengt byl kriminální psycholog. Díky tomu se seznámili. Při vyšetřování jedné vraždy spojené s drogami v Christianii. Oběť byla jedním z jeho pacientů.

„A co Mark?“ zeptal se.

„Je u mé matky.“

„Myslel jsem zítra. Má začít chodit na švédštinu. Ve škole. V Sigtuně.“

„Aha, to je pravda.“

„Řeknu jim, že se ukáže ve středu.“

„Zarezervujeme si jiný let. Dám ti vědět, v kolik přiletíme.“

Přistoupil k ní Buchard a zeptal se: „Má ta holka něco společného s Hartmannem?“

„To prověřím.“

„Pokud by do toho byl nějak zapletený některý z kandidátů, ohlaste mi to.“

„Já na tom případu ale nemůžu dělat, Bucharde.“

Ozval se klakson. Byl to Meyer. S cigaretou v ústech a volal na ni.

„Vezměte si na to jeho,“ řekla.

Šéf k ní přistoupil blíž.

„Tohle by neměl být Meyerův první případ. Nepřipadá v úvahu. Zavolám na stockholmskou policii a vysvětlím jim to.“

„Ne.“ Lundová trvala na svém. „To není možné.“

Zamířila za Meyerem a k autu.

„Vy jste tu holku našla.“ Buchard ji spěšně následoval a mluvil k zádům její modré bundy, lesknoucí se deštěm. „Dokázal by to Meyer? Jediné, co vyhrabal on, byla ta mrtvá liška v lese.“

Zastavila se, obrátila se a upřela na šéfa pohled.

Vypadal jako starý prošedivělý mops. A občas míval stejně neodbytný pohled.

„Jenom jeden den navíc, Sarah.“

Ticho.

„Vy snad chcete, aby Meyer mluvil s jejími rodiči?“

„Já vás nenávidím. Víte to?“

Buchard se zasmál a zatleskal malýma tlustýma rukama.

„Budu makat přes noc,“ pronesla Lundová. „A ráno už je to na vás.“

Márnice byla pustá. Jedna asepticky čistá chodba s rozléhající se ozvěnou tu navazovala na druhou.

Stále ještě v černé kožené bundě, vlněné čapce a červené bavlněné kombinéze kráčel Birk Larsen těžce po čistých kachličkách k jediným dveřím na konci chodby.

Předpokoj.

Pernille už tam byla. Ve světle hnědém gabardénovém kabátu. Obrátila k němu pohled. Široce otevřené oči, tvář plná otázek. Zastavil se dva kroky od ní. Netušil, co by měl udělat nebo snad říct. Cítil, jak mu do úst stoupají beztvará slova a jak tam pak nedokončená uvízla. Nebyl si jistý a měl strach protrhnout ticho halící studený suchý vzduch.

Velký muž. Silný. Někdy naháněl strach. Teď mlčel. Jeho lesklé oči se měnily v jezírka plná slz.

Styděl se, když viděl, jak ji to zlomilo. Přitáhl si Pernille k sobě a opatrně ji objal kolem ramen.

Chytila se ho, její vlhká tvář se zabořila do strniště na jeho tváři. Stáli tam spolu, zavěšeni beze slova jeden do druhého. Spolu pak vešli do bílé místnosti obložené zářivými kachličkami a skříněmi s lékařským materiálem, s dřezy a vodovodními kohoutky, s lesklými stříbrnými stoly a chirurgickými nástroji. Společný jmenovatel toho všeho zněl: smrt.

Vedla je dvojice policistů. Žena s upřeným pohledem a mrzutě se tvářící muž s velkýma ušima. Došli k čistě bílému prostěradlu, tam se zastavili a kradmo se na ně vyčkávavě podívali. Z rohu místnosti přišel muž v chirurgickém obleku s modrou čapkou, modrou chirurgickou halenou a modrými rukavicemi. Stejně oblečení byli lékaři, když se Nanna narodila. Theis Birk Larsen to viděl v duchu naprosto jasně. Stejné barvy a stejně ostré chemické pachy.

Bez jediného slova a jediného pohledu se muž postavil mezi ně a zvedl bílou tkaninu.

Pernille popošla s široce otevřenýma očima o něco dopředu.

Policistka to vše neustále sledovala. Každé gesto, každý nádech a pohyb.

Birk Larsen si sundal černou čapku, v rozpacích, že ji má stále na hlavě. Hleděl na bledou potlučenou tvář na stole, na špinavé potřísněné vlasy, na šedivé oči bez života.

V paměti se mu vynořovaly vzpomínky. Obrazy, zvuky, doteky, slova. Dětský pláč i hádka, které nyní tak litoval. Horké odpoledne na pláži. Mrazivá zimní rána na sáňkách. Maličká Nanna v červené tříkolce, opravené a natřené, s nastříkaným logem firmy Birk Larsen na boku.

A pak, když byla starší, jak do ní lezla, když jí bylo šestnáct a sedmnáct, a smála se tomu, jak malá teď tříkolka vypadá.

Vzdálené děje, které se už nikdy nevrátí, nevyslovené sliby, které už nikdy nikdo nevyplní. Všechny ty drobnosti, které se dřív zdály tak všední, na něj teď najednou pokřikovaly:

Podívej se! Nikdy sis toho nevšiml! A teď už jsem pryč!

A teď jsem pryč.

Pernille se otočila, vyšla znovu do předpokoje. Chůzí staré ženy, zlomené bolestí.

„Je to Nanna?“ zeptala se žena.

Upřeně se na ni podíval. Hloupá otázka, ale ona nevypadala jako hlupák.

Ne, chtěl říct Birk Larsen. To byla ona.

Místo toho kývl hlavou. Nic víc.

Seděli tam čtyři. Proti sobě u stolu z umělé hmoty.

Prostá fakta:

Birk Larsen, jeho manželka a jejich dva malí synové vyrazili v pátek k moři, odkud se vrátili v neděli ráno. Nanna měla zůstat o víkendu u kamarádů.

„Jakou měla náladu?“ zeptala se Lundová.

„Vypadala šťastná,“ řekl Birk Larsen. „Namaškařila se.“

„Za co?“

„Za čarodějnici.“

Matka tam seděla mlčky, ústa otevřená, ztracená kdesi v myšlenkách. Pak se podívala na Lundovou a zeptala se. „Co se stalo?“

Lundová neodpověděla. Ani Meyer ne.

„Tak řekne mi to někdo?! Co se stalo?“

Její pronikavý hlas se odrážel od holých bílých stěn studené prázdné místnosti.

Meyer si zapálil cigaretu.

„To auto někdo svrhl do vody,“ řekl.

„Zajímala se o politiku?“ zeptala se Lundová.

Birk Larsen zavrtěl hlavou.

„Bavila se s někým, kdo se o politiku zajímal?“

„Ne.“

„Nebo třeba s někým z radnice?“ zajímal se Meyer.

Zamračil se, když nedostal odpověď, vstal, přešel do zadní části místnosti a někam zavolal.

„Chodila s někým?“

„Poslední dobou ne.“

„Jak zemřela?“ zeptala se Pernille.

„Ještě nevíme.“

„Trpěla?“

Lundová chvíli váhala a pak řekla: „Nevíme přesně, co se stalo. Snažíme se to pochopit. Takže vy jste s ní nemluvili od pátku? Nevolali jste si? Žádný kontakt? Nedošlo k ničemu mimořádnému?“

Přimhouřené oči, trpký zachmuřený výraz, nádech sarkasmu v hlase, když zavrčel: „Jestli se nestalo nic mimořádnýho?“

„Jestli bylo všechno jako normálně. Jestli se nestalo cokoli neobvyklého. Třeba nějaká maličkost.“

„Naštvala mě,“ hlesla Pernille. „Je to jako normálně? Dělala totiž strašný kravál. Zakřičela jsem na ni, protože se honila s bratry.“

Zadívala se na Lundovou.

„Dělala jsem zrovna účetnictví, měla jsem spoustu práce…“

Birk Larsen ji objal mohutnou paží.

„A ona si s nima chtěla jenom hrát. Prostě jenom…“

Další slzy. Pernille se chvěla v manželově objetí.

„Prostě co?“

„Prostě si chtěla jenom hrát.“

„Řeknu někomu, aby vás odvezl domů,“ řekla Lundová. „Musíme zajistit Nannin pokoj. Je důležité, aby tam nikdo nevstupoval.“

Lundová a Meyer je vedli ke dveřím, kde už čekali uniformovaní muži s autem.

„Pokud vás napadne cokoli,“ řekla Lundová a podala Birkovi Larsenovi vizitku.

Podsaditý otec se podíval na kartičku.

„Kolik toho už víte?“

„Zatím je moc brzy něco říkat.“

„Ale najdete ho?“

„Uděláme všechno, co je v našich silách.“

Birk Larsen se ani nepohnul. V obličeji měl neoblomný úšklebek, když položil znovu a pomaleji tutéž otázku. „Ale najdete ho?“

„Ano!“ vyštěkl Meyer. „Najdeme.“

Otec na něj ostře pohlédl a odešel k autu.

Lundová je sledovala, jak odcházejí.

„Ti dva lidé právě přišli o dceru. A vy na ně řvete?“

„Já jsem neřval.“

„Znělo to tak.“

„Tohle je řvaní!“ zakřičel Meyer.

Jeho hlas byl tak silný, až zpoza rohu vyhlédl patolog.

Potom, už tišeji, Meyer dodal: „Já jsem nekřičel.“

Jeho pochmurné ostražité oči ji upřeně pozorovaly.

„On nás nenávidí, Lundová. Viděla jste to.“

„Jsme policajti. Spousta lidí nás nenávidí.“

„Tak to si vybral vážně tu nejlepší chvíli, co?“

Bylo půl třetí v noci. Když přišli na radnici, Hartmann tam byl. Rie Skovgaardová, dokonale upravená atraktivní žena, kterou viděli už ve škole, seděla po jeho levici. Na druhé straně proti nim Hartmannův rozpačitě nervózní manažer volební kampaně, muž středního věku jménem Morten Weber.

„Díky, že jste přišli,“ řekla Lundová.

„My jsme nepřišli,“ opravil ji Hartmann. „My jsme tady jenom zůstali. Brzo budou volby. Děláme dlouho do noci. Našli jste tu dívku?“

„Ano.“ Meyer upřeně hleděl na politika v modré košili a modrých kalhotách. „Byla v autě, který jste měli pronajatý.“

Lundová napsala číslo a položila je na stůl.

„Kdo ho řídil jako poslední?“

Hartmann seděl nehnutě na kožené židli.

„V našem autě?“

Meyer posunul lístek blíž k němu.

„Přesně tak. Mohl by někdo trochu hejbnout zadkem?“

„Já to prověřím,“ řekl Morten Weber. „Bude to chvíli trvat.“

„Proč?“ chtěl vědět Meyer.

„Máme spoustu aut,“ odtušil Weber. „Třicet řidičů. A teď jsme uprostřed noci. Někteří naši lidé i teď pořád pracují. Nechte mě, abych zkusil zavolat na pár čísel.“

Vstal od stolu a zamířil s telefonem do kouta.

„K čemu ta auta používáte?“ zeptala se Lundová.

„Na rozvážení materiálů pro kampaň,“ odpověděla Skovgaardová. „Na vylepování plakátů. A tak.“

„Kdy jste posílali nějaké auto do školy ve Frederiksholmu?“

„Pravděpodobně v pátek. Myslím.“

Meyer luskl prsty, položil ruce dlaněmi na stůl, předklonil se a ucedil: „Myslet nám moc nepomůže. Ta holka je mrtvá. My potřebujeme vědět.“

„My ale nic netajíme,“ skočil mu Hartmann do řeči. „Chceme vám pomoct. Teď je ale půl třetí ráno. Nedokážeme tahat odpovědi z klobouku.“

„Byla Nanna Birková Larsenová nějak spojena s vaší politickou prací?“

„Ne,“ odpověděla Skovgaardová okamžitě. „Není na žádném z našich seznamů.“

„To bylo rychlý,“ prohodil Meyer.

„Myslela jsem, že stojíte o rychlost.“

Weber se vrátil.

„Sekretář kampaně je zrovna teď v Oslu.“

„Běžte do prdele s Oslem!“ vykřikl Meyer. „Tohle je vražda. Sežeňte nám, co chceme vědět.“

Weber se posadil, pohlédl na něj s povytaženým obočím a vrhl pohled na Lundovou.

Odhaduje, jaká je mezi námi hierarchie, pomyslela si Lundová. Chytrý chlap.

„Tak jsem se zeptal ochranky. V pátek si klíče vyzvedla Rikke Nielsenová.“

„Kdo je to?“ zeptala se Lundová.

„Rikke má na starost náš tým dobrovolníků.“ Weber pokrčil rameny. „Přihlásit se může kdokoli. V případě potřeby používáme lidi zvenčí na výpomoc.“

Letmo se podíval na Meyera, který nyní rázoval místností s rukama v kapsách jako kohout chystající se k boji.

„Volal jste jí už?“ dožadoval se Meyer odpovědi.

„Telefon má vypnutý. Pravděpodobně organizuje rozvoz plakátů.“

Meyer na něj sarkasticky pohlédl.

„Pravděpodobně?“

„Ano. Jak jsem říkal. Musí koordinovat třicet řidičů. To je spousta práce.“

„Přestaňte s tím!“ Meyer už byl zase zpátky u stolu. „Tady je mrtvá holka a vy si tu sedíte, jako kdyby vám to bylo fuk.“

„Meyere,“ ozvala se Lundová.

„Já chci odpovědi,“ odsekl Meyer.

„Meyere!“

Tohle už bylo dost hlasitě. Zastavil se.

„Zavolejte k nám na oddělení,“ přikázala mu. „Podejte Buchardovi hlášení o situaci. Povězte mu, že provedeme výslechy dobrovolníků.“

Ani se nepohnul.

„Buchard už bude v posteli…“

Upřeně mu hleděla do očí.

„Prostě to udělejte.“

Odešel k oknu.

„Máte představu o tom, kde je teď ta žena?“ zeptala se Lundová.

Weber se podíval na jakýsi papír. Něco tam zvýraznil zeleným fixem.

„Vsadil bych se, že bude tady.“

Skovgaardová si vzala papír, přelétla pohledem jména a podala ho dál.

„Pokud jde o tisk,“ pronesla pak, „nemáme zapotřebí, aby se o tomhle dozvěděli.“

Lundová zmateně zavrtěla hlavou.

„Byla zavražděna mladá dívka. To nemůžeme utajovat.“

„To ne,“ souhlasil Hartmann. „Pokud to bylo naše auto, musíme vydat prohlášení. Je důležité, aby nás nikdo nemohl obvinit, že se snažíme něco zamlčet.“

„Já ale nechci, abyste zveřejnili jakékoli podrobnosti,“ namítla Lundová. „Nebudete mluvit s nikým kromě mě.“

Skovgaardová vstala. Mávala rukama.

„My máme na krku volby. Nemůžeme si dovolit čekat.“

Lundová se obrátila k Hartmannovi.

„Informace, které jsme vám právě sdělili, jsou důvěrné. Pokud se rozhodnete je zveřejnit a ohrozíte vyšetřování vraždy, je to na vás. Vy pak ale ponesete důsledky. A důsledky, Hartmanne, budou. To vám slibuju.“

Weber zakašlal. Skovgaardová se odmlčela. Meyer se tvářil spokojeně.

„Rie,“ otočil se k ní Hartmann, „myslím, že můžeme chvíli počkat. Za předpokladu, že…“

Krátký prosebný úsměv.

„Za předpokladu, že co?“¨zeptal se Meyer.

„Za předpokladu, že nám řeknete, až se rozhodnete s tím jít na veřejnost. Abychom mohli postupovat společně. Aby se zajistilo, že nevznikne žádná škoda.“

Založil si ruce. Jeho košile měla stejně modrou barvu jako volební plakát nad jeho hlavou. Všechno zde bylo koordinováno. Naplánováno.

Lundová vytáhla svou vizitku, přeškrtla na ní vlastní jméno a napsala místo ní Meyerovo.

„Zítra ráno zavolejte Janu Meyerovi na tohle číslo,“ řekla. „Od něho se dovíte nejnovější informace.“

„Vy na tomhle případu nepracujete?“ zeptal se Hartmann.

„Ne,“ odtušila Lundová. „On.“

*

Weber zůstal s policisty. Skovgaardová zůstala s Hartmannem, stále ještě podrážděná.

„Co to má k čertu být, Troelsi?“

„Nemám ponětí.“

„Jestli jim odkývneme, že se bude něco tajit, tisk nás ukřižuje. Milujou slova jako kamuflovat. A tady z toho budou nadšením bez sebe.“

„My nic nekamuflujeme. Děláme jenom to, o co nás žádá policie.“

„To jim bude fuk.“

Hartmann si oblékl sako, zamyslel se a podíval se na ni.

„Nenechala nám moc na výběr. A úplně stejně by nás ukřižovali, kdybychom narušili vyšetřování vraždy. To Lundová věděla. Tohle s námi nemá nic společného. Zapomeň na to.“

Ostrý pohled doširoka otevřených očí, ústa dokořán.

„Holka, která se najde mrtvá v jednom z našich aut? A s námi že to nemá nic společného?“

„Nic. Pokud si chceš hledat něco, z čeho bys měla mít obavy, můžeš se porozhlídnout tady.“

Ukázal na hlavní kancelář za dveřmi. Během dne tam pracovalo osm, možná deset lidí zaměstnaných na plný úvazek.

„Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, jak je vlastně tohle všechno zabezpečený? Počítače? E-maily? Naše zprávy?“

Sarkastický pohled.

„Nezačínáš být paranoidní kvůli Bremerovi, že ne?“

„A jak by mohl jinak vytáhnout ten trik s dotacema pro školy? Jak mohl vědět o těch dvaceti procentech?“

Hartmann přemýšlel o rozhovoru s Bremerem a o tom, co primátor prohlásil o jeho otci.

„Ten starej mazanej parchant má něco za lubem.“

Přinesla mu kabát, pomohla mu do něj a zapnula mu ho, než vyšel do chladné noci.

„Co třeba?“

Hartmann jí řekl něco málo o důvodu, proč se za ním zastavila Therese Kruseová. O reportérovi, který jí položil otázky. Osobní podrobnosti vynechal.

„K něčemu takovýmu muselo dojít. Muselo.“

Nezdála se nadšená.

„Proč jsi mi o tom neřekl?“

„Říkám ti to teď.“

Přešel do hlavní kanceláře. Stoly s počítači. Kartotéky. Záznamník. Veškeré důvěrné údaje kampaně byly uchovávány v této místnosti, hluboko v srdci radnice, noc co noc vše bezpečně zamčené.

„Běž domů,“ řekla. „Já se tady rozhlídnu.“

Hartmann k ní přistoupil, vzal ji kolem ramen a něžně ji políbil.

„Mohl bych ti s tím pomoct.“

„Běž domů,“ zopakovala. „Ty musíš v první řadě dojednat tu dohodu s Kirsten Ellerovou. Chci, abyses na to dobře vyspal.“

Podíval se ven z okna na náměstí.

„Říkali, že jí bylo teprve devatenáct. Ještě dítě.“

„My za to nemůžeme, ne?“

Troels Hartmann hleděl na modrý neon hotelu a na žlutá světla na náměstí.

„Ne,“ odpověděl. „Nemůžeme.“

„Proč jste mu sliboval, že ho najdeme?“ zeptala se Lundová.

Seděli v jejím neoznačeném autě. Meyer za volantem.

„Takový triky už na mě nikdy znova nezkoušejte,“ odtušil. „Před těma šaškama. Zrovna před nima ne.“

Jeho vztek byl tak neskrývaný a dětinský, až to působilo skoro zábavně.

„To nebudu muset. Budu pryč. Tak proč jste to sliboval? Tomu otci.“

„Protože my ho najdeme.“ Pauza. „Já ho najdu.“

„Nikdy nemáte nic slibovat,“ vyštěkla na něho. „Přečtěte si učebnici. První stránku.“

„Já mám svou vlastní učebnici.“

„To jsem si všimla.“

Meyer pustil rádio. Ohlušující stanice, která celou noc hraje rock. Lundová se natáhla dopředu a rádio zase vypnula.

Překontrolovala si adresu.

„Tady zahněte.“

Socha postavy na koňském hřbetu se zdviženým mečem. Velkolepá nasvícená budova. Několikapodlažní kryté garáže. Místo, kde se Hartmannův tým scházel předtím, než vyrážel zaplavit celé město jeho plakáty, letáky, odznaky, čepicemi a tričky.

Jejich auta měla vyhrazená místa na druhém podlaží. Navlas stejné černé fordy. Přesně jako ten, který právě vytáhli z kanálu. Lundová a Meyer obcházeli garáž a dívali se na okna polepená identickými fotografiemi Troelse Hartmanna. Zadní dveře jednoho z vozů byly otevřené. O tři hodiny dříve viděli v naprostou totožném automobilu polonahou mrtvolu Nanny Birkové Larsenové. Zohavenou šrámy, v potrhané, krví potřísněné košilce. Tady se místo těla vršily nekonečné krabice s letáky a stále stejnými Hartmannovými fotografiemi. S tím jeho plachým klukovským úsměvem a s bolestí skrývající se za doširoka otevřenýma poctivýma očima.

Zezadu k nim přišla blondýna a rozpačitě se na ně podívala. Lundová ukázala ženě služební průkaz. „Rikke Nielsenová?“

Vypadala vyčerpaně. A také nervózně, když k ní z druhé strany vozu došel Meyer, založil si ruce, posadil se na okraj otevřeného zavazadlového prostoru a zadíval se na ni.

„Potřebuji znát jméno jednoho řidiče z minulého týdne,“ řekla Lundová.

„Proč?“

„Poznávací značka je…“ Lundová zalistovala v zápisníku.

„XU 24 919,“ dořekl za ni Meyer, aniž by ho o to požádala. Postavil se a přišel blíž k Nielsenové. „Černý ford jako tenhle. Chceme vědět, kdo s ním naposledy jezdil.“

Pak se usmál způsobem, který on sám podle všeho považoval za přívětivý.

Kolem nich zatím další muži nakládali do ostatních vozů poutače s Hartmannovou rozzářenou tváří.

„Tohle už je jako skutečná firma. Musíme vést knihu jízd.“

„Samozřejmě.“

„Můžeme se do těch záznamů podívat? Prosím.“

Přikývla a zamířila pryč. Meyer mrkl na Lundovou. Nielsenová se mezitím vrátila. „Bylo to XU…?“

„XU 24 919.“

Lundová ho nechala mluvit a sama pozorovala muže s poutači a plakáty. Na krytém parkovišti byla zima. Ale zase ne moc.

Jeden z dobrovolníků byl vytáhlý čahoun v obnošené špinavé bundě. Do tváře měl staženou kapuci. Naložil dozadu do auta letáky a otočil se. Šedá mikina. Tvář ve stínu. Snažil se skrývat.

Meyerova nucená hra na hodného chlapíka dostávala trhliny.

„Já jsem pořád ještě velice klidný,“ slyšela Lundová jeho hlas. „Takže vy zůstaňte klidná taky. A nechci už slyšet žádný ‚pokud‘ a ‚ale‘ nebo ‚dovolte, abych se zeptala pana Webera‘. Prostě mi dejte jméno toho zatracenýho řidiče.“

Jeho hlas nabíral na síle. Muži nakládající auta Hartmannovými letáky slyšeli, co říká. Letmo pohlédli na Rikke Nielsenovou. Ten s kapucí ale ne.

Lundová se obrátila k Meyerovi, aby mu řekla, ať ubere na hlasitosti. Když se podívala nazpět, postava v šedé mikině a bundě už tam nebyla.

Motor jednoho z černých fordů stojících v řadě se rozezněl a vůz se zařváním vyrazil z parkovacího místa. Z jeho otevřených zadních dveří se všude kolem rozlétla usměvavá tvář Troelse Hartmanna.

„Meyere!“

Řidič musel projet kolem ní, aby se dostal k výjezdu.

Lundová přešla doprostřed cesty, zůstala tam stát a hleděla do blížícího se čelního skla.

Tomu muži už bylo hodně přes pětatřicet, možná už ho dostihl čtvrtý křížek. Rozčilená tvář se strništěm, ve které se zračil strach a odhodlání.

„Kriste pane!“ vyjekl Meyer, přiskočil k Lundové, popadl ji jednou rukou za rameno a odtáhl z cesty.

Ford, který stále zrychloval, prolétl kolem nich. Ani ne metr.

Lundová auto sledovala, skoro si ani neuvědomovala, že ji Meyer drží v náručí a bez dechu na ni civí. Možná rozzuřeně. Občas se jí to dařilo. Vůz zatočil za roh a mířil na střechu garáže. Meyer se s hlasitým křikem rozběhl k výjezdu, jeho paže se jen kmitaly. Pistoli měl vytaženou. Lundová zamířila druhou cestou a pádila po schodišti, brala betonové schody po třech, stále nahoru.

Jedno podlaží, druhé. Pak třetí a víc jich už nebylo. Střecha byla černá a leskla se od nočního deště. Před nimi se tyčila obrovská barokní kopule Mramorového kostela, rýsující se na panoramatu města. Vůz stál u protější zdi, čelní reflektory zářily.

Neměla v ruce zbraň. Stále kráčela k autu, snažila se něco rozeznat.

„Policie!“ zvolala.

„Lundová!“

Meyer se vyřítil z výjezdu. Ztěžka oddechoval, kašlal, sotva dokázal promluvit.

Z protější strany se ozval nějaký zvuk. Na poschodí pod nimi se otevřely a zavřely dveře. Lundová se rozběhla tím směrem, Meyer za ní. Dolů budovou garáže vedlo ještě jedno schodiště. Ten muž sem vyjel, aby je setřásl. A podařilo se mu to.

Sledovali postavu, která seběhla do přízemí a pak se vyřítila ven z budovy do noci a do nekonečného nočního města.

Rozzuřený Meyer poskakoval jako zvíře. Klel a ječel tak hlasitě, že si zakryla uši.

Spali oblečení, přivinuti jeden k druhému. Jeho žal utopen v jejím, její zase v jeho.

Když se probudil, Theis Birk Larsen vyprostil své paže, aniž by ji vyrušil, posadil se na posteli a potichu vstal.

Umyl si tvář, snědl kousek chleba a usrkl trochu kávy, zatímco chlapci a Pernille stále ještě spali. Potom sešel dolů, aby si odbyl setkání se svými zaměstnanci.

Na směně jich bylo dvanáct. Mezi nimi i Vagn Skarbak, s bledou tváří a vlhkýma očima. Vagn. Součást jejich rodiny. První člověk, kterému volal ve dvě ráno. Na obsah jejich rozhovoru přerušovaného slzami, pláčem a výbuchy vzteku si Birk Larsen dokázal jen sotva vzpomenout.

Vagn byl dobrý parťák do těžkých chvil. Do takových, o nichž si Birk Larsen vždycky myslel, že už nikdy nepřijdou. Protože teď už má přece rodinu. Skálu, o kterou se může opřít, stejně jako on sám byl skálou pro ně.

Občas se ale skála posune na neviditelném písku.

Vešel do kanceláře, vzal z háčku černou bundu a pečlivě si ji oblékl, jak to dělal už celá léta. Pak vyšel a postavil se před ně – jako vždy v roli šéfa, který rozdává příkazy na nadcházející den.

Většina těchto mužů pro něho pracovala už léta. Znali jeho rodinu, viděli vyrůstat jeho děti. Nosili jim dárky k narozeninám. Četli jejich domácí úkoly. A občas jim i utírali slzy, když on ani Pernille nebyli po ruce.

Několik jich jen sotva zadržovalo pláč. Jediný Skarbak se mu dokázal podívat do tváře.

Birk Larsen se pokusil promluvit, ale jenom tam stál a neřekl nic.

Pracuj.

Na podložce měl seznam práce, který určoval náplň následujících hodin. Vzal ho a odešel do kanceláře. Potřeboval najít něco, čím by se mohl zaměstnat.

Dlouhá chvíle ticha. Vagn Skarbak zavolal na muže postávající u dodávek: „Tak makáme, ne? Nejsem tady jako vaše chůva.“

Pak přišel za Birkem Larsenem a posadil se proti němu. Malý, nenápadný chlapík. Silnější, než by se podle jeho drobné postavy zdálo. Od dob společného dospívání se jeho tvář moc nezměnila. Tmavé vlasy, jasné oči, laciný stříbrný řetízek kolem krku.

Birk Larsen si zapálil cigaretu a přejel pohledem stěny kanceláře. Všude samé fotografie. Pernille. Nanna. Chlapci.

„Telefonovali nějaký lidi od novin. Položil jsem jim to. Kdyby zkoušeli volat znova, dej mi je.“

Garáž se zvolna probouzela k životu. Za oknem kanceláře se pohybovaly lepenkové krabice. Posouvaly se palety. Dodávky vyjížděly do ulice.

„Theisi, já nevím, co bych měl říct.“ Stejná vlněná čepice, stejné montérky. Velký bratr, malý bratr. „Chtěl bych ti pomoct. Řekni mi…“

Birk Larsen se na něho zadíval a nic neříkal.

„Mají nějakou stopu, kdo to udělal?“

Birk Larsen zavrtěl hlavou, dál kouřil cigaretu a snažil se přemýšlet o práci na nadcházející den. O ničem jiném.

„Řekni mi, kdyby bylo cokoli…,“ začal Skarbak.

„Dodávka do Sturlasgade,“ zamumlal Birk Larsen. První slova, která mu to ráno vyšla z úst.

Jeho společník čekal.

„Slíbil jsem jim, že budeme mít zvedací plošinu.“

„Zařízeno,“ odpověděl Vagn Skarbak.

Meyer mávl policejním snímkem na tým policistů v civilu v konferenční místnosti. Byl na něm tuctově vyhlížející muž v černém tričku, který držel vězeňské číslo. Začínající pleš, potlučený, se strništěm na tváři, svěšený šedivý knír, jaký nosili hipíci. Na pravé tváři se mu táhla jizva, která vypadala jako staré poranění od nože. Hleděl do objektivu a tvářil se znuděně.

„Jmenuje se John Lynge a je z Norrebro. Není doma. Je to známá firma a my,“ připíchl snímek na nástěnku, „dostaneme toho hajzla do vězení. Promluvte se sousedama. S lidma, se kterýma pracoval. V hospodách. V zastavárnách. S drogovýma dealerama. S každým, kdo ho zná. Je mu třiačtyřicet. Mizernej samotářskej hajzlík.“

Lundová naslouchala z přilehlé kanceláře, srkala kávu a snažila se mluvit se synem. Urvala si tři hodiny spánku v jedné volné místnosti. Nebylo jí ani moc špatně.

„Nemá žádnej plán,“ sděloval Meyer, jako by to bylo dopředu jasné. „Nic, kam by se schoval. Jednou bude muset vylízt, aby se nadechl. A pak…“

Meyer tleskl tak hlasitě, že to znělo jako výstřel.

Lundová zadržovala smích.

„Těm hodinám švédštiny neunikneš,“ sdělovala synovi do telefonu. „To nejde. Budeme tam žít. Bengt ale vysvětlí učiteli, proč přijdeš později. Nebudeš z toho mít žádný problém.“

Meyer zvedl novou fotografii Nanny. Pořád hezká. Žádné šminky, žádný nepřirozený sexy úsměv. Žádná křečovitá snaha.

„Potřebujeme se o ní dovědět úplně všechno. Textovky, hovory, e-maily. Cokoli, co by ji spojovalo s Lyngem.“

Mark začal být nevrlý.

„Poletíme dneska večer,“ domlouvala mu Lundová. „Dám ti vědět, až budou rezervované letenky.“

„Tak jdeme na to,“ zvolal Meyer a znovu tleskl.

Pak, když členové týmu odešli, vešel do vedlejší kanceláře za Lundovou a řekl: „Buchard si chce promluvit, než odjedete.“

Starý muž měl před sebou na stole, který býval její, policejní snímek Lyngeho. Meyer pro něj rekapituloval, co se dozvěděl z materiálů.

„Před třinácti lety ho chytli, jak exhibuje před dětma na hřišti. O rok později znásilnil holku. Bylo jí čtrnáct.“

Šéf poslouchal. Lundová stála ve dveřích se šálkem studené kávy. Výraz v Buchardově tváři se jí nezamlouval.

„Za dalších šest let ho dali do vězení s psychiatrickou léčbou. Propuštěn po osmnácti měsících.“

Meyer to všechno recitoval zpaměti po jediném pohledu do záznamů. Působivé, pomyslela si. Svým způsobem.

„Tak proč je tedy venku?“ zeptal se Buchard.

Meyer pokrčil rameny.

„Protože ho už nepovažovali za nebezpečného?“ nadhodila Lundová jednu možnost.

„To se říká vždycky.“

„Vždycky ne, Meyere,“ odtušil Buchard. „Sarah?“

„Musíme si s ním promluvit.“

Meyer teatrálně rozhodil rukama.

„Tohle by mohlo být nejzdrženlivější vyjádření roku.“

Hrál si s dětským policejním autíčkem. Pojížděl s ním, dokud se nerozsvítil modrý majáček a nezačala kvílet siréna. Vypadal jako malý kluk.

Buchard řekl: „Nechte toho. Rád bych si s ní ještě promluvil o samotě.“

Meyer položil autíčko s přehnanou opatrností zpátky na stůl.

„Pokud se to týká případu, tak…“

Cosi v Buchardově tváři jej donutilo zmlknout. Meyer zvedl dlaně a odkráčel.

V okamžiku následujícím poté, co se za ním zavřely dveře, Lundová uchopila kabelku a pronesla: „Tohle jsme už probrali. A moji odpověď znáte.“

„Věci se mění.“

„Šéfe! My už tady nemáme kde bydlet. Bengt na mě čeká ve Švédsku. Markovi tam zítra začíná škola.“

Zamířila ke dveřím.

Buchard řekl: „Přišel jsem z laboratoře. Ta dívka byla pořád ještě naživu, když se ocitla v tom kanálu. A trvá to dvacet minut, než se takové auto naplní vodou. K tomu si připočítejte čas, než se potopí.“

Vytáhl hrst fotografií.

„To není můj případ,“ odtušila Lundová a přehrabávala se v kabelce. Přerovnávala věci, které už přerovnala jednou předtím.

„Byla opakovaně znásilněna. Do vagíny. Do řitního otvoru. Měl kondom a dával si načas.“

Lundová jej sledovala, jak to čte z materiálů ve složce. Pak jen řekla: „Mark se strašně těší, až se přestěhujeme. Ne!“

„Týral ji tak celé hodiny. Pravděpodobně celý víkend. Modřiny naznačují, že než se ocitla v lese, někde ji věznil.“

Lundová si vzala bundu.

„A pak je tady ještě tohle,“ řekl Buchard a vzal do ruky malý plastový sáček na důkazní materiál.

Lundová se podívala. Nedokázala se tomu ubránit.

„Meyer to ukázal její matce. A ta tvrdí, že to nikdy předtím neviděla.“

Buchard si odkašlal.

„Ta dívka to svírala v pravé ruce, když umírala. Já odhaduji, že ji donutil to nosit. Strhla si to z krku, když se topila. Žádné jiné vysvětlení mě nenapadá.“

Lundová stála u okna a hleděla ven na ponuré nádvoří před vězeňskými celami.

„To není obvyklé, Sarah. A vy to víte. Znásilnit mladou holku a pak ji zabít, aby ji umlčel.“ Nedokázala se vyhnout těm pichlavým slídivým očím. „Myslíte si, že bychom v tuhle chvíli vůbec věděli, že je mrtvá, kdybychom to všechno nechali na…“ Kývl ke dveřím. „Na našem novém příteli Meyerovi?“

„Já nejsem…“

„Mluvil jsem se Stockholmem. Souhlasí, že se můžete ohlásit, až bude případ uzavřen.“

S těmi slovy odešel. Na stole zůstaly fotografie, protokoly, malý průhledný sáček s nalezeným předmětem. Vyšel z kanceláře a nechal tam Lundovou samotnou.

Přemýšlela o Markovi a Bengtovi. O Švédsku a nové civilní práci ve Stockholmu. Nejvíc ze všeho ale o Nanně Birkové Larsenové, o jejím zmučeném těle v zavazadlovém prostoru černého fordu, shozeného do kanálu plného vody.

Lundová sebrala sáček a zvedla ho ke světlu.

Byl to přívěšek na zlatém řetízku. Laciná skleněná cetka. Nevkusná. A zvláštní.

Černé srdce.

Meyer se vrátil z chodby. Měl rudý obličej. Buchard mu nepochybně všechno řekl.

„To je skandální.“

„Z celého srdce souhlasím. Až do konce týdne se bude všechno dělat po mém. Pokud bude potom tenhle případ ještě otevřený, je váš.“

„Fajn.“

Nezdálo se, že by si to myslel.

„Pojede se podle mých pravidel. S lidmi se bude jednat s respektem. Bez ohledu na to, jestli nám jsou sympatičtí nebo ne. V autě nebudete kouřit a jezdit budete maximálně padesátkou.“

„Můžu prdět?“

„Ne. A nechci mít všude sýrový brambůrky a párky v rohlíku.“

„Máte nějakej konkrétní oblíbenej druh spodního prádla?“

Na okamžik se zamyslela.

„Co takhle zkusit čistý?“

Škola byla svět v malém, rozpolcená fámami a dohady. Když tam učitel jménem Rama onoho šedivého rána dorazil, měl pocit, že poslední novinky poletují chodbami jako škodolibí duchové.

Ředitelka Kochová mu nabídla: „Pokud chcete, udělám to sama.“

„Moje žákyně,“ odtušil. „Moje třída.“

O pět minut později vkročil do třídy. Bez učebnice v ruce a bez úsměvu ve tváři. Hleděli na něj, všichni do jednoho, už ne děti, ale ještě ne dospělí. Oliver Schandorff s nepoddajnými rezavými vlasy, otupělýma očima a nasupenou tváří. Lisa Rasmussenová, Nannina nejlepší kamarádka, která si myslela, že nikdy nebude tak hezká nebo chytrá jako ona.

Co jiného mohl říkat než to, co se nabízelo samo? CO jiného jim mohl nabídnout než banality?

Se zasmušilým výrazem ve své tmavé tváři Rama pronesl: „Právě bylo oznámeno…“ Zarazil se a zavřel oči. Slyšel krutost těch slov ještě dříve, než je řekl nahlas. „Policie oznámila, že Nanna je mrtvá.“

Všichni jako by krátce a společně zalapali po dechu. Slzy, vzlyky a šepot.

„Dnes už nebude žádná výuka. Můžete jít domů. Nebo tady zůstat. Učitelé tady budou celý den. A k dispozici budou i poradci.“

Vzadu se zvedla ruka. Někdo položil nevyhnutelnou otázku.

Co se stalo?

Muž, kterého tady znali jako Ramu, přemýšlel o pouti své vlastní rodiny. O komplikované a nebezpečné zemi, kterou opustili. Byl tehdy teprve dítě, ale pořád v něm zůstával pocit, jak bezpečné se mu ve srovnání s ní zdálo tohle město.

„Já nevím.“

Další ruka.

„Zavraždili ji?“

Prsty Lisy Rasmussenové vyletěly k obličeji. Z úst jí vyšel výkřik plný žalu a bolesti.

„Vím, že všichni teď máte otázky. Já také. Jenže neexistují…“ Tenhle učitel dokázal vždy najít to správné slovo. A vždy mluvil na rovinu. „Někdy neexistují rychlé odpovědi. Musíme si na ně počkat.“

Přemýšlel o tom, co mu říkala Kochová. Zamířil rovnou k Lise, položil jí ruku na ohnutá záda a snažil se jí dívat do očí.

„Potřebují, abys jim pomohla,“ řekl. „Liso?“

Žádná odpověď.

„Policie s tebou chce mluvit.“

Zabořila tvář do paží.

„S tebou a s Oliverem.“

Rama zvedl pohled. Ten tu před minutou byl. Ale teď už jeho místo zelo prázdnotou.

Lundová ukázala Lise Rasmussenové fotografii černého kombi značky Ford.

„Viděla jsi někdy tohle auto?“

Lisa přikývla.

„Možná. Jedno takový.“

„Kdy?“

Zamyslela se a pak řekla: „V pátek, před tou párty. Myslím, že z něj vykládali nějaký věci.“

Lundová zvedla policejní snímek Johna Lyngeho.

„A tohohle muže?“

Dívka hleděla na plešatého muže s doširoka otevřenýma očima, šedým knírem, zjizvenou tváří a policejním číslem, které držel před sebou.

„On to udělal?“

„Jenom mi řekni, jestli jsi ho viděla.“

Lisa civěla na fotografii a odpověděla: „Myslím, že ne. Co udělal Nanně?“

„Možná byl tady ve škole. Nebo někde, kde jste vy dvě s Nannou byly spolu.“

Dlouhá chvíle, pak zavrtěla hlavou.

„Ne. Nikdy jsem ho neviděla.“

Lundová odložila fotografii.

„Napadá tě nějaký důvod, proč Nanna říkala, že zůstane u vás?“

„Ne.“ Slzy se vrátily. Zase vypadala na patnáct. „Myslela jsem, že si s někým vyrazila.“

„S kým?“

„Nevím.“

„Liso-“

„Já nevím!“

Změna tématu. Začaly mluvit o párty.

„Jak se tvářila?“ zeptala se Lundová.

„Šťastně.“

„Měla dobrou náladu?“

„Byla šťastná.“

„A…?“

„A odešla. Myslela jsem si, že je trochu brzo. Ale-“

„Proč odešla dřív?“

„Neřekla.“

„Odešla s někým?“

„Já jsem ne-“

Její hlas se vytratil.

Lundová se překlonila a snažila se jí podívat do očí.

„Já jsem nic neviděla! Proč se mě pořád vyptáváte? Proč bych měla vůbec něco vědět?“

Lundová počkala, až výbuch pomine, a vzala si kousek Nicotinellu.

„Nanna byla tvoje nejlepší kamarádka, nebo ne? Myslela jsem, že nám budeš chtít pomoct.“

„Já nic nevím.“

Hromádka fotografií byla pečlivě uspořádaná. Nic sexuálního. Nic zneklidňujícího. Lundová vytáhla poslední záběr a ukázala jí ho.

„Poznáváš tenhle přívěšek?“

Černé srdce na zlatém řetízku.

Lisa zavrtěla hlavou.

„Vypadá to staré,“ řekla.

„Nikdy jsi neviděla, že by ho Nanna nosila?“

„Ne.“

„Jsi si jistá, že…“

„Jsem si jistá. Jsem si jistá, jsem si jistá, jsem si jistá!“ rozkřičela se dívka. „Viděla jsem ji na párty. Objímala jsem se s ní. Nevěděla jsem, že to je naposledy…“

Lisa Rasmussenová hleděla do stolu. Ne na fotografie. Na Lundovou se ani nepodívala.

„Nevěděla jsem to,“ řekla ještě jednou.

„Prověřila jsem to,“ oznámila Rie Skovgaardová. „Lynge není členem strany. Najali ho na výpomoc přes agenturu, kterou jsme už několikrát používali. Mohl pracovat pro kohokoli jiného.“

Byli venku, mimo kancelář kampaně, na chodbě. Hovořili šeptem. Hartmann vypadal, že skoro vůbec nespal.

„To je dobře,“ odtušil.

„Jenom v tom případě, že to takhle zveřejníme. Pokud my sami neřekneme nic a tisk se toho chopí, tak…“

„Tak co?“

„Řeknou, že jsme zaměstnali vraha a pak ho kryli. A jestli tohle uslyší Kirsten Ellerová, tak se můžeme rozloučit s myšlenkou, že s ní uzavřeme spojenectví. Musíme vydat prohlášení. Okamžitě ujasnit naše postavení.“

Hartmann zaváhal.

„Ode mě se čeká, že ti budu radit, Troelsi. A teď ti říkám, že stojíme před propastí. Nemůžeš čekat, až do ní spadneš.“

„Dobře, dobře. Udělej to. Ale nejdřív to dej vědět policii.“

„A Ellerová a její strana?“

„To nech na mně.“

V poledne už byla škola prázdná. Lundová a Meyer si na opuštěné chodbě vedle skříněk porovnávali poznámky. Na jedné stěně tam viselo několik osvětových letáků o drogách, alkoholu a sexu. Naproti nim plakáty filmů a rockových kapel.

Meyer nezahálel. Našel tři svědky, kteří viděli Lyngeho, jak do školy po poledni přivezl materiály na kampaň.

„A večer?“

„Pak tady to auto bylo taky. Možná uslyšel, že se koná párty, a vrátil se.“

„A víme určitě, že to bylo tohle auto?“

Meyer jí vrazil do ruky nějaké fotky a zašklebil se.

„Udělali pár fotek na školní webovou stránku. Podívejte se na pozadí těch záběrů zvenku. Bylo to tohle auto.“

Zazvonil mu telefon. Zatímco mluvil, probírala se Lundová snímky. Za dětmi v morbidních kostýmech, maskách a parukách, převlečených za odporné příšery, byla vidět černá silueta forda.

Meyer začínal zuřit.

„Říkal jsem vám, že o tom nebudu vůbec diskutovat,“ vyštěkl do telefonu.

Rozzuřený Jan Meyer. Tak tohle by opravdu nečekala. Podívala se na další fotky. V době, když bylo devatenáct Lundové, se žádné Halloweeny neslavily. A i kdyby ano…

Napadlo ji, co by na to pověděla její matka.

„Říkám vám to znova,“ vykřikl Meyer. „Odpověď zní ne!“

Upřeně se zadíval na telefon. Zaklel.

„To snad není pravda. Ona mi to položila.“

„Co se děje?“

„Hartmann se chystá vydat tiskový prohlášení. Snaží se zachránit ten svůj vychrtlej zadek.“

Lundová ho plácla fotkami po ruce.

„Jedeme na radnici. A řídíte vy.“

Birk Larsen zamířil do práce jako v tranzu. Přišel tam ale jen proto, aby ho vzápětí vyděsilo, jak pramálo ohleduplně si počíná. Obratem se proto vrátil do bytu a posadil se s Pernille v kuchyni. Nemluvili, jenom čekali. Ani jeden ale nevěděli, na co.

Pak se objevila Lotte, její sestra. O jedenáct let mladší. S Nannou si byla stejně blízká jako Pernille. Birk Larsen seděl jako němý apaticky v koutě, díval se na ty dvě, jak se objímají a pláčou. Záviděl jim, jak dokážou projevovat emoce.

„Co kluci?“ zeptala se Lotte.

„Ještě jsme jim to neřekli,“ odpověděla Pernille. „Theisi?“

„Co?“

Bylo to první slovo, které za poslední hodinu řekl.

Lotte seděla u stolu a vzlykala. Pernille se zadívala na školní rozvrh na korkové nástěnce s rodinnými fotografiemi.

„Vyzvedneme kluky po výtvarce. Končí ve dvě.“

„Jo.“

Lotte se tvářila otřeseně.

„Co tam dělala? Nanna by nikdy nenastoupila do cizího auta.“

Další černá káva. Zabránila mu, aby se chtěl rozeřvát.

Pernille bezcílně přemisťovala fotografie na nástěnce.

„Musíme…“ Popotáhla a dvakrát se dlouze nadechla. „Musíme promyslet, jak to uděláme s klukama.“

Znovu se rozplakala, ale nechtěla, aby to ostatní viděli.

Birk Larsen toužil po tom, aby mohl začít něco dělat. Strašně moc chtěl, aby odtud mohl zmizet. Věděl ale, že i taková nevyslovená myšlenka je svým způsobem zrada.

„Musíme jim to povědět,“ řekl pak.

Lundová vešla do kanceláře Liberální strany. Bylo to tam cítit potem, leštěným dřevem a starou kůží. Skovgaardová, Hartmannova příliš elegantní a až moc sebejistá politická poradkyně, právě telefonovala a hovořila o tiskové zprávě.

„Chci s ním mluvit,“ spustila Lundová, když Skovgaardová ukončila hovor.

„Má poradu.“

„Ach tak.“

Sledovala poradkyni, jak se vrací k počítači a cosi na něm píše ve stoje, jak to dělají lidé, kteří jsou v jednom kole.

„Vy vydáte to prohlášení?“ zeptala se.

Skovgaardová stále něco ťukala.

„Nemůžeme déle čekat.“

„Budete muset.“

Skovgaardová střelila pohledem ke dveřím za sebou a pronesla velice pomalu, jako kdyby mluvila s mentálně retardovaným člověkem. „My nemůžeme.“

Lundová vykročila vpřed, odstrčila Skovgaardovou, která jí chtěla s výkřikem skočit do cesty, a otevřela dveře.

Troels Hartmann se tvářil zmateně. Stejně tak i žena vedle něj.

Kirsten Ellerová. Boubelka z předvolebních plakátů.

Neusmívala se. Neměla ráda, když ji někdo ruší.

„Omlouvám se,“ oslovila Lundová muže v pomačkané modré košili. „Ale musíme si promluvit.“

O minutu později u okna, Kirsten Ellerová mimo doslech na pohovce.

„Pokud si média budou myslet, že lžeme…,“ začal Hartmann.

„Tohle je případ vraždy. Podrobnosti jsou tajné. A vy nemůžete ohrožovat naše šance.“

„A co moje šance?“

Byl to neobvyklý člověk. Obdařený politickým charismatem. Aurou bezstarostné otevřenosti. Dokázal to říkat bez viditelných rozpaků.

Její telefon zazvonil, prudce jej vytáhla z kabelky, při pohledu na číslo povzdechla, ale stejně hovor přijala.

„Bengte, můžu ti zavolat nazpátek?“

Zvuk bušení. Vzdálený.

„Jsem v domě. Jsou tady tesaři. Jaké dřevo chceme do sauny?“

Lundová zavřela oči. Hartmann zůstal stát vedle ní. Úžasná situace.

„Jaký druh se obvykle dává do sauny?“

„Borovice.“

„Borovice je v pohodě. To by mohlo být dobré.“

„Ale záleží na tom, jestli-“

„Teď ne. Zavolám ti později.“

Konec hovoru.

Hartmann se chystal zamířit k ženě, která trpělivě čekala na pohovce.

Lundová ho chytila za paži a podívala se mu do očí. Cosi v nich zahlédla.

„Jsme velice blízko k tomu, abychom ho chytili. Nestavte se nám do cesty.“

„Jak blízko? Dnes?“

„Doufám.“

Hartmann zaváhal.

„Tak dobře,“ řekl pak. „Počkám. Pokud to bude dnes.“

„Díky,“ odtušila.

„Polární borovice.“

Lundová se zastavila.

„Polární borovice. Do sauny je lepší než obyčejná. Má míň pryskyřice.“

„Aha.“

Meyer stanul ve dveřích, zpátky z lovu v chodbách.

Bylo načase jít.

Kirsten Ellerová se usmívala, když se k ní Hartmann vracel.

„Špatné zprávy, Troelsi?“

„Vůbec ne. Žádný problém.“

Zadívala se na něho.

„Vážně? Vypadáte ustaraně.“

„Říkal jsem, že o nic nejde.“

„Pokud se mám rozvést s Bremerem, pak tady tohle musí být manželství. Ne nějaký románek na jednu noc.“

„Samozřejmě,“ řekl a energicky přikývl.

„A to vyžaduje naprostou upřímnost.“

Hartmann se na ni usmál.

„Žádná špatná zpráva se nekoná, Kirsten. Můžeme se vrátit k naší záležitosti?“

Přesně po druhé hodině čekali Pernille a Theis Birkovi Larsenovi na šedivém chodníku vedle vodotrysku. Dívali se na děti, jak vybíhají od hřiště, zabalené v teplých kabátcích, s čepicemi a rukavicemi a s batůžky na zádech. V rukou se jim třepotali zářivě barevní draci.

Úterý. Vždycky něco podnikali.

Emil, sedm, s krátkými světlými vlasy. Anton, šest, zrzavý stejně, jako byl kdysi jeho otec. Kluci klopýtali, snažili se udržet draky v mrazivém větru.

Emilův byl červený, Antonův žlutý.

„Proč je s tebou táta?“ chtěl vědět Emil.

Vyjít na ulici. Dávat pozor na provoz. Opatrně přejít silnici. Malé dlaně v jejich.

Antona zajímalo, jestli půjdou pouštět draky do parku. Byl mrzutý, když matka odpověděla, že ne.

Obloha nabírala těžkou temnou barvu. Naložili věci chlapců do kufru auta.

Telefon. Do ucha Birka Larsen zazněl nervózní hlas Vagna Skarbaka.

„Ještě nejezděte domů,“ řekl.

„Proč ne?“

„Policajti prohledávají její pokoj. A přijeli nějaký fotografové.“

Birk Larsen zamrkal, podíval se, jak Pernille připoutává chlapce na dětské sedačky, kontroluje pásy a dává jim pusu na čelo.

Žádné projevy zlosti, pomyslel si. Teď ne.

„Jak dlouho tam budou?“

„Nemám ponětí. Měl bych se jich nějak zbavit?“

Birka Larsena nenapadalo, co by měl říct.

„Mysli na kluky, Theisi. Nechceš přece, aby tohle viděli.“

„Ne. Zavolej mi, až budou pryč.“

A tak nastoupili do auta, načež Birk Larsen prohodil: „Tak jdeme pouštět ty draky. Co vy na to?“

Dvě malá ústa provolávající slávu, vítězně zdvižené pěsti na zadním sedadle. Pernille se na něho podívala.

Nemusel nic říkat. Bylo jí to jasné.

Meyer řídil způsobem, jakým si obvykle počínal.

„Získal kluk z plakátu váš hlas?“

„Tím chcete říct co?“

„Usmívala jste se na něj, Lundová.“

„Já se usmívám na spoustu lidí.“

„Nemohl spustit oči z vašeho svetru.“

Pořád na sobě měla černobílý svetr z Faerských ostrovů. Byl teplý a pohodlný. Koupila si ho tehdy o prázdninách hned po rozvodu. S Markem, když se mu snažila ulehčit vstřebání toho šoku. Tyhle svetry se jí líbily natolik, že si jich pořídila ještě několik dalších. V různých barvách. S různými vzory. Daly se objednávat poštou.

„Když jsem viděl naposledy svoji babičku, měla na sobě něco podobnýho,“ podotkl Meyer.

„To je hezké.“

„Nijak zvlášť. Ležela v rakvi. Nenávidím pohřby. Připadají mi tak…“ Bouchl do klaksonu, když mu do cesty vjel cyklista. „Definitivní.“

„To jste si vymyslel,“ řekla a on neodpověděl.

Faerské ostrovy byly celé zelené a vládl tam klid. Tichý ospalý svět, daleko od umouněné městské krajiny Kodaně.

„Na beton by vám necivěl na kozy. Myslím to tak, že…“

Neposlouchala. Nechala ho, ať se vypovídá.

V zeleném světě Faerských ostrovů se nic moc nedělo. Lidé tam prostě žili. Roční období se střídala. Krávy prděly. Přesně jako v Sigtuně.

„Kam jedeme, Meyere?“

„Lynge nebyl ve svým bytě od včerejšího večera. Má sestru. Vede kadeřnictví v Christianshavnu. Dneska ráno se u ní stavil. A dopadlo to ošklivě.“

Meyer se na ni zašklebil.

„Chlapi jsou už občas takoví.“

Lyngeho sestra byla hezká žena s dlouhými rovnými hlasy a smutnou tváří.

„Kde je?“ zeptal se Meyer.

„Nemám tušení. Je to můj bratr. Já si ho nevybrala.“

Lynge čekal v boční uličce, když ráno otevřela. Násilím se vnutil dovnitř. Jenže špatné načasování. V pokladně měla jen pět tisíc korun. Vzal si je a nadělal trochu spoušť. Zatímco mluvila s policisty, stírala jeho sestra z podlahy šampón a kondicionér.

Lundová se procházela po kadeřnictví. Otázky nechala na Meyerovi.

„Kam myslíte, že šel?“

„Já už o něm nic nevím. Je nemocnej.“

„To víme.“

„Tak to nemyslím.“ Poklepala si zboku na hlavu. „Nemyslím tady. Prostě není v pořádku. Něco mu je. Musí do nemocnice.“ Přestala vytírat. „Nikdy jsem ho neviděla v tak špatným stavu. Byly to jenom peníze. Nezavírejte ho zase do vězení. Už ne. Byl by z něj jenom ještě větší blázen.“

„A má kam jít? K nějaké holce?“

„Nikdo se k němu nechce znát. Ne po tom, co udělal.“ Zaváhala. „Teda až na jednu paní.“

„Jakou paní?“ zeptala se Lundová.

„Dobrovolnice, co chodí na návštěvy do vězení.“ Sestra se zamračila. „Znáte to. Takoví ti křesťani. Nikdy se nevzdávají. Ozvala se mi před pár týdny. Prosila, abych se s ním zase začala bavit. Tvrdila, že by to pomohlo.“

Čekali.

„Nebylo to k ničemu. Já ho znám. A kromě toho,“ rozhlédla se po malém kadeřnictví, „já mám svůj život. A mám na to právo. Nebo ne?“

Meyer vzal jeden hřeben a pohrával si s ním.

„Víte, jak se ta paní jmenuje?“

„Bohužel ne. Ale myslím, že je z jedný tý charity, co pomáhají vězňům.“

Sestra se podívala na Lundovou.

„On zabil tu holku, co byla v televizi, žejo? Věděla jsem, že to tak dopadne. Neměli ho pouštět. Byl hrozně vyděšenej.“

„To bude, až ho dostanu,“ zamumlal Meyer.

Žena neřekla nic.

„Cože?“ zeptala se Lundová.

„Dneska ráno. Vypadal fakt vyděšenej. Chci tím říct… Já nevím.“

„Musíme ho najít. Potřebujeme s ním mluvit.“

Znovu začala vytírat.

„Hodně štěstí,“ popřála jim.

Venku. Vytrvalý déšť.

„Vezměte si moje auto. Najděte někoho, kdo o těch dobrovolnicích něco ví,“ řekla Lundová Meyerovi. „Pak mi zavolejte.“

„Kam půjdete vy?“

Lundová mávla na taxík a byla pryč.

Mathilde Villadsenové bylo šestasedmdesát. Poloslepá, bydlela ve starém činžáku s kocourem Samsonem a druhým nejlepším přítelem, jímž bylo rádio. Hrálo hudbu padesátých let, což byla dekáda, kterou pokládala za tu svou.

Zvuk swingového orchestru přerušily zprávy.

„Policie uvalila informační embargo…,“ začal hlasatel.

„Samsone?“

Čas krmení. Konzerva byla otevřená, žrádlo v misce.

„… na případ Nanny Birkové Larsenové, která byla nalezena mrtvá v pondělí.“

Přešla ke kuchyňskému dřezu, vypnula rádio. Byt byl studený a plný průvanu. Na sobě měla totéž, co nosila většinu zimy: dlouhý propínací svetr modré barvy a tlustou šálu kolem vrásčitého krku. Vytápění stálo hrozné peníze. Ona ale byla holka z padesátých. A trochu těžkostí dokázala nést jako svůj kříž.

„Samsone?“

Kočka zamňoukala z druhé strany malých dvířek, která měla ve dveřích bytu. Byla na chodbě. Mathilde se ve starých volných bačkorách přišourala ke dveřím a uvolnila řetízek.

Na schodišti byla tma. Děti v jednou kuse rozbíjely světla. Mathilde Villadsenová vzdychla. Klekla si na bolavá kolena. Kéž by si s ní kocour už přestal takhle hrát.

V přítmí, na studeném kameni, který cítila přes punčochy, šmátrala po podlaze chodby. „Samsone, Samsone. Ty nezbedo. Ty neposlušná kočko…“

Pak na cosi narazila. Snažila se to rozeznávat. Hmatala prsty. Špinavá kůže. Nad ní kalhoty z džínoviny.

Podívala se nahoru. Lysá hlava. Zjizvená tvář ve svitu zapalovače. Kousek od vousů kocoura, který seděl v náručí muže nad ní.

„Moje kočka…,“ vypravila ze sebe.

Zapalovač se přiblížil k Samsonově tváři. Samson zamňoukal a pokusil se vyprostit ze sevření silných rukou.

Muž zasyčel hrubým hlasem: „Žádný vřískání. Jdeme dovnitř.“

Na krejčovské panně byly svatební šaty z bílého saténu pokrytého vyšívanými bavlněnými květinkami. Vibeke, matka Lundové, je šila pro jeden místní obchod. Ani ne tak kvůli penězům, spíš proto, aby měla co dělat. Role vdovy jí nevyhovovala. Ani trochu.

„A co na to všechno říká Bengt?“

Byla to tvrdohlavá žena, vždy elegantní, vždy seriózní, rázná, někdy jízlivá a s kritickým pohledem.

„Chystám se mu zavolat.“

Vibeke poodstoupila a prohlížela si šaty. Upravila jeden steh na prsou, další na paži. Lundovou napadlo, že matce se líbí představa, jak se ženy vdávají. Omezuje to možnosti, mezi kterými si mohou volit. Nutí je to, aby kráčely po cestě, kterou jim určil Bůh.

„Takže ty jsi mu ještě ani neřekla, že nepřijedeš?“

„Nebyl čas.“

Z matčiných úst vyšel krátký povzdech, který Lundová znala už od dětství. Přesto pokaždé žasla nad tím, kolik znechucení a nesouhlasu lze dostat do jediného výdechu.

„Doufám, že tady toho taky neodeženeš.“

„Právě jsem řekla, že mu zavolám!“

„Carsten-“

„Carsten mě uhodil!“

Pohled. Dlouhý a chladný.

„Jednou. To je všechno. Byl to tvůj manžel. Otec tvého dítěte.“

„On-“

„To, jak ses chovala. Ta tvoje posedlost prací. Muž potřebuje vědět, že je o něj zájem. Že ho někdo miluje. Pokud jim to nedáš-“

„Praštil mě.“

Vibeke s úzkostlivou pečlivostí přiložila jehlu k lesklému saténu ve výstřihu.

„Nenapadlo tě někdy, jestli sis o to nekoledovala?“

„Nekoledovala. Nikdo si o to nikdy nekoleduje.“

Mobil Lundové se rozezněl. Byl to Meyer. „Mluvil jsem s vězením.“

„A?“

„Měl tři návštěvnice. Jedna je mrtvá. Jedna se odstěhovala. A jedna nebere telefon.“

„Přijeďte sem pro mě,“ řekla Lundová a dala mu adresu do Osterbro. „Čekám za dvacet minut.“

„Taxík s modrým majáčkem je už na cestě. Doufám, že dáváte dobrý dýško.“

Lidé od policie po sobě nechali značky a stopy po celém bytě. Čísla a šipky. Vrstvičky prášku na místech, kde hledali otisky prstů.

Anton, který byl vždycky všetečnější, se zastavil před jejím pokojem a zeptal se: „Co to je na Nanniných dveřích?“

„Zmiz odtamtud pryč!“ vyštěkl na něj Theis Birk Larsen. „Pojďte ke stolu.“

Stůl.

Pernille a Nanna ho vyrobily jednoho letního dne před třemi lety, kdy se dalo jedině koukat z okna na to, jak venku prší. Koupily dřevo v obchodě pro kutily. Polepily ho fotografiemi a vysvědčeními a nakonec všechno nalakovaly. Rodina Birkových Larsenových zamrzlá v čase. Nanna, když jí bylo šestnáct. Rychle tehdy dospívala. Anton a Emil ještě tak malí. Tváře uchované na místě, které se stalo středem jejich malého domova. Na většině z nich byl úsměv.

Teď bylo klukům šest a sedm, v jejich bystrých pohledech se zračil údiv. Zvědavost, možná i trocha strachu.

Pernille se posadila, podívala se na ně, dotkla se jejich kolen, rukou, tváří a řekla: „Něco vám musíme povědět.“

Birk Larsen stál za ní. Dokud se k němu neobrátila. Pak pomaličku přišel a posadil se na své místo.

„Něco se nám stalo,“ začala Pernille.

Chlapci si poposedli, krátce se na sebe podívali.

„Co?“ zeptal se Emil, starší z nich, i když v něčem pomalejší.

Za oknem byl slyšet pouliční ruch. Hlasy lidí na ulici. Stejně jako kdykoli jindy. Podle Theise Birka Larsena to tak mělo zůstat napořád.

Spolu. Rodina. Kompletní.

Jeho mohutná hruď se nadzvedla. Silnými zjizvenými prsty si prohrábl šedivějící zrzavé vlasy. Připadal si starý, nemohoucí, hloupý.

„Kluci,“ promluvil konečně. „Nanna je mrtvá.“

Pernille čekala.

„Už se nevrátí,“ dodal.

Šest a sedm let, bystré oči třpytící se pod lampou, kde všichni večeřeli. Nehybné tváře na něho hleděly od desky stolu.

Emil se ozval první. „Proč se to stalo, tati?“

Přemýšlel.

Snažil se.

„Jednou jsme viděli tam v Jelením parku velikej strom. Pamatujete si?“

Anton se podíval na Emila. Oba přikývli.

„Uhodil do něj blesk. Ulomil velkou…“

Stalo se to opravdu, ptal se sám sebe? Nebo si to jenom představoval? Nebo prostě lže, aby jeho děti dokázaly usnout, až přijde tma?

„Ulomil jednu velkou větev. No, a…“

Na tom nezáleží, pomyslel si Birk Larsen. Lži dokážou fungovat stejně dobře jako pravda. Někdy líp. Krásná lež dovolí člověku, aby usnul. Ošklivá pravda nikdy.

„Dalo by se říct, že do nás teď takovej blesk uhodil taky. A vzal si Nannu pryč.“

Tiše poslouchali.

„Ale my stejně jako ten strom v Jelením parku porosteme dál.“

Dobrá lež. Trochu jej to povzbudilo.

Stiskl pod stolem ruku ženy a dodal: „Musíme.“

„Kde je Nanna?“ zeptal se Anton. Mladší a rychlejší.

„Někdo se o ni postará,“ odpověděla Pernille. „Za pár dní všichni půjdeme do kostela. A tam se s ní rozloučíme.“

Hladká chlapecká tvář se svraštila.

„Ona se už nikdy nevrátí?“

Matka a otec, jejich pohledy pevně zabořené jeden do druhého. Tohle byly děti. Drahocenné, stále ještě uvězněné ve svém vlastním světě. Nebylo třeba z něj utíkat.

„Ne,“ řekla Pernille. „Přiletěl anděl a odnesl ji do nebe.“

Další dobrá lež.

Šest a sedm, bystré oči se třpytily. Ti do této noční můry nepatří. Ne.

„Jak umřela?“

Anton. Kdo jiný.

Došla jim slova. Pernille zamířila ke korkové nástěnce a zadívala se na fotografie, rozvrhy, plány, které si všichni dělaly.

„Jak umřela, tati?“

„Nevím.“

„Tati.“

„To se prostě… někdy stává.“

Chlapci zmlkli. Držel je za ruce. Přemýšlel. Viděli ho někdy předtím plakat? A jak dlouho bude trvat, než ho zase uvidí?

„Prostě se to stává.“

Lundová a Meyer vyšli nahoru po schodech, zazvonili a čekali. Na chodbě byla tma. Rozbité žárovky. Páchlo to tu po kočičí moči.

„Takže vy jste se přestěhovala k vlastní matce místo k tomu Norovi?“

„Bengt je Švéd.“

„Podle vás je v tom nějakej rozdíl?“

Na adrese, kterou měli, nikdo neodpovídal. Před dveřmi se válela hromádka reklam.

Lundová přešla k vedlejšímu bytu. Za mléčným sklem zářilo světlo. Na štítku na dveřích stálo jméno Villadsenová.

V Meyerově vysílačce to zapraskalo. Bylo to příliš hlasitě. Střelila po něm pohledem a zabouchala na dveře.

Nic.

Lundová zaklepala ještě jednou. Meyer stál po jedné straně, pěsti zapřené v bocích, mlčel. Musela se skoro rozesmát. Jako většina mužů z oddělení vražd nosil i on svůj devítimilimetrový Glock v pouzdře u pasu. Vypadal jako kovboj z komiksu.

„Co je?“

„Nic.“ Snažila se neusmát. „Vůbec nic.“

„Aspoň mám zbraň. Kde je…“

Uvnitř to zachrastilo. Dveře se otevřely jen na několik centimetrů, jak to dovoloval řetízek. Tvář starší ženy, ve tmě nebyla zřetelně vidět.

„Jsem kriminální vicekomisařka Sarah Lundová od policie,“ představila se Lundová a současně ukázala služební průkaz. „Potřebujeme mluvit s vaší sousedkou, paní Geertsenovou.“

„Je pryč.“

Staří lidé a cizinci. Strach a podezřívavost.

„Víte, kde je?“

„V cizině.“

Žena udělala pohyb, jako kdyby se chystala zavřít dveře. Lundová je chytila, aby ji zastavila.

„Viděla jste dnes v okolí tohoto bloku něco neobvyklého?“

„Ne.“

Zpoza ní se z nitra bytu ozval nějaký zvuk. Žena nespouštěla z Lundové pohled.

„Máte návštěvu?“ zeptal se Meyer.

„To je jenom moje kočka,“ odpověděla rychle a zabouchla dveře.

V příští minutě už seděli v autě. Lundová u rádia, Meyer vedle ní. Zmocňovala se ho nervozita.

„Potřebuji posilu. Podezřelý se možná nachází na tomto místě.“

„Pošleme auto,“ odpověděla centrála.

Z ulice viděli okno toho bytu.

Meyer konstatoval: „Je tam zhasnuto. Ten chlap ví, že jsme tady.“

„Už jsou na cestě.“

Vytáhl Glock a zkontroloval jej.

„Nemůžeme čekat. Chlap jako on. A stará ženská. Jdeme dovnitř.“

Lundová zavrtěla hlavou.

„A co tam chcete udělat?“

„Všechno, co je v našich silách. Slyšela jste jeho sestru. Je to šílenec. Nebudu tady čekat, až bude ta babka po smrti.“

Lundová se naklonila přes sedadlo, podívala se mu do očí a řekla: „Zůstaneme tady.“

„Ne.“

„Meyere! Jsme dva. Nedokážeme zajistit východy.“

„Kde máte zbraň?“

Začínala toho mít plné zuby.

„Nemám žádnou.“

Byl to stejný pohled jako včera, když mluvili o Švédsku. Naprostý úžas.

„Cože?“ zeptal se Meyer.

„Nikam nepůjdeme. Budeme čekat.“

Uplynula dlouhá chvíle, než Meyer přikývl.

„Vy si čekejte, jestli chcete,“ odtušil, načež vyskočil z auta.

Na opačné straně města, v autě volebního štábu řítícím se nocí, Troels Hartmann přijal ten poslední hovor na světě, o který by právě teď stál. Tisková agentura. Tentokrát to bylo oficiální. Novinář, na jehož jméno si vzpomínal.

Volající začal: „My víme o tom autě, Hartmanne. Nanna Birková Larsenová byla nalezena v jednom z vašich vozů. Vy to držíte pod pokličkou. Proč přesně?“

V bytě nad garáží, zatímco Pernille tiše plakala, seděl Theis Birk Larsen s Antonem a Emilem. Každého měl posazeného na jednom mohutném koleni. Vyprávěl jim pohádky o andělech a lesích, díval se jim do tváří a nenáviděl sám sebe za to, jak lže.

Sarah Lundová si ukousla další kousek Nicotinellu. Přemýšlela o Janu Meyerovi. Přemýšlela o mrtvé dívce, kterou vytáhli z vody.

Pak otevřela přihrádku na rukavice u volantu, chvilku se přehrabovala mezi balíčky žvýkaček, vybitou baterkou, kapesníčky a tampóny, a vytáhla svou zbraň.

Byla v polovině plísní páchnoucího schodiště, když uslyšela třeskot rozbitého skla.

Zbytek cesty už vyběhla a popadla Meyera za paži, když rozbíjel pažbou zbraně tabulku skla.

„Co si myslíte, že děláte?“

„A jako co to vypadá?“

„Říkala jsem vám, že máte čekat.“

Rozbil další sklo, loktem zvětšil díru, strčil dovnitř ruku, podíval se na ni a významně mrkl.

„Vy běžte doleva,“ řekl pak. „Já jdu vpravo.“

Rukou strčenou dovnitř zašmátral. Pak se ozval zvuk starého klíče otáčejícího se ve starém zámku. Potom se dveře pohnuly. Uvnitř byla stejně černá tma jako noc, z níž sem právě přišli. Meyer vběhl dovnitř a vzápětí zmizel. Přitiskla se ke zdi a postupovala vpřed. S Glockem v pravé ruce si připadala divně.

Páchlo to tam naftalínovými kuličkami a mazáním, kočkou a vypraným prádlem.

Tři kroky a narazila do kredence. Rukou do něčeho strčila a na poslední chvíli to stačila chytit dřív, než to dopadlo na zem. Lundová se jen letmo podívala, čeho se to vlastně dotkla. Porcelánová figurka venkovské dojičky vesele se usmívající pod nákladem věder. Bez jediného zvuku ji položila zpátky na místo. Posunula se vpřed a na něco šlápla, načež ticho přerušil kovový mechanický hlas.

„Vaše váha je padesát sedm celých dvě desetiny kilogramu.“

Sestoupila z váhy a v duchu přemýšlela, co si asi Meyer právě sám pro sebe říká.

„Padesát sedm celých dvě desetiny kilogramu,“ zopakovala ta věc.

Odněkud zepředu se ozval mrzutý povzdech. Pak kroky. Silueta. Meyer vlekoucí se před ní s připravenou zbraní.

Žádný další zvuk. Tři kroky. Dveře po pravé straně. Otevřené dokořán. Namáhavé nepravidelné dýchání. Zastrčila zbraň do kapsy. Prošla dveřmi, šmátrala prsty po stěně, našla vypínač a otočila jím.

V mdlém žlutém světle jediné lampy na stěně se zmítala stará žena. Seděla tam spoutaná jako slepice. Svázaná zápěstí a kolena, kolem úst omotaný hadr.

Lundová k ní přidřepla, položila jí ruku na rameno a uvolnila roubík.

Ze rtů stařeny vylétl dlouhý nářek plný hrůzy a bolesti.

Meyer, který byl kousek od nich, zaklel.

„Kde je?“ zeptala se Lundová. „Paní Villadsenová?“

Žena lapala po dechu. Byla vyděšená.

„Co říkala?“

Lundová se na něho podívala. Naslouchala. Pochopil. Vrátil se do temného bytu. Zvuk nohou na dlaždičkách.

Čekala.

Vy půjdete vlevo, já vpravo.

Platí to pořád? Ano, odhadla. Meyer byl v některých věcech trochu jako ona. V tuto chvíli existoval jen jeden plán. A člověk se ho musí držet, dokud se něco nezmění. A ani on neměl rád, když musel pracovat ještě s někým jiným.

Uvolnila ženě kolena i zápěstí a řekla jí, ať zůstane, kde je. A ať je potichu.

Sevřely ji dvě vychrtlé ruce.

„Nenechávejte mě samotnou.“

„Hned se vrátím. Jsme s vámi. Jste v bezpečí.“

„Neopouštějte mě.“

„Všechno je v pořádku. Nebojte se.“

Vrásčité prsty ji pořád svíraly.

„Potřebuju hůlku.“

„Kde je?“

Sotva popadala dech, ale řekla: „V chodbě.“

„Dobře.“ Její hlas zněl klidně a vyrovnaně. Což odpovídalo tomu, jak se Lundová cítila. „Zůstaňte tady.“

Zamířila ke dveřím a dala se doleva.

Kuchyňské pachy. Výlevka. Jídlo. Kočka. Další stará lampa. Stínidlo s řasením, vybledlá žlutá barva. Židle, malý stůl. Proužkované závěsy sahající až k podlaze. Lehce se pohybovaly, jako kdyby okno za nimi bylo otevřené.

V listopadu.

Lundová založila ruce, zamyslela se. Pak vykročila vpřed a zlehka závěs odhrnula.

Bolest se jí zakousla do paže jako vosí žihadlo. Prudce a nemilosrdně.

Zpoza závěsu se vynořila postava, jejíž silueta se rýsovala proti matnému světlu zvenčí. Muž kolem sebe mlátil pravačkou. Doprava a doleva, nahoru a dolů.

Další výbuch bolesti.

Lundová vykřikla: „Zpátky! Policie! Zpátky!“

Šmátrala jako šílená po své zbrani.

Zastavila ji stěna. Muž se vrhl vpřed. A v tu chvíli jej ozářilo světlo. V jeho ruce spatřila nůž na otevírání lepenkových krabic. Krátká čepel. Ostrá. Hrozivá.

Zaklel a ohnal se po ní. Bylo to tak blízko, že cítila, jak se jí u obličeje zvířil vzduch.

Rozzuřená šílená tvář, otevřená ústa, žluté rozšklebené zuby. Muž zařval. Ještě jednou se ohnal, dlouhý řez…

Její prsty se sevřely na pažbě zbraně. Zvedla ji a namířila hlaveň do jeho tváře.

Oči Johna Lyngeho se stáhly do štěrbin. Potil se. Vypadal nemocný. Jako choromyslný.

„Uklidněte se, Johne. Nic vám neudělám.“ Meyera nebylo nikde slyšet. Věděla, co dělá.

Lynge ustoupil o krok. Jeho oči si už zvykaly na světlo. Viděla jeho ramena, jeho paže.

Stále na něj mířila.

„Já jsem nic neudělal!“

Je vyděšený, pomyslela si. To bylo dobré.

„Já jsem neříkala, že jste něco udělal, Johne.“

Stále používat jméno. Tlumit vzrušení.

Začal se pohupovat dopředu, dozadu, dopředu, dozadu… Rozvzlykal se, zvedl ruce ke tváři.

Pořád tam byla ta čepel. Uvědomoval si to?

„Vy mi nevěříte,“ zachraptěl Lynge.

„Já vás poslouchám. Odložte ten nůž.“

Máchl proti ní nožem. Její pistole si vůbec nevšímal.

„Do vězení mě už nedostanete!“

Šílený hlas. Trpící člověk.

„Jenom si promluvíme, Johne. No tak. Dobře? Ta škola…“

Byl ochromený zuřivostí. Třásl se, na pokraji zhroucení. Pak vykřikl: „Bylo mi zle. Šel jsem do nemocnice. Pak jsem se vrátil. A auto bylo pryč. Možná, možná…“

„Možná co?“

„Možná mi vypadly klíčky, když jsem blil. Já nevím.“

„Jaké klíčky?“

„Klíčky od auta! Vy mě neposloucháte.“

Choval se stále zuřivěji.

„Bylo vám špatně. Slyšela jsem vás, Johne.“

Pohnul se kousek doleva. Viděla ho v oranžovém světle z ulice.

„Cítil jste se špatně a nechal jste to auto tam. Dejte pryč ten nůž. Promluvíme se.“

„Já tam zpátky nepůjdu. Oni se dozví-“

„Ne, nebudete-“

„Johne!“

Z chodbičky zazněl hrubý mužský hlas. Lundová se zhluboka nadechla. Podívala se tím směrem. Byl tam Meyer. S napřaženou zbraní. Mířil přímo na hlavu Johna Lyngeho. Připravený střílet.

„Zahoďte ten nůž,“ vyzval ho zvolna výhružným tónem.

„Já to zvládám, Meyere,“ řekla. „Mám to pod kontrolou.“

Lynge už ale běžel. Meyer za ním. Dva temné stíny se mihly kolem ní.

Výkřik a třesk rozbitého skla. Příval nadávek. Pak se zvenčí ozvala odporná rána. Nechutný zvuk masa a kostí, které dopadly na chodník.

„Meyere?“ řekla.

Postava stojící u okna.

Lundová došla k němu.

„Meyere?“ oslovila ho ještě jednou.

John Lynge byl v bezvědomí, připoutaný k vozíku, všude kolem něj trubičky a přístroje. Spěšně ho vezli nemocniční chodbou. Bylo deset večer. Lundová se ptala už potřetí: „Kdy s ním budu moct mluvit?“

Lékař se ani nezastavil. Jenom na ni vrhl upřený pohled, načež se zeptal: „To myslíte vážně?“

„Bude žít?“ zeptala se, když se ocitli u dveří operačního sálu.

Lundová se zastavila a zopakovala otázku dvakrát hlasitěji.

Žádná odpověď. A pak byl John Lynge pryč.

„Máme otisky,“ řekl Meyer. „A technici mají jeho boty.“

„A nic, s čím by se to dalo porovnat. Říkal, že šel do nemocnice.“

„Kecy!“

„Slyšel jste už někdy, že by někdo tvrdil něco podobného, Meyere? Ne! Šoustali jsme s holkou. Byl jsem v baru. Ale šel jsem do nemocnice?“

Nic.

„Řekl mi, že nechal klíčky ve škole. Když se vrátil, bylo auto pryč.“

„Lhal!“

Meyer se na ni podíval a zavrtěl hlavou.

„Pořezal vás, Lundová! A pořezal by vás znova.“ Přistoupil k ní blíž. „Rozřezal by vám obličej na cáry. To je vám fuk?“

„To ale neznamená, že zabil Nannu Birkovou Larsenovou. Prověřte záznamy v nemocnici.“

„Ale no tak. Vy si opravdu myslíte-“

„Pokud má alibi, chci to vědět. Zjistěte to.“

Poslední rozkaz už vykřikla. Což nemívala ve zvyku. Tenhle člověk jí lezl na nervy.

Lundová si sundala bundu a prohlížela si rukáv černobílého svetru. Byl zničený. Lyngeho čepel rozsekla vlnu a nechala po sobě šrám na její paži, těsně pod ramenem.

„Měla byste si to nechat prohlídnout a-“

„Jasně! Měla bych. A co je s tou starou paní?“

„Telefonoval jsem, zatímco jste vy řvala na doktory. Zůstane u nějakých příbuzných.“

Lundová přikývla. Teď se uklidnit. Rána bolela. Ne že by snad měla v úmyslu si ji nechat ošetřovat.

„Běžte se trochu vyspat,“ řekla mu. „Připomeňte jim, aby mi dali vědět, kdyby se jeho stav změnil.“

Založil si ruce na prsou a ani se nepohnul.

„Co je?“ zeptala se Lundová.

„Nikam nepůjdu, dokud vás neuvidím, jak mluvíte s některou sestrou.“

Televizní debata skončila. Remíza. Přinejlepším, pomyslel si Hartmann.

Venku, v davu čekajícím na auta, si vzal stranou Rie Skovgaardovou a zeptal se: „Něco nového od Lundové?“

„Ne.“

„Volala jsi jí?“

„Nemohla jsem se dovolat.“

Pršelo. Po jejich řidiči nebylo nikde ani vidu.

„Nemůžeme si dovolit dýl čekat. Dej dohromady prohlášení.“

„Konečně.“

„Dej to tomu novináři, co telefonoval. Ten je seriózní. Pověz mu, že je to exkluzivní informace. Uhraj pro nás trochu oddechovýho času.“

Bremer k nim přistoupil, sako přes rameno. Vyhlédl do deště a vrátil se do úkrytu pod střechou.

„Krizová porada?“

Oba ztichli.

„Měl jsem dojem, že jste dneska večer trochu rozmrzelí,“ dodal Poul Bremer. „Pokud vám nevadí, že to tak řeknu.“

„Vážně?“

Ani jedna strana nezabodovala. Nikdo neudělal zásadní chybu. Ale ten způsob, jakým se Bremer usmíval, kdykoli se Hartmann odmlčel. Každé téma, každou otázku se snažil stáčet k debatě o charakteru protivníka. O Hartmannovu nedostatku zkušenosti, o tom, nakolik je důvěryhodný.

Ten starý parchant něco věděl. A čekal na správný okamžik, aby to řekl.

„Rozmrzelí,“ zopakoval Bremer. „Budete si muset vést lépe.“

„Do voleb pořád ještě zbývají tři týdny,“ odtušila Skovgaardová. „Spousta času.“

„Hlavně držet tempo. Podle toho, co jsem slyšel, to budete potřebovat. Dobrou noc.“

Hartmann ho sledoval, jak odchází.

„Jednoho krásného dne roztrhám toho starýho dinosaura na kousky,“ zamumlal.

„Opravdu musíš zapracovat na svojí vznětlivosti,“ řekla Skovgaardová.

Upřel na ni ledový pohled.

„Vážně?“

„Ano. Je fajn, když působíš zapáleně. Energicky. Oddaně. Ale ne rozmrzele, Troelsi. To lidi nemají rádi.“

„Díky. Pokusím se zapamatovat si to.“

„Bremer hledá slabá místa. Nepodávej mu jedno na talíři. Vznětlivost je tvoje Achillova pata. A on není jediný, kdo si toho všiml.“

Nedívala se mu do očí.

„Potřebuju tě, abych na tom zapracoval.“

Skovgaardová zvedla telefon.

„Tisková agentura Ritzau se o tom autě doslechla taky. Ta věc je už venku.“

Přijela černá limuzína a zastavila před nimi. Řidič z radnice vystoupil a otevřel jim dveře.

„Říkala jsem ti, že s tím musíme vyrukovat co nejdřív,“ řekla. „Teď se budeme honit, abychom zachránili něco, co jsme mohli zlikvidovat hned v zárodku.“

„Za tím je Bremer.“

„Spíš někdo od policie. Jak by se to dověděl?“

„Dvanáct let na tom nablýskaným trůnu. Možná pro něj pracuje i vedení policie.“

Dlouhá limuzína se rozjela. Bremer stáhl okénko, vesele se na ně zašklebil a zamával rukou jako král zdravící své poddané.

„Má někoho u policie,“ zamumlal Hartmann. „A my se musíme dovědět, kdo to je.“

O deset minut později zastavili před radnicí. Obstoupil je dav reportérů a kameramanů.

„Řekni jim, na čem jsme se dohodli,“ radila Skovgaardová. „Buď klidný, buď autoritativní. Nerozčiluj se. Drž se dohodnutého scénáře.“

„Čího scénáře?“ odtušil. Ale to už se ocitli uprostřed davu. Ruce se natahovaly po dveřích, aby je otevřely.

Déšť byl prudký a neustával. Hartmann se protlačil mezi lidmi na schody před budovou. Naslouchal otázkám. Přemýšlel o nich.

„Hartmanne! Jaká je spojitost mezi vámi a Nannou Birkovou Larsenovou?“

„Kde jste byl v pátek?“

„Co musíte tajit?“

Příval nepřátelských hlasů. Když se dostal ke dveřím, zastavil se. Upřel pohled na diktafony, připravené zaznamenat každé jeho slovo.

Co teď řekne, bude v následujících minutách v rádiu. Zaznamenáno navždy. Noviny to budou opakovat a znovu se to objeví i na webu.

Počkal, až ho budou poslouchat, a pak promluvil. Tak klidně a státnicky, jak toho byl schopen. „Jedna mladá žena byla nalezena mrtvá v automobilu, který si půjčila moje volební kancelář. To je všechno, co vám k tomu mohu říci. Policie nás výslovně požádala, abychom záležitost nekomentovali. Dovolte mi ale, abych ještě něco řekl-“

„Kdy jste se to dověděl?“ vykřikla jedna žena.

„Dovolte mi říci: Nikdo z naší strany nebo volebního týmu nemá s tímto případem nic společného. To je vše, co mohu-“

„Popíráte tedy, že jste odmítl poskytnout informace kvůli své volební kampani?“

Hartmann se podíval na tazatele. Byl to podsaditý holohlavý muž, kolem pětatřiceti let, s cigaretou v samolibě se usmívajících ústech.

„Cože?“

Novinář se k němu protlačil blíž.

„To není žádná těžká otázka, Hartmanne,“ vykřikl reportér přes les diktafonů. „Popíráte, že jste záměrně oklamal veřejnost, abyste získal pár hlasů? Je tohle přesně to, co můžeme očekávat od Liberální strany?“

Nepřestával o tom přemýšlet. Protlačil se mezi davem tak rychle, že ho Skovgaardová nestačila zastavit. Chytil toho muže za límec.

Z jeho tváře nezmizel ani na chvíli úsměšek.

„Ano,“ řekl Hartmann. „Popírám to.“ Odmlčel se. Pustil límec toho muže a oprášil mu ho, jako kdyby to byl jen žert. „Nemá to nic společného s politikou. Ta dívka…“

Byl mimo scénář. Už se v tom topil.

„Troelsi?“ ozvala se Skovgaardová.

„Ta dívka…“

Blesky fotoaparátů. Kolem něj se ježila koruna z diktafonů.

Novinář, kterému dal málem pěstí, vytáhl kousek papíru a zasunul ho Hartmannovi mezi prsty. Bezmyšlenkovitě si to vzal.

„Troelsi?“

Topil se.

Chytila ho za ruku a beze slova ho táhla pryč, dveřmi do vestibulu, vnitřním nádvořím a nablýskaným tichem radnice, až se ocitli v bezpečí za hradbami pevnosti.

Hartmann cítil papírek ve své ruce. Podíval se na něj.

Byla to vizitka.

Jen číslo mobilního telefonu. A jméno.

Erik Salin.

Celý večer seděla potmě v předním pokoji a dívala se na televizi. Přepínala z jednoho zpravodajského kanálu na druhý.

Teď dávali hlavní zprávy.

„Troels Hartmann spolupracuje s policií při vyšetřování vraždy,“ uvádělo se v příspěvku. „Popírá, že by měl cokoli společného se zavražděnou dívkou nebo s tímto zločinem.“

Jeho plakáty viděla všude. Okouzlující, hezký, spíš jako nějaký herec než politik. A vždycky působil také trochu smutný, pomyslela si.

Zvuk zezadu. Neotočila se.

Přišel a ztěžka se posadil vedle ní na koberec.

„To auto patřilo tomuhle politikovi,“ řekla Pernille. „Hledají řidiče.“

Měl hlavu v dlaních. Nic neříkal.

„Proč nám neřeknou, co bude dál, Theisi? Působí to, jako kdyby na nás vůbec nezáleželo.“

„Poví nám něco, až budou mít co říct.“

Jeho letargie ji rozzuřila.

„Oni vědí víc než my. A tobě je to jedno?“

„Nech toho!“

„Tobě na tom nezáleží?“

Televize byla nejzářivější věc v pokoji.

„Jak by mohla Nanna znát toho řidiče? Někoho od politiků? Jak-?“

„Já nevím!“

Mezi nimi se rozevírala propast. Průrva, něco naprosto nového. Jeho velká a neohrabaná ruka se natáhla a dotkla se té její. Pernille ucukla.

„Poslouchej,“ řekl. „Já si myslím, že nejlepší by bylo, kdybysme na pár dní odjeli pryč. Třeba si můžeme vzít tu chatu jako posledně.“

V šeru pokoje ozařovaly jejich obličeje zprávy o dceři. Pernille na něho užasle pohlédla.

„Pořád jsou tady policajti,“ pokračoval. „Kluci budou vidět Nannu pořád v novinách. Tady v tý zatracený bedně. Budou o tom s nima mluvit děti ve škole.“

Rozplakala se. Natáhl ruku k její mokré tváři. Tentokrát neucukla.

„A ty,“ pokračoval, „když to všechno vidíš, budeš to pořád znovu prožívat. Každou minutu-“

„Ty chceš, abych odjela z Vesterbro ve chvíli, když musím chystat pohřeb vlastní dcery?“

To slovo mezi nimi do této chvíle nepadlo. Zatím se nemuseli postavit téhle myšlence.

Birk Larsen sepjal ruce. Vší silou zavřel oči.

„Zítra promluvíme s pastorem,“ řekla. „Všechno zařídíme. To je to, co budeme dělat.“

V kuchyni ozářené mdlým světlem se rozhostilo ticho. Velký muž držel hlavu v dlaních.

Pernille Birková Larsenová vzala dálkový ovladač a našla další kanál.

Dívala se.

Lundová si opatrně, aby ho ještě víc neponičila, svlékla svetr z Faerských ostrovů. Pohlédla na krvavou ránu. Napadlo ji, jestli svetr půjde ještě spravit. Ne snad, že by to zkoušela sama. Ale…

Svatební šaty byly stále na krejčovské panně, v rukávech a límečcích viděla jehly a nitě.

Nic jiného její matka nikdy nedělala. Jako kdyby vedla své osobní tažení s cílem dostat veškerou ženskou populaci celého světa pod čepec.

I tak ale nechala svetr u krabice s šicími potřebami. Matka vyšla se zíváním a bručením ze svého pokoje.

„Víš, kolik je hodin?“

„Ano.“

Vibeke se podívala na stůl.

„Buď té lásky a nerozhazuj mi tady všude svoje oblečení. Není divu, že Mark je takový bordelář.“

Uviděla ránu. Samozřejmě. Přišla k ní, naklonila se a podívala se.

„Co se stalo?“

„Nic.“

„Jsi pořezaná na ruce.“

Dušené maso a brambory na sporáku. Omáčka už zrosolovatěla. Brambory byly vysušené. Lundová si nabrala trochu od každého na talíř a strčila to do mikrovlnky.

„Poškrábala mě kočka.“

„Nevykládej mi, že tohle udělala kočka.“

„Byla to toulavá kočka.“

Podívaly se jedna na druhou a vyhlásily tak cosi jako příměří. Aspoň pokud šlo o tohle.

„Proč tak trváš na tom, že budeš chodit do práce?“ zeptala se Vibeke. „Když teď můžeš žít normálně?“

Mikrovlnka cinkla. Jídlo bylo vlažné. Stačilo to. Měla hlad. Lundová se posadila, vzala vidličku a dala se do jídla.

„Říkala jsem ti to ráno. Je to jenom do pátku. Jestli je to problém, můžeme bydlet v hotelu.“

Matka přistoupila ke stolu, se sklenicí vody v ruce.

„Proč by to měl být problém? Proč-“

Lundová s plnou pusou odtušila: „Promiň. Jsem unavená. Nechci se hádat.“

„My se nikdy nehádáme. Ty vždycky odejdeš.“

Lundová se usmála a nabodla na vidličku další sousto masa a brambor. Jídala to od dětství. Žádná zvláštní lahůdka. Prostě jídlo. Nic se na něm nezměnilo.

„Je to výborný,“ prohlásila. „Vážně.“

Matka ji pozorovala.

„Bengt se ptal, jestli přijedeš v sobotu na ten večírek na uvítanou. Dáváme do pořádku volný pokoj.“

Dívala se na jídlo. Kolik toho snědla a co ještě zbývalo.

„Bengt sem volal,“ řekla Vibeke. „Dneska odpoledne. Zajímalo ho, kde jsi.“

Hlava Lundové klesla. Zaklela.

„Neřekla jsi mu, že jsem tady až do pátku, že ne?“

„Samozřejmě, že jsem mu to řekla. To mám jako lhát?“

Lundová odstrčila talíř s jídlem, vzala si z lednice pivo, odešla do ložnice a začala telefonovat.

Bengt Rosling se nezlobil. Nikdy. Bylo to mimo jeho schopnosti. Nebo pod jeho úroveň. Nikdy si nebyla úplně jistá.

Hovořili spolu o večírcích a polární borovici, konverzovali o drobnostech, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby bylo všechno v pořádku.

Nevěděl, že zatímco s ním jeho přítelkyně mluví, sleduje v počítači zprávy. Ztlumila zvuk. Všechno se to týkalo Hartmanna.

Příští pátek už bude ve Švédsku. S Markem. A také s matkou. Na chvíli. Začne nový život. Ten dosavadní se stane minulostí. Kodaň a Carsten. Odznak kriminální vicekomisařky.

Po hovoru s ním se cítila líp. Spokojeně odložila telefon. Hned si ale vzpomněla na to, co mu zapomněla říct.

Než stačila zavolat nazpátek, mobil se rozezněl.

Bengt, věděla to. Přijala hovor a zcela vědomě řekla: „Miluju tě.“

„Páni! Tak to jsem štěstím bez sebe.“

Meyer. Bylo slyšet, že řídí. Dokázala si představit auto jedoucí příliš velkou rychlostí tmou a deštěm. Sýrové brambůrky na sedadle spolujezdce. Žvýkačky a tabák.

„Co chcete?“

„Říkala jste mi, abych zavolal, jak to bylo s tou nemocnicí!“ Hrál si na ublíženého. „Lynge tam v pátek byl.“

„Jak dlouho?“

„Nechali si ho tam do soboty do sedmi ráno. Ten idiot je závislej na heroinu. A nějak to domotal s metadonem nebo co.“

V televizi byl Troels Hartmann. Skoro tam praštil jednoho přidrzlého reportéra.

Přestal se ovládat kvůli jediné prosté otázce. Popíráte, že jste zadržoval informace kvůli volbám?

Myslela si, že Hartmann je klidný a racionálně uvažující člověk.

„Mohl se odtamtud Lynge nějak vytratit?“

Hlasitá odmlka. Zvuk žvýkání.

„Neměl šanci. Dali ho na normální pokoj pro pacienty, za který platí pojišťovna. Byl pod práškama. A byl tam celou noc.“

„Mohl byste přestat s těmi chipsy. Jestli budou po celém autě…“

„Od rána jsem nic nejedl.“

„Našli jste Nannino kolo?“

„Ne.“

„A co ten její mobil?“

Byl taky v Hartmannově autě. Což působilo divně.

„V laborce dokázali, že zase funguje,“ řekl Meyer. „Její poslední hovor je z pátku. Snad volala ze školy. Nejsou si jistí.“

„Fajn. Zajedeme tam znovu ráno.“

„Ne, Lundová. Vy tam nepojedete.“

Pořád se cpal těmi brambůrky. Slyšela, jak je chroupá se zběsilostí, jako kdyby to byl poslední balíček na světě.

„Proč ne?“

„Narazil jsem na Bucharda. Hartmann s ním chce mluvit. Kvůli vám.“

Zamyslela se nad tím.

„Trochu se vyspěte,“ doporučila mu. „A napište hlášení.“

„Díky. A taky sladký spánek, zlato.“

„Ha, ha.“

„Lundová. Přemýšlejte o tom. Hartmann nevolal s žádostí o tu schůzku vám. Volal Buchardovi. Nebo možná někomu nad Buchardem. Nebo možná,“ to chroupání ji dohánělo k šílenství, „někomu ještě nad ním. Máme teď v zádech politiky. A já se vsadím, že všichni do jednoho telefonujou někam nahoru, aby nám mohli házet hovna na hlavy. Tak se na to vyspěte.“

V malé ložnici, zatímco poslouchala, jak matka přechází po kuchyni a všechno tam uklízí a oprašuje, sledovala Sarah Lundová na počítači zprávy. Pozorně, vteřinu za vteřinou, pozorovala Troelse Hartmanna.

Čtyři

Středa, 5. listopadu

Hartmann dorazil na policii těsně po deváté a zamířil přímo do kanceláře Lundové. Seděl v zářivém zimním slunečním světle, které proudilo dovnitř úzkým oknem proti ní a Buchardovi. Příkrá a strohá Rie Skovgaardová seděla vedle něj a pozorně vnímala každé slovo.

„Všem těm sračkám ze včerejšího večera jsem se mohl vyhnout,“ řekl Hartmann, „kdybych udělal to, co bylo správné, a vydal hned prohlášení. Než to všechno uniklo od vás.“

Tohle byli politici. Svět, jemuž se Lundová dokázala až do případu Birkové Larsenové vyhýbat. Měla pocit, že na něco takového nemá zkušenosti ani schopnosti. Ale zajímalo ji to.

Šéf se předklonil, podíval se Hartmannovi do očí a řekl: „Tady u nás k žádnému úniku nedošlo. Za to ručím.“

„Přiznal se ten řidič?“ zeptal se Hartmann.

Lundová zavrtěla hlavou.

„Ne a ani se nepřizná. Je nevinný.“

Tvář z plakátu – příjemná, hloubavá, přívětivá – byla ta tam. V tuto chvíli se Troelse Hartmanna začínal zmocňovat vztek.

„Tak moment! Včera jste říkala-“

„Včera jsem říkala, že je podezřelý. A byl. Ale teď není. Tak to tady chodí. Proto jsme vás žádali, abyste se k ničemu nevyjadřovali.“

„Pořád ale tvrdíte, že někdo použil naše auto?“

„Ano.“

„Možná ho někdo ukradl,“ dodal Buchard.

„Ukradl?“ Nezdálo se, že by mu taková možnost dělala radost. „Kdy to zveřejníte?“

„Ještě ne,“ odpověděla Lundová. „Potřebujeme, aby se s tím počkalo.“

„Počkalo na co?“ chtěla vědět Skovgaardová.

Lundová pokrčila rameny.

„Řidič byl zraněn. Dnes s ním budeme mluvit. Uvidíme, co řekne.“

„Pokud nám to auto bylo ukradeno,“ podotkla Skovgaardová, „tak se to musí tisku sdělit. Škoda, kterou nám tohle způsobuje…“

Lundová založila ruce na prsou a podívala se na Hartmanna, ne na tu ženu.

„Mohlo by nám pomoct, kdyby si člověk, kterého hledáme, myslel, že podezříváme někoho jiného.“

„My tuhle hru nemůžeme hrát,“ řekl Hartmann. „Rie může připravit návrh prohlášení.“ Obrátil se k Buchardovi. „Vy dostanete kopii. Zveřejníme ho. Co nejdřív.“

Lundová si přenesla židli přes kancelář a posadila se přímo před něj.

„Opravdu bych ocenila, kdybyste počkal.“

„Nemůžu.“

„Problémy, které nám to může způsobit-“

Hartmannovy oči se rozhořely.

„A co problémy, které to způsobí mně? Už jsou tady. A je to pořád horší. Bucharde.“

Šéf přikývl.

„Uvidíte kopii,“ sliboval Hartmann. „Pokud tam najdete nějakou chybu, řekněte nám to. O ničem jiném nechci slyšet.“

„To oceňuju.“

„To je všechno.“ Hartmann se postavil. „Tady jsme skončili. Na shledanou.“

Lundová ale hotová nebyla. Vstala a zamířila do chodby. Dohonila Hartmanna a Skovgaardovou, kteří mířili k točitému schodišti.

„Hartmanne! Hartmanne!“

Zastavil se. Neusmíval se.

„Poslechněte si jenom, co-“

„Tisk vyvádí, jako kdybych byl podezřelý já.“ Hartmann se bodl prstem do prsou. „Jako kdybych tu holku zabil já.“

„V televizi jste říkal, že budete spolupracovat.“

„My jsme spolupracovali,“ odtušila Skovgaardová. „A podívejte se, kam nás to dostalo.“

Lundová se postavila před Hartmanna, její světlé oči zářily. Tvářila se naléhavě.

„Já potřebuju vaši pomoc.“

Skovgaardová řekla: „Musíme jít.“

„Lundová?“

Svendsen, jeden z členů mordparty, vyšel z vyšetřovací místnosti a kývl na ni.

„Máte tady návštěvu.“

Dotkla se paže Troelse Hartmanna.

„Jen moment, prosím. Ještě jsme neskončili. Minutku. Věnujte mi ji.“

Dvě postavy na konci dlouhé chodby. Mohutný muž, šedivějící, dlouhé kotlety, černá kožená bunda, přitažlivá tvář, v níž se teď zračila bezradnost a obavy. Nervózně si pohrával s černou čepicí, kterou držel v rukou. Čekali, v předtuše něčeho, co nechtěli vědět. Ona hleděla na lesknoucí se černé mramorové stěny, uzavřená do jeho paže.

Lundová jim rychle vykročila naproti. Krátce jim něco řekla a oba pak prošli po chodbě kolem Hartmanna a Rie Skovgaardové, kteří ustoupili na stranu.

Nepadlo jediné slovo. Žádné nebylo třeba.

„Máme zpoždění,“ ozvala se Skovgaardová. „Troelsi. Musíme jít.“

Lundová je sledovala. Hartmann nedokázal od dvojice návštěvníků odtrhnout pohled.

„Troelsi?“

Hartmann se zmohl na slovo: „To byli…?“

Lundová přikývla, hleděla na něj a čekala.

„Záleží na tom?“

„Ano.“

„Víte co?“ zavrčela Skovgaardová.

„Vím, že pokud vydáte to své prohlášení, ztratíme jednu z možností. Možná výhodu, kterou teď máme.“

Lundová povzdechla a pokrčila rameny.

„Máme toho tak málo a já budu bojovat, abych si udržela, co udržet dokážu.“

„Dobře.“ Nedíval se na Skovgaardovou, která na něho upírala kamenný pohled. „Ale jenom do zítřka. Pak – Lundová…“

Poslouchala.

„Zítra,“ řekl Hartmann, „jasně vysvětlíme naše postavení. Bez ohledu na to, co řeknete.“

V kanceláři Lundové stála na stole nedotčená káva. Theis a Pernille Birkovi Larsenovi naslouchali.

„Máme předběžnou zprávu soudního lékaře,“ oznámila jim Lundová. „Ale ještě není úplně hotový. Pohřeb-“

„Musíme vypadnout pryč,“ přerušil ji Birk Larsen. „Dneska odpoledne odjedeme k moři. Všichni ti zatracení reportéři. A naši kluci.“ Díval se jí do obličeje. „A vy se pořád motáte po našem bytě. Když tam nebudeme, můžete si dělat, co chcete.“

„Pokud to tak chcete.“

„Co s ní dělají?“ zeptala se Pernille.

„Ještě nějaké další testy. Nevím přesně.“ Lež, jakou používala vždycky. „Dáme vám vědět, až budeme moci vydat její tělo.“

Matka je teď někde úplně jinde, pomyslela si Lundová. Ztracená ve vzpomínkách. Nebo představách.

Otec znovu promluvil.

„Kam pak Nannu odvezete?“

„Normálně, do pohřebního ústavu. Pokud to tak budete chtít.“

Pernille se probrala.

„Co se jí stalo?“ Potáhla nosem. „Co jí udělal?“

Lundová rozevřela dlaně.

„Musím počkat na úplnou zprávu. Chápu, že to chcete vědět. Je to…“

Theis Birk Larsen vypadal, že je připraven přitisknout si své velké dlaně na uši.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Jeden z policistů z týmu. S omluvou požádal o dokumenty, které měla na stole.

Bylo jich tolik, ale sdělovaly tak málo. Lundová mu pomáhala s hledáním. Zabrala se do toho a její pozornost na moment polevila. Nevšimla si, že dveře jsou otevřené.

Pernille Birková Larsenová si ale všimla a úzkou mezerou se jí na krátký moment naskytl šokující pohled do zadní místnosti. Byla tam kancelář s materiály spojenými s případem.

Fotografie na stěně. Dva kotníky spoutané černým kusem plastu. Nohy plné modřin na stříbrném stole. Mrtvá tvář Nanny, pokrytá zraněními, se zavřenýma očima a fialovými napuchlými rty. Zakrvavené oko. Zlomený nehet. Košilka se stopou po bodnutí. Roztrhané tričko.

Šipky ukazující na jednotlivé podrobnosti, na krvavé skvrny a řezné rány. Kroužky označující skvrny, poznámky popisující jednotlivé rány.

Její tělo, na boku, svázané ruce, spoutané nohy. Ležící nehybně na stole.

Pernille vstává.

Zrychlený dech, srdce bušící jako o závod. Theis vedle ní, jdou ke dveřím.

Jediný zvuk: tužka, která spadla, když procházela kolem.

A pak kouzlo pominulo. Lundová pohlédla na policistu, s narůstajícím vztekem ho vlekla s sebou, pak ho postrčila dopředu a zařvala: „Zavřete ty dveře!“

Otočila se zpátky k nim.

„Omlouvám se,“ řekla

Stáli beze slova. Velký muž a jeho žena. Nemají sílu plakat, pomyslela si. Nemají sílu nic cítit.

„Je mi to líto,“ omluvila se Lundová ještě jednou a chtělo se jí zaječet.

Jednou rukou svíral stůl a druhou prsty své ženy.

„Myslím, že bysme měli jít,“ řekl Theis Birk Larsen.

Kráčeli chodbou jako dvojice duchů ztracených v prázdnotě, ruku v ruce, aniž by vnímali, kam jdou.

„Kdykoli mi zavolejte,“ zavolala za nimi Lundová a zatoužila, aby existovalo ještě něco, co by jim mohla povědět.

Ředitelka Kochová byla příliš zaneprázdněná, než aby se věnovala policii.

„Potřebuju, aby se to tady ve škole zase vrátilo do normálu,“ řekla. „Uspořádáme vzpomínkovou bohoslužbu. A já pronesu řeč.“

„Tohle my zrovna nepotřebujeme,“ odtušila Lundová.

Stály na chodbě před Nanninou třídou. Studenti přicházeli a zase odcházeli. Lundová si všimla, že se kolem nich potlouká Oliver Schandorff a snaží se ulovit útržky jejich hovoru.

„Nemůžete si přece myslet, že je do toho škola nějak zapletená.“

Meyer vlétl do jejich debaty jako hřebík přitahovaný magnetem.

„Víte co? Když nás necháte dělat naši práce, možná vám na to dokážeme odpovědět.“

Střelil po ní nejlepším ze svých nechutných pohledů. Když odešla, oznámil: „Lynge přijel v poledne a údajně odnesl plakáty do suterénu. Někdo ho taky viděl, jak se motá kolem tělocvičny.“

„Proč?“

„Nemám tušení. Možná se mu nechtělo dělat. Nebo mu bylo blbě. Nebo se rád dívá na holky, když hrajou basket.“

„Možná ztratil klíčky od auta tam.“

Meyer pokrčil rameny.

„Kdo měl tělocvik potom?“ zeptala se Lundová.

„Nikdo. Další hodina byla až v pondělí. Nikdo nenahlásil, že by našel nějaký klíče. Což je vážně překvápko.“

Kráčeli chodbou ke vstupnímu vestibulu.

„Co o té dívce víme?“

Meyer procházel své poznámky.

„Vynikající studentka. Skvělý známky. Oblíbená. Hezká. Učitelé ji oceňovali. Kluci s ní chtěli spát.“

„A ona je nechala?“

„Jenom Olivera Schandorffa, a s tím se rozešla před půl rokem.“

„Drogy?“

„Nic. Obvykle ani nepila. Sehnal jsem fotku z toho mejdanu. Po půl desátý ji už nikdo neviděl.“

Lundová se podívala na vytištěný obrázek v Meyerových prstech. Nanna v lesklé modré paruce a s černým čarodějnickým kloboukem. Lisa Rasmussenová vedle ní. Obě se usmívaly. Lisa jako teenager, Nanna spíš jako…

„Vypadá jako hrozně dospělý dítě,“ poznamenal Meyer.

„A tím chcete říct co?“

„No že vypadá strašně dospělá. Zvlášť vedle tý svojí kámošky.“

Další fotografie. Zase Nanna a Lisa. Možná o chvilku dřív nebo později. Lisa s rukou kolem Nanny, která se vesele směje. Tentokrát má otevřená ústa.

Lundová se zadívala na paruku a klobouk.

„Ona si dala tolik práce s kostýmem, a pak odešla dřív?“

„Přesně tak. Legrační, co?“

Lundová přelétla pohledem chodbu. Zadívala se na skříňky a na plakáty na stěnách.

Meyer jí před očima zamával poznámkovým blokem.

„Získal jste nějaké odpovědi?“ zeptala se ho.

„Dobrá otázka, Lundová. Tohle je začátek.“

Vzali Lisu Rasmussenovou do prázdné třídy.

Lundová položila první otázku.

„Neřekla jsi nám, že se Oliver a Nanna pohádali na tanečním parketu. Proč ne?“

Dospívající dívka se ušklíbla. „Nebylo to důležitý.“

Meyer na ni pohlédl s přimhouřenýma očima.

„Tvoje nejlepší kamarádka je znásilněná a zavražděná a ono to není důležitý?“

Nechystala se brečet. Dnes byl den nepřátelského naladění vůči policajtům.

„Tancovali jsme. A objevil se Oliver. Nebylo to žádný velký drama.“

Lundová se na ni usmála.

„Oliver hodil židli.“

Nic.

„Byla Nanna opilá?“

Zvyšujícím se nosovým podrážděným hlasem pronesla: „Nee.“

„Ty jsi byla,“ řekl Meyer.

Pokrčení rameny.

„Trochu. No a co?“

„Proč se rozešli?“ zeptal se.

„Netuším.“

Naklonil se přes stůl a velice pomaličku opakoval: „Proč… se… ti dva…“

„Říkala mi, že je jak puberťák! Prostě ještě děcko.“

„Ty si ale pořád myslíš, že byla s ním?“

„Nemohla jsem ji najít.“

Lundová vstoupila do hovoru.

„Čeho se týkal ten spor?“

„Oliver s ní chtěl mluvit. A ona nechtěla mluvit s ním.“

„A pak odešla. Kde byl v tu chvíli Oliver?“

„Za barem. Byla na něm řada.“

„Jsi si jistá?“

„Viděla jsem ho.“

Meyer postrčil přes stůl list papíru. Celou dobu se díval na Lisu Rasmussenovou.

„Tohle je rozpis služeb u baru,“ řekla Lundová. „Jeho jméno na něm není. Nikdo jiný si nepamatuje, že by tam ten večer pracoval.“

Na rozpis se ani nepodívala. Jenom se kousla do rtu jako malé dítě.

„Co měla na sobě?“ zeptal se Meyer.

Chvilku o tom přemýšlela.

„Čarodějnickej klobouk se sponou. Modrou paruku. Měla koště. Z proutí. Prostě to, co se na takovou párty nosí-“

„Venku už je docela chladno, Liso,“ skočil jí do řeči Meyer. „Nebylo ti divný, že toho měla na sobě tak málo?“

„Ve třídě měla ještě bundu. Myslím.“

„Takže potom šla nahoru,“ řekla Lundová.

„Ale ne,“ přerušil ji bleskově Meyer. „Šla po schodech dolů. To už nám Lisa řekla předtím.“ Podíval se na ni. „Dolů, je to tak?“

„Dolů,“ zamumlala dívka.

„Jak si potom mohla vzít tu bundu?“ dožadovala se vysvětlení Lundová.

„Přesně tak.“ Meyer na ni zatlačil. „Jak?“

„Já nevím, že měla nějakou bundu. Byli tam lidi. Spousta.“

Lisa Rasmussenová se zarazila, červenala se, tvářila se provinile.

Meyer na ni civěl.

„Mám dojem, že dneska se ti nechce brečet, Liso. Proč to jde najednou tak těžko?“

„Nevíš, kdy odešla nebo jestli šel Oliver za ní?“ zeptala se Lundová.

„Víme, že nám lžeš!“ vykřikl Meyer. „Našel Oliver klíčky od toho auta? Rozdal si to s ní v autě, aby dokázal, jakej je chlapák? A ty ses dívala, protože to byla sranda?“

Lundová zasáhla. Vzala dívku kolem ramen. Přívaly slz.

„Je důležité, abys nám pověděla všechno, co víš,“ řekla.

Pištivým vystrašeným hlasem dítěte Lisa Rasmussenová zafňukala: „Já nic nevím. Dejte mi pokoj.“

Meyerovi zazvonil telefon.

„Musíš nám říct-,“ začal Lundová.

„Ne, nemusí,“ přerušil ji Meyer a vzal si bundu.

Suterén školy tvořilo bludiště místností. Měli tam Svendsena, který postupně všechno procházel a remcal, že je na to úplně sám.

Kousek od prostoru vyhrazeného na odkládaní jízdních kol našel koště z proutí a několik plastových pytlů.

Lundová se rozhlédla.

Řada kovových dveří. A za nimi prostory podobné celám.

V jednom z pytlů byla modrá paruka.

„A co to její kolo?“

„Jsem na to sám,“ zopakoval Svendsen již počtvrté onoho rána.

„Zapečeťte to tady. Zavolejte sem forenzní tým,“ přikázala Lundová.

Weber seděl u počítače. Zdálo se, že tady každým dalším dnem tráví pořád víc času.

„Viděl jsi nové průzkumy?“ zeptal se.

„Záleží na zítřejším,“ zavrtěl hlavou Hartmann. „Až lidi uvidí, že máme koalici…“

Morten Weber se zamračil.

„Dokud nebude jméno Kirsten Ellerové na papíru, nepočítej zajíce, když ještě běhají po poli.“

„Mluvil jsem s nimi včera večer. Je to hotová věc, Mortene. Přestaň sýčkovat.“

Skovgaardová přišla od telefonu. Ani ona se netvářila spokojeně.

„Vypadá to, že vy dva se pro změnu na něčem shodnete,“ prohodil Hartmann. „Copak dělám špatně?“

„Lidi od Ellerové si myslí, že se chováš moc vyhýbavě,“ řekla Skovgaardová. „A myslí si to i pár lidí od nás.“

„Pověz jim… Pověz jim, že to auto nám ukradli.“

Weberovi zazvonil telefon.

„A proč jim neříct pravdu?“ zeptal se, ještě než to zvedl. „Že pomáháme policii.“

„Policie sleduje vlastní zájem,“ odfrkla Skovgaardová. „A my jsme jim ukradení.“

Hartmann se naježil. Ta Lundová ho zaujala. Chtěl jí dát šanci.

„Já z toho nehodlám nic vyždímat. K takovým politikům nepatřím.“

Skovgaardová odtušila: „Někdy se chováš, že bych nejradši začala ječet. Ještě chvíli tak pokračuj a nebudeš politik vůbec.“

„To byla Kirsten Ellerová.“ Weber položil telefon. „Chce se s tebou sejít. Hned.“ Weber pohlédl skrz brýle na Hartmanna. „Myslel jsem, že tohle jsi vyřešil, Troelsi?“

„Co chce?“

„To nebude povídat poskokovi, jako jsem já, nemyslíš? To je snad jasný, ne?“

Hartmann nemluvil.

„Chce manévrovací prostor,“ napadlo Skovgaardovou.

Oba na něj hleděli, jako kdyby to měl vědět.

„A kdo by nechtěl?“ zeptal se Weber.

Hartmann vstal.

„Já se s Kirsten Ellerovou dohodnu.“

O patnáct minut později byl Hartmann sám v konferenční místnosti Strany středu. Ellerová se neusmívala.

„Brala jsem na lehkou váhu, jak to cítí ostatní,“ řekla.

„Jak?“

„Ty zmatky s policií. Lidi to nutí o vás mluvit. Bremerovi stoupenci cítí vaši krev.“

„To auto bylo ukradené. Řidič je nevinný.“

„Proč o tom nikdo neví, Troelsi?“

„Protože policie nás požádala, abychom počkali. Bylo správné to udělat. Co se tím mění?“

„Hodně. Mohl jste mě varovat.“

„Ne. Nemohl. Policie mě žádala, abych o všem mlčel.“

„Bremer mi volal dneska ráno. Nabízí, že postaví deset tisíc bytů. Sociální bydlení. Minimální nájmy.“

„Znáte ho. Nic z toho nebude.“

„Je mi líto, Troelsi. Spojenectví nebude. Nemůžu. Za takových okolností…“

Hartmann nevěděl, co má odpovědět. Cítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku.

„Bremer vás vodí za nos. Chce jenom, abyste váhala, dokud už nebude příliš pozdě na dohodu mezi námi dvěma. Pak vás odhodí jako kámen. Nedostanete žádné byty. A budete ráda, když na vás zbude židle náměstka primátora.“

„Je to kolektivní rozhodnutí. Já s tím nemůžu nic dělat.“

Měl chuť řvát. Ječet na ni, že je tak blbá, ale neudělal to.

„Pokud, samozřejmě, nepředložíte nějakou lepší nabídku,“ dodala Ellerová.

Bremer byl ve svém mediálním studiu a připravoval se na vstup do vysílání. Světla a kamery. Maskérka. Podržtašky.

Troels Hartmann vpadl dovnitř. Snažil se držet na uzdě vztek. Prošel místností a upřel pohled na smějící se postavu v bílé košili a s napudrovanou tváří. „Vy bezohledný hajzle.“

Bremer se usmál a zavrtěl prošedivělou hlavou.

„Prosím?“

„Slyšel jste.“

Maskérka přestala upravovat štětečkem jeho obličej. Jen stála a poslouchala.

„Špatné načasování, pokud jde o mne, Troelsi.“ Bremer si žoviálně povzdechl. „A myslím, že i pro vás. Později-“

„Žádám od vás vysvětlení.“

Zamířili k oknu, kde to budilo aspoň zdání soukromí. Hartmann to ale nevydržel a začal ještě dřív, než tam došli.

„Nejdřív ukradnete náš plán. Potom ho zdvojnásobíte a nabídnete nerealistické počty bytů, o kterých víte, že je nikdy nepostavíte.“

„Ach tak,“ pronesl Bremer a mávl rukou. „Mluvil jste s Kirsten. Hrozná klepna. Varoval jsem vás.“

„Potom využijete smrt jedné holky a načasujete to tak, abyste zhoršil situaci přesně v momentu, kdy se my snažíme pomáhat policii a jejím rodičům.“

V Bremerově tváři se objevil smutný výraz. Strčil do Hartmanna a pohrozil mu prstem před obličejem.

„S kým si myslíte, že mluvíte? To jako, že jsem povinen načasovávat svoje návrhy podle toho, do jakých problémů se vy dostanete? Zkuste už vyrůst, chlapče. S tím autem nemáte nic společného, ale vy jste se rozhodl to neoznámit. Myslel jsem, že Rie Skovgaardová má víc rozumu.“

„Co dělám, je moje věc.“

Primátor se zasmál.

„Jste jako malé dítě, Troelsi. Neměl jsem ani ponětí, že to je tak zlé. To neobratné spojenectví s Kirsteninými klauny – co jste si myslel?“

„Nesnižujte se víc, než kde už jste, Bremere. Vím, že už to jde těžko.“

„Můj milý, tohle je přesně, jako kdybych měl zase co dělat s vaším otcem. Ta beznaděj. Ta paranoia. Jak tuze smutné.“

„Říkám vám-“

„Ne!“

Hlas Poula Bremera zaburácel studiem. Byl dost silný, aby všichni zmlkli. I Hartmann.

„Ne,“ zopakoval, již mnohem tišeji. „Vy mi neříkáte nic, Troelsi. Běžte najít někoho, s kým bych se mohl utkat. A ne s krejčovským panákem v luxusním obleku.“

V kostele byla zima. Působil prostě. Stejně jako kněz. Seděli, zatímco on probíral možnosti, pokud šlo o modlitby, hudbu, květiny. Mluvilo se o všem kromě toho jediného, co by potřebovali ze všeho nejvíc: jak to všechno pochopit.

Bylo to jako nákupní seznam.

„Můžeme mít ‚Neposkvrněná růže roste‘?“ zeptala se Pernille. S Theisem mezi sebou drželi zpěvník.

Pastor měl na sobě hnědou bundu a šedivý svetr na pólo. Přelétl pohledem stránku a řekl: „To je číslo sto sedmnáct. Nádherný chvalozpěv. Jeden z mých nejoblíbenějších.“

„Chci, aby to tady vypadalo nádherně. Aby tu byla spousta květin,“ dodala Pernille.

„To je na vás. Můžu vám dát jména několika květinářů.“

„Ona květiny miluje.“

Theis Birk Larsen na tvrdé lavici vedle ní hleděl upřeně na kamennou podlahu.

„Modré kosatce. A růže.“

„Zbývá ještě něco?“ zeptal se Birk Larsen.

Pastor prolétl své poznámky.

„Nic. Jenom řeč, ale u té bych vám doporučoval, abyste zkusili dát něco na papír. Udělejte to doma. Až budete mít čas.“

Podíval se na hodinky.

„Nesmíte se zmiňovat o tom, co se jí stalo,“ řekla Pernille.

„Jenom Nanna taková, jak na ni vzpomínáte. Samozřejmě.“

Dlouhé ticho. Pak dodala: „Nanna byla vždycky šťastná. Vždycky.“

Napsal si poznámku.

„Pomůže mi, když mi to takhle řeknete.“

Birk Larsen vstal. Kněz také. Potřásli si rukama.

Pernille se rozhlížela po chladné temné budově. Snažila se představit si, jak tady bude rakev. A viděla ztuhlé chladné tělo v ní.

„Jestli si potřebujete s někým promluvit,“ navrhl kněz, jako když lékař nabízí konzultaci. V jeho očích se mihl výraz profesionálního soucitu. „Pamatujte, že jí je dobře. Nanna je už s Bohem.“

Muž přikývl, jako kdyby to byla nejmoudřejší a nejvýstižnější slova, jaká bylo možné zvolit.

„S Bohem,“ zopakoval.

Mlčky kráčeli ke dveřím.

Pernille se po dvou krocích zastavila a podívala se na kněze v hnědé bundě a tmavých kalhotách.

„A co dobrýho z toho mám já?“

Kněz vracel židli na místo. Zápisník, který měl v kapse, připomínal sešit, do něhož si tesař zapisuje míry. Pravděpodobně v duchu propočítával účet.

„Co dobrýho?“ vykřikla.

„Zlato,“ pronesl Birk Larsen. Snažil se ji vzít za prsty.

Vytrhla se mu.

„Chci to vědět!“ křičela Pernille na muže na schodech, který zůstal stát na cestě k oltáři, polapen jejím vztekem. „Co dobrýho z toho mám? Vy a ty vaše pokrytecký kecy…“

Necouvl. Našel v sobě odvahu. Vrátil se a podíval se jí do tváře.

„Někdy život postrádá smysl. A lítost. Je to hrozná věc ztratit dceru. Víra vám pomůže najít naději. Sílu.“

Dýchala zrychleně, srdce jí bušilo.

„Pochopit, že život není beze smyslu-“

„Nechte si ty žvásty!“ zaječela Pernille Birková Larsenová. „Mně je ukradený, jestli je s Bohem. Chápete?“

Chytila se rukou za prsa. Hlas se jí začal lámat. Muž stál, kde byl, před oltářem. Theis Birk Larsen ztuhl, zabořil tvář do dlaní.

„Chápete?“ naříkala Pernille. „Ona by měla být…“ Kdesi v temném studeném kostele zatřepotal křídly pták. U okapů zašelestila suchá křídla. „… se mnou.“

Lundová žvýkala Nicotinell. Pozorovala zrzavého kluka, Olivera Schandorffa. Zamračená tvář, nepřítomně škubal prsty, seděl v prázdné třídě, nervózní, že už to víc ani nešlo.

„Včera jsi odešel ze školy brzy, Olivere. A v pondělí jsi nebyl na vyučování.“

„Bylo mi špatně.“

„Lenost není nemoc,“ podotkl Meyer.

Schandorff se zakabonil. Vypadal na deset.

„Máš sedmdesátiprocentní absenci,“ dodala Lundová s pohledem upřeným do záznamů.

„Třídní grázlík,“ zažertoval Meyer se zlomyslným úšklebkem. „Bohatej chlapeček. Přihlouplí rodiče, který všechno prominou. Takovejch znám.“

„Podívejte se,“ vykřikl Schandorff. „Já jsem se s Nannou pohádal. To je všechno.“

Lundová a Meyer si vyměnili pohledy.

„Lisa ti to řekla?“ zeptal se Meyer. „Co ti ještě pověděla?“

„Já jsem nic neudělal. Nikdy bych Nanně neublížil.“

„Proč ti dala kopačky?“

Pokrčil rameny.

„Normálka, jako vždycky. Jako kdyby na tom záleželo.“

Meyer se předklonil a přičichl si k Schandorffovu drahému azurově modrému svetru.

„Hádal bych, že se jí nelíbilo ani to fetování.“

Schandorff si dal rychle ruku před ústa.

„Před čtyřma měsícema tě zatkli za rychlou jízdu. O dva měsíce později znova.“ Meyer si znovu přičichl. „Řekl bych, že jsi na něčem, co ještě neznám.“

Podíval se na chlapce se zmateným výrazem, jako kdyby právě něco uviděl. Předklonil se na několik centimetrů od jeho obličeje. Oliver polekaně ucukl.

„Počkej,“ pronesl Meyer naléhavě a upřeně hleděl Oliverovi do očí. „Co je tohle?“

„Co?“

„Co?“

„Něco tam je. Takovej flíček, nevím. V koutkách očí.“

Meyer natáhl prst. Schandorff se tiskl zády k opěradlu židle. Dál už nemohl.

„Aha,“ pronesl Meyer a úlevně vydechl. Odtáhl se. „To nic není. Jenom tvůj mozek.“

„Běžte do prdele,“ zamumlal Oliver Schandorff.

„Dal jsi nějakej takovej sajrajt Nanně?“ zaburácel Meyer. „Řekl jsi jí: hej, dej si – jo a jen tak mimochodem, bylo by to ještě lepší, když si stáhneš kalhotky.“

Zrzavá hlava se pohnula dopředu.

„Nanna to neměla moc ráda.“

„Co?“ zeptala se Lundová. „Trávu nebo…?“

„Ani jedno.“

„Takže ses do ní pustil?“ Meyer si opíral bradu o dlaně. Jeho výraz říkal: tohle nikam nevede. „Na tanečním parketu. Házel jsi židlí. Řval jsi na ni.“

„Byl jsem zlitej!“

„Jo tak!“ Meyer se rozzářil. „Tak to je potom v pořádku. A po půl desátý jsi dělal co?“

„Pracoval jsem za barem.“

Lundová posunula přes stůl papír.

„Nejsi na rozpisu.“

„Pracoval jsem za barem.“

Znovu Meyer:

„Kdo tě viděl?“

„Spousta lidí.“

„Lisa?“

„Ta mě viděla.“

„Ne, neviděla,“ zavrtěla hlavou Lundová.

„Chodil jsem všude možně. Sbíral jsem sklenice.“

„Poslouchej, ty chytrolíne.“ Meyer znovu přidal na hlasitosti. Tentokrát to ale znělo jinak. Chladně a výhružně. „Po půl desátý tě už nikdo ani nezahlédl.“

Vstal a přitáhl si židli vedle Schandorffa. Posadil se tak blízko, že se dotýkali. Vzal ho kolem ramen a pevně sevřel.

Lundová se zhluboka nadechla.

„Co jsi dělal, Olivere? Pověz to strejdovi Janovi. Než se naštve. Oba víme, že až se to stane, nebude se ti to líbit.“

„Nic.“

„Šel jsi za ní ven?“ Další stisk. „Abyste se spolu prošli po sklepě?“

Schandorff se vykroutil z jeho sevření.

Meyer na něho významně mrkl.

„Nanna měla někoho jinýho, co? A ty jsi to věděl. Pekelně jsi žárlil. Myslím opravdu žárlit.“ Meyer pokýval hlavou. „Přemýšlej o tom. Ty jsi školní zazobanec. A ona byla tvoje. Jak by s tebou mohla nějaká hezká holka z takový díry jako Vesterbro jen tak vymrdat.“

Schandorff se postavil. Křičel. Rukama si prohrábl zrzavé vlasy.

„Řekl jsem vám, co se stalo!“

Jeho hlas vylétl o několik tónů nahoru. Během jediné chvíle z něho byl zase malý kluk.

„Ty klíčky od auta…,“ začal Meyer.

„Jaký?“

„Věděl jsi, že tam bylo to auto.“

„O čem mluvíte?“

„Nanna tě nechtěla. A tak jsi ji znásilnil. A pak shodil do toho kanálu. Cestou domů-“

„Držte už hubu!“

Meyer čekal. Lundová je pozorovala.

„Já jsem ji miloval.“

„Olivere!“ Meyer zářil. „Právě jsi tvrdil, že ti byla ukradená. Ty jsi ji miloval, ale ona si myslela, že jsi pitomec. Takže jsi udělal to, co by udělal každej malej zhulenej hajzl Znásilnil jsi ji. Svázal jsi ji. Nacpal jsi ji do kufru toho černýho auta.“

Oliver se znovu posadil. Zrzavá hlava se mu třásla, nakloněná na stranu.

„Nacpal jsi ji tam, aby nikdo neslyšel, jak křičí, a pak jsi ji shodil do toho kanálu.“

Meyer udeřil pěstí do stolu tak silně, že pera a zápisníky nadskočily. Oliver Schandorff na židli připomínal hromádku neštěstí. Mlčel a chvěl se.

Lundová čekala. Po chvíli velice klidně pronesla: „Olivere. Pokud máš něco, co bys nám mohl říct, bylo by nejlépe, kdybys to udělal teď.“

Dveře třídy se otevřely a vešli dva lidé. Muž středního věku v draze vyhlížejícím obleku. A za ním ustaraně se tvářící žena.

„Jsem Oliverův otec,“ řekl muž. „Chci si promluvit se synem.“

„A my jsme policie,“ odtušila Lundová. „Rušíte nás při výslechu. Odejděte.“

Muž se ani nepohnul. Žena na něj hleděla a čekala, co se stane.

„Obvinili jste ho z něčeho?“

Meyer mu zamával rukou před tváří a pronesl: „Haló? Slyšel jste?“

Náprsní taška. Před očima jim mávl vizitkou. Erik Schandorff. Vlivný právník z vlivné firmy.

„Takhle se mnou nemluvte,“ řekl Erik Schandorff.

„Oliver pomáhá-,“ začala Lundová.

„Tati?“

Výkřik vyděšeného kluka. Každý by to poznal.

„Chci s ním mluvit,“ prohlásil otec.

Venku na chodbě Meyer prskal a pronášel polohlasem kletby, zatímco Lundová hleděla z okna.

Otec a syn, Oliver se skloněnou hlavou, kráčeli bok po boku.

Pak chlapec hlavu zvedl a otec jej udeřil plnou silou hřbetem ruky do tváře.

„Šťastná rodinka,“ zamumlal Meyer a zapálil si cigaretu. „Kdybych tohle udělal já…“

O minutu později vyšli bohatý právník, bohaté dítě a mlčící žena ven. Bez jediného slova.

„Brzy na viděnou, Olivere!“ zavolal Meyer, když odcházeli.

Lundová se opřela o zeď, založila ruce na prsou a zavřela oči.

Díval se na ni, když je otevřela.

„Vím, co si myslíte, Lundová. Že je tak nějak mlhavě možné, že jsem na něho byl trošku tvrdý. Ale kdyby sem nepřišel ten idiot…“

„V pořádku.“

„Ne, vážně. Já jsem věděl, co dělám. Kontroloval jsem se. Celou dobu. Čestný slovo.“

„Meyere,“ řekla důtklivě Lundová, přistoupila k němu a zahleděla se mu do široce rozevřených očí. „Řekla jsem, že to bylo v pořádku. Podívejte se zase, jak to vypadá dole. Kontaktujte techniky. Jestli Oliver řídil to auto, měli by to vědět. Zjistěte, jak dlouho trvá cesta odtud do toho lesa.“

Vytáhla z kabelky klíčky od auta.

„Ještě něco?“

„Vy už si něco vymyslíte.“

„A vy, Lundová?“

„Já?“

„Pojedete chytit to letadlo nebo co?“

Přikývla a odešla. Když ho měla z dohledu, začala se usmívat.

Na příborníku byly květiny. A také na malé železné římse nad krbem. Květiny u dřezu stále zabalené v papíru, kytice na podlaze.

Některé z nich byly modré kosatce. Některé růže.

Pernille ve stoje umývala nádobí a hleděla ven z okna.

Žena z forenzního oddělení seděla s chlapci u stolu, který kdysi vyrobila Pernille s Nannou, a usmívala se na ně. V rukou měla tyčinky s vatou.

Nevypadala na víc než zhruba dvaadvacet. O nic starší než Nanna, když začala zůstávat přes noc venku.

„Je to opravdu nutné?“ zeptal se Theis Birk Larsen.

„Potřebujeme DNA,“ řekla žena v modré uniformě. „Kvůli porovnání.“

Dole stál zaparkovaný automobil. Kufry s oblečením, krabice s věcmi dětí. Vagn Skarbak jim pomohl jako vždycky.

Měl nové hračky. Autíčka. Laciná a malá, ale Vagn byl s penězi vždycky na štíru a Pernille neměla srdce ho hubovat. Muži dole v garáži na tom byli jako všichni ostatní. Jako Theis. Jako ona. Zoufale chtěli něco dělat, aniž by tušili, co by to mělo být.

„Souhlasíte?“ zeptala se žena, aniž by čekala na odpověď. Naklonila se přes stůl, jako první si vybrala Antona a pak požádala Emila, aby otevřel ústa.

Pernille všechno pozorovala od dřezu s nádobím v ruce.

Byli zase v Nannině pokoji. Dva muži v modrém tam chodili, lepili další papírky a dělali si poznámky.

Její sestra Lotte – mladší, hezčí a stále svobodná – se postarala o většinu balení. Teď přišla a postupně všechny objala.

„Vem si nějaké květiny, jestli chceš,“ řekl Theis.

Lotte se na něj podívala a zavrtěla hlavou.

„Kluci,“ řekl Theis. „běžte se podívat za strejdou Vagnem. Pomůžeme mu to dole dodělat.“

Pernille slíbila, že tam brzy přijde, a dívala se za nimi, jak odcházejí.

Brzy.

Sotva odešli, nechala dřez dřezem. Rozhlédla se po neuklizené místnosti.

Na tomhle malém teplém místě se mezi nimi objevil ten nečekaný zázrak. Kouzlo jménem rodina. Navzájem sdílené životy. Navzájem sdílená láska.

Teď se po maličké Nannině ložnici procházeli muži v modrém, otevírali zásuvky, které prohlíželi i včera. Hovořili tichými hlasy a ztichli pokaždé, když měli dojem, že by je mohla slyšet.

Chlapci se přihnali zpátky nahoru. Popadli draky a další hračky. Ukázali jí maličká autíčka, která jim Vagn koupil.

„Pozor na ty ostré rohy,“ řekla. „Pozor.“

Byli už pryč, aniž by ji poslouchali. Jeden z mužů z ložnice šel za nimi a odnášel rukama v modrých rukavicích do auta nějaké Nanniny knihy.

Policista, který zůstal, byl starý. Měl vousy a smutnou tvář. Vypadal nesvůj. Nedokázal se jí podívat do očí. Se skloněnou šedivou hlavou si znovu prohlížel Nanninu knihovničku.

Vzala si tašku a chystala se odejít.

Byt byl natolik plný vůně květin, že ji z toho rozbolela hlava.

Tady jsme žili. Tady jsme sedávali kolem stolu a mysleli si, že tohle maličké soukromé štěstí nikdy neskončí.

A teď prcháme. Bereme odtud do zaječích. Nic nevíme a svírá nás strach, jako kdyby to všechno byla naše chyba.

Domov. Pokrytý samolepkami forenzních techniků a stopami jejich bot. Daktyloskopický prášek na stěnách, na nichž dosud visely obrázky Nanniny krásné tváře.

Taška spočinula znovu na starém prošlapaném koberci. Pernille vešla do jejího pokoje a pozorovala muže, který tam pracoval. Probíral se střípky krátkého a zmařeného života její dcery.

Posadila se na postel a čekala, dokud on nesebral odvahu, aby se na ni podíval.

„Nebude to trvat dlouho. Omlouvám se.“

„Co se stalo tam v tom lese?“ zeptala se a pomyslela si: Nepohnu se odtud. Neodejdu, dokud nepromluví.

Otec. Viděla mu to ve tváři. On ji chápal. Věděl.

„Nejsem ten pravý na takový rozhovor. Omlouvám se.“ Hrabal se v zásuvce u Nannina stolu. „Mám tady práci. Musíte odejít.“

Pernille dál seděla na Nannině rozestlané, úhledně upravené posteli.

„Musím…“ Měl zavřené oči. Viděla, jakou bolest cítí. Věděla, že on vidí tu její. „Musím vědět, co se stalo. Jsem její matka.“

Znovu se věnoval stolu. Nic nedělal a oba to věděli.

„Co se stalo mojí dceři?“

„Nesmím vám nic říct.“

„Byly tam fotky. Tam u vás v tý kanceláři. Já jsem viděla…“ Slova, pomyslela si. Teď to chce ta správná slova. „Vidím je v duchu v noci. A vím… Nemůže to být horší než cokoliv, co si představuju. Nemůže to už být horší.“

Nechal toho, co právě dělal. Svěsil hlavu.

„Nemůže to být horší. Ale…“ Zaťukala si na kaštanové vlasy, na lebku. Hovořila záměrně slabým, sotva slyšitelným hlasem. „V duchu vidím…“

Policista se strnule skláněl nad stolem a nehýbal se.

„Jsem její matka. Musím prosit?“

Žádná odpověď.

„Každý den si znova představuju, jak umírá. Znova a znova a je to pořád horší. My už musíme pochovat…“

Chvěl se.

„Já to musím vědět,“ řekla znovu.

Pak se dívala, jak si povzdechl.

A potom, konečně, naslouchala.

Theis Birk Larsen se rozhlížel po depu. Pomohl Vagnovi Skarbakovi naložit na náklaďák skříň. Díval se na chlapce, jak si hrají s malými cínovými autíčky. Zkontroloval jejich věci vzadu v autě. Rodina zredukovaná na hromadu zavazadel. Připravená vyrazit.

„Víš něco novýho, Theisi?“

Birk Larsen si zapálil cigaretu a zavrtěl hlavou.

Anton a Emil přiběhli k nim, drželi se Skarbakových červených bavlněných nohavic. Škemrali o peníze na zmrzlinu. Nedokázal se ubránit smíchu.

„Vypadám snad jako nějaká pokladnička?“ zeptal se a vytáhl pár mincí. Rozkutálely se po podlaze.

Starý vtip, který vždycky dělal: a teď už nebudu mít na pivo, hoši.

„Kdo byl ten řidič, co ho zabásli?“ zeptal se Skarbak. „V novinách ani nenapsali jeho jméno-“

„Já nevím. Nic nám neřeknou. Proč by taky měli?“

Birk Larsen se rozhlížel po garáži a snažil se myslet na stejné věci jako jindy: na zakázky a seznamy, na účty, které je třeba zaplatit, na faktury, které je třeba nechat zaplatit. Nešlo to. Bylo to, jako kdyby je Nannina smrt zamkla v nikdy nekončící přítomnosti, v zamrzlém časovém okamžiku, odkud se nedalo utéct. Bez sebemenší vyhlídky na propuštění.

„My jsme jenom malí páni,“ zamumlal.

„Ne, to nejste.“

Vagn Skarbak stál vedle něj a ignoroval chlapce, kteří ho už zase tahali za montérky.

„Díky, že ses o všechno postaral,“ řekl Birk Larsen, „Já nevím, co bych…“

Příliš mnoho slov. Poplácal Skarbaka po paži.

„Ty jsi mi zachránil kůži, Theisi.“ Skarbakova tvář ztvrdla hněvem. Na krku se mu blýskal stříbrný řetízek. „Já nezapomínám. Ten parchant dostane, co mu patří. Stačí, když mi řekneš, co bych mohl udělat.“

„Co třeba?“

„Když dostane nějakej směšnej trest. A oni ho pustí na podmínku. Stačí říct, Theisi. Já chci…“

„Pomoct?“ Birk Larsen zavrtěl hlavou.

„Kdybys chtěl tohle…“

„Je mrtvá.“

Chudák Vagn. Hlupák Vagn. Věrný jako hlídací pes, ale taky o nic chytřejší.

„Mrtvá.“ Jediné kruté krátké slovo. „Copak to nechápeš?“

Jenže plamen byl zažehnut a spolu s ním i náhlý výbuch vzteku. Theis Birk Larsen udeřil mohutnou pěstí do skříně, až se zatřásla.

„Kde je k čertu ta Pernille?“

Nahoře v kuchyni, obklopená květinami, dusící se v jejich vůni.

Policista telefonoval. A bál se.

„Pernille?“

Vyšel nahoru, aby se podíval, co s ní je.

„Nikam nepojedeme.“

Zhoupl se na svých velkých nohou, jako to dělal vždycky, než se pustil do hádky. Ne že by jich bylo moc. A těch pár pokaždé vyhrál.

„Klukům jsem to už řekl. A máme to zamluvený-“

„Nikam nepojedeme.“

„Je to zařízený!“

Nebylo to tak, že by ona prohrávala. Spíš s ním nikdy nebojovala. Tomu byl teď konec. Stejně jako spoustě jiných věcí. Věcí, které si ona sama dosud neuvědomovala. Ale které jí měly dojít.

„Nanna nebyla mrtvá, když to auto vjelo do vody.“

Její hlas byl klidný a bez výrazu. Stejně jako tvář.

„Cože?“

„Nebyla mrtvá. Byla v kufru toho auta. Uvězněná. Utopila se.“

Pernille vešla do Nanniny ložnice.

Oblečení. Věci. Rozházené kolem, žadonící, aby je někdo uklidil. Práce pro matku.

Začala přemisťovat knížky a šaty z jednoho místa na druhé. Bystré oči se jí leskly, objevily se v nich slzy.

Pak se zastavila a založila ruce.

„Odjíždíme,“ pronesl důtklivě Theis Birk Larsen ve dveřích pokoje. „Tečka.“

Stál vedle akvária, které Nanna vždycky chtěla. Pernille si uvědomila, že nedokáže odtrhnout pohled od plovoucích zlatých rybek uvězněných uvnitř. Dívaly se ven a nedokázaly pochopit nic z toho tam za sklem.

„Ne,“ trvala na svém. „Zůstáváme tady. Chci se dívat, jak ho hledají. Chci vidět jeho tvář.“

Plavaly stále dokola, zmateny svými vlastními odrazy. O ničem nepřemýšlely. A nikdy vlastně nikam nedoplavaly.

„Musí ho najít, Theisi. A najdou ho.“

Okamžik, kdy se mezi nimi všechno měnilo. Takový, jaký nikdy dříve nezažili.

Birk Larsen si hrál s vlněnou čepicí.

„Zůstáváme tady,“ zopakovala Pernille Birková Larsenová. „Já se postarám o kluky. Ty přineseš věci.“

Lynge byl vzhůru. S obvazy kolem hlavy, infuze v paži. Čerstvé řezné rány a odřeniny překryly starou jizvu na tváři. Krvavé šmouhy zaschlé na jeho šedém kníru.

„Johne?“ oslovila ho Lundová.

Pohyb. Dech. Zpola otevřené oči. Netušila, jestli ji slyší. O nic lépe než ten netrpělivý doktor, kterého musela násilím donutit, aby ji sem pustil.

„Je mi líto, že se to stalo. Rozumíte mi?“

Mužovo obočí se zachvělo.

„Já vím, že vy jste té dívce neublížil.“

Byl spojen s přístrojem, na kterém se míhala zářící čísla a grafy.

„Opravdu potřebuji vaši pomoc, Johne. Musím vědět, co se stalo ve škole. Koho jste tam potkal? Kde jste ztratil ty klíče?“

Jeho oči se pohnuly. Obrátil se k ní.

„Zaparkoval jste auto. Dovnitř jste odnesl plakáty. Šel jste k tělocvičně. A tam se vám udělalo špatně?“

Lynge zakašlal. Cosi zachrčel.

Zvuk. Slovo.

„Cože? Johne?“

Další zvuk. Jedno oko se zachvělo a doširoka se otevřelo. Pohled. Strach a bolest.

„Suterén.“

„Šel jste tam s těmi plakáty. Tam jste ztratil ty klíče?“

„Ten kluk se začal vztekat. Říkal, že tam nikde nemám co dělat.“

„Johne.“ Vstala a naklonila se blíž k jeho ústům, aby dobře slyšela. „Kdo se vztekal? Který kluk?“

Znovu ten dýchavičný zvuk. Cítila jeho pach.

„Byla tam nějaká kola? Kola?“

„Vedle…“

Lundová se snažila vybavit si v duchu vlhký labyrint.

„Ve vedlejší místnosti?“

„Kotel.“

Nějaký zvuk. Dveře se otevřely. Doktor byl zpátky a netvářil se nijak potěšeně.

„Koho jste potkal v místnosti s kotlem? Johne?“

Lundová vytáhla z kabelky fotografie. Školní portréty. Ukázala na Olivera Schandorffa a řekla: „Viděl jste ho? Tady toho? Prosím, podívejte se.“

Znovu sípot. A pak: „Ne.“

„Jste si jistý? Dobře se podívejte.“

Doktor už byl u nich. Mával rukama a mluvil. „Tak dobře. To by stačilo. Musíte už skončit. Hned odejděte-!“

„Jednu minutu,“ odtušila Lundová a ani se nepohnula. „Jenom…“

Odstrčila ho a držela před nemocným mužem v posteli školní fotografii.

„Budu pohybovat prsten, Johne. Od jednoho k druhému. Dokud se nedostaneme k tomu pravému. Dobře?“

Jeden po druhém. Tvář po tváři.

Když se prstem zastavila na sympaticky vyhlížejícím vysokém černovlasém studentovi, John Lynge kývl hlavou.

„Toho jste viděl v té místnosti s kotlem?“

„To už stačilo,“ řekl doktor a popadl ji za ruku.

„Johne?“

Oko se otevřelo a podívalo se na ni. Jeho hlava se pohnula. Nejnepatrnější přikývnutí.

Lundová vstala a shodila ze své paže doktorovu ruku.

„Ano, stačilo,“ řekla.

Meyer kouřil na školním hřišti, když jí zvedl telefon.

„Potřebuju, abyste hned šel do sklepa,“ řekla Lundová.

Odmlka.

„Prosím vás, řekněte mi, že to byl fór.“ Podíval se na lidi z forenzního týmu. Měl hlad. Stejně jako oni. A Svendsen mu už začínal jít na nervy.

„Vraťte se tam dolů.“

„Technici už to balí. Všechno jsme prohledali. Jak je Lyngemu?“

„Pustí ho za týden. Je tam někde kotelna?“

„Mají ji pořád zamčenou. Nedostane se tam nikdo kromě údržbáře.“

„Jedu tam.“

Slyšel zvuky pouličního ruchu. Temné ulice nasáknuté deštěm byly prázdné. Mohla být u něj za několik minut.

Meyer zamířil dolů po špinavých betonových schodech.

„Při řízení se nemá telefonovat, znáte to.“

„Už tam jste?“

„Máme tady údržbáře.“

„Potřebuju vědět, co je tam uvnitř.“

„Dobře, dobře.“

Řekl údržbáři, aby otevřel dveře.

„Jste vevnitř?“

„Jasně! Mějte chvilku strpení, dobře?“

„Co vidíte?“

Odmlka. Potom Meyer řekl: „Vidím kotel. Fakt překvapení.“

Pak dodal: „Jenom hromada starejch krámů. Stoly, židle a knihy.“ Odkašlal si. „Dobře, Lundová. Děcka by se sem možná dostaly. Ale není tady nic k vidění.“

„Jste si jistý?“

„Počkejte.“

„Slyšel jste mě?“

Meyer udělal do telefonu nechutný zvuk.

„Ztrácíte se mi, Lundová.“

A pak zamumlal: „Proboha…“

Strčil mobil do kapsy, vykročil vpřed, posvítil kuželem světla z baterky na jednu stranu, pak na druhou. Nahoru, dolů.

Napadlo ho to už předtím. Školník říkal, že v kotli se topí naftou z nádrže umístěné venku. Nikdo sem nesměl. Kromě údržbáře jednou týdně. Každý pátek odpoledne.

Na konci místnosti byly druhé dveře. Bez kliky. Vypadaly, jako kdyby je nikdo nepoužíval už léta.

Meyer vytáhl kapesník, chytil dveře za hranu a pootevřel je. Nahlédl dovnitř, přejel prostor světlem baterky.

Byli tam studenti. U nohou viděl pár zašlapaných jointů. Plechovky od piva. A…

Meyer si hvízdl. Obal od balíčku kondomů. Roztržená fólie. Prázdný.

Za ním se ozvaly hlasy. V hlavních prostorách suterénu se něco dělo. Nestaral se.

Vytáhl mobil, vyťukal její číslo. Na nic nečekal a řekl: „Myslím, že byste sem měla radši přijet, Lundová?“

V hloubi betonových útrob školy nebyl signál.

„Vážně,,“ zašeptal Meyer.

„Vážně?“

Zvuk jej donutil nadskočit. Kužel světla z baterky namířený do jeho tváře. A pak na podlahu.

„Musela jste na to dupnout. Přiznejte si to, Lundová. Jste hovádko jako já.“

Neodpověděla. Jenom se dívala na stejnou věc jako on. Špinavá matrace na podlaze.

V rohu krvavé fleky.

A krvavé skvrny na prýskající šedivé zdi.

Na rozpraskané omítce v místnosti ve školním sklepě se našly otisky prstů. Technici v bílých kombinézách vypadali jako velcí králíčci. Rozmisťovali značky, pořizovali nákresy, fotili. Lundová zavolala k matce a nařídila Markovi, aby si udělal domácí úkol a opakoval si švédštinu.

„Možná tady budu celou noc. Babička ti pomůže.“

Vracela se do vestibulu. Procházela mezi květinami a fotografiemi v malém pietním koutku, který vznikl u Nanniny skříňky.

„Tak fajn,“ rozloučila se Lundová. „Měj se.“

Uviděla tam jeden snímek. Dvě holky oblečené jako andílci. Nanna, snad třináctiletá. Lisa Rasmussenová.

Před ním dvě svíčky. Jediný plamínek se mihotal ve studeném průvanu prohánějícím se chodbou.

„Kdo zapálil tu svíčku?“ zeptala se Lundová.

Meyer tam byl pět minut před ní. Najednou se tvářil provinile a vypadal jako malý kluk.

„Nevím. Záleží na tom?“

„Neměl byste do ničeho zasahovat, Meyere.“

„Kdo to řekl?“

Mávla rukou.

„Nechte to být.“

„Neměli bysme se jít podívat do toho sklepa?“

Lundová narovnala fotografii Nanny. Podívala se na mrtvou dívku.

Natáhla ruku. Meyer zavrtěl zmateně hlavou.

„Chci váš zapalovač. Já nekouřím. Zapomněl jste?“

„Já žasnu.“

Hodil jí stříbrný zapalovač Zippo. Vypadal draze. Podívala se na fotky a květiny. Přála si, aby mohla nabídnout více než tohle. Věděla, že to musí udělat. Zapálila druhou svíčku a sledovala malý plamínek, jak se třepotá.

Malá oběť. Žalostná.

„Měli bychom se podívat do toho sklepa,“ řekla a následovala Meyera dolů.

Jansen, zrzavý policista z forenzního oddělení, stál u přenosných reflektorů. Vyjmenovával, co zatím našli. Krev na matraci, na stole, na podlaze. Skvrny, které mohly být od spermatu. Vlasy.

„Čarodějnickej klobouk. Vypadá jako ten, co měla Nanna.“

A otisky prstů. Spousta otisků prstů.

„A kudy se sem dá dostat?“ zeptal se Meyer.

„Jedny dveře ze sklepa,“ odpověděl Jansen. „A jedny ze školy. Stačí mít klíč.“

„A ten…“

„Do každejch jinej,“ řekl.

V záři silných reflektorů bylo všechno jasně vidět. Na nízkém stole stály prázdné láhve od coly a vody, plochá láhev od Chianti. Talíře špinavé od jídla. A pilulky. Červené, zelené, oranžové. Ve všech barvách, jako lentilky.

„Jointy,“ konstatoval Meyer. „Amfetamin. Cola.“

O třicet minut později dorazila do školy ředitelka Kochová. Drželi ji stranou od toho místa. Příliš mnoho lidí v bílých kombinézách. Příliš mnoho věcí k vidění.

V jedné ze tříd nahoře se Lundová zeptala: „K čemu se ta místnost používala?“

„Na uskladnění stolů a židlí.“ Kochová si s sebou vzala psa. Malý hnědý teriér. Svírala jej v objetí, aby ho uklidnila. „Knihy a podobné věci. Nic…“

„Nic co?“

„Nic zvláštního. Nevěděla jsem, že tam děti mají přístup. Neměly tam co dělat.“

Meyer vešel dovnitř a řekl: „No, a oni tam přístup měli. Dělali si tam pařby. Rovnou vám pod nosem.“

„Co jste našli?“

Lundová neodpověděla. Místo toho řekla: „Ten večírek pořádala studentská rada. Je to tak?“

„Mělo to tam být zamčené,“ trvala Kochová na svém. Sevřela psa ještě pevněji. „A tam byla Nanna?“

Lundová vytáhla štos školních fotografií a ukázala na chlapce, kterého identifikoval John Lynge. Jeppe Hald. Hezký hoch. Pečlivě učesané černé vlasy. Kulaté brejličky.

„Povězte mi něco o tomhle.“

Kochová se usmála.

„Jeppe je úžasný. Prezident školní rady. Premiant. Jsme na něho hrdí. Skvělí rodiče.“

„A kde ten fantastickej klučina bydlí?“ zeptal se Meyer.

„Mají byt společně s Oliverem.“

„A Oliver je taky tak vynikající žák?“ zeptal se Meyer.

Další úsměv. Méně srdečný.

„Pocházejí z dobrých rodin. Právnických. Oba. Jsem si jistá, že budou ve svých profesích následovat otce. Být z dobré rodiny-“

„Je lepší než mít za tátu upocenýho stěhováka z Vesterbro?“ vyštěkl Meyer.

V jejím úsměvu se neobjevila jediná trhlina.

„To jsem neřekla. My tady netrpíme předsudky. Proti nikomu.“

„Pokud platí školné.“

Kochová po něm střelila pohledem.

„Jejkote,“ zachvěl se Meyer. „Teď si připadám, jako kdybych měl být po škole.“

„Děkujeme vám,“ řekla Lundová ředitelce a odvedla Meyera z místnosti.

Jeppe Hald přecházel u okna kanceláře, díval se na záblesky modrého světla venku a poslouchal občasné zakvílení sirén.

Lundová a Meyer vešli rázně dovnitř a hodili na stůl složky s dokumenty.

Vysoký a vyzáblý. Tlusté brýle. Vyšší a podivínštější bratr Harryho Pottera. Nebo si na něho aspoň hrál.

„Proč jsem tady?“

„Jenom rutina,“ odtušila Lundová mile. „Prosím, posaď se.“

„Musím ale napsat esej do fyziky.“

Oba policisté se na sebe podívali. Meyer ukryl hlavu do dlaní a předstíral pláč.

Zatímco si Hald sedal na židli, Lundová začala: „V pátek večer jsi se v suterénu setkal s jistým mužem. Vezl do školy materiály k volební kampani.“

Hald přelétl pohledem po prázdných židlích.

Meyer se předklonil a vesele se zašklebil.

„Snažili jsme se zavolat tvýmu tátovi, ale byl pryč. Berou mu míru na paruku. Takže ten člověk v podzemí?“

„Potkal jsem ho.“

„Proč jsi to neřekl?“

Ticho.

Lundová pokračovala: „Věděl jsi, že pátráme po řidiči.“

„Jak jsem měl vědět, že to byl řidič?“

Meyer si zvedl ruce k ústům a dotkl se jimi konečků prstů, jako když kuchař ochutnává dokonalý pokrm.

„Super. Shakespeara máte taky?“

„Shakespeara?“

„Nejdřív ze všeho,“ zaburácel Meyer, „zabijeme všechny zasraný právníky.“

Jeppe Hald zbělel.

Lundová se na Meyera zamračila.

„Shakespeare nikdy neřekl zasraný. Neučte toho chlapce nesmysly. Jeppe, Jeppe!“

„Co je?“

„Ten řidič ztratil klíčky od vozu. Neviděl jsi je náhodou?“

„Já jsem tady kvůli nějakým ztraceným klíčům?“

„Co jsi dělal tam dole v suterénu?“ zeptala se Lundová.

„Nosil jsem… Nosil jsem věci na bar.“

Meyer začal škrábat nehty o sebe. Ruku měl zaťatou v pěst.

„Našli jsme tam jednu takovou místnost,“ pronesl. „Někdo si tam pořádal mejdan. Víš o tom něco?“

Hald zaváhal. Skoro už řekl ne. Ale místo toho pak odpověděl: „Myslím, že organizátoři tam měli nějakou místnost, kde skladovali pivo a nealko. Myslíte tuhle?“

„Máš na mysli tu s pivem, nealkem, krví, drogama a šprckama?“ odtušil Meyer a stále si prohlížel své nehty. „My myslíme tuhle.“

„O tom jsem nic nevěděl.“

Lundová chvíli nic neříkala. Ani Meyer. Dívali se do svých papírů. Jeppe Hald seděl za stolem, skoro se nehýbal a skoro ani nedýchal.

Pak mu ukázala fotografii.

„Nannin klobouk. Našli jsme ho tam. Šla do té místnosti?“

Zavrtěl hlavou. Pokrčil rameny. Nemá tušení.

Meyer s povzdechem vydechl. Bylo to tak dlouhé, že se zdálo, jako kdyby uběhla celá minuta.

„Šel jsem si pro poslední pivo kolem deváté. Nikoho jsem neviděl.“

Meyer si pomaličku opřel hlavu o ruce, nechal ji tam a hleděl zpola zavřenýma očima na chlapce.

„Víš určitě, že ses tam už později nevrátil?“ zeptala se Lundová.

Krátký okamžik. Odmlka, aby odpověď zněla přesvědčivěji. A pak: „Jsem si naprosto jistý.“

„Po půl desáté tě už nikdo neviděl. Co jsi dělal?“

„Ehm…“

„Přemýšlej, Jeppe,“ ozval se Meyer a snažil se potlačit zívnutí. „Přemýšlej, než odpovíš.“

Hald se nasupil. Vypadal sebejistěji.

„Ta diskotéková koule vyhodila pojistky. Použil jsem poslední, a tak jsem musel dojet koupit nový. Musel jsem jet na kole dost daleko, abych nějaký sehnal.“

„To si ověříme,“ zamumlal Meyer, aniž by zvedl pohled od svých rukou.

„Když jsem se vrátil zpátky, pospával Oliver ve třídě. Musel toho hodně vypít. Odvedl jsem ho domů.“ Založil si ruce. Vypadal jako příkladný žák. „Domů jsme přišli těsně před půlnocí. Uložil jsem ho do postele. Musel jsem.“

„To bylo ale vážně brzy!“ zhodnotila Lundová zvesela.

„Další den ráno jsem chtěl vyrazit na lov.“

„Lovit?“ pronesla Lundová ohromeně.

Meyer utrousil cosi vulgárního do rukávů.

„U Sonderrise. Náš lovecký klub tam pořádal velkou akci. Byl jsem tam přes noc.“

„Hned bych si šel taky zalovit,“ zamumlal Meyer.

Lundová si něco poznamenala do zápisníku.

„Já bych opravdu rád pomohl,“ hájil se Hald.

Meyer nepřirozeně vysokým hlasem zakňoural: „Já bych opravdu rád pomohl.“

„Ale to je všechno, co vím.“

Lundová se na něj usmála. „V pořádku,“ řekla. Zapsala si ještě něco do zápisníku. „Tak dobře.“

Zavřela zápisník a pokrčila rameny. Jeppe Hald se na ni usmál.

„To je všechno,“ řekla Lundová. „Pokud…“

Šťouchla do Meyera, který se takřka propadal do kómatu.

„Chcete se na něco zeptat?“

Zvedl hlavu a zadíval se chlapci do tváře.

„Nebudeš nic namítat, když ti vezmu vzorek krve?“ zeptal se Meyer velice hlasitě. „A otisky prstů?“

Dotkl se Haldovy ruky. Chlapec ucukl.

„Budu tak šetrnej, jak to jenom dokážu.“

Meyer se natočil k Jeppemu Haldovi velkým pravým uchem. Naslouchal, ale nic neslyšel.

„V opačném případě,“ pravila Lundová, „tě zatkneme a uděláme to stejně.“

Jeppe Hald, chytrý chlapec, premiant, reprezentant třídy, pronesl chlapeckým, podrážděným a třesoucím se hlasem: „Nic dalšího už vám neřeknu. Chci mluvit se svým právníkem.“

Lundová přikývla.

„Právník. To je v pořádku. Meyere?“

„Jistě.“ Uchopil Haldovu paži. „Nejdřív si zatelefonuješ, ty náš malej génie. A pak mi dovol, abych ti vysvětlil, jak to chodí v cele.“

O třicet minut později. Meyer skončil s telefonováním.

„Prověřil jsem si toho Olivera,“ řekl Lundové. „V sobotu makal v jedný restauraci. Seznámil se tam s nějakou ženskou. Vyrazili si, něco vypili a pak si ji vzal do domu rodičů. Byli tam pak spolu až do pondělí.“

Jeden z žáků přinesl balíček. Meyer radostně zabručel.

„Jsi anděl.“

Stáhl obal. Lundová ho sledovala. Velký párek v rohlíku. Křupavá usmažená cibule. Pikantní omáčka. A nahoře nakrájené plátky okurky.

Lundová se zarazila: „Vy jste poslal toho kluka ven pro polsevogn a nic jste mi neřekl?“

„Já myslel, že vy jíte jenom švédský párky.“

Stála tam s rukama zapřenýma v bocích a její oči se vpíjely do jeho. Znovu si pořádně ukousl. Zašklebil se.

„Parchante,“ zavrčela Lundová. „A motiv?“

„Měl jsem prostě hlad.“

Ticho.

„Aha. Jo, jasně. Jeppe a Oliver. Lžou. Nejdřív odhalit lež. Motiv už pak nebude daleko. Meyerova příručka pro vyšetřovatele. Strana dvaatřicet.“

Lundová se stále ještě tvářila rozladěně kvůli jídlu a vtipu s párkem. Především kvůli tomu prvnímu.

„Promluvím si s naším zrzkem a zavolám vám,“ řekl Meyer.

„Bude jenom řvát, že chce právníka. Jako Jeppe.“

„Ne,“ trval na svém Meyer. „Nemůže ho chtít, dokud ho nezatkneme. Pokud s ním budu mluvit jenom jako se svědkem – znám zákony. Většinou je toleruju. A taky…“

„Ne.“

„Vy jste občas strašně negativní ženská. Jenom proto, že jsem vám nedal párek v rohlíku.“

„Chci tampóny se vzorky slin. A chci vzorky krve.“ Rychle se rozhodla. „Zatkneme je hned.“

Meyer se zatvářil rozpolceně.

„Ten nápad se mi sice strašně moc líbí, ale ti právníci přijedou bůhvíkdy. A my budeme jenom sedět a nic nedělat, dokud se neobjeví.“

„Ne. Prohledáme ten byt. Prohledáme jejich e-maily. Výpisy telefonických hovorů. Najdeme tu ženu, o které Schandorff tvrdí, že s ní strávil víkend.“

Jedl a současně s plnými ústy zaklel.

„Ještě něco?“

Znovu ten tón v jeho hlasu. Používal i jiné. Už je slyšela. Ne často. Ale byly tam.

„Proč jste tak naštvaný, Meyere?“

Zbytek párku zmizel, zatímco přemýšlel o odpovědi.

„Protože,“ řekl, „já mám cit.“

Ticho.

„Ještě něco?“ zeptal se znovu.

Zamyslela se.

„Ano.“ Lundová k němu přistoupila a zabodla prst do jeho hrudi. „Až budete příště někoho posílat pro párek v rohlíku, vezměte taky jeden pro mě.“

Lundová se rozhodla poradit se nejdřív s Buchardem. Šéf prolétl fotografie dívky z márnice. Zakrvácené oči, skrčené mrtvé tělo stočené do fetální polohy. Zranění. Podlitiny. Brutální, dlouhou dobu trvající trýznění.

„Co jste dostali od kluků?“ zeptal se. „Nějaké fyzické stopy z té místnosti?“

„Nic, dokud nepřijdou výsledky. U lidí od DNA máme prioritu.“

Buchard prolistoval další fotografie.

„Uvědomujete si, kdo jsou ti rodiče?“

Lundová se zamračila.

„Proč bychom se o to měli starat?“

Z nějakého důvodu měl mizernou náladu.

„Už tak jsme si nadělali dost problémů. Musíme s nimi jednat opatrně.“

Meyer strčil hlavu do dveří a oznámil: „Hartmann se s vámi chce sejít.“

„Kvůli čemu?“ chtěla vědět.

„To neříkal. Znělo to ale jako něco důležitýho.“

„Hartmann může počkat,“ řekla Lundová. „My jedeme do toho bytu.“

Když se chystala zamířit ke dveřím, chytil ji Buchard za paži.

„Co jsme si před chvílí řekli? Troels Hartmann může být příští kodaňský primátor. A my si nebudeme štvát lidi z radnice bezdůvodně proti sobě.“

„Teď tady ale máme byt podezřelého, který musíme prohledat-“

„Já to zvládnu,“ skočil jí do řeči Meyer. „Žádný strachy. Budu vás průběžně informovat.“

Buchard přikývl.

„Dobře. A je to vyřešené.“

Šéf vyšel ven z místnosti.

„Zavolejte tomu Hartmannovi,“ řekl Meyer, který ho následoval stáčející se chodbou. „On chtěl mluvit s vámi.“

*

Lundová čekala u pultu. Cítila se trapně a nepříjemně. Nikdy nikam moc nechodila, dokonce ani s Bengtem ne. Po několika posledních dnech jí tahle restaurace v Nyhavnu, vyhledávaná hlavně turisty, připadala příliš normální. Až moc srdečná a lidská.

Hartmann dorazil s pětiminutovým zpožděním a začal se omlouvat. Zatímco čekali na stůl, zeptal se: „Jak je rodičům té dívky?“

Mluví teď jako politik, pomyslela si, nebo jako člověk?

„Proto jste chtěl, abych sem přišla? Abychom se bavili o rodičích?“

„Vy na společenskou konverzaci opravdu moc nejste, co?“

„Uprostřed případu ne. A zvlášť takového.“

„Zítra mám tiskovou konferenci. A chci tam říct to, co je správné povědět.“

„Správné pro koho?“

„Pro vás. Pro mě. A hlavně pro ně.“

Takoví lidé se uměli tvářit upřímně. Bylo těžké najít v tom trhliny.

„Řekněte, co chcete,“ odpověděla.

„Bylo tady už dost různých překvapení. Můžeme čekat ještě nějaká?“

Odpověděla bez jediného mrknutí.

„Já teď o žádných nevím.“

„Můžu říct, že podle toho, co víte, neexistuje žádná spojitost mezi tím zločinem a námi?“

Přikývla.

„Předpokládám, že ano.“ Dívala se na něj. „Pokud si vy myslíte, že to je pravda.“

Servírka na ně zavolala. Měli připravený stůl.

„To je všechno?“

Lundová se chystala k odchodu.

Položil dlaň na její paži. Velice zlehka.

„Je mi to líto. Vím, že to všechno komplikuju. Budou volby. A dějí se některé divné věci.“ Hartmann se na okamžik zatvářil rozladěně. „Věci, které bych nikdy nečekal.“ Podíval se na ni. „Máte hlad?“

Kolem nich se mihl talíř s jídlem. Masové kuličky a těstoviny. Vypadalo to mnohem lépe než hot dog, který jí Meyer nedal.

„Něco takového bych si dala,“ odpověděla Lundová. A pak: „Moment, prosím.“

Vyšla na chodbu a zatelefonovala matce. Dočkala se nejhlasitějšího a nejpřátelštějšího pozdravu za poslední měsíce. A hned potom se dověděla proč. Bengt přijel ze Švédska a zdrží se v Kodani jen jednu noc.

„Musíš s ním mluvit,“ zazpívala Vibeke a předala telefon.

Tohle zrovna teď nepotřebuju, pomyslela si Lundová, zatímco poslouchala, jak on mluví o Markových pokrocích se švédštinou, o hokejovém dresu Sigtuny, který objevil, a o perfektním dřevu na perfektní saunu.

Po celou tu dobu pokyvovala hlavou, ale před očima přitom v duchu neměla nic jiného než malou špinavou místnost ve školním suterénu, matraci zamazanou od krve, stůl plný pití a drog, odhozený čarodějnický klobouk a zářivě modrou paruku.

„Kdy přijdeš domů?“ zeptal se Bengt.

Zpět do nepříjemné reality.

„Brzy,“ slíbila. „Brzy.“

Pauza.

„Kdy?“

Nikdy na ni netlačil. Nikdy se nezdál vyvedený z míry, rozzlobený nebo chladný. Jeho vlídná pacifistická povaha byla jednou z věcí, kterou na něm milovala. Anebo možná jenom činila život snadnějším.

„Až budu hotová. Omlouvám se, že to tak dopadlo. Vážně. Promluvíme si ale později. Už budu muset jít.“

U stolu se pustila do jídla. Znovu mluvili o tiskových prohlášeních. O spolupráci. Při pohledu zblízka ji Hartmann zaujal. Měl v sobě jakousi křehkou prostotu, která naprosto chyběla té tváři na plakátech. Byl vdovec. Zjistila to v archivu novinových výstřižků, když tam před časem hledala informace o Janu Meyerovi. Hartmannova žena zemřela na rakovinu před dvěma lety. Ztráta jej zasáhla. V jedné chvíli hrozilo, že jeho politická dráha – jediná práce, jakou kdy dělal – dospěje k předčasnému konci.

Uvědomila si, že na ni hledí a pro něj nezvykle není schopen najít to správné slovo.

„Co je?“

„Máte…“ Mávl rukou jejím směrem. „Máte na tváři jídlo.“

Lundová vzala ubrousek a otřela si ústa. Snědla ještě trochu, stejně hltavě.

Byla to příjemná restaurace. Místo, kam společně chodívaly manželské páry. Nebo muži se svými milenkami. Kdyby sem někdo právě teď přišel a uviděl ji zde s tímto mužem…

„Jsme tedy dohodnuti?“ uzavřel téma.

„Vy budete říkat svou verzi. A my zase svou. SUCH AS IT IS.“ (Přesně tak, jak to je.)

„Co váš život?“ usmál se. „Promiňte. Nevím, proč se na to ptám. Nic mi do toho není.“

„To je v pořádku. Stěhujeme se se synem do Švédska. Můj přítel žije kousek od Stockholmu. Mám tam už práci. Civilní zaměstnanec u policie.“

Rychle upila trochu vína. Zatoužila po tom, aby měla ještě nějaké jídlo.

„Všechno bude fajn,“ trvala Lundová na svém.

„Jak velký je váš syn?“

„Dvanáct. A co vy?“

„Já jsem o něco starší.“

„Já myslela…“

„Já vím, já vím. My jsme se tak daleko nedostali. Moje žena zemřela. Já jsem většinou…“ Pokrčil rameny a zatvářil se, jako kdyby se trochu styděl. „Trávil jsem čas v práci. Ale teď jsem už někoho potkal. Doufejme, že není příliš pozdě.“

„Ta žena z vaší kanceláře,“ řekla. Nebyla to otázka. „Rie Skovgaardová.“

Hartmann naklonil hlavu na stranu a podíval se na ni.

„Vidíte mi taky do kapes?“

Svého jídla a pití se sotva dotkl. Vypadal, jako kdyby s ní klidně zůstal celý večer. A povídal si a povídal.

„Můj přítel přijel ze Švédska,“ řekla Lundová. „Musím už jít. Tady…“

Vytáhl z peněženky peníze, aby zaplatila účet.

„Ne, ne, ne.“ Mávl rychle odmítavě rukou. „Byla jste mým hostem.“

„Pokud to platíte vy. A ne daňoví poplatníci.“

„Budu platit já, Sarah,“ odtušil Hartmann a mávl kreditní kartou.

„Děkuji, Troelsi. Dobrou noc.“

Bengt hned usnul, jak bylo jeho zvykem. Lundová vstala z postele, natáhla na sebe mikinu, přešla k oknu, posadila se na rákosovou židli a zavolala Meyerovi.

„Co jste zjistil?“ zašeptala.

„Nic moc.“

Meyer mluvil rovněž tlumeným hlasem. Znělo to zvláštně.

„Něco tam musí být.“

„Technici si odnesli počítač a nějaký vzorky.“

Pořád musela myslet na večeři s Hartmannem.

„Bylo v Nannině pokoji něco, co by naznačovalo, že se chystala s někým setkat?“

„Nemůže to počkat do zítřka? Já jsem úplně mrtvej.“

„Musela mít nějaké rande.“

„Jasně, Lundová. S Oliverem. Jenže vy mi nechcete dovolit, abych si s ním promluvil.“ V pozadí za jeho tichým hlasem se ozvaly zvuky. Pohyb. Pláč malého dítěte. „A je to. Vidíte. Vzbudila jste celej barák.“

Přešla do jídelny, rozsvítila a posadila se ke stolu.

„Vzpomněli si rodiče na něco nového?“

„Zeptám se jich zítra. Může být?“ Zavrčení. „Nějakej idiot od nás řekl matce, že ta holka se v kufru auta utopila. A ta je z toho šílená.“

Lundová zaklela.

„To se nemůže dělat. Řeknu jim to.“

„Už můžu jít?“

„Jo,“ řekla Lundová. „Jistě.“

Prošla kolem Markova pokoje. Pořád ještě tvrdě spal. Bengt byl vzhůru, ale nechtěl, aby to věděla. Všichni tady jsou v pořádku, pomyslela si Lundová. A nikdo z nich ji vůbec nepotřebuje.

Čtvrtek, 6. listopadu

Ráno bylo šedivé a promáčené. Mrholilo. Společně posnídali a Lundová pak odvezla Bengta na nádraží. Bavili se o víkendu. S kým se uvidí ve Švédsku. Co budou dělat.

Mlčky jí naslouchal. Pak řekla: „Ten večírek na uvítanou u nás…“

„Zapomeň na večírek. Zrušil jsem ho.“

Napadlo ji, jestli v jeho hlase opravdu zaslechla náznak nespokojenosti. Těžko říct. Zlost mu byla tak cizí.

„Počkáme, až bude ten tvůj případ uzavřený, Sarah. Potom-“

„Já nemusím čekat. Říkala jsem ti to. V sobotu přijedeme. V každém případě.“

Přes okénko sledoval dopravní ruch a lidi, kteří se ránem ubírali za svými cíli.

„Nebudu zvát spoustu lidí, abys mi pak znovu zavolala a řekla, že nepřijedeš.“

Tohle už pronesl ostrým hlasem. O tom nebylo pochyb.

„Ale já opravdu přijedu! Těším se na to, až uvidím tvoje rodiče. A těším se, že tam budou i…“ Zopakovala sérii švédských jmen, kterou od něj slyšela předchozího dne. „Ole a Missan a Janne a Panne a Hasse a Basse a Lasse.“

Rozesmál se. Pořád to z něj ještě dokázala dostat.

„To je Bosse. Ne Basse.“

„Promiň. Pořád se učím.“

„Tak jo. Pokud si jsi jistá, že-“

„Jsem si jistá! Ber to jako slib.“

Vysadila ho u Centrálního nádraží a pak odjela do Vesterbro.

Lundová seděla na Nannině posteli a pokoušela se vzpomenout si, jaké to je být dospívající holkou. Pokoj byl malý a světlý, kolem panoval nepořádek a zmatek. Tašky z lacinějších obchodů s oblečením, narychlo načmárané poznámky ze školy, knihy a časopisy. Šminky a šperky.

Odraz osobnosti Nanny Birkové Larsenové. A jejího života.

Prošla její zápisník, ale nic tam nenašla. Nic nebylo ani ve školních učebnicích nebo mezi fotkami na korkové nástěnce nad malým stolem.

Lundová se snažila představit si sebe samotnou v jejím věku. Nešikovná, zasmušilá holka. V jejím pokoji býval ještě větší nepořádek než tady. Ale v něčem byl jiný. Existoval pro ni. Byl niterným vyjádřením její samotářské introvertní povahy. Tady, pomyslela si, si Nanna vytvořila místo, kde se mohla připravovat na něco jiného. Tento pokoj byl její soukromou šatnou, odkud mohla vyrážet, aby okouzlovala svět tam venku. Aby ho mohla očarovávat svou krásou, svými šaty, jiskrami své očividné inteligence.

Všeho, co se dospívající Sarah Lundové kdysi nedostávala, si mohla tato dívka dopřávat vrchovatou měrou. Včetně milující matky.

A teď je mrtvá.

Existovala nějaká cesta vedoucí z tohoto pokoje k Nannině otřesnému konci v kanálu u Kalvebod Falled. Musely existovat nějaké příčiny, a příčiny vždycky zanechávají stopy.

Podívala se do šatníku, prohrábla se šaty. Na některých byly ustřižené štítky se značkami. Nejspíš je koupila v obchodech s laciným zbožím. Na některých ustřižené nebyly. A…

Lundová se znovu snažila vzpomenout na dobu, kdy jí bylo tolik jako zemřelé. Co nosila? V podstatě totéž co nyní. Džínsy, trička, mikiny. Praktické oblečení pro praktický život, a ne na to, aby jím upoutávala pozornost druhých. Pro atraktivní mladou dívku bylo přirozené oblékat se tak, aby byla vidět. To Lundová se vymykala. Ale šaty, které našla, když se probírala oblečením visícím na ramínkách v Nannině šatníku, vypadaly až moc dobře. Příliš dospěle. Příliš zkušeně.

Pak odsunula ramínka na jednu stranu a podívala se dozadu do šatníku, kde se tyčila menší hora bot. Jeden odložený pár na druhém.

Za nimi se cosi zatřpytilo. Lundová se natáhla. Cítila, jak jí Nanniny šaty přejíždějí po tvářích jako křídla obrovské můry. A pak vytáhla to, co tam bylo.

Pár lesklých hnědých kovbojských bot zdobených barevnými ornamenty, flitry, cvočky a maličkými zrcátky.

Boty doslova křičely, jak jsou drahé.

Nebo ne. Ony řvaly.

„Moje žena je tady,“ ozval se strohý mužský hlas za ní.

Lundová vyskočila a udeřila se do hlavy o tyč na zavěšení ramínek.

Byl to Theis Birk Larsen.

Díval se, jak si přejíždí rukou po vlasech.

„Opatrně s tím, co jí řeknete.“

Seděli kolem stolu. Nehybné tváře s pohledy upřenými na desku stolu.

„Omlouvám se, že vám to pověděl,“ řekla Lundová.

Den se projasnil. Květiny vadly, ale jejich příjemná vůně byla stále cítit.

„Ten policista to neměl udělat. Byl přeložen, takže se s ním už nesetkáte.“

Theis Birk Larsen, se skloněnou hlavou a prázdným pohledem, zamumlal: „Fajn. Tak to je něco.“

„Nic se nestalo,“ řekla Pernille. „Já chci znát pravdu. Chci vědět, co se stalo. Jsem matka.“

Lundová se podívala do svých poznámek.

„Po tom večírku Nannu nikdo neviděl. Nejspíš ji někdo odvezl v ukradeném autě. V tom, ve kterém jsme ji našli.“

Lundová se podívala ven z okna. Pak pohlédla znovu na ženu.

„Byla znásilněna.“

Pernille čekala.

„Někdo ji zmlátil.“

Pernille čekala.

„Myslím si, že se bránila. Což byl možná důvod, proč ji zbil.“

Nic víc.

„Tam v tom lese?“ zeptala se Pernille.

„V lese. Myslíme si to.“ Lundová zaváhala. „Možná ji ale předtím někde věznil. To ještě nevíme.“

Velký muž přešel ke dřezu, opřel se kotníky prstů o odkapávač a zadíval se ven na bledou šedivou oblohu.

„Říkala nám, že bude u Lisy,“ promluvila Pernille. „Nanna mi nelhala.“

„Možná opravdu ne.“ Pauza. „Nenapadá vás nic?“ Pohled na siluetu v okně. Shrbená záda v černé kůži. „Nevzpomínáte si ještě na něco?“

„Kdyby bylo něco špatně, Nanna by mi to řekla,“ trvala Pernille na svém. „Pověděla by mi to. Měly jsme… měly jsme…“

Slova svědčila o tom, jak musí bojovat.

„K sobě blízko.“

„Kdy se rozešla s Oliverem Schandorffem?“

„Je do toho nějak zapletenej?“

Dlouhý široký stín se roztáhl na stole. Theis Birk Larsen se obrátil, aby poslouchal.

„Jenom sbírám informace.“

„Před půl rokem. Nebo tak nějak,“ řekla Pernille. „Oliver byl něco jako její kluk.“

„Byla z toho rozhozená, když to skončilo?“

„Ona ne. On.“

Lundová se na ni dívala.

„Nebrala mu telefony. Nanna…“ Předklonila se. Snažila se Lundové stále dívat do jejích široce otevřených očí. „Vždycky, když něco nebylo v pořádku, řekla mi to. Je to tak, Theisi?“

Mlčící muž stál u okna. Obrovská postava v rudých montérkách a v kožené bundě.

Lundové zazvonil telefon.

Meyer něco měl.

„Dobře. Hned přijedu.“

Vyčkávavě se na ni dívali.

„Musím hned odjet.“

„Co to bylo?“ zeptal se hlubokým drsným hlasem.

„Jenom mi volali. Viděla jsem v Nannině pokoji pár vysokých bot. Vypadají drahé. Vy jste jí je dali?“

„Drahý boty?“ zavrčel.

„Ano.“

„Proč se ptáte?“ ozvala se Pernille.

Pokrčení rameny.

„Kladu spoustu otázek. Možná až moc. Strkám nos tam, kde to druhým není po chuti.“ Pomlka. „Prostě to dělám.“

„My jsme jí žádný drahý boty nekoupili,“ řekla Pernille.

Výslechová místnost. Právník byl rázný holohlavý muž s postavou jako hokejista. Když Lundová vstoupila dovnitř, řval právě na znuděně se tvářícího Meyera, který tam seděl s bradou zapřenou o pěsti, s úsměvem jako malé dítě.

„Ignorovali jste veškerá práva mého klienta. Vyslýchali jste ho bez přítomnosti právníka.“

„To není moje chyba, že vy jste si chtěl pospat. No ale co se vlastně stalo? Vzal jsem ho na výlet. Koupil jsem mu snídani. A jestli chcete, klidně mu vyměním i ty smradlavý plínky.“

„Pojďte se mnou, Meyere.“

„Vyvodíme z toho důsledky,“ hulákal právník, zatímco Lundová odváděla Meyera do vedlejší místnosti.

Meyer se posadil a podíval se na ni.

„Dali Olivera Schandorffa do poslední volný cely, kterou jsme měli. Takže jsem Jeppa trochu povozil po okolí a tady jsem ho vyklopil v pět.“

Lundová uvažovala, jak velký problém z toho všeho může být. Pak se zeptala: „Vyslýchal jste ho?“

„Viděla jste jeho e-maily? Spousta. A Nanně volal šestapadesátkrát za týden. Kdybyste se zeptala-“

„Vyslýchal jste ho bez přítomnosti právníka?“

„Právník řekl, že tady bude v sedm. Ukázal se ale až v devět.“ Meyer se snažil tvářit jako příklad rozumného uvažování. „Jak jsem řekl, nemohl jsem toho pitomce hodit do cely. No tak jsme si spolu dali snídani.“ Gesto, jakým by malý kluk dal najevo, že se provinil. „Bylo by to nezdvořilý, kdybych s ním nepromluvil ani slovo, Lundová.“

Dveřmi dovnitř prošel Buchard. V modré košili a s popelavou tváří.

„Včera večer jsme neměli podezřelého kam umístit,“ vychrlila bez otálení Lundová. „Právník měl zpoždění dvě hodiny. Meyer mu koupil snídani.“

„Měl strašnej hlad,“ skočil jí Meyer do řeči. „Připadalo mi ale zdvořilý to udělat.“

„Možná si ten chlapec myslí, že jsme ho vyslýchali, ale…“

Lundová už nic neříkala. Na Bucharda neudělalo nic z toho, co slyšel, dojem.

„Snad by mi to mohl Meyer vysvětlit sám.“

„Jak řekla Lundová,“ odtušil Meyer.

„Napište mi to do hlášení. A přineste mi ho do kanceláře. Založím to spolu se vším ostatním do vašich materiálů.“ Uměle protažená odmlka. „Po projednání.“

Když šéf odešel, došla Lundová ke stolu a zadívala se na fotografie a zprávy.

Meyerova tvář se rozjasnila.

„Myslím, že docela vyšly, co říkáte?“

*

Na tiskové konferenci bylo plno. Kamery. Všude mikrofony. Troels Hartmann měl tentokrát kravatu. Černou. Toho rána si zašel k holiči, kterého vybrala Rie Skovgaardová. Posadil se do křesla, zatímco ona poručila, jak chce, aby ho ostříhali. Krátký a přísný sestřih. Smuteční.

Pak ještě ten text.

„Byly to rozjitřené chvíle. Ale úzce jsem spolupracoval s policií. Bylo ukradeno auto. Nikdo z našich lidí do toho nebyl nikdy nijak zapleten. Naše myšlenky a soucit náležejí rodičům oné dívky. Naší prioritou bylo neustále pomoci policii. Nic jiného.“

„Je ten řidič podezřelý?“ zeptala se jakási žena.

„Řidiče nám dodala agentura. Podezření byl zproštěn.“

Záplava hlasů. Nejhlasitější zakřičel: „To je stanovisko policie?“

Hartmann se podíval a spatřil lysou hlavu a rozzářený úšklebek Erika Salina.

„Nemohu mluvit za policii. Ale probíral jsem to s nimi. A souhlasí s tím, abych jasně sdělil, že pokud jde o naši účast na tom všem, jednalo se o nešťastnou shodu okolností. Nemáme s tímto případem nic společného. Obraťte se na ně, pokud chcete něco více.“

Příval otázek neměl konce.

Politik si vybíral, na které odpoví. Opatrně. Hartmann poslouchal výkřiky kolem sebe, myslel na Bremera a mlčky čekal, dokud nezazněla ta správná otázka.

„Uzavřete alianci se Stranou středu?“

Rozpačitý výraz. Zmatený, ale současně významný.

„Víte,“ začal, „svět komunální politiky je jenom zřídka tak dramatický, jak byste vy byli rádi, aby vaši čtenáři věřili. Děkuji vám.“

Postavil se a chystal se odejít.

Ta reportérka stála.

„Zformujete tu alianci?“

Nic.

Redaktor jednoho z deníků, který psal o politice, se přidal.

„Snaží se ji získat i Bremer?“

Blesky fotoaparátů mu šlehaly do tváře. Drž se textu, radila Rie Skovgaardová.

„Tak dobře.“ Místnost utichla. Všechny pohledy visely na něm. „Osobně si myslím, že on je na ni trochu moc starý. A teď…“

Náhle se rozezněl chraplavý smích.

Balancoval na hraně. Tentokrát to dopadlo v jeho prospěch. Ti pisálci nenáviděli Bremera stejně jako on. Nebo to aspoň tvrdili, když se dostali trochu do nálady.

Troels Hartmann se vytratil do kanceláře, kterou měl hned vedle.

Tam se na něj vrhla Rie Skovgaardová. Rovnala mu kravatu, upravovala sako. Tvářila se spokojeně, jako malá holčička.

Jedno drobné naštvání kvůli tomu, jak se při odchodu odklonil od dohodnutého scénáře. Ale zafungovalo to. A tak byla spokojená.

„Jsem v pohodě,“ řekl Hartmann a vymanil se z jejích rukou. „V pohodě.“

„Troelsi. Máš před sebou ještě spoustu mítinků. Potom návštěva školy. Budou tam kamery. Budou tě chtít.“

Ustoupil k oknu jako rozmrzelé dítě.

Hrála tutéž hru. Našpulené rty. Prozrazující praxi. Vlasy si nechala udělat ještě před ním. Černé a uhlazené. Dokonale sedící šaty obepínaly její štíhlé tělo.

Dovnitř vpadl Weber a mával papíry. Návrh projevu o uzavření aliance. Chtěl ji ještě projednat s Ellerovou.

„Přečteme si to v autě.“

„Vem s sebou Mortena,“ řekla Skovgaardová. „Pak si o tom můžete vy dva promluvit. Probrat jednotlivé body“

Weber zavrtěl hlavou.

„Není tam nic nového. Mě nepotřebuješ. Já budu pracovat tady-“

„Budu hájit pevnost, dokud se nevrátíte,“ trvala na svém. „Běžte.“ Mávla na ně rukou. „Běžte.“ Úsměv. „A promluvte si.“

Občas spolu hráli šachy. Většinou vyhrál. Protože ho nechala? Hartmanna to už několikrát napadlo.

„Tak běžte už, hoši!“ zavolala na ně Rie Skovgaardová jako kárající matka. Mávla útlýma rukama, na nichž se jí zaleskly prsteny.

„V sobotu v noci,“ řekl Meyer, „Jeppe Hald několikrát volal Schandorffovi.“

„A co ta žena, se kterou Oliver byl?“

„Rozvedená holka, která si vyrazila trochu užít. Tvrdila, že byl depresivní a měl z něčeho strach.“

Lundová se na něj zamračila.

„To je všechno?“

„Ne.“

Ten podrážděný tón v jeho hlasu byl zase zpátky. Zákaz kouření, který v kanceláři vyhlásila, mu nepřestával lézt krkem.

„Jak to vypadá s otisky prstů v kotelně?“

„Tam dole byla půlka školy.“

„A co DNA?“

„Pořád čekáme. Připravená?“

Pohlédla prosklenými dveřmi do výslechové místnosti přes chodbu. Oliver Schandorff u stolu, se skloněnou hlavou.

„Chci tam být taky,“ řekl Meyer. „Máme na tom dělat společně.“

To byla pravda.

„Tak fajn. Můžete tam jít. Ale otázky nechte na mně.“

Prudce se postavil. Úsečné zasalutování a cvaknutí podpatky.

Sotva prošli dveřmi, Schandorff, vyhlížející v zeleném tričku s límečkem zanedbaně, ukázal na Meyera.

„S ním se nebavím.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Lundová. „bavíš se se mnou.“ Odmlka. „Dobrý den, Olivere. Jak se vede?“

„Cítím se pod psa.“

Nabídla mu podanou ruku. Chlapec ji stiskl. Holohlavý právník, se kterým se už viděli, poté udělal totéž. Lundová se posadila proti nim. Meyer se usadil na opačném konci místnosti, na stoličce, ve světle proudícím dovnitř oknem.

„Jde nám jen o to,“ začala Lundová, „abychom ti položili několik otázek. Pak můžeš jít domů.“ Žádná reakce. „Nanna řekla rodičům, že bude u Lisy. Měla rande se s tebou?“

„Ne. To jsem vám už říkal.“

„Víš, s kým měla být?“

„Ne.“

Lundová vytáhla ze své složky dvě fotografie elegantních kožených bot, které našla v Nannině šatníku.

„Dal jsi jí je ty?“

Zatvářil se, jako kdyby je viděl poprvé.

„Ne.“

Meyer se na židli u okna zaklonil a dlouze zívl.

Lundová ho ignorovala.

„Proč ses tak rozzuřil, že jsi hodil tou židlí?“

Holohlavý právník se radostně usmál a pronesl: „Můj klient si vyhrazuje právo neodpovídat.“

Lundová ho ignorovala.

„Já se ti snažím pomoct, Olivere. Pověz nám pravdu a jsi odtud venku. Schovávej se za toho člověka tady a já ti slibuju-“

„Řekla, že má někoho jinýho!“

„To stačilo,“ zarazil ho právník. „Jdeme.“

Lundová nespouštěla ani na okamžik pohled ze zrzavého chlapce.

„Řekla koho?“

Právník už stál.

„Můj klient měl těžkou noc-“

„Řekla ještě něco?“

„Říkal jsem,“ skočil jí právník do řeči. „Žádné další otázky.“

Schandorff zavrtěl hlavou.

„Jenom jsem ji požádal, aby přišla do sklepa a abysme si tam promluvili. Ale ona ne-“

„Olivere!“ vyštěkl právník.

„Chlapče,“ přerušil ho Meyer. Schandorff se na něj letmo podíval. „Ten člověk není tvůj táta. Nebude tě bít. Já mu to nedovolím.“

„Se mnou by nešla.“

Lundová přikývla.

„Tak co jsi udělal?“

„Sprostě jsem jí nadával. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděl.“

Posbírala si papíry.

„Děkuji. To je všechno.“

Před místností. Přemýšlela.

„Nanna měla rande. A měla drahé boty, o kterých nikdo nevěděl.“

„Oliver jí je mohl koupit,“ prohodil Meyer. „Lže. Možná s ním chodila dál.“

„To mi nesedí.“

„To mi nesedí,“ zamumlal a sáhl po cigaretě.

„Nekuřte tady,“ přikázala. „Už jsem vám to říkala.“

„Já vám povím, co tady není v pořádku, Lundová. Vy. Vy jste tady už tak dlouho, že jste jako součást inventáře. A myslíte si, že vás tady nikdo nemůže nahradit. To je tady v nepořádku. Vy.“

Pak si stejně zapálil cigaretu. Vyfoukl do vzduchu kouř. Zakašlal. A řekl: „Moje kancelář. Moje.“

Svendsen strčil hlavu do dveří.

„Volali z forenzního. Vzorky z kotelny byly kontaminovaný. Takže dneska žádný profily DNA nebudou.“

Lundová nic neříkala. Dívala se na fotografie na svém stole. Boty.

„Fajn,“ řekl mu Meyer. „Vrátíme se do bytu toho kluka.“

Svendsen si povzdechl.

„Byli jsme tam celou noc.“

„Nedívali jsme se dost pozorně.“

Odešli. Lundová dál hleděla na boty. Zazvonil telefon. Byl to soudní lékař. Chtěl s ní mluvit.

Pernille čekala sama v bytě plném květin, policejních štítků a Nanniných šatů.

V poledne si už myslela, že se zblázní. A tak odjela do školy, kde se setkala nejprve s rozpačitou ředitelkou Kochovou a pak se šarmantním a tichým učitelem Ramou se smutnýma očima.

Dozvěděla se jenom jedinou věc: že policie držela Olivera Schandorffa a Jeppa Halda přes noc.

Potom čekala v prázdné kanceláři a naslouchala hlasům studentů na chodbě. Snila o tom, že mezi nimi třeba zaslechne jasný hlas Nanny. Čekala, až se objeví Lisa Rasmussenová. Přiběhla s brekem a vrhla se do zeširoka otevřené náruče Pernillina gabardénového pláště do deště. Dívka se chvěla návalem emocí a vzlykala jako malé dítě.

Měla blond vlasy jako Nanna. Pernille ji na ně líbala a současně věděla, že by to neměla dělat. Ty dvě byly kamarádky. Někdy skoro jako sestry. Ty dvě byly…

Pernille ji pustila. Usmála se a přestala se pokoušet o racionální formulaci čehosi, co se vzpírá pochopení. Mít dítě bylo jako zažít krátký a požehnaný okamžik plný odpovědnosti, neboť dítě není věc, kterou lze vlastnit. Neměla ponětí, co vlastně Nanna dělala za hranicemi jejich malého bytu nad garáží. Neptala se. A snažila se ze všech sil na to nemyslet.

Lisa to ale věděla. Tahle malá, trošku baculatá holka, která se tak moc snažila, aby byla stejně hezká a chytrá jako Nanna, ale které se to nikdy tak úplně nepodařilo.

Lisa si osušila oči. Stála před ní. Tvářila se rozpačitě. Jako kdyby nejraději odešla.

„Je tady pár věcí,“ začala Pernille, „kterým nerozumím.“

Ticho. Malá blonďatá dívka přešlápla z nohy na nohu.

„Byla Nanna kvůli něčemu rozhozená?“

Lisa zavrtěla hlavou.

„Bylo to kvůli Oliverovi? Má s tím něco společnýho?“

„Ne.“

V hlase dospívající dívky zazněl podrážděný tón.

„Tak proč se na něj policajti pořád vyptávají, Liso? Proč?“

Nervózně si za zády pohrávala s rukama. Opřela se o stůl a bez jakéhokoli výrazu řekla: „Já nevím.“

Pernille si vzpomněla na tu policistku. Lundovou. Na její klidný úporný přístup. Její velké zářící oči, které jako kdyby se ani na chvíli nepřestávaly dívat.

„Šly jste ale přece spolu na ten večírek. Říkala něco? Nezdála se ti třeba…“ Slova. Prostá slova. Prosté otázky. Jako to dělala Lundová. „Nezdála se ti nějak jiná?“

„Ne. Nic neříkala. Byla to prostě… Nanna.“

Nezlob se, přikázala si Pernille. Neříkej, co si myslíš. Že ty jsi malá prolhaná kráva a máš to napsané v té svojí tuctové tučné tváři.

„Proč říkala, že zůstane u tebe?“

Dívka zavrtěla hlavou jako špatná herečka ve špatné hře.

„Já nevím.“

„Byly jste ale kamarádky,“ pokračovala Pernille a v duchu ji napadlo: není to už příliš? Vypadám teď tvrdě? Vypadám jako blázen?

Stejně to ale řekla. „Byly jste kamarádky. Řekla by ti, kdyby měla něco v plánu.“ Začala mluvit hlasitěji. Kaštanové vlasy měla rozevláté. „Pověděla by ti, kdyby se něco dělo.“

„Pernille. Nic mi neřekla. Na mou duši.“

Zatřes tou holkou. Zakřič na ni. Dokud nepoví… Co?

„Zlobila se?“ zeptala se Pernille. „Na mě?“

„Nevím.“

„Musíš mi to povědět!“ vykřikla. Hlas se jí začal chvět. „Je to důležitý.“

Lisa se ani nepohnula. Jako by byla stále chladnější a podrážděnější – čím rozladěnější slova pronášená zvýšeným hlasem slyšela.

„Nic neříkala.“

Ruce na dívčiných ramenou. Hleděla do drzých hloupých očí.

„Pověz mi to!“

„Nemám co,“ řekla Lisa bezvýrazným hlasem. „Nezlobila se na vás. Opravdu ne.“

„Tak co se teda stalo?“ vyštěkla Pernille.

Zatřes s tím děckem. Dej jí facku.

„Co se stalo?“

Lisa vzdorovitě stála. Pohled směřující do Pernilliných očí říkal: no tak to udělej. Vraz mi jednu. Nic se nezmění. Nanna je tak jako tak mrtvá.

Pernille popotáhla a vyšla na chodbu. Zastavila se u květin a fotografií u skříňky. Pietní místo věnované Nanně.

Posadila se na zem. Třetí den. Okvětní lístky opadávaly. Vzkazy vyklouzávaly z míst, kde byly upevněny. Všechno uvadalo a odplouvalo kamsi do šedivé dálky, kam nedokázala dohlédnout.

Zvedla nejbližší kousek papíru. Dětská čmáranice.

Stálo tam: „Nikdy na tebe nezapomeneme.“

Ale zapomenete, pomyslela si. Všichni zapomenete. Za nějakou dobu i Lundová. Dokonce i Theis, jestli se mu podaří přenést tu svou nezměrnou beztvarou lásku na kluky, Antona a Emila. V naději, že jejich dětské tváře vymažou vzpomínku na Nannu a že mu to pomůže zakrýt bolest.

Kolem spěšně přecházely postavy s aktovkami a papíry, tlumeně se spolu bavily.

Dívala se a naslouchala. Těmito šedivými chodbami chodívala její dcera. A svým způsobem chodila dál – v Pernillině fantazii, která ještě více jitřila její bolest. Žal by se měl podobat nepřítomnosti, prázdnotě, a nikoli doslova hmatatelné věci, kterou člověk fyzicky cítí. Vždyť o Nannu přišla. Jako kdyby jí dceru někdo ukradl. A dokud nebudou totožnost zloděje a jeho skutek objasněny, zůstane na nich všech lpět její smrt jako nádor provázející strašnou chorobu.

Byli zamčeni v přítomnosti, z níž nebylo úniku. Musela se postavit, udělat pár kroků, i kdyby měla klopýtat, cítit to.

Natáhla se k ní ruka. Uviděla tvář, tmavou a laskavou.

„Jste v pořádku?“

Už zase ten učitel. Rama.

Chytila se jeho ruky, hmátla po zábradlí, postavila se na nohy.

Všichni se na to ptali a nikdy nečekali na odpověď.

„Ne,“ zamumlala. „Nejsem.“

Napadlo ji, co si Nanna myslela o tomhle pohledném inteligentním muži. Jestli se jí líbil. O čem spolu mluvili.

„Řekla Lisa něco?“ zeptal se Rama.

„Něco málo.“

„Pokud bych mohl-?“

„Pomoct?“

Tohle taky všichni říkali. Sahali po stejných slovech. Snad to mysleli vážně. Možná to byl soucit – věty vyslovované automaticky jako modlitby.

Pernille Birková Larsenová vyšla ze školy a přemýšlela o tom, jestli měl Theis pravdu. Že je hloupá. Policie pokračuje v pátrání a Lundová by měla rozumět své práci.

*

Žena z realitní kanceláře se podívala na lešení, na zakrytá okna, na hromady materiálu přede dveřmi.

„Musí se to prodat rychle. Chci, aby to bylo pryč.“

Theis Birk Larsen měl na sobě černou koženou bundu, čepici, pracovní boty a červené montérky. Pracovní úbor, tvrdá práce. Všechno, co vždycky připadalo důležité, mu najednou unikalo. Chod firmy řídil Vagn Skarbak. Vagn to dokázal zvládnout. Jiná možnost ani nebyla.

„Samozřejmě,“ řekla.

„Stačí mi dostat, co jsem zaplatil. Chci se toho zbavit.“

„Rozumím.“

Kopl do lešení.

„Materiál je v ceně.“

Na ulici si hrály děti. Kopaly do fotbalového míče. Smály se a křičely.

Závistivě se na ně zadíval.

„Je to hezký dům,“ promluvila žena. „Proč nepočkáte pár měsíců?“

„Ne. Musí se to udělat hned. Je s tím nějaký problém?“

Zaváhala.

„Vlastně ne. Díval jste se na posudek?“

Vytáhla štos papírů. Birk Larsen papíry nenáviděl. To byla Pernillina práce.

„V posudku se píše o hnilobě.“

Zamrkal. Připadal si nemocný a bezmocný.

„To určitě pokryje pojistka.“

Ani se na něj nepodívala a jenom zavrtěla hlavou.

„Ne, nepokrývá to. Je mi líto.“

Zvedl se lehký vítr. Listy papíru se zatřepaly ve větru. Dva kluci na kolech se rozjeli a táhli za sebou draky.

„Ale…“

Ukázala pečlivě udržovaným nehtem na smlouvu.

„Tady to stojí. Na hnilobu se krytí nevztahuje.“ Hluboký rozpačitý výdech. „Když to prodáte hned, přijdete o spoustu peněz. V tomto stavu…“

Hleděl na dům a myslel na všechny ztracené sny. Kluci a jejich pokoje. Nanna vyhlížející ven z horního okna, teď zakrytého černou fólií.

„Prodejte tu zatracenou věc,“ řekl Theis Birk Larsen.

Troels Hartmann byl na zemi na všech čtyřech a maloval si s caparty v mateřské školce.

Morten Weber si dřepl vedle něho.

„Troelsi,“ řekl, „opravdu nerad tě ruším, když se bavíš, ale fotograf už odešel. A ty se musíš ukázat i jinde.“

Hartmann nakreslil na papír žluté kuře. Vypadalo, jako kdyby ho vytvořilo dítě. Vysloužil si nadšený vřískot mrňousů kolem sebe.

Usmál se.

„A bude s těmi lidmi taky zábava, Mortene?“

„Jsou důležití.“

Hartmann ukázal prstem na dětské tvářičky na podlaze.

„Tohle jsou mí zítřejší voliči.“

„No dobře. Tak se sem vrať zítra. Mě ale víc zajímá každý, kdo volí dneska.“

„Udělali nám koláč.“

Weber se zamračil.

„Koláč?“

O dvě minuty později už seděli sami u stolu, pryč od učitelek a dětí.

„Zkus kousek, Mortene.“

„Omlouvám se. Nemůžu.“

„Cukrovka je jenom maska. Stejně byses toho ani nedotkl. Ty jsi takový pokrytec.“

Byli si dost blízcí, aby spolu mohli takhle mluvit.

„Co je s tím reportérem?“ zeptal se Hartmann.

„Myslíš Erika Salina?“

„Pořád ho mám v patách, Mortene. Proč? Kdo to je? Jak mohl vědět o tom autě?“

„Je to nemorální člověk, který si chce vydělat trochu peněz. Ber to jako kompliment. Neztrácel by s tebou čas, kdybys neměl šanci.“

„Jak se dověděl o tom autě?“

Weber přimhouřil oči.

„Ty myslíš, že v kanceláři došlo k úniku informací, žejo?“ zeptal se.

„A ty?“

„Napadlo mě to. Ale nedokážu si představit, kdo.“

Hartmann odsunul koláč a obrovský hrnek s pomerančovým džusem. Zaposlouchal se do dětského chichotání nad obrázky, které namaloval.

„Já věřím všem v našem týmu,“ řekl Weber. Znělo to trochu nabubřele. „Všem. Ty ne?“

Hartmann se chystal odpovědět, když mu zazvonil telefon.

Poslouchal a podíval se na Webera.

„Musíme jet.“

Rázně kráčeli dlouhými chodbami kolem centrálního nádvoří, jimiž se rozléhala ozvěna. Hartmann zuřil.

„Kde zatraceně je?“

„Za okamžik bude volat.“

Rie Skovgaardová se s ním setkala u vchodu a teď se snažila držet krok, zatímco Hartmann rázoval ke své kanceláři. Weber šel za nimi. Mlčel a naslouchal.

„Ellerová tvrdí, že Poul Bremer jim dal lepší nabídku. Ještě ji ale nepřijala. Chce vědět, jak budete reagovat.“

„Naše reakce zní, že se tím může udávit.“

Skovgaardová povzdechla.

„To je politika.“

„Ne, to není. Je to soutěž v kráse. A té se neúčastníme.“

„Vyslechni ji. Poslechni si, co ti chce říct. V některých bodech můžeme jít na kompromis.“

Zastavila Hartmanna přede dveřmi kanceláře.

„Troelsi. Musíš se uklidnit.“

Přelétl pohledem prostor kolem sebe. Občas mu to tady na radnici připadalo jako ve věznici. Jako ve velice fešáckém kriminálu.

Skovgaardové zazvonil telefon.

„Zdravím, Kirsten. Vteřinku, prosím vás. Za moment tam budeme.“

Hovor skončil. Podívala se na Hartmanna a řekla: „Buď zdvořilý. A zachovej klid.“

On už ale zase šel. Měla toho dost. Praštila ho do ramene a vykřikla: „No tak!“

Její hlas zněl tvrdě a pronikavě.

„Sklapni už a pro jednou mě poslouchej, ano? Když budeme mít Ellerovou na naší straně, vyhráli jsme. Jestli ji nezískáme, budeme zase ta malinkatá menšina, které žebrá o drobky ze stolu Poula Bremera. Troelsi.“

Znovu vykročil. Její ruka sevřela jeho modré klopy a zatáhla ho zase zpátky do stínu.

„Rozumíš, co říkám? Sám nemůžeš získat většinu. Takovou podporu nemáš.“ Trochu se uklidnila. „To se nedá nijak změnit. To je fakt.“

Hartmann se natáhl pro telefon.

„Hlavně klid,“ řekla a podala mu ho.

Hartmann vyťukal číslo Ellerové. Následoval krátký rozhovor. „Slyšel jsem o vás a Bremerovi. Tak jo, takhle to prostě chodí. Nemá smysl se kvůli tomu rozčilovat.“

Zavřel oči a naslouchal. Řeči o dveřích, které zůstávají otevřené, o nabídkách, které nejsou ještě zcela konečné. Naléhavý vyčkávavý tón, jenž se nikdy nezměnil.

„Já si myslím, že nakonec žádná aliance nebude,“ řekl Hartmann. „Měli bychom si někdy sednout na kafe. Opatrujte se. Nashle.“

Skovgaardová byla bílá vzteky. Weber odešel.

„A je to. Jak klidné to bylo?“

Policejní lékař byl nudný muž s opálenou tváří a bílými vousy. Celou cestu k márnici mluvil o výrobě jablečného vína.

„Ve Švédsku mají dobrá jablka. Dám vám recept.“

„To je milé.“

Vešli dovnitř, oba si natáhli rukavice a přistoupili ke stolu.

„Tohle je neobvyklý případ,“ řekl a zvedl bílé prostěradlo.

Pohlédla na tělo Nanny Birkové Larsenové. Teď už bylo umyté a byly na něm znát posmrtné skvrny.

„Krev v jejích vlasech zaschla dlouho předtím, než se dostala do vody. Na pažích a nohou má podlitiny a také na pravém boku.“

Lundová se podívala. Myslela si, že už viděla dost.

„Pojďte sem,“ zavelel patolog a ukázal na pravé stehno.

„To už jsme všechno probrali.“

Noha byla posetá řeznými ranami.

„Odřeniny?“

„Ne. Sáhněte si na kůži. Kolem těch ran je to zarudlé,“ upozornil. „Když se tělo dostane do vody, zmizí to. Ale po několika dnech se to zase objeví.“

Lundová zavrtěla hlavou.

„Jsou tam proleženiny,“ pokračoval. „Donutil ji ležet na nějakém drsném povrchu. Možná to byla betonová podlaha.“

„Ve školním suterénu je betonová podlaha.“

Dotkla se poranění. V duchu si vybavila ukrytou místnost se zakrvácenými matracemi a drogami.

„Jak dlouho byla v takovém prostředí?“

„Patnáct až dvacet hodin.“

Lundová se snažila nějak zpracovat tu informaci. Pokoušela se představit si, co by to mohlo znamenat.

„Jste si jistý?“

„Jistý. Došlo k sérii znásilnění, mezi nimiž byly několikahodinové přestávky. Zatím jsme ale nenašli žádnou DNA. Musel používat kondom. A nic není ani pod jejími nehty nebo kdekoli jinde.“

„Kvůli vodě?“

Přikývl.

„To jsem si myslel. Ale ona byla v kufru auta. Podívejte se na její ruce.“

Zvedl obě ruce.

„Někdo jí ostříhal nehty.“

Položil ruce zpátky na bílé prostěradlo. Lundová je jednu po druhé zvedla a pozorně se na ně podívala.

„V játrech a plicích jsme našli stopy éteru,“ řekl. Četl to ze zprávy. „Byla tedy omámena. Možná několikrát. Všechno to bylo naplánované. Ten člověk věděl, co dělá. Mě by…“

Odmlčel se, jako kdyby si nebyl jistý sám sebou.

„Není to moje specializace, ale nepřekvapilo by mě, kdybyste zjistili, že už to udělal někdy předtím. Je v tom jakási metoda.“

Lundová si od něj vzala zprávu.

„Pomůže to?“

Pokrčila rameny.

„Tak dobře,“ řekl. „Pošlu vám cokoli dalšího, co zjistíme. No jistě,“ usmál se. „A taky ten recept na jablečné víno.“

Lundová se vrátila do kanceláře. Buchard se venku za dveřmi hádal s holohlavým právníkem. Snažil se dosáhnout toho, aby nemuseli propustit Olivera Schandorffa a Jeppa Halda. Právník byl ochoten obrátit se na soudce, aby dostal oba chlapce na svobodu. Z výrazu Buchardova obličeje bylo znát, že šéf si nedělá velké naděje, pokud šlo o šanci na vítězství v této konkrétní kauze.

Ellerová za sebou zavřela dveře. Posadila se, položila své široké ruce na taktéž široká stehna a spustila. „Musím říct, že v tom, jak to hrajete, je nějaký trik.“

„Žádný trik, Kirsten.“

„Doufám, že ne.“

Čekal.

„Bremerovi jsem řekla ne. Nemyslete si, že to bylo snadné rozhodnutí. Tohle není slovo, které by on rád slyšel.“

„Umím si to představit.“

„Ve skutečnosti ale nebylo moc na výběr. My jsme logičtí partneři. Zatímco on je prostě…“ Usmála se. „Parchant, který tahá za provázky.“

Pořád nic neříkal.

„Doufám, že naplníte naše očekávání,“ dodala Ellerová. „Můj krk je v sázce.“

„Váš stranický klub…?“

„… udělá, co řeknu. Takže teď půjdeme k věci?“

O pět minut později začalo u stolu vedle kanceláře Hartmannova volebního štábu jednání. O politice a postech. O financování a mediální strategii. Rie Skovgaardová si dělala poznámky a přispívala návrhy.

Hartmann a Ellerová dospěli k dohodě.

Meyer se znovu vrátil z prohlídky studentského bytu.

„Pustili jste ty kluky?“ zeptal se.

„Ano.“

„Budeme je muset znova zavřít.“

Lundová přelétla pohledem některé z fotografií na stole. Nannina poranění. Boty.

„Nemyslím, že to udělají,“ řekla.

„Jsem si jistý, že udělají.“

Měl s sebou čtečku paměťových karet. Položil ji na její stůl a propojil kabelem s monitorem.

„Podívejte se na tohle.“

Počítač rozpoznal, o co jde, a otevřel okno.

Na obrazovce se začalo přehrávat roztřesené video. Halloweenská párty. Studenti v kostýmech. Pijí pivo. Povykují. Chovají se jako děti, které vědí, že je nikdo nesleduje.

Lundová se dívala. Byl tam Jeppe Hald. Bystrý tichý Jeppe, špičkový student, mluvčí třídy. Tady ječel do objektivu. Opilý nebo zdrogovaný. Anebo obojí.

Lisa Rasmussenová v krátkých přiléhavých šatech. Předváděla se jako modelka. Byla zhruba ve stejném stavu.

„Kde jste to sebral?“

„V pokoji Jeppa Halda. Nahrál si to na mobil a potom to uložil na paměťovku.“ Meyer se na ni podíval. „Aby se na to mohlo dívat na počítači.“

Lundová přikývla.

„Myslím, že není tak chytrej, jak o něm tvrdí ve škole,“ dodal Meyer.

„Stop!“

Meyer zastavil obraz.

Nanna v černém čarodějnickém klobouku. Nanna živá a dýchající. Nádherná, tak nádherná. Tak… stará.

Nezdála se opilá. Nepokřikovala. Tvářila se zmateně. Jako dospělý, který se nečekaně ocitl obklopen houfem malých dětí.

„Pusťte to,“ řekla Lundová.

Meyer pustil zpomalené přehrávání. Záběr přejel z Nanny na Olivera Schandorffa. Rozcuchané vlasy, divoký pohled. Schandorff hleděl hladově na Nannu a hltal pivo z plechovky.

„Takový mecheche jsme u nás ve škole neměli,“ prohodil Meyer. „A vy?“

„Mě by nepozvali.“

„To se vsadím. Tak jdeme na to.“ Meyer si dlouze povzdechl a posadil se vedle ní. „Už nám to běží.“

Scéna se změnila. Bylo to někde jinde. Někde, kde byla větší tma. Několik světel. Pití na stole. Místnost v suterénu. Musela to být ona.

V pozadí se cosi pohybovalo. Zvětšilo se to, když se objektiv dostal blíž.

Lundová se naklonila dopředu a pozorně se dívala. Cítila, jak se jí srdce rozbušilo jako o závod.

Ozval se zvuk. Funění, lapání po dechu. Oliver Schandorff. Nahý. Zrzavá hlava se pohupovala, jak se kroutil nad tělem pod sebou. I ono bylo nahé, s roztaženýma nohama, a nehýbalo se.

Kontrast mezi ním a tou dívkou bil do očí. Schandorff plný šílené energie a zoufalství. Ona…

Opilá? V bezvědomí?

Nedalo se říct. Ale v pořádku ne.

Blíž.

Objevily se Schandorffovy ruce a popadly její nohy. Přiměly je sevřít ho. Její prsty se zvedly, jako kdyby ho chtěly odrazit. Byl jako šílenec. Odstrčil je dolů, zavrčel. Výkřik.

Lundová se dívala.

Objektiv se posunul za ně, k Schandorffovým zádům. Její nohy jej objaly. Sex v podání teenagerů. Jako kdyby tam někde odtikávaly hodiny a říkaly: Udělej to teď a udělej to rychle, nebo už nikdy nedostaneš druhou šanci.

Další zavrčení, další brutální příraz.

Detail. Černý čarodějnický klobouk, který viděli už předtím, naražený přes oči, přes tvář. Blond vlasy. Klobouk se pohybuje.

„Zatraceně,“ zaklela Lundová.

Něco se stalo. Kamera přestala zabírat dvojici. Slyšeli ho, jak se k nim připlížil. Kletby a rychlé pohyby. Dívka, jen sotva viditelná, vzala do zaječích, aby se zakryla. Blond vlasy, čarodějnický klobouk, odhalená prsa. Nic víc.

„Myslím, že je sem dovezu zpátky,“ prohodil Meyer.

Na schodech městské radnice stáli vedle sebe Troels Hartmann a Kirsten Ellerová. Mrkali do jasných světel kamer, usmívali se a tiskli si ruce.

Zatímco čekala na Meyera, dívala se Lundová na počítači na zpravodajský televizní kanál. Pak se vrátila znovu k videu. Škola.

K jedné pasáži, kterou předtím přeskočila.

Nanna v šatech, které měla na párty. S kloboukem na hlavě. Zářivě se usmívala do telefonu Jeppa Halda. Zvedla sklenici. Vypadalo to, že v ní má colu. Usmívala se. Střízlivá. Elegantní a dokonale přirozená. Ani trochu jako dítě. Ani trochu jako všichni kolem.

A o několik minut později…

Nahá v suterénu a Oliver Schandorff to do ní vráží jako zvíře.

„Kéž máte pravdu, Meyere,“ zašeptala.

Školník pouštěl Lundovou do školy právě ve chvíli, když volal Meyer.

„Mám je oba.“

„Ještě je nevyslýchejte.“

Odmlka.

„Když jsem si to naposledy kontroloval, tak jsme měli stejný frčky.“

„Potřebovala bych se předtím ještě na něco mrknout.“

Dlouhý povzdech.

„Žádný strachy, Lundová. Zásluhy budou vaše.“

Ozvěna jejích kroků se nesla temnými dlouhými chodbami.

„Počkejte dvacet minut,“ řekla a ukončila hovor.

Květiny v Nannině pietním koutku vedle skříněk se zdály uschlé. Vyhořelé svíčky vypadaly jako pahýly. Lundová sešla po studených schodech, rozsvítila baterku a zašmátrala po vypínačích, které nedokázala najít.

Přešla za policejní pásku zakazující vstup. Do skryté místnosti. Všude čáry a značky. Kruhy kolem prázdných lahví s nánosy prášku na snímání otisků prstů.

Podívala se na zakrvácenou matraci. Na konci, kde měla dívka nohy, byla jedna velká skvrna. Pak ještě červená čára podél ozdobného okraje. Té krve nebylo moc. A nebyla ani rozmazaná.

Meyer nečekal. Nechápal, proč by měl. Zavedl Olivera Schandorffa do kanceláře Lundové, posadil ho před počítač a donutil chlapce, aby se podíval na video. Strašidla z dýní. Opilé děti. Drogy. Chlast.

Když byl teď sám a mohl si počínat, jak uzná za vhodné, choval se Meyer uvolněněji. Posadil se vedle kluka a pozoroval ho, jak sleduje počítač. Všude zrzavé vlasy, tvář zkřivená strachem a bolestí.

„Máš dvě možnosti, Olivere,“ pronesl pak bezvýrazným chladným hlasem. „Buď se hned přiznáš…“

Nanna. V tom jejím čarodějnickém klobouku. Usmívala se. Byla šťastná. Nádherná.

„Nebo se budeme dívat i na zbytek. A budeme čekat, až ráno přijde tvůj právník. Pokud se bude obtěžovat, aby vylezl z postele.“

Telefon se pohyboval z chodby dolů po schodech. Do suterénu. Směrem ke skryté místnosti.

Dvě nahé postavy v dálce, pod jedinou žárovkou. Zápasily spolu.

Schandorff nedokázal odtrhnout pohled od obrazovky.

„Já mám celou noc,“ řekl mu Meyer. „Ale vím, že vy dva jste to dělali, a ty to víš taky. Takže to odbudeme, co říkáš?“

Ticho.

Meyer pocítil slabý nával vzteku. Pokusil se ho potlačit.

„Olivere? Olivere?“

Lundová vytáhla fotografie, které si donesla. Detailní záběry Nannina těla. Detaily boláků, poranění na jejích zádech.

Z nějakého důvodu byla vypnutá elektřina, a tak si všechno prohlížela ve světle baterky. Zvedla ji, aby si prohlédla matraci a skvrny od krve na podlaze.

Vytáhla fotografii Nanniných rukou. Ostříhané nehty.

Přejela baterkou po místnosti.

Ověřovala si, co tady našli.

Po nůžkách nikde ani stopy.

Vytáhla telefon a podívala se na displej. Signál v téhle podzemní hrobce nebyl.

Oliver Schandorff seděl strnule před obrazovkou. Dvě kopulující těla. Jeho vlastní zrzavé vlasy poskakující nahoru a dolů. Hmátne po jejích nohou a donutí je, aby ho sevřela. Zatlačí pryč její ruce, které se natahují, aby po něm chňaply.

Objektiv je nahoře za ním. Jeho záda. Jeho tělo zvedající se a klesající na ní v bláznivém šíleném rytmu. Pak zmatek. Obraz létá ze strany na stranu, zatímco on se odtahuje pryč a čelí vetřelci, který se k nim přikradl.

Rty stažené dolů jako u neposlušného dítěte. Tvář, ze které čiší hanba a vztek. Schandorff seděl v kanceláři oddělení vražd a odmítal mluvit.

„Možná že Jeppe promluví jako první,“ prohodil Meyer.

Na obrazovce byl Hald. Opilý. Bez zábran.

„Víš, on sedí možná hned vedle.“ Meyer poplácal Schandorffa po paži. „A třeba říká, že to všechno jsi byl ty. Jenom ty. To by bylo hezký, co říkáš?“

Meyerova ruka se přemístila na chlapcovo rameno.

„Není to tvůj kamarád, Olivere. Přemýšlej o tom. Já vím, že jsem na tebe řval, synu. Omlouvám se. To bylo prostě…“

Schandorff tam seděl jako kus kamene.

„Ty fotky Nanny potom, co jsme ji vytáhli z vody.“ Meyer se na něho pozorně díval. „Nedokážu ten obraz zahnat z hlavy. Nenuť mě, abych ti je ukázal. Bude nejlepší pro nás oba, když to neudělám.“

Lundová ještě nebyla hotová, aby šla ven a hledala signál. Měla tady ještě práci. Vytáhla pár forenzních rukavic a zvedla rozbitou sklenici od piva válející se v jednom z kruhů nakreslených křídou.

Posvítila na ni baterkou.

Stopa rtěnky na okraji. Jasně oranžová. Křiklavá.

Vytáhla fotografii Nanny ze sady školních snímků, pořízených na párty.

Nanny v čarodějnickém klobouku, jediné věci, která na ní působila dětsky.

Sáhla do popelníku. Prohrabávala se nedopalky cigaret a zbytky jointů. Vytáhla něco drobného ve staniolu. Prsty v rukavicích to otevřela. Nebyla to žádná tableta. Náušnice.

Ve světle spatřila tři falešné diamanty zasazené do kousku stříbra.

Zpátky k fotografiím. Nanna a další studenti. Lisa Rasmussenová.

Uplynuly čtyři dny od chvíle, kdy vytáhli tělo Nanny Birkové Larsenové ze studené vody kanálu u letiště. Po celou tu dobu pracovali bez pořádné stopy. Pronásledovali stíny, prchající před nimi kamsi pryč. Sestavovali skládačku slibující odpověď. Ale přesto…

Tenhle případ se lišil od všech, na nichž až dosud pracovala. Měl vrstvy a strukturu. Tajemství. Hádanky. Žádná vyšetřování nebyla nikdy černá a bílá. Ale zatím nikdy se nesetkala ani s jedním, jež by působilo tak šedivě a křehce jako toto.

Lundová se upřeně dívala na fotku. Nanna a Lisa. Smějící se a šťastné.

Pak se nahoře nad ní ozval zvuk. Kroky ve tmě.

„Možná to nebyl tvůj nápad,“ řekl Meyer. „Vymyslel to Jeppe a ty ses jenom přidal.“

Naklonil se ve snaze získat Schandorffovu pozornost.

„Olivere?“

Nic. Jenom zkroušený obličej přikovaný k počítači.

„Mělo by to význam. Kdybys nám to řekl. Tak jak to bude?“

Meyer se zaklonil na židli a založil si ruce za hlavou.

„Budeme tady sedět celou noc, abysme si prošli ještě další fotky? Nebo si to odbudeme hned?“

Nic.

„Fajn.“ V Meyerově hlase zazněl výhružný tón a on toho hned zalitoval. „Začínám mít hlad. Nemám ale peníze pro dva-“

„To není ona, ty debile,“ zabručel Schandorff.

Meyer zamrkal.

Zase ten podrážděný zmučený puberťácký hlas. Oliver Schandorff se na něj ale konečně podíval.

„Ta holka v kotelně. To není Nanna.“

Nahoře na chodbě, před pietním koutkem. Pahýl svíčky blikotal ve tmě.

Lundová zkontrolovala mobil. Tady už signál byl.

Něco uslyšela. Kroky kousek od dveří. Nemyslela na to, aby se schovávala. Otočila kužel baterky za zdrojem zvuku.

„Liso?“

Dívka zůstala strnule stát v jasně bílém světle. V ruce držela vázu s několika růžemi.

„Jak ses dostala dovnitř?“ zeptala se Lundová.

Lisa položila květiny do svatyně.

„Začaly vadnout. Lidi zapomínají.“

„Jak ses dostala dovnitř?“

„Dveře v tělocvičně jsou otevřený. Je na nich špatnej zámek. Každej to ví.“

Uhladila si dozadu dlouhé blond vlasy, podívala se na fotky a květiny.

„Kdy jste se s Nannou seznámily?“

„Na základce. V poslední třídě. Nanna si pak vybrala školu ve Frederiksholmu, tak já taky.“ Rozmístila růže. „Nemyslela jsem, že mě vezmou. Nanna byla chytrá. Její táta musel shánět peníze. Můj táta peníze má. Ale já… Já jsem hloupá.“

„Kdy jste se pohádaly?“

Lisa se na ni nepodívala.

„My jsme se nepohádaly.“

„Máme Nannin mobil. Ty jsi jí v poslední době nikdy nevolala ani neposílala SMSky.“

Nic.

„Nanna volala tobě.“

„To nebyla žádná hádka. Ne doopravdy.“

„Kvůli Oliverovi?“

Okamžitá odpověď. „Nevzpomínám si.“

„Já myslím, že to bylo kvůli Oliverovi. Nanně byl ukradený. A ty jsi do něj zamilovaná. Je to tak?“

Lisa se zasmála.

„Máte divný otázky.“

„Tak jsi šla do té kotelny.“

„Můžu už jít?“

Lundová vytáhla náušnici.

„Něco jsi tam zapomněla.“

Dívka se podívala na sáček na důkazy, zaklela a otočila se k odchodu.

„Mohli bychom ztratit spoustu času tím, že budeme hledat ty šaty,“ pokračovala Lundová k jejím zádům. „Nebo bys nám to ty mohla prostě povědět.“

Lisa Rasmussenová se zastavila a v kraťoučkém červeném kabátku se objala vlastníma rukama.

„Je to důležité,“ pokračovala Lundová. „Byla Nanna v té místnosti? Nebo jsi tam byla s těmi kluky sama?“

Uvízlá na bodě mezi tím, když je člověk dítě a když je dospělý.

„Byla jsem na ni naštvaná. Spokojená?“

Lundová si založila ruce. Čekala.

„Nanna vždycky o všem rozhodovala. Chovala se ke mně, jako kdybych byla děcko. Byla jsem opilá. Pak tam přišel ten šprt Jeppe a začal nás natáčet. Oliver se z toho mohl zbláznit. Já se snažila Jeppa zastavit. Zakopla jsem na nějakých flaškách.“

Vyhrnula si jeden rukáv. Náplasti a stopy po škrábancích. Dlouhé rány, snad i stehy.

„Pořezala jsem se.“

„Co se stalo?“

„Oliver mě vzal do nemocnice. Byli jsme tam celou noc.“

Posadila se na okenní parapet. Nevýrazná mladá tvář nasvícená pouličními lampami.

„Pořád ještě byl blázen do Nanny. Já myslela, že bych třeba mohla…“

Stáhla si rukáv zase dolů a znovu se sevřela do objetí vlastních rukou.

„Byla to blbost. Nanna měla pravdu.“

„Kde byla Nanna?“

„Já nevím.“

„Liso.“

„Já nevím!“ vyjekla. „Možná o půl desátý vyšla na chodbu, nasadila mi na hlavu klobouk. Objala mě. A rozloučila se.“

Podívala se Lundové do tváře.

„To bylo všechno. Odešla.“

Lundová přikývla.

„Musí se o tom dozvědět můj táta? Zabije mě.“

Hartmann a Rie Skovgaardová poslouchali cestou na recepci rádio. Zprávám už dominovaly volby. Aliance změnila poměr sil. Změna vžitého politického uspořádání nebyla daleko.

Zdálo se, že kauza Birkové Larsenové zůstává v pozadí. Dopředu se drala tvrdá práce spojená s volební kampaní. Mítinky a tiskové konference. Potřásání rukama, boje o hlasy.

A soukromá konkláve v nejužším kruhu dánských politiků. V třpytivých pokojích, kde se setkávala pravice, levice i střed, aby se pošťuchovaly za doprovodu úsměvů a obratných slibů, vyměňovaly si politické urážky a rozdávaly diskrétní varování maskovaná jako dobře míněné rady.

Pozdě večer se už Hartmann cítil vyčerpaný. Netoužil po ničem, než aby mohl vzít Rie Skovgaardovou domů do postele, když se najednou ocitl tváří v tvář jejímu otci. Dlouholetý poslanec za liberální stranu Kim Skovgaard byl statný žoviální muž s vlivem. Nikoli nepodobný Poulu Bremerovi, který přátelsky rozprávěl na opačném konci místnosti se svými nepřáteli.

Chraplavý smích dlouholetého primátora zaburácel nad shromážděnými hosty.

„Nevšiml jsem si, že by Bremer byl na seznamu pozvaných,“ prohodil Hartmann.

„Drž si blízko přátele a ještě blíž nepřátele,“ odtušil Kim Skovgaard s mazaným úšklebkem. „Nakonec všichni bojujeme za stejnou věc. Lepší život. Jenom se neshodujeme, pokud jde o prostředky.“

Hartmann se usmál.

„Ještě pořád jsi zapletený do toho případu?“ zeptal se Skovgaard.

„Myslíš vraždu té dívky?“

„Jsou ještě nějaké další?“

„Nikdy jsme do toho zapletení nebyli. Byla to jen souhra okolností. Nic dalšího už o tom neuslyšíš.“

Skovgaard pozvedl sklenici.

„Dobře. Bylo by těžké tě hájit, pokud by vycházely takové titulky.“

„Táto,“ skočila mu dcera do řeči. „Teď ne.“

Pokračoval.

„Ministerský předseda a pár dalších si nejsou jistí, jestli máš všechno opravdu v rukou.“

„Kampaň je pod kontrolou. Zvítězíme.“ Úsměv. Ztracený v moři jiných. „Omluvte mě.“

Prošel do vedlejší místnosti, vzal Poula Bremera za paži a požádal o krátkou rozmluvu. Oba si to namířili k prázdnému prostoru u krbu.

„Takže vy jste nakonec madam Ellerovou získal, Troelsi,“ řekl Bremer. „Blahopřeji. Doufám, že cena nebyla příliš vysoká.“

„Já vím, o co vám jde.“

Bremer zamrkal za svými sovími brýlemi a zavrtěl hlavou.

„Jestli vás nachytám, jak hrajete nějaké další hry…“ Hartmann k němu přistoupil ještě blíž. Hovořil chraplavým, odhodlaně znějícím šepotem. „Poženu vás k soudu. Rozumíte mi?“

„Ani za mák,“ odtušil Bremer. „Nevím, o čem to k čertu mluvíte.“

„Výborně,“ řekl Hartmann a chystal se odejít. „Takže jste to slyšel.“

„Troelsi! Vraťte se.“

Bremer popošel vedle něj a pohlédl mu do tváře.

„Vždycky jsem vás měl rád. Od doby, kdy jste tady byl nováčkem a snažil jste se dát dohromady první proslov. Dnes…“

Hartmann se snažil odhadnout, kolik sebejistoty se skutečně skrývá za touhle maskou. Ale nedokázal to.

„Dnes jste mě porazil. To se často nestává. A když k tomu dojde, nelíbí se mi to. Stejně jako se mi nelíbí, když mě v záchvatu paranoie obviňujete z věcí, o kterých nemám ani tušení.“

Hartmann tam jen stál a snažil se nevypadat jako peskovaný školák.

„Kdybych vás chtěl rozdrtit, nemyslíte, že bych to udělal už dávno?“

Poplácal Hartmanna po rameni.

„Přemýšlejte o tom.“ Jeho úsměv se proměnil v zakaboněný výraz. „Pokazil jste mi náladu, Troelsi. A teď už jdu. Doufám, že se cítíte provinile.“

Bremer se na něj podíval.

„Provinile. Ano. To je to správné slovo.“

Schandorffa a Halda propustili. Lundová přiměla Lisu Rasmussenovou, aby podepsala prohlášení, načež zajistila, že se dostane bezpečně domů autem.

Cestou ven se jí znovu zeptala: „Opravdu nevíš, s kým se měla sejít?“

Dívka vypadala vyčerpaně. Ale také, že se jí ulevilo. Tajemství na ni spočívalo jako závaží.

„Nanna byla šťastná. Viděla jsem to. Jako kdyby se na něco těšila. Na něco úžasnýho.“

Když byla pryč, Meyer vpochodoval dovnitř a mával papíry.

„Obviním je z křivýho svědectví. Maření času policie.“

„Stojí to zato?“

„Proč jste nezavolala a neřekla mi to, Lundová? Proč jste mi o tom nedala vědět? Připadám si jako idiot.“

Zvedla telefon.

„V tom suterénu není signál. Zkoušela jsem to.“

„Ne, nezkoušela.“

Měl hlas jako jedno z těch podrážděných děcek.

„Vy si žijete ve svým vlastním malým světě. Ve svým Lundlandu. A nic jinýho do něj nepatří.“

„Fajn. Omlouvám se za to.“

„A já nesmím kouřit. Nebo jíst. Nebo řvát na podezřelý.“

„Žádné strachy. Já se brzy ztratím.“

Vytáhl krabičku cigaret. Vyklepl jednu, zapálil ji a vyfoukl na Lundovou obláček kouře.

Povzdechla si.

„Nemáme ani jedinou mizernou věc,“ zabručel Meyer.

„To není pravda.“

„To myslíte vážně?“

Uvědomila si, jak zvýšila hlas. Muselo to být tou cigaretou. Zoufale po jedné zatoužila.

„Máme toho spoustu. Jenom kdybyste poslouchal.“

Založil si ruce a řekl: „No tak poslouchám teď.“

O pět minut později už byli s Buchardem, s jeho tvářemi jako mops a vážným výrazem.

Lundová procházela papíry, shromážděné fotografie, trpělivě jednu po druhé.

„Ať už to udělal kdokoli, víme o něm dost. Víme, že ji omámil éterem. Držel ji někde násilím a patnáct až dvacet hodin ji zneužíval. Potom…“

Další snímky těla. Paže. Ruce, nohy. Stehna.

„Vykoupal ji. Ostříhal jí nehty. Potom ji odvezl do lesa, kde věděl, že je nebude nikdo rušit.“

Nákres cesty Letničním lesem. Vlasy na mrtvých stromech.

„Tam hrál takovou hru. Pohrával si s ní. Nechal ji utéct a pak ji chytal. Možná…“ Chvíli o tom uvažovala. „Možná víckrát než jenom jednou.“

„Na schovávanou,“ řekl Meyer a potáhl z cigarety.

„V Nannině šatníku jsme našli vysoké značkové boty,“ pokračovala Lundová. „Její rodiče o nich nevěděli.“

Nechala kolovat fotografii. Hnědá kůže a třpytící se kov.

„Nanna si je koupit nemohla. Jsou příliš drahé. Ten přívěšek…“

Černé srdce na laciném pozlaceném řetízku.

„Pořád nevíme, od koho to měla. Možná dárek od toho, kdo jí dal ty boty. Až na to, že tohle je laciné. A staré.“

Lundová před ně položila fotografii Nanny a Lisy na halloweenské párty. Lisa vypadala jako opilý teenager. Nanna byla elegantní, usmívala se a černý čarodějnický klobouk měla nasazený, jako kdyby to byl nechtěný vtip.

„Tohle je nejdůležitější ze všeho. Nanna měla tajné rande. Převlékla se a kostým nechala ve škole. Šla s někým na schůzku. A ani její nejlepší kamarádka neměla ponětí, kdo to byl.“

Buchard zachrčel.

„Nechcete mi říct, že to byl nějaký učitel. Že ne?“

Lundová se na něj podívala a nic neříkala.

„Dobře,“ řekl Meyer. „Takže zítra začneme zase od začátku.“

„Poslouchejte mě!“ nařídil Buchard. „Školy patří do kompetence Troelse Hartmanna. Musí vědět o tom, co děláme.“

„Fajn,“ přikývla Lundová. „Já mu zítra zavolám.“

„A já zase potřebuju, abyste tady zůstala ještě o trochu déle,“ dodal Buchard.

Meyer zavřel oči a vyfoukl ke stropu trochu kouře.

„Jsem tady do soboty. Markovi začíná v pondělí škola. Udělala jsem všechno, co-“

„S veškerou úctou,“ skočil jí Meyer do řeči. „Já si nemyslím, že by měla zůstávat. Já se v tom všem taky orientuju. A…“ Zamračil se. „Budu upřímnej. Mezi námi dvěma nějaká týmová spolupráce právě moc nefunguje. Myslím, že Lundová by se měla držet svýho plánu.“

Načež vstal a odešel.

Dívala se na fotografie. Nanna v čarodějnickém klobouku. Daleko od dětí kolem ní.

Buchard na ni zamžoural.

„Meyer neměl nic k jídlu,“ řekla. „Pak je podrážděný. Nebo vlastně ne.“ Mávla prstem a opravila se. „Ještě podrážděnější.“

„Ta škola…“

„Musíme se tam porozhlídnout. Musíme se tam opravdu pořádně porozhlídnout.“

Pět

Pátek, 7. listopadu

Lundová si natáhla svůj černobílý svetr a pohrávala si s kouskem topinky, když její matka pravila: „Já myslela, že dnes večer odjíždíme?“

„Ne. Pojedeme zítra odpoledne.“

„Zítra odpoledne? To už ale budou přicházet hosté.“

„To bude v pohodě.“

„Já ale nemůžu zůstat ve Švédsku dlouho. Mám práci.“ Vrhla pohled na šaty. „Chystá se svatba.“

„Nějaká svatba se chystá pořád. My ale doufáme, že s námi zůstaneš týden. Že se seznámíš s Bengtovou rodinou.“

Neradostný smích.

„Tím myslíš, abych ti vodila syna do školy, zatímco ty půjdeš do práce?“

„To je fuk.“ Lundová do sebe hodila obsah hrnku. Zašklebila se. „Byl to jenom nápad. Nemáme tady trochu horkýho kafe?“

Došla ke kávovaru. Neměli.

„Tohle má být ta matka, jakou jsem se z tebe snažila vychovat?“ zeptala se Vibeke a zavrtěla hlavou. „Od doby, co jste tady u mě, jsi s Markem ani nepromluvila. Máš vůbec ponětí-?“

„Je to náročný týden. Měla jsem dojem, že sis toho všimla.“

Rychle, aniž by se podívala do zrcadla, v myšlenkách stále u Nanny a její školy, vytáhla z džínsů gumičku a stáhla si vlasy do neupraveného ohonu.

„Je mu dvanáct-“

„Já vím, kolik mu je.“

„Ty o něm nevíš vůbec nic! Ani o jeho životě.“

„Musím jít.“

„Víš aspoň, že má děvče?“

Lundová se zastavila. Na okamžik usilovně přemýšlela.

„Mark je po mně,“ řekla pak. „Velice nezávislý. Nedíváme se pořád jeden druhému do talíře. A jo, o jeho holce vím. Díky.“

„Já jdu,“ pronesl hlas za ní. Nadskočila.

Mark, v modré bundě, připravený na cestu do školy.

Šla s ním dolů po schodech.

Šedivý den bez deště. Měl s sebou koloběžku, a jakmile se ocitli na ulici, začal se odrážet.

„Marku! Ty jsi nesnídal!“

Zpomalil a slezl z koloběžky.

„Nemám hlad.“

„Za tenhle týden se omlouvám. Vynahradím ti to. Slibuju.“

Znovu se postavil na koloběžku. Ze všech sil se snažila držet s ním tempo.

„Babička říkala, že máš nějakou holku.“

Mark se zastavil. Díval se jinam.

Lundová se usmála.

„To je hezké.“

Snažila se nemyslet na tu náušnici. Nechal si udělat dírku v uchu od nějakého pitomce ve škole, aniž by se jí zeptal.

„Jak se jmenuje?“

„To není důležitý.“

„Můžeš ji pozvat do Švédska.“

„Přijdu pozdě do školy.“

„Marku? Mě opravdu zajímá, co děláš.“

„Dala mi kopačky.“

Dvanáct let a taková bolest ve tváři.

„A já jsem ti fuk. Tebe zajímají jenom ty tvoje mrtvoly.“

Lundová stála na chodníku. Viděla toho kluka, když mu bylo čtyři nebo pět. Osm. Deset. Snažila se oddělit to dítě od mrzutého, smutného chlapce, který se na ni právě díval a v jehož tváři teď viděla…

Co?

Zklamání?

To bylo to slovo.

Mark se k ní otočil zády a rozjel se po ulici.

*

Hartmann přišel v devět. Lundová ho odvedla do své kanceláře.

„Říkala jste mi, že jsme z toho venku.“

„Neříkala jsem, že-“

„O žádném učiteli jste se nikdy ani nezmínila.“

„Je to jeden ze směrů vyšetřování.“

„O co přesně jde?“

Meyer strčil hlavu do dveří. „Půjdeme?“

Hartmann se ani nepohnul.

„Tak s čím jste zase přišli teď?“

Lundová zavrtěla hlavou.

„Nemůžu říct.“

„To jsou moje školy a mí učitelé. Vy mi to povíte.“

„Až budu-“

„Ne. Ne!“

Začínal zuřit. Už dříve viděla, jak umí být vznětlivý. V televizi, když vystartoval na toho reportéra. Teď to zažívala na vlastní kůži.

„Já musím vědět, kdo to je! Kriste! Musím udělat preventivní opatření.“

„To není možné-“

„Už jednou jste ze mě udělala blbce, Lundová. Podruhé se to nestane.“

„Je mi líto. Nemůžu dávat vašim volbám přednost před vyšetřováním vraždy. To by nebylo správné.“

Byl zsinalý vztekem.

„Copak vy nechápete, jaké problémy způsobíte? Učitelům? Žákům? Rodičům? Vy tady šíříte podezření, jako když sedlák rozhazuje hnůj po poli. A nemáte zatraceně ani ponětí-“

„To se ani neodvažujte vyslovit!“ vyjela na něj.

Hartmann ztichl, překvapen náhlou sílou jejího hlasu.

„To vůbec neříkejte,“ zopakovala Lundová ještě jednou, tišeji. „Já nejsem politik, Hartmanne. Já jsem policistka. Nemám čas na uvažování o všech těch důsledcích. Já musím jenom… jenom…“

„Co?“ dožadoval se odpovědi, když se nedočkal konce věty.

„Vyšetřovat.“ Hodila si kabelku přes rameno. „Budeme si počínat diskrétně. Nebudeme šířit žádné fámy. Nemáme zájem ani touhu poškodit někoho, kdo je nevinný. My prostě jenom chceme zjistit, kdo zabil tu dívku. Je to jasné?“

Jeho nával zuřivosti byl pryč. Tyhle výbuchy, pomyslela si, prudké a nečekané, se Troelsi Hartmannovi nelíbí o nic víc než lidem, kteří je musí poslouchat.

„Dobře,“ řekl a přikývl. Podíval se na ni. „Dovolíte mi, abych vám pomohl?“

Nic neříkala.

„Já vám chci pomoct, Lundová. Dám pokyn kanceláři, aby udělali kopie osobních materiálů. Učitelů. Veškerého personálu.“

„Pošlete mi je do kanceláře. Dám je tam někomu, aby si je prošel.“

„Já chci pomáhat. Věřte mi.“

Začal mu zvonit telefon. Maska politika, bez emocí, zachovávajícího si odstup, nezúčastněného, byla během jediného okamžiku zase zpět. Lundová odešla a nechala ho s jeho hovorem.

Na zakroucené chodbě vykládané černým mramorem narazila na plavovlasou ženu. Usmívala se a nesla tašku ze supermarketu.

„Je tady Jan Meyer?“ zeptala se Lundové.

„Moment.“

Lundová se znovu vrátila k projíždění zpráv v mobilu.

„Já jsem Hanne Meyerová,“ představila se žena. „Něco tady pro něj mám.“

Manželka. Lundová si vzpomínala na hovor z jednoho z předchozích večerů. Teď jste vzbudila celej barák. Pláč malého dítěte. Meyer měl i život, do kterého nepatřila policejní stanice. Užasla nad tou představou.

„Sarah Lundová,“ představila se a natáhla ruku. „Já s ním pracuju.“

„Tak to jste vy!“

Byla velice hezká. S šátkem kolem krku a v jednoduchých šatech pod hnědým vlněným kabátem.

„Hodně jsem toho o vás slyšela.“

„Umím si představit.“

„Ach tak.“ Významně se na Lundovou podívala. „On to myslí dobře. Jenom to není vždycky poznat.“ Odmlka. „A ve skutečnosti si myslí, že jste úžasná.“

Lundová zamrkala.

„Úžasná?“

„Musí brát dva každou hodinu,“ řekla Hanne Meyerová a podávala jí lahvičku s prášky. „Kdyby to nepomáhalo, musíte zkusit banány.“

Vytáhla z tašky dva banány a podala je Lundové, která na ně hleděla vytřeštěnýma očima.

„Ať už vám bude tvrdit, co chce, Jan nesmí pít kávu a jíst sýr nebo chipsy.“ Několikrát mlaskla. „Má z toho pak rozhozený žaludek.“

Tleskla rukama. Řekla všechno, co chtěla.

„V nových zaměstnáních je to vždycky těžké. Doufejme, že tentokrát to dopadne dobře.“

Meyer vyšel zpoza rohu. Stará zelená bunda, námořnický svetr, s rozpačitým výrazem ve tváři.

„Co to…?“

„Ahoj, lásko!“ zavolala Hanne Meyerová vesele.

Meyer s rozzářenýma očima zamířil k ní. Nestaral se o nic dalšího a políbil ji na rty.

„Co tady proboha děláš?“

Ukázala na banány a prášky, které držela Lundová stále v rukou.

„Nechal jsi to v autě.“

„Aha.“

Meyer pokrčil rameny.

Přejela mu rukou po strništi na tváři a řekla: „Opatruj se. A přeju hezký den. Vám oběma.“

Uchváceně se za ní díval, jak odchází, a usmíval se.

Když mu zmizela z dohledu, radost v jeho tváři pohasla a znovu se vrátil smrtelně vážný výraz.

Meyer si vzal od Lundové prášky a ovoce. Každý banán si strčil do jedné kapsy jako pistoli. Pak jeden vytasil, namířil do chodby a pronesl: „Prásk!“

„Úžasná,“ řekla Lundová.

„Cože?“

„Nic. Jdeme.“

Volební tým už byl tady, shromážděný k ranní poradě. Osm lidí. Rie Skovgaardová procházela jednotlivé body. Případ Birkové Larsenové si Hartmann nechal až na samotný konec.

„Tisk možná něco vytáhne,“ pravil na závěr, „ale to všechno jsou jenom dohady. Posíláme Lundové osobní materiály. Nesmíme se tím nechat rozptýlit. Máme teď na práci důležitější věci.“

„Počkej, počkej, počkej.“ Skovgaardová zamávala na ostatní, aby zůstali sedět na místech. „Ty jsi říkal, že si policie myslí, že to udělal některý učitel.“

Hartmann si ukládal papíry do aktovky.

„Je to jedna z teorií.“

„Víš, co to znamená, Troelsi? Že v tom případu už zase figurujeme. Tisk tě s tím bude tak jako tak spojovat.“

„To je věc policie.“

„Ty jsi náměstek primátora pro školství. A jestli je to učitel, budou tě volat k odpovědnosti.“

Zase se posadil, podíval se na ni a zeptal se: „Co navrhuješ?“

„Abychom jednali jako první! Přečteme si ty osobní materiály ještě předtím, než je dostane Lundová. Přesvědčíme se, jestli jsme něco nepodělali.“

„Jak bychom mohli něco podělat?“

„Já nevím. Jenom prostě nestojím o žádná překvapení. A navíc, představ si, že bychom narazili na nějakou informaci, která by jim mohla pomoct v nalezení toho člověka. Místo obviňování budeme mít zásluhu.“

Hartmann na ni upřel pohled.

„Troelsi,“ dodala, „pokud tady máme na výběr mezi tím, abychom ztratili hlasy, a tím, abychom nějaké další získali, není vůbec o čem přemýšlet.“

„Dobře. Udělej to.“

Když tým odešel, předložila Hartmannovi program na tento den. Procházeli všechno řádek po řádku, minutu po minutě. Poslední akce byla příležitostí nechat se vyfotit. Sociální integrace, program začleňování skupin přistěhovalců do komunity. Využití osob z jejich středu, které by mohly sloužit jako pozitivní vzory pro ostatní a které k tomu účelu Hartmannův tým vybíral.

„Zajdeme potom na večeři?“ zeptala se.

„Jistě,“ odtušil Hartmann bez rozmýšlení.

„Můžeš si na mě udělat čas?“

„Jistě.“

„Troelsi!“

„Promiň.“

Na všechno bylo tak málo času. Hartmann ji chytil za paže. Líbilo se mu, jak se její tváře rozzářily. Chystal se ji políbit, když se ozvalo zaklepání na dveře. Jeden ze zaměstnanců radnice. Mladý muž. Tvářil se rozpačitě, když k nim zamířil.

„Žádal jste o nějaké materiály? O školách?“

„Nechám to na tobě,“ řekl Hartmann a odešel.

Skovgaardová počkala, až se mladík posadí, a vyjmenovala mu, co chtějí. Záznamy o zaměstnancích střední školy ve Frederiksholmu. Pracovní smlouvy. Hodnocení. Jakékoli stížnosti.

Poslechl si ji a nic neříkal.

„Je v tom nějaký problém?“

„Chcete ty dokumenty pro potřeby úřadu? A ne třeba pro politické využití? Omlouvám se, ale musím se zeptat.“

„Ne,“ odtušila Skovgaardová. „Nemusíte.“

„Ale…“

„Hartmann chce, aby se to udělalo. Hartmann je náměstek primátora pro školství.“

Mladík se ani nepohnul.

„Jak se jmenujete?“

„Olav Christensen.“

„Je v tom problém, Olave? Pokud ano, řekněte to. Viděl jste ale volební preference, nebo ne? Víte, že Troels Hartmann je budoucím primátorem?“

Lehký sarkastický úsměv.

„Nemám na práci fušovat do politiky.“

„Ne. Vaše práce je dělat to, o co vás někdo požádá. Takže to vemte na vědomí, než si najdu někoho jiného.“

V malém skladu u knihovny, obklopeni knihami o angličtině, fyzice a výtvarném umění, začali Lundová s Meyerem hovořit po jednom s učiteli. O Nanně, o Lise Rasmussenové, Oliveru Schandorffovi a Jeppu Haldovi. Především však o nich samotných. Co dělali během předchozího víkendu. Tuto otázku jim kladl Meyer, zatímco Lundová zpovídané sledovala, přemýšlela a naslouchala. Snažila se zachytit jakoukoli trhlinu.

Snědl jeden banán. Vypil dvě láhve vody a pořád kouřil. Navzdory příkazu spořádal dva balíčky chipsů. Mezi nekonečným procesím učitelů se na ni občas podíval. Skoro nic neříkal. Nemusel.

Na těchto obyčejných, slušných, své práci oddaných lidech nic nebylo. Byli to učitelé. Nic víc. Nebo to tak aspoň vypadalo.

Pernille Birková Larsenová seděla ve studené kuchyni, s rukama položenýma na stole, který spolu vyrobily. Hleděla na dveře Nanniny ložnice, na značky, které tam byly. Na šipky.

Teď už věděla, že se to muselo udělat.

Slyšela ho, jak dole mluví s chlapy. Hlubokým chraplavým hlasem. Jako šéf.

Zamířila do jejího pokoje. Tolik toho bylo pryč. Nanniny knihy a zápisníky. Fotografie a papírky s poznámkami, které zmizely z korkové nástěnky na stěně. Čpělo to tady těmi jejich chemikáliemi tak silně, až se vytrácela vůně květin. Všude na stěnách viděla stopy po jejich perech, štětcích a popisovačích.

Ze všech sil se snažila vybavit si, jak to vypadalo předtím.

Její dcera. Tady. Plná života a energie.

Pernille se posadila na postel. Přemýšlela.

Muselo se to udělat. Muselo se to udělat.

Přešla k šatní skříni. Podívala se dovnitř.

Nannina vůně tu byla stále ještě znát. Nějaký parfém. Jemný a exotický. Vůně byla rafinovanější, než si Pernille vzpomínala.

To, co tady po dceři dosud přetrvávalo, ji znovu dojalo. Nikdy jsi ji doopravdy neznal.

„Ale já ano,“ pronesla nahlas. „Já ano.“

Toho rána volal policejní lékař. Tělo už mělo být vydáno a bude třeba provést obřad. Pohřeb. Poslední scénu v ponurém příběhu o násilné a předčasné smrti.

V ložnici, v zajetí vůně vycházející ze šatníku, se Pernille ze všech sil snažila vzpomenout si, kdy naposledy vybírala Nanně šaty. Dokonce už jako dítě na základní škole, v sedmi nebo osmi letech, se dcera rozhodovala sama. Tak bystrá, tak hezká, tak sebejistá.

Později začala šmejdit po domě a vybírala si, co se jí líbilo. Brala si věci z Pernilliných prádelníků. Nebo od Lotte, když u nich byla.

Ničím se nenechávala omezovat. Byla sama sebou. A byla taková od chvíle, kdy se naučila mluvit.

A nyní bylo na matce, aby vybrala poslední věci, které její dcera bude mít na sobě. Oblečení do rakve. Šaty, které se v ohni promění na popel.

Její prsty se natáhly a přejely po tenoučkých látkách. Mezi květinovými vzory a halenkami, mezi košilemi a džínami. Dotkla se dlouhých bílých šatů, indických s hnědými knoflíčky vpředu. Koncem léta se daly koupit lacino, protože něco takového nikdo do mrazivé zimy nechtěl.

Nikdo kromě Nanny, která by takové věci klidně nosila v dešti stejně jako za sluníčka. Které nikdy nebyla zima. Která nikdy moc nebrečela, nikdy si nestěžovala.

Nanna…

Pernille si přitiskla měkkou látku ke tváři.

Podívala se na květovanou halenku vedle šatů. A toužebně si přála, aby se musela vypořádat s čímkoli na světě, jenom ne s tímhle úkolem.

Theis Birk Larsen seděl v kanceláři s realitní agentkou, díval se na čísla a plány. Jméno Humleby mu teď znělo jako nadávka. Černý, krutý žert, jenž s ním život sehrál.

„Hodně proděláte,“ řekla žena. „Hniloba. Stav-“

„Kolik?“

„Nevím přesně.“

Pernille kráčela směrem k nim, s doširoka otevřenýma očima, neučesanými kaštanovými vlasy. V bledé utrápené tváři měla prázdný výraz. V rukou svírala dvoje šaty. Jedny bílé a druhé květované.

„Možná až půl milionu,“ řekla realitní agentka. „Nebo byste mohl provést rekonstrukci. Vyžadovalo by to nějakou dobu, ale pak byste možná…“

Díval se mimo ni skrze prosklené dveře. Neposlouchal.

Žena zmlkla. Viděla to. Rozpačitě vstala. A začala vydávat zvuky, které teď oba dva tak dobře znali. Spěšně pronášená slova, zajíkavé vyjadřování soustrasti. A pak z kanceláře utekla.

Pernille se za ní dívala, jak odchází. Sledovala, jak manžel rychle vytáhl cigaretu z balíčku na stole a nervózně si zapálil.

„Nějakej problém, Theisi?“

„Ne. Šlo o prodej toho domu. Je to dohodnutý.“

Prohrábl se papíry.

Ukázala mu šaty

„Potřebuju vědět.“

Zvedla bílé a potom květované, jako kdyby se chystala večer někam vyrazit. Do společnosti, kde nikdy nebyli. Na slavnostní večeři. Tančit.

„Který?“

Na vteřinu se na šaty podíval. Ne déle.

„Ty bílý jsou pěkný.“

Potáhl z cigarety, hleděl do stolu.

„Ty bílý?“

„Ty bílý,“ řekl znovu.

Rama, učitel, s nímž se v týdnu už viděli, byl v polovině seznamu. Tytéž otázky. Stejně nicneříkající odpovědi. Bylo mu pětatřicet. Ve škole pracoval sedm let.

Všech se na to ptali: co jste si myslel o Nanně?

„Otevřená, šťastná, chytrá,“ řekl Rama.

Meyer si kutálel jedním z prášků po stole a pozoroval ho.

„A mezi vámi dvěma panovaly dobré vztahy?“ zeptala se Lundová.

„Určitě. Byla to velmi chytrá dívka. Pracovitá. Vyzrálá.“

„Setkal jste se s ní někdy mimo školu?“

„Ne. Se studenty se nijak společensky nestýkám. Mám příliš mnoho práce.“

Meyer zapil s hlasitým zakloktáním tabletu a hodil prázdnou láhev od vody do odpadkového koše.

„Moje manželka je těhotná,“ dodal Rama. „Už má skoro termín. Taky tady pracuje. Už jenom na částečný úvazek. Teď bude končit.“

„To je hezké,“ řekla Lundová.

Meyer se vložil do hovoru a zeptal se: „Viděl jste Nannu na tom večírku?“

„Ne. Měl jsem službu jako první. Odcházel jsem v osm.“

Lundová už jen řekla: „To je všechno, děkujeme. Můžete sem poslat dalšího?“

Zasmála se.

„Znělo to, jako kdybych byla učitelka.“

Meyer se díval na žluté slupky na stole.

„Vy jste mi snědla banány?“ dožadoval se vysvětlení.

„Jeden.“

Vstal a se zaklením přešel k oknu. Zapálil si cigaretu.

Učitel tam stále ještě seděl.

„Byla tady jedna taková věc. Před několika měsíci Nanna psala esej. Mohli si zvolit žánr.“

Lundová čekala.

„Napsala takovou povídku.“

„A proč je to důležité?“ zeptala se Lundová.

„Možná není.“ Rama se na ni podíval. „Bylo to o tajném milostném poměru. Mezi ženatým mužem a mladou dívkou. Bylo to velice…“

Učitel hledal správný výraz.

„Bylo to velice explicitní. Psala to jako literární fikci. Znepokojilo mne to.“

Meyer se vrátil ke stolu, podíval se na učitele a zeptal se: „Proč?“

„Četl jsem už spoustu slohovek. A připadalo mi to, jako kdyby psala sama o sobě. Jako kdyby psala o něčem, co sama dělala.“

„Explicitní?“ zeptala se Lundová.

„Ti dva se scházeli. Provozovali sex.“

„Proč jste se o tom nezmínil už dřív?“

Zakroutil se.

„Nevěděl jsem, jestli to je důležité nebo ne.“

„Musíme si to přečíst,“ řekl Meyer.

„Mělo by to být ve skladišti s ostatními pracemi. Byla to ročníková zkouška. Schováváme je.“

Čekali.

„Můžu vám pomoci se po tom podívat, jestli chcete,“ nabídl Rama.

Úředník ze školského odboru se vrátil se stohem modrých složek pod paží. Skovgaardová mu poděkovala. Usmívala se.

„Co se tam píše?“

„Příkladná škola. Soukromá. Ne právě levná.“ Prolistoval několika složkami. „Učitelé působí jako dobře kvalifikovaní a zapálení pro práci. Hodnocení jsou dobrá.“

Hleděla na hromadu dokumentů.

„Žádné stížnosti?“

„Nic, čeho bych si všiml. Já ale nevím, co přesně hledáte.“ Čekal na reakci. „Kdybych to věděl-“

„Obyčejná rutina. Chceme vědět, jestli je všechno v pořádku.“

Olav Christensen se tvářil vstřícně – ochotný pomoci, i když na něho předtím tak tlačila.

„Všechno, co má něco společného s Troelsem, je obvykle v pořádku,“ řekl. „Kéž by,“ kývl směrem ke kanceláři Poula Bremera, „to bylo stejně i všude jinde. Možná brzy.“

Uvažovala, proč se najednou tak snaží. Vzala jednu složku a poděkovala.

Lundová a Meyer procházeli už devadesát minut registratury. Učitel musel odejít do hodiny. Do místnosti vešla ředitelka Kochová. Zamračeně pohlédla na Meyerovu cigaretu a zeptala se: „Už jste to našli?“

„Není to tady,“ řekl Meyer.

„Musí to tady být,“ trvala na svém Kochová.

„Není to tady. Všechno jsme už prošli.“

Lundová vytáhla jednu zásuvku s písemnostmi.

„Tohle bylo otevřené, když jsme sem přišli.

Kochová prolétla jména lidí na štítku. Bylo tam napsáno, kdo dokumenty používal a kdy.

„Jeden z našich učitelů je lingvista. Píše práci o jazykových trendech. Používání slov. Dala jsem mu povolení, aby si procházel jakékoli materiály, které bude potřebovat.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Meyer.

Následovala odmlka. Na ženině tváři se mihl neklidný výraz.

„Henning Kofoed. Nechce se mi věřit, že by to nevrátil zpátky. Zpravidla je velmi pečlivý. Vysoce inteligentní.“

„Proč jsme s ním nemluvili?“ přerušila ji Lundová.

„On Nannu nikdy neučil. Je tu jenom dopoledne. Je to…“

Lundová sebrala svůj telefon, zápisník a kabelku.

„Potřebujeme jeho adresu,“ řekla.

*

Sedátka z tvrdého dřeva a proutí. Svíčky. Zlaté kříže. Mdlá světla. Krucifixy.

Pernille a Theis Birkovi Larsenovi seděli mlčky vedle sebe. Ona svírala bílé šaty. Čerstvě vyprané, čerstvě vyžehlené. Voněly po květinách a létu.

Do olovnatého skla v oknech nad nimi bubnoval s neustávajícím drnčením zimní déšť.

Po chvíli se objevil muž. Černý oblek, bílé vousy, vlídná tvář, nehybný profesionální úsměv. Vzal si šaty, ocenil jejich výběr. Pak řekl: „Deset minut.“ A odešel.

Zdálo se, že to trvá mnohem déle. Přesedávali si z místa na místo. Hleděli do zdí. Theis si sundal černou vlněnou čepici a obracel ji mezi prsty. Pernille se snažila nevnímat nic z toho, co viděla.

Pak se zřízenec pohřebního ústavu vrátil. Dveře zůstaly zpola otevřené. Za nimi zářilo matné mírné světlo. Pokynul jim, aby šli dál.

Když později seděli v červené dodávce a zvolna projížděli po lesklé městské ulici, Pernille pronesla: „Vypadala nádherně.“

Theis Birk Larsen hleděl skrze přední sklo ven do šedivého deště.

Její ruka mimoděk zabloudila k němu a dotkla se jeho kotlety. Povědomě drsná, teplá tvář.

Usmál se.

„Musíme vyzvednout termosky,“ řekl. „Můžeme si půjčit dvě od Lotte.“

Poklepal na kontrolku na palubní desce.

„Dochází mi kapalina v ostřikovačích.“

Malá čerpací stanice. Osobní auta a dodávky. Muži a ženy. Obyčejný život, přízemní starosti, každodenní rutina. Žádné velké změny, havárie ani ztráty.

Nevzal do ruky čerpací pistoli. Rovnou zamířil dovnitř a pak rychle na toaletu.

A tam, na anonymním místě, za zamčenými dveřmi, v černé bundě a s vlněnou čepicí, se Theis Birk Larsen nahrbil nad mísou a vzlykal, chvěl se a naříkal jako dítě.

Čekala dvacet minut. Nikdo nepřicházel. Nikdo jí nic neříkal. Pak se objevil. S růžovýma očima a červenými tvářemi. Kousíčky papíru mu ulpěly na strništi, jak si otíral tvář. V jeho očích stále číhaly slzy, žal dosud nezmizel.

V rukou držel malou plastovou láhev. Modrou.

„Na,“ řekl a položil jí kapalinu do ostřikovačů do klína.

Henning Kofoed bydlel v jednopokojovém bytě za nádražím. Nejzanedbanější staromládenecký byt, jaký Lundová kdy viděla. Všude se válely knihy. V kuchyni na neumytých talířích hnily zbytky jídla. Kofoed byl čtyřicátník a vypadal jako podvodník, s neudržovanými hnědými vousy a nečesanými vlasy. Když k němu dorazili, zabafal z ohavně páchnoucí dýmky a podezřívavě se na ně podíval.

„Proč bych měl mít ten esej já?“

„Protože jste si ho vzal,“ odtušil Meyer. „Kvůli vaší – co že to je? Lingvistický studii. To je o tom, jak lidi mluví, žejo?“

„Velice zhruba řečeno…“

„Velice zhruba řečeno mi dovolte, abych vám já řekl tohle: Najděte tu zatracenou písemku, Henningu.“

„Pravděpodobně jsem ji někam založil. Omlouvám se.“

V ložnici byl počítač. Meyer vešel dovnitř a začal se rozhlížet kolem sebe. Kofoed ho následoval a byl čím dál nervóznější.

„Četl jste, co Nanna napsala?“ zeptal se Meyer.

„Já… já… já jsem četl spoustu různých věcí.“

„Jednoduchá otázka. Člověk nemusí mít doktorát z lingvistiky, aby ji pochopil. Četl jste tu Nanninu povídku?“

Ticho.

„Já se specializuji na jazyk. Zajímají mne slova. Věty tak moc ne. Věděl jste, že slovo ciabatta se nikdy nevyskytovalo-?“

Meyer sevřel pěsti k sobě a zaklel.

„Zapomeňte na ciabattu, jasný? Najděte nám tu zatracenou slohovku.“

„Dobře, dobře, dobře.“

Odšoural se do vedlejší místnosti a začal se přehrabovat ve změti složek a papírů poházených všude kolem. Vypadalo to tam jako v archívu zasaženém bombou.

Meyer se naklonil k Lundové, usmál se a ukázal na podlahu.

„Vy jste to vyhodil?“

„To bych nikdy neudělal.“

Sehnul se nad několika zřícenými zásuvkami. Pak vytáhl jednu plastovou složku.

„Ááá! Já jsem věděl, že to mám.“

Předal jim ji.

„Promiňte, doprovodím vás ven.“

Kofoed došel ke dveřím a otevřel je. Lundová zůstala stát, kde byla.

„Myslím, že si musíme promluvit,“ řekla.

„O čem?“

Meyer zvedl jeden z časopisů, který našel na podlaze pod počítačem.

Sexy slečny.

„O mladých holkách.“

Učitel seděl v ložnici na židli od počítače a díval se na Meyera, jak listuje časopisy a prohlíží si fotografie.

Silně se potil a Lundová mu vzala dýmku.

„Kde jste byl v pátek?“ zeptala se.

„Na konferenci ve městě. O jazyku mládeže.“

„Kdy to skončilo?“

„V deset večer.“

„A pak?“

„Šel jsem domů.“

Meyer se opřel o dveřní rám a vrhl zamračený pohled nejprve na časopisy, pak na Kofoeda.

„Máte na to nějaké svědky?“

„Ne. Žiji sám. A většinou pracuji.“

„Když si nehrajete sám se sebou,“ zabručel Meyer. „Nebo se nedíváte na svoje holčičky.“

Učitel se naježil.

„Váš tón se mi nelíbí.“

Meyer zavrtěl hlavou.

„Vám se nelíbí můj tón? Za tohle bych vás mohl zatknout.“

„Tyto časopisy nejsou nelegální. Koupil jsem si je. To může každý.“

„Pak vám nebude vadit, když si vezmu váš počítač. A máte taky externí harddisk. Copak hezkého a jaké hry tam najdeme?“

Kofoed zmlkl a začal se znovu potit.

„Ach jo, Henningu.“ Meyer přešel blíž a posadil se před něj. „Máte představu o tom, jak se s člověkem, jako jste vy, zachází ve vězení?“

„Já jsem nic neudělal. Já jsem nebyl ten, na koho si ukazovali prstem v-“

„Teď na vás prstem ukazuju já!“

„Meyere!“ Lundová se dívala na třesoucího se učitele. „Co tím myslíte, Henningu? Na koho někdo ukazoval prstem?“

Ticho.

„My se snažíme pomáhat,“ pokračovala. „Pokud na někoho padlo nějaké podezření, potřebujeme to vědět.“

„Já jsem nebyl ten-“

„No tak nám to povězte. Kdo to byl?“

Byl vyděšený. Nechtěl ale nic povědět.

„Já si nevzpomínám-“

„Beru si ten počítač,“ zahlásil Meyer. „A vy půjdete do báně. Žádná práce. Žádný učitelování. Žádná šance dostat se na chodbách blízko k holkám-“

„Tak to není! To jsem nebyl já. Ta dívka to vzala všechno zpátky.“ Skoro se rozbrečel. „A on byl očištěn. Je to hodný člověk.“

Meyer zvedl jeden časopis a mávl jím do jeho tváře.

„Kdo?“

„Rama,“ řekl Kofoed.

Vypadal, že se stydí sám za sebe. Ještě víc, než když na něj Meyer vytáhl porno.

„Ta dívka si to vymyslela. Je to hodný člověk. Ke všem je laskavý.“

„Právě tak jako vy,“ řekl Meyer a hodil mu časopis do tváře.

Pernille seděla u stolu a snažila se usmívat na učitele. Rama. Pohledný zdvořilý muž ze školy. Donesl květiny, fotografie a lístečky se vzkazy ze svatyně. Posadil se na židli proti ní. Tvářil se vážně a zarmouceně.

„Jsou už trochu zvadlé. Promiňte.“

Vzala si je. Věděla, že v tomtéž okamžiku, kdy odejde, skončí v koši. A Rama to také chápal.

„Spolužáci z Nanniny třídy by rádi přišli na pohřeb. Pokud by to nevadilo.“

„To je v pořádku.“

Rama se letmo melancholicky usmál.

„Vy můžete přijít taky, prosím.“

Zdálo se, že ho to překvapilo. Nemyslí si, že by tam chtěla mít cizince?

„Děkuji. Budeme tam všichni. Teď už vás ale nechci-“

„Nechoďte.“

Chtěl by odejít, pomyslela si. Pernille si už ale přestala dělat starosti kvůli tomu, co chtějí druzí.

„Můžete mi o ní něco povědět?“

„Co myslíte?“

„Něco o tom, co dělala.“

Zamyslel se nad její otázkou.

„Filozofii. Nanna ji vždycky milovala. Byla skutečně zamilovaná do Aristotela.“

„Do koho?“

„To byl jeden Řek. Chodila do naší dramatické skupiny.“

„Hrát?“

Nikdy se jí o tom nezmínila. Ani jednou.

„Vyprávěl jsem jim, co Aristoteles říkal o hraní divadla. Velice ji to zajímalo. Myslela si, že naše hry by měly trvat od svítání do soumraku. Přesně tak jako v antickém Řecku.“

„Byla to přece studentka,“ vyhrkla Pernille, které se najednou zmocnil vztek. „Měla svůj život. Tady. Opravdovej, ne jenom sen. Nepotřebovala si něco vymýšlet.“

Chyba. Zdálo se, že ho uvedla do rozpaků.

„Myslím, že to byl jen vtip.“ Podíval se na hodinky. „Omlouvám se, ale musím už jít. Pracuju v jednom klubu pro mládež. Dneska tam máme něco domluveného a nemůžu to zmeškat.“

Pernille se podívala na jeho klidnou tmavou tvář. Ten muž se jí líbil. Pohlédla na stůl. Přejela prsty po nalakovaném povrchu s dolíčky. Zadívala se na fotografie a na tváře.

„Tohle jsme udělaly spolu. Ohoblovaly jsme dřevo, slepily to. Daly sem ty fotky.“

Dřevo se zdálo na omak hladké a ohmatané. Vždycky to tak nebylo. Byly v něm třísky. A občas trhliny.

„Jste tady sama,“ řekl učitel. „Váš manžel-?“

„Theis je dole. V kanceláři. Dělá tam…“

Když šla otevřít, byla dole tma. Ani jedna žárovka nesvítila.

„Co?“

Kouří. Mazlí se s lahví piva. Roní slzy.

„Papíry,“ řekla.

Nebyly to papíry.

Birk Larsen seděl nehybně a tiše v temné kanceláři. Dveře se otevřely. Vagn Skarbak vešel dovnitř, rozsvítil mdlé světlo u nástěnky. V ruce klíče. Zkontroloval řadu háčků na zdi. Našel správné místo. Udržoval věci, jak mají být.

Neviděl muže v černé bundě shrbeného nad stolem, s cigaretou v ruce a lahví v sevřené pěsti, dokud Birk Larsen nezavrčel cosi nesrozumitelného.

„K čertu! Vystrašil jsi mě!“

Postava se ani nepohnula.

„Jsi v pořádku, Theisi?“

Rozsvítil hlavní světlo. Vykročil vpřed, díval se na něj.

„Zajdu pro Pernille.“

Silná ruka se natáhla a chytila ho.

Birk Larsen měl zarudlé vodnaté oči.

Byl opilý.

Pak promluvil. „Před týdnem jsem měl dceru. Odešla odtud. Na nějakou párty.“

„Theisi…“

„Dneska jsem ji zase viděl.“ Oči pod černou čepicí se zavřely, mezi víčky vytryskly slzy. „To už nebyla ve skutečnosti ona. Bylo to jako něco… Něco…“

„Zajdu pro Pernille. A ty už nepij.“

„Ne!“

Pronesl to silným, zuřivým hlasem. Vagn Skarbak věděl, že by to neměl ignorovat.

„Theisi, mám jednoho kamaráda. Jmenuje se Jannik. A ten něco slyšel.“

Skarbak zaváhal. Cítil, jak na něj Birk Larsen upřel pohled.

„Slyšel co?“

„Možná to nic nebylo.“

Birk Larsen čekal.

„Jannikova žena pracuje v tý škole. Říkala, že tam jsou znova policajti.“ Pohrával si se stříbrným řetízkem. „Začali vyslýchat zaměstnance. Všechny Nanniny učitele.“

Další cigareta. Další doušek piva. Upřel na Vagna Skarbaka pohled.

„Možná bude ta ženská vědět víc, než co mi on řekl.“ Skarbak si olízl rty. „Policajti jsou jenom šmejdi k ničemu. Kdyby tehdy mě a tebe-“

„O tom nemluv,“ vyštěkl Birk Larsen. „To je pryč.“

„Takže nechceš, abych promluvil s Jannikovou ženou?“

Birk Larsen seděl na tvrdé židli a hleděl do prázdna.

„Theisi…“

„Udělej to.“

*

Volby byly hrou myšlenek. Témat. Ikon. Značek. A tak se onoho večera Troels Hartmann přistihl, jak si obouvá tenisky a pak vychází v obleku do sportovní haly. S Rie Skovgaardovou po boku.

Basketbal byl sport mladých. A on byl mladý kandidát. Možnost nechat se vyfotografovat. Šance potřást si rukama.

„Frederiksholm je příkladná škola,“ řekla. „Na žádného z učitelů odtamtud se nedá nic vytáhnout. Prošla jsem všechny složky, Lundová je dostane. My jsme z obliga.“

Pach potu, zvuk míče odrážejícího se od palubovky.

„Budou tě fotit. Pak se setkáme s lidmi z programu pozitivních příkladů pro ostatní imigranty. Máme v tom mládež, sport a zdejší komunitu. Tři mouchy jednou ranou.“

Hartmann si svlékl sako, vytáhl košili z kalhot a vyhrnul si rukávy.

„Kdy chodí úředníci domů?“

„Soustřeď se na to, proč jsme tady. Tihle lidi jsou pro nás důležití.“

Vešli do haly. Hrající postavy. Černí i bílí. Rychlé pohyby. Hluk.

„Morten mi říkal, že si všiml pár úředníků, kteří pravidelně pracují přesčas. Proč by to dělali?“

„Já nevím!“

„Tvrdí, že bychom si na ně měli dát pozor.“

„Morten je placený, aby řídil tvoji kampaň. A ne aby ti dával takové rady.“

„Co když u nás Bremer někoho má? Aby nás sabotoval? Vynášel e-maily. Dostal se k mému diáři.“

„Nech to na mně. Ty jsi kandidát. Tvář pro veřejnost. Já zvládnu zbytek.“

Hartmann se nehýbal.

„Dalo mi opravdu hodně práce, abych tohle zařídila,“ dodala Rie Skovgaardová. „Dostaneme se do všech médií, která tady něco znamenají. Snaž se na ně usmívat, ano?“

Na hrací ploše. Pevné stisky rukou. Přátelské pozdravy. Hartmann si postupně se všemi promluvil. Íránec a Číňan, Syřan a Iráčan. Teď už Dánové, pracující pro zdejší integrační program. Jako neplacené vzory pro okolní komunitu.

Dva týmy. V jednom bylo místo pro něj.

Hartmann si utáhl tkaničky a podíval se na soupeře. „Připraveni na nakládačku?“

Drahocenných deset minut pak nedělal nic jiného. Pobíhal po naleštěné podlaze. Házel míčem. Přihrával. Fyzická námaha. Žádné myšlenky. Žádné strategie. Žádné plány. Dokonce ani blesky fotoaparátů ho nezajímaly. Radnice. Liberální strana. Poul Bremer. Kirsten Ellerová. Ani Rie Skovgaardová. Ti všichni někam zmizeli.

Únik. Dostal přihrávku. Hartmann běžel vpřed, naznačil falešnou nahrávku, zadribloval a vystřelil.

Sledoval míč, jak zvolna rotuje ve vzduchu, snáší se ke koši a propadá jím.

Křik. Máchl pěstí do vzduchu. Ničím nezkalená emoce. Na nic nemyslel.

Blesky fotoaparátů se rozzářily. S úsměvem si plácl dlaní s nejbližším spoluhráčem.

Moment zachycený navždy: dva muži se na sebe šťastně usmívají. Troels Hartmann v modré košili a s vítězným výrazem. A učitel jménem Rama, který mu tleská do dlaně.

Jde chodbou a hledá ten správný hotelový pokoj. Už se skoro chystá zaklepat. Uvažuje, jestli dělá něco špatného. Měla sem chodit? Je to tak jiné, když je s ním. Tak jiné oproti všemu doma. Garáž, kde si hrála jako malá holčička, s tou vůní benzínu. Její pokoj se všemi těmi věcmi. Je jich tam až příliš mnoho, protože ona nedokáže nikdy nic vyhodit. Kuchyň, kde strávila hodiny s mámou, tátou a dvěma bratry, kde slavili narozeniny, Vánoce i Velikonoce. Doma byla vždycky malá holčička. Ale teď, tady v hotelové chodbě, je žena. Zaklepe. A on odpovídá.

S nohama na stole ve své kanceláři si Lundová četla Nanninu povídku. Dovnitř vešel Meyer. Ruce plné jídla.

„Doporučovala bych vám, abyste pro mě měl hot dog.“

„Ne. Kebab.“

„Jaký?“

Pokrčení rameny.

„S masem. Prostě kebab, Lundová.“

Položil jí na stůl bílou plastovou krabičku a dva kelímky s omáčkou.

„Nejsou tam žádná jména,“ řekla. „Žádný popis. Prostě jenom tajemný muž, se kterým se setkává v různých hotelích.“

Otevřeli krabičky a dali se do jídla.

„Jediné, co máme,“ pokračovala, „je pár vysokých bot, jedna stará slohovka a nějaké fámy, které kolovaly mezi učiteli.“

„To nejsou jenom fámy.“ Vytáhl zápisník. „Mluvil jsem s ředitelkou Kochovou. Rama, nebo spíš Rahman Al Kemal, se před pár lety do něčeho zapletl. Jedna studentka třetího ročníku tehdy tvrdila, že ji osahával.“

„A co se stalo?“

„Ta holka to obvinění stáhla. Kochová si myslí, že se do něj zamilovala. A všechno si to vymyslela, když ji odmítl.“

Lundová si vylila na kebab celý kelímek pikantní omáčky a ukousla si kousek. Meyer ji s hrůzou sledoval.

„S tímhle opatrně.“

„Já mám žaludek v pořádku. Proč by nám ale říkal o té práci, kdyby to bylo o něm?“

„Stejně bysme se to dověděli. Pojďme si s ním promluvit. Tvrdil, že bude doma s manželkou. Můžeme si to ověřit.“

Lundová listovala osobními záznamy.

„Takový incident by měl být zaznamenaný v jeho složce.“

„Přesně tak,“ souhlasil.

Dál listovala papíry.

„Neztrácejte čas, Lundová. Jeho složku jsme vůbec nedostali. Lidi od Hartmanna nám poslali všechny ostatní, ale tu jeho ne.“

Uvažovala.

„Ale žádali jsme o všechny, nebo ne?“ zeptal se Meyer.

„Samozřejmě, že ano.“

Lundová si vzala zbytek kebabu a sáhla po bundě.

„Takže?“

Když byli před blokem v Osterbro, kde Rama bydlel, zavolala Lundová domů. Zvedl to Mark. Mluvila s ním, zatímco kráčela po dlážděné ulici. Meyer indiskrétně poslouchal.

Nějaká oslava. Lundová dávala synovi pokyny. Hned potom rovnou domů. A zavolat, kdyby ji potřeboval.

„Zítra odjíždíme,“ řekla ještě. „V sobotu večer. Rezervovala jsem letenky.“

Podívala se na telefon.

„Marku? Marku?“

Strčila ho do kapsy.

Meyer se zajímal: „Kolik je vašemu klukovi?“

„Dvanáct.“

„Stojíte o radu?“

„Vlastně ani ne.“

„Musíte mu naslouchat. Kluk v tomhle věku má pořád spoustu problémů. Co s holkama a všechno to ostatní. Jeho mozek…“ Meyerův hlas měl najednou jiný tón, který ještě neznala. „Je v určité etapě svého vývoje. Prostě mu naslouchejte.“

Lundová přidala do kroku a dostala se před něj. Snažila se nepodlehnout vzteku.

„Tvrdí, že mě zajímají jenom mrtvoly.“

Meyer se zastavil a zakoktal slova, kterým nerozuměla.

„To bude tím mozkem,“ usoudila Lundová. „Číslo čtyři?“

Našli to a zazvonili.

Otevřela jim blondýna v pokročilém stupni těhotenství a bez námitek je nechala jít dál.

Rama tam nebyl. Řekl jí, že má něco domluveného v místním mládežnickém klubu.

„Vy na tý škole učíte taky?“ zeptal se Meyer.

Byl to hezký moderní byt, ale jen zčásti rekonstruovaný. Holé stěny, dveře bez nátěru. Sotva obyvatelný.

„Ano. Ale momentálně jen na částečný úvazek. To miminko…“

Zatímco si s ní Meyer povídal, procházela se Lundová po bytě a rozhlížela se. Tahle rutina se mezi nimi zaběhla snadno, aniž by o tom museli mluvit. A zdálo se, že takové rozdělení rolí funguje.

„Znala jste Nannu Birkovou Larsenovou?“ zeptal se.

Krátké zaváhání.

„Nebyla to moje studentka.“

Kbelíky s barvou. Role koberců čekajících na položení. Žádné fotografie. Vůbec nic osobního.

„A byla jste na tom večírku minulý pátek?“

„Ne. Já se rychle unavím.“

Lundová nenašla nic zajímavého a vrátila se do hlavního pokoje, kde stál Meyer s Ramovou ženou.

„No, já jsem vlastně nebyla zrovna doma.“

A nic víc.

Meyer se zhluboka nadechl a řekl: „Takže vy jste nebyli doma?“

„Máme takovou malou chatičku na pozemku u Dragoru. A byli jsme tam celý víkend.“

Dragor. Naproti Kastrupu. Nanejvýš deset nebo patnáct minut autem od místa, kde byla nalezena Nanna.

„Tady je strašný binec,“ dodala. „Brousily se tu podlahy. Nedalo se tady vydržet.“

„Aha,“ přikývl Meyer. Lundovou napadlo, že jeho oči se zdají ještě větší, když začne být zvědavý. Což se zdálo nemožné. „Takže vy jste tam byli oba?“

„Rama mě vyzvedl o půl deváté. A odjeli jsme tam.“

„Abych tomu správně rozuměl…“

Mnohem větší, uvědomila si Lundová.

„Vy a váš manžel jste tam byli celý víkend.“

„Ano. Proč se ptáte?“

„O nic nejde. Jenom jsem myslel, že bych se mohl dovědět něco o tom školním večírku.“

„Nic, je mi líto.“

Lundová přešla k oknu. Ucítila, jak botou na něco narazila. Role koberce. Cosi, co vypadalo jako rolety.

Černý kus stočeného plastu se kutálel po podlaze. Sehnula se a zvedla ho. Vzpomněla si na Nannu vzadu v autě. Spoutané kotníky. Spoutaná zápěstí. Něčím takovým.

Meyer tvrdil, že se to používá na zahradách. A taky na zajištění stavebního materiálu. Na spoustu různých věcí.

Lundová vytáhla sáček na doličné předměty a hodila do něj plastový řemínek.

„Vy s ním chcete ještě jednou mluvit?“ zeptala se žena.

„Teď zrovna ne,“ odpověděl Meyer a schovával si zápisník.

Lundová se ale ještě vrátila a zeptala se: „Mohla bych si odskočit na toaletu?“

„Tudy. Ukážu vám-“

„Není třeba. Já to najdu.“

„To bude vaše první dítě?“ zeptal se Meyer.

„Ano.“

Lundová kráčela bytem. Pořád je slyšela.

„Je to holčička.“

Meyerův hlas se rozjasnil.

„Holčička? Vážně! To je senzace. A vy to víte. Chtěla jste to vědět? Pokud jde o mě, já mám rád překvapení…“

Všude kolem plastové fólie. Věšáky na kabáty. Barvy.

„Mohl bych vám dát pár dobrých rad, pokud máte zájem.“ Meyerův hlas zněl vesele. „Prvních několik měsíců… Musíte ho donutit, aby taky něco dělal.“

Lundová slyšela její smích.

„To neznáte mého muže. Ten bude makat. Nebudu mu muset ani říkat.“

Lundová vešla velice tiše do ložnice. Oblečení. Fotografie. Rama zamlada, do půl těla svlečený, s úsměvem na rtech. Vypadal jako člen nějakého plaveckého týmu. Za sebou měl armádní symboly. Mohl to být armádní plavecký bazén. Pohledný muž. Vytrénovaný a svalnatý. Pak tam byl kalendář. Školní rozvrh hodin.

Lundová nahlédla do sousedící koupelny. Nové umyvadlo. Nový záchod. Holé stěny. Byla zde ještě jedna místnost. Na dveřích stálo „Dětský pokoj“.

Uvnitř byla tma. Z ulice sem pronikalo právě tak dost světla, aby bylo trochu vidět. V rohu bůhvíjaké krámy. Mužské hračky. Řiditelný drak. Model lodi.

U okna pár pánských turistických bot. Zvedla je a podívala se na podrážky, ucítila tam bláto. Promnula je mezi prsty.

V duchu se jí vybavil kanál a les. A Dragor je kousek odtamtud.

Na krabici obrácené dnem vzhůru stála láhev. Bílý štítek, hnědé sklo. Lundová ji sebrala. Udělala si poznámku.

Nazlobený hlas za ní pronesl: „Tu toaletu jste přešla.“

Láhev vrátila na místo. Sáček s řemínkem zasunula do kapsy.

„Díky,“ odpověděla Lundová a zamířila rovnou zpátky do předsíně. Pak už odvedla Meyera ven.

Ředitelka Kochová seděla v Hartmannově kanceláři. Rie Skovgaardová a Morten naslouchali.

„Podezřívají jednoho z našich učitelů,“ řekla. „Musíte mi povědět, co mám dělat.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Hartmann.

„Teď před chvílí mi volali. A kladli otázky. Zdá se, že vědí-“

„Co vědí? Máme s policií dohodu. O všem nám nejdřív řeknou.“

„Zdá se, že něco vědí.“ Zavrtěla se na židli. „A já nechci žádné problémy. Už tak máme dost negativní publicity. Měla bych ho suspendovat?“

„Vytáhli si už někoho k výslechu?“

„Mají to v úmyslu. Jednoho konkrétního učitele. Byla tady jedna stará nepříjemnost.“

„Jaká nepříjemnost?“ skočila jí do řeči Skovgaardová. „Já jsem prohlížela materiály. A nic takového tam nikde nebylo.“

„Bylo to nepotvrzené,“ trvala Kochová na svém. „Ale v záznamech to bylo. Sama jsem to tam zapisovala. Takový nesmysl, přišla s tím jedna hloupá holka. Jsem si jistá, že ten učitel byl nevinný. Policie se o něj začala zajímat jenom proto, že byl Nannin třídní učitel.“

Hartmann se zeptal: „A proto se o něj zajímají?“

„Jaký jiný důvod by mohli mít?“

Ticho.

Kochová se podívala na dvojici proti sobě.

„Já vám jenom vysvětluju, jaká je situace. Dělám, co je mou povinností. Je to vaše odpovědnost, pokud se policie nebo novináři začnou zajímat.“

„Nedělejte si s tím starosti,“ odtušil Hartmann a mávl rukou. „Dejte mi jeho jméno. Já zavolám na policii. Jsem si jistý, že o nic nejde.“

Vzal si pero.

„Jmenuje se Rama. Říkáme mu tak. Jeho celé jméno zní Rahman Al Kemal.“

Hláskovala to. Hartmann začal psát, ale pak se zarazil.

„A on učí ve Frederiksholmu?“

„Právě jsem vám to říkala.“

„A oni se o něj zajímají?“

Netrpělivý povzdech.

„Ano. Proto jsem tady.“

Podíval se na Skovgaardovou. Zachmuřila se a zavrtěla hlavou.

„Děje se něco?“ zeptala se Kochová.

„Ne. Jenom jsem se chtěl ujistit. Mohla byste…?“ podíval se na ni. „Počkejte, prosím, venku. Dejte si kávu. Za moment budu u vás.“

Zavřel dveře. Skovgaardová vstala.

„O co tady jde?“ zeptal se Morten Weber.

„Právě jsem si třásl rukou s člověkem, který má být vzorem pro imigranty a kterému říkají Rama,“ pronesl Hartmann. „V mládežnickém klubu.“

„Cože?“

Weber se upřeně podíval na Skovgaardovou.

„On se setkal s učitelem z té školy? A tys to nevěděla?“

„Já jsem na seznamu jméno toho učitele neviděla. Prošla jsem osobně všechny dokumenty. Troels by se tam nikdy neukázal, kdybych věděla, že něco není v pořádku.“

„Jenže tady něco v nepořádku je!“ vyjekl Weber.

„Všechny dokumenty, Mortene!“

Hartmann je v rozpacích sledoval. Nechtělo se mu přiklonit ani na jednu stranu.

„Kdo ti dal ty materiály?“ zeptal se Weber.

Skovgaardová tiše zaklela.

„Jeden úředník.“

Weber vzrušeně rozhodil rukama.

„Já jsem ti to říkal!“

„Dali mi ty materiály. Já jsem se na ně podívala. Co jiného jsem měla ještě udělat? Co?“

Weber už stál a s rudou tváří řval.

„Mohlas přijít za mnou, Rie. Mohla ses jednou taky zeptat. Místo toho, abyses tady producírovala a vyváděla, co ti zrovna vlétne do té tvojí malé pitomé hlavičky-“

„Mortene,“ zasáhl Hartmann. „Uklidni se.“

„Uklidnit se? Uklidnit se?“ Ukázal ke dveřím. „Já jsem strávil dvacet let prací v těchhle chodbách. A ona si přijde od prodávání polívek v prášku, stráví tady deset minut a myslí si, že všechno ví-“

„Mortene!“ Hartmannův hlas jej utišil. „To stačilo.“

„Ano, Troelsi, to už stačilo.“ Morten vzal tašku. Třesoucí se rukou do ní cpal papíry. „Řekněme si to na rovinu. Pokud se mají tyhle volby řídit z tvojí postele, pak tady pro mě není moc místa-“

Hartmann k němu přiskočil a vzteky bez sebe jej udeřil do tváře.

„Mně je fuk, jak dlouho tě znám. Tohle nebudu snášet. Vypadni odtud. Běž domů.“

Weber to udělal. Bez jediného slova, bez dalšího chrlení urážek. Popadl tašku a odešel.

Rie Skovgaardová přihlížela.

Když byl Weber pryč, poděkovala.

„I tak jsem ale měl věnovat pozornost tomu, co říkal,“ mínil Hartmann. „Co myslíš?“

„Asi ano,“ přisvědčila.

Vůz se vrátil z Osterbro.

„Musíme prověřit jeho minulost,“ řekla Lundová. „Nebyl vždycky učitelem. Prověřte tu jejich chatu a jeho alibi.“

Vytáhla z kapsy plastový sáček na doličné předměty.

„Tohle půjde do laboratoře. Má tam taky láhev éteru. Poznamenala jsem si značku. Zjistěte, jestli je stejná jako to, co se našlo v té dívce.“

Meyer nebyl spokojený. Pro změnu.

„Proč jsme s tolika důkazy v rukou nepočkali, až se vrátí domů? Teď se toho všeho může zbavit.“

Její telefon se rozezněl. Hartmanna už měla v seznamu kontaktů. Viděla, že volá on.

Lundová podala mobil Meyerovi.

„Kluk z plakátu. Promluvte si s ním. Nejspíš si chce stěžovat.“

„V tom není sám, Lundová. Kdy vám to zítra letí? Nepotřebujete hodit na Kastrup?“

Pohádky na dobrou noc. Pernille čte. Chlapci v pyžamech, natažení v měkkých peřinách, s lokty opřenými o postýlky, vrtí nohama.

„Nanna je v rakvi?“ zeptal se Anton, když matka zavřela knížku.

Pernille přikývla a pokusila se o úsměv.

„A bude z ní anděl?“

Dlouhé čekání.

„Ano. Bude.“

Bystré a současně zmatené tváře se na ni zadívaly.

„Zítra se s Nannou rozloučíme. A pak-“

„Některý děti ve škole říkají takový věci.“

Antonovy nohy se začaly hýbat o něco rychleji.

„Jaký věci?“

„Že ji někdo zabil.“

Emil dodal: „A že tam byl nějakej muž a udělal jí něco ošklivýho.“

„Kdo to říkal?“

„Děti od nás ze třídy.“

Vzala je za ruce, zlehka stiskla jejich malé prstíky, podívala se jim do lesknoucích se očí. Nenapadalo ji nic, co by měla říct.

O pět minut později už tiše spali. Slyšela Theise a sešla dolů. Garáž byla plná nábytku. Vypůjčené stoly a židle. Dával je na sebe a přenášel. Jednou rukou dokázal uzvednout víc, než by většina lidí zvládla dvěma.

„Kluci ti chtěli dát dobrou noc.“

Vlekl stůl místností.

„Musel jsem to tady udělat.“

„Ve škole něco slyšeli.“

Nic.

Pernille zvedla ruku ke krku.

„Řekla jsem jim, že to byl strašák.“

Stůl na dřevěném podstavci. A další židle.

„Theisi. Nejsem si jistá, jestli je máme brát na ten pohřeb. Myslím to tak, že…“

Neposlouchal. Ani se neotočil, aby se na ni podíval.

„Měli by se s ní rozloučit, to vím. Ale bude tam tolik lidí.“

Krabice s plastovými talíři a příbory. Utřel si čelo.

„Nevím, jak my dva…“

Stůl, který předtím přesunul zprava doleva, teď přenášel zase zpátky na původní místo.

„Mohl bys toho, prosím, nechat?“

Položil stůl a mlčky se na ni podíval.

V kapse modré kostkované košile mu zazvonil telefon.

Birk Larsen naslouchal.

„Zítra se od Jannika dozvím víc,“ říkal Vagn Skarbak. „Jeho manželka nic novýho neslyšela. Zkusím to.“

„Dobře.“

„Potřebuješ dneska večer s něčím pomoct?“

„Ne. Ahoj zítra.“

Když ukončil hovor, garáž byla prázdná. Sledoval Pernille, jak odchází nahoru po schodech. Pak se vrátil k přenášení stolů a skládání židlí na sebe.

Mark vypadal vzrušeně. Jako kdyby vycítil příležitost.

„Takže kdybysme nejeli-“

„My pojedeme,“ trvala Lundová na svém. „Bengt pořádá kolaudační večírek.“

Její matka žehlila. Ona sama balila šaty. Házela je do prázdného kufru, pěchovala je tam dlaněmi a rameny, klidně by se na ně i posadila, kdyby to bylo třeba.

„A co kdyby-?“

„Marku! Tady žádný kdyby neexistuje. Zítra odjíždíme. Babička tam s námi na pár dní pojede taky. To je všechno-“

Zazvonil jí telefon. Bengt. Zdál se neklidný.

„Všechno je v pořádku,“ ujišťovala ho Lundová. „Pod kontrolou. Zítra večer se s tebou uvidíme. Už máme skoro sbaleno.“

Zakryla mikrofon a němě artikulovala směrem k Markovi. „Bal!“

V následující chvíli se ozval zvuk ode dveří. Vibeke tam šla. Lundová ji sledovala pohledem. Za dveřmi Troels Hartmann v černém zimníku. Vypadal jako politik každým coulem.

Bengt říkal něco, co pořádně neslyšela.

„Samozřejmě, že tě poslouchám,“ řekla Lundová.

Odešla s mobilem do druhého pokoje a sledovala, jak Vibeke nechala Hartmanna, aby poskládal dlouhý ubrus do nového domu.

Ve Švédsku.

Nový život.

„Bengte,“ řekla Lundová. „Musím už jít.“

Když se vrátila zpátky do pokoje, Vibeke se právě hosta ptala: „Takže vy jste ohledávač mrtvol?“

„Ne,“ odpověděl Hartmann, který stále držel dlouhý kus bílé látky.

„Ale ještě jste nikdy neskládal pořádný ubrus,“ prohlásila Vibeke a potřásla hlavou. „To je vidět. Koukněte-“

„Mami. Pan Hartmann na tohle nemá čas.“

Vibeke úžasem otevřela ústa.

„Hartmann?“ Změřila si ho pohledem. „Na plakátech vypadáte jinak.“

Když v kuchyni osaměli, zavrtěl hlavou, jako kdyby tím chtěl vyjádřit, jak je zklamaný.

„Slíbila jste, že mě budete o všem informovat.“

„Já jsem nic neslibovala.“

Vzala si krajíček chleba, namazala si ho máslem, dala si na něj sýr a ukousla si, zatímco on rozčileně přecházel kolem ní.

„Vy teď jdete po jednom z mých učitelů. A já jsem se to musel dovědět z té školy.“

Se skoro plnou pusou se ho zeptala: „Proč jste řekl svým lidem, aby nám nedali Kemalovy materiály? Takže kam se poděla ta naše spolupráce?“

Zavrtěl hlavou a nic neříkal.

„Žádali jsme o všechny materiály. Od všech učitelů, Hartmanne. Tak proč jsme zrovna tyhle nedostali?“

„Teď o tom slyším poprvé. Věřte mi.“

„A jak je to možné? Vy jste přece šéf, nebo ne?“

Dojedla sýr a odložila talíř do dřezu.

„Tak jo. Fajn, tohle nevypadá moc dobře. Co chcete, abych udělal?“

Povytáhla obočí a utřela pár kousků nádobí.

„Spolupracoval.“

„Já se snažím! A nevím, proč jsem nedostal ty jeho materiály.“ Pak dodal o tón hlubším hlasem: „Já nevím, o co tady jde. Něco se děje. V mém úřadu.“

Lundová se tvářila zaujatě.

„Co se děje?“

„Nevím,“ řekl Hartmann. „Někdo tam slídí. A dostává se k věcem, které by neměl vidět. Jsou volby. Člověk očekává, že bude létat špína. Ale ne…“

Podíval se na ni.

„Když se někdo nabourá do cizího systému, tak je to zločin, že?“

„Pokud-“

„Něco se děje. Nemohla byste se podívat-“

„Já jsem detektiv z oddělení vražd,“ skočila mu Lundová do řeči. „Snažím se zjistit, kdo znásilnil a zavraždil jednu mladou dívku. Nedělám problémy na úřadech. A chci ten materiál.“

„Dobře.“ Tvářil se vztekle. A současně zoufale. „Seženu ho. Musí existovat kopie. Někde.“

„Je na tom Kemalovi něco zvláštního?“ zeptala se.

„Je to jeden z lidí, který se účastní programu vytváření vzoru pro druhé. Pomáhá mladým imigrantům, kteří mají problémy. Mám jeho záznamy u Liberální strany. Je to-“

„Takže kdyby to udělal on, vrhlo by to špatné světlo na vás. Je to tak?“

Hartmann na ni zachmuřeně pohlédl.

„Poškodilo by to vaši kampaň.“ Vzala si jablko, na chvíli se zamyslela a pak sáhla raději po sáčku s chipsy. „Přišel byste o voliče.“

„Vy o mně nemáte moc vysoké mínění, že?“

Lundová mu nabídl chips.

„Pokud je to člověk, kterého hledáte, pak se není o čem bavit,“ řekl Hartmann. „Nikdo z mého úřadu vám nebude v ničem bránit. Já to chci jenom prostě vědět.“

„To je všechno?“

Jeho tvář se o něco rozjasnila.

„Ano. To je všechno. Teď je řada na vás.“

Zasmála se.

„Co to má být? Nějaká hra? Já nemám, co bych vám řekla. Kemal je jednou z linií našeho vyšetřování. Máme otázky, na které potřebujeme dostat odpovědi. Kde byl…“

„Fajn. Nechám ho suspendovat.“

„To nemůžete udělat. Nemáme toho dost, abychom ho zatkli.“

Lundová si vzala z lednice láhev mléka. Přičichla k ní a nalila si sklenici.

„To nemůžete,“ zopakovala. „Já vím, že vy chcete slyšet ano, nebo ne. Ale to vám ještě nedokážu říct.“

„A kdy?“

Lundová pokrčila rameny.

„Zítra předávám případ kolegovi.“

„Je spolehlivý?“

„Na rozdíl ode mě?“

„Na rozdíl od vás.“

Naznačila sklenicí přípitek.

„Je velice spolehlivý. Zamilujete si ho.“

Jedenáct v noci v Hartmannově soukromé kanceláři. V modrém svitu hotelového neonu se setkal s Rie Skovgaardovou. Vrhla na něj jediný pohled a zeptala se: „To je tak zlé?“

Pohodil kabát na stůl.

„Nevím přesně. Lundová mi neřekne nic, co nechce prozradit. Policie si podle všeho myslí, že to je on. Ona mi to prostě jenom nepoví.“

Skovgaardová se dívala do notebooku.

„Fotky, které udělali dneska večer, už půjdou ven. To nedokážu zastavit. Nikdo ale neví, že ten člověk je podezřelý – o nic víc, než jsi to věděl ty, když jsi mu třásl rukou.“

„Kdo zatajil ten materiál?“

„Snažím se to zjistit.“

Hodila na stůl návrhy předvolebních inzerátů. Tváře cizinců i bělochů. Usmívaly se. Společně.

„Další kolo kampaně mělo být celé věnované integraci. Hodně jsme tlačili na program pozitivních vzorů. Já to všechno stáhnu. Přestaneme ten termín používat. Soustředíme se na jiná témata, dokud se tohle nepřežene.“

„Ta debata zítra-!“

„Omluvím tě z ní. Dáme to Bremerovi jako dárek. Počkej, vyřídím pár telefonů.“

Skovgaardová přešla ke svému stolu a zvedla telefon.

„Ne.“ Hartmann se na ni díval. Dál vyťukávala číslo. Přešel k ní a zavěsil sluchátko na vidlici. „Řekl jsem ne. Ta debata bude.“

„Troelsi-“

„Je to jenom jeden člověk. Je podezřelý. Nebyl usvědčen, a i kdyby byl, neznamená to vůbec nic ve vztahu k našim ostatním pozitivním vzorům. Oni dělají spoustu užitečný práce. A já nedovolím, aby se stali obětí nějakých pomluv.“

„No to jsi řekl krásně!“ zakřičela na něj. „A doufám, že to bude znít stejně nádherně, až prohrajeme.“

„Ale přesně o to nám přece jde. Přesně o to jde mně. Musím stát za tím, čemu věříme-“

„Ty musíš vyhrát, Troelsi. Pokud nevyhraješ, neštěkne po tom všem ani pes.“

Začínal se ho zmocňovat vztek. V duchu zatoužil, aby si aspoň část z něj vylil na Lundové, když si ho prohlížela těma svýma zářivýma očima, zatímco žvýkala sendvič a zapíjela ho velkými doušky mléka.

„My těm lidem něco dlužíme. Oni den co den pracují s těmi dětmi. Dělají věci, o jakých se ti ani nezdá. Ani mně ne.“

Zvedl hrst papírů a hodil jí je.

„Máme statistiky. Důkaz toho, jak pracují.“

„Ale tisk-,“ začala.

„K čertu s tiskem!“

„Oni nás ukřižujou, jestli to ten člověk udělal!“ Vstala, přešla k němu a položila mu ruce na ramena. „Ukřižujou nás. Jako to udělali s tvým otcem. To je politika, Troelsi. Nech si všechna ta hezká slova do projevů. Ale jestli se mám brodit třeba stokou, abych tě do toho křesla dostala, tak to udělám. Za to mě platíš.“

Hartmann se odvrátil a podíval se do noci za oknem.

Její ruka mu zajela do vlasů.

„Pojď se mnou domů, Troelsi. Tam si o tom můžeme promluvit.“

Rozhostila se mezi nimi chvíle ticha. Okamžik nerozhodnosti, pochyb.

Pak ji Hartmann políbil na čelo.

„Není o čem mluvit. Budeme pokračovat podle plánu. Ve všem. Plakáty. Debaty. Nic se nebude měnit.“

Zavřené oči. Prsty na jejích bledých spáncích.

„Ten úředník, který donesl ty materiály učitelů…,“ pronesl Hartmann.

„Co je s ním?“

„Udělej mi místo v programu. Zítra. Chci se s ním sejít.“

Sobota, 8. listopadu

Lundová přišpendlovala na nástěnku Kemalovy fotografie a poslouchala Meyera, jak předčítá, co zjistil. V místnosti bylo deset policistů. Buchard stál v čele stolu.

„Narozen v Sýrii, v Damašku. Uprchli s rodinou, když mu bylo dvanáct. Jeho otec je imám napojený na kodaňskou mešitu.“

Meyer se rozhlédl.

„Kemal podle všeho přerušil styky s vlastní rodinou. Ostatní si o něm myslí, že žije moc západním stylem. Dánská manželka. Žádné náboženství. Po škole šel na vojnu a pak se stal vojákem z povolání.“

Fotografie usměvavého muže s modrým baretem.

„Pak nastoupil na univerzitu a absolvoval magisterské studium. Na téhle škole začal pracovat před sedmi lety. Před dvěma roky se oženil s kolegyní. Na škole se o něm říká, že je oblíbený a respektovaný-“

Buchard mu skočil do řeči a zavrtěl hlavou.

„Tohle mi nepřipadá jako typ člověka, který by-“

„Byl obviněn ze sexuálního obtěžování jedné dívky,“ řekla Lundová. „Tenkrát tomu nikdo nechtěl věřit.“

Šéf se pořád tvářil nepřesvědčeně.

„Co říká ta holka?“

„Nemůžeme se s ní spojit. Toulá se po Asii.“

Meyer zvedl sáček s plastovým řemínkem.

„Lundová našla tohle v Kemalově bytě. Je to shodné s těmi, kterými byla svázaná ta dívka.“

„A máte ještě taky ten éter?“ zeptal se Buchard. Poškrábal se po své mopsí hlavě. „Takové řemínky má spousta lidí. A éter… Já nevím. To nestačí.“

„Prověříme jeho alibi,“ řekla Lundová. Otevřela první z několika obálek. Fotografie Nanny. „Chci, aby se tyhle snímky roznesly do všech hotelů ve městě. Někam chodila.“

„Nasaďte na Kemala tým,“ nařídil Buchard. „Abychom věděli, co dělá. Ale zpovzdálí. Dneska je ten pohřeb. Nechceme rozrušit rodinu.“

Šéf přejel očima připomínajícíma trnky kolem stolu.

„Už tak je to dost zlé. Tak ať to všechno ještě nezhoršíme.“

O dvacet minut později se Lundová a Meyer posadili, aby vyslechli Stefana Petersena. Zavalitému instalatérovi v důchodu patřil jeden z malých domečků na pozemcích na okraji Dragoru.

„Mám číslo dvanáct. On má číslo čtrnáct. Já jsem tam během roku vlastně skoro pořád,“ pronesl hrdě. „Sousedy si člověk sice nevybírá, ale i tak je to pěkný místo.“

Meyer se zeptal: „A v pátek? Viděl jste Kemala a jeho ženu, jak přijeli?“

„Ale jistě.“ Petersenova pozornost byla plně upřena na něj a ne na Lundovou. Měl rád, když mohl mluvit s muži. „Myslím, že bylo tak asi osm. Pozdějc jsem pak viděl ještě něco dalšího.“

Vypadal, že má sám ze sebe radost.

„To je proto, že kouřím tyhle doutníčky.“ Petersen vytáhl z kapsy krabičku s krátkými doutníky. „Nevadilo by vám, kdybych-?“

„To si pište, že by mi to vadilo,“ vyštěkl na něj Meyer. „Dejte to pryč. Jak vás to napadlo?“

„Zakuřte si, jestli chcete,“ ozvala se Lundová, vytáhla z Meyerovy tašky zapalovač a škrtla.

Tlustý instalatér se vesele zašklebil a zapálil si.

„Jak jsem říkal. Rád si zapálím. Jenže moje stará mě nenechá, abych kouřil doutníčky vevnitř. Tak chodím na verandu. Ať je sluníčko nebo prší. Je tam střecha.“

Lundová se na něj usmála.

„Ten Arabák vyšel ven z baráku a odjel pryč.“

„Myslíte Kemala?“

Podíval se na Meyera jako na hlupáka.

„Kolik bylo asi hodin?“ zeptala se Lundová.

Zamyslel se a zahalil se do oblaku hnusně páchnoucího kouře.

„Pak jsem se díval na předpověď počasí, takže muselo být kolem půl jedenáctý.“

„Viděl jste, kdy se auto vrátilo?“

„Nebývám venku celou noc. Ale další den ráno už tam bylo.“

Vstala, potřásla hlavou a poděkovala.

Když instalatér odešel, začal Meyer přecházet tam a zpátky po kanceláři, jako kdyby si ji tím chtěl zabírat pro sebe.

Lundová se opřela o dveře a pozorovala ho.

„Proč by nám Kemalova žena lhala o tom, kde byl manžel?“ zeptala se.

„To zjistíme.“

„Počkáme, až bude po pohřbu.“

„Proč? Chcete, abych zavolal Hartmannovi a poprosil ho o svolení?“

Ve dveřích se objevil Buchard.

„Lundová,“ řekl a udělal palcem prudké gesto směrem ke své kanceláři.

„A já?“ zeptal se Meyer.

„Co je s vámi?“

Zamířila ven z dosahu kouře instalatérova doutníčku.

„Odpověď zní ne,“ spustila Lundová ještě dřív, než měl Buchard čas říct jediné slovo.

„Poslouchejte mě-“

„Můžu vám pomáhat e-mailem. Nebo po telefonu. Nebo bych sem možná jednou za čas zaskočila.“

„Nechte mě promluvit,“ požádal ji starý muž. „O to mi nejde. Prověřovali jste jejího otce?“

„Samozřejmě, že jsme prověřovali otce!“

„A co jste zjistili?“

Zamračila se a snažila se vzpomenout si.

„Nic moc. Nic zajímavého. Drobnosti. Nějaké ukradené věci. Hospodské rvačky. To bylo před dvaceti lety. Proč?“

Buchard se trochu napil vody. Vypadal unavený a nemocný.

„Volal mi jeden policejní inspektor. Už je v penzi. Znáte to. Nemá na práci nic lepšího než číst noviny.“

Podal jí popsaný papír.

„Tvrdí, že Birk Larsen byl nebezpečný. Opravdu nebezpečný.“

„Něco sexuálního?“

„O ničem takovém neslyšel. Ale podle něj policie věděla tak polovičku všech těch věcí.“

„Takže co? My jsme ho prověřili. Má alibi. Nemůže to být on.“

„Jste si jistá?“

Jistá.

To bylo to slovo. Všichni si chtěli být jistí. Ale nikdo si doopravdy nebyl. Protože lidé lhali. Druhým. A někdy i sobě. Také ona to sama sobě dělala.

„Jsem si jistá,“ řekla.

Kluci pobíhali po kuchyni. V rukou autíčka od Vagna. Theis Birk Larsen v černém, s bílou vyžehlenou košilí a smuteční vázankou. Telefonoval. O termoskách a stolech, sendvičích a o tom, co se bude pít.

Anton zakopl a srazil na podlahu vázu. Poslední Nanniny květiny. Růžové růže. Spíš už jenom stonky než květy.

Stál teď vedle bratra, oba se svěšenými hlavami. Čekali, až se rozpoutá bouře.

„Běžte a počkejte v garáži,“ řekl Birk Larsen. V jeho hlase nebyl přísný tón.

„Já jsem nechtěl…,“ začal chlapec.

„Běžte a počkejte v garáži!“ Jejich věci ležely na stole. „A nezapomeňte si kabáty.“

Když odešli, poslouchal zprávy v rádiu. První událost: Nannin pohřeb v kostele svatého Jana. Jako kdyby to teď byla záležitost patřící všem. A ne jen rodině, která jídávala společně u tohoto stolu, v zářivém světle proudícím dovnitř tímto oknem, a která si myslela, že se to nikdy nezmění.

„Mnoho lidí dorazilo, aby projevili soustrast,“ pokračoval hlasatel. „Před kostelem je-“

Vypnul rádio. Pokoušel se utřídit si myšlenky. „Zlato?“ zavolal.

Staré slovo. Připomínka doby, kdy byl velkohubý, ctižádostivý dospívající mladík, toužící po vzrušení. Bylo jako odlesk drsného světa tam venku, za stěnami třídy střední školy, kam patřil.

Jasně si na ni vzpomínal. A viděl taky sebe sama. Pobuda. Zloděj. Násilník. Pak ho takový život začal unavovat. Začal hledat pevnou skálu. A sám se takovou chtěl stát.

„Zlato?“

Ona byla tou skálou. Od začátku. Zachránila ho. Na oplátku…

Rodina. Domov. Malá stěhovací firma vybudovaná z ničeho. Jejich jméno na boku auta. Připadalo mu to tak úžasné. Všechno, v co mohl doufat, že dokáže nabídnout. Vše, co musel dát.

Pořád neodpovídala. Přešel do ložnice. Pernille seděla nahá a shrbená na posteli. Nahoře na levé paži měla růži, pořád stejně krásnou jako onoho dne, kdy si ji nechala vytetovat. Pamatoval si na den, kdy zašla do toho hípísáckého salónu v Christianii. Kouřili trávu a on tenkrát s drogami obchodoval. Ne že by o tom snad ona věděla. Ale tohle byl způsob, jakým mu tehdy Pernille řekla: Teď jsem tvoje. Součást života, jaký vedeš. Součást tebe.

Tu růži nenáviděl a nikdy jí to neřekl. To, co od ní chtěl, byly věci, které ona sama pokládala za samozřejmé. Její dobré způsoby, její poctivost, její bezúhonnost. To, jak dokázala slepě a bez vysvětlování milovat.

„Už jdeš?“

Černé šaty ležely na posteli spolu s jejím spodním prádlem. Černá kabelka. Černé punčochy.

„Nemůžu se rozhodnout, co si mám vzít na sebe.“

Birk Larsen hleděl na šaty na dece.

„Já vím…,“ začala.

Její hlas se zlomil a objevily se slzy.

Slyšel, jak se sám uvnitř scvrkává.

„Na tom ale nezáleží. Že ne, Theisi? Na ničem nezáleží.“

Zvedla ruce k načesaným kaštanovým vlasům.

„Já to nedokážu. Nemůžu tam jít.“

Snažil se ze všech sil přemýšlet.

„Možná by ti mohla pomoct Lotte.“

Neposlouchala ho. Pernilliny oči se upíraly do zrcadla: nahá žena ve středním věku, tělo začíná ochabovat, povislá prsa. Břicho vytahané po dětech. Poznamenaná mateřstvím. Tak, jak by to mělo být.

„Květiny by měly být v pořádku,“ zamumlala.

„Budou. Všechno to zvládneme.“

Birk Larsen se sklonil, vzal černé šaty a zvedl je.

„Zvládneme to,“ řekl. „Dobře?“

Dole seděl s chlapci Vagn Skarbak. Dnes na sobě neměl červenou kombinézu. Černá košile, stříbrný řetízek, černé džínsy.

„Antone. Byla to jenom váza. Netrap se tím.“

Birk Larsen je slyšel, když procházel mezi kulatými stoly a židlemi. Pohledem bloudil po bílých porcelánových talířích, které si vypůjčili. Skleničky. Na boku naskládané jídlo pod průhlednou fólií.

„Já jsem jednou rozbil flašku,“ řekl Skarbak. „Udělal jsem spoustu hloupostí. Každýmu se to stane.“

„Šup do auta,“ zavelel Birk Larsen. „Odjíždíme.“

Chlapci rychle poslechli. Se sklopenými hlavami, bez jediného slova.

Skarbak se na něj podíval.

„A co Pernille?“

„Její sestra přijede a vezme ji.“

„Máma nejede?“ zeptal se Anton, který se právě šplhal do vozu.

„Ne s námi.“

Skarbak promluvil. „Theisi, já jsem myslel… Ta ženská ze školy. Bude lepší, když s ní nebudu mluvit.“

„Proč ne?“

Skarbak pokrčil rameny.

„Máš i tak dost problémů. Možná nic neví. Třeba to jsou jenom žvásty.“

„Včera večer jsi mluvil jinak.“

„Já vím, ale…“

Birk Larsen nasupeně upřel pohled na Skarbaka. Muž byl menší a slabší než on. A tak vždycky vypadal jejich vztah: pečetěný v těch dávných časech násilím a pěstmi. Prst u Skarbakovy tváře říkal: Chci to vědět.

Úředník jménem Olav Christensen byl v Hartmannově kanceláři a prohlížel si letáky pro volební kampaň. O pozitivních vzorech. Integraci. Budoucnosti.

Osmadvacet let, ale vypadal mladší. Chlapecky. Poddajně.

Potil se.

„Máme malý problém,“ řekl Hartmann. „Jde o ty materiály učitelů, které jste nám přinesl.“

Zmatený úsměv.

„Co je s nimi?“

„Jeden chyběl.“

Odmlka.

„Chyběl?“

„To nevypadá dobře, že, Olave. Myslím to tak, že když my o něco požádáme, vy to donesete.“ Hartmann na něj upřeně hleděl. „Tak to funguje, mám pravdu?“

Christensen nic neříkal.

„Brzo budu šéfem pro vás a všechny vaše nadřízené. Co mi na to tedy povíte?“

„Možná se to ztratilo, když jsme stěhovali archiv.“

„Možná?“

„Řekl bych.“

„Tohle je radnice. My tady máme dokumenty nashromážděné za celé století. Všechno v zamčených skříních.“

Hartmann čekal.

„To je pravda,“ přisvědčil Christensen.

„A nevíme o žádných registraturách, které by se ztratily,“ pronesla škádlivým tónem Skovgaardová. „Ani nemáme hlášení o ztracených dokumentech. Ptala jsem se vašeho šéfa. Ten si je tím jistý.“

„Možná došlo k omylu při archivaci.“

Oba dva čekali.

„Máme tady ty praktikanty. Děti. Je mi líto. Omyly se stávají.“

Hartmann vstal, přešel k oknu a podíval se ven.

„Legrační je, že by měli ztratit dokument, který jsme chtěli. Dokument, který by nám mohl způsobit problémy. Policie ho potřebovala, Olave. A oni si teď myslí, že jsem ho stopil já. Myslí si, že tady mám něco, co chci skrývat.“

Christensen poslouchal a přikyvoval.

„Zjistím, co se stalo, a dám vám vědět.“

„Ne,“ odtušil Hartmann. „Tím se neobtěžujte.“

Přešel až těsně k mladíkovi.

„Uděláme to takhle,“ rozhodl Hartmann. „V pondělí nařídíme oficiální vyšetřování. Musíme tomu přijít na kloub. To je jisté.“

„Vyšetřování?“

Králík lapený předními světly auta. Jelen v miřidlech.

„Kdyby se ale ten dokument objevil,“ dodal Hartmann, „tak to by pak bylo jedno, že?“

„O tom nic nevím.“

„Dobře. Pak jsme tedy domluvili.“

Dívali se za ním, jak odchází.

„Já už si na něj vzpomínám,“ řekl Hartmann. „Ucházel se loni o místo ředitele. Malý arogantní hajzl. Ani jsem ho nedával do užšího výběru. A teď mi to vrací.“

„Myslíš, že to dělá jako laskavost pro Bremera?“

„Nevím. Má ale přístup do naší sítě. Přikaž všem, ať si změní hesla. Postarej se o to.“

Hartmann nahlédl do hlavní kanceláře.

„Kde je k čertu Morten? Vím, že jsem na něj trochu vyjel, ale-“

„Volal, že je nemocný. On se na to nehodí, Troelsi. Neměl by dělat takovou práci.“

„Je diabetik. Ty problémy se objevujou a zase mizí. Občas má nepředvídatelné nálady. S tím se naučíš žít.“

Posadila se na okraj pohovky.

„Já jsem tady pět měsíců. Jak dlouho pro tebe pracuje Morten?“

Musel se zamyslet.

„S přestávkami? Od začátku.“

„A jak dlouho tě lidé považují za vážného uchazeče o křeslo primátora?“

Ctižádost jí nikdy nescházela. Ctižádost je dobrá věc. Bez ní se nedá ničeho dosáhnout.

Ucítil její ruku na tváři.

„Vystačíme si i bez Mortena,“ řekla Rie Skovgaardová. „Žádný strach.“

Venku bylo jasno a zima. Zubaté zimní sluníčko. Lidé na víkendových nákupech. Rodiny, které vyrazily na jeden den ven.

Olav Christensen kráčel k náměstí s telefonem u ucha.

„Chci ty materiály zpátky,“ řekl.

Věci na radnici se měnily. A nikdo nevěděl, jakým směrem se budou ubírat dál.

Na druhé straně bylo ticho.

„Slyšíte mě?“

Zmocňoval se ho vztek, což nebylo možná to nejlepší. Nedokázal se ale ovládnout. Hartmann není hlupák. Ani naivní dobrák. To viděl Christensen na vlastní oči.

Vyšetřování.

Dokumenty se označují a evidují. Trvalo by asi tak jeden den, než by se zjistilo, že si Kemalovu složku odnesl spolu se všemi ostatními. Že si uvědomil, jaké problémy by mohla způsobit, a pro každý případ ji odložil stranou.

Teď už z toho nebyla žádná cesta ven. Žádná lež, kterou by si mohl vymyslet.

Jeho hlava by přišla okamžitě na řadu. Kariéra v troskách.

Stále ani slovo.

„Prokázal jsem vám velkou laskavost, člověče!“ Kluk, který procházel kolem něj se dvěma červenými balónky, se na něj podíval, když úředník zakřičel: „Tak se teď nesnažte se mnou vyjebat. Musíte mi pomoct. A říkal jsem vám už, že nedovolím, abych šel ke dnu sám.“

Tohle bylo hloupé. Znělo to jako varování. Olav Christensen věděl přesně, s kým má tu čest. S někým, kdo hrozby vyslovuje, ale kdo není zvyklý je poslouchat.

„Podívejte se. Já se snažím jenom říct, že…“

Naslouchal. Nic neslyšel. Dokonce ani rytmický zvuk dechu.

„Haló?“ řekl pak. „Haló!“

Hnědá cihlová věž rýsující se proti světle modré obloze. Nepravidelné vyzvánění zvonů. Venku fotoaparáty a kamery. Zástupy lidí na ulici.

Lundová přemýšlela o celém tom případu a o vyšetřování, které je před nimi.

Je tady taky? Muž, který věznil Nannu, opakovaně ji znásilňoval, mlátil ji, mučil tu dívku celé hodiny až do konce? Nalezené stopy by je mohly někam dovést. Mýdlo na kůži se tam dostalo nedávno a neshodovalo se s tím, které používali u Birkových Larsenových doma. Pod blátem za nehty měla krev, kousíčky kůže ustřižené neobratně nůžkami nebo kleštičkami na nehty. Kolik možných vysvětlení se mohlo nabízet? Jen jedno. Vrah ji někde vykoupal, dokonale omyl její zmlácené, zmučené tělo. Ostříhal jí nehty na rukou, protože s ním předtím bojovala. Pak ji nechal, aby před ním prchala bosá a ve skrovném oděvu temným lesem. Dokud…

Hra na schovávanou.

Tohle řekl Meyer, a Meyer není hlupák.

Byla to hra. Ne tak úplně skutečná hra. Když ji zamkl živou v kufru automobilu používaného při Troelsově kampani a poslal ji – zatímco křičela – do opuštěného kanálu, díval se na to. Přesně tak, jako by si někdo jiný vychutnával film. Nebo jako by se díval na dopravní nehodu.

Nebo na pohřeb.

Krutá, neskutečná hra.

Jak vypadal?

Obyčejně. Zločinci nejsou žádná zvláštní rasa, která by se lišila jizvami nebo podivnými tělesnými vadami. Která by žila odděleně od obětí. Jsou s nimi. Třeba jako neznámý člověk v autobusu. Muž v obchodě, který vás každé ráno pozdraví.

Nebo učitel, jenž chodí den co den do stejné školy, který dělá na všechny dojem svou čestností. A když se od ostatních odlišuje pouze svou slušností – ve světě, kde se o něco podobného jen málokdo stará.

Lundová se rozhlížela kolem sebe stejně, jako to dělala vždycky. Lesklé oči se toulaly z místa na místo. Dívala se a přestavovala si.

K nestvůrným činům není zapotřebí netvorů. Jsou dílem docela obyčejných lidí. Kruté trhliny v předivu společnosti, která se snaží žít jako jeden celek. Rány v těle městské komunity. Krvácející a bolestivé.

Prohlížela si moře tváří, jímž procházela, až našla místo ve tmě u jednoho sloupu, a posadila se.

Místo, odkud mohla pozorovat, aniž by byla sama vidět.

Rozezněly se dýchavičné varhany. Starý hymnus, verše křesťanské písně, které si dokázala jen sotva vybavit.

Lundová nezpívala.

Lisa Rasmussenová na druhém konci uličky nezpívala.

Muži, který byl v garáži pravou rukou Birka Larsena, vytryskly z očí slzy. Vagn Skarbak si tiskl čepici k hrudi a nezpíval.

Učitel známý jako Rama seděl v lavici spolu se svými studenty. Nezpíval.

Vpředu, sedící u bílé rakve, Pernille a Theis Birkovi Larsenovi nezpívali. Seděli tam se svými chlapci a působili zmateně. Jako kdyby nic z toho – kostel, lidé, hudba, ale především ta zářivě bílá rakev vedle nich – nebylo skutečné.

Kněz. Hubený muž s drsnou utrápenou tváří. V černém s bílým kolárkem. Vynořil se z přítmí u oltáře. Podíval se na rakev s věncem z růží, načež přejel zvolna pohledem po ztichlých lidech namačkaných v řadách před ním.

Promluvil zvučným teatrálním hlasem. „Dnes dáme sbohem jedné mladé ženě. Musela nás opustit příliš mladá.“

Lundová, skrytá ve stínu, se dívala na rodiče. Pernille si utírala oči. Její manžel, statný šedivějící obr, seděl se skloněnou hlavou a oči ve strnulé tváři hleděly na kamennou podlahu.

„Je to nanejvýš nespravedlivé,“ začal kněz tónem, který Lundové připomínal dopis adresovaný bance. „Překračující naši schopnost to pochopit.“

Zavrtěl hlavou. Ne. Tohle bylo nemožné. Nemohla to být pravda.

„A tak si klademe otázku: jaký to mělo smysl?“

Kemal – či snad Rama, stále o něm tak uvažovala – seděl o tři řady vzadu v černém obleku s bílou košilí. Tmavé vlasy krátce zastřižené.

„Zpochybňujeme svou víru, naši důvěru v sebe navzájem.“

Lundová se zhluboka nadechla, zavřela oči.

„A tážeme se: jak se máme posunout někam dál?“

Zarazila se na té strašné, klamné frázi. Neskonale ji nenáviděla. Nikdo z nich. Nikdo z nich se nikam neposunul. Všichni polykají svůj žal. Doufají, že jej pohřbí, ale on s nimi žije. A navždy s nimi bude. Jako kříž, který musejí nést. Jako ustavičná, neustále se vracející noční můra.

„Podstatou křesťanství je mír. Usmíření. Odpuštění. Není to ale snadné, odpustit.“

Lundová přikývla. Přesně tak, pomyslela si.

Jeho hlas přešel do vyššího, nadpozemského tónu.

„Leč když nakonec odpustíme, nebude nás minulosti držet ve své moci. A my budeme žít svobodni.“

Lundová pohlédla na muže v černém s bílým kolárkem. Napadlo ji, co by říkal, kdyby byl té ponuré studené noci u kanálu. Kdyby viděl Theise Birka Larsena řvát zuřivostí. Kdyby viděl Nanniny mrtvé končetiny, jak se spolu s vytékající a páchnoucí vodou vynořily z kufru toho auta. Kdyby viděl černé úhoře, jak se plazí po jejích nahých nohou.

Odpustil by? Dokázal by to?

Spustily varhany. Poznamenala si, kdo zpíval a kdo ne. A pak Sarah Lundová vyšla z kostela ven.

Věděli, že učitel bude na pohřbu. Meyer se vydal k nim do bytu, aby si promluvil s jeho manželkou.

Bylo poledne, ale ona jim otevřela v bílé vyboulené noční košili a černém propínacím svetru.

Netrvalo dlouho, než přivedl řeč na obvinění vznesené před několika lety jednou dívkou.

„To je jenom taková stará hloupost,“ prohlásila. „Nestojí to ani za řeč.“

„Ředitelka Kochová o tom napsala zprávu.“

„Ta holka si to vymyslela. Přiznala to.“

„Mluvili jsme s jedním mužem, co má chatku v Dragoru. S tím instalatérem.“

Kemalova manželka se ušklíbla.

„Viděl vašeho manžela, jak v pátek v noci kolem půl desátý odjel.“

„Ten nás nenávidí. Ale zastřihávačku na plot si od nás půjčuje až moc rád. Vždycky mu musím říkat, aby to vrátil.“

Meyer se zeptal sám sebe: co by udělala Lundová?

„Jel někam váš manžel?“

„Ano. Jel natankovat na benzinku.“

„Kdy se vrátil?“

„Asi za patnáct minut. Myslím. Šla jsem si lehnout, ještě když byl venku. Byla jsem hodně unavená.“

„To si umím představit. Kdy jste ho pak zase viděla?“

„Asi ve tři. Probudila jsem se. Ležel vedle mě.“

Meyer si vzpomněl na dlouhé odmlky, které Lundová dělala. A na její nemilosrdný, zářivý pohled.

Sundal si bundu. Žena se upřeně dívala na pistoli, kterou měl u boku.

„Znamená to, že jste ho neviděla mezi půl desátou večer a třetí v noci?“

„Ne. Ale jsem si jistá, že tam byl. Rád si čte a dívá se na televizi.“

Usmála se na něj.

„Máte manželku?“

„Ano.“

„A poznáte to, když je doma? Necítíte to?“

Meyer neodpověděl. Místo toho řekl: „Vy jste tam byla celý víkend? Zatímco tady se brousila ta podlaha?“

„Přesně tak. S těmi řemeslníky byly problémy.“

Vstal a začal přecházet po pokoji. Přelétal pohledem po stavebním materiálu.

Pátral.

„Jak to myslíte?“

„Nepřišli. Rama to musel brousit sám. V neděli pak strávil celý den tím, že dával nové kachličky v koupelně.“

„Takže on byl pryč celou sobotu a neděli? Takže on hned odjel?“

Přitáhla si svetr těsněji k tělu.

„Myslím, že byste měl odejít.“

„Byl pryč od šesti od rána do osmi večer?“

Žena vstala. Začala vypadat rozzlobeně.

„Proč se mě na to všechno vyptáváte, když stejně nevěříte ani slovu z toho, co vám říkám? Prosím. Odejděte.“

Meyer si vzal bundu. „Tak dobře,“ odtušil.

Odpusť nám naše viny.

Pernille jen sotva vnímala text Otčenáše, který slýchala odříkávat od doby, kdy byla ještě malá holka.

Jakož i my odpouštíme našim viníkům.

Jediné, co viděla, bylo lesknoucí se bílé dřevo. Květiny, vzkazy. Rakev, která ukrývala pravdu. Uvnitř.

Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Anton do ní strčil a zeptal se jasným dětským hláskem: „Proč nemá táta ruce u sebe?“

Navěky.

„Pššš,“ sykla a přiložila si prst na rty.

„A proč ani ty ne?“ zeptal se Emil s pohledem upřeným na její ruce.

Chlapci na sobě měli nejlepší šaty. Konečky prstů tiskli k sobě.

Oči jí zaplnily slzy. A mysl vzpomínky.

Amen.

Nejdřív se ozval ten zvuk. Tichý laskavý hlas varhan. Pak začaly postavy kolem zvolna, jedna po druhé, vstávat. S květinami v rukou. Prázdné ztuhlé tváře. Příbuzní. Lidé, které jen letmo znala. Neznámí…

Růže kladené na rakev bledými rozechvělými prsty.

„My něco máme,“ řekl Anton. „Mami. My taky něco máme.“

Byl první z rodiny, kdo vstal. Theis poslední. Zvedl se na nohy, když se ho Anton zlehka dotkl. Pak všichni čtyři vykročili společně k ní.

K rakvi.

Bílé dřevo a růže. Vůně, která měla překrýt zápach.

Když se tam ocitli, vzali se chlapci za ruce a položili na rakev malou mapu. Město s řekami a ulicemi.

„Co je to za nesmysl?“ zeptal se jich Theis tiše rozzlobeným tónem. „Co to je?“

„To je pro Nannu,“ řekl Emil. „Aby věděla, až poletí kolem, kde bydlíme.“

U rakve. Všichni čtyři spolu. Spojeni a současně rozděleni emocemi, které by nedokázali pojmenovat.

Anton se s pláčem zeptal: „Ty se zlobíš, tati?“

Ty se zlobíš?

Už není ten zuřivec. Jako kdysi. Není jím od chvíle, kdy přišly děti a naplnily jejich životy.

Věděla to. Stejně jako on.

A jako chlapci. Většinou.

„Ne,“ řekl Birk Larsen. Sklonil se. Dal jim oběma pusu do vlasů, pak je vzal do své široké náruče a přitiskl je k sobě.

Pernille si toho sotva všimla. Jediné, co viděla, byla rakev. Slzy se jí řinuly po tvářích. Slané skvrny na bílém dřevě.

Manželova ruka se natáhla a jeho drsné mozolnaté prsty se propletly s jejími.

„Theisi?“ zašeptala.

Pernille sklonila hlavu. Žasla nad tím, jak může toto jedno jediné slovo nést tolik významů. Tolik života, bolesti i žalu.

Podívala se do jeho drsné šedivějící tváře a řekla: „Teď?“

Stiskl jí prsty a pokývl hlavou.

Kráčeli uličkou, kolem řad truchlících. Kolem studentů a učitelů. Kolem sousedů a přátel. Kolem vyšetřující policistky, která se na ně ve dveřích dívala svýma zářivýma smutnýma očima.

A tam, v mdlém denním světle, nechali Nannu za sebou.

Hartmann poslouchal zprávy v celou. Nedokázal se od nich odtrhnout. Policie vydala další prohlášení. Stejně bezvýznamné jako většina ostatních. Nasadili na případ všechno, co mají k dispozici. Pak promluvil Buchard, vrchní inspektor připomínající mopse. Jeho hlas zněl stroze a nevlídně.

„Sledujeme jistou stopu, ale to je všechno, co můžeme nyní říct.“

A pak to počasí.

Rie Skovgaardová vešla dovnitř a podrážděně oznámila: „Můj táta s tebou potřebuje mluvit.“

Debata s Bremerem měla začít za hodinu. Vytáhl ze zásuvky vázanku, postavil se a vyzkoušel si ji před zrcadlem.

„Zaneprázdněný?“ zeptal se Kim Skovgaard a současně si sedal.

„Pro tebe nikdy.“

„Takže ty do té debaty jdeš? Budeš mluvit o imigraci? O cizincích? O pozitivních vzorech?“

„Přesně tak.“

„Rie si o tebe dělá starosti, Troelsi.“

„Ano. Já vím.“

„Je to opravdu chytrá ženská. Neříkám to proto, že to je moje dcera.“ Vstal, přišel k němu a dotkl se dlaní Hartmannovy paže. „Měl bys jí víc naslouchat. Ale zrovna teď bys měl poslouchat, co říkám já. Nemluv o tom svém programu pozitivních vzorů. Dneska večer ne.“

„Proč?“

Skovgaardův hlas se změnil. Najednou zněl stroze a netrpělivě.

„Stačí už, že jedno z vašich aut figuruje v případu té Birkové Larsenové. Všechno, co se v novinách objeví o tobě a imigrantech, někdo vyhrabe z archivu a mrskne ti to do tváře. Nech si tu svou lásku ke snědým tvářím na potom. Až tím budeš moct získat nějaké hlasy. A ne je ztrácet.“

„A dneska večer?“

Narovnal Hartmannovi kravatu.

„Dneska se soustředíš na bytovou výstavbu. Na životní prostředí.“

„To tedy nesoustředím.“

Skovgaard se už neusmíval. A to se nestávalo často.

„Ale ano. Zdá se, žes mi nerozuměl. Já ti říkám, abys to udělal. Já tě o to nežádám. Jsou tady lidé, kteří tě sledují. Tady. V parlamentu. A ty uděláš, co říkám.“

Hartmann mlčel.

„Je to ve tvém nejlepším zájmu. V zájmu všech.“

„Ale…“

„Já se jen snažím pomoci svému budoucími zeti.“

Poplácal Hartmanna po paži. Bylo to blahosklonné gesto. A mělo tak působit.

„Dostane se ti odměny, Troelsi. A nebude to až na nebesích.“

Hartmann a Rie Skovgaardová šli do televizního studia. Co začalo původně jako diskuse, vzkypělo nakonec do hádky.

„Ty jsi věděla, že přijde,“ řekl. „Ty jsi to zařídila.“

Zadívala se na něj, jako kdyby se zbláznil.

„To ne. Co si myslíš, že jsem. Machiavelli? Táta byl na radnici. A zastavil se u mě v kanceláři. Co jsem měla asi tak udělat?“

Hartmann uvažoval, jestli jí věří.

„Ale ty s ním souhlasíš?“

„Samozřejmě. Tohle je přece úplně jasný. Všem kromě tebe. Když člověk uvidí ledovec, tak mu uhne. Ty ne-“

„Já nejsem tvoje loutka,“ skočil jí Hartmann do řeči. „Nebo tvého otce.“

Zastavila se a v zoufalství rozhodila rukama.

„Chceš, aby tě zvolili, nebo ne? Tady není žádná cena útěchy. Všechny ty tvoje úžasný ideály nebudou znamenat vůbec nic, jestli do úřadu napochoduje zase zpátky Poul Bremer.“

„Tady nejde jenom o tohle.“

„A o co ještě?“

Blížil se k nim produkční.

Skovgaardová se na něj rozzářeně podívala. Během okamžiku se proměnila v mírnou a okouzlující ženu.

„Teď ne, Troelsi,“ sykla.

Lundová našla Meyera u památníku padlých – v otevřeném prostoru v přízemí policejní budovy. Bylo to tiché a osamělé místo. Socha bojovníka s hady. Symbol dobra vítězícího nad zlem. Na jedné stěně jména sto padesáti sedmi dánských policistů zabitých nacisty. Na druhé stěně kratší seznam: jména těch, kteří zahynuli ve službě v méně dávných dobách.

Prohlížel si tu stěnu a nervózně kouřil.

„Jaký byl?“ zeptala se Lundová.

Meyer sebou trhl, překvapen její přítomností.

„Kdo?“

„Schulz.“

Bolest v jeho očích. A také výčitka.

„Vy jste si mě prověřovala?“

„Procházela jsem archiv zpráv z novin kvůli Hartmannovi. A tak mě prostě napadlo…“

Před čtyřmi lety. Matně si na ten případ vzpomínala. Tajný policista z protidrogového oddělení byl v Aarhusu zabit jedním z gangů. Jeho parťák se jmenoval Meyer. Toho dne byl nemocný. Od té doby to s jeho kariérou nestálo za moc.

„Byl to idiot,“ povzdechl si Meyer. „Šel do toho sám. Kdyby počkal jedinej zatracenej den, byl bych zpátky ve službě.“

Kývla hlavou ke zdi.

„Pak by tam možná byla dvě jména místo jednoho.“

„Možná.“ Pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.“

„A na čem teda?“

„Byli jsme tým. Dělali jsme všechno společně. Dávali jsme na sebe vzájemně pozor. Je to součástí naší práce. A on to porušil.“

Nic neříkala.

„Jako když jsem vám já zapomněl koupit ten párek v rohlíku.“

„To není to samé.“

„Ale ano, je.“

Vytáhl z kapsy zpola snědený banán a ukousl si mezi dvěma šluky z cigarety.

„Buchard nás chce vidět,“ řekla.

Zpátky v kanceláři. Na stole trůnil prázdný sáček od chipsů. Vedle něj seděl pochybovačně se tvářící Buchard.

„Kemal nechá manželku na chatě a odjede, aby se setkal s tou dívkou. V bytě se pohádají,“ začal Meyer.

Lundová telefonovala.

„Sváže ji a omámí. A jede domů.“

Buchard si podepřel bradu pěstí a díval se očima jako malé korálky na Meyera. Nic neříkal.

„V sobotu ráno prohlásí, že řemeslník nepřišel do práce, ale ve skutečnosti to byl on, kdo mu řekl, aby nechodil.“

Buchard se chystal něco říct.

„Ten řemeslník to potvrdil,“ dodal Meyer rychle. „Našel jsem si ho.“

Z opačného konce kanceláře k nim dolétl hlas Lundové.

„Je dost času, mami. Přestaň panikařit. Řekla jsem, že tam budu. Proč mi nevěříš?“

Hovor skončil. S pohledem upřeným na krabičku cigaret na stole vytáhla z kapsy balíček Nicotinellu.

„Takže,“ pokračoval Meyer, „vrátí se do bytu a k tý holce. Čeká, až se setmí. Pak sebere u školy to auto, vrátí se s ním, odnese holku do auta a odjede do lesa.“

Lundová přešla k nim, posadila se a naslouchala.

Meyer dál rozvíjel svou myšlenku.

„V neděli odstraní stopy, brousí podlahu a pokládá kachličky.“

„Já jdu,“ řekla Lundová Buchardovi. „Brzy se vám ozvu.“

Meyer mávl rukou do vzduchu.

„Počkejte, počkejte,“ vykřikl. „Co na tom všem nesedí? Podělte se o to tajemství s hloupým Honzou. Prosím!“

Oba se na něj podívali.

„Prosím,“ opakoval.

„Jak mohl jezdit s Hartmannovým autem?“ zeptala se Lundová.

Meyer pokrčil rameny.

„Nejspíš našel klíčky v ten pátek ve škole.“

Meyer se díval na Lundovou. Stejně jako Buchard,

„Já nemyslím, že by byl tak hloupý,“ řekla. „Vlastně si myslím, že je velice chytrý.“

„Přesně tak,“ souhlasil Meyer.

„Já na vašem místě,“ pokračovala Lundová, „bych ho nechala v klidu, dokud bych neměla přesvědčivý důkaz.“

Usmála se.

„Ale tohle je váš případ.“ Natáhla k němu ruku. „Díky za všeho. Bylo to vážně…“

Zdálo se, že si nedokáže vybavit vhodný výraz.

„Opravdu poučné.“

Stiskl její ruku a rázně jí potřásl.

„Řekněte to ještě jednou.“

„Nechala jsem tady číslo. Kdyby…“

Hleděl na ni.

„Jsem si jistá, že vy ho nebudete potřebovat. Ale…“

Buchard seděl na stole a tvářil se utrápeně. Než ale stačil říct jediné slovo, zatřásla i jemu rukou a rozloučila se.

Pak vyšla z velitelství kodaňské policie. Její kariéra skončila. Byla bez práce.

A případ byl stále otevřený.

V taxíku byla malá televize. S Markem na jedné straně a s Vibeke na druhé sledovala Lundová večerní zprávy. Debata mezi Hartmannem a Bremerem. Všechny průzkumy naznačovaly, že v bitvě o radnici se utkají právě tito dva muži. Jeden chybný krok kteréhokoli z nich mohl znamenat vítězství soupeře.

„Nekoupili jsme žádné pivo ani brandy,“ stěžovala si Vibeke.

„Ještě je spousta času.“

„A čokoládové bonbóny ke kávě.“

„Myslím, že ve Švédsku prodávají čokoládové bonbóny taky.“

„Ale ne ty naše!“

Lundové zazvonil telefon. Podívala se na číslo.

Skov. Detektiv, kterého poslala shánět informace o Birkovi Larsenovi poté, co Buchard dostal echo od toho penzionovaného poldy.

Čekala. Uvažovala, že to nechá zvonit. Nakonec ale telefon zvedla.

„Proč vám to trvalo tak dlouho?“ Mluvil vzrušeně. „Mám spis od toho inspektora v důchodu.“

„No ne.“

„Chcete vědět, co v něm je?“

„Dejte to Meyerovi.“

Zaváhal.

„Meyerovi?“

„Přesně tak.“

Předpověď počasí. Lundová vzala dálkový ovladač a vypnula televizi.

„Co tam je?“

„Je to případ starý dvacet let. Něco jako vendeta mezi drogovými dealery. Nikdy se to nedostalo před soud.“

Mark se rozhlížel po autě a mumlal: „Zapomněl jsem čepici. Nechal jsem ji u babičky.“

„Mně to připadá, jako kdyby…“

„Mami?“

„Koupím ti novou.“

Policista mlel dál. „Týká se to…“

„Já nechci žádnou švédskou čepici.“

„Teď se nebudeme vracet, Marku.“

Telefon ztichl.

„Já poslouchám,“ řekla Lundová.

„Fakt?“ ujistil se Skov. „Figuroval v tom jeden dealer z Christianshavnu. Dostal nakládačku. Skoro ho zabili. Nikdy se nezjistilo, kdo to udělal. Theis Birk Larsen byl hlavním podezřelým. Vyslýchali ho.“

„Marku!“

Začal se hrabat pod sedadly a ještě cosi hledal.

„Já jsem zapomněl-“

„Mně je úplně fuk, co jsi zapomněl,“ vyštěkla. „Jedeme.“

„Brandy a pivo a cigarety,“ mumlala matka z druhé strany.

„Birk Larsen měl motiv,“ mluvil dál policista. „Ten dealer vyhrožoval, že prozradí něco, v čem byl on sám namočený. Chtěl nám to povědět.“

„O co šlo?“

„Nevím. Pak už mlčel. Zdá se, že měl z Birka Larsena vážně vítr. Ten chlap měl svoji pověst. Násilník. Prchlivá povaha. Počkejte. Teprve to čtu a tady pod tím je ještě jeden dokument.“

A pak… tak hlasitě, že ucukla s mobilem od ucha: „Prokrista!“

Mark pořád něco hledal a matka stále bědovala.

„Co tam je?“

Ticho.

„Co tam je?“

„Policajti se za měsíc vrátili, aby se zeptali, jestli ten dealer nezměnil názor. Požádala je o to tajná služba. Opravdu chtěli toho Birka Larsena dostat.“

„A?“

„A nic. Našli ho mrtvýho. Mám tady fotky. Ježíši…“

„Co je?“

„Tohle je horší než to předtím. Ten chlap vypadá jako kus masa.“

„Dobře,“ skočila mu do řeči. „Musíte to oznámit Meyerovi.“

„Meyer nemá čas.“

„Řekněte mu, ať mi hned zavolá.“

„Dobře. Mějte se.“

Garáž byla plná, ale smuteční hostina probíhala v poklidu. Žádné proslovy. Žádný zpěv. Jen stoly pokryté bílými ubrusy a květinami, skládací židle, prosté pohoštění.

Theis Birk Larsen procházel mezi hosty, pokyvoval hlavou a většinou mlčel. Pozoroval chlapce. Emil a Anton byli pořád zmatenější a pořád víc se nudili.

Pernille se pohybovala spěšně mezi stoly. Naslouchala a jen občas něco řekla. Nechávala tichý šum tolika hlasů, aby otupoval její rozbolavělou potlučenou mysl.

To už byl byznys. Lidé sem stáli přicházeli. Zákazníci. Neměli o ničem ani tušení.

Vagn Skarbak, se smutnýma očima, v černém svetru a černých džínách, je u dveří v přístavku všechny odchytával a věnoval se jim.

Káva a voda. Sendviče a koláč.

Birk Larsen chodil mezi stoly jako duch. Staral se o to, aby šálky byly stále plné a aby nikdo neměl prázdný talíř. Jako číšník, který nemá, o čem by mluvil.

Pak ho v kanceláři u horké stříbrné urny odchytil Skarbak.

„Theisi. Právě jsem měl jeden telefonát.“

„Dneska nic pracovního, Vagne. Dělám kafe.“

„Mluvil jsem právě s Jannikovou manželkou. Tou ženskou ze školy.“

Birk Larsen zavřel kohoutek a položil poloprázdný šálek na stůl.

Zamířil do stínu, dál od lidí tam venku.

„Teď není ta pravá chvíle-“

„Ne,“ trval na svém Skarbak. „Teď je ta chvíle.“

„Už jsem ti říkal. To může počkat.“

„Já něco mám.“

Birk Larsen se na něj podíval. Nevýrazný násilnický obličej, jak ho znal od dětství. Jenom víc vrásek. Vlasy ustupovaly. Stále trochu vyplašený. A jakoby přihlouplý.

„Už jsem ti říkal, Vagne. Teď dělám kafe.“

Skarbak na něj upřeně hleděl. Vzdorně. Snad i rozzlobeně.

„On je tady,“ řekl.

Birk Larsen zavrtěl hlavou, přejel si rukou po bradě, po tváři. Napadlo ho, proč se nemohl v takový den pořádně oholit.

„Kdo je tady?“ zeptal se.

„Ten člověk, co ho podezírají, že to udělal.“ Skarbakovy tmavé prohnané oči zářily. „On je tady.“

Jméno. Pronesené s divokou nechutí, kterou si Skarbak rezervoval pro cizince.

Birk Larsen se zadíval přes prosklené okno.

Místnost se začala vyprazdňovat. Pohřební hostina spěla ke konci. Birk Larsen po dlouhé chvíli vyšel z kanceláře a pomalými těžkopádnými kroky přešel celým prostorem. Snažil se přemýšlet o správných slovech, jež by měl pronést. O správné věci, kterou by měl udělat.

Pernille právě děkovala učiteli za věnec.

Rama, elegantní a pohledný v tmavém obleku. Působil tak příjemně, jak Birk Larsen věděl, že to on sám nikdy nedokáže. „Bylo to od školy. Od nás všech. Od studentů i zaměstnanců,“ řekl.

Muž se podíval na Birka Larsena. Něco očekával.

Slova.

„Potřebujeme kafe.“

Pernille se na něj upřeně podívala, uražena takovým nedostatkem taktu.

„Ty od mě chceš, abych šla vařit kávu?“

Pokývnutí hlavou.

Odešla.

Slova.

„Děkujeme vám za to, že jste nás uvítali ve svém domě,“ řekl učitel.

Birk Larsen se díval na stůl. Šálky. Sklenice. Talířky se zpola snědeným jídlem.

Zapálil si cigaretu.

„Pro její spolužáky to hodně znamená.“

Měl uhlazený příjemný hlas. S jen slabým nádech něčeho exotického. Ne jako většina z nich, kteří špatně vyslovovali. Imigranti. Cizinec.

„Pro mne to hodně znamená,“ řekl Rama a natáhl ruku, aby se dotkl jeho paže.

Cosi v očích Birka Larsena jej přimělo, aby ruku zastavil.

Parky a rekreace. Čisté technologie a pracovní místa v oblasti životního prostředí. Rozhovor se odvíjel dobře. Hartmann to věděl. A vědělo to i studio. Dokázal to odhadnout z tónu otázek a přikyvujících hlav ve tmě za kamerami.

A také podle toporných reakcí Poula Bremera.

„Všechny tyhle myšlenky se vám určitě líbí, pane primátore, nebo ne?“

Moderátorkou debaty byla žena. Hartmann se s ní už v minulosti setkal. Chytrá a atraktivní.

Přikývnutí šedivé autoritářské hlavy.

„Samozřejmě. Ale pojďme si promluvit o něčem jiném. O imigrantech. A zvlášť o těch lidech, co podle vás plní roli pozitivních vzorů.“

Podíval se do kamery a pak na Hartmanna.

„No vážně, Troelsi. Vždyť to je jenom takový trik.“

Hartmann ztuhl.

„Zkuste jim to říct v těch jejich ghettech.“

Žoviální smích.

„My stavíme pro lidi, kteří sem přicházejí většinou nezvaní, dobré dostupné bydlení. A zdá se nám, že ti lidé jsou nám vděční. A nemůžeme jim říkat, kde mají bydlet.“

V Hartmannovi začínal doutnat vztek.

„Ale můžete se pokusit vypořádat se s tou společenskou nerovností-“

„Pojďme zpátky k těm vašim pozitivním vzorům,“ skočil mu do řeči Bremer. „Zdá se, že vy jste jimi doslova fascinován. Tím svým vynálezem. K čemu jsou? Proč jsou tak důležití?“

„Společenská nerovnost-“

„Proč se má s imigranty zacházet jinak než s ostatními? Já nebudu tolerovat diskriminaci zaměřenou proti menšinám. Ale vy byste si přál, aby se menšinám přiznávala práva, která jsou nám ostatním odpírána. Lidem, kteří se tady narodili. Proč s nimi nejednat stejně jako s každým jiným?“

Troels Hartmann se zhluboka nadechl a upřeně si prohlížel muže na opačné straně stolu. Kolikrát už slyšel stejná, významně pronášená slova.

„O to tady ale vůbec nejde a vy to víte.“

„Ne, nevím,“ odtušil Bremer. „Poučte mě. O co tady jde?“

Hartmann se snažil najít správná slova. Bremer vycítil šanci.

„Zdá se, že právě teď nejste na ty své pozitivní vzory právě hrdý. Pročpak?“

Poul Bremer něco věděl. Bylo to napsáno v jeho úšklebku.

Hartmann sevřel pěsti. Jeho ústa se otevřela. Neřekl nic.

Ze tmy zaslechl tiše pronesený pokyn.

„Zabírejte ho. Kamera jedna.“

Celá politická kariéra se mohla v jediném okamžiku rozplynout. Jediným bezmyšlenkovitým činem. Jediným neopatrným slovem.

„Já na ně jsem velice hrdý.“

„Vážně?“ zeptal se Bremer laskavě.

„Tito lidé pracují zdarma, aby udělali z Kodaně lepší místo. My bychom jim měli poděkovat. A ne je přehlížet jako občany jakési třetí kategorie-“

„To je nádherné.“

„Nechte mě odpovědět!“

„Ne. Ne. To je vážně nádherné.“

Letmý pohled do kamery. Pak se Bremerův chladný pohled vrátil k muži na opačné straně stolu.

„Není ale pravda, že i někteří z těch vašich pozitivních vzorů jsou sami zločinci?“

„To je nesmysl-“

„Mluvme přece na rovinu. Jeden z nich je zapletený do případu vraždy.“

Moderátorka mu skočila do řeči.

„Do jakého případu vraždy?“

„Zeptejte se Troelse Hartmanna,“ odtušil Bremer. „On to ví.“

„Jedná se o nějakou současnou kauzu?“ zeptala se žena.

„Jak jsem říkal. Jde o vraždu. Ale…“ Bremer se zamračil, jako kdyby mu připadalo nechutné to všechno dál vysvětlovat. Cíle bylo dosaženo. Bomba byla svržena. „Hartmann je náměstek primátora pro školství. Zeptejte se ho.“

„Ne.“ Moderátorka se zatvářila dopáleně. „Tohle je nepřijatelné, Bremere. Pokud nechcete mluvit konkrétně, musíte toto téma opustit.“

„Nepřijatelné?“ Zvedl ruce. „Co je nepřijatelného na-“

„Nechte toho!“

Hartmannův hlas byl tak silný, že technik kousek od stolu si strhl sluchátka.

„Představme si, že máte pravdu. Řekněme, že by tomu tak bylo.“

„Ano,“ přisvědčil starý muž. „Řekněme.“

„No a co pak? Pokud jeden imigrant udělá chybu, říká to něco o všech přistěhovalcích? To je absurdní a vy to víte. Pokud by tomu tak bylo, pak musí platit, že co je pravda o jednom politikovi, je pravda o všech.“

„Vy se vyhýbáte podstatě-“

„Ne.“ Hartmann se už nestaral o to, jak by to mohlo působit. „Tihle lidé, ti, kteří vystupují jako pozitivní vzory, udělali za čtyři roky víc, než jste vy dokázal za celou dobu strávenou v úřadu. Aniž by je kdo platil, aniž by jim kdo poděkoval. Zatímco vy sám neděláte nic-“

„To není pravda-“

„To je pravda!“

Hartmann slyšel, jak se k němu z temného nitra studia vrací ozvěna jeho rozzuřeného hlasu.

Bremer se na židli uvolnil. Se založenýma rukama, arogantní a spokojený.

„Mám plány pro Kodaň,“ začal Hartmann.

„O tom ještě uslyšíme,“ skočil mu Bremer do řeči. „O tom ještě uslyšíme, a to hodně brzy.“

Kastrup. Patnáct minut do odletu. Jejich místa byla v polovině letadla. Mark u okna. Vibeke uprostřed. Lundová u uličky. S telefonem v ruce.

Volal Meyer.

„Slyšel jste to o Birkovi Larsenovi?“ ptala se, zatímco cpala tašku do skříňky na zavazadla u stropu.

„Ne. Ale našli jsme kolo tý holky. Co jste chtěla?“

„Jaké kolo?“

„Hlídka zastavila jednu holku na kole kvůli tomu, že jela bez světel. A ukázalo se, že to kolo patřilo Nanně.“

Přísně se tvářící letuška přišla k Lundové a nařídila ji, aby vypnula mobil.

„Ta holka říkala, že kolo ukradla venku u Kemalova domu. Jedeme pro něj. Kde jste?“

„V letadle.“

„Přeju hezký let.“

„Meyere. Sledujte Birka Larsena.“

Posadila se. Letuška byla vpředu v letadle, kde dělala kázání zase někomu dalšímu.

„Proč?“

„Přečtěte si ty staré protokoly, jak jsem vám říkala. Nedovolte mu, aby se přiblížil ke Kemalovi.“

Slyšela, jak si vytrhuje cigaretu.

„To mi říkáte teď. Ti dva spolu právě odjeli z pohřební hostiny.“

„Cože?“

„Poslal jsem někoho, aby sebral Kemala. Byl tam po pohřbu. A Birk Larsen mu mezitím nabídl, že ho odveze. Co se děje?“

„Dojel už Kemal domů?“

„Poslouchejte,“ Meyer začínal být naštvaný. „Birk Larsen nic neví. Kdyby věděl, tak proč by pouštěl Kemala k sobě? Proč-“

„Dojel domů?“ zopakovala předchozí otázku.

„Zdá se, že ne, neměl jsem na to ještě čas. A vy klidně odleťte.“

„Meyere!“

Spojení oněmělo.

Letuška byla zpátky a nařídila jí, aby si zapnula pás.

Stále ještě byli u odletové brány. Dveře otevřené. Ne na dlouho.

Lundová hmátla po telefonu.

„Už jsem vám to jednou říkala,“ peskovala ji žena. „Vypněte ten mobil a zapněte si pás. Startujeme.“

Lundová hleděla na číselník. Stiskla tlačítko na vypnutí. Všimla si, že se na ni Mark dívá. Matka taky. Pravděpodobně už nějakou chvíli.

Ozval se pilot. Pronášel obvyklé fráze.

Vítejte na palubě letu do Stockholmu. Za okamžik se přesuneme na ranvej. Počasí na trase je dobré. Očekáváme, že na místě přistaneme podle letového řádu…

Lundová myslela na Nannu a na učitele. Na Meyera a na Theise Birka Larsena.

Letuška měla ruce na dveřích. Hovořila s mužem venku v bráně. Chystala se dveře zavřít. Loučila se s ním.

„Posbírej naše zavazadla,“ pronesla Lundová a vyprostila se z bezpečnostního pásu.

„Cože?“ vyjekla matka.

Mark jen máchl rukou do vzduchu a zvolal: „Jóóó!“

Pak Lundová vykročila uličkou v letadle. V jedné ruce mávala policejním průkazem a ve druhé si držela u ucha telefon.

Theis Birk Larsen ujížděl se svojí dodávkou tmou na plný plyn. Učitel na sedadle spolujezdce mluvil.

O škole. O Nanně. O rodinách a dětech.

Velký muž za volantem nevnímal jeho slova.

Z Vesterbro do města. Kolem parlamentu a Nyhavnu.

Voda. Prázdná plocha kolem pevnosti Kastellet.

Dlouhé temné silnice byly najednou užší a opuštěné.

Učitel zmlkl.

Potom řekl: „Mám dojem, že jsme právě přejeli odbočku.“

Birk Larsen jel dál a dál do temné noci. Snažil se přemýšlet. Přál si, aby dokázal najít ta správná slova.

„Přesně tak,“ řekl a jel dál.

V taxíku cestou z letiště četla Lundová policejnímu dispečinku znovu údaje o hledaném vozu: červená dodávka s poznávací značkou UE 93 682, ze stěhovací firmy Birka Larsena. Pokyn pro všechny policisty zněl zastavit tento vůz a čekat na další rozkazy.

Vibeke seděla vzadu a plísnila Marka.

„Samozřejmě, že do Švédska pojedeš. Nemyslíš si náhodou, že nějaké přihlouplé triky tvojí matky to mohou zastavit, nebo snad ano?“

Když Lundová ukončila telefonát, pronesla Vibeke protáhlým tichým hlasem: „Chudák Bengt. Copak si asi musí ten hodný člověk myslet?“

„Bengt nemyslí jenom na sebe. Rozumí mi líp než ty.“

Matka jen rozmrzele odtušila: „To doufám. Kvůli tobě.“ Dlouhý, odsuzující pohled. „No tak! Neměla bys mu zavolat? A říct mu, že už nemá smysl, aby čekal na tom letišti?“

Lundová přikývla.

„Chystala jsem se. Díky.“

Svendsen byl už venku před domem, kde bydlel učitel, když se tam dostal Meyer. Kemal stále ještě nedorazil. Jeho žena neměla žádné zprávy. Theis Birk Larsen zmizel. Nezvedal telefon.

„Kde je Kemalovo auto?“

„V garáži.“

„Fajn. Projeďte znova trasu od domu Birka Larsena až sem.“

Detektiv se nasupil.

„To už jsme udělali.“

„Rozuměl jste, co jsem právě říkal? Znova!“

Svendsen se ani nepohnul.

„Měl bych nahlásil, že se Kemal pohřešuje?“

„Proč?“ zeptal se Meyer.

„Lundová mluvila se Skovem. Ještě než odjela. A říkala, že Birk Larsen je nebezpečný.“

Meyer si strčil do pusy žvýkačku, přistoupil k muži, rozhlédl se a rozkřičel se: „Lundová! Lundová!“

Pak pokrčil rameny. Podíval se na policistu a zeptal se: „Vidíte tady někde Lundovou?“

Muž se na něj podíval a nic neříkal.

„Odteďka se všechno dělá podle mě. Rozuměl jste? Lundová je pryč. Mezi skřítkama. A teď tam dojí krávy nebo něco na ten způsob.“

Rádio zaskřehotalo. Zpráva o dodávce Birka Larsena.

Meyer zavolal na centrálu. „Tady 80-15. Já jsem žádné pátrání nevyhlásil. Tak o co jde?“

„O pátrání požádala kriminální vicekomisařka Lundová.“

Meyer se pokusil o smích.

„Lundová je ve Švédsku. Tak si nedělejte srandu.“

„Lundová volala před pěti minutami a žádala o pátrání.“ Odmlka. „My si tady srandu neděláme.“

Pak na druhé straně zavěsili.

„Tady je Theis Birk Larsen. Nechte mi své jméno a telefonní číslo a já vám zavolám.“

Pernille zavěsila telefon ještě předtím, než vzkaz dozněl. Lundová naslouchala. Taxík odjel, aby odvezl Vibeke s Markem domů. Zůstala sama s manželkou Birka Larsena mezi špinavými talíři, špinavými hrnky, špinavými skleničkami a neuklizenými stoly po hostině na památku Nanny.

„A vy nemáte vůbec žádnou představu, kde je?“ zeptala se Lundová.

„Vezl Ramu domů.“

Pernille byla bledá, vyčerpaná. A zvědavá.

„Co je na tom tak důležitýho?“

„Stalo se něco ještě předtím, než odjeli? Mezi nimi dvěma?“

„Já jsem s tím učitelem mluvila. Theis přišel. Chtěl, abych udělala ještě nějakou kávu.“ Přejížděla pohledem po tom, co zbylo po hostině. Prázdnou garáž. „A tak jsem šla nějakou připravit. Pro hosty. O co tady jde?“

„Zdál se vám manžel rozzlobený nebo rozrušený. Nebo-?“

„Rozrušený?“

Pernille Birková Larsenová na ni zamračeně pohlédla. Silná žena, pomyslela si Lundová. V některých směrech jako manžel.

„Jak asi myslíte, že se Theis dneska cítí? Jak myslíte, že se cítím já? Rozhlídněte se tady. Koneckonců jste tady všude byla, nebo ne?“

„Pernille.“

„Všude.“

Ozval se zvuk z kanceláře. Zdálo se, že ten muž tam byl po celou dobu. Jeden ze zaměstnanců.

Znala jeho jméno. Prověřovali si ho. Drobné delikty. Právě tak jako Birk Larsen.

Vagn Skarbak.

„Váš manžel se možná chystá udělat nějakou hloupost,“ řekla a velice pozorně se dívala na ženu. „Je důležité, abych ho našla.“

„Proč? Co tak strašnýho by mohl udělat?“

Ze schodů se ozval dětský hlas. Jeden z chlapců. Volal ji.

„Syn mě potřebuje,“ řekla Pernille a odešla.

Lundová zamířila do kanceláře a ukázala muži služební průkaz.

„Vy jste jeho kamarád?“

Věnoval se jakýmsi papírům. Nepodíval se na ni.

„Ano.“

„Kam jel?“

Odpověděl bez rozmýšlení. „Nevím.“

Další papíry. Přišla k němu a vzala mu je z rukou.

„Poslouchejte mě. Je to důležité. Pokud jste jeho kamarád, měl byste mu pomoct. Kam jel?“

Měl stříbrný řetízek na krku a stárnoucí tvář mladíka. Lundová měla v minulosti co dělat s celými generacemi lidí jako on. Nijak moc peněz. A nijak moc vyhlídek. Věděla, co může očekávat.

„Nemám ponětí.“

Zvuk dveří. Někdo tam žvýkal, odkašlal si. Okamžitě poznala, kdo to je.

Lundová hovořila mobilem s dispečinkem, když se otočila tváří k Meyerovi.

„Potřebuji sledovat dva mobily. Theise Birka Larsena a Rahmana Al Kemala. Pošlu vám čísla.“

Podala telefon Meyerovi a kývla hlavou: postarejte se o to.

„Bože, za tohle mi zaplatíte, Lundová.“

„Nemáme čas. Vagne?“

Byl vzadu v koutě. Schovával se.

„Kde máte sklady?“

Meyer už mluvil do telefonu a posílal čísla.

„Vagne?“

Před skladištěm, severně od města, opuštěné doky ve Frihavnenu. Z nekonečné černé oblohy se snášel déšť jako slzy.

Červená dodávka pomaličku dojela na konec cesty. Betonový pruh. Chodník podél vody. Žádná auta. Žádná světla. Nikde ani známka života.

Theis Birk Larsen najel předními pneumatikami až na obrubník chodníku a zatáhl brzdu.

Seděli tak spolu už skoro celou hodinu, během níž projížděli městem. Pak na sever. Do pustiny. Sotva vyměnili nějaké slovo.

Teď vypnul motor. Přední reflektory. Mezi nimi svítilo už jen mdlé světlo nad zrcátkem.

Mobil v kapse obleku Birka Larsena se znovu rozezvonil. Vytáhl ho a aniž by ho zvedl, zamáčkl volání. Pak vrátil telefon do kapsy. Hleděl dopředu.

„Co se děje?“ zeptal se učitel. „Co…“

Birk Larsen se natáhl dolů. Otevřel dveře a vystoupil.

Natáhl na svou statnou postavu sako od smutečního obleku. Došel divokým větrem a mrazivým deštěm k okraji vody.

Otočil se a zadíval se na dodávku. Tmavá tvář za sklem. Znepokojená, šedivá v jediném světle.

Birk Larsen vytáhl z kapsy krabičku cigaret a snažil se jednu v lijáku zapálit. Zakrýval ji mohutnými rameny. Plamínek se rozhořel.

Troels Hartmann, sám ve své kanceláři, znovu sledoval jako přibitý zprávy. Byly chvíle, kdy žadonil, aby pronikl do události dne. Tentokrát ale ne. Ne takhle.

„Bitva o křeslo primátora nabrala na dramatičnosti, když Bremer obvinil jednoho z lidí, který figuruje v Hartmannově programu s pozitivními vzory, že je zapleten do případu vraždy.“

Vešla Rie Skovgaardová. Křikla standardní „bez komentáře“ na jednoho z reportérů, který žádal o rozhovor. Podala Hartmannovi list papíru.

„Centristi chtějí schůzku. Musela jsem to slíbit.“

Hartmann vypnul televizi. Skovgaardová zase odcházela.

„Co říkala policie?“ zeptal se.

Zastavila se ve dveřích.

„Nikomu se nemůžu dovolat. Troelsi?“

Nezdála se ani unavená. Vyrůstala v drsném světě bitev kodaňské politické scény, z níž se její otec již vymanil. Jí připadalo, jako by se to dělo naprosto přirozeně.

„Uvědomuješ si, že musíš suspendovat Kemala a vydat prohlášení. Jinak…“

„Dokud nebudu mít reakci policie, tak ne. Až budu mít důvod-“

„Ty to musíš udělat! Je důležité, abychom ukázali, že nemáme co skrývat. Tady jde o transparentnost.“

„Ne, tak to není. Tady jde o to, kdo se komu vzdá. Jde o to podvolit se diktátu. A ne o to, co je správné.“

Vstal z židle a našel sako. Cítil se klidný. Byl přesvědčen o tom, jak postupovat dál.

„Bremer měl důvod, aby to rozmázl.“

Opřela se o dveře a pohodila hlavou zleva doprava. Tmavé vlasy se pohnuly. Jak to říkal Morten? Že takhle vypadala Jackie Kennedyová na pohřbu.

„Měl ses držet přesně scénáře. Nezmiňovat se o pozitivních vzorech. Jen proto, že to Bremer nakousl, jsi ho nemusel k tomuhle tématu následovat.“

„Udělal jsem, co bylo správné.“

„Zpackal jsi to.“

„Tohle říká tvůj tatík?“

„Ne. To říkám já!“ odsekla. „Já chci, abys vyhrál. A ne abys zahodil jen tak zbůhdarma naše šance.“

„Čí šance, Rie? Moje? Tvoje? Nebo tvého otce?“

Zavrtěla hlavou a přimhouřila jasné pronikavé oči.

„Takhle to vnímáš?“

„Ptal jsem se-“

„Víš, možná pro tebe nejsem ten pravý poradce. O co jde? Když ignoruješ každou zatracenou věc, kterou řeknu?“

Bod zlomu.

„Možná nejsi,“ přisvědčil Hartmann.

„Tohle je prostě pravda, Troelsi. Ten učitel je vinen. A je jedno, jestli ho odsoudí nebo ne.“

„To si myslíš?“

„Jestli bude tohle tvrdit tisk. A oni budou.“

Vzal si z věšáku kabát.

„Promluv s policií. Pokud něco řeknou – pokud toho člověka zatknou. Pokud řeknou, že je vinen…“

„To je moc pozdě.“

„Pak budu jednat.“

Dívala se na něj, jak se chystá odejít.

„Kam jdeš?“ zeptala se Skovgaardová. „Troelsi? Kam?“

„Už lokalizovali ten mobil?“

Meyer neodpověděl. Stále ještě mluvil.

Lundová se probírala dokumenty na stěně a hledala místa, kde se nacházejí firemní skladiště. Skarbak ji beze slova nevlídně sledoval.

Četla je pro dispečink. Sklad v Sydhavnenu. Sklad ve Valby. Jeden sklad ve Frihavnenu bez adresy.

„Kde ve Frihavnenu?“ zeptala se Skarbaka.

„V tom jsem nikdy nebyl.“

V kanceláři byla skříň plná klíčů. Začala se jimi probírat.

„A co dílna? Mohl by být tam?“

„Už jsem vám říkal. Nevím ani ň.“

Meyer dotelefonoval.

„Máme stopu z jednoho mobilního vysílače. Kemal je ve Frihavnenu.“

Oblast přístavu. V noci se to tam moc nepoužívá. Dá se tam snadno schovat, pomyslela si Lundová.

„Je ve Frihavnenu,“ oznámila dispečinku. „Pošlete tam auto.“

Už nepršelo. Jen černá voda Oresundu. Kdesi v dálce bylo Švédsko. V kanálu se ve světle mihotaly vlny. Birk Larsen stál u břehu, v předních světlech dodávky. Zády k nim.

Zvuk. Otočil se. Učitel byl také venku. Neutíkal. Což by dokázal. Byl mladší a v lepší kondici. Dokázal by doběhnout až do města. Uniknout Birkovi Larsenovi a jeho dodávce.

Místo toho došel k vodě. Zahleděl se do vln.

„Je mi to líto…“

Nikdy se nezbaví přízvuku. Nikdy ze sebe nesetřesou, kým ve skutečnosti jsou.

„Moje žena na mě čeká.“

Slova. Kde jsou všechna ta slova?

„Je těhotná. Nechci, aby si dělala starosti. Možná bych jí měl zavolat a říct jí…“

Další cigareta v pěsti Birka Larsena. Sotva se jí dotkl. Ale teď ji zvedá ke rtům a vtahuje ostrý kouř do plic. Touží po tom, aby se odtamtud mohl rozšířit, aby mohl naplnit celé jeho tělo. Aby jej proměnil v nic. Aby byl neviditelný. Aby zmizel.

Slova.

Měla by být o ní. O nikom jiném. Všechna.

„Nanna byla denní snílek. Věděl jste to?“

Učitel zavrtěl hlavou.

„Prý to tak bývá u dětí, co se narodí obličejem nahoru. Zahledí se do očí matky, ale vidí tam něco jinýho. Oblohu.“

Tolik vzpomínek. Změť obrazů a zvuků. Dítě je dítě. Jeho život plyne jako řeka. Nikdy se nezastaví, nikdy nemá pevný tvar.

„Říkali jsme, že bude astronautka. Rodiče toho napovídají…“ Znovu potáhl z cigarety. „Člověk říká takový hlouposti. Dáváme hloupý sliby, a pak je nikdy nedodržíme.“

Učitel přikývl. Jako kdyby to věděl.

Birk Larsen hodil cigaretu do vody. Pokrčil rameny. Podíval se dozadu na dodávku.

„Ona chodila ráda do školy, že?“

„Hodně ráda.“

Podupával nohama ve vlhkém chladu.

„Mně to ve škole nešlo. Byl jsem průšvihář. Ale Nanna byla…“

Vzpomínky.

„Nanna byla jiná. Lepší než já.“

V učitelově tváři se mihl výraz, jaký učitelé ukazují, když hovoří s rodiči.

„Byla velice schopná studentka.“

„Schopná?“

„Usilovně pracovala.“

„A měla vás ráda, nebo ne?“

Vzpomínky. Pálily jako kyselina.

Muž mlčel.

„Vyprávěla nám o vašich hodinách.“

Birk Larsen k němu popošel.

„Lidi o vás mluví, učiteli.“

Potil se. To nebyl déšť.

„Co jste slyšel, není podstatné,“ zavrtěl hlavou. Nehýbal se. „Mohu vás ubezpečit. Nanna byla moje studentka. Já bych jí nikdy…“

Birk Larsen čekal.

„Nikdy byste co, učiteli?“

„Nikdy bych jí neublížil.“

Blíž. Měl sladký dech. To nebyla máta. Cosi exotického.

„Tak proč se o vás tak mluví?“

Rychle odpověděl: „Já nevím.“

Birk Larsen přikývl.

Čekal.

Dlouho. Pak učitel promluvil. Se stopou hněvu. „Já jsem se jí ani nedotkl. Nikdy bych to neudělal. To všechno je nedorozumění.“

„Nedorozu-“

„Já budu otec!“

Dva muži u nekonečných studených vod Oresundu.

Jeden zamířil k dodávce. Nastartoval motor. Podíval se na vysokou shrbenou postavu zachycenou v předních reflektorech u okraje vody.

Meyer čekal u telefonu a nikam se nechystal. Skarbak se mračil v koutě. Pernille Birková Larsenová už toho měla dost.

„Mám vás odtud vykopat?“ obořila se na ně. „Vy si sem přijdete na pohřeb mojí dcery. Já nevím, co si myslíte, ale…“

Chytré tvrdé oči se zadívaly na Lundovou.

„Theis nic neudělal.“

Skarbak se opřel o dveře kanceláře. Zapálil si cigaretu.

„Já myslím, že ano,“ řekla Lundová.

Meyer dotelefonoval.

„V přístavu nikdo není. Prohledali to tam všechno.“

„Ať zkusí další sklady.“

„Co udělal?“ dožadovala se Pernille vysvětlení. „Vy lidi-“

Ozval se nějaký zvuk. Lundová se ohlédla. Hlavou jí prolétla myšlenka na Meyerovu zbraň. Pořád ji nosil.

Stahovací dveře se zvedaly nahoru. Meyer stále ještě mluvil do telefonu.

Theis Birk Larsen vešel dovnitř. Temně černý oblek. Vyžehlená bílá košile. Černá vázanka.

Podíval se na ně. Nejprve na policisty. Pak na Skarbaka. Potom na Pernille.

„Kluci už spí?“ zeptal se.

Lundová z něj nedokázala spustit oči.

„Kde je Kemal?“

Veliká hlava Birka Larsena se převalila ze strany na stranu. V jeho přimhouřených mazaných očích bylo něco, co nedokázala dešifrovat, ať se snažila sebevíc.

„Myslím, že si vzal taxík.“

Lundová letmo pohlédla na Meyera. Ukázala na telefon.

Birk Larsen zamířil ke schodům. Manželka ho zastavila. „Kde jsi byl, Theisi?“ zeptala se. „Dvě hodiny?“

„Není tak pozdě,“ kývl směrem k bytu. „Rád bych jim ještě přečetl pohádku.“

„Počkejte. Počkejte!“ zavolala za ním Lundová.

Odešel. Pryč dohledu.

Meyer položil telefon.

„Kemal právě volal ženě. Je na cestě domů.“

Pernille Birková Larsenová se na ně oba dívala, potřásla hlavou, zaklela a ztěžka odešla. Zůstal tady jen Skarbak. Stříbrný řetízek na krku. Pohledem jim vzkázal, že mu můžou být ukradení. Jako puberťák.

„Odvolejte pátrání!“ vyštěkl Meyer do mobilu. „A co nejdřív přivezte Kemala na stanici.“

Strčil mobil do kapsy a následoval ji ven.

„Tak fajn,“ řekl Meyer. „Co mělo tohle všechno k čertu znamenat?“

Lundová volala do Švédska.

„Tady je Bengt Rosling. Právě teď se vám nemohu věnovat. Nechte mi své jméno a číslo. Zavolám vám.“

Co nejpříjemnější hlas a snaha, aby nezněl omluvně, protože se neomlouvala. Ne ve skutečnosti.

„Ahoj, to jsem já. Určitě máš plno práce s vítáním hostů.“

Všechno to říkala, zatímco si sundávala bundu a házela ji na židli v koutě kanceláře. Pohledem přelétla dokumenty na stole.

Na svém stole?

Na Meyerově?

Nevěděla. Bylo jí to jedno. Záleželo na dokumentech. Na ničem jiném.

„Moc bych si přála, abych tam mohla být, Bengte.“

Od odpoledne toho moc nepřibylo.

„Jde o to, že… že se v tomhle případu něco objevilo.“

Vešel Meyer.

„Opravdu se moc a moc omlouvám. Vyřiď všem, že je všechny…“

Posadila se ke stolu. Pořád měla pocit, jako by patřil jí. Pohledem hledala svá pera a papíry. Bylo to její místo

„Vyřiď jim…“

On už ale dal ty věci jinam. Její věci. Zachytila rozmrzelý pohled.

„Je to škoda. Ale…“

Meyer stál s rukama za zády u protější židle. Hleděl na ni s otevřenou pusou.

„Později ti zavolám. Ahoj.“

Odložila telefon. Znovu se přehrabovala papíry.

„Je připraven k výslechu?“ zeptala se Lundová.

„Tak se podívejte.“ Vypadal spíše užasle než naštvaně. „Tohle nemůžete dělat. Nevím, co si myslíte, ale…“

„Já myslím, že máte pravdu, Meyere.“

„Vážně?“ Rozzářil se. „No skvěle.“

„Nefunguje to. Takže jsem se rozhodla zůstat, dokud nebude případ vyřešený.“

„Cože?“

„Nemá smysl, abych lítala tam a zpátky mezi Kodaní a Švédskem. To by byl zmatek. A švédská policie říká…“

„Nechte toho, Lundová.“

S odstávajícíma ušima a jasnýma ublíženě hledícíma očima jí najednou Meyer připadal velice mladě.

„Teď už je to můj případ. Vy tady nejste. Tečka. Jsme hotoví. Ta holka u něj v pátek večer byla. Jakmile to přizná, obžaluju ho.“

Lundová se ještě naposledy podívala na dokumenty, dva zvedla a postavila se.

„No tak doufejme, že se přizná. Půjdeme?“

„To tedy ne.“

Meyer jí zastoupil cestu.

„Výslech povedu já.“

„Nenuťte mě, abych si promluvila s Buchardem, Meyere.“

Nasupil se.

„Budu hodnej. Můžete si tam sednout, jestli chcete.“

Kemal seděl u stolu. Černou kravatu si sundal. Vyčerpaný. Nervózní.

Meyer seděl po jeho levici. Lundová proti němu.

„Chcete kafe nebo čaj?“ zeptal se Meyer a hodil na stůl dokumenty.

Předvedl už všechny policejní hlasy. Výhružný. Chápavý. A teď neutrální a klidný.

Učitel si nalil sklenici vody. Lundová se k němu naklonila, potřásla mu rukou a řekla: „Zdravím.“

„Nejste zatčen,“ odříkával Meyer zpaměti. „Ale máte stejná práva jako osoba, která byla obviněná. Máte právo na právníka.“

„Já právníka nepotřebuji. Odpovím na všechny otázky.“

Učitel se podíval na Lundovou.

„Něco byste měli vědět.“

Dívali se na něj. Potil se. Snažil se posbírat odvahu, aby něco řekl. To se nestává často, pomyslela si Lundová.

„Minulý pátek jsem měl ve škole dozor na tom halloweenském večírku. Služba mi končila ve dvacet třicet. Jel jsem pak domů, abych tam vyzvedl manželku.“

Uvažovala, co se asi stalo v dodávce s Birkem Larsenem. A co by to mohlo způsobit.

„Přijeli jsme na naši chatu. Asi v devět třicet jsem si uvědomil, že jsme zapomněli vzít kávu. A tak jsem jel na benzinovou pumpu.“

Vymýšlíš si, pomyslela si. Teď si vymýšlíš.

„Na zpáteční cestě jsem si vzpomněl, že k nám má v sobotu přijít řemeslník. Zajel jsem zpátky do bytu, abych tam uklidil a nic mu nepřekáželo.“

Meyer si poposedl.

„Těsně po desáté někdo zazvonil. Byla to Nanna.“

Čekali.

„Chtěla mi vrátit nějaké knížky, které jsem jí půjčil. Zdržela se jenom dvě minuty.“

Meyer se opřel na židli. Dal si ruce za hlavu.

„To je všechno,“ řekl Kemal a dopil sklenici vody.

„Ona přišla vrátit knihy?“ zeptal se Meyer.

„Nějaké knížky ze školy?“ divila se Lundová.

„Ne. Moje vlastní knihy. Karen Blixonovou. Vypadala, jako by mi je chtěla dát právě tehdy. Nevím proč. Byl jsem překvapený.“ Pokrčil rameny. „Tak jsem si je prostě vzal.“

„V pátek v noci?“ zeptal se Meyer. „V deset hodin?“

„Pořád se sháněla po něčem na čtení.“ Na okamžik zavřel oči. „Vím, že jsem vám to měl říct hned.“

„Proč jste to neudělal?“ žádala Lundová vysvětlení.

Díval se na své ruce, ne na ně.

„Byl tady incident s jistou studentkou. Před několika lety. Lživé obvinění. Měl jsem strach, abyste si nemysleli-“

„Abychom si nemysleli co?“ zeptala se Lundová.

„Abyste si nemysleli, že jsem udržoval s Nannou nějaký poměr.“

Jeho tmavé oči se setkaly s jejíma.

„Nebylo to tak,“ řekl.

„To je všechno?“ zeptala se Lundová.

„To je všechno. To je všechno, co jsem vám musel říct.“

Hartmannův vůz objížděl už chvíli bary. On seděl vzadu. Telefon vypnutý, rádio také.

„Musí to být tady někde,“ řekl řidiči.

Vývěsní štít, který si pamatoval. I jméno.

„Tady! Tady!“

Byla to stará hospoda. Hlučná, našlapaná. Plná mužů, kteří si zaskočili ještě na dvě další piva. Láhve na stole. Oblaka cigaretového dýmu ve vzduchu.

Hartmann se prodíral tmavým výčepem. Konečně Mortena Webera našel. Nemyté kudrnaté vlasy, na opačném konci výčepu.

Kolem stolu sedělo šest mužů. Neúnavně pili a nemluvili.

Hartmann se před ně postavil a zvedl igelitovou tašku. Weber zahekal, vstal a došel k němu.

Inzulin byl doručen do kanceláře volebního štábu. Na místo, kde Weber jakoby i bydlel.

„Viděl jsem tě v televizi,“ řekl a vzal si tašku.

Ve sklenici, kterou držel v ruce, byla whisky. Hartmann to cítil. Poslední v dlouhé řadě, pomyslel si.

„Nemáš čas hrát si na doktora, Troelsi.“

„Rie si myslí, že jsi nemocný. Ona tě ale pořádně nezná. Ještě.“

Morten Weber se s kalným zrakem pokusil o úsměv.

„Mám povoleno jít se jednou měsíčně napít. Mám to ve smlouvě, nebo ne?“

„A proč teď?“

„Protože jsi na mě řval.“

„Koledoval sis o to.“

„Protože jsem potřeboval vypadnout na chvíli z toho mramorového vězení. Abych mohl přemýšlet, aniž bys na mě civěl ty nebo ona nebo nějaký zatracený patolízal. A kromě toho…“

Výraz, který se ve Weberově smutné vrásčité tváři objevil, Hartmann dosud neznal. Zatrpklost, uvědomil si.

„Ale na tom nezáleží, co? Ty už neposloucháš, co říkám. Ví ona o tom, že jsi tady? Ta tvoje nová druhá polovička?“

Hodil do sebe pití. Zamířil k prázdnému stolu a laskal sklenici v prstech. Hartmann se posadil na lavici proti němu.

„Toho učitele jsi ještě ani nesuspendoval, že?“ zeptal se Weber. „Podle toho, co jsem slyšel, jsi udělal správně. Co si ale myslí Kirsten Ellerová?“

Hartmann nic neříkal.

„Už ti dala kopačky, Troelsi? Nebo čeká do zítřka? A co radí Rie? Utíkat za ní? Škemrat? Dát jí, co chce? Hlavu toho učitele na talíři?“

„Já potřebuju, abyste vy dva spolupracovali.“

„Ale ne. Vážně? Jenom proto, že jsi mi donesl trochu inzulinu, se to všechno…“ Drmolil. Ale podle všeho mu to jasně myslelo. „Jenom tím se to nedá všechno do pořádku.“

Hartmann si natahoval kabát. Chystal se odejít.

„Snažil jsem se to napravit. Omlouvám se, pokud jsem mrhal tvým časem.“

„Chudáček Troels. Vždycky se snaží dělat správnou věc. Jenže naslouchá nesprávným lidem. Chudáček.“

„Potřebuju tě mít zítra v kanceláři. Potřebuju, abysis dal pauzu od těchhle tahů, dokud nebude po volbách. A abys vycházel s Rie.“

Weber přikývl.

„Jasně, to si umím představit. Teď jsi ve sračkách.“

Krátký opilecký smích.

„Ale víš, ono to teprve začalo, co? Všichni ti kariéristi, kteří zahlédli jiskřičku příležitosti. Ti všichni si pro tebe přijdou, Troelsi. Jakmile si budou myslet, že jsi je zklamal. Dávej si pozor na úředníky. A pozor na vlastní lidi. Třeba takový Bigum.“

Henrik Bigum, jedna z předních postav strany. Tvrdohlavý akademik z univerzity.

„Co je s Bigumem?“

„Nesnáší tě a dělat problémy má v povaze. On je ten, kdo mává dýkou. Samozřejmě si ale sežene někoho jiného, kdo udělá ten první pohyb. Nemáš představu…“

Ještě nikdy předtím neviděl ve tváři Mortena Webera tak ponurý vztek. On sám ale nebyl jeho terčem.

„Když zemřela tvoje žena, Troelsi…“ Weber udeřil pěstí do stolu. „Seděl jsi tady. A já jsem tady seděl taky. Pamatuješ si?“

Hartmann se ani nepohnul. Nic neřekl. Nechtěl na to myslet.

V pozadí vyhrával laciný hloupý popík. Hlučné hlasy. Muži prodírající se předehrou ke rvačce.

„Měl bys mi naslouchat, Troelsi. Zasloužím si to. Co jiného bych ještě měl?“

Poslední nenávistný pohled, a pak už se Weber zvedl od stolu a odklopýtal zpátky ke svým kumpánům.

Hartmann zmeškal hovor. Rie Skovgaardová. Zavolal jí.

„Našli kolo té dívky,“ řekla. „Bylo u bytu toho učitele v tu noc, kdy se ztratila.“

Hudba zesílila. Rvačka už byla jediné slovo, jediné šťouchnutí daleko.

„Už je to v médiích. A zítra na titulní stránce. Fotky tebe a Kemala. Jeho jméno jako podezřelého.“

Ticho.

„Troelsi,“ řekla. „Chystám návrh dokladů o suspendování. Během hodiny svolávám tiskovou konferenci. Potřebuju tě tady.“

Buchard vtrhl do kanceláře.

„Jak se mohlo dostat jméno podezřelého do televize? Lundová?“

„To není problém,“ skočil mu do řeči Meyer. Kývl k postavě ve výslechové místnosti za sklem. „Sedí tamhle. Máme ho.“

„Když mi volá policejní prezident, tak to problém je. Lundová je pryč na hodinu nebo dvě a podívejte se, co se děje.“

„To není Meyerova chyba,“ řekla.

„Co ten učitel řekl?“ chtěl Buchard vědět.

Meyer se ušklíbl.

„Nějakou pitomost o tom, že se s tou holkou setkal u sebe v bytě. Měla mu přinýst nějaký knihy.“

Buchardova vrásčitá tvář se zkrabatěla, jak ho odpověď vyvedla z míry.

„Knihy?“

Lundová poslouchala jen jedním uchem. Stále si procházela v počítači poslední dokumenty.

„Blbosti,“ řekl Meyer. „Že brousil podlahy a potřeboval všechno uklidit.“

„Rekonstruujou byt,“ upozornila Lundová. „Tohle je pravda.“

„Dejte mi na něj dvě hodiny, šéfe,“ žadonil Meyer. „Já to zjistím.“

Buchard se tvářil nepřesvědčeně.

„Stejně jako s těma klukama?“

„Vyslechnu ho jako svědka. Můžu-“

„On nám lže,“ pronesla Lundová. Oba zmlkli.

Buchard založil ruce na prsou a podíval se na ni.

„Lže,“ řekla ještě jednou.

„Prohledejte mu byt,“ nařídil Buchard. „Sklep, ten pozemek v Dragoru, všechno. Najděte odpadky z toho domu. Napíchněte mu telefon.“

Nezdálo se, že by Meyer byl součástí tohoto rozhovoru. Buchard se díval, jak si Lundová čmárá poznámky.

„Povězte Hartmannovi všechno, co děláte. A nepodělejte to zase s tím tiskem.“

Odcházel. Meyer řekl: „Když je řeč o tom, kdo co podělal, potřeboval bych s vámi mluvit v soukromí.“

„Zítra,“ odsekl Buchard. „Zrovna teď chci, abyste pracoval, a ne skučel.“

„Tak co uděláme s ním?“ zeptal se Meyer.

Buchard počkal, co řekne Lundová.

„Nařídíme mu, aby bydlel v domě manželky. Nebo v hotelu,“ řekla. „Musí se zdržovat mimo byt a mimo tu chatku. My to tam prohledáme. Potřebujeme jeho pas. A musíme ho nechat sledovat.“

Cosi v jejím nitru se dožadovalo její pozornosti, ale nedokázala odhadnout, co to je.

„On tvrdí, že v pátek používal svoje auto. Musíme najít spojnici mezi ním a tím Hartmannovým automobilem. On byl jedním z těch Hartmannových pozitivních vzorů, že?“

Tisková konference byla za patnáct minut. Skovgaardová předkládala postup.

„Suspendování je platné okamžitě. Připravila jsem papíry. Informovala jsem ministerstvo.“

Hartmann se podíval na dokumenty, které před něj položila.

„Musíš se od celé věci distancovat. Řekni, že lituješ chybného úsudku. A že podporuješ úsilí policie.“

Přelétl prohlášení. Omluvné, vypočítavé formulace.

„Když se budou ptát na program s pozitivními vzory, řekni, že to nemůžeš komentovat. Pokud někdo…“

Hartmann vstal od stolu a přecházel po místnosti. Ruce vražené hluboko v kapsách. Na modré košili skvrny od potu.

„Pokud jsi na očích veřejnosti a uděláš chybu, je důležité se okamžitě omluvit. Všechno hned uzavřít a jít dál. Ve skříni máš čisté oblečení. Potřebuješ je.“

Podíval se na nejnovější vydání novin, které měl na stole. Učitel Kemal třesoucí si s ním rukou během basketbalového zápasu. Oba dva se usmívali.

„Já to nechápu. Působil jako takový milý člověk. Nikdo o něm nedokázal říct jediné křivé slovo. Prohlížel jsem si některé z jeho materiálů. Píše se tam o jednom klukovi, dnes slušném a poctivém. Který by nebýt jeho skončil ve vězení.

První tři strany byly věnovány tomuto tématu.

„A tak jsem si s ním zahrál basketbal.“

Skovgaardová na něj hleděla unavenýma znepokojenýma očima.

„A během předchozího víkendu měl údajně znásilnit a zavraždit jednu ze svých studentek.“

Tvářila se, že ji celá tato konverzace hluboce nudí.

„Čekají na tebe, Troelsi. Musíme to vyřešit. To, jak teď vypadáš.“

„Ty si myslíš, že to udělal.“

„Já nevím a nestarám se o to. Starám se jenom o to, jak tě zachránit. Nikdy mě nenapadlo, že to bude tak těžký.“

Ozvalo se zaklepání na dveře.

Stála tam Lundová. Čekala.

„Co je?“ štěkla na ni Skovgaardová.

Vešla dovnitř. Stejný starý kabát. Stejný černobílý svetr. Stejný ohon. Dlouhé rovné hnědé vlasy stažené nepříliš elegantně na záda.

Vypadalo to, že tahle ženská se přicucla k jeho životu jako mořská přílipka.

„Hartmann říkal, že chce být informován,“ prohlásila Lundová se zmateným výrazem.

Pokrčení rameny. Zářivé oči se do něj zavrtávaly.

„Takže jsem tady.“

„Neměla jste být náhodou ve Švédsku?“ zeptal se Hartmann.

Usmála se.

„Pak. Kemal přiznává, že se s tou dívkou setkal ve svém bytě. Tvrdí, že od něj odešla, ale nikdo další ji od té doby neviděl. My-“

„Nabídněte nám stručnou verzi,“ skočila jí do řeči Skovgaardová. „Máme tiskovou konferenci.“

Další úsměv, tentokrát trochu jiný.

„Stručná verze. Mohl ji někde držet. Nevzneseme proti němu obvinění, dokud to u něj neprohledáme. Možná ani pak ne.“

„My tady čteme noviny,“ ucedila Skovgaardová. „To všechno už víme.“

„Potřebuji přehled jízd a najetých kilometrů od všech řidičů, kteří používali vaše automobily během posledních dvou let.“

„Na co?“

„Kemal musel použít automobil, ve kterém byla nalezena Nanna. Musí existovat nějaké spojení.“

Hartmann se zastavil.

„On s tím autem nejezdil.“

„Vaše záznamy to tvrdí,“ trvala na svém Lundová. „Lidé z programu pozitivních vzorů k nim mají přístup.“

„Ne k vozům používaným při volební kampani. Ty jsou fungl nové. Půjčené na několik týdnů. Rie?“

Dívala se na něj, se založenýma rukama. Snažila se nenechat se zatáhnout do tohoto hovoru.

„Rie!“

„Pro kampaň máme nová nablýskaná auta,“ potvrdila. „Zatímco lidé z našeho programu pozitivních vzorů dostávají kraksny, se kterými už nikdo jiný nechce jezdit.“

„Tak ale počkat, moment,“ ozval se znovu Hartmann. „Vy proti němu vznesete obvinění?“

„Jak jsem řekla. Pokud nalezneme další důkazy-“

„Jestli ale Kemal s tím autem nikdy předtím nejel, jak by mohl vůbec vědět, že bylo naše?“

„Snad…“ Lundová se zdála zmatená. Něco takového u ní dosud neviděl. „Možná… nevím.“

Hartmanna něco napadlo.

„Tahle auta jsme tehdy měli teprve dva týdny nebo tak nějak. Možná to vůbec neudělal. Za pět minut začíná tisková konference, kterou jsme kvůli tomuhle svolali. Tak co tam máme zatraceně vlastně říct?“

„Já neřídím vaše tiskové konference, Hartmanne.“

„Nebýt vás, nikdy bychom žádnou nepotřebovali! Spletli jste se už jednou. Kdo zaručí, že se nepletete i tentokrát? Vy si myslíte, že bych měl toho člověka suspendovat, když ani nemáte žádné důkazy?“

„Já potřebuji jen jistou spolupráci. Nechte mi mou práci. A já vás nechám dělat tu vaši.“

S těmi slovy odešla. Skovgaardová na něj upřeně hleděla. Slyšel, jak se ve vedlejší místnosti scházejí novináři.

Hartmann vytáhl nový oblek a čistou košili a začal se převlékat.

„Troelsi?“ oslovila ho Skovgaardová. „Neuvažuješ ani náhodou o tom, že bys z toho vycouval? Máme nachystané papíry na suspendování. Pro tvoje dobro-“

„Kemal to neudělal.“ Šklebil se, jak se snažil nasoukat do čistých šatů. „On to není.“

Theis stál u dřezu, širokými zády k ní. Otevřel si pivo. Pernille seděla u stolu, dívala se na něj a snažila se ho zatáhnout do hovoru.

„Podezřívají toho učitele,“ řekla. „Je to ve zprávách.“

Obrátil do sebe ještě trochu piva a zavřel oči.

„Kam jsi jel? Co jsi dělal tak dlouho?“

„Já nevím.“

Dopisy na stole. Účty. Upomínky.

„Zaskočím zítra do toho domu. Mám tam nějakou práci.“

Zamrkala.

„Do toho domu?“

„Musím tam něco opravit. Dům se nedá prodat, dokud to neudělám.“

Přešel k zásuvce, kterou nechával stále zamčenou. Klíčem schovaným tak, aby ho ona nemohla najít. Zvyk z minulosti. Měl víc takových míst.

Uvnitř byly papíry. Architektonické nákresy.

„Tohle byly plány. Promiň, měl jsem ti o tom říct.“

„On byl tady,“ zamumlala.

Představy nakreslené tužkou. Mrtvé sny.

„Mluvili jsme o Nanně.“

Rozložil další list, uhladil ho loktem.

„Poděkovala jsem mu za květiny v kostele.“

Přejel prstem po nákresu. Nic neříkal.

„Dotýkal se její rakve.“

Díval se na své prsty. Starý snubní prsten. Vrásky. Stopy po dřině.

„Já jsem se dotýkala jeho.“

Šustění papíru. Nic víc.

Pak rozvážným, prosebným tónem pronesla: „Proč se mnou nechceš mluvit?“

Jeho pohled se zvedl od nákresu s rozměry a úhly trámů.

„Není to jistý.“

„Ty si ale myslíš, že on to udělal. Viď?“

Dlouhý den. Nikdy se neuměl moc dobře oholit. Teď ale vypadal jako utrápený medvěd, který zabloudil z lesů.

„Necháme to na policajtech.“

Její ruce se rozlétly přes stůl a smetly z něj papíry s domem, který nikdy neuvidí.

„Na policajtech?“

Slzy v očích. Vztek ve tváři.

„Ano. Na policajtech.“

Bengt měl stále zapnutou hlasovou schránku. Vibeke seděla zase u šicího stroje a chystala další dokonalé šaty na další dokonalou svatbu.

Výraz v její tváři sděloval: Celou tu dobu jsem to věděla.

„Ahoj,“ řekla Lundová a hodila na nejbližší židli kabelku.

Matka vypnula šicí stroj a smotávala bílou rozevlátou látku. Postrčila si brýle na konec dlouhého ostrého nosu.

„Jestli chceš rodinu, Sarah, musíš pro to něco udělat.“

„Snažila jsem se dovolat Bengtovi. Nebere mi to. Zkoušela jsem to.“

„Já žasnu,“ řekla matka.

„To je kvůli tomu večírku. Neslyší telefon.“

Vibeke k ní přešla a posadila se vedle dcery. S nečekaným, takřka omluvným výrazem ve tváři.

„Já vím, že si myslíš, že jsem tvého otce, než umřel, vyhnala.“

„Ne.“

„Vím, že si to myslíš. Možná jsem pro tebe nebyla právě ten nejlepší příklad.“

„My jsme se s Bengtem nerozešli, mami.“

„Ne. Ale nikdy sis ho nepustila opravdu k tělu, že? Je jako my všichni ostatní. Mimo tvůj skutečný život.“

„To není pravda. Ty nás neznáš.“

Vibeke vzala ze stojanu zpola hotové šaty a kontrolovala švy.

„Já jenom chci, abys byla šťastná. Nechci, abys zůstala ve stáří sama.“

„Ty ale nejsi opuštěná, ne?“

Vibeke se zdála otázkou zaskočena.

„Já nemluvím o sobě.“

„Já nebudu sama. Necítila jsem se sama před Bengtem. Proč bych měla?“

Teď už byl v matčině tváři výraz, který Lundová poznávala. A dal se shrnout do jediného slova: přesně.

Lundová pustila televizi a sledovala titulky zpráv. Všechno se týkalo jediné události. Troels Hartmann na své tiskové konferenci prohlásil, že nesuspendoval učitele Kemala.

„Proč to proboha neudělal?“ zašeptala.

Hartmann jí z televizní obrazovky odpověděl.

„Rahman Al Kemal nebyl obviněn ani odsouzen. A já se nechci podílet na jeho likvidaci. Bremer na tom může odhodlaně trvat. Ať si to tedy on sám srovná se svým vlastním svědomím.“

Zvedl pravou ruku. Gesto všech politiků.

„Ale pouze pokud se objeví konkrétní důkaz, bude následovat suspendování.“

Předklonil se a s vážným výrazem pohlédl do kamery.

„Je úkolem policie, aby usvědčovala zločince. Nikoli politiků. My bychom se jim do toho neměli plést. Kromě toho, že nabídneme veškerou možnou pomoc, jaké jsme schopni. A to budu dělat. Děkuji vám.“

Lidé kolem se zvedali. Chrlili otázky. Lundová se dívala a v duchu zatoužila, aby zprávy nahrávala a mohla si znovu přehrát každé jeho slovo, sledovat každý pohyb hlasu, každičký výraz v Hartmannově tváři.

„Co když tu dívku zavraždil?“ vykřikl jeden reportér.

„Pokud vím,“ odtušil Hartmann, „je v této zemi člověk nevinný, dokud mu není prokázána vina. To je všechno.“

„To je všechno?“ zamumlala Lundová.

A tím to skončilo. Následovaly další zprávy. Střední východ. Ekonomika. Vypnula televizi. Uvědomila si, že pokoj je prázdný a že je v něm tma. Vibeke si odešla lehnout bez jediného slova.

Byla sama.

Neděle, 9. listopadu

Pošmourné ráno. Když Lundová dorazila do práce, dověděla se od šéfa noční směny poslední novinku. Bezpečnostní kamera na benzinové pumpě zachytila Kemala, jak si toho pátečního večera, kdy zmizela Nanna, kupoval dvacet minut před desátou kávu. Zhruba ve stejnou dobu přijal Kemal hovor z jedné samoobslužné prádelny. Nacházela se kousek od jeho bytu ve městě. Dvacet minut předtím, než ho navštívila Nanna.

V jeho bytě stále nenašli nic, co by se dalo použít proti němu. Pokud by ale byli schopni dokázat, že setkání s Nannou předem domluvil, vyvrátilo by to jeho verzi. Jeho lež.

Jediný další hovor z jeho mobilu byl telefonát řemeslníkovi, aby nechodil.

Lundová o tom uvažovala, když nahlédla do své kanceláře. Seděl tam Bengt.

Rychlý úsměv. Zavřela dveře, nalila trochu kávy z ploché láhve.

„Jak ses sem dostal?“ zeptala se Lundová.

„Jel jsem celou noc.“

Podala mu šálek. Stále přemýšlela o těch telefonátech. Co by Nanna dělala v prádelně? A proč by nepoužila svůj vlastní mobil?

„Jak dopadl ten večírek?“

„Dobře.“ Vypadal unavený a trochu pomačkaný z cesty. V jeho klidných šedivých očích zahlédla náznak zlosti. „V devět jsem poslal lidi domů.“

Na sobě měla černobílý svetr z Faerských ostrovů. Stejný jako včera. Kdyby věděla, že se Bengt objeví… Prohrábla si rukou neupravené vlasy a pomyslela si: stejně bych si ho vzala.

Přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena. Profesionální výraz. Velice vážný. Otcovský.

„Poslouchej, Sarah. Není to nic těžkého. Ty prostě vyjdeš z těchhle dveří, nasedneme do auta a pojedeme domů. Ještě ses ani neseznámila s těmi lidmi tam. A co tvoje rodina? Co Mark? Měl by už nastoupit do školy.“

Lundová přešla ke svému stolu a sáhla po složce.

„Chci, abysis přečetl tenhle případ. Tady je zpráva ze soudního. A tady mám, co jsme našli u toho kanálu-“

„Ne!“

Ještě nikdy od něj neslyšela nic, co by se tak moc podobalo zakřičení.

„Potřebuju tvou pomoc,“ pronesla klidně.

„Ty potřebuješ? A co my všichni ostatní?“

Neposlouchala.

„On ji vykoupal, ostříhal jí nehty. Co je to za člověka, že udělá něco takového? Pečlivě odstranil veškeré stopy. Anebo měl nějaký jiný důvod, který mě ještě nenapadl. Podívej se.“

Vzala několik snímků z márnice. Zranění. Podlitiny. Krev.

„Patolog si myslí, že ten člověk už nejspíš někdy předtím něco takového spáchal. Já ale nedokážu nic podobného najít.“

„Mě ta tvoje kauza nezajímá. Mě zajímáš ty.“

Ukázal na dveře.

„Auto je venku.“

Ozvalo se zaklepání. Vešel Meyer. Námořnické tričko, rozepnutá mikina. Vypadal veselejší a upravenější než obvykle.

„Jedu navštívit Birka Larsena,“ oznámil. „Ale vy nemusíte-“

„Hned tam budu.“

Popadla kabát.

Bengt Rosling byl pohledný muž. To ale nebyl ten důvod, proč se jí líbil. Milovala ho, jak je vyrovnaný, inteligentní a trpělivý.

„Prosím, zůstaň tady, Bengte.“ Přišla k němu a vzala ho za ruku. Usmála se a podívala se mu do očí. „Moc by to pro mě znamenalo.“

Váhal.

Zvedla složky a strčila mu je do ruky.

Pak ho rychle políbila a vyrazila ven za Meyerem.

Rie Skovgaardová procházela doklady od vozidel. Lidé z programu pozitivních vzorů tyto automobily nepoužívali.

„To je dobrá zpráva,“ řekl Hartmann.

„Potřebujeme nového manažera kampaně. Pokud se Morten nevrátí.“

„Nevrátí.“

„Já někoho najdu. A je tady Knud Padde. Chce s tebou mluvit. Sám. Je ve tvojí kanceláři.“

Padde byl předsedou poslaneckého klubu v městském zastupitelstvu. Ve stranické hierarchii tak zastával středně vysoké postavení. Byl vlivný. Důležitý, byť jen čas od času. Nudný.

„Nemohla bys-“

„Ne. Běž a promluv s ním.“

Odborový funkcionář. Padde se šoural jako medvěd, chodil v mizerném obleku, nosil velké brýle a divoce rozcuchané vlasy.

„Viděl jsi noviny?“ začal lamentovat, jakmile Hartmann vešel do kanceláře.

„Samozřejmě, že jsem je viděl.“

„Voliči jsou zneklidněni, Troelsi. Náš klub chce svolat jednání. Dnes. V jednu odpoledne.“

„Knude. Teď ne. Kirsten Ellerová tady bude za dvě minuty.“

„Proč jsi toho učitele nepostavil mimo službu? To vypadá, jako kdybys ho chtěl krýt.“

Hartmann se mu podíval do očí.

„Podle policie je ten učitel pravděpodobně nevinen.“

„V novinách se píše něco jiného.“

Padde si dnes počíná neobvykle odvážně, pomyslel si Hartmann.

„Nejsem si jistý, jestli tenhle tlak ustojíme, Troelsi.“

Hartmann si vzpomněl na rozhovor z předchozího večera s Weberem.

„Já si s tím poradím. Žádná schůzka v jednu není zapotřebí.“

„Ona ale bude. Už je to napevno,“ řekl Padde. „A ty bys tam měl být.“

„Nezmínila jste se, že to je cvokař,“ řekl Meyer.

Zase ho nechala řídit. Bránilo mu to, aby si cpal do pusy chipsy, sladkosti a párky v rohlíku. Aspoň po většinu času.

Lundová neodpověděla.

„Teda nic proti tomu, když člověk chodí se svým terapeutem.“

Povzdechla si.

„Je to kriminální psycholog.“

Meyer povytáhl obočí, jako kdyby tím chtěl říct: a záleží na tom?

„Je to nejchytřejší muž, jakého znám. Počítám i vás.“

„Seznámili jste se při práci, co?“

Ticho.

„Pletu se, když si myslím, že váš exmanžel byl taky polda?“

Ticho.

„Nejste jediná, kdo si umí proklepnout fakta o druhých lidech, Lundová.“

„Dávejte pozor na cestu,“ přikázala.

„Znáte někoho, kdo není u policie?“

„Samozřejmě, že znám. Bengt-“

„Je to kriminální psycholog.“

„Znám spoustu lidí.“

„Samozřejmě, že znáte. Požádal jsem Bucharda o schůzku. Kvůli nám dvěma.“

Podívala se na něj. Velké uši. Vypoulené oči. Strniště a ten příšerný sestřih.

Meyer si začal hvízdat. Pak zahnul za roh na ulici, kde bydlel Birk Larsen.

„Kde je váš manžel?“ zeptala se Lundová.

Pernille Birková Larsenová otírala kuchyňský stůl. Vypadalo to tam až příliš uklizeně. Jako kdyby se ta žena snažila vydrhnout vzpomínku na dítě, o něž přišli.

Deska stolu působila nezvykle. Pokrývaly ji přelakované fotografie a školní vysvědčení. Tváře a slova. Malá Nanna. Sama. V přepravce na červené tříkolce s drobným indickým chlapcem. Synové ještě jako batolata.

Znovu přejela přes stůl, na kterém už nebyla jediná skvrna.

„Pracuje i o víkendech.“

„Potřebujeme nějaké informace,“ řekla Lundová. „Musíme zjistit, jestli Nanna znala svého vraha nebo ne. Vadilo by vám…“

Nutkavý pohyb rukou po stole, z něhož už nebylo co smést, protože na něm nic nezbylo.

„Vadilo by vám, kdybyste si to dodělala později, prosím?“ zeptala se Lundová.

Pernille Birková Larsenová se na ni ani nepodívala. Dál leštila stůl.

Meyer obrátil oči v sloup.

„Mohlo by nám pomoct i něco, co třeba někdy řekla,“ pokračovala Lundová. „Nebo to, v jakou dobu nebývala doma. Cokoli. Dárky. Knížky, které si půjčovala.“

Pernille Birková Larsenová se přestala věnovat stolu. Opřela se o dlaně, předklonila se a na oba se zadívala.

„Věděli jste, že ten učitel je podezřelý. A nechali jste ho přijít na pohřeb. Nechali jste mě, abych ho přivítala ve svém domě.“

Meyer zavrtěl hlavou.

„Držel mě za ruku. A vy jste nic neřekli!“

Lundová pokrčila rameny. Vstala a rozhlédla se kolem.

„A teď si přijdete a chcete se na něco ptát!“ zakřičela na ně Pernille. „To je pozdě.“

Neřekli ani slovo.

„Co s ním uděláte?“

„Prohledáváme jeho byt,“ řekl Meyer. „Jakmile budeme něco vědět, zavolám vám.“

Zmatený výraz v ženiných inteligentních, zkoumavých očích. Tahle souvislost ji nikdy nenapadla.

„Nanna tam u něj byla?“

Žádná odpověď.

„Ona byla té noci u něj doma?“

Lundová zavrtěla hlavou. „Nemůžeme zacházet do podrobností,“ začala odpovídat.

„Ano,“ skočil jí Meyer do řeči. „Tu noc tam byla.“

Lundová zavřela oči. Pocítila vztek.

„Od té doby ji nikdo neviděl,“ dodal Meyer.

Stále ještě dusící vztek, Lundová pronesla: „To ale nic nedokazuje. Potřebujeme informace, které by ty dva spojily. Potřebujeme…“

Co? Ani ona si nebyla jistá.

„Potřebujeme motiv,“ řekla Lundová zpola sama pro sebe.

Pernille Birková Larsenová vzala hadr a znovu přetřela čistý stůl.

„Já vím jenom to, že Nanna ho měla ráda jako učitele.“ Mávla rukou ke dceřinu pokoji. „Běžte si tam. Poslužte si. Není tam nic, kam byste ještě nestrčili nos.“

Její pohled se do nich zabodl.

„Ale dejte mi pak vědět. Rozumíte mi?“

„Jasně,“ řekl Meyer.

Theis Birk Larsen a Vagn Skarbak vybírali pár nových trámů. Byli v garáži a nakládali je na dodávku. Měli zakázky, které bylo třeba vyřídit, ale dům v Humleby dostával přednost.

„Pomůžu ti s tou prací, Theisi,“ sliboval Skarbak. „Stačí, když řekneš, co chceš.“

Birk Larsen zvedl další kus dřeva na auto. Nic neříkal.

Skarbak se vyhnul trámu.

„Dobře tak, že ses ho nedotknul, když jsou tady všude fízlové.“ Zvedl několik prken a hodil je na dodávku. „Jak může taková opice dělat učitele? Svět se zcvoknul.“

Birk Larsen si sundal černou čepici a zadíval se na dřevo. Přenesl ještě pár dalších kusů.

„Víš co?“ Skarbak se rozhlédl kolem, jestli nikdo jiný neposlouchá. „Ten chlap skončil. Slibuju ti to. Poslouchej.“

Položil ruku na černou bundu Birka Larsena. Zastavil ho.

„My si počkáme,“ mluvil dál Skarbak. „Uděláme to jako tenkrát. Víme, jak na to.“

V kamenném obličeji Birka Larsena se náhle objevil zuřivý výraz. Popadl menšího muže za montérky a hodil jím o záď dodávky. Pak ho chytil za krk.

„Takhle už nikdy nemluv. Nikdy.“

Skarbak zůstal tiše stát. Vzdorovitě, skoro jako by mu chtěl odporovat.

„Theisi. To jsem já. Nevzpomínáš si?“

Koutkem oka zahlédl stín. Do jeho zorného pole vstoupil hubený, stroze se tvářící policista se zvonícím telefonem. Birk Larsen povolil sevření.

„Volá Meyer,“ řekl policista.

Byla s ním Lundová. Procházela se kolem jako vždycky. Všechno si prohlížela, jako kdyby to dokázala nahrávat těma svýma nemrkajícíma očima.

Birk Larsen naložil dodávku a zavřel dveře. Vagn se bez jediného zvuku vypařil. Talent, který měl už od doby, kdy byli oba ještě malí kluci z ulice.

Lundová došla k Birkovi Larsenovi.

„Jestli pro vás můžu něco udělat…“

„Vy víte, co můžete udělat,“ odsekl.

Kirsten dorazila s výrazem mírného vzteku v nezdravě bledé tváři.

„Ten člověk z programu pozitivních vzorů je hlavním podezřelým v případu vraždy.“

„Možná je nevinný.“

„Nesuspendovat ho je šílenství.“

„To může být váš názor, ale můj ne. Nedovolme, aby to zničilo naši dohodu.“

„Naši dohodu?“

Čekal. Rie Skovgaardová si prohlížela nehty.

„Slova na papíře,“ odfrkla Ellerová. „To je všechno. Nic víc.“

Na stole byla připravená káva a croissanty. Skoro nedotčené.

„Tím myslíte, že z toho chcete vycouvat?“

„Je to otázka důvěryhodnosti.“

„Je to otázka principu.“

„Vašich principů. Nikoli našich. Já s vámi nepůjdu ke dnu. Nechci nést odpovědnost. Nebudu-“

„Co mi teď vlastně,“ skočil jí do řeči, „CO mi vlastně říkáte?“

„Pokud nepřistoupíte k té suspendaci, budu se od vás já distancovat. My musíme-“

Zaklepání na dveře. Vešel Morten Weber. Vypadal, jako kdyby byl nakupovat. Elegantní nové sako, červený svetr, bílá košile.

Hartmann a Skovgaardová na něj zírali.

„Tady je dokument, o který jsi mě žádal, abych ho našel,“ řekl Weber a přistoupil k Hartmannovi s listem papíru v ruce.

Nikdo nepromluvil.

Weber se zeptal: „Ještě trochu kávy?“

Když nikdo neodpovídal, usmál se a odešel.

Hartmann se podíval na barevný vytištěný list. Byl to text z webové stránky Kirsten Ellerové.

„Co to má být, Troelsi?“

Pozorně si papír pročítal.

„Jak chcete,“ pokračovala. „Nebudu se s vámi ukazovat. Všechno, co jsme měli společně domluvené, se ruší. Včetně dnešního večera.“

Ellerová si urovnala papíry, vložila je i s perem do aktovky. Chystala se odejít.

„A co vaše důvěryhodnost?“

„Co tím myslíte?“

Hartmann jí podal přes stůl papír.

„Tady si připisujete zásluhy za můj program pozitivních vzorů. Je to tady. Na vaší domovské stránce.“

Chňapla po papíru. Začetla se do něj.

„Naše společná iniciativa se vám zalíbila natolik, že jste o ní psala.“ Hartmann se na židli opřel, dal si ruce za hlavu. „Rád se s vámi o zásluhy podělím, Kirsten. Problém je ale v tom, že pokud se má dělit vina, o tu se taky musíte podělit.“

Předklonil se, usmál se na ni a dodal. „Takový je význam slova zodpovědnost.“

„Tohle je vydírání.“

„Ne, to není. To jsou vaše webové stránky, ne moje. Vaše odpovědnost. Tady jde o to, co je veřejně zaznamenáno. Vyšplouchněte mě a budete v tom lítat se mnou. Ale-“

„Děkuji za kávu,“ zavrčela Ellerová.

„Bylo mi potěšením. Uvidíme se večer. Podle naší dohody.“

Dívali se za ní, jak odchází do hlavní kanceláře.

„Tohle se jí nelíbilo,“ prohodila Skovgaardová.

„Mně je fuk, jestli se jí to líbilo nebo ne. Nenechám si ale kázat o zodpovědnosti od nějaké patolízalky, která vleze do postele s každým, kdo ji tam vezme.“

Morten Weber byl u svého stolu. Hartmann k němu došel. Weber nespouštěl oči z monitoru počítače.

„Myslel jsem, že jsi nás opustil.“

Weber si prohlížel složku s došlými e-maily.

„Sám jsem se nudil.“

Hartmann před něj položil list s webovou stránkou Ellerové.

„Jak jsi to věděl?“

Weber se na něj podíval, jako kdyby to bylo naprosto jasné.

„Kdybych řídil její kampaň, tak bych si ty zásluhy přivlastnil taky. Občas musíš uvažovat jako jiní lidé. Pomáhá to.“

„Jsem ráda, že jsi zpátky, Mortene,“ řekla Skovgaardová.

Zasmál se a podíval se na ni.

„Já taky.“

Kemalův byt v Osterbro. Technici z kriminálky už prohlédli každou píď ve všech místnostech. Našli jen dva otisky Nanny Birkové Larsenové u vstupních dveřích.

Meyer chtěl víc.

„Podívejte se,“ snažil se vzdorovat šéf techniků. „Udělali jsme úplně všechno. Víc toho tady není.“

Lundová si pročítala předběžnou zprávu.

„A co ty boty?“ dožadoval se vysvětlení Meyer.

„Analyzovali jsme bláto. Není z místa činu.“

„A ten éter? Kdo k čertu skladuje něco takovýho doma?“

„Lidi, co mají takovýhle vrtulníky.“

Jeden z členů týmu vytáhl model vrtulníku.

„Klukovská hračka,“ dodal technik. „Líbí se mu. Tyhle věci létají na směs benzinu, parafinu a éteru.“

„A co sousedi?“ zeptala se Lundová. „Co říkají ti?“

„Ve druhém patře tady měli nějaký večírek. Jeden nájemník ho viděl, jak vynáší o půl druhé ráno smetí. To je všechno.“

Lundová se na něj zadívala. Muž znejistěl.

„Odpadky? O půl druhé ráno?“

„Tak to říkal.“

O dvacet minut později dorazil Kemal na rekonstrukci. Nevypadal jako člověk, který čeká, že bude zatčen. Elegantní sako, šedý šál. Dokonce i v neděli působil jako učitel.

„Tvrdíte tedy, že nešla ani dál?“ zeptala se Lundová. „Tak to říkáte?“

„Pustil jsem ji bzučákem dovnitř do domu. Zazvonila na mě.“

„A pak?“

„Cítila se provinile kvůli nějakým knížkám, které jsem jí půjčil.“

„Dál jste nešli?“

„Ne. Bavili jsme se tady. Ve dveřích.“

„Tak proč jsou její otisky na té fotce v obývacím pokoji?“

„Chystal jsem se brousit podlahu. Všechny věci jsem proto nanosil sem. Byla to fotka třídy. Dívala se na ni, než odešla.“

„Proč?“

„Nevím. Z nějakého důvodu si ji chtěla prohlédnout.“

„A pak?“

„Pak odešla.“

„Viděl jste ji vycházet z domu?“

„Ne. Jenom jsem zavřel dveře. Tady je to bezpečné. Nebyl důvod.“ Zmlkl. „Myslel jsem, že je to tady bezpečné.“

„Proč jste odvolal toho podlaháře?“ zeptal se Meyer.

„Bylo by to moc drahé. Myslel jsem, že to udělám sám.“

„Takže jste tomu člověku telefonoval? O půl druhý ráno?“

„Měl záznamník. Proč ne?“

Lundová si prohlížela dveře. Vešla dovnitř a pak se zase vrátila ven.

„Chvíli předtím, než dorazila Nanna, jste přijal nějaký hovor.“

Mužovy tmavé oči těkaly z jednoho na druhého.

„Byl to omyl. Zazvonilo to, když jsem byl na benzince.“

Meyer se podivil: „Cože? Vy jste se bavil devadesát vteřin s někým, kdo si spletl číslo?“

„Ano…“ Oba policisté ho sledovali, jak se snaží. „Chtěl mluvit s člověkem, který měl tohle číslo přede mnou.“

„Ten člověk volal z prádelny hned za rohem. To je zajímavá shoda okolností, co?“

„Nevím.“

Lundová se zeptala: „Vynášel jste nějaké odpadky?“

„V sobotu,“ přisvědčil.

„V sobotu o půl druhé ráno. Co bylo v tom černém pytli?“

„Starý koberec.“

„Koberec?“

„Hodil jsem ho do kontejneru cestou na chatu.“

Ticho.

„Jestli je to všechno…“

Ticho.

„Moje žena se brzy vrátí. Byl bych rád, kdybyste do té doby odešli.“

„Nikam nám neutečte,“ upozornil ho Meyer.

Na velitelství si Buchard poslechl jejich hlášení.

„Takže vy nemáte ani jednu mizernou věc?“

„Kemal lže,“ trvala na svém Lundová.

„V bytě jste nic nenašli.“

„Všechno uklidil. Vzal ji někam jinam.“

Šéf přecházel po kanceláři jako rozzuřený pes.

„Kam? Všechno jste prověřili. Byt, auto, sklep, chatu, ten mládežnický klub-“

„Pokud se, šéfe, cítíte pod tlakem kvůli kampani Troelse Hartmanna,“ skočila mu do řeči Lundová, „stačí to říct. Jen slušně.“

Buchard vypadal, že exploduje.

„Nějací politici jsou mi ukradení. Vy tady ale nemáte nic, co by z toho chlapa dělalo sexuálního násilníka a vraha.“

„Kemal lže,“ opakovala znovu Lundová. „Musí mít nějaké místo-“

„Tak ho najděte!“ rozkázal Buchard.

Kemalova manželka přecházela po bytě a prohlížela si stěny pokryté načervenalým práškem na snímání otisků prstů. Všude byly značky.

Stál v předsíni. Nešel za ní, když procházela po bytě. Rozsvěcovala v jednotlivých místnostech, držela se za velké břicho a tvářila se rozzlobeně a zmateně současně.

„Co tady hledali?“

Ticho.

„Co si myslí, že jsi jí udělal?“

„Brzo zjistí, že se pletou.“

„Nechápu, proč jsi jim to nepověděl dřív.“

Opřel se o stěnu. Nedíval se jí do očí.

„Nechtěl jsem tě zneklidňovat.“

Objal svou ženu a nepouštěl ji, ani když se ona snažila z objetí vymanit.

„Říkal jsem ti už, že mě to mrzí. Nedokážu ale vzít zpátky, co se už stalo. My-“

Odtáhla se. Stále ještě rozlícená. Zazvonil mu telefon.

„Tady Rama.“

Odešel. Ven z obývacího pokoje s čerstvě zbroušenou podlahou. S holými parketami a značkami, které všude kolem nechali technici od policie.

Nesnášela, když mluvil arabsky, jazykem, kterému pořád ještě ani nezačínala rozumět.

A taky nesnášela, když se rozčílil. Což se stávalo velice zřídka. Byl to mírný, slušný muž. Ale když ho teď poslouchala – jeho hlas stoupající ve vzteku do výšky a hovořící cizí řečí –, uvažovala, jak moc ho opravdu miluje. A kolik je toho pro ni v jeho životě dosud skrytého.

Odposlech Kemalova telefonu zachytil hlasitou a rozčilenou výměnu názorů. O čtyřicet minut později seděla žena v krémovém čádoru u počítače a poslouchala nahrávku rozhovoru.

Policejní překladatelka. Přepsala originál a podívala se na něj.

„Co říkali?“ zeptal se Meyer.

„Mlč. Nechoď na policii, nebo toho budeš litovat po zbytek života.“

„Lokalizovali jste to?“ zeptala se Lundová.

„Pevná linka. Někde na severozápadě.“

Znovu si poslechli nahrávku. V pozadí se ozýval jakýsi zvuk. Pak dlouhý výkřik. Znovu to přehrál, zpomalil, ale se stejnou kvalitou. Plná hlasitost.

Překladatelka naslouchala a pokývala hlavou.

„To je iša,“ řekla pak. „Večerní modlitba.“

Meyer něco dělal na počítači.

„Ten telefon patří Mustafovi Akkadovi. Žádné policejní záznamy. Má malou firmu. Pronájem zamykatelných garáží kousek od nádraží Norreport.“

„Řekněte Svendsenovi, aby sem Akkada přivezl,“ rozhodla Lundová, zatímco si šla pro bundu.

*

Garáže byly pod nadjezdem. Špinavé opuštěné místo. Kovové dveře pokrývala graffiti. Na cestě se válely odpadky. Stružky na odvádění vody byly zanesené.

Jansen stál venku. Na velkých nohou měl modré plastové návleky. Zrzavé vlasy mokré od deště. Tým tří techniků se věnoval vratům.

„Jenom jedna garáž není pronajatá,“ vysvětloval Jansen. „Mysleli jsme, že bychom začali u ní.“

Natáhli si také rukavice a modré návleky na boty. Pak technici odstranili z vrat visací zámky a dveře odsunuli.

Meyer vešel dovnitř jako první. Lundová druhá. Baterky vysoko ve zdvižených rukou.

V bloudících kuželech světla se zdálo, že tohle místo není nic jiného než skladiště haraburdí. Stoly, zpola rozebrané motory, regály, stany, rybářské pruty, nábytek…

Lundová prošla dozadu. Po obou stranách byly opřené zarámované obrazy, několik modelů lodí a sádrových soch.

U zadní stěny rovnoběžné s ulicí uviděli několik velkých pláten. Laciné malby, jaké se používají na výzdobu v restauracích. Byly uskladněny zvláštním způsobem. Opíraly se o sebe, po dvou na sobě, v úhlu zhruba třiceti stupňů proti cihlové zdi.

Lundová se rozhlížela a uvažovala.

Přišla blíž a odendala čtyři rámy stranou. Za nimi byly dveře.

Rukama v rukavicích sáhla po klice. Bylo odemčeno. Daly se snadno otevřít. Lundová zůstala na okamžik stát na prahu, pozorně si prohlížela prostor za nimi. Hledala postavu, která by se mohla snažit schovávat ve tmě.

Tahle komůrka byla menší. A také uspořádanější. Dvě kovové židle vedle sebe. Na sedácích nic nebylo, jako kdyby je někdo nedávno používal. Vedle nich stála lampa. Šňůra vedla k zásuvce v rohu.

Lundová přejela ještě jednou baterkou po zdech a pak vstoupila dovnitř. Kužel světla sklopila k podlaze.

Ležela tam stará zašpiněná dvojitá matrace. Na ní, vedle popelníku, se válel zmuchlaný modrooranžový spací pytel.

Šla blíž. Vedle provizorního lůžka uviděla dětského medvídka. Dřepla si a začala se rozhlížet pozorněji.

„Lundová?“

Meyer vešel dovnitř. Skoro si toho nevšimla.

„Lundová?“

Podívala se. Našel žlutou dívčí bundičku se zipem. Vpředu byla skvrna od krve.

Stará, tmavá a velká.

Žlutá, pomyslela si. Něco takového by mohla nosit studentka. Bunda působila až dětsky.

Jedna hodina. Hartmann sledoval členy stranického výboru scházející se v zasedací místnosti.

„Supi už krouží, Troelsi,“ prohodil Weber. „Kryj si záda.“

„Něco od policie?“ zeptal se Hartmann.

„Vůbec nic.“

„Tak to pojďme vyřídit.“

Když vstoupil, byli přítomní rozptýleni po místnosti a debatovali ve skupinkách.

Frakce a kliky. Každá strana je má.

Dvě ženy, zbytek samí muži. Většinou ve středním věku. V oblecích. Dlouholetí straničtí tahouni.

„Toto jednání bylo svoláno hodně narychlo,“ ujal se slova Hartmann, který si sedal do čela stolu. „Takže to vezměme stručně.“

Knud Padde si nervózně prohrábl kudrnaté vlasy, přelétl pohledem všechny u stolu a řekl: „Bylo to narychlo, Troelsi. Na druhé straně… Situace s tiskem. S pozorností, která je nám věnována…“

„Dobře, Knude. Mohli bychom jít k tomu, o co jde, prosím?“

„Jde o tebe.“

Předpověď Mortena Webera byla přesná. Jako vždy. Slovo si vzal Henrik Bigum. Štíhlý, zamračený univerzitní profesor ekonomie. Holohlavý, s přísnými asketickými rysy ve tváři hodné kárajícího kněze. Bigum už několikrát navrhoval sám sebe za kandidáta pro volby do městské rady a parlamentu. Nikdy se však nedostal do užšího výběru. Inteligentní člověk oddaný straně, ale sarkastický v soukromí a se sklonem k intrikaření.

„Henriku. Opravdu rád tě slyším.“

V místnosti zavládlo napjaté ticho.

Hartmann odložil pero a poposedl si na židli o trochu dozadu.

„Tak dobře. Poslechněme si, o co jde.“

„Všichni tě máme velice rádi,“ pokračoval Bigum, jako by pronášel rozsudek smrti. „Oceňujeme práci, kterou jsi vykonal.“

„Já v tom slyším nějaké ale, Henriku.“

„Ale v poslední době jsou zpochybňovány tvoje soudy a tvoje poctivost.“

„Blbost. Kým jako? Tebou?“

„Tím, co se děje. Důkazy naznačují, že ten učitel to udělal. Když ho neodvoláš, vyvolává to dojem, že sice mluvíš o ochraně nevinného, jenže ve skutečnosti tím kryješ jen sám sebe.“

Morten Weber se zeptal: „Kde máte tuhle věc v programu dnešního jednání?“

„Teď se neřídíme žádným programem. A za druhé: Kemalovy materiály nebyly hned na začátku předány policii.“

Bigum se rozhlédl po lidech kolem stolu. Mluvil teď ke shromážděným, ne ke Troelsi Hartmannovi.

„Proč ne? Má Troels něco, co chce skrývat? Za třetí: z tvojí kanceláře unikly důvěrné informace. Velice důvěrné informace. Dostaly se k lidem, kteří nám mohou uškodit. Ztrácíme hlasy. Ztrácíme důvěryhodnost. Naše podpora v parlamentu se tříští a slábne. Vyvolává snad tohle dojem, že máš situaci v rukou, Troelsi? Pro mě ne. Pro nikoho ne.“

Hartmann na něj hleděl přes leklý stůl. Pak se zasmál a zeptal se: „Je to všechno?“

„Co tím chceš říct?“

„Nečekám od tebe, že budeš stejně dobrý řezník jako Poul Bremer, Henriku. Ale vážně, kvůli tomu jsi dneska opustil svoje studenty?“

„Není to snad pravda? Všechno? O tom materiálu? O policii? O úniku informací?“

„Není. Všechno, co jsi říkal, bylo vytržené z kontextu. Těmto problémům se věnujeme. Nemusíš si dělat starosti-“

„Pokud Troels nestáhne svou kandidaturu sám,“ přerušil ho Bigum, „navrhuji, aby bylo svoláno jednání, na kterém se bude hlasovat o jeho důvěře.“

„To myslíš vážně?“ zeptal se Hartmann.

„Ano.“

„A kdo by měl stanout na mém místě?“ Hartmann se na něj upřeně zahleděl a čekal na odpověď. „Máš nějaký návrh? Zajímá mě-“

„O tom budeme jednat, až taková potřeba nastane. Ty ničíš všechno, pro co jsme tady pracovali-“

„O tom nerozhodujete vy, Henriku!“ vykřikl osamocený ženský hlas. „To není na vás.“

Elisabet Hedegaardová, učitelka z mateřské školy v Osterbro.

Bigum chvíli počkal, než odpověděl. Bylo to oportunistické bodnutí dýkou do zad. Vycházející z naděje, že nadešla vhodná chvíle.

„Máme to ve stanovách,“ pronesl. „Knude?“

„Podle stanov,“ promluvil Padde a vytáhl z kapsy výtisk, „má právo rozhodnout většina hlasů.“

„Ale co členové strany?“ zeptala se Hedegaardová. „Troelse si v první řadě vybrali oni. Oni se musí vyjádřit.“

Jeden starší muž, kterého Hartmann sotva znal, na ni vyštěkl: „My tady hledáme řešení problému. Někteří z nás pracují pro stranu déle než jen od včerejška.“

Hartmann si poposedl o kousek dozadu a mlčel.

„Hlasovat mají členové strany,“ trvala na svém žena. „Co navrhujete vy, situaci ještě zhorší.“

„Ono to může být ještě horší?“ zeptal se Bigum. „Máme tady kandidáta na primátora, který je zapletený do vyšetřování vraždy. S úniky informací z jeho kanceláře. S řadou vysoce pochybných rozhodnutí-“

„Členové strany,“ začala znovu Hedegaardová.

„Členové strany rozhodují o tom, jestli je Troels vhodným kandidátem na radního,“ skočil jí do řeči Padde. „Je ale na nás, abychom řekli, kdo má vést kampaň.“

„Já navrhuji…,“ začal Henrik Bigum.

Theis a Pernille Birkovi Larsenovi dorazili na policii těsně po druhé hodině. Lundová vytáhla fotografie části věcí nalezených v garáži. Meyer stál za ní a pozorně vše sledoval.

„Potřebuji, abyste mi řekli, jestli něco z toho poznáváte,“ řekla.

Khaki batoh.

Nic.

Červený zápisník s výrazným motivem listu na obalu a fix.

„Ne,“ řekla matka.

Matrace s medvídkem a modrým spacákem.

Theis Birk Larsen se zahleděl na obě věci.

Lundová se podívala na něj a pak na fotografii. Vedle matrace byl šálek naplněný do poloviny pomerančovým džusem. Na talíři nesnědená sušenka. Miska se zbytky něčeho, co vypadalo jako kari. Popelník s několika zamáčknutými cigaretami.

„Nanna nikdy nekouřila,“ řekl. „Vždycky mě kvůli tomu sekýrovala.“

Lundová přešla k detailním snímkům medvídka a kroužku s klíči. Dva klíče a plastikový přívěšek ve tvaru jetelového lístku a květin.

„Její klíče jste našli, ne?“ zeptala se Pernille.

„Mysleli jsme, že mohla existovat ještě druhá sada.“

„Nic z toho jsem nikdy neviděla.“

Pak žlutá bunda se skvrnou od krve a logem výrobce.

Pernille Birková Larsenová doširoka otevřela oči a nespouštěla je ze snímku.

„Myslím, že něco takového měla,“ řekla. Stále hleděla na žlutou látku a krvavou skvrnu na levé straně, kousek od zipu dole u pasu.

„Jste si jistá?“ zeptala se Lundová rychle. „Jste si naprosto jistá?“

„Takovou, jako je tahle,“ řekla Pernille a kývala hlavou.

„Děkuji.“

Lundová uklidila fotografie.

„Kde je teď?“ zeptal se Birk Larsen. „Ten učitel?“

„Tady u nás,“ řekla Lundová. „Bude zadržen, dokud nebudeme se vším hotoví.“

Birk Larsen vstal. Černá bunda, červená kombinéza.

„Co víte?“ nedala se odbýt Pernille.

„Nemůžeme zacházet do podrobností-,“ začal Meyer.

„Já jsem matka!“ vykřikla žena. „Mám právo-“

„Nemůžeme zacházet do-“

Lundová ho přerušila.

„Podle všeho šla Nanna ze školního večírku k němu do bytu. Možná udržovali nějaký vztah. Nejsme si jistí. Pak ji někdo někam odvezl. Možná na tohle místo. A pak do toho lesa.“

Meyer za ní nesrozumitelně bručel.

„Děkujeme,“ řekl Birk Larsen.

„Děkujeme,“ zopakovala jeho žena.

To bylo všechno. Odešli. Meyer seděl v koutě kanceláře a kouřil.

Po chvíli promluvil. „Lundová?“

Znovu si prohlížela fotografie. Získali potenciální důkaz v podobě jednoho kusu oblečení. Což byla nejpoužitelnější informace, kterou měli v rukou.

„Lundová?“

Podívala se mu do očí. Dvoudenní strniště. Velké uši. Skelné kulaté oči.

„Tohle,“ prohlásil Meyer a kroutil utrápenou hlavou, „byla chyba.“

*

Buchard poslouchal hlášení Lundové a zavrtěl hlavou.

„Matka identifikovala tu bundu,“ řekla Lundová.

„Dětská bunda,“ namítl Buchard. „Miliony stejných kusů. Technici nenašli nic, co by naznačovalo, že patřila Nanně.“

„Ta krev-“

„Ještě nemáme výsledky.“

„Existuje dost důkazů.“

Meyer jen mlčky přihlížel.

„Jaké třeba?“ zeptal se Buchard.

„Jako třeba svědek, který viděl Kemala, jak nese něco do auta.“

„Ne,“ řekl Buchard. „Jediný důkaz, který máte, je ten neprůkazný telefonický rozhovor.“

„A taky fakt, že lhal!“

„Kdybych obvinil každého, kdo nám lhal, byla by v base polovina Dánska. Každý soudce s trochou odvahy nás s takovou blbostí roztrhá na kusy. Najděte Mustafu Akkada. Vyřešte to, jak chcete. Nebo si já najdu někoho, kdo to dokáže.“

Theis Birk Larsen odjel kalkulovat náklady na práci na další týden. Pernille se procházela v podloubí naproti policejnímu ředitelství. Když manžel odjel, zamířila zase zpátky dovnitř.

Lundovou zastihla v její kanceláři.

„Proč ho už nezatknete?“

„Nemáme na to dost důkazů.“

„Kolik jich potřebujete?“ vykřikla. „Říkala jste, že byla v jeho bytě. Na párty. V garáži.“

„Stále hledáme.“

„A když nic víc nenajdete? Po tom všem-“

„Říkala jsem vám,“ začala Lundová. „Stále na tom případu pracujeme. Postupujeme vpřed. Já vás chápu-“

„Hlavně mi neříkejte, že mě chápete.“ Stála tam. Strnulá, odhodlaná, s pravou rukou zdviženou a hrozím prstem. Jako nějaká učitelka. Jako matka. „To mi neříkejte.“

Zpátky doma. U dřezu. Jako šílená umývala nádobí, které nebylo třeba umývat. Otírala, co už bylo dávno čisté.

Theis se vrátil. Posadil se ke stolu a něco říkal. V jejich malém bytě ve Vesterbro byl svého druhu králem. Muž, na něhož se sousedé obraceli o pomoc, když měli problémy s výtržníky. Dokonce i imigranti občas zaklepali na dveře a prosili Theise Birka Larsena o radu. Když byla Nanna maličká a bylo jí pět, šest nebo sedm let, uzurpovala si pro sebe jednoho indického chlapečka a udělala z toho prcka se zářivým pohledem svého prvního kluka.

Amir.

Pernille si pamatovala, jak se ti dva drželi za ruce a jak se chichotali, když je vozila po ulici v přepravce na tříkolce. A pamatovala si také, jak si Theis poradil s dvojicí místních výtržníků, kteří si na Amira zasedli. Ne v rukavičkách. To nebyl jeho styl. Ale fungovalo to.

Amir, kterého bránil. Ten kluk byl stále na fotografii na stole. V červené přepravce na tříkolce.

Nanna…

„Oni ho dostanou,“ řekl pak. „Nakonec.“

„Ty víš, jak takové věci chodí?“

Upřeně se na něj podívala od talířů, které ukládala.

„Na tebe nikdy nenašli dost důkazů, nebo ano? Ne na všechno.“

Tvář se mu stáhla a objevil se v ní vztek.

Birk Larsen vstal od stolu a postavil se proti ní.

„Zklamal jsem tě? Jsem nějakej chudák manžel?“ V očích měl zase ten svůj prohnaný výraz, ale tentokrát byly i plné bolesti. „Nebo špatnej táta?“

„To jsem neřekla. Řekla jsem jenom, že všichni vědí, že policie nedokáže vypátrat všechno, co by vypátrat měla. Tak po mně nechtěj, abych jim věřila.“

Položil jí ruce kolem pasu. Vykroutila se mu.

Birk Larsen zaklel, vzal si černou koženou bundu a oblékl si ji.

„Jdu se podívat na ten dům.“

„Tak si běž.“

Znovu začala umývat nádobí po chlapcích.

„Běž si do toho pitomýho domu a schovej se tam.“

„Cože?“

„Přesně to děláš, když je něco moc složitý, nebo ne? Že utečeš.“

Odložila nádobí, stáhla si rukavice a podívala se muži do tváře. Cítila, jak se i v ní probouzí divoká síla a vkládá jí do úst slova, jaká se nikdy předtím neodvažovala pronést.

„Přesně to jsi dělal s Nannou.“

„Jak to sakra myslíš?“

„Když s tebou chtěla mluvit. Nikdy jsi neměl čas. A pak jsi odešel. Dolů do garáže. Dolů, abysis pokecal s Vagnem. Není to pravda?“

„Ne!“ Udělal krok směrem k ní. „Není.“

Pernille vzala talíře ze stolu a uklidila je. Chlapci šli ven s Lotte. Teď byla ráda.

„Proč měla tolik tajemství? Proč jsme nevěděli o jejím životě?“

„Protože jí bylo devatenáct! Chtěla jsi ty v tom věku, aby rodiče všechno věděli? Kromě toho, vy dvě jste přece držely pořád spolu.“

„Protože ty jsi tady nebyl.“

Zařval jako lev. Rozzuřený a zasažený bolestí.

„Pracoval jsem. Platil jsem jí školu. Platil jsem tohle všechno. Ty jsi jí dovolila všechno, co chtěla. Chodit ven po večerech. Vracet se bůhvíkdy. Neříkat, s kým byla a proč.“

„Já ne. Já ne.“

„Ano. Ty. A vůbec ti to nevadilo.“

Slzy v jejích očích. Hněv ve tváři.

„Jak můžeš něco takovýho říct? Jak se můžeš odvážit? Já jsem nedokázala usnout, dokud nebyla doma.“

„To teda pomohlo.“

„Aspoň jsem si to na ní nevybíjela.“

„A podívej se, kde jsme teď!“

Mávl rukou po prázdné kuchyni.

„Podívej se,“ řekl Birk Larsen. „Tohle…“

Byla už ale pryč. V ložnici. A práskla za sebou dveřmi.

Seděl za stolem a jedl sendviče. Nechtěl odejít z garáže. Nechtěl jít pracovat.

Přišel Vagn Skarbak. Černá čepice, červené montérky, obvyklá veselá chůze, stříbrný řetízek na krku.

„Jedeme s Rudim do domu. Přijdeš?“

Birk Larsen se krčil nad stolem a nedojedeným jídlem. V ruce držel cigaretu. Zavrtěl hlavou.

„Můžu něco udělat, Theisi?“

Birk Larsen zamáčkl cigaretu o chleba. Skarbak si přitáhl židli a opřel se loktem o stůl.

„Víš, jak moc pro mě znamenáte, je to tak?“ řekl pak. „Ty a Pernille. Kluci. Nanna. Jste odjakživa moje rodina. A já se na to všechno nemůžu dívat.“

Birk Larsen na něj upřel pohled.

„To není fér, Theisi.“

„Já o tom nechci mluvit.“

„Tak dobře,“ odpověděl Skarbak.

Nechystal se odejít. Seděl tam. Čekal.

„Co bych měl udělat?“ hlesl Birk Larsen nakonec.

„Nevím.“

Birk Larsen se postavil. O hlavu vyšší než Skarbak. O rok starší. Mnohem silnější. Král čtvrti. Aspoň kdysi.

„Člověk se toho nikdy nezbaví,“ řekl Birk Larsen.

„Čeho?“

„Co jednou udělal. Co je.“

Birk Larsen kývl ke klíčkům od dodávky na stěně.

„My nepojedeme k tomu domu, Vagne,“ řekl. „Pošli Rudiho, ať tam jde sám.“

„Dobře.“

„Mám lepší nápad,“ řekl velký muž.

Svendsenovi muži našli Mustafu Akkada, když se vrátil do garáží v Norreportu. Rovnou do náruče týmu, který tam pracoval. V pět hodin odpoledne v neděli už byl ve výslechové místnosti s tlumočnicí. Lundová ho pozorovala dveřmi, zatímco mluvila po telefonu s Markem. Říkala mu, aby si vzal něco k jídlu. Pak vyšel ven Meyer a ona hovor ukončila.

„Ten neřekne ani slovo,“ oznámil jí Meyer.

„To se uvidí,“ zamumlala a zamířila k místnosti.

Nenásledoval ji.

Zastavila se.

„O co jde?“ zeptala se Lundová.

„Jsme si jistí, že v tom jede?“

„Ano. Proč?“

„Má čistý rejstřík. Pracuje. Má čtyři děti. Modlí se pětkrát denně.“

„No a co?“

„Něco mi na něm nesedí.“

„Prokrista. Odkud jste přišel? To snad mají nosit odznaky, nebo tak něco?“

„Něco je tady špatně! Všechny ty věci mohl z garáže odstranit, kdyby chtěl.“

„Ale neudělal to.“

„A vrátil se. Na místo vraždy. Prosím vás.“

„Teď mě sledujte,“ řekla a rázně vešla do místnosti.

Akkad byl snědý muž. Pětatřicátník. Kožený bomber. Špinavé lesklé černé vlasy. Vyděšená tvář vypadající příliš mladě na jeho věk.

Lundová se posadila, hodila na stůl papíry a řekla: „Uděláme to takhle. Pokud nebudete mluvit, hodím vás do cely. S párkem motorkářů, které jsme sebrali, jak v Christianii prodávají drogy. Tihle lidé nejsou fanoušci integrace, Mustafo. Nebo vám to zatím uniklo?“

Najednou se zatvářil znepokojeně.

„Takže nemáme žádné jazykové problémy.“ Ukázala ke dveřím. „Co tedy bude dál? Cela? Nebo začnete mluvit? Povězte mi.“

Tlumočnice stále překládala.

„On to nepotřebuje,“ přerušila ji Lundová. „Nepřekládejte to doslova. On se mnou bude mluvit dánsky. Anebo se půjde seznámit se svými novými motorkářskými kamarády. Poslouchám.“

Akkad se upřeně díval na stůl.

„Poslouchám!“ křikla mu Lundová do tváře. „Soud nezajímá, co jste slíbil Kemalovi. O nic víc než mě. A já vám můžu za tři dny zařídit příkaz k deportaci. Neuvidíte denní světlo. Naložíme vás do letadla, které poletí rovnou tam, odkud jste sem přišel.“

Prst u jeho tváře. Vysloužila si jistou pozornost.

„Rovnou zpátky, Mustafo. A postaráme se, aby vás na letišti čekala policie.“ Na chvíli se odmlčela. „Jaká je policie tam u vás doma? Usmívají se jako my tady? Jsou hodní?“

Tlumočnice i tak překládala. Lundová ji nechala dál drmolit. Pomáhalo to navodit atmosféru.

„Potom,“ pokračovala Lundová prostřednictvím ženy v čádoru, „navštívím vaši manželku a děti. Zkontroluju jejich dokumenty. A podívám se, jestli bych je mohla poslat za vámi.“

Tvář mu klesla do dlaní.

„Dokážete je tam doma vydržovat z vězení? Budou dál chodit do školy? Budou mít doktora? Brát podporu, zatímco ostatní chodí do práce? Anebo snad budou žebrat na ulicích jako všichni ostatní-“

„Já přece pracuju!“ vykřikl.

Ozbrojený policista v uniformě u dveří udělal krok ke stolu.

„Pracuju každou hodinu, kterou můžu.“

„A mluvíte také dobře dánsky,“ odtušila Lundová. Založila ruce a poposedla si dozadu, jako kdyby se chystala naslouchat. „Tak proč to mlčení?“

„Není to tak, jak myslíte.“

Meyer si přisunul židli.

„Tak jak to tedy je?“ zeptal se.

Mustafa Akkad zavrtěl hlavou.

„Rama je dobrý člověk. Musíte mi věřit.“ Zadíval se na Lundovou. „Nikomu by neublížil.“

Opřel se na židli a zavřel oči.

„Jenom prostě udělal něco hloupýho.“

„Co?“ zeptala se Lundová.

„Tehdy v pátek v noci jsem jel k němu. Věděl, že ta dívka přijde. Říkal jsem mu, že s tím nechci mít nic společnýho.“ Pokrčení ramen. „Ale on ji potřeboval někam schovat. Když jsem dorazil, byla ta dívka poraněná. Zmlácená. Nemohla chodit. Dostali jsme ji do auta a pak jsme ji odvezli do mé garáže. Aby se tam mohla schovat před svou rodinou. Já jsem pak odjel-“

„Před rodinou?“ zeptala se Lundová. „O čem to mluvíte?“

„O té dívce. Pořád se mne na tu dívku vyptáváte. Mluvím o té dívce, které Rama pomáhal.“

„O jaké dívce?“

Mustafa Akkad velice pomalu pronesl: „O dívce z kongregace jeho otce. O dívce, na kterou se pořád vyptáváte. Dcera Abu Džamala. Lejla. Chtěli, aby se provdala za nějakého muže tam od nich, aby sem mohl přijet. A tak se pokusila utéct.“

„Zatraceně,“ zamumlal Meyer.

„Kdyby ji našli, nevím, co by udělali.“ Upřeně se na ně podíval. „Ani si nemyslím, že byste jí vy nějak moc pomohli. A tak ji Rama vzal od nich pryč. Schoval ji v mé garáži. A pak v neděli někam jinam. Nevím kam.“

Meyer zaklel ještě jednou a vyšel z místnosti ven. Na tmavé chodbě si zapálil cigaretu. Zadíval se směrem k jejímu konci.

Byla tam Kemalova žena. Velká, ve staré khaki bundě. S telefonem v ruce.

„Rama nepřišel domů. Kde je?“ řekla.

„Já nevím. Nejsem jeho chůva.“

„Šel něco nakoupit. Nebere mi telefon.“

Lundová přišla ke dveřím a naslouchala.

„Nechala jsem mu spoustu vzkazů. Ani na jeden neodpověděl.“ Ukázala Meyerovi mobil. „Vždycky volá.“

Lundová vešla do Svendsenovy kanceláře. Byl tam a relaxoval nad kávou.

„Kde je Theis Birk Larsen?“ zeptala se.

„Naposledy, co jsem slyšel, byl doma,“ odpověděl.

„Říkala jsem vám, abyste ho neustále sledovali.“

„Dejte mi milion lidí a možná vám pak zajistím čtvrtinu z toho, o co žádáte.“

„Zjistěte, kde je teď,“ přikázala.

Zvedl hrnek s kávou, jako kdyby jí chtěl připít.

Ve čtvrt na sedm červená dodávka zastavila u předních dveří opuštěného skladu. Skarbak vystoupil jako první a rozhlédl se.

V neděli večer do téhle části města nikdo příliš nechodil.

Zkontroloval situaci vpravo, podíval se doleva. Pamatoval si na ty staré časy, kdy on a Theis pracovali na ulicích. Byli jako dobrý tým. A taky dobří parťáci. Většinou.

„Čistý vzduch,“ řekl a zabouchal na straně u řidiče. Pak vytáhl bezpečnostní kartu, odemkl zámky, vysunul nahoru vrata a ukazoval muži za volantem, jak má najet dovnitř. Postavil se dozadu a sledoval, jak Birk Larsen couvá s autem do poloprázdného prostoru.

Kolem projel vlak. Ozvalo se zaječení klaksonu. Uvnitř budovy se vznesli holubi. Plácali nervózně křídly, jak se rozlétli ke dveřím.

Skarbak praštil do vypínače a stáhl vrata ve vjezdu zase dolů.

Staré časy.

Birk Larsen si s sebou vzal perlík. Skarbak násadu od krumpáče. Oba muži se postavili k zádi dodávky. Zvolna pohupovali tím, co drželi v rukou. Vzpomínali.

„Theisi-“

„Mlč.“

Skarbak ztichl. Díval se. Usilovně přemýšlel.

Byl to Birk Larsen, který přešel až dozadu, odemkl dveře a otevřel je.

Učitel skrčený vedle polic stále předstírajících, že jsou bílé.

Elegantní černá bunda. Decentní šál. Vyleštěné boty.

Skarbak měl baterku. Posvítil muži do očí.

Kemal vstal, vylezl ven, rozhodil ruce a podíval se na ně.

Zpola rozzlobeně, zpola neklidně.

„Poslouchejte přece,“ prosil. „Já jsem nic neudělal. Řekl jsem vám všechno, co vím. Řekl jsem policii-“

Birk Larsen obrátil perlík tak, že jej držel za železnou hlavici. Švihl násadou a udeřil jí učitele do břicha.

Kemal se s výkřikem zhroutil. Birk Larsen ho kopl do hlavy a díval se, jak se tělo na podlaze ještě obrátilo. Pak chytil muže za koženou bundu a mrštil jím proti dodávce.

Stál tam, vedle Skarbaka, a čekal.

„Vaše dcera byla v mém bytě možná minutu,“ řekl Kemal. Setřel si z úst krev. „Přinesla mi nazpátek nějaké knihy. Potom odešla.“

Birk Larsen obrátil perlík, takže železná hlavice visela dole u země a pohupovala se jako kyvadlo.

„Té noci tam byla ještě jedna dívka. Dívka, které jsem pomáhal. Nemohl jsem vám o ní říct. Nemohl jsem o ní povědět ani policii.“

Skarbak si utřel nos do rukávu a bouchl násadou krumpáče o stěnu.

„Vím, že jsem vám o tom říct měl, ale nemohl jsem,“ vykřikl Kemal. „Je to pravda.“

Birk Larsen přikývl a podíval se na Skarbaka.

„Dej mi jeho telefon,“ řekl.

„Theisi…,“ začal Skarbak.

„Zavolej jí,“ rozkázal Birk Larsen a podal mobil učiteli.

Učitel stál u zádi dodávky. Nahrbený, ztuhlý, raněný a vyděšený.

„No tak,“ přikázal Birk Larsen. „Zavolej tý holce.“

Třesoucí se prsty klopýtaly po číselníku. Rahman Al Kemal vyťukával číslo.

Jakmile se to dozvěděla, vyrazila Lundová ve vlastním automobilu. Teď už byla na silnici a poslouchala rádio.

Dispečink oznámil: „Máme možný únos. Hledáme poznávací značku PM 92 010. Jedná se o červenou dodávku stěhovací firmy Birk Larsen. Garáž opustil kolem osmnácté hodiny.“

Tým řídil Meyer. Vyhovovalo jí, že může být sama. Snažila se přemýšlet.

„Theis Birk Larsen je metr devadesát tři vysoký. Věk zhruba pětačtyřicet let. Při kontaktu s ním dbejte na opatrnost. Může se chovat agresivně. Okamžitě zadržet a…“

Nasadila si sluchátko od mobilu. Zavolala Meyerovi.

„Co víte?“

„Kde sakra jste? Nemůžete ode mě prostě jenom tak odejít.“

„Už se stalo.“

„Máme v pohotovosti vyjednavače přes únosy.“

„To není únos, Meyere. On se ho chystá zabít. Co víte?“

„Našli jsme Kemalovo auto kousek od jeho domu. Vypadá to, jako kdyby došlo k zápasu. Birk Larsen si vzal dodávku.“

Mířila směrem na Vesterbro. Tohle bylo území Birka Larsena. Nepochybně.

„Místa,“ dožadovala se. „Dejte mi místa.“

„Kde zatraceně jste?“

„Místa!“

Povzdechl si.

„Prohledali jsme garáž a sousední sklad. Problém je v tom, že Birk Larsen má malé sklady po celém městě.

„Není nějaký sklad v Teglholmenu?“

Jižně od Vesterbro se rozkládala velká průmyslová zóna. Nejbližší opuštěná oblast ve městě od místa, kde Birk Larsen bydlel.

Slyšela, jak se Meyer probírá papíry.

„Ano. Ale nepoužívá ho už šest měsíců.“

„Co říká Pernille?“

„Nechal jsem ji přivést. Nechce se mnou vůbec mluvit.“

„Zeptejte se jeho nejlepšího kamaráda Skarbaka. Pokud by chtěl Theis někoho využít, vybral by si jeho.“

„Jo, jasně,“ přisvědčil Meyer. „Já si taky občas něčeho všimnu. Skarbak není doma. A oba mají vypnutý mobily.“

„Zatraceně.“

„Asi před půldruhou hodinou platil kartou na benzince na Enghavevej. To je ve Vesterbro, tři ulice od místa, kde bydlí.“

Lundová zajela ke krajnici. Byla blízko odbočky na Vesterbro, u nákupního centra Fisketorvet. Sbíhalo se zde několik silnic. Mohla by zamířit do libovolné části města.

„Počkejte,“ přikázal jí. „Dobře. Máme tady hovor z Kemalova mobilu zachycený v P. Knudsens Gade. Moment, ať se podívám do mapy.“

Věděla, kde to je.

„Jede na jihovýchod do Valby,“ řekl Meyer.

„Ne,“ odtušila. „Nejede. Tu adresu ve Valby jsem prověřila.“

„Prokrista, Lundová. Možná to bere po dálnici. A co Avedore? Mají tam sklad.“

Vyjela a zařadila se do provozu.

„Použil by svoje vlastní skladiště?“

„Moje telepatický schopnosti selhávají. Vy máte nějakej lepší nápad?“

„Birk Larsen není hlupák. Ví, že máme seznam jeho skladů.“

„Jasně!“ vykřikl Meyer. „A to je taky všechno, co máme. Vy ale něco vymyslíte, žejo? Zatraceně. Kdybych to dokázal.“

„Odkud říkáte, že byl ten hovor?“

„P. Knudsens Gade.“

„Mrknu se na to. Povězte jeho manželce, že by s vámi měla raději mluvit, pokud chce ještě někdy vidět svého muže.“

„Jasně.“

Ta ulice byla pět minut daleko. Široká, dvouproudová silnice lemovaná holými stromy, vedoucí paralelně s dálnicí.

Domy a kanceláře. Jasně osvětlené.

Ne zrovna místo k vraždě.

Birk Larsen se podíval na hodinky.

Kemal opakovaně zkoušel totéž číslo. Nemohl se dovolat. Seděl ve dveřích dodávky a mačkal tlačítka, ale k ničemu to nevedlo.

„Nemohl jsem tu dívku prozradit,“ řekl učitel, minutu od minuty zoufalejší. „Byl to dohodnutý sňatek. Chápete? Víte, jak to myslím?“

Vagn Skarbak se opíral o stěnu. Oči zavřené, tvářil se znuděně.

„Nemohl jsem o tom nikomu povědět. Kdyby ji našli její rodiče, zase by jí ublížili.“ Kemal zaváhal. „Možná by ji i zabili.“

„A?“ zeptal se Birk Larsen a zhoupl perlíkem ze strany na stranu, jako když kyvadlo hodin zpomaluje, až se nakonec zastaví.

„Bál jsem se, že po ní půjdou. Utekla z domu.“

Skarbak otevřel oči, podíval se na něj a řekl: „Připadáš mi jako člověk, kterej si kope vlastní hrob.“

„Proč ti nezavolá nazpátek?“ zeptal se Birk Larsen.

„Já nevím. Jak to mám vědět? Nanna přišla, aby mi vrátila nějaké knihy. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděl-“

„Říkal jsem, abys mlčel!“ křikl Skarbak a udeřil ho do hlavy.

„Žádná taková holka neexistuje,“ protáhl Birk Larsen. „Lžeš.“

„Ne! Nechal jsem jí vzkaz. Za chvilku zavolá.“

„Dlouhá chvilka,“ zamumlal Skarbak.

Pak telefon zazvonil. Kemal vrhl nervózní pohled na displej. Jméno: Lejla. A číslo.

Přijal hovor, postavil se, ukázal jim telefon.

Birk Larsen přišel k němu, vzal mu přístroj. Promluvil.

Neznámý hlas.

Vrátil telefon Kemalovi. Ten stiskl hlasitý odposlech. Všichni tři poslouchali.

„Lejlo? Tady je Rama.“

„Rama?“ Její hlas zněl ospale. „To jsi ty?“

„Neboj se,“ řekl. „Všechno bude v pořádku.“ Odkašlal si. „Teď ale opravdu potřebuji tvou pomoc, Lejlo. Potřeboval bych, abys řekla, jak to bylo tehdy v pátek v noci, když jsi za mnou přišla.“

Ticho.

„Haló?“ dožadoval se odpovědi.

„Odkud mi voláš?“

„To je jedno. Pamatuješ si na tu dívku, se kterou ses setkala? Na tu dívku ode mě ze školy? Je tady se mnou její otec. A je důležité, abys mu řekla, jak to tehdy bylo. Řekni mu, že mi donesla nějaké knihy-“

„Neraď jí, co má říkat, ty idiote!“ křikl Skarbak.

Dívka začala mluvit arabsky. Kemal odpověděl ve stejném jazyku.

„Hej! No tak! Usámo!“ vyjekl Skarbak. „Tohle je Dánsko. Mluv dánsky! Nerozumíš?“

Birk Larsen mu vyškubl mobil a přiložil si ho k uchu.

„Haló?“ řekl „Haló?“

Díval se na přístroj, který zmlkl. Pohlédl na Kemala. Oči mu v přítmí jen plály.

Jeden okamžik.

Jedno rozhodnutí.

Učitel se rozběhl za dveře dodávky. Skarbak zařval a vyrazil za ním. Ruka na červeném kovu, Kemal mu švihl dveřmi proti obličeji, popadl jeho násadu od krumpáče a udeřil jí vší silou Birka Larsena do hrudi, když proti němu velký muž vyrazil.

Běh o život.

Supění.

Nad hlavou plácali křídly vyděšení holubi.

Pak ucítil, jak se mu země ztratila pod nohama.

Ležel na podlaze a ztěžka oddychoval. Nad ním, v bledém světle zářivky zvedal Birk Larsen perlík a pohyboval jeho hlavicí v pomalém a neomylném oblouku.

Seděla proti Meyerovi v nevalně osvětlené kanceláři.

„Pernille,“ naléhal na ni. „Vy nám musíte pomoct. Kemal vaši dceru nezabil. Neměl s tím nic společného. Theis ho unesl. Chápete?“

„Ne!“ vykřikla. „Nechápu! Nejdřív to byl ten kluk Schandorff. Pak zase ten učitel. Nechápu!“

„Jestli Theis ublíží Kemalovi, půjde do vězení. Chápete to?“

Chvíli nic neříkala.

„Theis by mu nic neudělal.“

„Vážně?“ zeptal se Meyer.

Sebral fotografie ležící dosud na stole. Zakrvácená mrtvola v Christianii.

„Před dvaceti lety našli jednoho drogovýho dealera.“

Podívala se na úděsné snímky. Ani se nepohnula.

„Policie si tehdy myslela, že to udělal Theis.“ Meyer se na ni podíval. „Mám dojem, že to bylo zhruba v době, kdy jste se vy dva dali dohromady. Nepodezřívala jste-?“

„Všichni jsme v mládí blbli. A pak to necháme za sebou.“

Upřeně se na něj dívala.

„Vy ne?“

„Možná. Jenže tohle se děje teď a on dělá velkou chybu.“

Vzala si fotografie, podívala se na ně a obrátila je.

„Už jsem řekla. On by to nikdy neudělal.“

„Mám dojem, že to byl Vagn, kdo mu zajistil alibi.“

„Jděte do hajzlu.“

„Vagn je s ním taky. Z toho se už nedostanou.“ Naklonil se blíž k ní v mdlém světle. „Pomozte mi. Pomozte Theisovi.“

Pomalu pronesla: „On by to neudělal.“

Zvenčí se ozvaly sirény. Vozy vyrážející do noci.

„Vím, že jste přišli o dceru. Ale Kemal je nevinen. Jeho manželka čeká dítě. Je to dobrý člověk. Nedělejte to ještě horší. Musíte mi pomoct. Potřebuju vědět, kde je Theis.“

Meyer se na ni zadíval.

Ticho.

„Můžeme tady být třeba celou noc,“ řekl. „Mám všechen čas, co ho na světě je. A vy?“

Zamračeně na něj pohlédla. Nenávidí vás, i když se jim snažíte pomáhat, pomyslel si.

„Pern-“

„Je jedno místo, který občas používá. Nevím proč. Jedno opuštěný skladiště.“

„Jakou má adresu?“

„Nepamatuju se. Je to někde na Teglholmenu. Někde tam.“

Lundová jezdila tam a sem. Hledala a hledala.

Konečně v temnotě skoro u konce silnice uviděla červenou tabuli zpola skrytou za drátěným plotem.

Stěhovací firma Birk Larsen.

Zazvonil telefon.

„Jedeme do Teglholmenu,“ hlásil Meyer. „Je někde tam. Mám na cestě zásahovku.“

„Už tam jsem,“ řekla.

„Cože?“

„Birk Larsen má v průmyslovém areálu garáž. Svítí se tam.“

Nadiktovala mu číslo a ulici, aby si navzájem ověřili své údaje.

„Pernille je se mnou,“ pokračoval Meyer. „Budeme tam za dvě minuty. Počkejte na nás. Lundová? Lundová?“

Strčila mobil do kapsy, vystoupila z auta a namířila baterkou na bezpečnostní bránu.

Otevřená.

Vešla dovnitř.

Studená temná noc. Slabé mraky. Měsíc v půli. Bezvětří. Žádný zvuk ani známka života.

Až na světla v té budově.

Byly tam posprejované boční dveře. Otevřené. Prošla jimi a svítila si před sebe baterkou.

Krátká chodba. Na konci světla.

Někdo tam zařval. Hlasitý a nekončící křik plný bolesti a strachu.

Lundová se dala do běhu.

Nechtěl ho zabít. Zatím. Chtěl, aby mluvil. Perlík už odložil. Teď měl Skarbakovu násadu od krumpáče a bušil jí do Kemalova břicha, hrudi a končetin.

Na podlaze byla krev. Jedna z paží toho muže visela v groteskním úhlu, když ji zlomil v lokti. Birk Larsen švihl znovu násadou, rovnou do toho jeho hezkého tmavého obličeje.

Další výkřik a ani jediné slovo.

„Theisi,“ ozval se Skarbak.

Stál tam, přešlapoval z nohy na nohu a nedělal nic kromě toho, že přihlížel a nespokojeně mručel.

Birk Larsen obešel krvavou hromadu na podlaze a přemýšlel o tom, jak by té věci mohl ještě ublížit. Kopl Kemala do hlavy.

„Tak jo, Theisi,“ ozval se Skarbak.

Další drtivý úder dřevěnou tyčí. Další výkřik.

„Theisi, pro smilování Boží! On už má dost. Možná…“

Birk Larsen po něm střelil pohledem s výrazem zuřivého, hrůzu nahánějícího zvířete.

„Možná co?“

„Možná mluví pravdu.“

Birk Larsen zaklel, znovu máchl násadou a udeřil Kemala do žeber.

Zamířil pro perlík.

„Theisi!“ zaprosil Skarbak.

Hlas ze tmy.

„Theisi Birku Larsene! Tady je Sarah Lundová.“

Skarbak sebral odvahu. Postavil se mezi Birka Larsena a toho muže a řekl: „No tak je konec.“

„Ty zmiz, Vagne!“ zařval velký muž a jednou mohutnou paží jej odhodil stranou jako hadrovou panenku. Vagn odlétl a narazil do dodávky.

Perlík se zvedl, otřel se o Skarbakův krk. Na okamžik mu uhýbal.

A pak byl Vagn Skarbak pryč.

Ruka kolem zakrváceného krku, tahala Kemala ze země.

„Zvedni se!“ přikázal mu Birk Larsen. „Zvedni se! Na kolena!“

Jako kdyby to bylo v televizi, na videonahrávce popravy. Lidé s páskami na očích kdesi v dalekých zemích. Čekající na smrt.

„Theisi!“ Hlas zněl silněji, blíž a důrazněji. „Přestaňte! Okamžitě!“

Ten žár a zuřivost ale byly v něm a nesnadno polevovaly.

Slyšel ji, jak běží po betonové podlaze. Podíval se tam. V ostrém světle zářivky viděl její modré džínsy a ten černobílý svetr.

„Kemal je nevinný!“ řvala na něj. „Poslouchejte mě! Nemá s tím nic společného.“

Učitel byl na všech čtyřech. Ze zakrvácených úst mu odkapávala krev na podlahu. Birk Larsen ho vší silou kopl do žeber a popadl za vlasy.

„Řekl jsem zvedni se!“ vyštěkl a podíval se na rozbitou krvácející tvář.

Hlavice perlíku udeřila do Kemalova krku. Jediný úder. Do klečícího muže. Spravedlnost.

„Sednout!“ zařval.

V čelních světlech dodávky se rýsovaly stíny proti zdi. Správné místo, správná poloha. Bod, ve kterém bolest dospěje ke svému konci.

Další postava vyrazila ze dveří.

„Theisi! Odložte zbraň. On to neudělal!“

Ten užvaněný polda s vypoulenýma očima a velkýma ušima.

Perlík. Jedno dlouhé rázné švihnutí.

Uslyšel cvaknutí kohoutku. Koutkem oka uviděl, jak na něj Meyer míří zbraní, připravený vypálit.

Výstřel. Zvuk se odrážel prázdným skladem, jako kdyby praskl balónek. Birk Larsen zamrkal. Zaváhal. Byl ztracen.

Pak třetí silueta. Světlý plášť do deště. Dlouhé vlasy. Tvář. Tak drahá tvář.

Pernille stála vedle nich a hleděla na něj s otevřenou pusou.

Tohle jsem já, pomyslel si Birk Larsen. Tohle je moje já, o kterém jsi věděla, že existuje, i když jsi nikdy neměla odvahu se na to ptát.

Tohle jsem.

Perlík ještě jednou zamířil k zemi.

„Theisi!“ vykřikl Meyer s vytasenou pistolí, hlavní namířenou na něho. „Poslouchejte mě. Odložte zbraň. Já vás zastřelím, než se ho stačíte dotknout. Přísahám Bohu.“

Pernille prošla kolem něj, zamířila rovnou k Birkovi Larsenovi a zkrvavenému tělu na špinavé podlaze.

„Odhoďte to!“ zařval ten polda. „Neproveďte žádnou hloupost!“

Zaváhal a to stačilo. Když se vzpamatoval, byli tam už další tři, s černými pistolemi mířícími do jeho obličeje.

Jako kdyby to nestačilo…

Byla tam ale i Pernille, krok od něj. Bledá tvář plná bolesti, v ostrém světle zářivek. Pernille, která na něj zírala, jako kdyby chtěla říct: věděla jsem to, ale nikdy jsem to vědět nechtěla.

„Theisi,“ řekla pak. „Polož to.“

A on to udělal.

Rie Skovgaardová a Morten Weber byli hotovi s telefonáty. Hartmann sám zavolal ještě několika dalším lidem. Hovořil s policejním velitelstvím a pak, přesně v osm, se vrátil na jednání.

Začal Knud Padde.

„Je to nepříjemné, ale současně i nezbytné, abychom hlasovali o vyslovení nedůvěry Troelsi Hartmannovi. Můžu-?“

„Ztrácíme tady čas,“ protáhl unaveně Henrik Bigum. Tvářil se, jako kdyby byl výsledek hlasování už oznámen. „Všichni víme, kam to všechno vede.“

„Žádné strachy, Henriku,“ ozval se Hartmann. „Hlasování nebude nezbytné.“

„Je mi líto, Troelsi, ale bude. O postupu jsme už rozhodli.“

„Pokud to chcete, tak já odstoupím. Nemusíte hlasovat. Jedině o tom,“ usmál se na Biguma, „kdo nastoupí na moje místo.“

„To ne, Troelsi!“ ohradila se Elisabet Hedegaardová. „Proč? Proč to chceš udělat? Henrik mluví jen sám za sebe. Vždycky-“

„Odstoupení je také jedna možnost,“ souhlasil Bigum. „Pokud je to tvoje rozhodnutí.“

Vytáhl ze saka pero. Nabídl je Hartmannovi.

„Nekontroloval sis telefon, Henriku? Žádné soukromé vzkazy? Žádné tipy z Bremerovy kanceláře? Ani žádné novinky?“

Bigum se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Myslel jsem, že bys to mohl zvládnout s trochou důstojnosti. Rezignovat a všechno ukončit.“

„Právě jsem hovořil s policistou, který řídí vyšetřování případu Birkové Larsenové,“ oznámil Hartmann. „Je zde nový důkaz, který potvrzuje mimo jakoukoli pochybnost, že ten učitel je nevinný. Za několik minut to bude v televizi. Pokud se mě chcete zbavit za to, že bráním nevinného člověka, je to vaše právo. Co to bude znamenat, pokud jde o vyhlídky mého nástupce-“

„Je to na tobě, Knude,“ křikl Bigum.

Padde seděl s otevřenými ústy a nedokázal se rozhodnout, na čí stranu se přiklonit.

„Možná bychom to měli promyslet,“ řekl nakonec. „A teď nehlasovat. Pokud je pravda to, co Troels říká, potřebujeme znát fakta.“

„Fakta!“ Bigum zuřil. „Fakta jsou, že to Hartmann podělal od začátku až do konce. Pokud mu naletíte na takové triky…“

Hartmann se zatím staral o svou kávu. Díval se na šálek a nechával je čekat.

„Myslím,“ řekl pak, „že bychom se na to všechno měli vyspat a promluvit si o všem ráno. Co nám může udělat těch pár hodin. Souhlasíte?“

Dlouhé mlčení, které přerušilo jen zaklení Henrika Biguma, když vstal a vyřítil se z místnosti. Potom Elisabet Hedegaardová stiskla Hartmannovi ruku, rozzářeně se na něj podívala, naklonila se k němu a zašeptala: „To bylo výborné.“

O deset minut později už byl Hartmann v kanceláří sám a seděl před televizí.

„V tuto chvíli je zřejmé, že učitel z Hartmannova programu pozitivních vzorů byl očištěn od veškerých podezření,“ sděloval hlasatel zpráv.

Reportér se snažil dostihnout Poula Bremera na chodbě radnice a strkal primátorovi do tváře mikrofon.

„Těší mne kvůli Hartmannovi, že případ dopadl tímto způsobem,“ pronesl Bremer nepřesvědčivě. „Viděli jste ale, jak se choval. Byl ochromen vlastní nerozhodností. Troels Hartmann není způsobilý, aby mohl být primátorem města. Na tenhle úřad prostě nemá.“

Vešel Weber, pro jednou samý úsměv.

„Volá spousta lidí, Troelsi. Novináři by s tebou rádi mluvili. Všichni jsou nadšení, jak to dopadlo.“

Za ním stála Skovgaardová.

„Dokonce i v parlamentu,“ dodala. „Lidé mají rádi vítěze.“

Na obrazovce se objevila Kirsten Ellerová, se samolibým výrazem, před svou kanceláří.

„Je to velice šťastná chvíle,“ říkala. „Dokazuje, že Troels Hartmann je důvěryhodnou alternativou k Bremerovi. Což je důvod, proč jsme mu i my od samotného začátku dali svou důvěru.“

Hartmann zaklonil hlavu a zasmál se do stropu.

Pak televizi vypnul.

„Novináři,“ utrousila Skovgaardová.

„Až do zítřka s nimi nechci mluvit. Vydej prohlášení, že jsem rád, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Mortene?“

Weber si vytáhl zápisník.

„Zintenzivni plakátovou kampaň. Soustředíme se na integrační politiku. Důraz budeme klást na program pozitivních vzorů. Na úspěchy, které přináší. A ještě…“

Vzal si kabát a oblékl si ho.

„Na zítřek chci další schůzku výboru. Až do rána nikomu nevolej. Řekni jim to až pak. A pověz jim, že by tady měli být všichni, co dneska.“

„To bude na poslední chvíli.“

„Stejně jako když oni pozvali mě.“

Weber odešel.

Troels Hartmann vzal plášť Rie Skovgaardové a donesl jí ho. Vypadala šťastnější než v uplynulých dnech. Kromě toho byla i krásná, byť vyčerpaná. Pracovala až příliš ze všech sil.

„Mám hlad,“ oznámil Hartmann. „A musíme si promluvit.“

Theis Birk Larsen seděl v místnosti se dvěma uniformovanými policisty, kteří s ním sepisovali potřebné formality. Lundová všechno sledovala společně s Pernille zvenčí.

„Co bude dál?“

„Vzneseme obvinění,“ řekla Lundová.

„Kam půjde?“

„Do vazební cely.“

Muži v uniformách pokynuli velkému muži v černé bundě. Ten vstal a vyšel s nimi ven.

„Kdy bude smět jít domů?“

Lundová neodpovídala.

„Máme dva kluky. Kdy se vrátí domů?“

„To záleží na obžalobě.“

„Půjde do vězení?“

Lundová pokrčila rameny.

„To všechno je vaše vina, Lundová. Nebýt vás-“

„Je mi to líto.“

„Líto?“

„Seženu auto, aby vás odvezlo domů. Po výslechu se s vámi někdo spojí.“

„To je všechno?“

„Pernille…“ Uvažovala, jestli má cenu jí něco říkat. Jestli se tím něco změní. „My nejsme žádní nadlidé. Jsme úplně stejní jako vy. Pokud nám lidé lžou, myslíme si o nich to špatné. Nevíme, jestli je k tomu lhaní vedou dobré nebo špatné důvody. Víme jenom, že nám lžou.“

Pernille Birková Larsenová stála v policejní kanceláři, ztuhlá vzteky.

„Vy si myslíte, že teď lžu?“

„Já si myslím, že je toho hodně, co ještě nevíme.“

Čekala.

„Tak jo,“ řekla Pernille a vyšla ven.

Meyer seděl za stolem a procházel poslední hlášení.

„Ta muslimská dívka vypovídala.“ Ve vestě zapnuté až ke krku a námořnickém tričku vypadal jako unavený školák. „Potvrdila Kemalovo alibi. Řekla, že ta bunda, která se našla, je její. Já už jsem mluvil s Kemalem.“

Lundová ho sice vnímala, ale současně upřeně hleděla na fotografie na zdi. Automobil. Kanál. Letniční les.

„Podle doktorů se z toho dostane,“ dodal Meyer. „Nechce ani podávat žalobu.“

„To nezáleží na něm.“

„Můžete to už znova nedělat, Lundová?“

„Nedělat co?“

„Zmizet si jen tak sama, aniž byste mi o tom řekla.“

„Birk Larsen bude obviněn z omezování osobní svobody a těžkého ublížení na zdraví. Pro začátek.“

Meyer si zapálil cigaretu a vyfoukl kouř ke stropu.

„Udělali jsme správnou věc,“ trvala na svém Lundová.

„Neudělali jsme nic. Otec půjde do vězení. Kemal je v nemocnici. Ježíši…“

Zaklepání na dveře. Svendsen. Plný sebeuspokojení.

„Buchard by vás chtěl dopoledne oba vidět.“

„Díky, že jste dával pozor na Birka Larsena,“ odsekla Lundová. „Jak jsem vás žádala.“

Svendsen se na ni upřeně podíval.

„Když toho chcete příliš mnoho, Lundová, tak to budete dostávat podle abecedy. Už jsem o tom mluvil se šéfem.“

„Kvůli čemu nás chce?“ zeptal se Meyer.

Svendsen se zasmál.

„Policejní prezident ho dneska večer roztrhá na kusy. Tipnul bych si, že se o to bude chtít s vámi podělit. Dobrou noc. Hezky se na to vyspěte.“

Zavřel za sebou dveře.

Meyer tam seděl, tvářil se otřeseně a současně utrápeně. Velké uši se mu pohybovaly dopředu a dozadu, jak žvýkal žvýkačku. Kdykoli jindy by to působilo komicky.

Lundová dál hleděla na fotografie na stěně.

„Já bych ho za tohle nezavíral,“ řekl Meyer. Vstal, vzal si bundu. „To odmítám.“

Byla ráda, když odešel. Bylo snadnější být sama.

Znovu se vrátila k fotografiím. Nanna Birková Larsenová. V devatenácti letech mohla tvrdit, že jí je dvaadvacet nebo třiadvacet. Kudrnaté blond vlasy. Uměla se nalíčit. Nenuceně a sebejistě se usmívala do objektivu. Vůbec ne jako teprve dospívající holka.

Pořád ještě tuhle dívku neznali. Něco jim unikalo.

Lundová zamířila pro své věci, zamumlala dobrou noc a vyšla na chodbu.

Kroky za ní. Meyer. Běžel. Lapal po dechu. Divoký pohled.

„Lundová,“ vydechl. „Je mi to líto.“

„Co?“

„Stala se nehoda.“

Šest

Pondělí, 10. listopadu

Spala na židli vedle lůžka v jeho nemocničním pokoji. Bengt měl kolem hlavy obvaz. V pravé ruce hadičku infuze a na levé sádru.

Neprobudil se. Aniž když se sklonila k jeho tváři a zašeptala jeho jméno.

Když začalo ranní světlo pronikat dovnitř zaprášenými okny, Lundová se rozhlédla kolem sebe. Přinesli část věcí, které měl s sebou, když jeho auto nabouralo cestou k mostu na Malmö.

Kabát. Šál a svetr.

Černá kožená aktovka. Čouhaly z ní papíry. Byla na nich policejní razítka.

Lundová se na Bengta podívala. Stále ještě spal. Pak se začala probírat dokumenty.

Byla to tlustá složka, plná úředních hlášení. Podrobnosti o pitvě i zločinu. Fotografie a forenzní materiál.

Posadila se, rozložila to všechno na podlaze před sebou a dala se do studování materiálů. Jeden po druhém.

Hlas ji vytrhl ze soustředění.

„Máš pravdu,“ zachraptěl Bengt mrzutě „Už to někdy předtím udělal.“

Lundová odložila papíry, přistoupila k lůžku a zůstala nad ním stát.

„Jak se cítíš?“

Neodpověděl.

„Říkali, že jsi měl otřes mozku a že máš zlomenou ruku. Auto je na odpis. Měl jsi kliku.“

„Kliku?“

„Ano, kliku. Předtím jsi den vůbec nespal.“

„Byl jsem na tebe vážně naštvaný.“

Nic neříkala.

„Rozhodl jsem se, že pojedu domů. Měl jsem toho dost. Ježíši…“

Lundovou napadlo, jestli se nerozbrečí. V očích jí píchalo. Myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry.

„Já nevím, proč jsem taková,“ řekla tiše. „Mrzí mě to. Nedokážu si ale pomoct. Někdy…“

Bengtova ruka se zvedla a dotkla se její. Prsty se propletly. Teplo. Pocit blízkosti.

„Četl jsem ty materiály. To nebyl zločin pod vlivem vášně. Nebylo to, jak to obvykle bývá.“

„O tom si můžeme promluvit později,“ řekla a napadlo ji, jestli to myslí vážně.

„Možná má nějakou metodu,“ pokračoval Bengt se zavřenýma očima. Přemýšlel.

„Dívali jsme se na to. Nedokázali jsme najít žádnou spojnici s ničím, co se stalo v minulosti,“ řekla Lundová.

„To neznamená, že taková spojitost neexistuje. Ten člověk svrhl Nannu do vody. Viděla jsi to místo. Pusté, osamělé. Pravděpodobně toho bude ještě víc, o čem zatím nevíte.“

„Později, Bengte.“

„Ne.“ Jeho hlas zněl podrážděně. Otevřené oči mu blýskaly. „Žádné později. Ty nevíš, co tohle slovo znamená. Říkám ti to teď. Toho člověka vzrušuje, že jenom on a ta holka ví, jak a kde to skončí. Pro něj je to jako intimní vztah. Jako milostný poměr.

„Později,“ řekla znovu a zapnula televizi.

Společně se dívali na zprávy. Buchard vydal prohlášení, které očišťovalo Kemala. Byl podezříván na základě tragické souhry okolností, prohlásil její šéf. Ani slovo o tom, jak se policie nechala svést na falešnou stopu.

Tak to chodilo. Člověk měl buď pravdu a byl hrdina, nebo ji neměl a byl lump. Neexistoval žádný úkryt v půli cesty, žádná šedá zóna. Alespoň v očích médií ne. Černá a bílá. Nic jiného.

Totéž platí pro politiku, napadlo ji, když se dívala na záznam Hartmanna a Bremera, jak se hašteří v klipu z dřívější televizní debaty.

Na slovech, gestech a výrazech obou mužů se od té doby nic nezměnilo. Jenže předtím to byl Bremer, kdo působil, že má navrch. Jeho pocit převahy byl jasně znát. Náznak vítězství v očích. Nyní působila tatáž scéna úplně jinak, protichůdně. Bremerovy výroky vyznívaly samolibě a povrchně. Zatímco Hartmannova riskantní a zdánlivě nerozumná obrana učitele teď vypadala statečně a prozíravě.

Byl to kontext, který všechno dokázal změnit. Jenže k tomu, aby člověk porozuměl kontextu, musí znát fakta, východiska a pevně dané pozice, z nichž lze posuzovat perspektivy.

Tedy všechno, čeho se v případu Birkové Larsenové nedostávalo.

„Říkali, že bych mohl později během dneška odejít,“ řekl Bengt a vypnul televizi.

„Promluvím s matkou. Můžeme se nastěhovat k ní.“

„Nemusíš si dělat starosti. Já pojedu domů do Švédska.“

Záblesk čehosi, co mohlo být panikou.

„Proč?“ zeptala se Lundová.

„Ty máš hodně práce. A my máme v domě řemeslníky. Tvojí matce by se to mohlo zdát divné.“

Zavřel na okamžik oči. Dívala se na podlitiny na jeho tváři. Uvažovala, jak dlouho bude trvat, než zmizí.

„Není to žádná hanba, když se člověk splete,“ řekl.

„Chceš trochu vody?“

Vstala. Natáhl ruku, aby ji zastavil.

Bengt se díval na její dlaň a řekl: „Žádné strachy. Vy ho najdete. Buď trpělivá.“

Lundová se posadila na okraj postele.

„A co když ne.“

„Ty ho najdeš.“

„Jsme ve slepé uličce. Došly mi nápady.“

„Dostaneš nové. Nevzdávej se. Co víte s jistotou?“

„Nic.“

„Přestaň s tím, Sarah. Víš, že to není pravda.“

„No tak dobře. V pátek jednatřicátého října jde Nanna Birková Larsenová na večírek do školy. Ten samý den o pár hodin dřív tam přiváží jeden řidič materiály na volební kampaň Troelse Hartmanna.“

Lundová se postavila, začala přecházet po pokoji a snažila se utřídit si myšlenky.

„Řidiči se udělá špatně. Ztratí klíčky od auta a jde do nemocnice. Asi o půl desáté Nanna odchází z večírku a odjíždí na kole. Někdo najde klíčky od auta a sleduje ji.“

„Počkej, počkej,“ přerušil ji Bengt. „Tady se zastav. To nemohlo být tak spontánní. Ten člověk nemohl prostě jen tak náhodou najít klíčky a spáchat zločin.“

Zavrtěla hlavou.

„Muselo to tak být.“

„Není tak spontánní. On své akce plánuje a pak je maskuje.“

„Bengte! To auto bylo před školou. Tak se to prostě stalo. Nikdo nemohl předem vědět, že se řidiči udělá špatně.“

„To nezapadá do profilu, jak jsem ho sestavil já.“

„Co když ses spletl? Já vím, že se snažíš pomáhat, ale co když je to všechno špatně? Celý ten způsob, jak se na to snažíme dívat. Představa, že v tom je nějaký systém. Nějaká logika.“

Lundová se napila vody.

„Chytí devatenáctiletou dívku, vězní ji a opakovaně znásilní. To je něco strašného. Většinou v tom aspoň nějaká logika bývá. Ale tohle…“

„Zapomeň na to, co víš. Zapomeň na všechno, co jsem ti říkal. Vrať se na začátek. A pak ještě dál do minulosti. Je v tom metoda, Sarah. Něco jako pracovní postup, který si ten člověk vytvořil ve své mysli.“

Čekala.

„Ty nůžky, mýdlo, rituál…“ Zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že Nanna je první. Podívejte se do minulosti. Dokud na něco nenarazíte.“

„Dál do minulosti,“ zamumlala Lundová.

Venku v Kalvebod Falled, u Letničního lesa. Černá věc vystupující z vody. Úhoř svíjející se na nahých nohou mrtvé dívky.

Tyhle momenty vtiskly tvar všemu, co následovalo pak. Nenechaly v její hlavě místo na nic jiného.

Opatrně ho políbila na tvář, vyhnula se podlitinám. Pronesla několik slov díků a pak odešla.

Černý ford byl uskladněný v garáži používané forenzním oddělením. Nacházela se v suterénu policejního velitelství. Vcházelo se tam po rampě z nádvoří u věznice, kde drželi ve vazbě Birka Larsena.

Teď, když byl automobil suchý, se zdál špinavější. Pokrývaly ho skvrny od bahna a listí. Všechny dveře měl otevřené a stál na rampě.

Forenzní technik předal Lundové poslední protokol. Rozsvítila velké, svisle orientované zářivky rozmístěné kolem vozidla. Automobil byl posetý záplavou očíslovaných značek. Na oknech, na dveřích, na podlaze.

Podívala se do zprávy. Nic nového.

Lundová si sundala bundu a společně s policistou, který tu měl službu, obcházela auto.

V kufru, kde našli Nannu, uviděla depresivní křídou nakreslený obrys. Měla pocit, jako by se na to všechno dívala už milionkrát. Vytáhla plastové rukavice a posadila se na místo řidiče. Pak na místo spolujezdce. Prohlížela si zrcátka, poličku na rukavice, odkládací prostory ve dveřích. Posadila se dozadu a udělala totéž.

Muž zůstal na lavici venku a znuděně ji pozoroval.

Donutila ho, aby auto zvedl a aby se na ně podívali zespodu. Bahno a klacky z kanálu. Nic víc.

„Jak jsem říkal,“ řekl pak. „Není tam vůbec nic. On všechno zevnitř odstranil. A voda se postarala o zbytek.“

Dopil kávu a hodil plastový kelímek do koše.

„Strávil jsem prohlídkou celou noc. Vy tady jenom ztrácíte čas. Není tady nic nového.“

Znovu se vrátila k papírům.

„Slíbil jsem manželce, že se taky ukážu doma,“ prohodil policista a natáhl si bundu. „ Máte něco proti?“

Lundová si pročítala technickou zprávu.

„Tady se píše, že když se auto našlo, bylo v nádrži dvacet dva litrů benzinu. Jste si tím jistý?“

Povzdechl si.

„Ano. A zhasněte tady, až skončíte. Sbohem.“

„Víte to určitě?“ křikla za ním, když odcházel.

„Kolikrát-?“

„Je to důležité. Mohli jste se zmýlit? Bylo to ve vodě-“

„Ne, žádný omyl. Prozkoumávali jsme tohle auto více než tisíckrát. Pět nebo šest litrů chybělo do plné nádrže. V čem je problém? Co jsme udělali špatně?“

„Já jsem neřekla, že jste něco udělali špatně.“ Mávla za ním dokumentem z radnice. „Podle knihy jízd byla nádrž naposledy naplněná týden předtím. Pokud by to tak bylo, měla by být skoro prázdná.“

Vrátil se a podíval se do knihy jízd.

„Aha. Omlouvám se. Měli jsme-“

„Takže kdopak ji natankoval?“ uvažovala Lundová.

*

Bylo slunečno, i když se už stahovaly šedivé mraky. Meyer na ni čekal na nádvoří u garáže forenzního oddělení. Měl na sobě lesklé kožené sako, které nikdy předtím neviděla, a elegantní sluneční brýle.

Paráda, pomyslela si. Ten by patřil na oddělení, kde vyšetřují drogy, přepadení nebo problémy s gangy. Ale ne vraždy. Bral si to všechno osobně. A to byla vždycky chyba.

„Jak je Bengtovi?“ zeptal se Meyer a podával jí kelímek s kávou.

„Cože?“

„Jak-?“

„Jo.“

„A vy?“

„Musíme se mrknout na mladé ženy, které se ztratily v posledních deseti letech.“

„Protože?“

„Tady ve městě. V celé zemi. Podívat se, jestli nenajdeme nějaké spojnice s Kalvebod Falled. Nebo s kterýmkoli místem ve Vestamageru.“

Meyer si sundal sluneční brýle a zadíval se na ni.

„Jak je Bengtovi? A jak jste na tom vy?“

„Už jsem vám říkala.

„Ne, neříkala.“

„Je v pohodě. A můžeme už začít pracovat?“

Místnost pro schůzky s právníky se nacházela v hlavním bloku policejního ředitelství, kousek od soudu. Ta žena se jmenovala Lis Gamborgová. Birk Larsen si prohlížel její elegantní kostým, perlový náhrdelník, bezvadný účes a uvažoval, jak tohle všechno zaplatí.

Byl v modrém vězeňském oblečení. Neoholený, špinavý a hladový.

„Posaďte se,“ řekla.

Strážný stál a přihlížel, u pasu měl pistoli.

Za oknem bez záclon byl podle všeho zářivý den.

„Jsem právní zástupkyně, kterou vám přidělil soud. Dneska mají nabito. K soudu se dostanete až za pár hodin.“

Posadil se, točil si palci a sotva ji poslouchal. Před dvaceti lety, když se oženil s Pernille, slíbil Birk Larsen sám sobě, že se už nikdy do téhle situace nedostane. Ne že by snad Pernille cokoli podobného řekl. Byla to nevyřčená dohoda mezi nimi. Stane se jiným člověkem. Už žádné opletačky se zákonem. Žádné vynechávání schůzek z důvodů, které jí nikdy nevysvětloval. Tehdy byl mladý. Plný vzteku a odhodlaný nechat po sobě na tomhle světě nějakou stopu. Třeba i silou a pomocí pěstí, pokud to bude třeba.

Pak přišla rodina a on se snažil zapomenout na to, kým kdysi byl. Pohřbil mladého Theise. Tvrdého Theise. Kriminálníka Theise, kterého už nikdy nebude znovu potřebovat.

„Dává nám to nicméně čas,“ pokračovala žena, „abychom si promluvili o vašem případu.“

„O čem chcete mluvit?“

„Vyšetřovatel vás hodlá obvinit z pokusu o zabití, omezování osobní svobody a těžkého ublížení na zdraví.“

Birk Larsen zavřel oči.

Musel něco říct. Musel se zeptat.

„Jak je tomu učiteli?“

Dívala se na něj jako na výstavní exemplář. Zvíře v zoo lapené do klece.

„Uzdraví se. Tvrdí, že na vás nepodá žalobu.“

Birk Larsen se na ni díval.

„To ale nestačí. Neznamená to, že budete osvobozen. Ne v případě takových obvinění, jako jsou tahle.“

Zhluboka se nadechla.

„Soudce může dojít k závěru, že existují nějaké polehčující okolnosti.“

„Přiznám se. Prostě mi jenom povězte, co mám říct.“

Nechtělo se mu vyřknout ta slova, protože měl strach z toho, co uslyší pak.

„Já chci jenom domů ke svý rodině.“

Nic neříkala.

„Musím domů.“

„Já vám rozumím. Za daných okolností bychom měli doufat ve shovívavost.“

Dala štíhlé ruce k sobě, naklonila se nad stolem a zadívala se mu do tváře.

„Pokusím se přesvědčit soudce, že není nutné, abyste zůstával ve vazbě. Přiznal jste se. Nekladl jste odpor. Neuprchnete. Máte rodinu. Firmu, kterou řídíte-“

„Chtěl bych mluvit se svou ženou.“

Právnička zavrtěla hlavou.

„Budete muset počkat po výslechu před soudem.“

Svěsil hlavu.

„Je mi to líto,“ dodala. „A ten váš přítel? Vagn?“

„Vagn s tím nemá nic společného. Snažil se mě zastavit. Nezatahujte ho do toho.“

„Už v tom zapletený je. Byl obviněn jako spolupachatel.“

„To ne, proboha!“

„Jedná se o menší obvinění. Je na svobodě. Nemyslím…“

Čekal.

„Co nemyslíte?“

„Že by šel do vězení. Kéž bych mohla totéž slíbit i vám.“

Ticho.

„Nějaké otázky?“ zeptala se.

Když neodpovídal, podívala se ke strážnému.

Součást procesu. Součást systému, který ho už jednou málem spolkl. Theis Birk Larsen byl zase v břiše toho netvora, kterého tak nenáviděl a který nenáviděl jeho. A nemohl dávat vinu nikomu jinému, jen sám sobě.

Pernille brala telefony. Přišla Lotte, aby jí pomohla. Sešlo se to jako vždycky: každou chvíli měla na lince nějakého zákazníka, který se něčeho dožadoval. A pokud možno hned.

„Já to nemůžu okamžitě zařídit,“ vysvětlovala Pernille poslednímu z nich. „Zavolám vám zpátky později. Udělám to. Slibuju.“

Lotte čekala, až Pernille položí telefon, a pak se zeptala: „Z čeho bude obviněný?“

Další telefonát.

„Stěhovací firma Birk Larsen. Prosím, počkejte okamžik.“

Ruka na sluchátku.

„Já nevím. Můžeš se na chvilku postarat o kluky?“

„Jistě. A co Theis provedl?“

Pernille se vrátila k hovoru a vymýšlela si výmluvy.

Lotte byla stále tam, přecházela po kanceláři.

„On udělal něco tomu učiteli, viď?“

„To je všechno moje chyba. Já jsem ho tlačila.“

Prohrábla si neučesané vlasy. Vypadala neupraveně a bylo jí to jedno.

Přišel jeden z mužů a chtěl pokyny, co má dělat. Pernille se snažila, jak nejlépe uměla. Zazvonil telefon. Lotte to zvedla.

„Nejdřív se postarejte o tu zakázku v Osterbro,“ řekla mu. „Udělejte to, jak by to dělal Theis. Zeptejte se Vagna.“

Hleděl na ni.

„Kde je Vagn?“ zeptala se.

„Nemám ponětí.“

„No tak prostě…“ Mávla na něj rukou. „Prostě dělejte, jak uznáte za vhodné. Omlouvám se.“

„Pernille?“

Lotte čekala, až muž odejde.

„Co je?“

„Volali z banky, kdy budeš mít čas. Říkali, že s tebou potřebují mluvit.“

Buchard měl na sobě svou nejlepší košili. Čerstvě vyžehlenou. Nejlepší oblek. Uniforma na kázání od policejního prezidenta.

Právě odtamtud přišel. Uražený.

Skláněl se nad ranními novinami, četl je v šedivém světle proudícím oknem do kanceláře Lundové. Se staženými koutky úst potřásal hlavou.

Říkalo to hodně, aniž by musel pronést jediné slovo.

Lundová a Meyer seděli vedli sebe. Vrtěli se jako neposlušní žáci předvedení před učitele.

Meyer přerušil ticho.

„My si uvědomujeme, že to všechno nejde tak dobře, jak by mělo.“

Buchard neříkal nic, jenom jim ukázal další titulek. Hartmannův pozitivní vzor očištěn.

„Kdyby nám Kemal řekl pravdu…,“ začala Lundová.

Buchard ji umlčel jediným ironickým pohledem.

„Říkal jsem vám, že naše pracovní vztahy nejsou nejlepší,“ dodal Meyer. „Ne že bych snad kohokoli obviňoval.“

„Kemal lhal!“ zopakovala Lundová. „Měl spoustu možností, aby se očistil, a neudělal to. Kdyby on-“

Buchard na ni znovu zamával novinami.

„Všichni vidí tohle!“ vyštěkl. „A ne vaše výmluvy.“ Pauza. „Policejní prezident chce, abych vám ten případ vzal. Takovou mediální publicitu nepotřebujeme. Nechat se takhle nachytat uprostřed volební kampaně, to je trapné. A teď ještě ten otec obviněný z pokusu o zabití.“

„Kemal nechce, aby ho obžalovali!“ vykřikl Meyer. „Copak to nic neznamená?“

„To je na právnících, a ne na něm. Vy jste to podělali. Oba dva.“

Upřeně se dívali na koberec.

„Řekněte mi jediný dobrý důvod, proč bych vás neměl teď hned vykopnout?“

„Jenom jeden?“ odtušila obratem Lundová. „Já bych vám mohla…“

„Tak začněte.“

„Víme o tom případu víc než kdokoli jiný. Přiveďte si nový tým a oni stráví týden tím, že budou procházet všechny papíry.“

„Radši si počkám týden a pak to bude vyřešené, než abych nechal vás dva, ať na mě zase poštvete prezidenta.“

„Víme víc, než jsme věděli včera.“

„Mám schůzku v tý škole,“ dodal Meyer. „Tam to můžu uvést na pravou míru. Všechno dostaneme pod kontrolu. Lundová má pravdu. Dejte to někomu jinýmu a budou začínat úplně od začátku.“

Buchard dlouhou chvíli přemýšlel.

„Pokud tenhle případ ani zítra k ničemu nepovede, jste oba odvoláni. Oba dva.“

Vstal a zamířil ke dveřím.

„Držte se dál od radnice. A od Troelse Hartmanna. Nestojím o žádné další problémy z té strany. Rozumíme si?“

„Jistě,“ řekl Meyer.

Buchard odešel. Lundová mlčela a přemýšlela. Ruce pevně založené na černobílém svetru.

Meyer vyšel na chodbu, aby promluvil s týmem, který měl službu.

„Musíme to dostat znova do pohybu,“ přikazoval. „Vraťte se do tý školy. Proklepněte všechny. Údržbáře, uklízečky. Úplně všechny.“

Lundová vstala a začala se probírat nalezenými věcmi v plastových sáčcích. Až našla to, co hledala.

„Dejte fotku Nanny všem taxikářům,“ přikazoval Meyer.

„To jsme už udělali,“ zamumlal Svendsen.

Meyer se k němu otočil.

„Každýmu? Všem v celý Kodani? Ne. Já si to nemyslím. Zjistěte, kdo z nich jezdil v blízkosti Kemalova bytu. Zjistěte, jestli si odtamtud nebrala taxík. Prověřte všechno!“

Vrátil se do kanceláře a bručel.

„Ježíši. Jak těžký to může být?“

Měla otevřenou knihu jízd vozidel z radnice.

„Pošlete fotku toho auta na všechny čerpací stanice ve městě,“ řekla Lundová. „A zeptejte se, jestli ten vůz neviděli večer v pátek jednatřicátého října.“

„Proč?“

„Něco nám uniklo.“

Podala mu knihu jízd.

„Podle toho by v tom autě nemělo zůstat moc benzinu. Nádrž ale byla skoro plná. Pokud zajel na některou čerpací stanici…“

„Bude na nahrávce z bezpečnostní kamery. Jasně, já vím. Nejsem blbec.“

„Výborně! Takže začneme s benzinkami kolem Nanniny školy.“

„Lundová, kdybyste řídila ukradený auto a měla v kufru unesený děcko, jela byste si sama natankovat? A kniha jízd může být vyplněná všelijak.“

Přikývla.

„Možná máte pravdu. Prověřte to s lidmi z bezpečnostní služby na radnici.“

Meyer se rozesmál.

„No páni! Bezva fór! Slyšela jste, co Buchard říkal. Že mi uřízne koule, jestli se k tomu místu přiblížím.“

Zadívala se na něj, ruce v bok. Zářící oči, doširoka otevřené. Vyčkávavý zarputilý pohled.

„Nedívejte se na mě takhle,“ ohradil se Meyer. „To se mi nelíbí.“

Nepohnula se ani o centimetr.

„Já na radnici nepůjdu, Lundová. Tečka. Vy si dělejte, co chcete. Já tam nejdu.“

Zamířil zpátky na chodbu.

„Vy jste tomu otci řekl, že najdete toho, kdo to udělal, Meyere.“

Zastavil se, otočil se a vrhl na ni nasupený pohled.

„To jste plácnul jenom tak, aby řeč nestála?“

„A taky jsem řekl svojí ženě, že si tohle místo udržím dýl než tři týdny. Na čem mi podle vás asi tak záleží víc?“

Chystala se něco poznamenat.

„Ne,“ předešel ji Meyer. „Ani slovo. Já znám odpověď. Opravdu. Takže není třeba.“

Stejní lidé. Stejná místnost. Ale přesto se teď všechno změnilo. Schůzka výboru začínala a napětí z předchozího večera zmizelo. Všichni seděli, usmívali se, žertovali a tvářili se, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Knud Padde zářil víc než kdokoli jiný.

Už předtím mluvil telefonicky s Rie Skovgaardovou. Dohadoval se, čeho by se jednání mohlo týkat. Dychtil po povýšení.

Troels Hartmann se posadil do čela stolu vedle Elisabet Hedegaardové. Zatímco ostatní uždibovali z croissantů a koláčků, on sám zůstal u jediného šálku kávy.

„Dobrý den,“ pozdravil Hartmann a spěšně probral všechny úvodní zdvořilosti. Poděkování za účast. Omluva za pozvánku na poslední chvíli.

Bigum seděl na konci stolu. Hrbil se na židli, snažil se usmívat.

„Není třeba to dneska příliš protahovat,“ začal Hartmann.

„Troelsi?“

Byl to Bigum. Úsměv vypadal ještě škrobenější než jindy.

„Prosím. Rád bych se na moment ujal slova.“

Hartmann hrál překvapeného.

„Samozřejmě, Henriku. Pokud si to přeješ.“

Bigum se zhluboka nadechl.

„Dlužím vám všem omluvu. Za nešťastný směr, který to všechno nabralo.“

Nikdo nepromluvil.

„Bylo to obtížné pro nás všechny.“

Padde se posadil vedle Elisabet Hedegaardová, která nyní hleděla na Biguma, s rukou na bradě.

„Doufám, že si všichni uvědomujeme, že naše neshody vyvstávaly pouze ze společného zájmu o blaho strany.“ Henrik Bigum se letmo podíval na Hartmanna. „Nic jiného v tom nebylo, Troelsi. Nic osobního. Takže…“

Pokus o smích. Uctivé gesto pravou rukou.

„Rád bych, abychom všichni zakopali válečnou sekeru a vykročili zase dál vpřed.“

„Děkuji ti, Henriku,“ pronesl Hartmann důstojně.

„Je mi potě-“

„Ale měl jsi pravdu. Takhle nemůžeme pokračovat.“

Bigum se na židli zavrtěl.

„Troelsi. Není přece jediný důvod, abys teď odstupoval. Členská základna i výbor stojí za tebou. Tvoje postavení i tvůj program pozitivních vzorů-“

„Ano, ano, ano.“ Hartmann mávl rukou. „Žádné starosti. Já neodstupuji.“ Postupně se podíval na všechny přítomné. Zdrženlivé pousmání. „Žádnou paniku. Našim společným cílem je změnit systém tady na radnici. Správně!“

Přikyvovali. Bigum energičtěji než ostatní.

Hartmann zaťukal prstem o stůl.

„To ale nedokážeme, když budeme pořád bojovat sami mezi sebou.“

Souhlasné mručení.

Hartmann se rozhodl s nimi pohrát.

„Já vás neslyším!“ Zasmál se. „Tak mám pravdu?“

Tentokrát hlasitěji. I Henrik Bigum se zasmál, když odpověděl: „Máš pravdu, Troelsi. Vždycky jsi měl pravdu.“

Hartmann se na něj podíval přes dlouhý a naleštěný zasedací stůl.

„Já vím, Henriku. Takže ti teď dávám tutéž možnost volby, jakou jsi mi dal ty včera.“

Bigumovi zmrzl úsměv na rtech.

„Prosím?“

Hartmannova tvář se znovu proměnila. Tvářil se vážně. Výraz, který používal, když čelil Bremerovi.

„Buď odstoupíš.“ Odmlčel se. „Nebo o tom budeme hlasovat.“

Bigum zavrtěl hlavou.

„Cože?“

V místnosti zavládlo ticho. Hartmann udržel Webera mimo. Nikdy neměl rád konflikty. Rie Skovgaardová, stojící kousek od stolu, se vyčkávavě usmívala. Od rána telefonovala a teď věděli přesně, jaké je jeho postavení.

Biguma se začala zmocňovat zlost.

„To je absurdní. Já pro tuhle stranu pracuju dvacet let. Stejně dlouho jako ty, Troelsi. Já jsem jednal pouze v našem nejlepším zájmu.“

„Byl jsi za Bremerem, Henriku. Nabídl jsi mu dohodu.“

Profesorova vyhublá asketická tvář zrudla.

„Chtěl jsem odhadnout jeho názor. Nic víc. My nezískáme naprostou většinu. Musí se dělat kompromisy.“

„Tak co by to mělo být, Henriku? Tvoje rezignace, nebo hlasování?“

Bigum přelétl všechny pohledem. Nikdo z nich se mu nepodíval do očí. Dokonce ani Padde ne.

„Rozumím.“

Vstal, naklonil se nad stolem, zamračeně pohlédl na Hartmanna a řekl: „Běž do prdele, Troelsi. Ty primátorem nikdy nebudeš. Nemáš-“

„Žaludek?“ zeptal se Hartmann.

Rie Skovgaardová otevřela dveře a vesele se rozesmála.

„Běžte všichni k čertu,“ zamumlal Bigum a odešel.

Hartmann založil ruce a posadil se zpátky na židli.

Pak se konečně ozval Knud Padde: „Tak, to by bylo. Jakožto předseda nyní předávám slovo Troelsovi.“

Hartmann vzal do ruky konvici s kávou a nalil si další šálek.

„To platí i pro tebe, Knude. Končíš.“

Padde se zasmál jako nervózní dítě.

„Ale no tak, Troelsi. Vím, že jsem to podělal. Ale dřel jsem pro stranu. Jsem loajální.“

Hartmann si usrkl kávy.

„Můžeš jít,“ řekl. A nic víc.

Nikdo se na něj nepodíval. Nikdo neztratil jediné slovo.

„Proto jste mě sem tahali?“ tázal se Padde. „Abyste mě ponížili?“

„Knude,“ zavolala Skovgaardová a zaklepala klouby prstů na dveře. „Máme tady jednání a chceme začít. Prosím.“

Zamumlal první nadávku, kterou z jeho úst Hartmann kdy uslyšel, a pak se odšoural ven.

„Výborně,“ rozveselil se Hartmann. „Tak pojďme na to.“

Zářivě pohlédl na tváře kolem stolu. Nyní byli jeho. A nikoho jiného.

„Elisabet. Převezmeš po Knudovi funkci předsedkyně. Je to v pořádku?“

S úsměvem přikývla.

„A teď bych rád, abyste se seznámili se dvěma novými lidmi.“

Skovgaardová zavolala ven na chodbu.

„Sandžaji? Deepiko? Mohli byste přijít?“

Mladý muž a mladá žena. Asijského původu. Elegantně oblečení. Oba účastníci programu pozitivních vzorů.

„Možná znáte Sandžaje a Deepiku z naší mládežnické organizace,“ představil je Hartmann. „Vy se posaďte. Vítám vás. Jsou to dva noví členové našeho výboru.“

Počkal, a pak se ještě zeptal. „Jsou nějaké otázky?“

Nebyly.

V polovině jednání vyšel Hartmann ven, aby požádal o nějaké další fotokopie. Morten Weber a Rie Skovgaardová se právě hašteřili nad kopírkou.

„Neřekl jsi mi, že jim půjdeš takhle po krku,“ stěžoval si Weber.

„Tobě by se to nelíbilo.“

„Ted není ta pravá chvíle dávat lidem padáka.“

„Koledovali si o to, Mortene,“ řekla Skovgaardová. „Jak bychom mohli nechat takového hada jako Bigum, aby seděl mezi námi?“

„A Knud?“ zeptal se Weber. „Co udělal kromě toho, že se choval stejně, jako to dělal vždycky? Že se ohýbal podle větru?“

„Knud je exemplární příklad,“ odpověděl Hartmann.

Weber otevřel pusu v předstíraném úžasu.

„Exemplární příklad? Opravdu tohle slyším od Troelse zvaného svatý? Odkdy ses naučil tasit v noci dýky?“

„Od doby, kdy chci skoncovat s Poulem Bremerem. Ti dva mají utrum. To je všechno.“

Mrskl několika papíry o kopírku.

„Chci kopie tady toho a taky ještě nějaké kafe.“

„Máš ho mít! Bigum to ale nenechá jenom tak. Ten ti ve straně udělá peklo.“

„Poslouchej, Mortene,“ ozval se znovu Hartmann. „My jsme si až moc dlouho hráli na hodné chlapce. A jenom jsme se bránili. Musel jsem začít jednat. Musel jsem ukázat, že umím být silný.“

„To jsi udělal. Jenom doufám, že jsi to předem probral s Kirsten Ellerovou. Bigum k ní měl blízko. To jen pro případ, že bys to nevěděl.“

Nic.

„Ach tak,“ štěkl Weber. „Nevěděl. Kdybyses zeptal…“

Hartmann se snažil udržet svou povahu na uzdě.

„S Kirsten to zvládnu. Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti.“

„Problém,“ začal vedoucí bankovní pobočky, „spočívá v tom, že platíte dvě nemovitosti.“

Přijel do garáže, aby se s ní setkal. Seděli teď v kanceláři, v Pernillině tváři se mísila hanba a vztek. Ráda by se ho zeptala: proč teď? Copak nečte noviny? Nedokáže pochopit, že tohle není nejlepší chvíle?

Byl to ale bankovní manažer. Muž v elegantním obleku. Bezpochyby s velkým domem v jedné z atraktivnějších předměstských čtvrtí. A měl v popisu práce prohánět malé, lopotící se podnikatele ve Vesterbro. Na okolnostech nezáleželo. Jen na korunách v bance.

„Nebude to trvat dlouho.“

„To nemůže. Nemáte finance, abyste to utáhli. Takže…“

„Takže co?“

„Kdy budete schopni prodat ten dům?“

Do kanceláře vešel jeden ze zaměstnanců a řekl: „Zvedací plošina na autě se zasekla.“

Co by udělal Theis? Co by řekl Vagn?

„Otočte to nadvakrát s tou malou dodávkou. Nemůžeme to odvolat.“

„Když to uděláme, přijedeme pozdě na další zakázku.“

Podívala se na něj a nic neřekla. Odešel.

„Můžu vám s tou půjčkou počkat,“ navrhl bankovní manažer. „Znamená to, že vynecháme jednu měsíční splátku. Ale…“

Přemýšlela o autech, zakázkách a termínech. Tvrdě dři a peníze budou. Tak to říkal vždycky Theis.

„Pernille? Obrovsky jste přečerpali účet. Jsou tady výdaje za pohřeb. Potřebujeme nějaké-“

„Peníze?“ zeptala se. „Záruku?“ Rozhlédla se kolem sebe po kanceláři, garáži, mužích venku. „To všechno je už stejně vaše. Co ještě bych vám mohla nabídnout?“

„Potřebujete nějaký plán. Jinak…“

„Theis bude brzy doma,“ pronesla pevným hlasem. „A vyřeší to. On to určitě vyřeší.“

„Pernille…“

„Můžete přece počkat, než se Theis vrátí, nebo ne? Nebo to chcete sepisovat na hřbitově, až budu dávat Nanninu urnu do země?“

Nelíbilo se mu to. Napadlo ji, že od ní bylo kruté to takhle říct.

„Já se snažím pomáhat.“

Zazvonil jí telefon.

„Dostanete svoje peníze. Ale teď mě omluvte. Musím to vzít.“

Byl to Theis. Z vězení.

Odešla do tichého koutu garáže, aby s ním mohla mluvit.

„Ahoj.“

„Jsi v pořádku, Theisi?“

„Jo.“

Snažila se představit si ho. Navlékli ho do vězeňských šatů? Dostal dost jídla? Hádal se tam s někým? Ta jeho výbušná povaha…

„Jak se mají kluci?“

Připadal jí starý a zlomený.

„Jsou v pohodě. Těší se, až přijdeš domů.“

Dlouhé astmatické dýchání. Pak oznámil: „Dneska domů nepřijdu.“

„Kdy tě pustí?“

„Soudce mě poslal do vazby.“

Dva zaměstnanci prohlíželi jednu z dodávek. Také tam se vyskytl nějaký problém.

„Jak dlouho?“

„Ode dneška za týden půjdu zase před soud. Možná pak.“

Nenapadalo ji nic, co by měla říct.

„Je mi to líto.“

Nikdy ho neviděla brečet. Dokonce ani když mu umřela matka. Všechno, co se týkalo Theise, se odehrávalo v jeho nitru. Skryté a polapené v tichu. Tam se ukrývaly jeho emoce. Naučila se je vycítit, vnímat je. Nikdy nepředpokládala, že se dočká, aby je dal otevřeně najevo.

„Musím už jít, lásko,“ řekl.

Polykala slzy. Kvůli němu. Kvůli sobě. Kvůli Nanně a kvůli klukům. Kvůli celému tomu šedivému světu.

Ani Pernille nenašla slova, která by řekla, a to jí připadalo jako ta nejhorší věc, jako největší ze všech hříchů.

„Ahoj,“ řekl on a pak zavěsil.

Lundová kráčela k pevnosti z hnědých cihel, v níž se ukrývala radnice. V suterénu našla místo, kde měli na starost vozový park. Stála tam, v černém kabátu, džínách a vlněném svetru a snažila se domluvit s nevrlým starým mužem v uniformě, který si myslel, že má lepší věci na práci.

Garáž byla střežena z kanceláře bezpečnostní služby kousek od výjezdu. Z důvodů, které Lundová nedokázala pochopit, ji od muže oddělovala skleněná tabule. Obrazovky uzavřeného televizního okruhu zachycovaly dění v celé budově. Chodby, prostory městské rady připomínající vězení, kanceláře úředníků, suterén, garáž.

„Nemáme čas,“ prohlásil muž z ochranky.

„Nebude to trvat dlouho. Potřebuju se jenom seznámit s tím, jak funguje váš systém.“

Podíval se na ni, jako by tady pracoval od chvíle, kdy to všechno před přibližně stoletím postavili. Zachmuřený muž kolem pětašedesátky, brýle se skly podobajícími se půlměsíčkům, s nimiž si neustále hrál, pleš lemovaná stříbřitými vlasy. Nadutý v modrém svetru služební uniformy, jako kdyby městský erb – tři zlaté věže čnějící z vody – byl znakem jeho úřadu. Zajímaly ho víc jeho klíče a kamery a přihrádky na dokumenty, než aby se staral o lidi kolem sebe.

„Tohle tady je garáž,“ prohlásil pak. „Co jako čekáte? Tady nám odevzdají klíče, když zaparkujou. A pak si je zase vezmou, když chtějí odjet.“

Na stěně za ním byla upevněná deska. Plná klíčů. Jeden z řidičů přišel a požádal o auto. Muž vstal, levou rukou si posunul srpkovité brýle, aby dokázal přečíst čísla. Dlouhá cesta. Až na konec jeho špičatého nosu.

„Měl byste si zajít k očnímu,“ pokusila se o přátelský tón.

Předal řidiči klíče, střelil po ní pohledem, posadil se a nic neřekl.

„Takže klíče od toho ukradeného auta by měly viset tady?“

„Kdyby nebylo ukradené.“

„Kdo má na starost tankování aut?“

„Ten, kdo s nimi jede, řekl bych. O tyhle věci se nestarám.“

„A zaznamenává se to pokaždé do knihy jízd?“

Tahle otázka se mu nelíbila.

„Za kandidáty ve volbách nemůžu mluvit. Zeptejte se jich.“

Lundová zaváhala. Podívala se ně něj. Zůstala stát na místě, kde byla.

„Já ale mluvím s vámi.“

Pak vešla do jeho kanceláře a položila před něj knihu jízd od dotyčného auta.

„Tohle je kniha jízd, kterou jsme dostali tady u vás. Vysvětlete mi to. Znamená to, že tohle auto nikdo netankoval?“

„Máte stát za sklem.“

„A vy jste zase zaměstnanec města. A máte pomáhat policii. Povězte mi něco o téhle knize jízd.“

„To nic neznamená,“ řekl muž. „Řidiči to hned nevyplňují. Čekají s tím, až mají čas. Někdy se stane, že ji nevyplní vůbec.“

Zadíval se na záznamy.

„Tenhle řidič sem pak už nepřijel. Takže do knihy jízd už nic nenapsal. Co je na tom tak divnýho? Můžu se už vrátit zase ke své práci?“

Zase si začal hrát s brýlemi. Podíval se na ni.

„Nebo snad máte ještě nějaké otázky?“

Vyšla z kanceláře a zamířila ke dveřím. Vyhlédla ven do šedivého zimního dne.

Nikdo policii příliš nepomáhá. Jsou pro ně svým způsobem nepřátelé. Dokonce i v útrobách radnice.

Lundová se vrátila zpátky a zůstala stát za sklem, jak si muž přál. Pořád ještě si hrál s brýlemi. Zdálo se jí, že je nervózní.

„Jak řidiči platí za benzin?“

Stiskl tlačítko mikrofonu.

„Cože?“

„Jak řidiči platí za benzin?“

Zamyslel se nad tím.

„V autě je tankovací karta. To nemá tady s námi nic společného-“

„My jsme žádnou tankovací kartu nenašli. Jaká je to karta?“

„Nevím. My jsme ochranka. S penězi tady nemanipulujeme. A teď kdybyste mě omluvila-“

„Tomu rozumím. Můžete se ale podívat. Podívejte se, ke kterým čerpacím stanicím se tady obvykle jezdí.“

„Vy chcete, abych to já hledal?“

„Ano,“ usmála se. „A pak vás nechám zase pracovat.“

Posadil se na malé sedátko. Utrápená bledá tvář. Jeho prsty si hrály s brýlemi.

„Slibuju,“ dodala.

Podrobnosti byly v knize před ním. Naškrábal cosi na kousek papíru a prostrčil ho k ní pod sklem.

„Ještě něco?“ zeptal se.

„Teď ne. Díky.“

Meyer a jeho muži byli ve škole. Na hlavách měli přilby. Dívali se na staveniště, které se mělo proměnit v nové křídlo.

„Promluvte se všema dělníkama,“ nařizoval. „Zjistěte, v kolik sem dorazili. Kdy odcházeli. Všechno, co vám řeknou. A až s tím budete hotoví, tak si vemte uklízečky. A pak-“

Zazvonil mu telefon.

Lundová.

„Přijedete sem do školy, nebo ne? Máme tady spoustu práce.“

„To auto mělo tankovací kartu. Tu kartu nemám, ale zjistila jsem její číslo.“

Odmlka. Zvuky dopravního ruchu. Dokázal si ji představit, jak žongluje s mobilem. Prohrabává papíry a ještě se snaží řídit. To všechno najednou.

„Ten večer s ní někdo platil v devatenáct dvacet jedna. U pumpy v Nyropsgade.“

„Kde?“

„Dvě minuty od radnice.“

Meyer nic neříkal.

„Zajedeme si tam pro záznamy bezpečnostní kamery,“ řekla Lundová.

„Měli bysme dělat, co nám řekl Buchard.“

Neodpověděla.

„Nemůžete to vyřídit sama?“ zeptal se a cítil se mizerně už ve chvíli, kdy ta slova vyřkl.

„Jistě,“ odtušila oním zpěvavým tónem, který dokázala podle vlastní libosti vypínat a zase zapínat. „Když chcete.“

Zavěsila.

Muži se na něj dívali.

Meyer hodil nejbližšímu svoji přilbu.

„Víte, co máte dělat,“ řekl.

„Jedete někam?“ zeptal se muž.

„Kdybyste mě potřebovali, budu na ředitelství.“

Dny se krátily. Po čtvrté hodině už byla tma.

Pernille Birková Larsenová seděla sama v kanceláři. Odrážela nápor telefonátů rozezlených zákazníků, novinářů a neznámých lidí s občasnými nabídkami, že jim pomohou.

Ozval se i bankovní manažer a chtěl nějaké informace o jejich financích. Byla proto donucena najít klíče od Theisových osobních věcí a dát se do hledání chybějících bankovních výpisů. Našla tam fotografii. Theise a Nanny. Vypadalo to, že je stará pár týdnů. On měl černou čepici a ve tváři ten naivní úsměv, který ona sama tak milovala. Nanna byla krásná, ruku kolem otcových ramen, jako kdyby ho chtěla chránit. Ne naopak. Jak by to mělo být.

Otočila fotografii. Nanniným rukopisem tam bylo naškrábané: Miluju tě!

Pernille tu fotografii nikdy předtím neviděla. Další Nannino tajemství. A také jejího otce. Nanna se neustále motala tam, kde neměla co dělat. Občas brala Pernille její oblečení, aniž by se zeptala. Hrabala se druhým v zásuvkách a hledala věci, které by se jí mohly hodit. Občas z toho byla hádka. Nikdy ale nic vážného. Napadlo ji, jestli měly s Nannou vůbec něco společného. Možná už za to mohl nevyhnutelný odstup způsobený její smrtí. Možná…

Nanna byla zvědavé dítě. Neustále hledala něco nového. A možná se hrabala i tady v Theisových osobních věcech.

Jemu by se to nelíbilo, pomyslela si Pernille. Nosil v sobě věci, které si chtěl nechat jen sám pro sebe. Viděla to předchozí noci. Mohutná rozzuřená postava držící perlík nad zkrvaveným člověkem na podlaze toho odlehlého skladiště. Muž, kterého milovala. A kterého v té chvíli jen sotva poznávala.

Vyskočila, když se ze tmy garáže ozval zvuk. Ze stínu vyšel Vagn Skarbak. Tvářil se provinile, tajnůstkářsky. Na tváři měl šrám a podlitinu.

„Ahoj,“ pozdravil.

Odložila fotografii a podívala se na něj. Nenapadalo ji nic, co by měla říct.

Stál shrbený, v červených montérkách a černé vlněné čepici. Malý bráška. Znali se ještě dřív, než se seznámila s Theisem. Než podstoupila to riziko a než se jí zmocnilo vzrušení z toho, že je s někým jako on. Na Skarbakově krku se třpytil stříbrný řetízek.

„Byl to můj nápad,“ řekl Skarbak. „Zlob se na mě. Ne na něj.“

Pernille na okamžik zavřela oči. Pak se znovu vrátila k papírům.

„Je tam pořád?“

Byla tam hromada faktur. Pár upomínek. Otevřela zásuvku a všechno to do ní smetla.

„Já to dokážu zvládnout, Pernille. Dovol mi, abych ti pomohl s firmou. S klukama. Udělám všechno, co je v mých silách. Já prostě…“

Další papíry. Další účty. Zdálo se, že hromada před ní pořád roste.

„Chci ti jenom pomoct.“

Pernille prudce vstala a dala mu facku na pořezanou, pohmožděnou tvář. Vší silou.

Ani se nepohnul. Jenom zvedl ruku ke tváři. Rána na obličeji se po úderu znovu otevřela. Setřel si krev.

„Jak jste to mohli udělat?“ obořila se na něj. „Jak jste to mohli udělat?“

Setřel si dlaní další krev a podivně se na ni podíval.

„Theis si myslel, že to dělá kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“

„Kdyby to byl on, Pernille. Kdyby to byl ten učitel. Kdo by byl Theis teď? Tvůj hrdina? Nebo nějakej idiot?“

Znovu napřáhla ruku. Ani se nepohnul.

„Neměl jsem mu to říkat,“ pokračoval Skarbak. „Dělal jsem, co jsem uměl, abych to zastavil. Když jsem to viděl. Kdybych tam nebyl, byl by Kemal mrtvej.“

„Dost. Už ani slovo.“

Přikývl. Přešel ke stolu. Prohlížel si rozpis práce na následující den.

Musela se zeptat.

„Vagne. Tenkrát, před dvaceti lety. Než jsem ho poznala.“

„Ano?“

„Jakej byl?“

„Nezralej. Čekal, co bude. Kluk. Jako my všichni.“

„Na policii mi ukazovali fotky.“

„Jaký fotky?“

„Někoho zavražděnýho. Někdo, kdo prodával drogy.“

„Aha.“

„Co se tehdy stalo? Pověz mi pravdu.“

„Všichni jsme se občas chovali jako pitomci. Tvoji rodiče si to mysleli taky, když sis začala s Theisem. Nebo ne?“

„Ale policajti-“

„Policajti se tě snaží napálit.“

Přistoupil k ní a zadíval se ženě do očí. Ti dva si byli blízcí ještě před tím, než Theise poznala.

Jako bratři.

„Theis nic neudělal, Pernille. Nic. Rozumíš?“

Kirsten Ellerová napřáhla ochablou zpocenou ruku.

„Jsem opravdu moc ráda, že to pro vás všechno tak dobře dopadlo. Všechny ty nepříjemnosti byly skutečně nemilé.“

„Jistě. Posaďte se.“

Usadila svou plnou postavu na pohovku v jeho kanceláři.

„A že jste udělal pořádek ve svém stranickém klubu. To je dobře.“

Hartmann se posadil na židli proti ní.

„Neměl jsem jinou možnost, Kirsten. Musel jsem něco udělat.“

Měla svou osobitou image. Dlouhý plášť zakrýval její objemné tělo. Věčný úsměv. Veliké brýle až u kořene nosu pod nabarvenými hnědými vlasy. Vypadala, jako kdyby právě dorazila z vyčerpávajícího jednání. Ellerová byla na radnici stejně dlouho jako on. Svým způsobem dosáhla více. Díky prostředkům, které on sám začínal oceňovat.

„Aspoň je už po všem,“ řekla. „Výsledky průzkumů vypadají dobře. Média začínají chápat, kterého koně mají podporovat. Takže teď budeme sklízet plody.“

„Čtete mi myšlenky.“

Vytáhla z aktovky složku a otevřela ji.

„Máme několik návrhů, jak bychom mohli získat nestálé voliče. Jsou to právě ti nerozhodnutí, kteří o všem rozhodnou, Troelsi. Na to nezapomínejte.“

Vesele se na ni ušklíbl a potřásl hlavou. Opravdu ho pobavila.

„Co je?“ zeptala se.

„Vy jste úžasná herečka. Máte vážně talent.“

Úsměv vydržel. Žádná odpověď.

„Bigum by na mě nikdy nezkoušel takový trik, kdyby to předtím neprobral s vámi. Šel za Bremerem. Šel za vámi. A vy jste mu na to kývla.“

Úsměv se vytratil.

„Troelsi-“

„Ne. Prosím. Neurážejte mou inteligenci tím, že se budete snažit to popírat.“

„To je-“

„Pravda,“ skočil jí do řeči. „Já znám svoje lidi, Kirsten. Znám Biguma. Není dost velký formát ani dost odvážný na to, aby to udělal sám od sebe. Možná jste vy přišla za ním. Ale to je mi jedno.“

Teď už mu to bylo všechno jasné. Nechápal jen, proč mu trvalo tak dlouho, než všechno pochopil.

„Bylo to ze strachu. Ne proto, že by se cítili silní. Nebo odvážní. Ze strachu. Myslím, že vy jste to vycítila.“

Zvedla ruce.

„Troelsi. Než řeknete něco dalšího, pochopte to.“

„Dávám vám dvě možnosti.“

Kirsten Ellerová zmlkla.

„Buď budu informovat tisk a novináři vás roznesou jako nedůvěryhodnou, neloajální, potměšilou mrchu, což opravdu jste…“

Čekal, s hlavou skloněnou na stranu, a naslouchal.

„A alternativa?“

„Odstoupíte. Přepustíte místo na kandidátce svojí dvojce.“

Kirsten Ellerová se obrátila a podívala se na Rie Skovgaardovou, která si spokojeně dělala poznámky.

„Vy mě potřebujete, Troelsi. Vy všichni mě potřebujete. Myslete na-“

„Ne, Kirsten. Já vás vůbec nepotřebuju.“

Čekala. Nezaznělo už jediné další slovo. Pak si Ellerová vztekle posbírala věci a vystřelila ke dveřím. Tam se otočila a podívala se na něj.

„Tady šlo o vítězství. Ne o vás. Nefanděte si.“

„Nebudu,“ slíbil.

Cestou ven se srazila s Mortenem Weberem. Díval se za ní, jak odchází.

„Co se tady stalo?“ zeptal se Weber. „Myslel jsem, že máme schůzku.“

Hartmann vstal.

„Rie!“ zavolal Hartmann. „Pozvi pár novinářů. Vybírej ty, kteří nás mají rádi.“

„Co se to sakra děje?“ vykřikl Weber.

„Chtěl jsem ti to říct. Nebyl čas. Kirsten odstupuje.“

„Ježíši, Troelsi! My jsme o tohle spojenectví tak bojovali-“

„Poštvala na mě Biguma. Celou dobu chtěla, abych musel z kola ven.“

„Nemůžeš pořád takhle rozhoupávat loď.“

„Mortene.“ Hartmann ho chytil za chatrná ramena. „Bremer je po celou dobu kampaně pořád centimetr před námi. Je načase, abychom my určovali, o čem se bude mluvit. Je načase, abychom se chovali odvážněji než on.“

„Tím, že povyhazuješ všechny v dohledu?“

Hartmann ztratil nervy.

„Ona mě bodla do zad. Zkoušela se dohodnout s Bremerem. Potom s Bigumem. Musíš začít přemýšlet jinak. My srazíme Bremera z toho jeho bidla i bez pomoci těch opatrnických hajzlů ze Strany středu.“

„Ne, Troelsi! To nedokážeme. Sami na to nebudeme mít dost hlasů.“

Hartmann zavrtěl hlavou. Rie Skovgaardová mlčela a jen se usmívala.

„Jak dlouho jsme už hráli tyhle hry, Mortene? Dvacet let? Pořád podle stejných pravidel. Podle jejich pravidel. Od téhle chvíle budeme hrát podle mých. Svolej na dnešní večer schůzku zástupců všech menšinových stran. Pověz jim, že mám zásadní návrh.“

„Polovina z nich tě nenávidí,“ řekl Weber.

„O nic víc, než se nenávidí mezi sebou navzájem.“

„Jsou s Bremerem.“

„Nebudou, pokud už viděli výsledky průzkumů. Půjdou s každým, jen když vyhraje.“

Rozhlédl se po kanceláři volební kampaně. Všude byly plakáty s jeho tváří. Lehký úsměv. Zeširoka otevřené oči. Nové koště, které čeká, až vymete to staré.

Hartmann ukázal na svůj portrét.

„A to jsem já.“

*

„Tankoval ten večer, kdy Nanna zmizela. Před desíti dny,“ řekl Meyer.

Byli v kanceláři a prohlíželi si pásky z bezpečnostních kamer. Černobílé, rozdělené na čtyři okna. V rohu každého zrnitého rámečku datum a čas.

„Nahrávání běží čtyřiadvacet hodin denně. Šance, že po takový době najdeme tu správnou kazetu, je naprosto nepatrná, Lundová.“

Byla těsně u obrazovky a dívala se. Čísla. Nejasné postavy pohybující se mezi čerpadly.

Všechno.

„A kromě toho,“ dodal Meyer, „ty kazety používají pořád dokola. Takže když je to tak dávno-“

„Tahle to není,“ skočila mu do řeči Lundová a vyndala kazetu.

„Už nám zbývá jenom jedna.“

„Vždycky je to ta poslední.“

Zhluboka se nadechl.

„Málokdy je to ta poslední, Lundová.“

„Dívejte se na obrazovku. Třeba uvidíte něco, co já ne. Prosím.“

Vzal si do jedné ruky banán. Do druhé cigaretu. Zapálil si ji.

Video začalo. Datum v rohu rámečku hlásalo: 7. listopad.

„Zatraceně,“ zamumlal Meyer. „Je to z tohohle pátku. Jak jsem říkal. Přehrávají ty pásky pořád dokola. Proto je to tak nekvalitní.“

Usrkla vlažné kávy. Všichni ostatní už šli domů. Uklízečka venku vytírala chodbu.

„To ale neznamená, že všechno na kazetě musí být ze sedmého, že?“ řekla Lundová. „Když jsme u nás doma měli kazety…“

Mark jako miminko. Z doby, kdy byla vdaná. Všechno to bylo promíchané. Různé měsíce, různé roky. Těžko uchovat nějakou nahrávku, pokud se tytéž kazety používaly stále znovu a znovu.

„Pusťte to zrychleně,“ řekla.

Meyer si vzal dálkový ovladač.

Černobílá auta. Nejasné postavy pobíhající kolem nich.

„Stop,“ řekl Meyer.

Tleskl a radostně vykřikl. Podívala se na něj. Velké uši. Velké oči. Velké dítě.

Veselý výraz se vytratil.

„Snažil jsem se vám jenom zvednout náladu.“

„Tohle je z jednatřicátého,“ řekla Lundová.

„Já vím. Přesně to jsem říkal.“

Přibližně osm večer. Přetočil kazetu. Dostal se příliš daleko. Pustil ji pomaleji.

Dostali se na devatenáctou hodinu a sedmnáctou minutu. Čtyři okna. Jen jeden automobil.

Bílý brouk.

„Zatraceně,“ zamumlal znovu Meyer.

„Ten čas je nesprávný. Proč by tam měl být nastavený na minutu přesně? Pokračujte dál dopředu.“

Brouk odjel. Pak už žádná auta. Jen prázdný beton a světla nad čerpadly.

Potom, dvacet minut a třicet sedm sekund po sedmé hodně, zastavil na ploše před čerpadlem černý vůz. Objevil se v pravém horním okně. Pohyboval se trhaně jako v dětském animovaném filmu.

Meyer se s přimhouřenýma očima díval na poznávací značku.

„To je to auto,“ řekl.

Pršelo. Předtím si toho nevšimla. Věděla, co to znamená. Co to muselo znamenat. Tohle bylo ono.

Dveře se otevřely. Řidič vystoupil. Na sobě měl dlouhou těžkou zimní bundu. Kapuci přes hlavu. Namířil dozadu ke kufru a k otvoru nádrže.

Jeho tvář nebyla ani na chvíli vidět.

„Zatra-,“ začal Meyer.

Chytila jeho ruku.

„Trpělivost.“

Obešel záď vozu k čerpadlu. Tvář měl stále skloněnou k zemi.

„No tak. Kristepane,“ šeptal Meyer a pak nervózně potáhl z cigarety.

Byla to pumpa se štěrbinou na kartu v rukojeti čerpací pistole. Viděli, jak se objevila jeho ruka, něco tam zasunula a zase vytáhla.

Žádná tvář.

Dotankoval, vrátil víko na hrdlo nádrže a zamířil ke dveřím.

„No tak. Usměj se na strejdu. Nebo se třeba na něco podívej, co?“

Seděl zase za volantem. Rysy obličeje skryté za lesknoucím se sklem. Ford odjel.

„Zatraceně, zatraceně, zatraceně,“ vrčel Meyer.

„Počkejte moment.“

Stiskl tlačítko pro zpětný posun. Zadívala se na muže manipulujícího s čerpací pistolí.

Zadívala se na jeho levou ruku. Způsob, jakým ji zvedl ke tváří a jak v ní cosi držel, aby si přečetl číslo karty.

„Já vím, kdo to je,“ pronesl Lundová.

Meyer se nervózně podíval.

„To mi ani neříkejte.“

„Jdu na radnici. Chcete se přidat?“

Pět minut jízdy deštěm a slabým nočním provozem. Člověk z bezpečnostní služby se právě chystal odejít. Začal protestovat, jakmile před ním Meyer zamával pouty.

„Nic jsem neudělal. Nic jsem neudělal.“

„Dobrý Bože,“ zabručel Meyer. „Tohle jsem fakt ještě v životě neslyšel. Půjdete s námi, člověče.“

„Jenom jsem natankoval to auto.“

Lundová následovala Meyera, který vedl strážného ke dveřím. Uvažovala a naslouchala.

„Předtím nebo potom, co jste unesl Nannu Birkovou Larsenovou?“ zeptal se Meyer.

Muž v modrém služebním svetru na něj užasle pohlédl.

„Je mi čtyřiašedesát. O čem to sakra mluvíte? Já jsem se nikoho ani nedotkl.“

„Posaďte ho tam na tu lavičku,“ nařídila Lundová.

„Musíme ho sebrat.“

Lundová si změřila starého muže pohledem. Ohnutá záda. Špatný zrak. Nezdálo se, že by moc dobře dýchal.

„Povězte nám pravdu,“ řekla Lundová. „Povězte nám, co se doopravdy stalo. Pak možná nepřijdete o práci.“

„O práci? O tuhle práci? Kvůli tomu, že jsem dělal tuhle svou práci, se teď musím dívat na vás paviány.“

Meyer mu ukázal na kamennou lavičku u stojanu na kola.

„Tak už se ven nedostanete, co? Takže nám povězte, jak to bylo, nebo neuvidíte šestnáct let denní světlo.“

Strážný na něj hleděl se směsicí strachu a zlosti.

„Mám vám pustit hlasitěji naslouchátka, dědo?“ zakřičel Meyer.

„Kde je ta tankovací karta?“ zeptala se Lundová laskavějším tónem.

Nic neříkal.

„Já se vám snažím pomoct,“ řekla mu. „Pokud nebudete mluvit teď, sebereme vás.“

„Tu kartu jsem si vzal k sobě. Chtěl jsem ji vrátit, až přijdu v pondělí do práce. Jenže pak…“

„Pak co?“ zeptal se Meyer.

„Pak jste už tady byli vy. Všude.“

„Proč jste šel k té škole?“

„A proč ne? Bydlím hned za rohem. Šel jsem domů a viděl jsem tam to auto. Jedno z našich aut. Jenom tak. Nechápal jsem to. Znal jsem rozpis jízd. Všechny vozy měly být zpátky.“

„A vy jste měl klíčky?“ zeptal se Meyer.

„Ne. Ty byly pořád v zapalování. Napadlo mě, že je tam řidič zapomněl nebo tak něco.“

Zavrtěl hlavou.

„Nemohl jsem tam to auto nechat, nebo snad ano? S klíčkama v zapalování. Do půlnoci by ho nějaký darebák ukradl.“

Lundová začala ztrácet trpělivost.

„Ne. Tohle neberu. Měl jste prostě zavolat do volebního štábu. To bylo jejich auto.“

„Zkoušel jsem to,“ pronesl velice rozvážně. „Prohlásili, že tajemník je v Oslu. A to auto vlastně patří městu. Není jejich. Patří nám. Platí se z našich daní-“

„Začínáte mě štvát!“ vyštěkl na něj Meyer. „Ta dívka-“

„Já jsem tu holku neznal. A nic jsem neudělal. Kromě jediné laskavosti.“

„Co jste udělal s tím autem?“ zeptala se Lundová.

„Patří Hartmannovi. Je to nóbl hajzl, ale to není moje věc. Možná ho potřeboval. Tak jsem s ním zajel pro benzin, natankoval a odvezl zpátky. A vrátil klíčky na místo.“

„Zpátky? Kam zpátky?“

„No sem. Kam jinam? Tady naproti je garáž. Auta necháváme stát tady. A tak jsem ho tady nechal.“

Čekala.

„Pak už jsem na to auto nemyslel,“ pokračoval. „Dokud jsem nečetl o té mrtvé holce. A pak…“

Posadila se vedle něj.

„Pak jste prostě mlčel.“

Znovu si pohrával s brýlemi. Nervózně si olízl rty.

Meyer usedl vedle něj z druhé strany a se zlomyslným úsměvem se zeptal: „Proč?“

„Zaměstnanci města se nesmí míchat do politiky. To je velice důležité. My tady nikomu nenadržujeme. Nepleteme se do toho.“

„Teď už jste zapletený,“ protáhla Lundová. „A to velmi.“

„Myslel jsem, že zkontroluju nahrávky z bezpečnostní kamery, kdo ty klíče sebral. Tak by to mělo být.“

„A?“

„Nahrávka tam nebyla.“ Tvářil se bezradně. „Ten, kdo sebral ty klíčky, musel vzít i kazetu. Nic jiného mě nenapadá. Jak jinak-“

„Pro smilování Boží,“ zasyčel Meyer.

„Je to tak. Říkám vám pravdu. Je mi čtyřiašedesát. Proč bych vám lhal? Kdyby se někdo dozvěděl, že se ten pásek ztratil, měli bychom všichni průšvih. Ti parchanti nahoře nevynechají příležitost, aby nás nakopali do zadků. A mně zbývá už jenom jeden rok. Proč bych to měl odskákat za někoho jiného? Přivezl jsem to auto, když už jsem nebyl ani ve službě. A vy teď se mnou zacházíte jako s nějakým zločincem-“

„Vy jste zločinec,“ odtušil Meyer. „Ztratili jsme týden a honili se za halucinacema. Jeden slušnej chlap skončil v nemocnici a táta od dětí ve vězení. Kdybysme tohle všechno věděli od začátku… Lundová? Lundová?“

Stála. S pohledem upřeným na radnici za nimi. Elegantně obložené chodby. Nablýskaná dřevěná schodiště. Erby a lustry. Pamětní desky a pomníky. Všechny nástrahy moci.

Kdosi přišel sem dolů, vzal si klíčky od auta, ve kterém zemřela Nanna Birková Larsenová. A sebral nahrávku, která by mohla ukázat, kdo to udělal.

Celou tu dobu hledali na špatném místě.

„Ukažte mi – ukažte mi, kde stálo to auto.“

Meyer zaváhal.

„Šéf nám říkal, že mu máme zavolat-“

„Buchard může počkat,“ řekla.

Městská rada používala patrové garáže na druhé straně silnice. Holé betonové podlahy. Starého muže z ochranky se začal zmocňovat strach.

„Tehdy v pátek jsem tady zaparkoval to auto o půl osmé.“

Třetí podlaží. Nikde nebyl ani jediný vůz.

„Tím časem jste si jistý?“ chtěl vědět Meyer.

„Ano! Pak jsem pověsil klíče na desku za stolem. A potom jsem šel domů.“

Lundová se dívala na strop, na stěny, prohlížela si uspořádání celého místa.

„Kdo má přístup na vaše stanoviště?“ zeptal se Meyer.

„Moc lidí ne. My z ochranky, že ano? Ale ten večer tam byl večírek.“

„Na radnici?“

„Ano.“ Zachmuřil se. „Jeden z těch jejich večírků. Ne že bych tomu tak snad já říkal.“

Pokusil se na Meyera usmát.

„Ani já ne.“

„Spousta keců a laciný šampaňský. Vždycky takovým večírkem zahajujou volební kampaň. Říkají tomu plakátová párty. Jakmile jsou připravené volební plakáty, sejdou se a nalhávají si, že určitě vyhrajou.“

„No a co se děje, když je taková párty?“ zeptala se Lundová.

„Tak tady máte lidi, co courají dovnitř a ven. Nedokážete si udržet přehled. Nechávají tady klíče, chtějí klíče. Musíte lidem ukazovat, kde co najdou. Vodit je, aby se vyčurali.“

Čekala.

„Já jsem tady nebyl,“ řekl. „Kdybych byl, snažil bych se udržet si nad vším kontrolu. Ale nejde to tak snadno. Nemáme tady lidi pořád. Nejde to.“

„Takže sem mohl kdokoli přijít a vzít si ty klíčky?“

„A nahrávku,“ dodal.

Meyer se plácl do čela a zavrčel: „Paráda.“

„No tak posbíráme aspoň to, co tady ještě zbylo,“ řekla Lundová.

Obrátila se ke strážnému.

„Kdo tady měl tu párty?“

Podíval se na ni, jako kdyby to bylo jasné.

„Hartmann. Ten chlap, co si tady vykračuje a myslí si, že dokáže zašlapat starýho Bremera do země. Ženský ho milujou, já vím. Na fotkách mu to sluší. Ale upřímně…“

Letmý úšklebek a smích.

„Chlapec proti chlapovi.“

Půl osmé. Zpátky v kanceláři. Lundová a Meyer před počítačem. Procházeli nahrávky z radniční bezpečnostní kamery. Buchard vedle nich, ruce v kapsách.

„Nedokážeme zjistit, kdo sebral ty klíčky,“ řekla Lundová. „Někdo vzal ten pásek. Ale…“

Seděla spokojeně a pohodlně před obrazovkou. Mačkala tlačítka pro posun dopředu a dozadu, až našla správné místo.

„V sedm padesát pět se stalo tohle.“

Na třetím podlaží garáže zůstaly dva vozy. Na vzdálené straně obrazu černý ford. Blíž ke kameře stálo stříbrné volvo.

Na pravé straně obrazu, dvě parkovací místa od auta, v němž zemřela Nanna, se otevřely dveře vedoucí ke schodišti.

Začali jimi procházet nějací lidé. Rodina. Právě odcházeli z párty.

„Balónky,“ ošil se Buchard. „Vy jste mě sem vytáhli, abych se díval na nějaké balónky?“

„Zapomeňte na balónky,“ řekla Lundová. „Dívejte se, co se děje vzadu.“

Muž. Dvě malé děti s balónky. To volvo bylo jejich. Zatímco k němu přicházeli, mířila ke druhému automobilu nějaká postava, sotva viditelná ve stínu. Sama vypadala sotva jako něco víc než stín. Šmouha na obrazovce.

„Jak jste si toho sakra všimla?“ zeptal se Meyer.

„Dívám se. Je to muž. Asi metr osmdesát osm, řekla bych. V tomto okamžiku je Nanna stále ještě na školním večírku.“

Černý ford vycouval právě ve chvíli, kdy muž a jeho dvě děti nastupovali do volva. A blokovali výhled.

„O něco později se Nanna zastaví u svého učitele. A pak…“

Ford zamířil k výjezdu, vyjel ze záběru, sledován druhým automobilem.

„A pak se podle mě setká s tímto mužem.“ Lundová se dívala na obrazovku. Nemohla od ní odtrhnout pohled. Aniž by si to uvědomovala, usmívala se. „Někde.“

Přepnula na druhou kameru. Černý ford projížděl garáží. Potom na další kameru v rohu. Zatáčel k dolní rampě. Na černobílé obrazovce se dala jasně přečíst poznávací značka.

„Je to ono,“ řekla. „XU 24 919. Je to ten vůz, ve kterém byla nalezena Nanna.“

Meyer, s cigaretou v ústech a s lesklýma unavenýma očima, jí zlehka zasalutoval.

„Díky,“ prohodila Lundová s mírnou dávkou sarkasmu.

„Ne, Lundová. Já to myslel vážně. Ježíši…“

„My jsme ztráceli čas se školou. Ale tam se nic nestalo. Ten vůz stál celou tu dobu v garáži radnice.“

„Někdo si z nás dělá prdel,“ zabručel Meyer.

„Můžeme vyloučit Hartmanna a jeho lidi,“ pokračovala Lundová. „Ty už jsme proklepli. Jde o to, že…“

Oba muži čekali.

„Nanna někam šla. To, jak se chovala na školním večírku. Kemal říkal, že u něho z nějakého důvodu vzala do ruky školní fotku. Jako kdyby-“

„Jako kdyby se loučila?“ nadhodil Meyer.

„Možná,“ pokrčila rameny Lundová a popotáhla si rukávy svetru. „Myslím, že s někým udržovala poměr. I rodiče mají tohle podezření. Nechtějí nám to říct. Možná si to nechtějí připustit.“

„Birk Larsen má nehezkou minulost, šéfe. Ten učitel mohl být klidně mrtvý.“

„Zapomeňte na rodiče,“ nařídil Buchard. „Ti trčí tam v tom svém Vesterbro. Co dostane někoho jako Nanna na radnici?“

Lundová nedokázala odtrhnout oči od obrazovky.

„Někdo si ji hýčkal. Nanna byla krásná. Vypadala starší. Ten někdo jí napovídal, že je mimořádná. Dával jí drahé dárky. A říkal jí, aby o tom všem mlčela. Aby čekala.“

V myšlenkách zalétla do přecpaného pokojíku nad garáží ve Vesterbro. Plného knih, suvenýrů a drobných cetek. Oblečení ve skříni. Slabá vůně parfému, která by neměla mít s tak mladou dívkou nic společného.

„Nanna vedla druhý život, o kterém nikdo nevěděl.“

„Tak to v životě nechodí, Lundová. Ještě někdo k němu měl klíč.“

„Pernille ne. A ani Theis asi ne.“

„Někdo ale jo,“ trval na svém Meyer.

„Komu jste o tom řekli?“ zeptal se Buchard. „Že se ten vůz vrátil do garáže na radnici?“

Otázka je překvapila.

„Nikomu kromě vás. Teprve se do toho chci pustit. Možná jsou nějaké kamery na ulici.“

Buchard odmašíroval z místnosti.

„Možná-,“ začala Lundová a dívala se za ním.

Šéf byl už na chodbě, viděla ho za sklem. S mobilem u ucha.

„Myslíte si, že volá ženě?“ zeptal se Meyer. „Nebo nám objednává pizzu na oslavu?“

Lundová už byla zpátky u obrazovky.

„Cože?“

„Jenom jsem uvažoval. Člověk mu ukáže něco takovýho. A on neřekne ani slovo. Vyjde ven. A někam telefonuje.“

Mávla rukou, aby zahnala pryč cigaretový kouř.

„Chci, abyste s tím přestal.“

„Pracoval jsem v jednom malým městě. Než jsem zapadnul do těch sraček tady. A nikdo si tam kvůli kouření nikdy nestěžoval.“

„Možná byste se tam měl vrátit.“

Zatvářil se trochu sklesle.

„Nemůžu,“ řekl jen.

Buchard vpochodoval zpátky.

„Prověřte rozpisy služeb strážných a jejich záznamy. Seberte toho dědulu, co měl klíčky-“

„On to neudělal,“ ohradil se Meyer.

„Doneste mi všechno, co o těch lidech zjistíte.“

„To ale není nikdo z ochranky,“ namítla Lundová. „To není typ lidí, kteří by si mohli hýčkat mladou hezkou holku, jako byla Nanna. Dávat jí věci, o jakých se jí ani nesnilo. Krást nahrávky, brát si klíče od aut, zajišťovat si místa na schůzky bůhvíkde-“

„Prověřte ochranku. A přineste mi, co najdete,“ zopakoval Buchard.

Zatímco Lundová mluvila, dál přemýšlela. Nedokázala přestat, i kdyby chtěla.

„To musel být někdo výše postavený. Někdo, kdo si myslí, že mu tohle všechno může projít. Protože my jsme pod nimi. A my-“

„Ti všichni už byli prověřeni,“ skočil jí Buchard do řeči.

„Cože?“ zeptal se Meyer.

Lundové se chtělo smát.

„Prověřeni? Kdo je prověřil? Na tomhle případu pracujeme my dva. Pokud jsme je neprověřili my-“

Buchard vybuchl.

„Když vám říkám, že se to už udělalo, tak se to udělalo. A teď běžte na ty lidi z ochranky.“

Lundová vyrazila za ním, když vykročil ke dveřím. Meyer jí byl v patách.

„Ne. To mi nestačí, Bucharde. Komu jste to volal?“

Spěšně mířil ke své kanceláři, zády k nim.

„Nezáleží na tom, komu jsem volal,“ odtušil Buchard a ani se neobtěžoval, aby se otočil.

„Počkat, počkat,“ Meyera se už začal také zmocňovat vztek. „To mi nedává vůbec smysl.“

Buchard se zastavil a ohlédl se přes mohutné rameno.

„Tak v tom případě si myslím, že se cítíte jako doma.“

„Já chci vědět, co se to tady děje,“ trvala na svém Lundová.

Šéf se obrátil. Hruď se mu dmula jako mohutný sud. Tvář byla obrazem utrpení.

„Pojďte se mnou,“ řekl Buchard.

Oba se pohnuli.

„Lundová!“ štěkl na Meyera. „Vy ne.“

Podívala se na muže vedle sebe. Pokusila se o úsměv.

Pak následovala Bucharda a ignorovala Meyerovo remcání nesoucí se chodbou za ní.

Šéf zavřel dveře. Usmála se. Znala tohoto muže celou svou policejní kariéru. Učila se od něj. Občas se s ním hádala. Už u něj doma i večeřela. Dokonce se scházeli i ve čtyřech, když se vdala.

„Můžete mi to povědět,“ řekla Lundová. „Nikdo se to nedozví. Vy to víte.“

Buchard se na ni podíval

„Klidně to řekněte i tomu pitomci, jestli chcete. To je mně fuk.“

„Meyer je dobrý,“ řekla Lundová. „Lepší, než se zdá.“

Šéf zvedl ruce. Arogantní učitelská póza, kterou používal, když pronášel svá kázání.

„Když říkám, že do toho nejsou zapletení,“ prohlásil pak, „tak do toho prostě nejsou zapletení.“

Naklonila hlavu na stranu a nevěřícně se na něj podívala.

„Poslouchejte, Sarah. Já chci stejně jako vy, aby se ten případ objasnil.“

„Tak proč mi svazujete ruce za zády?“

Tohle se mu nelíbilo.

„Jsem váš šéf. A já rozhoduju, co budete dělat. A v tomhle jsem se vyjádřil.“

Pak odkráčel pryč.

Meyer k ní přišel a chtěl vědět, co Buchard říkal.

„Nic,“ odpověděla Lundová. „Když jsme kontrolovali Nannin mobil, jak daleko do minulosti jsme se dostali u jejích hovorů?“

„Nevím. Týden nebo tak nějak. Nenašli jsme tam ale nikoho z radnice. Jenom spolužáky a volání domů.“

„Můžete se na to mrknout ještě jednou? A dostat se o něco dál?“

V kanceláři zazvonil telefon. Odešla ho zvednout. Meyer ji následoval a celou cestu remcal.

„Tak co ten Buchard říkal? Lundová? Lundová!“

Volal reportér jedné rozhlasové stanice a žádal o komentář k případu a Hartmannově volební kampani.

„Slyšeli jsme o tom, že se nyní soustřeďujete na radnici,“ začal reportér. „Proč? Je Hartmann podezřelý?“

„Kdo vám to pověděl?“ zeptala se Lundová.

„Naše zdroje.“

„Tak fajn. Zeptejte se těch svých zdrojů, co se děje,“ řekla.

Podala telefon Meyerovi.

„Co říkal Buchard, Lundová?“

Její telefon pípl. Textová zpráva. Podívala se na ni. Vzala si bundu a kabelku. Nevěděla, co si má myslet.

„Musím jít.“

„Kam?“

„Průběžně mě informujte,“ řekla Lundová. Slyšela Meyera, jak ječí na reportéra, zatímco ona už odcházela.

Nechala auto na chodníku před nádražím. S rozsvícenými světly, odemčené a s bundou na sedadle řidiče. Pádila dolů po schodech v černobílém svetru a džínách.

Zase se rozpršelo. Měsíc nebyl vidět. Kolem se pohybovalo jen pár lidí na úprku před počasím. A dvojice opilců dostávajících se do ráže před rvačkou.

Vlak do Stockholmu měl za okamžik odjet. Dlouhá cesta nad vodou po mostě přes Oresund. Právě ta, na niž by mohla sama vyrazit. Kdykoli. Jen pokud by…

A za pět hodin ve Stockholmu. Nový život. Bengt a Mark. Klidnější práce. Jiný svět.

Stál na nástupišti, s kávou v ruce. Levou ruku měl na pásce, tvář dosud zhmožděná a opuchlá.

Lundová na okamžik zastavila. Uvažovala, co by měla říct. Co udělat.

Neviděl ji. Byl obrácený k vlaku. Mohla by odejít, a napadlo ji, zda by to tak nebylo nejlepší.

Místo toho vykročila k němu a pronesla k jeho zádům: „Bengte.“

Viděla bolest, fyzickou i duševní, v té tak známé drsné tváři, když se otočil.

„První věc, kterou jsi dělala, bylo hledat výmluvy. Vždycky…“

„Něco do toho zase přišlo. Mrzí mě to. Došlo k tomu, že…“

Oči jí začaly vlhnout. Slova ji neposlouchala.

„Tak už to chodí.“

Chytila se palcem za rameno.

„Můžeme si o tom promluvit v autě?“

V jeho očích spatřila cosi nového. Výraz, který tam nikdy předtím neviděla. Odstup. Výraz, který vypadal skoro jako soucit.

„Věř mi,“ pokračovala Lundová. „Já chápu, proč nechceš zůstat u mé matky. Já jsem nemyslela, že tam budeme nějak dlouho.“

Naděje. Plán.

„Můžeme si třeba najít hotel,“ mluvila dál. „Velký pokoj. Nebude to trvat dlouho.“

Zavrtěl hlavou. Chtěla najít slova, která by ho zastavila.

„Šli jsme do toho zbrkle, Sarah,“ pronesl hlasem, který jí připadal odměřený a neosobní současně. „Možná to tak bude nejlepší. Celé to stěhování do Švédska…“

Znovu v očích cítila tu ostrou pichlavou bolest.

„Ne! Nic jsme neuspěchali. Jak to myslíš?“ Z oka jí unikla jediná slza a rozběhla se po pravé tváři. „Já to chci udělat.“

Zvedla rukáv ke tváři, jako kdyby byla další rozhozenou holkou ze školy Nanny Birkové Larsenové.

„Já s tebou chci být, Bengte. Prosím, zůstaň.“

„Na tohle se už nedokážu dívat,“ řekl. A pak ji s kávou v ruce objal.

Krátké objetí. Jako mezi dvěma přáteli. Ani jí to nepřipadalo jako sbohem.

„Opatruj se,“ řekl apaticky. Pak nastoupil do vlaku.

Lundová viděla rozmazaná světla nádraží, jak tam stála na nástupišti a sledovala odjíždějící vlak. Vzlykala tak, jako už celé roky ne.

Se slovy to pro ni nebylo nikdy snadné.

Stejně, jako je sama nerada říkala, ji současně fascinovala ta jejich podivná neproniknutelnost. To, jak si je dokázal vykládat okolní svět. Byla v tom až posedlost, jak o tom dokázala neustále přemýšlet.

Ano, říkávala Bengtovi, že ho miluje. Ale ne často. Ne pořád dokola. Připadalo jí to zbytečné. Obtěžující.

A nic by se tím ani nezměnilo. Byla taková, jaká byla, a byla s tím spokojená. A cena za to…

Znovu si otřela tvář hrubým vlněným rukávem. Drsně jí přejel přes oči a po kůži.

Světla kolem ní na okamžik potemněla. Znovu se ocitla v Letničním lese, mezi mrtvými stromy s lesknoucí se stříbřitou kůrou. Už zase se hnala za mužem, který tam pronásledoval Nannu Birkovou Larsenovou. Připadala si ztracená stejně, jako se musela cítit Nanna v těch několika posledních krutých okamžicích.

Ten temný les…

Nanna bojující o život mezi kmeny bříz. A její vlastní zápas mezi stíny zastírajícími násilnou smrt té dívky. Meyer bojující, aby se udržel po jejím boku. Ti všichni také mizeli kamsi do lesů. Tváří v tvář volbě před rozcestím. Doleva či doprava. Nahoru nebo dolů. Cesta směřující přímo vpřed zůstávala skrytá pohledům.

Sama.

Svým způsobem taková byla od samého začátku.

Možná bylo právě tohle tou věcí, kterou Bengt pochopil. Že když jí sejde z očí, sejde jí i z mysli. Že u ní nezáleží na ničem kromě toho, co vidí před těma svýma lesknoucíma se a věčně pátrajícími očima.

Ale i to jí teď připadalo jako lež. Vtip. Boj s přeludy, vysmívajícími se jí ze stínů.

Pro ni neexistovala žádná předem daná trasa. Žádný správný směr, žádný azimut. Ona mohla jen hledat. Pro ni zbývala jen honba. A ne konečné dosažení cíle.

Vlak uháněl přímo a bez zaváhání k mostu přes Oresund.

Bez odboček. Po trase, která pro ni už brzo zmizí a zaroste.

Všichni, ona i ti druzí, jakoby se pohybovali v temnotě. Honili se tam za kořistí skrytou uvnitř nich samých stejně jako venku mimo ně. Meyer ve snaze udržet si práci. Birk Larsen, který se rval, aby pohřbil svůj žal. Dokonce i Troels Hartmann, kluk z plakátu ze světa politiky. Atraktivní inteligentní muž hnaný démonem skrytým kdesi pod povrchem. Tím si byla jistá.

Takže nakonec, pomyslela si Lundová, v tom nejsem vůbec sama.

Meyer zavolal, když už zase seděla v autě.

„Haló? Přišla jste o řeč?“

„Co je?“

„Byl jsem za technikama a donutil jsem je, aby se ještě jednou podívali na její mobil. V seznamu kontaktů měla třiapadesát čísel.“ Odmlčel se. „Ale my jsme dostali jenom padesát dva.“

Nedokázala se s ním bavit.

„Nemůže to počkat do zítřka?“

„Našel jsem výpis jejích volání za dva poslední měsíce. Srovnal jsem ho s daty v mobilu. Někdo nás tady vodil za nos, Lundová. Ten seznam nebyl kompletní. Ona tam měla i hovory, o kterých nám nikdo neřekl.“

„Odkud voláte?“

„Jsem venku. Vy si myslíte, že jsem trouba, co?“

„Ne. Nemyslím si to. Musím to pořád opakovat?“

„Ale teď to nejhorší. První, kdo viděl tyhle seznamy a kdo si vzal její mobil, aby se na něj podíval, byl Buchard.“

Lundová jela dál.

„To nemůže být pravda.“

„Je to pravda, Lundová. Nelíbí se mi to. Pokud Buchard někoho kryje, musí to být Hartmann. Všechno na něj ukazuje.“

„Teď ne,“ zašeptala.

„Jestli nemůžeme mluvit s Buchardem, tak s kým můžeme mluvit? Co? Kdo tady tahá za nitky? Ježíši…“

Dala mobil pryč od ucha.

„Lundová? Lundová!“

Budova policejního velitelství se zlověstně tyčila ve tmě. Světle šedý palác plný klikatých chodeb, kanceláří a skrytých koutů. Dodnes by se tam dokázala ztratit, kdyby se o to snažila.

Sarah Lundová nezastavila. Jela dál. Projela kolem a zamířila k místu, které bylo, přinejmenším prozatím, jejím domovem.

V kodaňském zastupitelstvu zasedaly čtyři menší strany. Na pravici, levici a někde mezi. Všechny se hašteřily a současně podlézaly Bremerovi, aby si získaly několik cenných křesel v radě města a placených funkcí.

Ve tři čtvrtě na deset měl Hartmann jejich zástupce ve své kanceláři.

Vzal si na to ze skříně novou košili, oholil se a nechal Rie Skovgaardovou, aby zkontrolovala jeho vzhled. Učesala ho.

Tihle lidé se nedočkali jeho úsměvů. Byli součástí hry. Nepotřebovali nic takového.

„Zastupujeme pět stran a pět velice rozdílných politických linií,“ pronesl chladným věcným tónem. „Kdybychom si vzali poslední volby a připočetli vaše hlasy k našim, měli bychom jasnou většinu.“

Odmlčel se.

„Jasnou většinu. Z toho, co lze vyčíst z průzkumů, se zdá, že tentokrát to bude stejné. Možná ještě lepší v náš prospěch.“

Jens Holck, vůdce klubu Umírněné strany, pro Hartmanna největší a nejtvrdší oříšek k rozlousknutí, povzdechl, vytáhl kapesník a začal si leštit brýle.

„Nedělej, že se nudíš, Jensi,“ řekl Hartmann. „Tady jde o vítězství nebo porážku. Bremer to ví. Proč myslíš, že se mnou hraje ty hry v televizi?“

„Protože ty si o to neustále koleduješ, Troelsi.“

„Ne,“ odmítl Hartmann. „Nekoleduju si o to. Co se stalo mně, by se mohlo stát každému z vás, kdyby měl pocit, že ho ohrožujete. Taková je tady na radnici situace. Proto tady potřebujeme širokou koalici, abychom se Bremera nadobro zbavili.“

Mai Juhlová byla malá, impulzivní žena, který vybudovala doslova z ničeho Stranu zelených. Vysloužila si tím slušný respekt a jen málo přátelství. Politika pro ni byla vším, což Hartmannovi připadalo zvláštní vzhledem k tomu, jak málo toho ve svém postavení dosáhla.

„To je všechno moc hezké, ale co vlastně máme společného?“ zeptala se. „Jak bychom-?“

„Spoustu, Mai. Je tady vzdělávání, bytová výstavba, integrace menšin. Také životní prostředí. Vy nejste jediná, komu to leží na srdci, to víte. Máme širší společný základ, než si myslíte.“

„A program pozitivních vzorů?“ U nejobecnějších problémů inklinovala Juhlová doprava. „Udělal byste všechno, abyste ho uhájil.“

„Ano,“ souhlasil. „Udělal.“

„V tom jsme miliony kilometrů od sebe.“

Další se přidal.

Přelétl po nich pohledem. Opatrně vybíral téma, jež by otevřel. Na základě analýzy, kterou pro něj připravil Morten.

„Leife. Vám Bremer posledně slíbil snížení úrovně CO2, že? Nikdy k tomu nedošlo. A co udělal pro seniory? Není to pro vás také zásadní otázka? Bistrupe? Vytvořil nová pracovní místa, jak sliboval? Jensi? Vy jste opakovaně říkali, že město musí přitáhnout rodiny s dětmi. Co se stalo s tím vším?“

Neodpovídali.

„Bremer vzal vaše dobře míněné sliby za své, když potřeboval vaši podporu. Ale pak je hodil do koše.“

Postrčil k nim přes stůl jejich vlastní volební programy.

„Kdybychom teď seděli v televizním studiu, roztrhal bych vás díky tomu na cucky. Žádáte o hlasy, ale nikdy neplníte své vlastní sliby. Protože Bremer nikdy neplní ty, které dal vám. Takhle to ale být nemusí. Můžeme postupovat společně. Můžeme najít kompromis.“

Pokrčil rameny, jako že je mu to vlastně jedno.

„Všichni máme něco, co obětujeme. Já taky.“ Hartmann zvedl vlastní stranický program. „Tohle je kus papíru, ne bible. Záleží na tom, abychom něčeho dosáhli. S Bremerem skončíte s prázdnýma rukama, a vy to víte.“

Hartmann vstal a rozdal lidem u stolu Mortenův dokument.

„Vypracoval jsem koncept modelu spolupráce mezi námi pěti. Samozřejmě, že se jedná o pouhý začátek. Všechno je otevřeno diskusi. Vy budete chtít změny. A já to uvítám.“

Vrátil se zpátky na své místo a díval se na ně, jak si rozebírají papíry.

„Já vím, že je to velký krok. Ale my tady společně máme talent a energii a nápady, jak udělat z tohohle města lepší místo. Pokud něco neuděláme teď, vrátí se zase on. S tou svojí ustrnulou administrativou. Bez fantazie. Bez čerstvé krve-“

„Já si myslím, že Bremer odváděl dobrou práci,“ skočil mu Jens Holck do řeči.

„Já taky!“ odtušil Hartmann. „Před dvanácti lety byl správným mužem. Teď-“

„Tohle je Kodaň. Ne ráj. Já na tvojí straně nevidím nic, co by naznačovalo, že dokážeš být stejně dobrým primátorem. V poslední době je to spíš naopak.“

„V pořádku. Měli bychom mluvit upřímně. Tak se podívejme, co si myslí voliči.“

„A kromě toho,“ dodal Holck. „nevycházíš dobře s parlamentem. Primátor je tady proto, aby vyjednával o městském rozpočtu. Když tě bude parlament nenávidět, tak nás prostě vyhladoví. Já vážně nevím, jestli je tohle-“

„S parlamentem se dá jednat z pozice síly. Pokud budeme mít širokou koalici,“ máchl rukama nad stolem, „dokážeme to líp než Bremer. Když naserou nás, tak tím naserou všechny. Nechápeš to?“

Jens Holck vstával.

„Ne, nechápu. Je mi líto, Troelsi. Mě jsi nepřesvědčil.“

„Nepodíváš se aspoň na naše návrhy?“

„Už jsem se podíval. Dobrou noc.“

Mai Juhlová se měla také k odchodu.

„Bez Jense se do toho nedá jít,“ řekla.

Další dva ji následovali.

Když pak seděl v kanceláři sám, v modrém světle neonu hotelu Palace, uvažoval Hartmann, jestli s tím vším nevyrukoval předčasně.

Taková široká koalice na radnici ještě nikdy nebyla. Možná to bylo šílenství. Ale i bláznivé věci mají v politice občas své místo. Při loučení se starými pořádky se dá trocha chaosu očekávat. Což bývá pravá chvíle pro ty, kdo mají odvahu.

A on nebyl jediný odvážný na světě.

Morten Weber předvídal, že Holck nabídku obratem odmítne a že ho ostatní budou následovat. Jen zřídka odhadoval situaci špatně. Kromě toho ale řekl, že potom, o samotě, o tom začnou přemýšlet. A že zanedlouho se někdo z nich ozve.

Hartmann si nalil brandy.

Trvalo to přesně sedm minut.

Podíval se na jméno zářící na telefonu a zasmál se.

Jens Holck byl na zahradě na nádvoří, skryté uprostřed radnice. Kouřil mezi opletkami a břečťany pnoucími se po fontáně.

„Vracíš se ke špatným zvykům,“ prohodil Hartmann s pohledem upřeným na cigaretu. „To je ostuda.“

„Ano. To je.“

Holck byl o několik let mladší než Hartmann, zhruba stejně vysoký a urostlý. Kdysi býval studentským vůdcem, na první pohled působil mladě, ale jeho dosavadní neúspěchy ho už udolávaly. Měl tmavé vlasy a elegantní černé brýle. Zasmušilá učitelská tvář. Poslední dobou se příliš neusmíval. A ani neholil. Vypadal zanedbaně.

„Nevyjádřil jsem se předtím jasně?“ zeptal se Holck.

„Naprosto. Takže proč jsi mi volal?“

Holckova hlava se zakývala ze strany na stranu.

„Pro případ, kdybych se mohl vyjádřit ještě o něco jasněji.“

„Jensi. My musíme něco udělat. Město upadá. Bremerova administrativa je rozložená. Ve financích má bordel. A nechce slyšet nikoho kromě sebe.“

Holck potáhl z cigarety a vyfoukl kouř nad fontánu.

„Je jako umírající král,“ dodal Hartmann. „Všichni víme, že do tohohle světa se už nehodí. Nikdo to ale nechce vyslovit. Nebo cokoli říct nahlas pro případ, že by starý pán poslouchal.“

„Tak to bychom možná měli počkat na pohřeb. A pak to dát do pořádku.“

Hartmann se rozhlédl po nádvoří. Byli sami.

„Slyšel jsi o té jeho cestě do Lotyšska?“ zeptal se.

Holckova hlava se zakývala. Byl v kontrolním výboru. I tam lovila Rie Skovgaardová informace.

„A co je s tím?“

„Oficiálně to byla podnikatelská cesta. Kvůli investicím. Ale účet za výdaje-“

„Ty jsi slídil, Troelsi, je to tak? Myslel jsem, že jsi hodný chlapec.“

„Já nesahám na veřejné prostředky.“

„Výdaje jsme viděli. A nebylo na nich nic špatného.“

„Co jste viděli vy, bylo zfalšované. Tisíce-!“

„Ale no tak, proboha. Tohle je ta tvoje nová politika? Mně je naprosto ukradené, pokud si Bremer tu a tam dá do nosu. Je to starý pán a dřel tady jako kůň. Vždycky. Bez ohledu na mizerný plat a všechny ty zatracené hodiny v práci.“

„Takže se to prostě potáhne stejně i dál?“

„Někdo toho primátora dělat musí. A ty si vážně myslíš, že jsi jiný?“

„Dej mi šanci.“

„A máš hrozné vztahy s parlamentem. To je jádro problému. Nemají tě tam rádi, Troelsi. Nelíbí se jim, jak se předvádíš před kamerami. Jak kvůli tobě ženské omdlívají. Ta tvoje pokrytecká arogance. Jak si myslíš, že jsi lepší než všichni ostatní.“

Holck se zasmál. Byl to krátký chraplavý zvuk.

„Já ne. Já ten problém nemám. Znám tě dost dlouho, abych viděl, co se skrývá za touhle šaškárnou. Pověz mi. Jde ti vůbec o blaho Kodaně? Nebo o blaho Troelse Hartmanna? Na čem ti záleží víc?“

„To jsi volal, abys mi řekl tohle?“

„V podstatě ano,“ odtušil Holck. Pak zahodil cigaretu do fontány a odešel.

O deset minut později.

„S Jensem Holckem ztrácíš čas,“ prohlásil Morten Weber. „Je to Bremerův mopslík.“

„Tak to mu musíme hodit tu pravou kost. Zájem jsem v nich vyvolal, Mortene. A snaží se kličkovat. A kdybych dostal Holcka na naši stranu, všichni půjdou za ním. V tu chvíli. Máme tady něco k jídlu?“

Weber s úklonou odtušil: „K vašim službám.“

Načež odešel, aby něco sehnal.

„Takže když si neusmíříme Jense Holcka, jdeme ke dnu?“ prohodila Skovgaardová.

Seděla na stole, nohy na jeho židli, s bradou opřenou v dlaních. Nezdálo se, že by byla z takové představy nešťastná.

„Ne,“ trval Hartmann na svém. „My víme, kdo jsme. A jsme silní.“

Skovgaardová natáhla ruku a napnula biceps.

„Já jsem taky silná. Sáhni si.“

Hartmann se zasmál. Přistoupil k ní a prsty vyzkoušel její paži.

„Není to špatné. A tohle taky ne.“

Sehnul se. Její ruka kolem jeho krku. Políbili se. Prsty ve vlasech. Šedivý oblek těsně u černého kostýmu.

Zůstala v jeho objetí a zasněně špitla: „Připadá mi to tak dávno, kdy se to stalo.“

„Až bude s tímhle po všem, vezmu tě někam, kde bude ta největší, nejměkčí a nejteplejší postel.“

„Až bude po všem?“

„Nebo ještě dřív.“

„To je politický slib?“

Hartmann se od ní odtáhl. Usmíval se.

„Ne. Můj slib. Zavolej svému otci a požádej ho, aby si promluvil s ministrem vnitra. Řekni mi, co musím udělat. Potřebujeme jediné slovo z parlamentu. Na tohle bude Holck slyšet.“

Morten Weber vešel s talířem plným sendvičů

„V garáži naproti se to hemží policajtama,“ oznámil.

„Proč?“ zeptal se Hartmann.

Weber se zamračil.

„Nemám zdání.“

Lotte Holstová byla o jedenáct let mladší než její sestra Pernille. A dost hezká, aby si udržela pět dlouhých a rušných let práci za barem Klubu zlomených srdcí. Místo pro podnikatele, mladé manažery a vůbec všechny, kteří měli dost peněz, aby mohli dát dvě stě korun za slabý koktejl. Bylo to nedaleko Nyhavnu a uzavřené pro davy turistů mířících na plavby po kanálu a do restaurací.

Měla načesané vlasy, lesklou rtěnku, top odhalující velkou část zad i břicha a věčně znuděný úsměv, s nímž podávala hostům za ohlušující hudby lahve šampaňského Krug a vodky.

Plat byl dobrý. Spropitné ještě lepší. A občas se objevilo i nějaké to překvapení.

Kolem jedenácti za ní přišel jeden z barmanů a sdělil, že má návštěvu.

Lotte došla na recepci, uviděla tam Pernille ve světle hnědém plášti do deště a s rozcuchanými vlasy. Zvedla ruku ke své vlastní hlavě. Cítila se v rozpacích. Stejně, jako si tak připadala ustavičně ještě jako malá holka.

Pernille byla hezká. Ale Lotte hezčí. Všichni to tvrdili. Nikdo nevěděl, proč se z nich dvou provdala právě Pernille. Byť za tak hrubého a nesrozumitelně se vyjadřujícího muže, jako byl Theis.

Její sestra se třásla. Vypadala strašně. Vedle šatny byl malý sklad. Zašly tam, posadily se na basy od piva a Lotte naslouchala.

„Nechtěla jsem tě otravovat,“ řekla Pernille.

„Tak proč jsi… Chci říct… No to je fuk. Kluci jsou s mámou. Jsou v pohodě.“

„Já vím. Ptala jsem se.“

„Já ale musím makat, Pernille.“

„To vím taky.“

„Theis se ozval? Kdy přijde domů?“

„Ne. Ta právnička dělá, co může.“

Tiskla si špinavý plášť k tělu, jako kdyby se nemohla v malém kamrlíku pořádně nadechnout.

„Říkala ti Nanna někdy něco o…“

Slova jí zamrzla na rtech.

„O čem?“

„Já nevím. Byly jste si tak blízké. Jako sestry.“ V jejích očích se objevil jakýsi obviňující výraz. „Byla jsi jí bližší než já.“

„Její máma jsi byla ty.“

Pernille začínala nabírat do pláče.

„Tobě říkala všechno! Mně neřekla nic.“

Dveře se otevřely. Muž z ochranky na ně hleděl.

„Nic mi-“

„Nanna vedla ještě nějaký jiný život, o kterém jsem nic nevěděla! Jsem si tím jistá.“

„Nevím, co tím myslíš, Pernille.“

„Co ti říkala? Něco o nějakých problémech doma? Se mnou? S Theisem?“

„Ne.“

„Občas jsme se hádaly. Ona ale nikdy nepřestala. Pořád to bylo tak, že si přišla a zase zmizela. Brala mi věci. Nosila moje šaty.“

„Moje šaty nosila taky,“ řekla Lotte. „Nikdy se neptala.“

„A o nás?“ Zase slzy. Zavřela oči. Utrpení, na které se Lotte Holstová nechtěla dívat. „Ona nás snad nenáviděla?“

Lotte položila dlaň na sestřinu ruku.

„Samozřejmě že ne. Milovala vás. Oba. A kluky. Nikdy mi nic takového neříkala.“

„Ne?“

„Ne.“

„Takže byl problém jenom se mnou?“

Muž z ochranky gestikuloval směrem k Lotte. Neměla povolené přestávky. Nanejvýš pět minut za hodinu.

„Loni v létě se něco stalo,“ řekla Pernille. „Mezi ní a Theisem.“

Lotte přikývla, jako kdyby se snažila vybavit si nějakou konkrétní událost.

„Když se podívám nazpátek, vidím to úplně jasně. Byla to vždycky tatínkova holčička. Dokázala si Theise omotat kolem prstu. A najednou už spolu nic nedělali. Nikdy mi o tom nic neřekla.“

„Theis si myslel, že je trochu moc brzy, aby se odstěhovala. A ona z toho byla trochu rozhozená.“ Lotte pokrčila rameny. „To je všechno. Bylo jí devatenáct. Nebyla už malá holka. O nic nešlo.“

„Víš to určitě?“

„Musíš o tom přestat tak strašně přemýšlet. Theis byl dobrý táta. A pořád je. I když třeba udělal nějakou pitomost.“

Ve dveřích stál barman. Dával Lotte znamení.

„Musím jít. Nerada bych dostala padáka. Poslouchej.“

Stiskla sestře ruku.

„Zítra se zastavím a udělám, co budu moct. Takže hlavu vzhůru. Ty to zvládneš.“

Pomohla Pernille vstát, objala ji a doprovodila sestru k východu.

Vrátila se dovnitř, míchala pití pro bohaté podnikatele a usmívala se, když po ní chtivě pošilhávali.

Pak počkala hodinu, až měla nárok na další přestávku. Odešla na toaletu, vytáhla kokain, šňupla si velkou a drahou dávku a snažila se u toho nezačít brečet.

Úterý, 11. listopadu

Osm ráno. Lundová si přehrávala pásek z garáže. Znovu. Rodina. Děti s balónky nastupující do stříbrného volva. Černý ford odjíždí.

Meyer přinesl novinky. Nezjistil nic, co by naznačovalo spojení Nanny Birkové Larsenové s radnicí. Nikdy tam nepracovala jako zaměstnankyně ani jako dobrovolnice. A nezdálo se ani, že by radnici navštívila s nějakou školní exkurzí.

„Probral jsem znova její věci,“ dodal. „Našli jsme tyhle klíče.“

Ukázal jí sáček na zajištěné důkazy.

„A co je s ním?“

„Nejsou její. Nejsou od domu.“

Lundová si uložila informaci někam dozadu do své mysli.

Vzala si od Meyera sáček. Byly to obyčejné klíče značky Ruko. Jaké byly všude.

„Nepodobají se ničemu, co by se používalo na radnici,“ řekl Meyer. „Tam mají všude ty starý nóbl zámky. Takže nevím.“

„Potom,“ přerušila ho. „Dokážeme něco udělat s tímhle obrazem? Zvětšit toho řidiče a podívat se, jak vypadá?“

„Teoreticky.“

„Tak to zkusíme.“

Meyer zaváhal.

„Buchard řekl, že to všechno bylo prověřeno.“

Ukázala na protokol.

„O ničem takovém tady nic nevidím.“

„Slyšela jste ho. Na tomhle se nechci nijak podílet.“

Přešel blíž a posadil se vedle ní. Tvářil se takřka pokorně.

„Já to fakt nechci moc rozmazávat. Ale tohle…“ Rozhlédl se po kanceláři. „Tohle je moje poslední šance. Na posledních pár místech to nedopadlo zrovna dobře.“

„Pár?“

„Řekněme v širším slova smyslu. Já si tohle místo musím udržet. Musím.“

„Je tohle důvod, proč nás z toho případu nevykopl?“ uvažovala. „Protože nás má tam, kde nás mít chce?“

Meyer na ni civěl velkýma smutnýma očima.

„Kdybych byla Buchard, už bych nás vyhodila,“ dodala Lundová.

„Až budete mít příště chuť na podobnou poznámku, tak mě předem varujte. Abych si mohl zakrýt rukama uši.“

„Máte je dost velké. Ty uši. Takže to nebude fungovat.“

„Díky. Pokud Buchard říkal, že už to bylo prověřené-“

„Nikdo se na to ani nepodíval. Ani vy sám tomu nevěříte.“

Zvedl ruce k uším.

Pak je rychle spustil dolů a vyhrkl: „Jde sem.“

Šéf vpadl dovnitř.

„Chtěla jste se mnou mluvit?“

Lundová se usmála.

„Ráda bych se omluvila za ten včerejšek. Oba jsme byli unavení.“

Meyer přikývl.

„Unavení,“ souhlasil.

„V pohodě,“ odtušil Buchard. „Pokud dosahujeme pokroku.“

„Pokroku.“ Přikývla. „To ano.“

„Dobře.“

Chystal se už odejít.

„Kdo prověřoval kontakty a seznam hovorů z Nannina mobilu?“ zeptala se Lundová.

Buchard ve dveřích ztuhl.

„To nevím,“ odpověděl.

„Něco z toho by třeba mohlo ukazovat na někoho z ochranky. Možná. Nevím.“

„Podívejte se na to.“

Další úsměv.

„Provedu,“ slíbila.

Dívali se za ním, jak odchází.

„Čím byste byl?“ zeptala se Lundová. „Kdybyste nebyl polda?“

„Dýdžejem,“ odtušil Meyer. „Dělal jsem to jako student. Byl jsem perfektní. Až na ten ksicht.“

Přejel si rukou po strništi a tvářích.

„Nevím, jestli na to mám ten správný obličej.“

Zasmála se.

„A vy?“

„Ničím,“ řekla Lundová. „Já bych nebyla ničím.“

„Taky jsem uvažoval, že bych jezdil s vozíkem a prodával párky v rohlíku,“ dodal Meyer. „Člověk je svým vlastním pánem. Možná se brzy dočkám. S tím, jak to tady vedeme. Lundová?“

Byla už zase někde jinde.

„Vůbec ničím,“ řekla Lundová.

Na výpisech telefonních hovorů nebylo nic k vidění. O dvacet minut později ale strčil do dveří hlavu jeden z policistů a sdělil jim novinky. Na policii se dostavil nějaký taxikář – poté, co policisté z noční směny ještě jednou rozdávali Nanniny fotografie. A prohlásil, že si myslí, že ji vezl předminulý pátek večer.

„Nevěřím,“ prohlásil Meyer.

„Nevěříte čemu?“

„Tohle je poprvně, kdy někdo dobrovolně vyklopil jednu mizernou informaci o tý chudák holce. Nevšimla jste si, Lundová? Všichni ostatní očekávají, že my tady umíme číst myšlenky.“

Třel si zarostlou bradu.

„Chtějí po nás ale snad, abysme toho hajzla našli, nebo ne?“

Taxikář se jmenoval Leon Frevert. Vysoký, vychrtlý muž kolem pětačtyřiceti. Měl protáhlou šedivou tvář, která se docela hodila k jeho lacinému obleku. Byl cítit cigaretami a potem. Přišel rovnou po noci, kterou projezdil s taxíkem po městě.

„Nejsem si jistý, jestli to byla ona,“ řekl Frevert, když se podíval na fotografie, které mu dali.

„Zapomeňte na to, jestli to je ona nebo není,“ vybídl ho Meyer. „Povězte nám, co se stalo.“

Jezdil o víkendech s taxíkem pro jednu z firem působících ve městě.

„Zastavoval jsem se pro ni v pátek. Pokud to byla ona. Trochu jsme si povídali. Chtěla do města. Vysadil jsem ji na Gronningenu, kousek od křižovatky se Store Kongensgade.“

Dlouhá rovná třída na okraji centra. Vedle pevnosti Kastellet. Daleko od všech adres, které prověřovali.

„Máte účtenku?“

„Jistě. Byl bych v průšvihu, kdybych neměl.“

Frevert vytáhl z kapsy obnošeného obleku hrst papírků.

„Myslím, že to byla tahle. Nabíral jsem ji kousek od Ryparkenu. Vidíte,“ ukázal na účtenku. „Jízda začala ve dvacet dva dvacet sedm. A skončila ve dvacet dva čtyřicet pět.“

Lundová se zeptala: „Co se stalo, když jste dojeli na Gronningen?“

„Vystoupila. A já jsem přímo odtamtud našel dalšího zákazníka. Nemusel jsem ani nikam odjíždět. V pátek bývá spousta práce.“

Poškrábal se na řídnoucích světlých vlasech.

„Jde ale o to, že jsme tam nejeli přímo. Zastavovali jsme se ještě cestou jinde. U děcek to není moc časté. Nemívají peníze.“

„Kde jste zastavovali?“

„Na Vester Volgade. Zezadu u radnice.“

Meyer zavřel oči a zaúpěl.

„Co se tam dělo?“ zeptala se Lundová.

„Vystoupila a řekla, abych počkal. Normálně bych to neudělal. Lidi prostě utečou. Ale ona vypadala jako slušná holka. Nebyla opilá ani nic takového.“

„Co chtěla na radnici?“

„Neříkala. Na pár minut ale vešla dovnitř.“

„Viděl jste tam s ní někoho?“

„Ne. Vyšla ven. A pak jsme jeli na Gronningen. Nechci vás zdržovat. Nemůžu zaručit, že to byla ona.“ Znovu se letmo podíval na fotografii. „Možná, ale…“

„Děkujeme.“

Potřásla mu rukou, mávla na Svendsena, který procházel venku po chodbě, a požádala ho, aby sepsal svědeckou výpověď.

Pak zůstali sedět v kanceláři zase jen sami dva.

„Kolem je tam spousta hotelů,“ řekla Lundová.

„Hotely jsme už prošli.“

„Tak je projděte znovu. Zeptejte se jich, jestli tam neviděli některého politika. Jestli nebydlí poblíž někdo z radnice. Pracujete na těch strážných?“

Začal se chovat napjatě a naštvaně. Ani se na ni nepodíval.

„Ano. Samozřejmě.“

„Ten taxikář ji vezl od Kemalova domu k radnici,“ pokračovala Lundová.

„Říkal, že si není jistý, jestli to byla ona.“

Nechtěla se hádat. Meyer se bál o práci. Neví, na kterou stranu se postavit, uvažovala. Váhá mezi tím, co mu připadá správné, a tím, co se mu zdá rozumné. Pro něj.

„Mám něco domluveného,“ řekla. Vstala a popadla bundu. „Zavolejte mi, když se něco dozvíte.“

Rie Skovgaardová sondovala přes noc situaci v parlamentu. Hartmannův vztah s ministrem vnitra zůstával nadále dobrý.

„Problémem je premiér. Myslí si, že jsi ambiciózní. Že na sebe strháváš pozornost. Bojí se, že po něm půjdeš, když se ti podaří vyhodit ze sedla Bremera.“

Hartmann naslouchal a zavrtěl hlavou.

„Já po něm nejdu. Určitě ne příští čtyři roky.“

Morten Weber si četl ranní noviny.

„Aspoň že průzkumy volebních preferencí jsou pořád příznivé. Tomu nesmyslu kolem té dívky nikdo nevěří.“

„Pokud bys dostala na naši stranu ministra vnitra, tak to bude stačit.“

„Jenom jestli to dovolí premiér,“ řekla Skovgaardová. „Ten by tě mohl pořád ještě potopit.“

„To je absurdní. Jsme ve stejné straně. A oni brání Bremera?“

Usmála se na něj.

„Tak ven s tím,“ řekl.

„Jedna možnost by tady byla. Premiér si právě teď nestojí moc dobře. Mohl by se trochu přiživit na tvém lesku.“

Hartmannovi chvíli trvalo, než pochopil. Skovgaardová a Weber dokázali v těchto kalných vodách plavat tak snadno.

„Co máš na mysli?“

„Nikdy se pořádně nechytal v otázce integrace. Kdybychom řekli, že jeho úřad pomáhal dávat dohromady náš program. Že nám pomáhal s projektem pozitivních vzorů. S některými projekty kolem škol…“

Hartmann se zasmál.

„Nepřichází v úvahu. S tím jsme přišli my. Oni tu myšlenku nenáviděli.“

„Zapomeň na minulost, Troelsi. Když jim přiznáme zásluhy-“

„Za co?“

„Za cokoli. Tak získáme jejich podporu.“

„To je přece lež!“

Weber zavrtěl hlavou.

„Lež je zbytečně silný výraz. To je politika. Co je pravda, a co není pravda. Za chvíli na tom nebude záležet.“

„Tak na čem pak záleží?“

„Na tom, co funguje,“ odtušil Weber a podíval se na Hartmanna jako na někoho velmi naivního.

„Ne, o tom se nebudeme bavit.“

„Fajn,“ řekla Skovgaardová a upřeně hleděla na papíry před sebou.

„Fajn,“ přidal se Weber a četl si noviny.

Dlouhá chvíle ticha.

„Rád vidím, že si vy dva rozumíte,“ podotkl Hartmann.

„Zpravidla ano,“ odtušila Skovgaardová.

„Odpověď zní stále ne.“

Další chvíle ticha.

Pak se Hartmann dlouze nadechl, rozhlédl se po dřevem obložených stěnách, oknech s olovnatým sklem, erby a pozlacenými ozdobami nahoře a podíval se na elegantní lampu ve tvaru artyčoku.

Nechtělo se mu do toho.

„Co bychom dostali na oplátku?“

„Mohli bychom ho pozvat na tvoje předvolební mítinky,“ řekla Skovgaardová.

„Nejdůležitější je dohodnout se s Holckem,“ dodal Weber. „Já toho blbce nesnáším stejně jako ty.“

Pokrčil rameny.

„Ale když nám to přinese spojenectví…“

„Zjisti přesně, co za to dostaneme. Nemám zájem o žádná zadní vrátka.“

„Pokud položíme takovou otázku, je to, jako kdybychom už řekli ano,“ podotkl Weber. „Není cesty zpět.“

„Není cesty zpět,“ zopakovala Skovgaardová.

„Připravte dohodu a pak mi domluvte schůzku. S premiérem. Pokud nás to dostane na křeslo primátora, kašlu na to, kdo shrábne zásluhy.“

Vstal od stolu a vyšel z místnosti.

Jeho dva společníci tam zůstali sedět, rozpačití spojenci.

„Nějaké novinky s těmi policajty v garáži?“ zeptala se Skovgaardová.

„Cože?“

„Slyšel jsi mě, Mortene. Slyšíš všechno, i když předstíráš, že ne.“

„Žádné novinky, o kterých bych věděl. Zavolám do parlamentu.“

„Já to udělám. Tohle je politika. Nech to na mně.“

Z banky přišel nový člověk. Mladší. Přátelštější. Pernille zavolala do vězení a pokusila se mluvit s Theisem. Neuspěla. Měl tam zůstat přinejmenším ještě jeden den. Žádné telefonáty, ale aspoň by se s ním snad mohla později vidět.

„Je mi to líto,“ řekla muži z banky. „Nemůžu mluvit s manželem.“

„To není problém.“ Rozložil před ní dokumenty. „Předpokládejme, že dům nabídnete k prodeji a zatím budete pokračovat v rekonstrukci.“

„Dobře.“

„Protáhneme vám úvěr, takže nebudete muset platit splátky. Doufejme, že se dům rychle prodá a pokryjeme tím náklady.“

„Za mě je to v pohodě.“

„Pak tady máme ten účet, který zřídila vaše dcera.“

Zvedla k němu oči.

„Na jména Antona a Emila. Kam se mají dát ty peníze?“

Pernille si uhladila vlasy do týla.

„Jaký účet?“

Posunul k ní výpis.

„Vložila na něj jedenáct tisíc korun. Spořila pravidelně. Je to spousta peněz.“

„Jaký je to druh účtu?“ zeptala se.

„Spořicí účet pro ty chlapce.“

„Můžu se podívat?“

Chňapla po výpisu, než stačil odpovědět. Civěla na čísla. Pravidelné vklady. Po stovkách korun. A nikdy žádný výběr.

„Kdy brala ty peníze?“

„Z nějaké práce?“ nadhodil muž. V rozpacích se začervenal.

„Neměla žádnou práci. Občas dělala pro nás. Ale za to měla jen kapesné. Ne takové.“

Pokrčil rameny, nic neříkal.

Účet byl zřízen loni v lednu. Pravidelné vklady každých čtrnáct dní. Ustaly v létě.

„Není třeba spěchat,“ řekl. „Nemusíte se rozhodnout hned. Tak tedy…“

Letmý úsměv. Postavil se.

„Pokud nemáte něco jiného.“

Pernille nedokázala odtrhnout oči od bankovního výpisu. Ležel na stole na rodinných fotografiích zasazených navždy do jeho povrchu. Jako kdyby se jí chtěl vysmívat.

Když muž z banky odešel, zatelefonovala znovu do vězení. Narazila na někoho vlídného.

„Hned tam přijdu,“ řekla.

Strážný pustil Pernille do malé vězeňské návštěvní místnosti a zůstal stát u dveří. Theis seděl shrbený u poškrábaného dřevěného stolu. V modrém vězeňském mundúru, oči zabodnuté do podlahy.

Okamžik váhání. Potom k němu Pernille přistoupila, objala ho, cítila, jak ji sevřel a jak jí po tvářích stékají slzy.

Zůstali v pevném objetí, zlehka se kývali, jeho mohutná ruka se probírala jejími dlouhými kaštanovými vlasy, jako kdyby hledala cosi, co se ztratilo.

Pak se posadili proti sobě. Pernilliny oči tonuly v slzách, jak plakala.

Konečně se jí zeptal: „Jak se mají kluci?“

„Jsou v pořádku.“

Nepodíval se na ni, když promluvil.

„Mluvil jsem s právničkou. Dělá všechno, co je v jejích silách. Až se dostanu ven, postarám se o banku i o dům.“

Odvrátila se, utřela si slzy. Pocítila záchvěv zlosti a nedokázala pochopit proč.

„Všechno vyřeším,“ řekl. „Všechno bude v pořádku.“

Dívala se ven z okna na šedivý den za sklem a zeptala se. „Co se stalo mezi tebou a Nannou letos v létě?“

Theisova hlava se zvedla. Jeho oči – ty na něm měla ráda ze všeho nejméně – se na ni upřeně zadívaly. Nečitelné. Občas agresivní.

„Cože?“

„Bývali jste vždycky…“

Znovu jí vyrazily slzy. Nedokázala je zastavit, i když se moc snažila.

„Pohádali jste se? Řekl jsi jí něco?“

Hlas se jí zlomil a zaznívalo v něm obviňování, které neměla v úmyslu.

„Co tím myslíš?“

Dvě desetiletí prožila s tímto mužem. Lidé mezi sebou vždycky mají tajemství. A snad to tak musí být.

„Nanna zřídila bankovní účet na jména kluků,“ řekla Pernille. „Pravidelně na něj ukládala peníze. Měla nějakou práci. Ten účet…“ Pronesla to velice pomalu. „Bylo na něm jedenáct tisíc korun.“

„Víš přece, že měla práci! U nás.“

„U nás si tolik nevydělala.“

„Možná jsem jí platil něco navíc. Nebo si to našetřila.“

„Tak proč to držela v tajnosti?“

„Nevím.“

Neměla ponětí, jestli mu věří nebo ne.

„Tobě Nanna nikdy nic neřekla?“

„Ne.“ Promnul si zarostlou bradu. Zavřel oči. „Byla na mě naštvaná. To vím. Myslel jsem si, že má ještě dost času, aby se odstěhovala.“

Natáhl se přes stůl a chytil její ruce.

„Občas jsem jí dával peníze, abych jí udělal radost. Co s nimi ona dělala…“

„Rozumím,“ řekla Pernille.

„Nic jinýho mě nenapadá.“

Dívala se na něj, jak se pokouší o úsměv. Jak říká, co říkal vždycky.

Dám to do pořádku. Bude líp.

A tak se na něj usmála taky. Odpověděla stiskem ruky na jeho stisk, natáhla se přes starý dřevěný stůl a políbila ho.

„Všechno bude v pořádku,“ zopakoval.

*

Lundová přijela k sídlu televizní stanice, aby se sešla s reportérkou, která připravovala dokument o volební kampani. Novinářka byla Hartmannovi a Bremerovi v patách od začátku až do konce.

„Zajímá mě prostě, co se stalo tu noc, když měli tu svoji plakátovou párty,“ řekla Lundová.

Seděly před obrazovkou a žena současně projížděla dosud nesestříhanou nahrávkou.

„Co za to budu mít já?“

„Nic.“

Žena zamrkala.

„Ale bylo by jenom fér-“

„Nebylo. Já bych taky mohla mít do pěti minut povolení k prohlídce. A pokud to tak udělám, zůstanete už dneska bez práce. Všechno si odneseme.“ Lundová se na novinářku usmála. „Pokud dojdu k závěru, že v tom je nějaký důkazní materiál, můžu vám zakázat, abyste to použila.“

„Tak proč bych vám to měla ukazovat?“

„Protože nemáte na výběr.“

„Stejně bych něco chtěla.“

„Pokud z toho něco bude, dozvíte se to jako první. Jestli z toho něco bude.“

Lundová seděla na okraji stolu a nepohnula se ani o centimetr.

„Všechno, co potřebuju, je materiál natočený večer od sedmi do osmi.“

„Plakátová párty z jednatřicátého října?“

„Přesně tak.“

„Tak jo. No to si vzpomínám. Ta se konala u Hartmanna.“

Její prsty se míhaly nad klávesnicí. Pak se začala posouvat natočeným záznamem. Na obrazovce se objevil Poul Bremer. Smál se a žertoval, se sklenicí v ruce.

„Miluju, jak předstírají, že se navzájem respektují. Měla byste slyšet, co o sobě říkají v soukromí.“

„Co třeba?“

„Usmívají se na sebe, ale současně si nemůžou přijít na jméno. A vlezli by do postele s kýmkoli, kdyby jim to přineslo pár hlasů navíc.“

Lundová se dívala na obrazovku a skoro ji neposlouchala.

„Hartmann pozval všechny k sobě na skleničku.“

Skovgaardová, šéfové malých stran. Morten Weber. Bremer. Všichni spolu. Smáli se a žertovali nad skleničkami vína.

„Stalo se tam něco zajímavého?“ zeptala se Lundová.

„Hartmann měl krátký projev. Nic zvláštního. Proč by na tuhle partu taky mrhal úsilím? Buď ho prostě budou volit, nebo nebudou.“

Lundová se předklonila a zadívala se pozorněji. Vzadu v davu byla postava v černém. Ten člověk s nikým nemluvil a působil nesvůj.

„Kdo je tohle?“

„Jens Holck. Vůdce Umírněných. Podporuje Bremera.“

„Byl tam celý večer?“

„Jo.“

Hartmann zacinkal sklenicí o láhev. Poul Bremer přišel a postavil se vedle něj se zářivým žoviálním výrazem.

Lundová se na ně nedívala. Její pohled se soustředil na postavu vzadu.

„Tak proč si Holck obléká ten kabát?“

Neodpověděla.

„Máte ho ještě na nějakých záběrech?“

„Proč se ptáte?“

„Zvědavost.“

Lundová kývla ke klávesnici. Žena jí vyhověla a video se začalo přehrávat zrychleně.

Kamera přejížděla po místnosti. Přeostřovala dopředu a dozadu a sledovala záplavu postav.

„Nevidím ho tam. Myslela jsem, že tam byl. Promiňte.“

„Jaký je?“ zeptala se Lundová.

„Holck? V politice už je celé roky. Vážný. Tak trochu smolař. Bez Poula Bremera nula.“

Opřela se na židli a založila si ruce za hlavou.

„Nevyzařuje zrovna šarmem, pokud mám být upřímná. Jde o něm fáma, že byl nevěrný a že se to provalilo. Do novin se to nikdy nedostalo. Manželka se s ním ale rozvedla.“

„Měl poměr? A byla to pravda?“

Žena se na ni zasmála.

„Vy politiku neznáte, co?“

„Poučte mě.“

„Ti lidé tam na takových fámách vydělávají. Šíří je jeden na druhého. Žijou si v tom svém malém světě a na ničem jiném jim nezáleží. Něco vám ale povím.“

Lundová čekala.

„Ženská, která si něco začala s Jensem Holckem, musela být naprostý zoufalec. Nebo měla vysoko nastavený práh odolnosti proti nudě.“

*

Když opustila sídlo televizní stanice, Lundová zavolala Meyerovi.

„Ten vůz odjel v devatenáct padesát pět. Jens Holck zmizel z plakátové párty o patnáct minut dřív a pak už ho tam nikdo neviděl.“

„Buchard se po vás shání,“ řekl Meyer.

„Bydlí Holck někde poblíž ulice Gronningen? Mohl by to být třeba i hotelový pokoj.“

„To je mně naprosto ukradené, Lundová.“

„Na radnici se šušká, že měl nějaký poměr.“

„My na radnici nic nevyšetřujeme. A už vůbec ne s politikama. Nechte toho. A nezmínil jsem se už, že se po vás shání ten Buchard?“

„Zmínil.“

„A poslouchala jste, co jsem říkal?“

Podívala se na telefon. Pokusila si představit si, jak se Jan Meyer v tu chvíli asi tváří.

„Lundová?“ ozval se z mikrofonu slabý nejistý hlásek. „Lundová?“

Troelse Hartmanna zastihla, když opouštěl kancelář.

„Potřebuju dvě minuty vašeho času,“ začala.

„Ví váš šéf, že jste tady?“

„Bude to jenom chvilka. Chtěla jsem se jenom omluvit.“

„Musíte odejít,“ ozvala se Rie Skovgaardová. „Nadělala jste nám nekonečně problémů.“

„Já vím, já vím. Omlouvám se. Je to komplikovaný případ. Dvě minuty.“

Hartmann mávl rukou, aby šla do kanceláře, a zavřel dveře.

„Potřebuju vaši pomoc,“ řekla.

„Každé pondělí mám vyhrazenou dobu na setkání s občany. Můžete si domluvit schůzku jako každý.“

„Co kdybych vám řekla, že ten váš vůz nebyl u školy?“

„Tak bych vám řekl já, že jste to zase zbabrali.“

„Co kdybych vám řekla, že ho někdo přivezl zpátky sem? Na parkoviště radnice?“

Mlčel.

„Ten páteční večer. Když jste měl plakátovou párty. Se všemi stranickými šéfy. Se všemi lidmi pracujícími pro vaši kampaň.“

„Co se to sakra snažíte naznačit, Lundová?“

„Potřebuji vědět, jestli z té vaší párty někdo odešel dřív.“

„Počkat, počkat. Tomu nerozumím. Vy tvrdíte, že to auto sem někdo přivezl zpátky?“

„Odešel někdo dřív?“

Skovgaardová vešla dovnitř. U ucha držela telefon a právě říkala: „Mohla bych mluvit s Buchardem?“

„Odešel Jens Holck dřív?“

„Holck?“

Skovgaardovou přepojili a teď si už stěžovala Buchardovi.

„Pamatujete si, že byste ho pak ten večer ještě viděl?“

Hartmann zavrtěl hlavou.

„Váš šéf chce s vámi mluvit,“ přerušila jejich rozhovor Skovgaardová a nabídla Lundové telefon.

Zadívala se na tu ženu. Atraktivní, tvrdá a bez emocí. Zmocnil se jí pocit, že těchhle lidí se nikdy nijak nedotklo, že jedna dívka je mrtvá. Nikoho kromě Hartmanna. Což nepřestávalo vyvolávat její zájem.

„Ano?“ řekla Lundová, vzala si telefon, ale ve skutečnosti neposlouchala.

Když bylo po všem, vrátila přístroj zase nazpět Hartmannově usmívající se manažerce volební kampaně.

„Zmizte odsud,“ vyzvala ji Skovgaardová.

Lundová se rozhlédla. Nádherné stěny, obložení, krásné lampy, drahý nábytek.

„Tady se musíte cítit jako na nějakém hradě,“ prohodila.

„Běžte,“ zopakovala Skovgaardová.

Lundová na ni letmo pohlédla. Pak, o něco déle, i na Hartmanna.

„Ale není to hrad,“ řekla.

Když se ocitla zpátky ve své prázdné kanceláři, vzala si Lundová z Meyerovy krabičky jednu cigaretu a válela ji mezi prsty. Dělala všechno, co se nemá. Obracela ji z jedné strany na druhou, pohrávala si s ní, čichla si k ní. Zvedla ji ke rtům a pocítila sucho, když ji zasunula do úst. Pak ji zapálila a vdechla dusivý kouř.

Nechutnalo jí to. A nic to ani nezlepšilo. Prostě cigareta.

Venku dával Buchard pokyny týmu. Mluvil vysokým a dostatečně zvučným hlasem, aby ho slyšela.

„Lundová nastupuje od zítřka do nového zaměstnání ve Švédsku,“ sděloval šéf ostatním. „Meyer po ní všechno přebírá. Svendsene, vy jste Meyerův asistent.“

Její jméno ze dveří už sundal. Nyní tam stálo prostě: kriminální vicekomisař Jan Meyer.

Hned poté za ní Buchard vešel dovnitř. Podíval se na cigaretu.

„Už jsem informoval švédskou policii, že jste připravená zítra nastoupit. Upustil jsem od toho, abych je informoval o vašich aktivitách.“

„Moje vděčnost nezná hranic.“

Potáhla z cigarety a podívala se na něj. Buchard nebyl dobrý lhář.

„Je mi líto, že to muselo skončit takhle,“ dodal.

„Jste jediný, kdo si tady cení Svendsena.“

Záblesk vzteku v jeho mopsích očích.

„To je poslední věc, kterou mi musíte říct?“

„Ne. Bylo by toho víc.“ Cigareta jí najednou začala chutnat. „Ale vy si nejspíš musíte vyřídit nějaké telefony.“

Když odešel, vstoupil dovnitř Meyer. Stál u tabulky se svým jménem. Nezdálo se, že by měl radost.

„Pokud jde o Gronningen, nic jsme nenašli. Nic, co by to místo nějak spojovalo s Holckem.“

Svendsen strčil hlavu do dveří. Usmíval se.

„Je tady zásilka ze Švédska, Lundová,“ řekl. „Musíte to podepsat. Než odejdete.“

Dal důraz na poslední slovo, načež se významně zašklebil.

„Jistě,“ řekla Lundová. Ukázala na cigaretu. „Až dokouřím.“

Dívala se za ním, jak odchází. Pak se otočila k Meyerovi, ukázala za vzdalujícím se Svendsenem a řekla: „On je jejich, Meyere. Ne váš. Pamatujte na to.“

Pak přešla k oknu. Dole stála žlutá stěhovací dodávka. Řidič čekal u dveří.

„Jeden člověk mě čeká na forenzním,“ řekl Meyer. „Takže…“

Vyfoukla kouř z okna a vybavila si, kolikrát mu kvůli tomu samému nadávala.

„Tu krabičku si nechte.“

Ještě jedno potáhnutí z cigarety a ještě jedno dlouhé vyfouknutí do vlhkého listopadového vzduchu.

„Lundová?“

„Díky,“ řekla a nepodívala se na něj.

Když mizel, došla ke svému stolu. Prohlédla sáčky s nalezenými věcmi, našla Nanniny klíče – značky Ruko na červeném plastovém kroužku – a strčila je do kapsy.

Začínalo pršet. Bengt jí posílal nazpátek věci, které už měla ve Švédsku. Otevřela první krabici. Oblečení a ložní prádlo. Nic, co by jí k něčemu bylo.

Podepsala papír, zavolala na firmu, objednala skladovací prostor a pak už se jen dívala, jak žlutá dodávka mizí a stále ještě veze část jejího života. Část života, která bude pryč, dokud někdy v budoucnu nedospěje k nějakému bodu, který si ale ona sama ještě nedokázala ani začít představovat.

Právnička Lis Gamborgová navštívila Birka Larsena v jeho cele.

„Vagn byl u výslechu. Potvrdil, že vás podněcoval k tomu, abyste se tomu učiteli pomstil.“

„On to neudělal. Pokoušel se mě zastavit.“

„Tak to říká. Mluví to ve váš prospěch. Tak to tak nechte. Vagna obviní jako spolupachatele. Jemu vězení nehrozí.“ Odmlčela se. „Vám ano.“

Birk Larsen se zhluboka nadechl. Hleděl do šedivé betonové podlahy a nic neříkal.

„Argumentovala jsem tím, že byste se nepokoušel uprchnout. Že už jste si dost vytrpěl. Že byste neovlivňoval svědky, protože jste už přiznal vinu.“

„A?“

Pokrčila rameny.

„A můžete svobodně odejít.“

V modrých vězeňských šatech si Birk Larsen připadal jako dítě, které kdosi jiný vodí po jevišti. Neměl rád žádné triky a ona si to možná uvědomila.

„Za předpokladu,“ dodala rychle, „že neopustíte Kodaň. A za žádných okolností nesmíte znovu narušovat vyšetřování. Myslím to vážně, Theisi. Pokud provedete cokoli dalšího…“

„Nic neudělám. Jenom chci domů.“

„Dobře. Pro vaše dobro a pro dobro vaší rodiny je důležité, abyste na sebe neupozorňoval. Nemluvte s novináři. Nenechte se do ničeho zatáhnout. Chovejte se tak jako předtím.“

Hleděl na ni.

„Tak dalece, jak to je možné. Omlouvám se. To ode mne bylo netaktní. Teď si můžete vzít věci. Theisi…“

Zaváhala, jestli má říct ještě něco.

„Co je?“ zeptal se.

„Lidé s vámi cítí účast. S Pernille. Ale se soucitem je to stejné, jako když kape kohoutek. Stačí trochu otočit…“

Právnička naznačila gesto.

„A je konec. A to, co pak nahradí soucit, nemusí být tak hezké. Neupozorňujte na sebe. Buďte trpělivý. Uvidíme se, až půjdete před soud. Pokud o vás nikdo do té doby neuslyší ani slovo, možná vás dokážu uchránit před vězením.“

Přikývl.

Usmála se a nechala ho samotného. V modrých vězeňských šatech a černých botách. Neoholeného, nemytého. Přemýšlejícího o podivném světě tam za dveřmi.

Pernille vyslechla zprávu v telefonu a vykřikla v náhlém návalu štěstí. Zavolala Lotte, aby přijela dohlédnout na děti, a pak už jen posedávala v kabátu, než přijede auto.

Sestra dorazila s plnou taškou nákupu, vybavená na večer. Sladkosti a kniha.

Všechny ty rodinné rituály, které lidé pokládají za jednou provždy dané. A které způsobují takovou bolest, když důvody pro ně pominou.

Lotte začala chystat koupání a zahnala chlapce do vany. Pernille si šla pro klíče.

Jenom jeden balíček bonbónů, pomyslela si a podívala se na Lottinu tašku.

Hromada chipsů a sladkostí. Šampon. Věci, které ona sama kupovala v tak malém množství, až to působilo absurdně.

Hromádka dopisů. Lotte je musela vytáhnout ze schránky, když odcházela z bytu, a vzala si je s sebou. Že si je přečte při hlídání dětí.

Dopis nahoře měl čtvercový formát a působil oficiálně. Uvnitř byla nějaká karta.

Na obálce zahlédla Nannino jméno, ale s Lottinou adresou.

Jekot z koupelny a Lottin hlas hubující chlapce.

„Já chci kačenku!“ vykřikl Emil.

„Tak přestaň cákat,“ odpověděla Lotte.

Aniž by o tom dál přemýšlela, sáhla Pernille po čtvercové obálce a roztrhla ji.

Karta měla stříbrnou barvu a byl na ní nazdobený vánoční stromeček. Pozvánka na vánoční večírek zaměstnanců nočního klubu v centru města. Čtyři týdny stará.

Hleděla na pozvánku. Najednou jí byla zima, připadala si hloupá a zrazená.

„Kde je kachnička?“ zeptala se Lotte od dveří koupelny. „Aha, už vím.“

Našla ji. Pak se podívala a uviděla to.

„Nanna pracovala celou tu dobu s tebou,“ řekla Pernille s kartou v ruce. „Dala jim tvoji adresu. Proto jsme se o tom nedověděli.“

Lotte přišla k ní, dívala se na pozvánku a poodstoupila. Provinile.

„Kdy to začalo?“

„V lednu.“

Lotte měla vyhýbavý pohled neposlušného dítěte, jímž kdysi byla.

„Začala jenom na záskok. A v létě toho nechala.“

Pernille držela kartičku a čekala.

Lotte si olízla rty a snažila se získat zpět rovnováhu. Tvářit se přesvědčivě.

„Neměla to v plánu. Přišla za mnou na návštěvu a nejspíš jí to připadalo…“ Lotte pokrčila rameny. „Vzrušující.“

Pernille se rozhlédla po jejich malém bytě. Přecpané pokoje. Fotky na stěnách. Stůl, který vyrobily. Knihy. Televize. Děti. Ta blízká a tak důvěrná věc, jíž se říká rodina.

„Vzrušující?“

„Prostě se to stalo. A já jsem neměla dojem, že by jí to mohlo ublížit.“

Nevěděla, jestli má začít křičet, nebo plakat. Jestli se má na Lotte vrhnout, nebo utéct.

Místo toho se zeptala: „Co se stalo v létě?“

Lotte si založila ruce na prsou. Už zase vypadala sebejistě. Naskytla se jí úniková cesta.

„Možná bysis měla promluvit s Theisem.“

„Charlotte. Jsi moje sestra. Pověz mi, co se stalo.“

Zvuky z koupelny. Kluci se chichotali a cákali.

„Ta práce se jí zalíbila. A pak se začala s někým scházet. S jedním mužem.“

„S kým?“

„Poznala ho tam. Nevím, kdo to byl. Neřekla mi to.“

„Dával jí peníze?“

Lotte se na ni znovu potutelně podívala.

„Proč se ptáš?“

„Prostě mi to řekni. Dával jí nějaké peníze?“

„Nemyslím. Takové to nebylo. Pak začala chodit pozdě na směny. A potom se jeden den neukázala vůbec. Měla jsem o ni strach.“

Pernille věděla, co bude následovat. Musela si to ale poslechnout.

„Zavolala jsem Theisovi,“ pokračovala Lotte. „Moc mě to mrzí. Našli jsme ji v jednom hotelovém pokoji. Byla namol opilá. Ty jsi tehdy byla pryč s klukama na školním výletě. Nanna slíbila, že s tím chlapem skončí. Slíbila to Theisovi.“

Pernille se při té představě rozesmála. Smála se, zaklonila hlavu a nechala slzy, aby jí zaplavily zářivé oči.

„Mrzí mě to,“ řekla znovu Lotte.

Pernille přistoupila k sestře, vzala si od ní ručníky a gumovou kachničku.

„Jdi pryč,“ řekla.

„Pernille-“

„Chci, abys šla pryč.“

Debata se konala v Černém diamantu – hranaté budově ze skla blízko u vody, kde měla sídlo Královská dánská knihovna.

Troels Hartmann musel stále myslet na případ Nanny Birkové Larsenové. Rie Skovgaardová a Morten Weber se zatím v autě hašteřili kvůli něčemu jinému.

„Lundová si myslí, že to auto někdo dovezl zpátky na radnici,“ ozval se Hartmann, když vcházeli do knihovny. „Proč? Proč by ho někdo vozil nazpátek?“

„Kdyby bylo cokoli z toho důležité,“ skočila mu Skovgaardová do řeči, „museli bychom o tom slyšet. A Lundová je z toho případu odvolaná. Říkala jsem ti to.“

„Tak proto byla policie v garáži?“ zeptal se Weber.

„A co tam dělali?“ zajímalo Hartmanna.

Weber pokrčil rameny.

„Nevím. Policie to ale ví.“

Vystoupili a procházeli dveřmi.

„Tohle je veřejná akce, Troelsi,“ připomněla Skovgaardová. „Chvíle pro úsměvy.“

Neměl náladu.

„Proč se mě ptala na toho Holcka?“

Výtah. Jízda vzhůru směrem k hlučícím davům.

„V Holckově případě záleží na jednom jediném: jestli bude s námi, nebo ne.“

„Ne,“ trval na svém Hartmann. „Musíme vědět, co se děje. Nechci se zase znova máchat v těch sračkách.“

„Za ty sračky mohla Lundová,“ vyštěkla na něj. „Lundová je pryč. Soustřeď se na tohle setkání. To je důležité!“

„Musím to vědět!“

„Ježíši, Troelsi,“ zamumlala Skovgaardová a odešla od něj pryč.

Weber ji sledoval a pak se podíval na Hartmanna.

„Pro jednou jsem na její straně. Mysli na tenhle mítink. S tím ostatním si můžeme poradit později.“

Pak vyšli z výtahu mezi publikum, zatímco Hartmann vlekl svou aktovku na pódium.

Bremer už tam byl. Bezvadně oblečený. Jako vždy s úsměvem. Trochu zarudlý v záři světel.

„Zdravím vás, Troelsi,“ řekl a potřásl Hartmannovi rukou. „Slyším, že lovíte v kalných vodách. Chytil jste něco?“

Smích. Energické poklepání na Hartmannovo rameno. Potom zamávání určené divákům, několik osobních gest pro lidi, které možná znal a možná ne.

Všechny politické triky a zvyky. Troels Hartmann se je naučil. Většinou od Bremera. Dokázal by je využívat stejně jako on. Ale pak…

Z pravé strany se objevila postava v pomačkaném černém obleku. Bremer vyskočil a vzal Jense Holcka za ruku, aby tak vyjádřil: „Dobrý večer, starouši. Posaď se vedle mě, Jensi. Posaď se.“

Odsunul židli. Holck se na ni podíval.

„Ne, díky.“

Prošel kolem a pohlédl na prázdné místo vedle Hartmanna.

„Je tady volno? Myslel jsem…“

„Jestli chceš, Jensi.“

„Myslím, že chci,“ řekl Holck a posadil se.

Ulice Gronningen se táhla asi půl kilometru podél kodaňských hradeb. Budovy, činžáky, všechno jenom na jedné straně. Nanniny klíče se nehodily ani do jedněch vstupních dveří.

Když Lundová ztratila půl hodiny zkoušením všech zámků, pokračovala v tom v krátké ulici táhnoucí se k jihu. Esplanaden. Nic.

Zavolala Meyerovi.

„Potřebuju, abyste mi pomohl.“

„S tím Holckem jste trefila vedle. Ten večer odjel svým autem.“

„Zjišťovali jste, jestli někdo z lidí, co byli na té párty, nemá byt v okolí Gronningenu?“

„Ano. Nikdo. A nikde poblíž nebydlí ani žádní politici. Liberálové mají jeden byt na Store Kongensgade.“

„A kde přesně?“

„Co chcete dělat?“

„Kde?“

„Číslo sto třicet.“

Lundová tam zamířila nejkratší cestou. Kontrolovala čísla. Bylo to směrem na sever, blíž ke Gronningenu. Store Kongensgade byla dlouhá rušná ulice vedoucí z končin nedaleko stanice Osterport až do centra. Taxikář Leon Frevert vypověděl, že vysadil Nannu kousek od křižovatky těch dvou ulic. Tohle ji mohlo napadnout už dřív.

Po levé straně se jeden za druhým střídaly nízké starší domy okrového odstínu. Bývalá kasárna námořnictva v Nyboderu, budovy v nízkých řadách, nehybné ve tmě jako vojáci ztuhlí v pozoru.

„Je to ve třetím patře,“ řekl Meyer. „Kde jste?“

Masivní budova. Z červených cihel, s bílým lemováním zářícím ve světle pouličních lamp. Velký společný vchod. Spousta zvonků. Zámek Ruko.

„Na tom ale stejně nezáleží,“ dodal. „Hartmanna jsme už stejně prověřili. Lundová?“

„Co je?“

„Kde jste? Co se děje?“

„Nic,“ řekla a strčila telefon do kapsy.

Dva klíče. Jeden od venkovního vchodu a jeden od bytu.

Lundová došla ke dvojitým dveřím, zasunula první klíč do zámku a otočila jím.

Nic.

Zkusila druhý.

Dveře se otevřely.

Výtah byl samý lesk. Vypadal staře. Dvojité skládací dveře. Uvnitř místo nanejvýš pro čtyři osoby.

Nastoupila a stiskla tlačítko do třetího patra. Naslouchala, jak mechanismus začal hučet a bzučet.

Dům vypadal prázdný. Jela nahoru kolem kanceláří a zubařských ordinací, kolem soukromých bytů a dveří, na nichž nebyla žádná jména.

Pak se výtah zastavil. Lundová vystoupila a začala se rozhlížet kolem sebe.

Meyer byl znovu u forenzních techniků. Ještě jednou si pustili video z garáže. Černý vůz odjížděl. Řidič mimo zorné pole.

„Tady to zastavte,“ řekl technikovi. „Co to bylo? Vypadalo to jako záblesk světla.“

„To je zářivka. Na výjezdové cestě. Bliká.“

„Vraťte to. Zpátky. Berte to políčko po políčku.“

Sedm políček. Sotva viditelná, v okénku na straně řidiče, ozářená jediným krátkým zábleskem světla, tam byla mužská tvář.

„Kdo to sakra je?“ zeptal se Meyer a snažil se tlumit vlastní netrpělivost. „Dokážete to nějak zvětšit?“

„Můžu to zkusit.“

Zazvonil mu telefon.

„Tady Lundová.“

„Dobré načasování. Za chvíli budeme možná vědět, kdo byl v tom autě.“

„Byl to Troels Hartmann,“ odtušila Lundová.

„O čem to mluvíte?“

Ticho.

„Lundová? Lundová? Kde jste? Co se děje? Řekněte mi to. Prosím.“

„Jsem v tom bytě liberálů na Store Kongensgade. Nanniny klíče mi otevřely dveře od domu i od bytu. Zavolejte na forenzní. Sejdeme se tady.“

„Hartmann?“

„Přesně to jsem říkala.“

Na obrazovce se vykresloval zvětšený obraz. Z šedivého přítmí se vynořovala tvář. Hranatá. Hezká. Zamračená a dobře známá.

Meyer si pomyslel: Kluku z plakátu. A mám tě.

„Hned tam jedeme,“ řekl nahlas.

Během hodiny byla na místě kompletní sestava. Muži v modrých uniformách forenzního týmu. Nemotorně vyhlížející bílé kombinézy, plastové rukavice. Reflektory. Fotoaparáty. Chemikálie.

Lundová měla druhý tým venku, na dvoře za blokem. Procházela mezi nimi, kontrolovala jejich práci, rozdávala rady a postřehy. Některé z nich ostatní přijímali, jiné otevřeně ignorovali.

Meyer jí donesl kávu. Buchard neřekl ani slovo.

Provedla je oba vstupními dveřmi do hlučného starého výtahu.

„Ten taxikář ji vysadil ve tři čtvrtě na jedenáct na ulici Gronningen. Umím si představit, že nechtěla, aby nikdo věděl, kam jde. Do bytu mohla dorazit tak o čtyři nebo pět minut později. Patří liberálům. Dar od jednoho ze stoupenců. Používají ho na pracovní obědy, schůzky, ubytování hostů.“

„Kdo tady v domě bydlí?“ zeptal se Meyer.

„Ve většině prostorů jsou kanceláře nebo byty patřící různým společnostem. Celý víkend to tady bylo v podstatě prázdné.“

Vyjeli do čtvrtého patra. Lundová došla k bytu a ukázala jim, jak Nannin klíč pasuje do zámku.

„A ona měla taky klíč od domovních dveří?“ zeptal se Buchard.

„Ano.“

Uvnitř bytu pracovalo šest techniků v bílých kombinézách a modrých plastových návlecích na botách. Místo bylo zařízené jako luxusní hotelové apartmá. Červené sametové tapety, starý stylový nábytek.

„Už jsme našli její otisky prstů,“ řekla Lundová a podávala jim forenzní rukavice a návleky na boty.

Když byli připraveni, zavedla je dovnitř.

Po pokoji byly rozházené plakáty s Troelsem Hartmannem. Na podlaze se válely kusy rozbitého skleněného stolku a střepy z něčeho, co vypadalo jako sklenice.

Lundová došla ke stolu a ukázala jim na značky na koberci.

„Krevní skupina stejná, jako měla Nanna. Poslala jsem už vzorek na ověření, jestli je to opravdu její. Došlo tady k zápasu.“

U okna stál těžký ořechový stůl.

„Máme otisky tady na tom těžítku. Nanna jím bůhvíproč hodila do zrcadla.“

Lundová se otočila na podpatcích o tři sta šedesát stupňů a přejela zrakem po pokoji. Rozbité sklo. Nepořádek.

„Ne, že by se s ním jenom prala. Byla rozzuřená. Myslím, že se přestala ovládat. To nebyla náhoda. Nic nečekaného. Ona ho znala. Byla to hádka. Rozepře mezi milenci, která špatně dopadla.“

„Máme tady toho spoustu, co musíme poslat na forenzní,“ skočil jí do řeči Meyer. „Při troše štěstí budeme mít do zítřejšího odpoledne výsledek testu DNA.“

Lundová vešla do ložnice. Dveře byly otevřené, pokrývaly je značky a samolepky forenzních techniků.

„Nanna sem vběhla a pokoušela se ty dveře zamknout. On je vykopl.“

Povlečení na posteli bylo zmuchlané, jako kdyby tam někdo seděl. Nic víc.

„Nemyslím si, že ji tady znásilnil. Nebo že ji zmlátil. To mělo teprve přijít. Někde jinde.“

Lundová se pokoušela představit si, co se stalo. Hádka. Rvačka. Nanna ale zemřela až za další dva dny. Velká část skládačky pořád chyběla.

Vyšla ven na terasu.

Meyer a Buchard ji následovali.

Buchard zůstal tiše stát. Lundová se na něj dívala.

„Kdybyste si zašel na forenzní a prohlédl si to video, viděl byste naprosto jasně, že na nahrávce z bezpečnostní kamery je Hartmann,“ řekl Meyer. „Mně na to stačily dvě minuty, Bucharde. A vy nejste hlupák.“

„Chci mluvit s Lundovou o samotě,“ řekl šéf.

„Kurva, s tím už jděte do hajzlu!“ vyštěkl Meyer. „Prej o samotě!“

Udeřil rukou do kovového zábradlí.

„Bucharde! Bucharde! Podívejte se na mě! Chci vědět, co se tady děje. Dlužíte nám to. Nám oběma.“

Starý muž sklopil pohled. Vypadal zlomeně, jakoby poražen.

„Je to jinak, než si vy dva myslíte.“

„Tak jak to teda je?“ zeptala se Lundová. „Vy jste z jejího mobilu vymazal to jméno. A odstranil jste i ten hovor z výpisu volání.“

„Ne, to jsem neudělal já.“ Bylo to slabé, soucit budící zanaříkání. „Já jsem to nebyl.“

„Tak kdo tedy?“

Neodpověděl.

„Předvedeme Hartmanna k výslechu,“ dodal Meyer.

Stál na studené terase a ztěžka lapal po dechu. Čísi sluha. A nezdál se z toho být šťastný.

„No?“ čekala Lundová.

„Schytám to za vás.“

„Tak jo,“ řekla. Nechali ho tam. Ve tmě, s vypoulenýma očima a sotva popadajícího dech.

Všichni tři byli v Hartmannově kanceláři a cítili se spokojení. Debata dopadla dobře. Morten Weber oznámil, že vůdcové malých stran se chtějí ráno sejít, aby prodiskutovali možnou alianci.

„Jestli dostaneme Holcka,“ řekla Skovgaardová a zamířila už ke svému počítači, „ostatní přijdou taky. Co mu změnilo názor?“

Hartmann byl jediný, kdo se netvářil spokojeně.

„Já nevím. Neřekl mi to. Proč se na něj ta Lundová ptala? Co má znamenat to všechno kolem toho auta?“

Skovgaardová jen mávla rukou.

„Jestli je v tom zapletený Holck, musím to vědět.“

„Nechala jsem Meyerovi vzkaz.“

„To nestačí.“

Weber vytahoval z příborníku víno a sendviče, které přinesl.

„Jenom žádná překvapení, Mortene,“ řekl Hartmann. „To je to, co vy chcete taky.“

„Žádná překvapení.“ Weber odzátkoval víno, nalil tři skleničky a oběma jim připil. „Jens Holck se jenom řídí vlastním čuchem, Troelsi. Ví, že ty můžeš zvítězit. Nekomplikuj to zbytečně.“

Skovgaardové zazvonil telefon.

„A Bremer vypadal zatraceně nervózně,“ dodal Weber. „Už cítí, jak se mu ztrácí půda pod nohama.“

Skovgaardová tiše mluvila do telefonu. Pak ukončila hovor a podívala se na Hartmanna.

„To byla policie,“ oznámila.

„A?“

„Chtějí s tebou mluvit.“

„Proboha-“

„Troelsi. Chtějí, abyses dostavil k nim. Hned.“

„Jde o Holcka a o to auto?“

„Nezdálo se mi.“

„Tak o co by mohlo jít?“

„Nevím. A říkali hned. Nebo si sem pro tebe přijedou. A to skutečně nechci.“

Hartmannova sklenička se zastavila v půli cesty k ústům. Bouchl rukou do stolu. Tmavé burgundské se rozstříklo po ořechové dýze.

Pak si vzal kabát. Skovgaardová udělala totéž. A potom, když se na něj podívala, jak se cpe, učinil totéž i Weber.

O tři minuty později už kráčeli přes nádvoří a mířili k točitému schodišti vedoucímu na oddělení vražd.

Lundová čekala s Meyerem a Svendsenem před výslechovou místností.

„Chtěla jsem jenom vás, Hartmanne,“ řekla a podívala se na Skovgaardovou a Webera.

„Na tohle já opravdu nemám čas.“

„Chceme s vámi mluvit o samotě.“

„O co jde?“

Lundová pokynula ke dveřím.

„Prostě se posaďte.“

Skovgaardové se začal zmocňovat vztek.

„Pokud to má být výslech, tak to řekněte. Těch keců jsme od vás už slyšeli dost, Lundová.“

Meyer se na ni usmál.

„Jde jenom o několik otázek. Politikové by nepochybně měli pomáhat policii.“

„Pokud chce právníka, můžete nějakého zavolat,“ dodala Lundová.

Hartmann na ni hleděl.

„Proč bych proboha měl chtít právníka?“

Neodpověděli.

Hartmann zaklel a vešel do místnosti. Naznačil Skovgaardové a Weberovi, aby zůstali venku.

Lundová s Meyerem se posadili proti němu. Ukázali mu video vozu odjíždějícího z garáže.

„Vypadá jako jeden z našich,“ řekl Hartmann. „Ale černých aut je tam spousta.“

„Napadá vás, kdo ho mohl řídit?“ zeptala se Lundová.

Pokrčil rameny.

„Ne. Proč by mělo? Jestli je to důležité, můžu požádat některého z našich lidí, aby to zjistil.“

„Nemusíte,“ odtušil Meyer. „My tady jsme policajti. Nezapomínejte na to.“

Klepl do několika kláves. Přiblížil obraz. Tvář na obrazovce. Jen pro případ, kdyby Hartmann odmítl uznat vytištěnou podobu snímku.

Hartmann se na tvář upřeně zadíval.

„Dobře,“ řekl. „Bylo to po plakátové párty. Ten večer jsem dal svému řidiči volno. A tak jsem si půjčil jeden vůz z kampaně.“

Lundová se usmála. Dovnitř vešel Svendsen s kávou. Hartmann se trochu uvolnil.

„Vy jste odešel z toho večírku dřív?“ zeptala se.

„Bolela mě hlava. A musel jsem ještě napsat jeden projev.“

Lundová mu nalila šálek.

„Kam jste jel?“

„Máme byt na Store Kongensgade. Myslel jsem, že tam zajedu, abych dokončil ten projev. Proč?“

„Kdo má klíče od toho bytu?“ zeptal se Meyer.

„Já. Kromě toho jsou rezervní klíče v kanceláři. Pár lidí z kanceláře je má taky. Myslím. Vážně nevím.“

„Ale vy ten byt používáte?“

„Už jsem vám to řekl. O co jde?“

Lundová posunula přes stůl několik fotografií. Nechala ho, aby se na ně podíval.

„Vůz, který jste řídil, je tentýž, ve kterém byla nalezena Nanna. Ten večer ho někdo přivezl na radnici. A vy jste s ním pak odjel.“

Zavrtěl hlavou, ale nic neřekl.

„Co se stalo v tom bytě?“ zeptal se Meyer.

„To nemůže být totéž auto,“ řekl Hartmann.

„Co se stalo v tom bytě?“ zeptal se Meyer znovu.

„Nic. Byl jsem tam pár hodin.“

„Stejně jako Nanna Birková Larsenová,“ řekla Lundová, která přinesla několik dalších snímků. „Měla klíč. A byla tam napadena. A pak ji někdo odvezl v autě, které jste si vy vzal.“

Lundová postrčila přes stůl fotografie z bytu na Store Kongensgade. Rozbitý stůl, roztříštěné zrcadlo. Sklo na podlaze. Označené otisky prstů.

„V našem bytě?“ zeptal se Hartmann konečně.

„Jak dlouho jste ji znal?“ zeptal se Meyer.

Hartmann nedokázal odtrhnout oči od fotografií. Zvolna po nich těkal pohledem, s otevřenými ústy a ztuhlou tváří.

„Já jsem ji neznal. Nikdy jsem se s tou dívkou nesetkal.“

Meyer zabručel.

„To auto. Byt. Fakt, že jste se o ničem z toho sám od sebe nezmínil.“

„Nebylo o čem mluvit! Vzal jsem si auto. Jel jsem do toho bytu. Měl jsem v sobě pár piv. A pak jsem se rozhodl jít domů pěšky.“

Nic neříkali.

„V pondělí ráno jsem se tam pro to auto zastavil, ale bylo pryč. Usoudil jsem, že tam přišel někdo ze štábu a našel klíčky. Nechal jsem je na stole. Někdo je musel vzít.“

Meyer si povzdechl.

„Proč jste vzal ten pásek z bezpečnostní kamery? Abysme neviděli, že v tom autě jste byl vy?“

„Cože? Já jsem žádný pásek nevzal.“

„Vaše číslo bylo odstraněno z Nannina mobilu,“ dodala Lundová.

„To není možné. Já jsem tu dívku ani neznal.“

„Co jste dělal zbytek toho víkendu?“ zeptal se Meyer.

Hartmann zaklel a vstal.

Lundová skočila ke dveřím, postavila se do nich a podívala se na něj. Byl vyvedený z míry a naštvaný.

„Povíte nám to, nebo ne, Hartmanne?“

„A proč bych zatraceně měl? Můj soukromý život je moje věc. Do toho vám nic není.“

„Tady nejde o váš soukromý život-,“ začal Meyer.

Dveře se prudce otevřely a dovnitř vešel Lennart Brix.

Brix.

Buchardův nový zástupce. Čerstvě přeložený od jednoho z místních policejních útvarů. Vysoký, dost hezký muž s hranatou tváří postrádající úsměv. Nastoupil před dvěma týdny a držel se zpátky. Teď se ale tvářil, jako kdyby mu to tady všechno patřilo.

„Jsem zástupce velitele,“ představil se Brix. „Dobrý večer.“

Prošel kolem nich a potřásl Hartmannovi ruku. Postavil se vedle něj a obrátil se k Lundové, Meyerovi a Svendsenovi.

„Pochopil jsem, že tady nastal problém,“ řekl Brix.

O pět minut později si Lundová zapalovala druhou cigaretu v tomto měsíci, zatímco sledovala, jak Hartmann odchází se Skovgaardovou a Weberem po boku. Jan Meyer stál vedle ní a žvýkal žvýkačku.

Brix doprovodil trojici ven a pak se vrátil do kanceláře.

Černá košile. Černý oblek. Nablýskané černé italské polobotky. Sám vypadal jako politik.

„Hartmann mi řekl, že vůz si vzal v dobré víře. Očividně odešel z bytu dřív, než tam dorazila ta dívka. O bytu je ochoten mluvit. Jeho zaměstnance můžete vyslýchat, jak bude třeba. Nemáte ale ani důkaz o tom, Lundová, že by tam byla oběť znásilněna. Mohla se tam prostě jenom s někým pohádat.“

„My se nechceme bavit s jeho zaměstnanci,“ řekla Lundová.

Brix se opřel o dveře a upřel na ni nehybný neústupný pohled.

„Kdybyste se slušně zeptali, zjistili byste, že Hartmann má alibi. Hledáte někoho, kdo byl s Nannou Birkovou Larsenovou celý víkend. Hartmann odešel z toho bytu kolem půl jedenácté a odjel k Rie Skovgaardové.“

„Nám říkal, že jel domů.“

„Vztah se Skovgaardovou je jeho osobní záležitost. A chce, aby to tak zůstalo.“

„Kdyby nám ti zatracení lidé říkali pravdu-,“ začal Meyer.

„Další den ráno jeli do konferenčního centra, kde měli celý den schůzky.“

„Můžeme to prověřit?“ zeptal se Meyer.

„Nemusíte.“ Ukázal na ně. „Až budete chtít příště dát za mříže někoho, jako je Hartmann, doporučuju, abyste se nejdřív pořádně připravili.“

Sledovali ho, jak odchází. Lundová podala zpola vykouřenou cigaretu Meyerovi.

„Prověříme ta alibi. Uvidíme, jestli ten byt používá ještě někdo z radnice. Všichni z Hartmannovy kanceláře půjdou k výslechu.“

Podívala se na Meyera.

„Souhlasíte s tím?“

„Jistě,“ řekl.

Svendsen pro ně měl novinku. Míří k nim Pernille Birková Larsenová. Chce naléhavě hovořit s Lundovou.

„Na to nemáme čas. Pokud se to týká vazby jejího muže-“

„To nemůže být ono. Pustili ho.“ Svendsen zavrtěl hlavou a zasmál se. „Dokonce se s ním ani nešla přivítat. Lundová, to byste měla brát jako poctu.“

Theis Birk Larsen šel pěšky domů do Vesterbro. Dvacet minut v dešti a prázdnými ulicemi.

Pernille tam nebyla. Ani chlapci ne. V kuchyni, mezi květinami v květináčích a fotografiemi, jí zkoušel volat. Dostal se ale jen do hlasové schránky. Čekal pět minut a zavolal znovu.

Těsně po jedenácté se dole s bouchnutím otevřely dveře. Seběhl do garáže. Svítilo se tam. Vagn v červených montérkách a černé čepici se v kanceláří díval do zápisníku.

Skarbak se zdál překvapený, že ho vidí.

„Nezahlédl jsi někde Pernille, Vagne?“

„Kdy tě pustili?“

„Právě teď.“

„To je fajn. Co se stalo s tím učitelem-“

„Viděl jsi ji?“

Skarbak se tvářil zmateně.

„Lotte přišla, aby pohlídala kluky. Nebyla tady ale dlouho a hned zase zmizela.“

Birk Larsen stál u kanceláře, s rukama v kapsách, a snažil se v tom najít nějaký smysl.

„Proč?“

„Nevím.“

„Kam?“

„Kriste! Theisi! Já nevím.“

Birk Larsen se na něj upřeně zadíval.

„Ty jsi s ní mluvil?“

„Myslel jsem, že tě jde vyzvednout.“ Skarbak zaváhal: „Ona tam nebyla?“

Birk Larsen se vrátil nahoru. Znovu telefonoval. Nikdo to nebral.

Pernille Birková Larsenová přivedla na policii svou sestru Lotte. Spíš to ale vypadalo, že ji tam dovlekla.

Lundová naslouchala a pak se zeptala: „Povězte mi o tom klubu, Lotte. Zlomené srdce?“

„Je pro členy. Soukromý. Pouze na pozvání.“

Meyer mlčky seděl a škrábal si poznámky.

„Co tam Nanna dělala?“

„Obsluhovala u stolů. Nespouštěla jsem ji z očí.“

„Nanně se tam líbilo?“

„Jistě. Bylo to pro ni vzrušující. Jiné.“

„Jiné?“ zeptal se Meyer.

„Jiné, než kdyby brala telefony ve stěhovací firmě.“

Pernille seděla na chodbě za skleněnou stěnou. Odmítla odejít.

„Jak víte, že se s někým scházela?“

„Zmeškala několik směn a neustále chtěla volno. Vypadalo to, že…“

Byla to hezká žena, avšak se smutnou bledou tváří svědčící o probdělých nocích a možná i o něčem dalším.

„Působilo to nevinně.“

„Pak se něco stalo?“

„Jednou večer se neukázala. Zavolala jsem Theisovi a řekla jsem mu o tom všem. Pak jsme to objížděli, kde se dalo, a hledali jsme ji. Nakonec mi zavolali z jednoho hotelu kousek od nádraží. Dala jim moje číslo.“

Lundová se na ni podívala. Uvažovala.

„Proč si tam vzala pokoj?“

„Moc toho vypila. Byla rozhozená. Myslím, že ten chlap jí dal kopačky. On tam nebyl. Byla tam jenom Nanna.“

„Brala drogy?“ zeptal se Meyer.

„Nemyslím.“

„Mluvila o tom muži?“

„Myslím, že byl ženatý nebo tak něco. Dělala s tím vážně velké tajnosti. Nepověděla by mi ani jeho jméno. Nanna…“

Dlouhá odmlka.

„Bylo to prostě takové to období, kdy se holka zamiluje každý týden do někoho jiného.“

„Ale s ní to tak nebylo,“ řekla Lundová. „Tohle se táhlo měsíce.“

„Tak nějak. Vždycky o něm mluvila jako o Faustovi.“

„Faust?“ ujistila se Lundová a poznamenala si to.

„To není jeho skutečné jméno.“

„Ne, to nebude. A proč mu tak říkala?“

„Nevím.“

Meyer se vložil do hovoru.

„Tohle se dělo na jaře a v létě. Pak už o něm nemluvila?“

„Ne.“ Lottiny oči zabloudily k postavě na chodbě. „Pernille si myslela, že by to mohlo být důležité.“

„Měla pravdu,“ přisvědčil Meyer a dál to nekomentoval.

„Říkala vám, kde se s tím Faustem scházeli?“ zeptala se Lundová.

„V hotelech. Myslím.“

„Víte, ve kterých?“

Lotte Holstová se snažila na něco vzpomenout.

„Ze začátku to byly hotely. Mám dojem, že později chodila do nějakého bytu.“

„Bytu?“

„Ano. Vzpomínám si, jak říkala, že to tam je vážně nóbl. Starožitný nábytek. Hodně drahé.“

Lundová čekala. Když nenásledovalo nic dalšího, zeptala se: „Kde to bylo?“

„Nevím.“ Ještě jedna vzpomínka. „Řekla mi jenom, že to je někde kousek od těch starých námořnických kasáren. Myslím, od těch žlutých, kam se jezdí se školama na výlety.“

„Nyboder?“ zeptal se Lundová a dívala se na Meyera.

„Myslím.“

„A co Store Kongensgade?“

Lotte zamrkala.

„Ano. TO bylo ono.“ Podívala se na oba dva. „Jak to víte?“

*

Lundová se vrátila do matčina bytu těsně po desáté. Meyer jí volal právě v okamžiku, kdy vycházela nahoru po schodech.

„Na seznamu členů klubu Zlomené srdce není nikdo, kdo by si říkal Faust. A Hartmannovi lidé se dávají slyšet, že on se s námi bude od nynějška bavit pouze prostřednictvím právníka.“

„Je členem někdo z jeho kanceláře?“

„Pokud se dívám, tak ne.“

Byt byl temný a tichý. A prázdný.

„To je přezdívka, Meyere. Pamatujete si na Fausta? Dobrý člověk, kterého pokoušel ďábel? Zajděte do toho klubu a poptejte se tam.“

„Copak vy neslyšíte tu muziku? Kde si sakra myslíte, že jsem?“

V pozadí se cosi ozývalo. Slabé disko a miliony hlasů.

Lundová kopnutím shodila boty z nohou, rozsvítila v kuchyni a otevřela lednici.

Nic.

Na sporáku byl rendlík s dušeným masem.

„Nedokážu si představit, že by se tady promenádoval nějaký politik,“ dodal Meyer. „Lidi by si ho všimli. Možná ale nechodil sem.“

Zapnula mobil na hlasitý odposlech, položila ho na desku kuchyňské linky a zapálila pod rendlíkem plyn.

„Jak to myslíte?“

„Ten klub má na svých webových stránkách chat sloužící jako seznamka. Lidi se tam setkávají on line. Možná to bylo ono.“

Nezdálo se, že by dušenému masu mohlo nějak pomoct, kdyby ho vařila. Počkala, až bude vlažné, pak si vzala lžičku a ochutnala z rendlíku.

„Vezmu si nějakýho technika, aby se na to podíval,“ oznamoval jí Meyer.

„Dobře,“ odpověděla a začala polykat druhou lžíci. „Dejte vědět, jestli se něco objeví.“

„Jste šťastný člověk,“ zasténal Meyer. „Dají vám najíst. Já jsem nic neměl už od poledne.“

Lundová se podívala na rendlík.

„To jo. Jsem šťastná.“

Odešla s dušeným masem na pohovku. Uvědomila si, že má na sobě pořád ještě bundu. Setřásla ji ze sebe a pohodila na podlahu.

Pak si zapnula notebook, posadila se a střídavě se věnovala rendlíku, pivu a počítači.

Meyer měl pravdu. Klub Zlomené srdce měl na internetu seznamku. Přístupnou komukoli, ne jenom členům tohoto nočního klubu.

Klikla na tlačítko pro vytvoření nového profilu. Vyplnila formulář jako Janne Meyerová. Žena. Heterosexuální. Heslo: banány.

Matka se vrátila ve chvíli, kdy čekala na e-mail potvrzující zřízení profilu.

„Kde je Mark?“ zeptala se Lundová.

„Šli jsme s Magnusem do kina. Pak jsem jim koupila pizzu. Chtěl zůstat u Magnuse přes noc. Tak jsem mu řekla, že může.“

Vibeke se na ni kysele usmála.

„Ty jsi nebyla po ruce, abych se tě zeptala.“

Přišel potvrzující e-mail. Lundová klikla na odkaz, jímž stvrzovala souhlas, a ocitla se na seznamovacím fóru Zlomeného srdce.

„Je super, že bude spát u Magnuse,“ řekla.

Matka přecházela horečně po pokoji, aniž by něco dělala.

„Jak ty?“ zeptala se.

„Zrovna jsem dojedla. Měla jsem toho moc.“

„Dostali jste se už někam?“

„Jo. Pořád na tom děláme.“

Na dolním okraji stránky bylo vyhledávací pole. Napsala do něj: Faust.

„Mark dnes mluvil se svým otcem.“

Stránka se začala zvolna nahrávat. Lundová si znovu lokla piva.

„O čem?“

„Jede do Kodaně. Rád by Marka viděl. A Mark nevěděl, jestli bude ve Švédsku nebo ne.“

„To se ještě povleče. Může se s Markem vidět.“

„Ano. To jsme si všimli.“

Vibeke přišla a zůstala stát ve dveřích. Hleděla na ni s onou směsicí zlosti, soucitu a zmatku, jak to uměla jenom ona.

„Volala skladovací firma kvůli těm věcem, co ti poslal Bengt zpátky ze Švédska. Nemohli nechat tvoje krabice ve skladu, když nemáš účet. Tak jsem jim řekla, že to můžou složit tady. Je to ve sklepě.“

Načež odešla bez jediného dalšího slova do ložnice.

Lundová byla ráda. Nevěděla, co by měla říct.

Bengt.

To podivné sbohem na nádraží jí připadalo vzdálené celou věčnost.

Podívala se na laptop. Objevil se tam jeden výsledek pro jméno Faust.

Lundová na něj klikla.

Žádná fotografie. Jen silueta. A vedle ní citát.

Stálo tam: „Vládnout srdci je ze všech věcí ta nejtěžší.“

Sedm

Středa, 12. listopadu

Weber shromáždil v osm ráno všechny, kteří měli něco společného s kanceláří. Hartmann vstal, aby k nim promluvil.

„Je to neobvyklé, ale policie potřebuje naši pomoc. Všechny vás dnes přijdou vyslechnout. Budou vás postupně, jednoho po druhém, předvolávat k nim. Chci, abyste s nimi mluvili zcela otevřeně. Odpovězte na všechny jejich otázky. Nemáme nic, co bychom museli skrývat.“

Byl tam i Olav Christensen.

„O co jde?“ zeptal se.

„To vám řeknou oni. Já nemůžu zacházet do podrobností. Musím jen zdůraznit, že všechno, co tady slyšíte, je důvěrné. Počítám s vaší naprostou diskrétností.“

Hartmann se rozhlédl po kanceláři.

„Zejména mimo tyto stěny. Už tak se tady topíme ve fámách. Nepotřebujeme žádné další.“

„Proč tady byl ten podlejzák Christensen?“ zeptal se Hartmann, když se dveře zavřely.

„Řekl jsi všechny, kteří mají přístup do kanceláře. A on je tady pořád.“

„Jako smrad, kterého se nedá zbavit. Dal jsi Lundové ty materiály, které chtěla?“

„Všechny rezervace bytu. Kdy a kdo ho používal.“

„Troelsi?“

Hlas Skovgaardové měl onen sametový vemlouvavý tón, v němž to občas zaskřípalo.

„Co je?“

„Šéfové ostatních stran jsou už na cestě sem. To nemůžeš udělat.“

„Pošli je dál.“

„Troelsi!“

Odešel do kanceláře a čekal.

Holck přišel první.

Sehnali nejlepšího počítačového technika, jakého dokázali na forenzním najít. Mladou ženu, která nevypadala na víc než devatenáct.

„Můžete se nabourat do té stránky?“ zeptal se Meyer.

„Hackerství je nelegální. A my jsme policie. Nedokážu uvěřit, že jste to vyslovil.“

„Tak jak se tam dostaneme?“

„Slušně je požádám. A když to nebude fungovat, řeknu jim, že se zastavím, abych zkontrolovala všechny fotky, které v tom kompu mají.“

Byla to blondýna s přátelskou tváří a úsměvem.

V ruce držela kousek papíru s řadou písmen a číslic.

„Voila,“ řekla. „Ejhle. Po dobrém to nejde. No nevadí.“

Pak se přesunula na část stránky, kterou Lundová na svém notebooku doma nikdy neviděla.

„Tyhle weby mají několik různých úrovní. Jedna je pro náhodné návštěvníky zvenčí, jako jste vy. A pak je tam ještě něco jiného pro vyvolené. Něco exkluzivního, pokud jste ochotní za to platit.“

Psala rychleji a plynuleji než kdokoli jiný, koho Lundová kdy viděla. Světlo monitoru se odráželo na její nevýrazné sebejisté tváři.

Objevil se seznam jmen. Lundová je prolétla.

„Vidíte něco, co by souviselo s Hartmannem?“ zeptal se Meyer.

„Dejte mi moment.“

Dívka se zamračila.

„Ta jména jsou všechna falešná. Tohle je odporné místo, lidi. Kdyby tady šlo jenom o,“ mávla rukama do vzduchu, „obyčejnou seznamku, nemuseli by to takhle schovávat.“

Další smršť pohybů prsty nad klávesnicí.

„Faust je jedno z nejnormálnějších jmen, co tady máme. Některá jsou poněkud popisnější. Dalo by se říct.“

Objevovaly se série položek připomínající dokument vytvořený v tabulkovém procesoru.

„Ne že by se ten náš kamarád Faust flákal.“

Položky se míhaly po obrazovce.

„Vytvořil si tenhle profil před rokem. A komunikoval se spoustou žen.“

Otevřela některé zprávy.

„No to je ale okouzlující chlapík. Zná nóbl hotel.“ Mrkla na Meyera. „Zajímá vás apartmá v Hiltonu?“

„Teď zrovna ne. Kde jsou osobní informace?“

„Kde byste myslel. V peněžence.“

Obrazovka se dál plnila.

„Tak tohle je hustota. V dubnu Faust kontaktuje někoho, kdo si říká NBL. Ty holky! Proč už ses rovnou nepodepsala celým jménem, Nanno?“

Několik stisknutí kláves a zůstaly jen zprávy spojené s touto identitou.

„Randili spolu. Během jara byli pravidelně v kontaktu. V létě to skončilo.“ Posunula se na konec obrazovky. „Neustále se snaží ji znovu kontaktovat, ale ona mu neodpovídá.“

Poškrábala se po tváři.

„V mém případě to bývá normálně spíš naopak.“

„Můžeme se podívat, kdo je ten Faust?“ zeptala se Lundová.

„Přímo ne. Nejsou tak hloupí, aby si ukládali podrobnosti o kreditních kartách klientů. Mohla bych zkusit zatlačit na správce té stránky.“

„Udělejte to,“ přikázal Meyer.

„Pokud chcete znát můj upřímný názor, tak to nebude k ničemu. Tihle lidé nejsou žádní blbci. Nestojí o služby, ve kterých by se dali zpětně sledovat uživatelé. Z toho jsou jenom problémy. Takže oni doopravdy nebudou tušit, kdo ti uživatelé jsou.“

„Takže nemáme ani šajn o tom, kdo by to mohl být?“ zeptala se Lundová.

„To jsem neřekla, nebo jo?“

Další obrazovka. Data. Časy. Dlouhé řady číslic.

„Tohle jsou přístupové přihlašovací soubory. Najdete tam IP adresy sítí, které používal, když se přihlašoval na tuhle stránku.“

Lundová si všimla, jak se její prsty na klávesnici zastavily.

„Co se stalo?“

„Ten člověk používal pořád jenom dvě sítě. Legrační. Většina lidí se dneska pořád pohybuje sem tam. Jenom dvě místa, to je divné.“

Naťukala do formuláře několik číslic.

„Většinou používal interní wi-fi síť radnice. Zbytek – momentík…“

Další obrazovky, ještě rychlejší psaní. Stránka telekomunikační firmy. Nesrozumitelné řady písmen a číslic.

„Zbytek je z routeru v bytě na ulici Store Kongensgade.“

Meyer se na ni díval.

„Vy ale nevíte, kdo to byl?“

Olízla si prst, pak jím píchla do vzduchu, chvíli čekala a pak jen řekla: „Je mi líto. Ne.“

Lundové to v hlavě šrotovalo.

„A co některá další z těch žen, se kterými se stýkal? Dokážete je vystopovat?“

Lokla si z plechovky coly. Uvažovala.

„Můžu to zkusit.“

Dveřmi prošel Svendsen.

„Hartmannova alibi jsou ověřená. Pevná jako skála. Byl v tom konferenčním centru celý víkend. Jo, a Lennart Brix je ve vaší kanceláři.“

„S ním to může vyřídit Buchard.“

Svendsen zavrtěl hlavou a významně se na ně podíval.

„Buchard už tady není.“

Brix si pohrával s policejním autíčkem na Meyerově stole. Točil kolečky a smál se tomu, jak se tím rozsvěcovalo modré světlo na střeše.

„Posaďte se,“ řekl. „Lidi shora chtěli, abych si s vámi promluvil.“

„O čem?“ zeptala se Lundová.

Zůstala stát. Meyer se zaparkoval vedle okna.

„O zanedbání povinnosti v případu Birkové Larsenové.“

„Když člověku někdo lže a vrtá do vyšetřování, tak to není zanedbání povinností!“ vyštěkl Meyer.

„Ze systému se prostě vymazaly údaje o některých hovorech,“ odtušil Brix. „Nemusíte za tím hned hledat bůhvíco.“

Vytáhl z černého saka obálku.

„Tady je soudní příkaz na vydání nových záznamů.“

Lundová si papír nevzala.

„Buchard říkal, že to zařídí.“

Brix si vrazil ruce do kapes u kalhot.

„Buchard je pryč. Prozatím řekněme, že je na dovolené.“ Zamžoural na déšť za sklem. „Mizerná doba na něco takového.“

Podíval se na ně.

„Nečekejte, že se vrátí.“ Vytáhl ruku. Zářil spokojeností. Nebylo to hezké. „Teď máte mě. Žádné strachy. My to zvládneme.“

Pak zamířil ke dveřím.

„Já si nemyslím, že Buchard jednal sám za sebe,“ řekla Lundová.

Brix se zastavil, podíval se na ni a řekl: „Pojďte se mnou na moment, ano?“

Oba dva vykročili po chodbě.

„Vy máte místo u švédské policie, Lundová,“ řekl Brix. „Chci, abyste dokončila práci tady bez dalších zmatků. A pak…“

Udělal dlouhýma rukama posunek, jako když se odhání slepice.

„Odjezd. Do té doby mě informujte. Nikoho jiného.“

Když se vrátila do kanceláře, civěl Meyer zkroušeně do papírů na stole.

„Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, Lundová,“ zabručel. „Ale myslím, že toho druhýho bych bral radši.“

Theis Birk Larsen seděl naproti ní u stolu pod lustrem. Pernille s chlapci strávila noc u svých rodičů. Anton a Emil byli teď ve škole. Seděli tady sami, v prázdném bytě. Vagn Skarbak pokřikoval rozkazy v garáži o patro níž.

Díval se na svoje ruce. Ze všech sil se snažil nalézt ta pravá slova.

„Mluvil jsem s Lotte,“ řekl. Pernille se od něj odvrátila, vstala a začala přecházet po místnosti. „Měl jsem ti něco říct, já vím.“

Pernille se zastavila a zadívala se na něj od dveří do ložnice.

„Něco se dělo a ty jsi mi o tom nikdy neřekl. Věděl jsi, kde pracuje. Věděl jsi, že je v maléru. A neřekl jsi ani slovo.“

Dál si mnul ruce, jako kdyby tam mohl najít odpověď.

„Proč?“

„Protože mě prosila, abych to nedělal. Nechtěla ti přidělávat vrásky.“

Pernille zavrtěla hlavou. Oči jí jen plály.

„Ona mi nechtěla přidělávat vrásky?“

„Přesně tak.“

„Mohla mi přece všechno říct!“ Rozhodila rukama. Zachraptěla. „Všechno!“

Birk Larsen si přitlačil dlaně na oči.

„Slibovala, že se to už nestane. Že bude pracovat pro nás. Slibovala, že ve škole všechno dožene. I když jí to lezlo krkem.“

Pernille o kousek popošla a zůstala stát u dveří od koupelny, zády k němu. Zády ke všemu.

„Nanna slibovala, že se dá dohromady. Musel jsem jí věřit. Co jinýho jsem měl dělat?“

Vrátila se ke stolu, plná klidného chladného vzteku.

„Co dalšího jsi mi ještě neřekl?“

„To je všechno.“

Vzal si čepici a klíče.

„To je všechno?!“ vyjekla. „A ty si teď půjdeš do práce? Jenže tady určitě vyplavou ještě další lži. Další věci, o kterých nevím.“

Střelila po něm pohledem.

„No tak, Theisi. Vyklop to.“

„Nic dalšího není,“ odpověděl mírně. Kamenný výraz v její tváři mu způsoboval větší bolest než všechny osamělé hodiny v cele. „Nanna věděla, že to podělala. Myslím, že to nechtěla slyšet i od tebe.“

V očích se jí objevily slzy a on si toužebně přál, aby je mohl utřít.

„Chtěla jsem, aby se pořádně učila!“

„Já to vím. Jenže to nebyla jenom škola. Měla důvod, proč o tom mluvila se mnou. Copak to nevíš?“

„Co mám vědět?“

„Nikdy jsi jí nedovolila dělat to samý, jako jsi v jejím věku dělala ty. Jako my oba. Ty jsi chtěla, aby byla dokonalá, protože my jsme takoví nebyli.“

„Ty mi nemluv o chybách, Theisi. To od tebe nebudu poslouchat.“

Znovu se k němu obrátila zády. Zamířila ke koupelně. Prošla kolem pračky a sušičky. Kolem koše s prádlem. Kolem sáčku s pracím práškem.

Načež se to stalo. Zaječela a začala zuřivě popadat do rukou věci kolem sebe. Oblečení létalo, sklo se tříštilo, prášek na praní se roztrhl a rozlétl se kolem jako bílý mrak, který všechno pohltil.

Birk Larsen k ní přistoupil a snažil se chytit její ruce. Ale Pernille se bránila. Křičela, nadávala, kopala a vřískala.

Pak se zhroutila na dveře, sotva popadala dech a vzlykala.

Jakmile zmizel, rozzuření polevilo. Jeho příčina ale zůstávala mezi nimi, stejně živá a bolestná.

Pernille vešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Zvolna, neohrabanými dlouhými prsty začala sbírat ze země věci. Prostěradla. Dětská trička a spodní prádlo. Maličkosti, které kdysi vytvářely pouto, jemuž se říká rodina. Smlouva, jež se nyní válela kolem roztrhaná na kusy jako střepy rozbitého skla na podlaze.

Olav Christensen seděl proti Lundové a tvářil se ve svém šedivém obleku nervózně.

„Vy jste v tom bytě nikdy nebyl?“ zeptala se.

„Ne. Proč bych měl? Patří jejich straně. Já pracuju pro radnici.“

Mlčela.

„Co se děje?“ zeptal se Christensen.

„Stačilo prostě říct ne.“

Lundová si něco rychle poznamenávala.

„Používali ho jiní po té plakátové párty?“

„Proč se na to ptáte mě? Já bych o tom nic nevěděl.“

„Proč ne?“

„Pracuju pro školský odbor.“

„Říká se, že jste v Hartmannově kanceláři pořád.“

„Šéfuje školám. Musím tam chodit.“

„Máte ho rád?“

Christensen zaváhal.

„Není snadné ho poznat z té lepší stránky.“ A pak, o něco nervózněji, položil znovu tutéž otázku. „Co se děje?“

„Říká vám něco jméno Faust?“

„Ano.“

Zvedla pohled od zápisníku.

„Prodal svou duši ďáblovi.“

„Znáte někoho, kdo používá takovou přezdívku?“

„Ne. Ale myslím, že když by na to přišlo, najde se dost takových, kterým by dokonale sedla.“

Meyer zaťukal na skleněné dveře. Vyšla ven. Počítačová specialistka měla jednu plně identifikovanou zprávu od ženy, která si v minulosti psala s Faustem na webové stránce Zlomeného srdce. Získali jméno.

Lundová si vzala papír a vrátila se k výslechu.

„Už jste se mnou skončili?“ zeptal se Christensen.

„Ne. Mí kolegové budou pokračovat. Já musím odejít.“

Vyšla ven. Christensen seděl u stolu a potil se v obleku.

Pak vešel dovnitř Meyer a přejel po něm pohledem. Vytáhl krabičku cigaret a banán. Jedno kousnutí do banánu a pak cigareta.

„Mám práci, kterou musím udělat,“ řekl Christensen.

„Vážně?“

Meyer si znovu kousl do banánu a pak si vyhrnul rukávy.

„Zatím jsem měl fakt mizernej den,“ prohodil a podíval se na papíry, které tam nechala Lundová. „Tak se podíváme, jestli mi ho dokážete spravit. Co vy na to, Olave?“

Birk Larsen seděl sám v jasně červené dodávce. Zaparkované u krajnice na cestě směřující k jihu přes čtvrť Valby. Karton Tuborgu na sedadle spolujezdce. Dvě plechovky už chyběly a obsah třetí rychle mizel.

Sledoval pohledem osobní auta a náklaďáky. Kouřil. Pil. A snažil se uvažovat.

Po cestičce přes zelenou pláň šel muž s dětmi. Byly tři. A pes.

Kluci psa nikdy neměli. Strašně moc ho chtěli. V bytě to nebyl dobrý nápad. A dům…

Vzpomněl si na Humleby a na tu ruinu tam. Všechny ty peníze utopené v hromadě práchnivějícího dřeva a drolících se cihel.

Sny mu nic neříkaly. Ty byly pro naivky. Birk Larsen považoval sám sebe za praktického muže, který žije přítomností, nikdy nemyslí na minulost a nedělá si starosti kvůli budoucnosti.

Za muže, který pracuje a živí rodinu. Za muže, který se snaží ze všech sil. A to mu připadalo jako dost.

Ale stejně se to všechno rozpadalo. Jeden den plný požehnání a naděje. A hned další den se ztrácela pevná půda pod nohama a praskaly zdi, které se kdysi zdály tak pevné.

S Pernille nemluvil od ranní hádky. Pokud věděl, byla pořád v ložnici a ronila slzy z očí sálajících vztekem. Vagn převzal velení, procházel rozpisy zakázek a přiděloval úkoly.

Vagn držel všechno v chodu. Občas udržel i jeho, aby pokračoval správným směrem. Aniž by o tom Pernille měla tušení.

Malý Vagn s tím jeho pitomým stříbrným řetízkem. Chudák Vagn, který se věčně motal kolem nich, protože neměl, kam jinam by šel.

Před třemi lety, když byl švorc, ho Birk Larsen nechal dobrých šest měsíců přespávat v garáži. Vagn cítil vděčnost a rozpaky současně. Objevoval se s pizzami, které nechtěli. Začal rozmazlovat kluky. Kupoval Nanně dárky, které nepotřebovala.

Strejda Vagn. Žádné krevní pouto. Ale láska?

I když všichni ostatní utečou, Vagn Skarbak zůstane do konce. Byl svým způsobem samotář, neměl nikoho kromě rodiny Birka Larsena a svého nemocného strýce. Ve většině ohledů neúspěšný muž, který nemá, kam by jinam šel.

Birk Larsen chňapl po plechovce. Dopil ji a vyhodil ven z okna.

Za ten poslední nápad se teď nenáviděl. Byl součástí jeho starého já. Patřil k tomu odpornému násilníkovi, který se pořád skrýval v jeho nitru a čekal na šanci, kdy znovu získá volnost.

Tu noc ve skladu s učitelem se svojí chvíle dočkal. Nebýt Vagna Skarbaka, také by ji využil. Mohlo být po Kemalovi. A Birk Larsen by teď seděl v modrém vězeňském mundúru v cele s vyhlídkou na nekonečně dlouhé roky strávené mezi jejími stěnami.

Starý Theis tam uvnitř stále dřímal a šeptem k němu mluvil, když on spal.

Nevěděl nic o velkorysosti, odpouštění či žalu. Znal jen násilí a zuřivost a ovládala ho neukojitelná potřeba dát obojímu volný průchod.

Ten starý Theis ale musel zůstat pohřben. Kvůli Pernille. A kvůli klukům.

A také kvůli němu samotnému. Vlastně ani v těch hrozných dnech, kdy se to všechno stalo, se na něj nesnažil vzpomínat. Theis Birk Larsen si byl vědom nepříjemně dotěrného ducha ve vlastní hlavě, jemuž se říká svědomí. Věděl, jak se v něm za nocí nimralo, jak dokázalo hryzat a jak ho trápilo.

A pořád to dělalo.

Pohlédl na tři zbývající piva. Zaklel, hodil je dozadu, otočil auto a zamířil zpátky do města a do nemocnice.

Tohle křídlo nemocnice Rigshospitalet bylo nové a působilo, jako kdyby ho postavili ze skla. Průhledné stěny zesilovaly mdlé listopadové světlo, až z něj udělaly skoro letní den. Jasný, nekonečný a nemilosrdný.

Birk Larsen promluvil s recepční a pak čekal, zatímco žena telefonovala. Pozoroval její tvář. Věděl, že ta žena všechno ví.

„Přijme vás,“ oznámila mu nakonec.

Pak na něj upřeně pohlédla. Pocházela odjinud. Střední východ. Libanon. Turecko. Neměl ponětí.

„Bůhvíproč,“ dodala.

Kemal seděl na kolečkovém křesle ve společenské místnosti o jedno patro níž. Tvář mu pokrývaly podlitiny, rány a náplasti. Levou nohu měl v sádře, ve vodorovné poloze. Rovněž na levé ruce měl sádrovou dlahu.

„Jak se máte?“ zeptal se Birk Larsen, když ho nenapadalo nic jiného, co by mohl říct.

Učitel se na něj zahleděl. Ve tváři neměl žádný výraz. Nezdálo se, že by ho něco bolelo.

„Zítra mě propustí.“

Dlouhé ticho.

„Můžu vám něco přinést? Kávu? Sendvič?“

Kemal se podíval proskleným oknem ven a pak upřel pohled zase na hosta. „Ne,“ řekl.

„Nějaké novinky o tom případu?“ zeptal se.

Birk Larsen zavrtěl hlavou.

„Nemyslím. Ale stejně by mi nic neřekli. Teď ne.“

Učitelé mu nikdy neimponovali. Byli příliš domýšliví. Jako kdyby něco věděli a nechávali si to jako tajemství jen sami pro sebe. Jenže to tak nebylo. Neměli ani ponětí, jaké to bylo vyrůstat ve starém Vesterbro. Jaké to bylo chodit do školy mezi šlapkami a drogovými dealery a opilci. Jaké to bylo snažit se přežít. A rvát se, aby se člověk dostal nahoru.

Rvát se bylo první, co se Birk Larsen naučil. A měl na to sílu. Později si myslel, že se naučil rvát se jinými, rafinovanějšími prostředky. Kvůli Pernille. Kvůli Nanně a klukům.

Jenže v tom se mýlil. Byl pošetilý.

Kemal ho bez hnutí pozoroval.

„Říkali mi, že nechcete podávat žalobu.“

Učitel nic neřekl.

„Proč?“

„Protože jsem vám lhal. Nanna ke mně té noci přišla. Jen na chvíli. Ale byla tam. Měl jsem to říct.“

Vrhl pohled na telefon.

„Čekám hovor. Moje žena má každým dnem rodit.“

Birk Larsen se podíval na holou bílou stěnu a pak na muže na kolečkovém křesle.

„Mrzí mě to.“

Učitelova hlava se pohnula. Přikývl. Možná ho to bolelo.

„Pokud bych pro vás mohl cokoliv udělat, Kemale, dejte mi, prosím, vědět.“

Muž na kolečkovém křesle stále nic neříkal.

„Dítě člověka změní,“ zamumlal Birk Larsen. „Vy se možná měnit nepotřebujete. A já…“

Kemal se k němu naklonil.

„Nemusíte nic dělat,“ řekl.

Našli ji u veřejného kluziště na náměstí Kongens Nytorv. Spousta domů obývaných lidmi ze střední třídy. Hnědé cihly, čtyři podlaží. Spousta dětí ze střední třídy v zářivém drahém oblečení.

Stála tam v náručí muže, který musel být jejím manželem. Smála se na chlapce zhruba v Markově věku, jenž bruslil na kluzišti.

Hezká žena. Kolem pětatřicítky. Dlouhé kudrnaté vlasy, rozzářená šťastná tvář. Šedovlasý manžel. Starší. Ne tak šťastný.

Chlapec odběhl a manžel ho vzal ke stánku, aby koupil kávu a sušenky.

Jedináček, pomyslela si Lundová. Jako Mark. Bylo to jasně vidět.

Žena osaměla. Meyer k ní rychle přistoupil a zeptal se: „Nethe Stjernfeldtová?“

Ukázali jí služební průkazy.

„V práci nám řekli, že vás najdeme tady.“

„A co mi chcete?“

„Rádi bychom vám položili několik otázek kolem jednoho vašeho kontaktu.“ Rozhlédl se. Manžel měl kávu. „Ze seznamky.“

Nic neříkala. Muž se vrátil.

„Jsem Nethin manžel. Co se děje?“

Lundová odpověděla tak mile, jak to jen dokázala: „Jsme policisté. Potřebujeme mluvit s vaší ženou.“

Naježil se. Žárlivý typ. Dominantní.

„Co se stalo?“

„Nic se nestalo,“ odpověděla Lundová. „Není to nic vážného. Jenom možná něco viděla, to je všechno.“

„Pokud byste mohl zůstat tady,“ dodal Meyer. „Potřebovali bychom s ní hovořit o samotě.“

Odešli s ní k okraji kluziště. Nethe Stjernfeldtová se už netvářila tak šťastně.

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla, když se jí Lundová zeptala na webovou stránku klubu Zlomené srdce.

„Vy jste tu seznamku nikdy nepoužila?“

Rozhlédla se.

„Ne. Proč bych měla?“

„Nikdy jste nebyla v kontaktu s mužem, který si říkal Faust?“ zeptal se Meyer.

Chlapec byl zpátky na ledě. Žena se něj podívala, usmála se a zamávala mu.

„Jistá Fanny Hillová randila s Faustem,“ řekla Lundová. „A měla vaši e-mailovou adresu.“

Nethe Stjernfeldtová letmo pohlédla na manžela, který sledoval bruslícího chlapce.

„To není zločin,“ řekl Meyer. „My jenom potřebujeme vědět, jestli jste to byla vy.“

„Nejsem to já. Nemám ponětí, o čem mluvíte.“

Meyerova nálada se začala měnit.

„Čtrnáctého prosince Fanny napsala Faustovi, že by s ním chtěla jít ven. Stejná doba, stejné místo. Co o tom víte?“

„Vůbec nic. A tohle jsou narozeniny mého syna!“

Vykročila pryč od nich. Lundová ji následovala.

„Chodila jste do bytu na Store Kongensgade?“

Kudrnaté vlasy zavířily ze strany na stranu, jak zavrtěla hlavou.

„O žádném bytě nic nevím.“

Meyer ji dohonil a natáhl ruku, aby ženu zastavil.

„Musíme vědět, kdo je Faust,“ řekla Lundová.

„Tímhle se baví policie? Že slídí v tom, co si píšou druzí lidé?“

„Pokud jste si s ním nepsala vy, Nethe-,“ začal Meyer.

„Dejte mi pokoj.“

Prudce vykročila pryč od nich. Manžel k nim došel a upřeně na ně hleděl.

„Pokud s ní chcete mluvit, zavolejte jí nejdřív do kanceláře. Nemůžete se prostě jen tak objevit a zničit dítěti oslavu narozenin. Co jste to za lidi?“

„Lidi, co nemají čas,“ odtušil Meyer. „Nemají čas, aby se nechávali podvádět.“

Významně na muže mrkl.

„Myslím, že vy ten pocit taky znáte.“

Příval nadávek. Pak odešel.

„Budeme ji sledovat,“ řekla Lundová. „Musíme s ní mluvit, až bude sama.“

Bylo těsně po šesté, když se Theis Birk Larsen dostal zpátky domů. Garáž byla prázdná. Nahoře našel Pernille, která pomáhala chlapcům s balením věcí.

„Ahoj, tati,“ řekl Anton. „Ty s námi nemůžeš jet.“

„Máma říká, že musíš pracovat,“ dodal Emil.

Pernille byla v zimníku. Vedle ní stál kufr. Dívala se na ně.

„Zkontrolujte si, jestli máte všechno do školy,“ řekla.

Chlapci se místo toho rozběhli k němu. Zvedl je do náruče. Malá teplá tělíčka v silných starých pažích.

Voněli mýdlem a šampónem. Před okamžikem vylezli z vany. A on by jim měl už brzy číst pohádku.

„Proč musíš pracovat?“ zeptal se Anton.

„Protože musím.“

Postavil je zpátky na zem a pohladil je po vlasech.

„Můžeme si promluvit, Pernille?“

„Musíme být u rodičů na večeři.“

„Nebude to na dlouho.“

Anton měl meč z umělé hmoty. Emil dětskou pistolku.

Vzala jim obojí a strčila to do tašky.

„Běžte si hrát,“ řekla a chlapci odběhli.

V kuchyni, pod zhasnutým lustrem, mezi fotografiemi, květináči, u stolu, který vyrobily Pernille a Nanna.

„Od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl…,“ promluvil Birk Larsen pomalu. Ruce měl v kapsách a vážil každé slovo, než je řekl nahlas. „Já…“

Slova nepřicházela. Ne tak, jak doufal.

„Nikdo mě nezná tak jako ty.“

„Je to pravda, Theisi? Znám tě opravdu?“

Posadil se. Začal si masírovat pěsti. Nepodíval se na ni.

„Vím, že jsem to zpackal. Vím…“

Nepohnula se. Mlčela.

„Musíme to zkusit. Musíme. Ztratili jsme Nannu.“ Bolestně zavřel úzké oči. „A já už nechci ztratit nic dalšího. Bez tebe… Bez kluků.“

Něco si naprosto jasně uvědomil.

„Udělala jsi ze mě… toho, kým bych měl být. Kým chci být. Udělám všechno, jenom když tu zůstanete.“

Nervózně zabloudil očima k ní.

„Neopouštěj mě.“

Jeho ruka se natáhla k její. Velká a mozolnatá. Drsná a poznamenaná léty tvrdé práce.

„Neopouštěj mě, Pernille,“ řekl Theis Birk Larsen znovu.

*

Meyer opět plnil kancelář kouřem.

„Musíme vypátrat ještě nějaké další ženy, které se setkaly s Faustem,“ řekla Lundová. „Někdo musí vědět, kdo to je.“

Nevysoká postava rychle kráčela chodbou. Lundová se na vteřinu zamyslela a pak za ní vyrazila.

Když muže dohonila, byl už za kolonádou kolem kruhového nádvoří. V rukou nesl krabici a spěšně mířil k východu.

„Bucharde!“ zavolala Lundová.

Dál kráčel ke stanovišti bezpečnostní služby. Oběhla ho středním kruhem mramorových dlaždic, mezi nimiž vyrážela tráva. Pak se postavila před něj, aby ho zastavila.

„Ty výpisy z telefonu máte na stole, Lundová.“

Podíval se na ni.

„Stojíte mi v cestě. Už zase.“

Ustoupila stranou a kráčela s ním k východu.

„Je to předplacená telefonní karta, ale to číslo už teď nikdo nepoužívá.“

„A jméno, které bylo vymazáno?“

„Nikdy jsem ho neviděl.“

Starý šéf se na ni upřeně podíval. Veškerá jeho tvrdošíjnost, výbušnost i arogance byly ty tam.

„Věřte si tomu nebo ne. Je to pravda.“

„Proč tohle všechno snášíte?“

„To myslíte vážně?“

„Ano.“

Procházeli kolem památníků padlých, pod vysokými žlutými světly a železnými hvězdami na stěnách.

„Buď jsem na to mohl přistoupit. A odejít počítat kancelářské sponky na nějakou stanici v nějakém zapadákově. Nebo vyhazov. Nucené penzionování. Po šestatřiceti letech služby to na mě všechno hodili.“

Obrátil se k ní.

„Hodně štěstí, Lundová.“

Dívala se za ním, jak odchází. Pak ještě zavolala: „Kdo vám nařídil, abyste stopil ty informace, Bucharde?“

Starý muž se ani neotočil.

V kanceláři si Lundová prohlížela, co jí tam nechal. Stránky hovorů. Nic, co by naznačovalo, komu patřilo vymazané číslo.

„Jak to vypadá s tím bytem?“

„Hartmannovy otisky jsou tam všude,“ řekl Meyer.

„To odpovídá jeho výpovědi. Hartmann má alibi. Co dál?“

„Máme sliny, vlasy a otisky prstů.“

„DNA?“ zeptala se.

„Nic, co by se shodovalo s nějakým záznamem v databázi.“

Meyer zavrtěl hlavou.

„Krve tam bylo tak málo, že to sotva stojí za řeč. Mohla to být nehoda.“

Meyer pokrčil rameny. Pozorovala ho. Uvažoval jinak, než když se poprvé setkali. Žádné spěšně vyvozované závěry. Teď se snažil porozumět. Představovat si.

„Co je to?“ zeptala se.

„Vzpomínáte si na toho arogantního hajzla Olava Christensena? Toho namyšlenýho pitomce z radnice?“

„No a?“

„Jedna zajímavá výpověď na jeho adresu.“

Hodil Christensenovu složku přes stůl. Zadívala se na fotografii. Mladá, vyzáblá tvář. Upřeně hledící oči. Domýšlivý výraz.

„Hartmann ho před časem odmítl povýšit. Jeden člověk z jeho štábu mi řekl, že právě on stopil Kemalovy materiály, když jsme o ně žádali. Ten chlap Hartmanna nenávidí. Bude se to vyšetřovat a Christensenova kariéra je v háji.“

Meyer přinesl bochník chleba, máslo a trochu šunky. Lundová měla plastový nůž. Dala to všechno halabala dohromady a vytvořila něco, co se podobalo sendviči. Ukousla si.

„Boj o koryta na radnici,“ zamumlala Lundová s plnou pustou. „On to nebyl.“

Meyer si vzal jídlo, nůž a udělal si vlastní sendvič. Lundová se podívala na jeho dílo. Vypadalo mnohem líp než její.

„Proč ne?“

„Proč by někdo mazal hovory nějakého bezvýznamného úředníčka? Christensen není žádná extratřída. Nanna se na tom chatu seznámila s někým důležitým. A ne s nějakým podržtaškou.“

Povzdechl si.

„Možná… Já nevím. Když jsem s ním mluvil, kroutil se jako prase s hemeroidama. Tutově lhal. Kdybych měl jedinou věc, kterou bych na něj mohl hodit…“

„Jenže nemáte.“

Zaklepání na dveře. Detektiv z noční služby.

„Co je?“ zeptala se.

„Mrkli jsme se na pár starých neobjasněných případů, jak jste chtěli.“

„A?“

„Mám nějaká jména…“

Chodbou kráčela žena. Záplava kudrnatých vlasů. Hezká tvář. A tentokrát ani stopa po úsměvu.

„Podíváme se na to později,“ řekla Lundová a vyšla ženě ven naproti.

„Já svého manžela miluju.“

Lundová a Meyer seděli vedle sebe. Meyer nekouřil.

„Jenže během loňského roku byl služebně dvě stě dní pryč. A já tam zůstala sama jen se synem. Celé týdny.“

Lundová postrčila přes stůl vytištěnou webovou stránku Zlomené srdce.

„Vy tam máte profil, že?“

Nethe Stjernfeldtová se podívala na logo. Srdce roztržené šípem na dva kusy.

„Byla to legrace. To je všechno. Nic vážného.“

Letmo pohlédla na Meyerův zápisník.

„Musíte si to zapisovat?“

Odložil pero.

„Chtěla jsem se jenom pobavit. Vyvěsila jsem tam tuhle fotku.“ Upravila si vlasy. „Z poloprofilu. Nikdo by nemohl tvrdit, že to jsem já. Mohl by to být úplně kdokoli. A pak… Ozval se snad milion osamělých mužů. Všichni bohatí a samí fešáci. Do jednoho nezadaní. Údajně.“

„Vy jste si to ověřovala?“

„Ne.“

V jejím hlase zazněl podrážděný tón. Lundová kopla Meyera pod stolem, do nohy.

„Jenom jeden ale působil zajímavě. Byl jiný.“

„V jakém smyslu?“ zeptala se Lundová.

„Všímal si. Zajímal se o mě. Když jsem něco napsala, tak to četl. Byli jsme naladěni na stejnou vlnovou délku. Řekla bych. Něco takového se nedá jen předstírat.“

„Pak jste se sešli?“

„Nešlo mi o žádný poměr. Cítila jsem se jen osamělá.“

„Setkala jste se s ním několikrát?“

Upřeně se na ně podívala.

„Chcete podrobnosti? Kde a kdy?“

„Ne nezbytně.“

„Myslela jsem, že to dokážu udržet pod kontrolou. Ale…“

Usmála se, jako by si na něco vzpomněla.

„Na chvíli jsem si připadala, jako kdybych se… zbláznila. Myslela jsem, že bych se dokázala všeho vzdát. Manžela. Syna. Práce. Jenom abych utekla za ním. Abych byla s ním. Uměl to se mnou. Ale pak…“

Záblesk nehezké trpkosti.

„Dostala jsem se mu moc blízko na kůži. On ale vztah nechtěl. Jenom si psát na webové stránce. Noc někde v hotelu. A tak přestal odpovídat na moje vzkazy. A já se probudila. Myslím.“

Lundová se zeptala: „Viděla jste se s ním od té doby?“

Ženiny myšlenky se kamsi zatoulaly.

„Asi to zní hloupě, ale já myslím, že zachránil moje manželství. Uvědomila jsem si, co je skutečně důležité.“

„No dobře, dobře,“ vyštěkl Meyer. „Nám je fuk, jestli ten chlap manželství ničí nebo zachraňuje. My se jenom chceme dozvědět, kdo to je.“

„To jsem pochopila.“ Pohlédla na ně. „Ale proč? Proč to potřebujete vědět?“

Meyer zabručel.

„Tady nejsme na bleším trhu, zlato. Prostě nám to povězte.“

„Nechci na něj házet špínu. Pustil mě k vodě, ale byl to dobrý člověk. Nebyla jsem mu lhostejná.“

„Proboha! Tak už nám řekněte to jeho zatracený jméno. Než ho papež prohlásí za svatýho nebo tak něco.“

Lundová se na ni podívala.

„My se to potřebujeme dozvědět, Nethe. A dozvíme se to. Tak či onak.“

Podívala se ke dveřím.

„Nechci čekat, až se tady objeví váš manžel s právníkem. Ale jestli budu muset… Kdo je Faust?“

O hodinu a deset minut později byl Hartmann ve výslechové místnosti a naslouchal právničce, kterou sehnala Rie Skovgaardová. Přísná žena středního věku z jedné velké advokátní kanceláře v centru. Stoupenkyně jeho strany. Přispěla jim. Měl by si pamatovat její jméno.

„Máme trochu času, než tě budou vyslýchat,“ řekla. Svlékla si kabát a pokynula mu, aby se posadil. „Takže ten čas co nejlépe využijme.“

„Já se odtud musím dostat. To je absurdní.“

„Nemůžeš odejít, dokud tě nevyslechnou.“

„Ale-“

„Mají e-maily, jejichž odesílatele lze vystopovat až k tobě.“

„Ale co mají co dělat s mými e-maily?“

Podívala se do svých poznámek.

„Nějaká Nethe Stjernfeldtová vypovídala. Tvrdí, že se s tebou scházela. Identifikovala tě jako muže skrývajícího se za profilem Faust. Což je muž, který se rovněž stýkal s Nannou Birkovou Larsenovou.“

Hartmann vstal a začal přecházet tam a zpátky po místnosti jako hladová kočka.

„Chceš mi něco říci, Troelsi?“

„Už jsem jim řekl, že s tou Birkovou Larsenovou jsem se nikdy nesetkal. Nemám, co bych k tomu dodal. Nebudu dělat žádné prohlášení.“

Čekala. Na její vážné vrásčité tváři se zračila nespokojenost.

„Můžeme si promluvit o tom, jak minimalizovat škody?“

„Jaké škody? Já jsem nevinný.“

„Nebavme se o nevině, dobře? Důkazní břemeno je na straně policie, ale…“

Užasle zakroutil hlavou.

„Důkazní břemeno?“

„Vyšetřují případ vraždy. A je důležité, aby znali tvoji verzi.“

„Moji verzi?“ Hartmann se zasmál. „Copak ty nechápeš, co se tady děje? Pokaždé, když jim selže pokus, který zinscenovali, vymyslí si něco nového. Za tím je Bremer.“

„Poul Bremer si nevymyslel tu Stjernfeldtovou.“

Nic neříkal.

„A vypadá to, že si nevymyslel ani ty tvoje e-maily.“

„S Nannou Birkovou Larsenovou jsem nikdy nemluvil, nesetkal se s ní, ani jsem s ní nekomunikoval žádným jiným způsobem. Jak oni tady vědí.“

Něco si naškrábala do zápisníku.

„Promluvím s Rie Skovgaardovou, abychom se podívali, jestli proti nim můžeme podniknout nějaké občanskoprávní kroky. Souhlasím. Způsob, jakým si počínají, je pobuřující.“

„Přesně tak.“

„Což je ale jen další důvod, abychom s nimi mluvili. Musíš-“

„Ne.“

Založila si ruce na prsou.

„Musíš, Troelsi. Jestli nebudeš, co si budou asi myslet? Co by si myslel úplně každý?“

Meyer stál na chodbě a zíval. Lundová se opírala o stěnu.

„Co úžasnýho tam vykoumali, Lundová? Že tady máme čekat celou noc?“

Podívala se na hodinky.

„Už měli dost času.“

Objevila se vysoká štíhlá postava. Lennart Brix mířil dlouhými kroky po chodbě k nim. Telefonoval. Podle toho, jak to znělo, asi s novináři.

Lundová čekala. Brix přišel a zastavil se před ní.

„Nic jiného nám nezbývalo,“ řekla. „Měli jsme pro to pádný důvod.“

„Sebrat stranického šéfa? Aniž byste se mě zeptali?“

„To si normálně domlouváme s podezřelýma z vraždy termíny?“ zeptal se Meyer.

„Mohlo to počkat.“

„Hartmann je Faust,“ řekl Meyer. „Řídil to auto. Byl v tom bytě. Musí to být on.“

„Až na to,“ přerušil ho Brix, „že má alibi.“

„Na tom pracujeme,“ prohlásila Lundová.

Otevřely se dveře. Vyšla právnička.

„Pan Hartmann je připraven vypovídat,“ oznámila.

Sedělo jich tam šest. Hartmannova právnička a jeden úředník na pořízení zápisu. Lundová, Meyer a Brix.

A Troels Hartmann. Bledý, unavený, rozzuřený a odhodlaný.

„Moje žena zemřela před dvěma lety. Bylo to velice náhlé.“ Usrkl si kávy. „Nějakou dobu jsem to v sobě dusil. Pracoval jsem. Představoval jsem si, že už nikdy nic dalšího nebude.“

Odmlčel se.

„Pokračujte, Troelsi,“ řekla právnička.

„Jednoho dne jsem dostal pod dveře letáky. Noční klub. Nechodím do klubů, ale inzerovali tam, že mají chat, který slouží jako seznamka. Dá se tam bavit s jinými lidmi. To bylo všechno. Bavit.“

Meyer zakašlal do sevřené pěsti.

„Vytvořil jsem si profil. Na jméno Faust.“

„S kolika ženami jste se seznámil?“

„To s tím nemá nic společného.“

Meyer naklonil hlavu na stranu.

„Něco mezi deseti a dvaceti,“ vyštěkl Hartmann. „Tak nějak.“

Nikdo nepromluvil.

„Nejsem na to hrdý.“

„Jste na očích veřejnosti,“ ozvala se Lundová. „Kam jste mohli chodit?“

„Jenom tak mezi lidmi jen jednou. Poprvé. A pak – pokud jsme pokračovali – posílal jsem pro ně taxík.“

„A kam je vozil?“

„Většinou do stranického bytu na Store Kongensgade.“

„A co se dělo pak?“ zeptal se Meyer.

Hartmann se na něj zamračil.

„Do toho vám nic není.“

„Ale je,“ trval na svém Meyer. „Byla tam Nanna Birková Larsenová. A o dva dny později byla nalezena znásilněná a zavražděná. Nevím, Hartmanne, jestli vy věříte v politice na shody okolností, ale my tady u nás-“

„Nikdy jsem se s ní nesetkal! Nevěděl jsem, že vůbec existuje!“

Meyerova hlava zůstávala nakloněná na stranu.

„Dovolte mi, abych vám osvěžil paměť.“

Prohrábl se hromádkou papírů na stole.

„Máme tady vytištěné vaše e-maily. A Nanniny. Můžete se podívat.“

Podal mu papíry. Hartmann se do nich zahleděl a dal se do čtení.

„V dubnu,“ řekla Lundová, „jste ji kontaktoval poprvé. Dostala se k vám prostřednictvím té seznamovací stránky. Psali jste si až do doby několik týdnů před vraždou.“

„Ne,“ řekl Hartmann. „Nic z toho jsem nepsal. Podívejte se na e-maily, které píšu. Tohle není můj styl.“

„Váš styl?“ zeptal se Meyer se smíchem.

Hartmann ukázal na data u zpráv.

„Tohle je několik měsíců poté, co jsem přestal tu stránku používat. S někým jsem se seznámil. S Rie. A už jsem nechtěl v ničem podobném pokračovat.“

Srovnal papíry a vrátil je.

„Nechal jsem toho. Tyhle zprávy jsem nepsal.“

Právnička promluvila: „Někdo se naboural do vašeho e-mailového účtu.“

„Na radnici?“ zeptala se Lundová.

„Už jsem vám říkal,“ odtušil Hartmann. „Měl jsem z toho obavy.“

„A každý si mohl zařídit přístup do toho bytu,“ dodala právnička. „Klíče se nechávaly ve stole. Nějaký návštěvník, kdokoli z radnice si mohl nechat zhotovit duplikáty.“

„Ale prosím vás-,“ začal Meyer.

„Poslouchejte mě! Přiznávám, že jsem si vytvořil ten profil. Nevím, kdo psal ty zprávy, ani jak se dostali do toho bytu. Musí mít moje heslo. Předstírali, že jsem to já.“

„Můj klient má alibi,“ dodala právnička. „Tehdy pozdě večer byl s Rie Skovgaardovou. A celý víkend strávili na konferenci.“

Brix upřeně hleděl na Lundovou. Hartmann a jeho právnička to viděli.

„No tak?“ naléhala žena. „Jak je za daných okolností možné, aby Troels Hartmann mohl být podezřelým?“

„Jestli se dočtu jedno jediné slovo tady z těch blbostí v novinách,“ obořil se na ně Hartmann, „podám na všechny, kdo tady jsou, žalobu. Osobně na každého z vás. Nenechám se pomlouvat nějakými Bremerovými loutkami.“

„Tak dost,“ řekl Brix. „Musíme si o tom promluvit.“

„Jaká je pravděpodobnost, že mluví pravdu?“ zeptal se Brix, když vyšli ven. „Že někdo zneužil jeho profil na té seznamce?“

„To je hovadina,“ řekl Meyer. „K tomu potřebujete heslo. A ty maily posílal z počítače v tom stranickým bytě.“

Lundová stála u žaluzií a pozorovala přes ně Hartmanna.

„Co si myslíte vy?“ zeptal se Brix.

„Teď z něho nic víc nevymáčkneme. Potřebujeme soudní příkaz, abychom se dostali k výpisu jeho telefonických hovorů. Proč si myslí, že je v tom zapletený Bremer?“

„Protože je paranoidní,“ odpověděl Brix. „Nechte ho jít. Nechci, aby se to dostalo do médií-“

„To neuděláme,“ skočila mu do řeči Lundová. „Kolikrát-?“

„Nechci, aby cokoli z toho uniklo ven. O všem mě informujte. Nedělejte nic, pokud vám to neschválím. Teď půjdu Hartmannovi říct, že může odejít.“

Když Brix odešel, Lundová řekla: „Musíme mluvit s Rie Skovgaardovou. A s tím konferenčním centrem. Kdo nám potvrdil, že ti dva tam byli?“

Meyer došel ke stolu a vytáhl protokoly.

„Svendsen. Podle recepce se přihlásili v sobotu v devět. Pronajali si pokoj a velkou konferenční místnost. Pak se odhlásili v neděli odpoledne.“

„Svendsen je líný parchant. Jak platili?“

Prolétl stránkami.

„Kreditkou Skovgaardové.“

Meyer se díval na Hartmanna, jak míří chodbou k točitému schodišti. Lundová také.

„Takže kluk z plakátu klátí jednu za druhou,“ řekl. „A já si myslel, že to má být vzor džentlmena.“

„A kdo tam Hartmanna viděl kromě Skovgaardové? Zkusme to zjistit.“

„Seženu někoho, aby na to mrkl. A tohle určitě prosákne ven. Někdo to novinám práskne. A nebudete to vy, ani já.“ Ukázal palcem k Brixově kanceláři. „Ale někdo jo.“

Zazvonil jí telefon. Vibeke.

„Ahoj mami. Hned ti zavolám. A přijdu později. Neříkej Markovi o Bengtovi a o Švédsku. Udělám to sama.“

„Je tady Markův otec,“ zněla ze sluchátka Vibeke.

Lundová se snažila oddělit od sebe myšlenky.

Hartmann.

Mark.

Theis Birk Larsen.

Carsten.

„Jestli ho chceš vidět,“ řekla ještě matka, „měla bys sebou hodit.“

Theis Birk Larsen a Pernille seděli vedle sebe u kulatého stolu pod benátským lustrem. Sociální pracovnice, kterou k nim poslali, byla asi čtyřicetiletá, dobře oblečená a působila profesionálně. Kdyby nevěděli, co dělá, mohli by ji považovat za právničku.

„Prodělali jste už někdy podobnou zkušenost?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Birk Larsen.

Pernille hleděla z okna a jen sotva poslouchala.

„Ani jeden z vás nechodil na terapie nebo k nějakému poradci?“

Zavrtěl hlavou.

„Když spolu máte děti, vytváří to velice silný vztah. Ztráta dítěte má pro vztah důsledky.“

Říkala to, jako kdyby předčítala text z nějaké učebnice.

Pernille vstala, opřela se o kachlíkovanou kuchyňskou stěnu a založila si ruce.

„Náš vztah není to, co mi právě teď dělá starosti,“ řekla.

„A z čeho tedy máte obavy?“

Žena měla pronikavé modré oči a její vlasy působily až příliš mladě.

„Máte děti?“ zeptala se Pernille.

„To je irelevantní. Nemůžete udělat nic, abyste na té věci cokoli změnili. Máte ale sebe navzájem. Máte svou rodinu.“

„Já nepotřebuju, abyste mi radila, co máme dělat s klukama!“ vyštěkla Pernille.

Sociální pracovnice se natáhla ke kabelce a vytáhla nějaké letáčky.

„Tady tyhle brožury vám pomohou, abyste si udělali představu, co vám mohou poradenské služby nabídnout.“

Položila papíry na stůl. Vstala, natáhla na sebe kabát.

„Doporučuji naše terapeutické skupiny pro pozůstalé. Může vám pomoci, když budete mluvit s druhými.“

„Máme na práci důležitější věci,“ odtušila Pernille.

Modré oči na ni upřeně pohlédly.

„To není nabídka. To je podmínka související s propuštěním vašeho manžela z vazby. Pokud tam nebudete chodit, půjde zpátky do vězení. Po epizodě s tím učitelem může být rád, že ho nechali chodit po ulicích.“

Doprovodil ji ven a poděkoval.

Když se vrátil nahoru, opírala se Pernille o dřez a dívala se ven z okna.

„Říkala, že skupina se schází zítra.“

Z novin jim telefonovali těsně předtím, než sociální pracovnice dorazila. Zvedl to on a nechal si obsah pro sebe. Věděl ale, že o moc déle už to protahovat nemůže.

„V novinách se bude zase psát o tom politikovi,“ řekl.

„A co tam o něm bude?“

„Nevím.“

Natáhla se po telefonu.

„Policajti ti nic neřeknou, Pernille. Copak to nechápeš? Není to naše věc. Podle nich.“

Lundová měla zapnutou hlasovou schránku.

Pustila televizi a pátrala po nových zprávách. Bylo to tam. Tým vyšetřující vraždu předvedl Hartmanna k výslechu. Po výslechu byl zase propuštěn.

Pernille zesílila zvuk a zaujatě, s lesknoucíma se očima, naslouchala.

Ospalý vysoký hlas řekl: „Mami? Já nemůžu usnout.“

Malá postavička ve dveřích v pyžamu.

Theis Birk Larsen okamžitě vstal a vzal Emila do náruče. Dal mu pusu a šeptal nesmysly do jeho teplého ouška.

„Nanna byla nalezená mrtvá v jednom z vozů používaných Hartmannem v kampani,“ sděloval hlasatel. „Byla opakovaně znásilněna. Podle našich informací…“

Chvatně odešel s chlapcem do ložnice. Pevně k sobě tiskl třesoucí se dětské tělíčko.

*

Weber se díval na zprávy, když se vrátili na radnici.

„Smím se odvážit zeptat, jak to dopadlo?“

Hartmann se posadil.

„Tohle je vážné. Musíme vědět, kdo používal ten byt.“

Weber působil uvolněně. Bez vázanky. Šálek čaje. Chystal se zase jednou v kanceláři přespat.

„Zkontroloval jsem záznamy. Většinou tam byli lidi, které známe. Kterým věříme. Policie to všechno má.“

„Ne, ne, ne. Ten úředník. Olav. Pořád se tady potlouká. To bude určitě on.“

„Lundová ho vyslýchala spolu s námi ostatními.“

Skovgaardová naslouchala s ponurým výrazem. Vlasy měla svázané do ohonu. Působila přísně. Věcně. Odměřeně.

„Co mám sdělit tisku?“ zeptala se.

„Jak se o tom zatraceně dozvěděli? V téže minutě, kdy jsem vyšel z té místnosti? Lundová-“

„Tohle prostě novináři dělají, Troelsi,“ řekla. „Někdo na vrátnici jim mohl dát tip. Tady nebo z policie. Není možné, abys ututlal něco takového-“

„Někdo získal moje heslo. Někdo použil můj profil, aby posílal e-maily té holce. A Nethe Stjernfeldtová o mně řekla policii. Ježíši…“

V náhlém návalu vzteku smetl papíry ze stolu a zůstal stát u okna ve světle modrého neonového poutače.

„Jaký profil na seznamce?“ zeptala se chladným a současně zvědavým hlasem. „Kdo je Nethe Stjernfeldtová?“

Weber vstal, zamumlal něco o tom, že se ještě jednou podívá na ty materiály, vyšel z kanceláře a zavřel za sebou dveře.

„Fajn,“ řekla, když Hartmann dál mlčel. „Žádná odpověď. Podáme občanskoprávní žalobu. Soud jim zakáže cokoli zveřejňovat. Nepotřebujeme tady mít další titulky. Zítra to budou mít písemně.“

„Žádnou žalobu podávat nebudeme. Zapomeň na to. Jak bych mohl mít nadějí stát se kodaňským primátorem, když budu uprostřed právnické bitvy s policií?“

„A to je jediný důvod?“

Bylo to už skoro šest měsíců. Z velké části šest šťastných měsíců. Ve své práci byla dobrá. Rychlá, inteligentní a nápaditá. Jenže práce je dva přitlačila až příliš blízko k sobě. Potřeboval odstup. A ona taky.

„Policie hledá muže, který kontaktoval Birkovou Larsenovou prostřednictvím jedné webové seznamky,“ řekl. Snažil se skládat slova tak, aby působila tak prostě a fádně, jak to jen bylo možné. „Použil na to profil, který jsem vytvořil já. Dávno. Dřív, než jsem poprvé…“

V její tváři neviděl žádný výraz. Žádnou vřelost. Ani šok v jejich očích.

„Nevím, jak se to stalo. Přestal jsem ten profil používat, a pak se k němu dostal někdo jiný. Napsal té holce. Posílal jí zprávy. Setkával se s ní v bytě na Store Kongensgade.“

Přistoupil blíž a postavil se před ni.

„Nedívej se na mě takhle, Rie. Věděla jsi, co jsem zač, když jsi mě poznala.“

Zavřel oči. Modrá světla venku byla tak jasná, že je pořád viděl.

„Kdy jsi s tím přestal?“

„Když jsem potkal tebe.“

Přistoupil ještě blíž a natáhl k ní ruce. Přešla ke stolu, i když neměla proč.

„Takže teď tady máme dvě věci,“ řekla Skovgaardová. „Byt a profil na seznamce. Dej dohromady seznam lidí, kteří by mohli znát tvoje heslo. A přemýšlej o tom, co zítra povíš svým spojencům.“

Vzala ze stolu diář.

„Dám ho Mortenovi, ať domluví nové termíny na schůzky. Já to zvládnu s tiskem. Běž domů, Troelsi. A drž se stranou. Nechci, aby tě teď někdo viděl. V takovém stavu.“

„V jakém stavu?“

„Jak budíš soucit a lituješ sám sebe.“

Přikývl, uznával vinu. Svěsil ruce a strčil je do kapes.

„Je to všechno, co jsi mi chtěla říct?“

„A je to všechno, co jsi chtěl říct ty mně? Nebo přijde ještě něco dalšího? Něco, o čem ještě nevím?“

„Ne,“ slíbil.

„To doufám.“

Když se Lundová vrátila do matčina bytu, uslyšela Carstena – Markova otce, jak mluví o hokeji. Sundala si bundu, vešla do ložnice, vzala si nový svetr, ne černobílý, ale bíločerný, a natáhla si ho.

Pak vešla do obývacího pokoje.

Carsten.

Přitažlivý, sportovně působící muž. Příliš racionální, příliš ambiciózní, příliš povznesený nad každodenní banality, než aby zůstal policistou. Právě vysvětloval Markovi nová hokejová pravidla a mával kolem sebe zbrusu novou hokejkou, kterou koupil.

Syn Lundové ho sledoval. Zaujatý. Okouzlený. Stejně jako Vibeke. O tenhle talent Carsten nepřišel.

„Takže je pak snadnější dát gól?“ zeptal se Mark.

„Přesně tak. Půjde ti to. Někdy si to můžeme jít vyzkoušet.“

Lundová stála ve stínu a sledovala rozhovor. Se závistí a obavami.

Carsten se obrátil. Jeho blond vlasy byly světlejší, než jak si je pamatovala. A také delší. Měl nové módní brýle s plastovými obroučkami a elegantní hnědý oblek. Na policii by se nikdy neodvážil chodit v něčem takovém.

„Ahoj!“ pozdravila ho vesele, vyšla ze stínu a usmála se na něj.

„Sarah!“ vykřikl Carsten až příliš hlasitě.

Žádné objímání.

Mark se také usmíval. Na okamžik mezi nimi pocítila to krátké a křehké rodinné pouto.

Lundová přešla k Markovi, pohladila ho po vlasech a nevšímala si, když se zamračil a ucukl.

„Takže, Carstene, kdy jsi sem přijel?“

Držel hokejku nenuceně, jako profesionál. V Markových očích.

„Dneska odpoledne. Přišlo to tak nečekaně.“

„Pronajali si dům v Klampenborgu,“ řekla Vibeke. „Chceš něco jíst?“

Lundová přikývla. Vibeke se šťastně odebrala k hrncům.

„Ta práce se objevila minulý týden,“ pokračoval Carsten. „Šance dostat se domů. Něco takového se nedá odmítnout. Brusel a dvě malé holky – pořád jsme byli v práci.“

Mark vstal. Vzal si od něj hokejku a zkusil několik úderů.

„A taky se mi stýskalo tady po tom chlapovi,“ dodal Carsten a vzal Marka kolem ramen.

Stáli vedle sebe, jako kdyby pózovali pro fotografa.

Lundová se znovu přiměla k úsměvu.

„No a co ty a Švédsko?“ zeptal se.

„Jenom se to trochu zpozdilo,“ odpověděla bez zaváhání.

„Slyšel jsem, že Bengt měl nějakou nehodu.“

Lundová se podívala na matku.

„Nebylo to tak zlé.“

„Zlomil si ruku!“ vykřikla Vibeke.

„A večírek na uvítanou byl zrušený,“ pokračovala matka. „Stejně jako moje cesta do Logumklosteru.“

„Dělám na jednom případu,“ řekla Lundová. „To není jako v Bruselu. Od devíti do pěti.“

Carsten měl ruku pořád kolem Markových ramen. Teď to vypadalo, jako by si na chlapce dělal nárok, ne jako objetí.

„To se stává,“ řekl. „Ale předpokládám, že není kam spěchat.“

„Cha!“ zasmála se Vibeke. „Jak by mohlo být! Bengt jí poslal zpátky její věci. A teď jsou složené dole ve sklepě. Ani se jich nedotkla.“

Mark se znovu rozzářil.

„Takže se nebudeme stěhovat?“

Carsten ho pustil.

„Vážně už musím jít domů a pomáhat tam. Díky za pití.“

Objal Vibeke. Dal jí pusu. Na oplátku se mu dostalo nejvřelejšího úsměvu.

„Vždycky tě ráda uvidím, Carstene,“ řekla. „Kdykoli se zastav.“

Objal Marka. Poklepal kotníky prstů na hokejku.

„Vyprovodím tě,“ řekla Lundová.

Byt byl ve druhém patře. Stiskla tlačítko na přivolání výtahu.

„Nechci do toho strkat nos. Ale doufám, že mezi tebou a Bengtem nejsou problémy.“

„My to zvládneme.“

„Karen se nechá ptát, jestli byste k nám zítra nepřišli na večeři. Bylo by to fajn. Holky by se mohly pozdravit s Markem.“

„Já nemůžu.“

Úsměv se vytratil. Nikdy se mu nelíbilo poslouchat slovo ne.

„A nevadí ti, aby k nám přišel Mark?“

Výtah jel pomalu. Znovu stiskla tlačítko.

„Chceš, abych ti na to kývla a ty jsi to mohl zase zrušit? Jak to obvykle děláš?“

Založil si ruce. Drahý plášť do deště, drahé brýle. Pečlivě učesané vlasy. Carsten se přetvořil do podoby muže, jakým chtěl být.

„Zhubla jsi,“ řekl. „Jinak nevidím nic, co by se změnilo.“

„Jsem v pohodě.“

Zazvonil jí telefon. Na displeji zářilo jméno Meyer.

„Telefonní číslo a adresu jsem nechal u Vibeke.“

„Dobře.“

Zamířila zpátky ke dveřím a naslouchala. Carsten vzdal výtah a odcházel po schodech.

„Mluvil jsem s konferenčním centrem,“ oznamoval Meyer.

„A?“

„Nikdo tam Hartmanna neviděl až do nedělního odpoledne. Měl chřipku. Na všech schůzkách se sponzory byla Rie Skovgaardová.“

Slyšela, jak se v přízemí otevřely dveře. Carsten odcházel.

„Promluvíme si o tom zítra, Meyere. Dobrou noc.“

Čtvrtek, 13. listopadu

Těsně po osmé hodině se Lundová s Meyerem dívali v kanceláři na ranní zprávy. Rie Skovgaardová hovořící k lesu mikrofonů.

„Náměstek primátora pro školství mluvil včera večer s policií,“ sdělovala. „Plně spolupracoval a byl schopen poskytnout jim informace, které dosud nezískali. Nemohu zacházet do podrobností, ale dovolte mi zdůraznit, že Troels Hartmann není nijak, opakuji nijak, spojen s vraždou Nanny Birkové Larsenové. Bude pomáhat…“

„Všechny ty kecy jako obyčejně,“ řekl Meyer.

Mávl papírem s textem psaným na počítači.

„Mrkl jsem se na něj. Je mu dvaačtyřicet. Narodil se v Kodani. Syn politika Regnera Hartmanna. Jeho otec byl zapřisáhlým nepřítelem Poula Bremera. Vždycky prohrál. Zhroutil se. Je to už nějaká doba, co umřel.“

Skovgaardová obratně odpovídala na otázky.

„Spekulace vypouštěné se zlými úmysly politickými protivníky jsou zavrženíhodné,“ řekla.

Lundová ukázala šálkem s kávou na obrazovku.

„Takže syn dnes pokračuje v bitvách svého otce?“

„Dělá to od začátku,“ přisvědčil Meyer. „Do mladých liberálů vstoupil v devatenácti. Do městského zastupitelstva ho zvolili ve čtyřiadvaceti. Pracoval ve výborech. Před čtyřmi lety se stal vůdcem klubu Liberální strany na radnici. Výsledkem bylo, že dostal do rukou řízení školství.“

Lundová se opět pustila do výroby sendviče z chleba, másla a šunky. Jeden udělala i pro něj. Meyer si kousl.

„Když si člověk uvědomí, že tenhle chlapík nikdy doopravdy nepracoval. Celej život prožil v tom umělým světě uvnitř radnice. Není divu, že začíná vyvádět, když mu ten jeho prťavej skleněnej palác začíná praskat.“

„Spojenectví bylo úspěšně uzavřeno,“ zdůrazňovala Skovgaardová na kamery.

„Haló?“

Meyer mávl sendvičem do vzduchu, až se drobky rozlétly po stole.

„Vnímáme?“

„Já poslouchám.“

„Oženil se s první láskou v tom roce, co se stal stranickým lídrem. Žena mu umřela před dvěma rokama. Na rakovinu. Byla v šestým měsíci těhotenství.“

„Tak to musel opravdu těžce prožívat,“ řekla Lundová. „Nějaké záznamy v trestním rejstříku?“

„Vůbec nic. Čistej jako lilium. Četla jste ty e-maily?“

„Ano. Nevěřím tomu tvrzení, že je psali dva různí lidé. Připadají mi všechny stejné. A vždycky se podepisoval jako F.“

Meyer se díval do vytištěných papírů.

„Vy tam vidíte nějaké rozdíly?“ zeptala se.

„Ne. Ale co s tím? Kolika různýma způsobama se dá napsat: zlato, čekej na mě v Hiltonu v osm třicet? Pokud jde o mě, tak s kondomem. A jak to máš ráda ty, zlato?“

Přišel Svendsen a hodil na stůl nějaké dokumenty.

„Co je to?“

„Pohřešované ženy za posledních deset let. Chtěla jste je.“

„Všiml jste si něčeho?“

„Ne. Brix si myslí, že je to ztráta času.“

„Díval jste se na to?“

„Podle Brixe jste s tím totálně vedle. Pokud byste chtěli další, máte si na to prý najít čas sami. A neubírat ho nám.“

„Kolik bylo těch zavražděných žen?“

Svendsen udeřil kotníky prstů do modré složky.

„Zrovna teď nemám čas,“ řekl. „Tady to máte.“

Káva na stole a pečivo. V mdlém světle růžových lamp ve tvaru artyčoků začalo jednání představitelů čtyř menších stran a Hartmanna.

Jens Holck vypadal o trochu lépe. Byl oholený. Vzal si sako.

„CO se to děje, Troelsi?“ zeptal se. „Byla ta dívka ve vašem bytě? Ano, nebo ne?“

„Ano. Alespoň policie to tvrdí.“

Holck si povzdechl.

„To je úžasný. A ty jsi tam byl taky?“

Skovgaardová se posadila vedle Hartmanna a začala si dělat poznámky.

„Byl jsem v tom bytě krátce před ní.“

Přejel pohledem po ostatních.

„Což způsobilo to hrozné nedorozumění s policií. Už se to vyjasnilo.“

„A řídil jsi to auto?“ zeptal se Holck. „Co to má sakra znamenat? Jak si můžeme vůbec myslet-?“

„Pro smilování Boží, Jensi!“ vykřikl Hartmann. „Vykašli se už na tu svoji aroganci! Já s tou holkou nemám nic společného. Nikdy jsem se s ní nesetkal. Nikdy jsem s ní nemluvil. Jsem z toho stejně v šoku a stejně zmatený jako ty.“

„To nám nepomůže.“

„Vyšetřují na radnici. Není to jasné? Teď už jim nejde o mě. Ale vyšetřují tady. Někdo měl přístup k mému počítači. K mým heslům.“ Ukázal na dveře. „Někdo tady. A já policii pomáhám. Co ještě mám udělat?“

„Mohl jste nám to všechno říct předtím, než jsme si to přečetli v novinách,“ poznamenala Mai Juhlová.

„Já jsem to nevěděl! Byl jsem ten víkend na konferenci se sponzory. Kdybych si myslel, že jsem to udělal, myslíte si, že bych byl tady a bavil se s vámi?“

Holck mlčel. Stejně tak i Mai Juhlová.

Morten Weber vešel do dveří a poklepal si na hodinky.

„Zachovejme klid,“ řekl Hartmann. „Uspokojilo vás to? Jdeme do toho pořád ještě spolu, nebo ne?“

Tentokrát se jako první ozvala Mai Juhlová.

„Řekl jste, že tímhle to skončilo?“

„Tímhle to skončilo.“

Letmo pohlédla na Holcka.

„Pak jsem s vámi.“

„Co jiného nám zbývá?“ zeptal se Holck. „Pokud spojenectví nevydrží, všichni jsme skončili.“

Vstal a zamračil se na Hartmanna.

„Dostal jsi nás do kouta, Troelsi. A můžeš nás z něj zase vyvést ven. Seber se. Mluv s tiskem. Nemůžeš se schovávat za Rie. Tohle je tvůj problém. Pohřbi to už, protože jinak to pohřbí nás všechny.“

Morten Weber se díval, jak odcházejí.

„Jak to dopadlo? Jsou pořád s námi?“

„Ano. Našel jsi něco?“

„My tři jsme jediní, kdo jsou nastavení jako uživatelé na počítači v tom bytě. Ty, já a Rie. Kdo by mohl mít tvoje heslo?“

„Nevím.“

„Třeba ses zapomněl odhlásit.“

„To rozhodně ne. Někdo tady slídí. Ptejte se. Dávejte pozor.“

„To není tak jednoduché. My těm lidem věříme. Nebo bychom aspoň věřit měli.“

Hartmann se podíval na Webera. Muž, kterého znal od doby, kdy dospěl. Osaměle žijící starý mládenec, jen se svým inzulinem a stříkačkou, aniž by si stěžoval. Který se vždy staral o veškerou otročinu. A taky o špinavou práci, pokud bylo třeba.

„Je mi to líto, Mortene.“

„Co?“

„Že jsem tě neposlechl.“

Weber se zasmál.

„Koho zajímá včerejšek? Tohle je politika. Dnešek a zítřek. Nic jiného neexistuje.“

„Dáš to do pořádku?“

„Pokud to dokážu.“

Přišla Skovgaardová. Nesla si kabát.

„Lundová s tebou chce zase mluvit,“ řekla.

„Ne-“

„Právnička tvrdí, že nemáš na vybranou. Půjdeme bočním východem. Sehnala jsem soukromé auto.“

Podívala se mu do očí.

„Berou tě do bytu na Store Kongensgade.“ Podala Hartmannovi rukavice. „Lundová ti tam chce položit pár otázek.“

Anton a Emil na sobě měli zimní bundy. Pernille kontrolovala, jestli mají všechno do školy. U stolu v kanceláři, v červených montérkách a černé čepici, seděl Theis Birk Larsen u telefonu a hovořil s bankou. Mluvil klidným hlasem a snažil se všechno promýšlet.

Bouře, která nad nimi visela předchozího večera, ve skutečnosti nic nepročistila. Leželi sice v jedné posteli, ale nedotýkali se jeden druhého. A vlastně se ani nevyspali. Uprostřed noci přišel s pláčem Emil. Anton se po několika měsících zase poprvé počural.

Bouře se kolem nich ještě nepřehnala. Jednoduše pořád čekala.

„Možná nám povolí přečerpání účtu o sto tisíc korun,“ ohlásil Birk Larsen, když Pernille vešla. „S tím můžeme zaplatit tenhle měsíc lidi a prodat ten dům.“

Jen jeden měsíc. Zapálil si cigaretu a díval se na kouř, jak v obloučcích stoupá ke špinavému stropu.

„Neviděl jsi Emilovu čepici?“ zeptala se.

Zavřel oči.

„Není na polici? Tam, kde je normálně?“

„Kdyby tam byla, tak bych se tě neptala, nemyslíš?“

Zamáčkl cigaretu.

„Fajn. Tak já ji najdu.“

Když zmizel, přešla Pernille kanceláří a podívala se na bankovní výpisy. Uvažovala, o čem všem ještě neví. Theis si koupil noviny. Hleděla z nich na ni tvář toho politika. Nezatkli ho. Jen vyslechli a pak zase pustili.

„Mami?“ zavolal jeden z chlapců.

Anton za ní přiběhl.

„Někdo s tebou chci mluvit.“

Ve dveřích garáže se rýsovala silueta vysokého muže okolo třiceti. Tmavá značková lyžařská bunda. Zářivý úsměv.

„Přišel jsem si promluvit s Birkem Larsenem,“ vysvětloval.

„Pokud se to týká nějakého stěhování, tak manžel hned přijde.“

„Vy jste paní Pernille?“

Nečekal na odpověď.

„Já se jmenuju Kim Hogsted.“ Vytáhl vizitku. „Jsem novinář z televize. Několikrát jsem vám volal.“

Podal jí vizitku a ona si ji vzala.

„Vím, že nechcete mluvit s takovými, jako jsem já.“

„Nechceme.“

„To je prostě celá policie.“ Působil seriózně. „Mám na starost zpravodajství o zločinech. Nikdy jsem neviděl takový zmatek. Pro vás to musí být příšerné. Nedokážu si to ani představit.“

„Ne,“ přisvědčila, „to nedokážete.“

„A teď je do toho zapletený nějaký politik…“

Pokrčil rameny.

„Cože?“ zeptala se.

„Snaží se udržet všechno pod pokličkou. I před vámi.“

„Co chcete?“

„My vám chceme pomoct. Dát vám možnost vyprávět váš příběh. Vašimi vlastními slovy. Ne jejich. Ani ne našimi.“

Zkusila si to představit.

„Vy chcete, abych mluvila o Nanně?“

Neodpověděl.

„Co jste to za lidi? Bude nejlepší, když odsud zmizíte. Kdyby sem přišel můj manžel-“

„Před třemi lety v Helsingborgu se ztratil pětiletý chlapec. Policie neměla jedinou stopu. My jsme natočili rozhovor. Nabídli jsme odměnu. A našli ho. Živého. Pamatujete si?“

„Opravdu byste měl jít.“

„Nedokážeme vám Nannu vrátit. Můžeme ale vyhlásit odměnu za informaci. Vím, že se chcete dovědět, co se stalo. Přemýšlejte o tom, prosím.“

„Vypadněte už!“ zaječela na něj.

Reportér vyšel na denní světlo. Zahodila vizitku do koše v kanceláři.

Theis Birk Larsen se vrátil s čepicí.

„Mám je odvézt do školy?“

„Ne! O tom jsme už mluvili. Proč se vždycky ptáš dvakrát?“

Stál nehybně a rozpačitě ve dveřích.

„Uvidíme se na terapii.“

„Emile!“ vykřikla vysokým pronikavým hlasem. „Říkala jsem ti, abysis to s sebou nebral. Proč mě nikdy neposloucháš?“

Birk Larsen něžně vytáhl hračku z Emilových pevně sevřených prstíků.

„Hezký den, kluci,“ řekl a pohladil je po hlavičkách.

Byt Liberální strany byl pokryt značkami forenzních techniků. Nálepky a šipky. Čísla a siluety.

Troels Hartmann stál v hlavním pokoji vedle koncertního křídla. Stranická právnička byla s ním.

„Zaparkoval jsem venku a vešel dovnitř.“

„Všiml jste si něčeho cestou nahoru?“ zeptala se Lundová.

„Nic, o čem bych věděl. Moc jsem se ale nedíval. Byl to prostě…“

„Prostě co?“

„Prostě večer jako každý jiný.“

Lundová čekala. Přemýšlela, jestli se chystá ještě něco dodat.

Hartmann se díval na rozbitý stolek. Rozmlácené zrcadlo. Pomačkané povlečení na posteli v zadním pokoji.

„Co se tady stalo?“ zeptal se

„Povězte mi, co jste dělal, když jste sem přišel,“ řekla Lundová.

„Pověsil jsem si kabát. Vzpomínám si, že mě bolela hlava. Byl to perný týden.“

Přešel ke stolu u okna. Meyer ho následoval.

„Posadil jsem se tady. Psal jsem část projevu, který jsem měl přednést.“

„Jaký projev?“ zeptal se Meyer.

„Bylo to pro sponzory a podnikatele. Hledali jsme podporu.“

Lundová se zeptala, co udělal s klíčky od auta.

Podíval se k rozbitému skleněnému stolku.

„Nechal jsem je tam. Už jsem je nepotřeboval.“

„To neberu,“ řekl Meyer. „Proč jste sem chodil psát nějakej projev? Proč jste to nedělal rovnou doma?“

Hartmann zaváhal, než odpověděl.

„Na různých místech uvažuju různým způsobem. Doma mě to rozptyluje. Tady…“ Rozhlédl se po pokoji. Bílé piáno. Lustr. Sametové tapety a drahý nábytek. Rozbité sklo. „Bylo to jako takový ostrůvek. Dokázal jsem tu přemýšlet.“

„Proč jste dal ten víkend svému řidiči volno?“ zeptal se Meyer.

„Nepotřeboval jsem ho. Řídit měla Rie. Nemělo smysl, aby na mě čekal.“

„Takže jste ho poslal domů a vzal jste si na radnici jedno z aut na kampaň? A pak jste ho nechal tady?“

„Je to snad zločin? Napsal jsem projev. Pak, asi kolem půl jedenácté, jsem odešel pěšky k Rie. To je všechno. Co ještě vám o tom mám říct?“

„To stačilo,“ ozvala se právnička. „Můj klient vám pomohl, jak bylo v jeho možnostech. Pokud jste tady skončili…“

Lundová přešla k oknu a podívala se ven. Meyera se začalo zmocňovat zoufalství.

„A jak dopadl ten projev, Troelsi?“ zeptal se.

„Naprosto dobře. Děkuji za optání.“

„Nemáte zač. Znamená to, že jste byl celý víkend s podnikateli a sponzory?“

„Přesně tak.“

Na okamžik se zatvářil bezradně, jako kdyby ho Meyer právě nachytal.

„Pravda je, že většinou to byla jen Rie. Mě složila chřipka. Až do neděle jsem ležel v posteli.“

Lundová se k němu vrátila.

„Kolik jste toho tady vypil?“

„To je irelevantní,“ vmísila se do hovoru právnička.

„Technici tady našli prázdnou láhev od brandy a sklenici s vašimi otisky.“

„Ano, pil jsem. Abych si pomohl od té chřipky.“

„Láhev brandy?“

„V každém případě byla skoro prázdná.“

Lundová zalistovala svými poznámkami.

„Hospodyně byla ten den nakoupit. Říkala nám, že všechno doplnila.“

Hartmann se podíval na právničku.

„Asi by nevyhodila nedopitou láhev, nebo snad ano? Prostě jsem se napil. V pořádku?“

Lundová čekala.

„Bylo to výročí naší svatby. Mé ženy a mne-“

„Takže se jednalo o výjimečný den?“ prohodil Meyer.

„Do toho vám zatraceně nic není.“

„Vy berete sedativa,“ řekla Lundová. Zvedla ze stolu sáček. „Našli jsme vaše tablety.“

„Jak nízko máte v úmyslu ještě zajít? To vás potom Bremer povýší?“

„Alkohol a prášky,“ přerušil ho Meyer. „Z toho jsem v šoku. Jste politik. Všude jste vylepil ty plakáty. O tom, jak je nebezpečný to míchat. Čtu to na nich pokaždý, když se jdu vychcat.“

„Pil jsem. Prášky neberu už několik měsíců.“

„Takže jste měl jenom den blbec?“ Meyer poulil oči. „Snažíte se říct něco takovýho?“

Hartmann přecházel tam a zpátky po pokoji a díval se na značky na stěnách.

„Vypil jste flašku chlastu,“ pokračoval Meyer. „Dal jste si nějaký pilule, aby vám bylo fajn. Jednu, možná dvě.“

„To už je únavné.“

„Únavné je, jak se nám snažíte namluvit, že jste přišel sem, zrušil jste se pod obraz, a přesto si pamatujete, že když jste odcházel, bylo asi tak deset třicet.“

„Ano! Prostě si to pamatuju. A taky si pamatuju, kterých vypínačů jsem se dotkl. Kolikrát jsem byl na záchodě. Zajímá vás to? Klidně vás vezmu za ruku a můžeme vyzkoušet i tlačítko od výtahu. Co vy na to?“

Lundová se zeptala: „Vy jste jel výtahem?“

„Ano. Je to neuvěřitelné, že? Jel jsem výtahem.“

Lundová zavrtěla hlavou.

„Podle správce budovy nebyl ten pátek výtah v provozu.“

Teatrálně rozhodil rukama.

„No tak jsem šel po schodech. Záleží na tom?“

„Pan Hartmann vám už řekl, co dělal v tomto bytě,“ trvala na svém právnička. „Rie Skovgaardová potvrdila, že pak přišel k ní a kdy to bylo.“

Právnička zamířila ke dveřím bytu a Hartmanna k nim vedla s sebou.

„Můj klient vám byl více než nápomocen. Už tady nemáme co dělat.“

Sledovali ho, jak odchází.

„Proč nám ten prolhanej hajzl tak lže?“ zeptal se Meyer.

Lundová se dívala v ložnici na pomačkané deky. Nikdo pod nimi nikdy neležel. Vypadaly, jako kdyby tu lidé jen seděli na posteli. A dokonce spolu i mluvili.

„Kam ta Nanna šla?“ zamumlala.

Hartmann kráčel podél dlouhé řady okrových domků v Nyboderu, když mu zavolal Morten Weber.

„Jak to dopadlo?“

Připadalo mu to jako divná otázka. V úvahu přicházela jen jediná odpověď.

„Šlo to dobře, Mortene. Co se děje?“

„Pamatuješ se na Dorte? Zaskakovala tady.“

„Vlastně ne.“

„Ta hezká ženská, co měla problémy se zády? Chodila k mému chiropraktikovi?“

„Jo, jo. Už si vzpomínám. Co je s ní?“

Kráčel dál po dlouhé Store Kongensgade. Kavárny a obchody. Po levé straně obrovská kupole Mramorového kostela.

„Řekla mi něco zajímavého.“

Hartmann čekal. Když Weber stále mlčel, řekl: „Co?“

„Nerad bych to probíral po telefonu.“

„Ježíši! Mortene! Myslíš si, že nás teď odposlouchávají?“

Po chvíli ticha Weber řekl: „Možná ano. Nevím. Musíme si promluvit s Olavem. Měl jsi pravdu.“

Terapeutická skupina pro pozůstalé se scházela ve studeném šedivém sále kousek od kostela. Deset lidí kolem plastového stolu v nijak nevyzdobené ponuré místnosti.

Theis a Pernille se posadili vedle sebe. Vedoucí skupiny poslouchal příběhy jednotlivých přítomných.

Rakovina a dopravní nehoda. Srdeční infarkt a sebevražda.

Slzy v očích živých. Mlčení mrtvých.

Pernille nevnímala. Pokyvovala hlavou a nic neříkala.

Venku, na holých větvích stromu, se ve větru zmítal a třepal otrhaný bílý šál. Jako zbloudilý prosebník.

Když přišla řada na ně, jen sotva promluvili. Nikdo na ně nenaléhal. Jen jeden z nich, vyzáblý muž držící hrdě vztyčenou hlavu dokonce i tehdy, když hovořil o svém mrtvém synovi, jim věnoval pozornost.

Birka Larsena napadlo, že to možná je trapné, ale nechal to plavat. Sociální pracovnice mu řekla, že sem buď půjde, nebo se vrátí do vězení. A tak přišel a doufal, že to pomůže. I když o tom při pohledu na nehybnou Pernillinu tvář, postrádající jakoukoli stopu emocí, pochyboval.

Jim mohlo pomoci jen uvolnění. Poznání toho, co se stalo. Ale takový milník se teď zdál vzdálenější než kdy dřív.

Venku ženě nabídl, že naloží její kolo dozadu do dodávky a odveze ji domů.

„Potřebuju na čerstvý vzduch,“ odmítla Pernille.

„Určitě?“

„Uvidíme se pak.“

Tlačila kolo parkovištěm směrem k ulici směřující na Vesterbro.

Ten hubený muž ze skupiny ji zastavil ještě na parkovišti. Jmenoval se Peter Lassen.

„Neměl jsem možnost vás tam pozdravit.“

Potřásla mu rukou.

„Doufám, že to pro vás mělo nějaký smysl.“

„Bylo to fajn,“ odtušila.

Podíval se na ni.

„Neřekl bych, že si to opravdu myslíte.“

Nejraději by odešla, ale neudělala to.

„Pamatuju se, jak trapně jsem se cítil poprvé já,“ řekl Lassen. „S nikým nedokážete navázat kontakt. Myslíte si, že ty jejich bolesti nejsou jako ta vaše. A nejsou.“

„Kdybych chtěla znát váš názor, zeptala bych se,“ řekla Pernille s pocitem náhlé zuřivosti.

Pak postrčila kolo dopředu. Do očí se jí začaly tlačit slzy.

U silnice se zastavila. Zastyděla se. Byl zdvořilý a hodný. A ona hrubá a jízlivá.

Vrátila se a omluvila se mu.

Lassen se usmál rozvážným, mírným úsměvem.

„To nemusíte. Dovolte mi, ať vám koupím kávu.“

Chvilku váhala, a pak svolila.

V malé kavárně bylo prázdno. Před sebou měli capuccina a sušenky.

„V lednu to bude pět let. Udělal jsem tehdy lasagne. Seděli jsme u stolu a čekali, až přijde domů.“

Venku za okny se objevily děti. Šly někam v dlouhém dvojstupu. Lassen se na ně usmál, když procházely kolem.

„Dali jsme mu nové baterie do světel na kole. Znal cestu. Občas jsme tam jezdili spolu.“

Zamíchal si kávu, které se ještě ani nedotkl.

„Jenže už nikdy nepřijel.“

Dívala se, jak klesá pěna.

„Říkali, že to bylo nějaké červené auto. Policie našla na jednom pedálu barvu.“

Zavrtěl hlavou a k jejímu úžasu se zasmál.

„Sedával jsem pak tam u odbočky na silnici a hledal nějaké poškrábané červené auto. Každý večer zhruba v tu dobu, kdy se to stalo.“

Mávl k ní drobnou bledou rukou.

„To auto nikdy nepřijelo. Tak jsem tam začal sedávat přes den. Ani pak se neobjevilo.“

V jeho tváří se mihl pobavený výraz.

„Nakonec jsem už nedokázal dělat nic jiného než sedět a čekat. Ve dne i v noci. Pozorovat auta. Myslet si, že přijede. A až se to stane, že vytáhnu toho hajzla ven a…“

Lassenovy oči se na krátký okamžik zavřely a ona spatřila na jeho tváři masku plnou bolesti, kterou se snažil stále ukrývat.

„Žena se mě pokoušela zastavit. Jak bych ale mohl? Jak? Ztratil jsem práci. Přišel jsem o přátele.“

Odstrčil od sebe kávu i sušenku.

„Pak jsem se jednou vrátil z ulice domů a ona byla už taky pryč.“

Venku u cesty držela matka za ruku své dítě a čekala, až budou moci přejít. Tyhle všední věci byly něčím mimořádným. Pro lidi jako Pernille. Pro lidi jako Lassen. Pro ně nic jiného neexistovalo. Nic jiného nepotřebovali. Každodenní všednost pro ně byla posvátná. Drahocenná nad cokoli jiného.

„Neuplyne jediný okamžik, abych nelitoval, že jsem se nechal připravit o své nejbližší. To červené auto mi nevzalo jenom syna. Vzalo mi všechno, co jsem měl. A já ho přesto nikdy nenašel. Pernille?“

Odvrátila se od okna a podívala se mu do očí.

„Chápete, co vám říkám?“

„Vy se ale přece rozhlížíte pořád, nebo snad ne? Copak se dá zapomenout? Vzdát to?

Lassen zavrtěl hlavou. Tvářil se zklamaně.

„Nemůžete o tom takhle uvažovat.“

„Ale vy tak uvažujete. Vy myslíte na to: kde je? Kde je to auto? Nepřestáváte na to myslet. Můžete si lhát sám sobě, jestli chcete. Můžete se před tím třeba i snažit skrývat.“

„Člověk to musí nechat být.“

Začínal ji štvát.

„Ještě mi řekněte, že jste na to zapomněl. Že jste se smířil s tím, že ten parchant, co vám zabil syna, si tady někde klidně chodí.“

Letmý pohled ven z okna.

„A možná provede totéž synovi někoho jiného.“

Lassen řekl: „Ale co když ho nenajdou? Co když pak člověk zůstane zamčený v tomhle pekle navždy?“

„Oni ho najdou. A pokud ne oni, tak já ano.“

Zamrkal. Znovu ten záblesk zklamání.

„A pak?“ zeptal se Lassen.

„Musíte mě omluvit. Musím vyzvednout kluky ze školy.“

Vstala od stolu.

„Díky za to kafe.“ Hartmannova kancelář. Weber měl další sendviče a kávu. Ve dveřích stála nějaká žena a Hartmann se na okamžik ze všech sil snažil vybavit si její jméno.

Nethe Stjernfeldtová.

Rychle se postavil a zamířil ke dveřím. Viděl, jak Skovgaardová zvedla hlavu.

Byla tak hezká, jak si ji pamatoval. Štíhlá a elegantní. S tímtéž neklidným, toužebným pohledem v jiskřivých očích.

„Omlouvám se, Troelsi,“ řekla. „Nechtěla jsem sem takhle vpadnout.“

„Teď na to není vhodná chvíle.“

„Omlouvám se, pokud jsem řekla něco špatného.“

„To není tvoje chyba. Vím dobře, jak to chodí s policií.“

„Objevili se a začali na mě chrlit všechny ty otázky. Měli e-maily a zdá se, že něco vědí.“

„Mluvil jsem s nimi,“ řekl Hartmann. „Nedělej si starosti. Dál už to nebude pokračovat. Všechno je v pořádku.“

Stála blízko. Její ruka se dotkla jeho klopy.

„Děkuju, že jsi přišla. Ale já teď musím opravdu stihnout spoustu věcí.“

Prsty přejela po jeho saku.

„Já vím. Zavolej mi, pokud bych pro tebe mohla něco udělat.“ Usmála se na něj. „Cokoli.“

Dotkla se rozevřenou dlaní jeho bílé vyžehlené košile. Přitiskla ji na ni. Hartmann ustoupil o krok dozadu. Pohlédla na něj.

„Tak já půjdu,“ řekla.

„To by bylo nejlepší.“

Vrátil se zpátky do kanceláře a zůstal stát vedle Skovgaardové, která pročítala papíry. Weber se někam vypařil.

„Ona… Chtěla se mi omluvit.“

Hlava Skovgaardové se ani na okamžik nezvedla od dokumentů.

„Nevěříš mi?“ zeptal se Hartmann.

Nic.

Posadil se na stůl a donutil ji tak, aby se na něj podívala.

„Nezavrhuj mě, Rie. Tohle všechno je minulost. Copak jsem ti to neříkal?“

Založila ruce a zahleděla se do stropu. Její vlhké oči se dívaly do prázdna.

„Rie!“

Zaklepání na dveře.

Olav Christensen vešel dovnitř, aniž by čekal.

„Slyšel jsem, že se mnou chcete mluvit,“ řekl.

„Mortene!“ zavolal Hartmann.

Posadili úředníka proti sobě. Weber se probíral materiálem, který shromáždil.

„Vy jste projevoval silný zájem o ten byt, Olave,“ začal.

„Ne. Vůbec ne. Několikrát jsem tam jen ubytoval nějaké hosty,“ ukázal na Hartmanna, „se souhlasem pana náměstka primátora.“

„Hartmann jenom podepsal potvrzení. Ti vaši hosté se tam ale nikdy neukázali.“

Jeho křehká arogantní maska začala praskat.

„A co jako jsem? Snad nějaký recepční v hotelu? Dělám, co se mi řekne. Mám si sehnat právníka nebo tak něco?“

Hartmann se zeptal: „Používal jste ten byt vy sám?“

„Nechápu, co tím chcete říct.“

Weber před ně položil papír.

„Před šesti měsíci jste se ptal Dorte, jestli je tam volno na víkend.“

Christensen si vzal dokument a přečetl si ho.

„Pokud se správně pamatuju, bylo to pro ty Poláky, co připravovali zprávu o systému sociálních dávek.“

„Ti Poláci bydleli v hotelu!“ vyštěkl Weber. „Večeřel jsem s nimi. Tak nežvaňte hlouposti.“

„Vážně? Tak si to nepamatuju.“

Další papíry.

„Několikrát během týdne jste si rezervoval byt pro osoby, které se tam pak ani neukázaly. Nikde o tom nebyly záznamy. Nebýt Dorte-“

„Dorte tady není. Lidé mění svá rozhodnutí. Někdy-“

„Vypadáme jako idioti?“ Hartmann ukázal na Webera a na Skovgaardovou, která seděla a zaznamenávala rozhovor. „Myslíte si, že jsme úplní pitomci?“

„Neházejte na mě vinu, když jste v průšvihu. To není moje chyba.“

„Tak ještě jednou. Rezervoval jste si ten byt sám pro sebe?“

„Dávejte si pozor, z čeho mě obviňujete, a-“

„Ne, ne, Olave! Vy jste ten, kdo by si měl dávat pozor.“

Hartmann okamžik čekal.

„Přivedl jste tam tu dívku?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Udělal jste duplikát klíče? Používal jste můj počítač?“

Rozesmál se.

„Takže v Liberální straně se hledají obětní beránci?“

Rie Skovgaardová podala přes stůl nějaký dokument.

„Máme tady výsledek bezpečnostní kontroly sítě z dnešního rána. Našli ve všech našich počítačích programy, s jejichž pomocí někdo zaznamenával hesla a všechno, co se na nich píše. Někdo se pak mohl přihlašovat a vydávat se za nás.“

„Co to má společného se mnou?“

„Vystudoval jste informatiku. Udělal jste to vy.“

„Já? Úředník? Ne,“ usmál se na muže na opačné straně stolu. „To on je člověk, který má co vysvětlovat. Jak jsem si přečetl v novinách.“

„Já osobně vás doženu na policii,“ slíbil Troels Hartmann.

„On tu dívku nezabil, Troelsi!“ vyjekla Skovgaardová. „Byl s námi na plakátové párty. V tom bytě to nemohl být on.“

Olav Christensen se na ně zašklebil.

„Víte co?“ řekl a postavil se. „Já to nechám na vás. Vy lidi tady…,“ zavrtěl hlavou a zasmál se. „Je to přesně, jak říkal Poul Bremer. Sype se vám to tu, co?“

„Pokud jste to nebyl vy, tak kdo tedy?“ vykřikl Hartmann.

V krabici u dveří byly vánoční ozdoby. Christensen vytáhl jednu z nich a zamával jí na ně.

„Santa Claus?“ zeptal se.

Meyer procházel, co mají.

„Hartmann se v tom bytě sešel se spoustou žen. Pak na několik měsíců přestal. A potom začal zase znova.“

Modrá světla z nádvoří zářila oknem dovnitř.

„Snažil se znova kontaktovat Nannu Birkovou Larsenovou. Žárlil. Jel tam, aby se s ní setkal. A dopadlo to špatně.“

„Někdo musel něco vidět,“ namítla Lundová. „Doručovatel novin. Hlídač na parkovišti.“

„Nikdo neviděl nic. Měli bysme si znova promluvit se Skovgaardovou.“

„Ta nic neřekne.“

„Jak to sakra víte? Posledně jste s ní mluvila vy.“

Sáhl si na klopu vlněné bundy na zip.

„Já to se ženskýma umím.“

Lundová po něm střelila pohledem, povzdechla si a zavrtěla hlavou.

„On Nanně nikdy nevolal,“ řekla. „A ten večer vypnul mobil ve dvacet dva dvacet devět.“

„Umím to se ženskýma,“ zopakoval velice pomalu.

Pobolívala ji hlava. Hlásila se migréna.

„Fajn,“ řekla Lundová nakonec a hodila papíry na stůl.

„Takže dohodnuto,“ uzavřel Meyer.

Když odcházel, vypadal jako rozjívený fracek. Lundová si byla jistá, že kdysi už zatýkala někoho, kdo se Janu Meyerovi velice podobal.

Sebrala výpis telefonních hovorů. Někdo Hartmannovi volal v deset dvacet sedm večer. Těsně předtím, než vypnul telefon. Měla někde založený seznam jmen volajících. Našla ho. Podívala se do něj. Napadlo ji, jestli by to neměla říct Meyerovi. Místo toho si ale oblékla bundu.

Ve Store Kongensgade zůstala stát na dvoře. Prohlížela si točité požární schodiště stoupající podél zadní zdi domu.

Nethe Stjernfeldtová přišla deset minut poté, co jí Lundová zavolala.

„Tvrdila jste, že jste s Hartmannem už dlouho nemluvila.“

„Nemluvila. Musím vyzvednout syna z kroužku.“

„Vy jste mu ten páteční večer volala. Jednatřicátého října. V deset dvacet sedm večer. Můžu to dokázat. Jsem schopná prokázat, že jste nám lhala.“

Žena si pohrávala s koženými rukavicemi.

„A bude toho víc, že?“ pokračovala Lundová.

Rozhlédla se kolem. Ujistila se, že jsou sami.

„Slíbila jsem manželovi, že se s ním už nikdy neuvidím.“

Lundová čekala.

„Stýskalo se mi po něm. Chtěla jsem ho vidět.“

„Co vám řekl, když jste mu zavolala?“

„Řekl, že je po všem. Že mu musím přestat volat.“

„Co jste udělala pak?“

Neodpověděla. Místo toho se obrátila k odchodu.

„Ten večer jste dostala pokutu za parkování. Tady, na Store Kongensgade. Stála jste v křižovatce.“

Lundová ji dohonila.

„Smůla,“ řekla. „Občas na něco přijdu.“

„Musí se o tom manžel dozvědět?“

„Tak mi řekněte, co se stalo.“

Stjernfeldtová přelétla pohledem po dlouhé prázdné ulici.

„Nelíbilo se mi, jak mě totálně ignoroval. Byla jsem doma. Zase sama. A myslela jsem, že se zblázním.“

„Takže jste vyrazila za ním. V kolik hodin, Nethe? Je to důležité.“

„Copak to není na tom parkovacím lístku?“

„Já to chci slyšet od vás.“

„Byla skoro půlnoc. Svítilo se tam. Tak jsem zazvonila.“

Lundová se podívala na lesklý mosazný štítek.

„Pustil vás dovnitř?“

„Ne,“ odtušila s hořkostí. „Ani neodpověděl. Držela jsem prst na tlačítku, dokud to tam nahoře někdo nezvedl.“

„Pak jste mluvila s Hartmannem?“

„Nemluvila jsem s nikým. Ať už tam byl, kdo chtěl…“ Pokrčila rameny. „Neřekli ani slovo.“

„A nic jste neslyšela?“

„Snažila jsem se je přimět, aby mě pustili dál. Ale oni pak zavěsili.“

Lundová pohlédla na velkou budovu z červených cihel.

„Jela jste potom domů?“

„Ne. Byla jsem vzteky bez sebe. Vyšla jsem na dvůr a zakřičela jeho jméno.“

Prošly zpátky pod klenutým průchodem a zůstaly stát v otevřeném vnitřním prostoru.

„Viděla jsem siluetu.“

Zastavila se a vzhlédla nahoru k oknům ve čtvrtém poschodí.

„Nebyl to on.“

„Co tím myslíte?“

„Nebyl to on! Nevypadal jako on.“

„Jak to můžete tvrdit? Byla tma.“ Lundová kývla k budově. „Je to vysoko. Jak si můžete být tak jistá?“

„Vy chcete Troelse opravdu dostat, viďte?“

„Já chci pravdu. Jak víte, že to nebyl on?“

„Vypadal menší. Troels je vysoký. Chodí vzpřímený. Ten muž, kterého jsem viděla…“

Pokrčila rameny a podívala se na ulici venku.

„Nebyl to Troels Hartmann.“

Lundová nic neříkala.

„On mě viděl,“ dodala Stjernfeldtová. „Díval se přímo na mě. Měla jsem z toho nepříjemný pocit. Nechtěla jsem tady dál zůstávat. Troels v tom bytě už nebyl. Tak jaký by to mělo smysl?“

Pernille vezla chlapce domů a poslouchala, jak se vzadu hádají. Nikdy předtím jí to nevadilo.

Až teď.

„To je moje,“ ozval se Anton. „Dej mi to. Měl sis vzít svoje.“

„Mami, řekni mu, ať toho nechá!“

Byl hustý provoz. Mokrý večer. Jejich hlasy jí zaplnily hlavu, ale ne dost na to, aby se v nich utopily všechny temné myšlenky.

„Jsi zlý!“

„Řekni mu to, mami! Já jsem si s tím nehrál celý den!“

„Nemůžete se vystřídat?“

Hloupé věty, které rodiče říkají. Podělte se o to, co máte. Buďte zticha. Buďte hodní a poslušní. Pověz nám, co si myslíš, kam jdeš, co děláš.

A s kým.

„Mami! Řekni mu něco!“

„Mlč už!“ remcal Anton.

Nebo Emil.

Když vřeštěli, zněly jejich hlasy stejně.

„Moje hračka! Moje hračka! Moje hračka!“

Jako dvě malé konvice, v nichž začíná vřít voda.

Uviděla mezeru mezi vozy stojícími u krajnice. Prudce do ní zatočila. Věděla, že to chlapci připoutanými v dětských sedačkách smýkne. Dupla na brzdu a poslouchala, jak zakvílely brzdy.

Narazila do obrubníku. Lidé uskakovali a začali křičet.

Pak ale zase zmlkli. Uklidnili se a ona jen seděla za volantem a hleděla na postavy chaoticky proudící kolem auta.

Nic se nestalo. Jen krátké a ztřeštěné vybočení z plynulého proudu dopravy. Jako v životě.

„Mami?“ ozval se zezadu tichý vystrašený hlásek.

Podívala se na tváře v zrcátku. Zmocnil se jí šok, že něco takového provedla. Že přitáhla strach do jejich nehotových křehkých životů.

„Ať si Emil tu hračku nechá,“ pípl Anton. „Klidně. Můžeme se střídat.“

Znovu se rozplakala. Slzy jí tekly po obou tvářích a večer venku se proměnil ve šmouhy. Volant jí připadal příliš těžký, než aby dokázala řídit. V autě to bylo cítit po dětech, benzinu a Theisových cigaretách.

„Mami? Mami?“

Theis Birk Larsen vařil večeři, když chlapci prošli dveřmi.

„Jdete pozdě,“ řekl. „Co se stalo?“

„Byla jsem pro kluky. Říkala jsem ti to.“

„Já vím, ale kolik už je hodin. Volal jsem všude možně. Taky Lotte.“

„Už jsem ti řekla.“

Netlačil na ni.

„Udělal jsem boloňské špagety.“

Nezdála se být v pořádku.

„Volala jsem tomu novináři, co tady byl ráno,“ oznámila.

Přestal míchat omáčku.

„Domluvila jsem schůzku. Za chvíli tady bude.“

„Proč jsi to k čertu udělala? A nepromluvila sis o tom se mnou! Policajti říkali, že se máme od toho případu držet dál.“

Zasmála se.

„Policajti? Ty teď děláš, co ti řeknou?“

„Pernille-“

„Potřebujeme pomoc. Potřebujeme, aby se to někam pohnulo. Někdo musel něco vidět. A oni nabídnou odměnu.“

Měl zavřené oči, hlavu obrácenou ke stropu.

„Jestli to není Troels Hartmann, tak to je někdo jinej.“

Vrátil se ke sporáku a začal míchat omáčku.

„Mně se to nelíbí.“

„Fajn. Ale tak to bude.“

„Pernille-“

„Já jsem souhlasila a to stačí!“ vykřikla. „Zůstaň si tady a můžeš si vařit, jestli chceš. Já si s tím poradím.“

Meyer procházel s Rie Skovgaardovou pořád dokola tytéž body.

„Takže nikdo ze sponzorů neviděl Hartmanna až do neděle?“

„Jak jsem vám řekla už milionkrát, byl nemocný.“

Meyer pokrčil rameny.

„Ale on mi řekl, že projev dopadl dobře. Tohle neberu. Proč ho kryjete? Váš otec je poslanec v parlamentu. Jak se bude cítit, když vás dostaneme před soud kvůli navádění a napomáhání zločinu?“

Vypadala, že se kvůli výslechu převlékla. Měla elegantní proužkovanou halenku. Lesklé, dokonale učesané vlasy. Hezká žena. Dokonce krásná, když se rozhodla usmívat.

„To je pro vás chlap jako Hartmann důležitější než vaše vlastní kariéra?“

„Vy Troelse Hartmanna neznáte. A já ho nekryju.“

„A vy ho znáte, Rie? Neřekl vám, že si nechal říkat Faust. Neřekl vám, s kolika ženskýma šoustal prostřednictvím tý seznamky.“

Usmála se.

„Co bylo, to bylo. Každý dělá věci, kterých pak lituje. Vy ne?“

„Já ženě říkám všechno. To je nejbezpečnější. A tak je to správně.“

„Od doby, co jsme spolu, už k ničemu nedošlo.“

Vstal, posadil se na stůl vedle ní. Přečetl jeden z e-mailů.

„Chci tě. Nedokážu se udržet. Musím se tě dotýkat. Cítit tě.“

Další stránka.

„Jedu hned do toho bytu. Čekej na mě. Šaty si neber.“

Položil papíry před ni.

„Všechny jsou podepsané písmenem F jako Faust. Jak víte, že nepsal i Nanně Birkové Larsenové?“

Povzdechla, ale dál se usmívala.

„Jak, Rie?“ řekl Meyer. „Prosím, řekněte mi to.“

Žádná odpověď. Vrátil se ke konferenci.

„Co bylo Hartmannovi? Proč musel zůstat na pokoji?“

Zapálil si cigaretu.

„Chřipka. Stejná chřipka jako předtím.“

„Jako když chlap tvrdí, že umírá na chřipku? To mu ale vlastně nic není, ne? Opravdová chřipka znamená, že nedokážete vstát z postele, potíte se jako prase, kašlete a máte děsnou rýmu. Bylo to tohle?“

„Ano.“

„Samý smrkání, předpokládám.“

„Tak nějak.“

„Strašnej binec, co?“

„Přesně tak.“

„Ale ne. Takhle to nebylo.“ Podíval se do zápisníku. „Mluvil jsem s pokojskou, která uklízela ten pokoj. A ta mi řekla, že to tam vypadalo, jako kdyby se v něm zdržovala jenom jedna osoba. A ne dvě. Žádný posmrkaný kapesníčky. Nic.“

„Musela si splést pokoj.“

„Ne. Nespletla. A vy kryjete člověka podezřelého z vraždy. Což z vás dělá spolupachatele.“

Dlouze potáhl z cigarety.

„Zajde za vámi taťka do vězení? Myslíte si, že pro vás zařídí nějaký privilegia?“

Nic.

„Takhle to má fungovat? Jedny pravidla pro vás? A jiný pro tu spodinu, co vás platí z daní?“

„Už teď máte spoustu problémů.“

Meyer mávl rukou do oblaku kouře.

„Přemýšlím, odkud asi přicházejí.“

„Jestli je to všechno, ráda bych odešla.“

Policista z noční služby stál ve dveřích se vzkazem.

„Počkejte moment,“ řekl Meyer.

Vzkaz od jeho ženy. Seznam na nákup. Okurka, mléko, chléb, cukr, olivy, feta. A banány.

Vzala si kabelku a kabát.

„Takže vy jste byla s Hartmannem celý víkend?“

„Už milionkrát…“

Meyer se na ni upřeně podíval.

„Tak proč jste v sobotu volala na jeho mobil? Když byl vypnutý?“

Zůstala stát.

„Byla jste přece s ním, nebo ne? Není to pak divný? Copak lidi provozujou sex po telefonu, když spolu leží v jedný posteli?“

„Já si nevzpomínám-“

„Ne. Ne. Mám pocit, že z toho se nedokážete vykroutit.“

Mávl na ni lístkem s nákupem tak, aby neviděla text.

„Mám výpis hovorů od operátora. Pokoušela jste se mu dovolat. Několikrát. A ani jednou se to nepovedlo.“

Poprvé vypadala bezbranně.

„Jako kdybyste o něj měla obavy. Což by myslím nebyl ten případ, kdybyste byli ve stejným hotelovým pokoji.“ Meyer potřásl hlavou. „Nerozumím tomu. Ať se na to dívám, z jaký strany chci.“

Přistoupil k ní.

„Teď se vás zeptám naposledy. Vy jste mi pořád lhala a lhala, ale já jsem ochoten to nechat být. Ale věčně ne. Ještě jednou a je z vás spolupachatel. A ne svědek.“

Pokynul k židli.

„Můžete si vybrat.“

Ani se nepohnula.

„Přišel k vám Hartmann tehdy v pátek v noci? Rozmyslete si to.“

Zamířila ke dveřím.

„Poslední šance, Rie.“

Lundová stála před Hartmannovým domem. V dlouhých oknech v přízemí se svítilo. Vzadu k domu přiléhal rozsáhlý trávník. Dům stál na otevřené, dobře osvětlené ulici Svanemollevej, severní Osterbro, kousek od ambasád. Osamoceně stojící vila. Nejméně za deset milionů korun.

V politice byly peníze.

Kradla se zahradou a hledala stopy, že tu někdo něco dělal. Něco zakopával. Něco čerstvého. Našlapovala vysokou hustou trávou. Podívala se za dům. Byl tam sklep. Dveře se starým prýskajícím bílým nátěrem. Hromada listí, které k nim bylo nahrnuté, byla vysoká snad půl metru. Už dávno tyhle dveře nikdo nepoužil. Stočila pohled k jedinému světlu zářícímu v přízemí. Tohle byl dům pro rodinu. Nebo i pro celou dynastii. A teď tu zůstala jen osamělá postava Troelse Hartmanna.

Vracela se stejnou cestou zpátky. Nic nenašla. Pak prošla boční brankou a ocitla se na ulici, u úpatí kamenných schodů.

Zevnitř nebyl slyšet jediný zvuk. Ani televize, ani hudba.

Lundová zazvonila.

Ozvala se žena. Cizinka. Snad z Filipín.

„Dobrý den, Sarah Lundová. Policie. Je Troels Hartmann doma?“

Bez jakýchkoli námitek ji pustila dál.

Kuchyň byla moderní, bezvadně uklizená. Drahá trouba. Uprostřed elegantní stůl. Bez jediné stopy nečistoty.

Uklízečky, pomyslela si Lundová.

V troubě s průhlednými dvířky se dělala pizza.

Stála v kabátu do deště a bíločerném svetru. Kolébala se na špičkách a patách.

Mohl být kdekoli v domě. A tak čekala a snažila se být trpělivá.

Hartmann sešel po schodech. Modrá košile, kalhoty od obleku, utíral si vlasy.

Podíval se na ni s otevřenou pusou.

Hodil ručník na stůl.

„Odpověděl jsem na všechny otázky, Lundová. Nebudu už s vámi mluvit bez přítomnosti právníka.“

„Vy jste říkal, že jste z toho bytu nikam netelefonoval.“

Zavřel oči a zavrtěl hlavou.

„Posloucháte někdy, co vám lidé říkají?“

„Pořád. Vy jste mi říkal, že jste nikam nevolal.“

Podíval se na pizzu. Pak se plácl do čela.

„No tak dobře. Nethe Stjernfeldtové.“

„Říkala mi to.“

„Mluvili jsme třicet vteřin. Víc to nebylo. A absolutně jasně jsem jí pověděl, že nemám zájem.“

Vzal si chňapky, vytáhl pizzu a nechal ji sklouznout na talíř.

Lundová ho pozorovala. Muž zvyklý žít sám.

„Pořád mi volala. Posílala zprávy. Začínalo to být únavné.“

„Jste si tím jistý?“

„Tak naposledy. Jsem si tím jistý. Psal jsem ten zatracený projev. A strašně moc jsem toho vypil. Pak jsem kolem půl jedenácté šel k Rie. To všechno jsem vám už řekl. Nemůžu to pořád opakovat dokola.“

Otevřel zadní dveře.

„Musím se najíst. Prosím.“

„Řekněme, že někdo jiný použil váš počítač. Vaše auto. Váš byt. Kdo mohl znát vaše heslo?“

„Už jsem říkal. Někdo se dostal do naší sítě.“

Hospodyně se vrátila, posbírala odpadky, řekla Hartmannovi, že se zastaví příští týden, a pak odešla. Zavřela za sebou dveře.

„Chci vám pomoct,“ řekla Lundová. Povytáhl obočí. „Opravdu.“

„Promluvte si s Rie. Ona v našem systému něco našla. Kdokoli mohl získat hesla. Já jsem používal jedno jediné na všechno. Rie pro vás udělala seznam. Lidí, o kterých si myslíme, že byste se na ně měli mrknout. Je tam ten úředník-“

„Ráda bych ten seznam viděla.“

„Nahoře mám kopii. Skočím pro ni.“

Na schodech se Hartmann zastavil.

„Klidně si poslužte tou pizzou. Pro mě je toho moc.“

„Stačí mi ten seznam. Ale díky.“

Lundová se za ním dívala, jak odchází.

Byl to starý dům. Slyšela, jak pod ním vržou prkna v podlaze, když tam nahoře chodil a něco hledal.

Lundová přešla do sousedního pokoje. Pracovna s výhledem do zahrady. Zamířila ke knihovně. Většinou knihy o politice. Autobiografie Billa Clintona. Několik titulů o JFK. Fotografie prezidenta s nešťastným osudem a jeho Jackie. Užasla nad tou podobností. Rie Skovgaardová v sobě měla tutéž chladnou krásu. Hartmann se Jackovi vůbec nepodobal. Ale byl hezký a dokázal se dívat do kamery se stejnou suverénní jistotou.

Kennedy, řečeno Meyerovými slovy, také klátil jednu za druhou. Slabost, jíž se nedokázal ubránit. A Clinton…

Prohlížela knihovnu. Vytáhla jediný svazek beletrie, který dokázala najít. Dánský překlad Goethova Fausta.

Všechno tu bylo uspořádané, poklidné a osobní. Ne jako v kanceláři na radnici, kde vypadal, jako kdyby musel čelit neustálému bombardování ze strany vlastních lidí a Bremerovým úkladům. A také jejím.

Diář položený na stole u okna do zahrady. Došla k němu a začala listovat stránkami. Bylo tam pár úsečných jednořádkových poznámek. Nic zajímavého. Chystala se nalistovat onen pátek, když jí zazvonil telefon.

Rychle diář zavřela.

„Lundová.“

Byl to Meyer.

Slyšela Hartmanna, jak schází ze schodů.

„Teď s vámi nemůžu mluvit. Zavolám zpátky.“

„Hartmann nemá alibi.“

Přešla do kuchyně. Byl tam. Krájel pizzu. Otevíral láhev vína.

Troels Hartmann se na ni usmál.

Politici a ženy. Tohle se k sobě hodilo. A on byl okouzlující, zajímavý a inteligentní muž. Dokázala pochopit proč. Skoro by si uměla představit…

„Donutil jsem Rie Skovgaardovou mluvit,“ oznámil Meyer hrdě. „Nemá vůbec představu, kde byl Hartmann celý ten víkend. Vůbec netuší. Lhala tehdy sponzorům. Vymyslela si celou tu pohádku o tom, že byl nemocný.“

Hartmann omotával hrdlo láhve ubrouskem. Pak si nalil skleničku.

„Co se děje, Lundová? Kde sakra jste?“

„To je v pořádku,“ řekla zvesela a ukončila hovor.

„Něco se stalo?“ zeptal se Hartmann.

„Ne. Donesl jste mi ten seznam?“

„Prosím. Christensen. Úplně nahoře. Já bych začal u něj.“

„Díky.“

Hartmann se posadil, podíval se na hodinky a pustil se do pizzy.

„Možná bych si kousek přece jen dala,“ řekla Lundová.

Netrvalo dlouho, než se Hartmann rozpovídal. Mluvil o politice a o taktice. O všem kromě sebe.

Lundová usrkávala drahé červené víno a uvažovala, jestli to byl dobrý nápad. Zůstala, aby ho navnadila a dostala do pasti. Jenže on dělal to samé vůči ní. A dělal to mnoha jiným ženám, napadlo ji. Jeho osobnost, jeho pohledy, jeho energie a zdánlivá jistota. Měl osobní přitažlivost, na jakou u policie nikdy nenarazila.

Bengt Rosling byl dobrý, hodný a inteligentní muž. Ale Troels Hartmann – když ho teď viděla samotného u jeho jídelního stolu, mimo dosah policie a nástrah radnice – byl jiný. Charismatický a ovládaný očividnou vášní, jakou by se většina mužů v Kodani zdráhala dávat najevo před cizím člověkem.

„Bremer… Je to skandál, že se pořád drží u moci. Dvanáct let! Myslí si, že mu patříme.“

„Náplní politiky ale je držet se u moci, nebo ne? Ne jenom ji získat.“

Hartmann jí dolil skleničku.

„Nejdřív se tam musíte dostat. Jistě. Ale důvod, proč máme moc, spočívá v tom, abychom ji vraceli.“

Podíval se na Lundovou.

„Vám. Přimějeme všechny k tomu, aby makali jako blázni a dělili se společně o to, co vytvoříme. Kodaň nepatří Poulu Bremerovi. Nebo vrstvě politiků. Patří všem. To je význam politiky.“

Přikývl a usmál se. Nejspíš si uvědomil, že právě pronesl projev, aniž by si to sám přál.

„Pro mě. Omlouvám se, teď to znělo, jako kdybych vás přesvědčoval, abyste mi dala hlas.“

„A ne snad?“

„Samozřejmě.“ Pozvedl sklenici. „Potřebuji každého, koho dokážu získat. Proč se na mě tak díváte?“

„Jak?“

„Jako kdybych byl… divný.“

Lundová pokrčila rameny.

„Většina lidí pokládá politiku za nudnou. Ale já mám pocit, že vy skoro na nic jiného nemyslíte.“

„Na nic jiného. My tady potřebujeme změnu. A já chci být tím, kdo ji povede. Vždycky jsem se tak cítil. Myslím, že to jsem já.“

„A váš osobní život?“

„Ten je až na druhém místě,“ odpověděl tichým, nejistým tónem.

Chvíle rozpaků. Lundová se usmívala. Trochu kvůli rozpačitému pocitu a trochu proto, že nevěděla, co by měla říct.

„Připadá vám to komické?“ zeptal se Hartmann. „Proč? Vždyť já jsem randil s půlkou Kodaně, nebo ne? Nebo si to aspoň o mně myslíte.“

„Jenom s půlkou?“

Mohlo se ho to dotknout. Ale Troels Hartmann se místo toho zeširoka usmál a zavrtěl hlavou.

„Vy jste hrozně zvláštní policajtka.“

„Ne, nejsem. Jak jste se seznámil se svojí manželkou?“

Zamyslel se, než odpověděl.

„Na střední škole. Chodili jsme do stejné třídy. Ze začátku jsme nedokázali vystát jeden druhého. Pak jsme se shodli na tom, že bychom spolu nikdy nemohli žít. A že bychom se za absolutně žádných okolností…“

Zvedl levou ruku, jako kdyby chtěl cosi odtlačit pryč od sebe.

„… nemohli vzít.“

Krátký výbuch smíchu.

„Ale člověk nedokáže některé věci ovládat. Bez ohledu na to, jak moc se snaží.“

Další víno. Vypadal, že by dokázal vypít sám celou láhev.

„Muselo to být těžké.“

„Bylo. Kdybych neměl tuhle práci… Nevím…“

Hartmann zmlkl.

„Nevíte co?“

„Občas se život rozpadne na kousky. Uděláte nějakou pitomost. Něco, co vlastně ani nejste vy. A nikdy jste to ani nebyla. A přesto…“ Znovu držel v ruce víno. „Je to tady.“

„Jako když jste si dal na té seznamce jméno Faust.“

„Přesně tak.“ Zazvonil mu telefon. „Kdybych uvažoval přímočařeji, dal bych si místo toho přezdívku Kačer Donald. Omluvte mě.“

„Troelsi? Kde jsi?“

Byl to Morten Weber.

„Jsem doma.“

„Oni už vědí o tom falešném alibi.“

Hartmann se usmál na Sarah Lundovou. Vstal od stolu a odešel na chodbu.

„Jak to myslíš?“ Dlouhá odmlka. Pak Weber řekl: „Rie jede z policie. Opravdu pořádně ji tam zmáčkli.“

„Pokračuj, Mortene.“

„Zjistili, že se ti snažila volat, když jste měli být údajně spolu.“

„Jak dlouho o tom policie ví?“

„Chvíli. Rie předvedli před dvěma hodinami. Troelsi? Je důležité, abys s nimi nemluvil. Přijeď sem. Vezmi právničku. Musíme to všechno promyslet.“

Lundová byla sama u stolu. Stejný černobílý svetr. Tentokrát se namalovala. A udělala si něco i s vlasy. Vypadala dobře. Připravila se na to.

Připadal si jako hlupák.

„Troelsi?“

Hartmann se vrátil zpátky do kuchyně.

„Co budeme dělat, Troelsi?“

Ukončil hovor a strčil mobil do kapsy.

„Kde jsme to byli?“

„Vyprávěl jste mi o sobě.“

„Aha.“

„Nemusíte nikam jít?“

„Ještě ne. Můžeme si ještě chvíli povídat.“

Lokl si vína. Vystříklo mu vpředu na modrou košili. Lundová mu podala ubrousek.

„Mám za chvíli tiskovou konferenci. Všimne si toho někdo?“

Zasmála se.

„Myslím, že jo.“

„Raději bych se měl… Omluvte mě.“

Pak zamířil nahoru a nechal ji tam samotnou.

Sama.

Podle toho, co slyšela, odešel o dvě patra výš.

Lundová vstala a rychle zamířila zpátky do pracovny. Našla diář, který si předtím prohlížela. Nalistovala konec předchozího měsíce.

Jeden zápis.

Chybíš mi. Jsem osamělý. Nemůžu spát.

Další stránky. Prázdné.

Pak dvě, pokryté nervózně naškrábaným textem. Nic konkrétního. Jen nesouvislé myšlenky a výkřiky. Člověka, který trpí a křičí sám na sebe.

„Nemám vám k tomu rozsvítit?“ uslyšela Hartmannův hlas jen několik centimetrů za svým krkem.

Lundová vyskočila, něco zamumlala a otočila se.

Pořád na sobě měl košili se skvrnou od červeného vína.

Nebyl tak nešikovný a jí to mělo dojít.

Mlčela.

„Co to mělo být?“ zeptal se Hartmann klidným chladným hlasem. „Měli jsme pít celou noc, až by se z nás stali nejlepší přátelé? Pak co? Že bych se přiznal? To je ono?“

Jeho pronikavé modré oči na ni upřeně hleděly.

„Opravdu neexistuje nic, co byste neudělala?“

Ukázal ke schodům nahoru.

„Půjdeme nahoru do ložnice a já vám pak všechno řeknu?“

„Vy nemáte alibi. Lhal jste nám. Rie Skovgaardová…“

„No a co? To vám snad dává právo se sem takhle vnutit a číst mi za zády deník?“

Dívala se na něj a uvažovala, co udělá.

„Dovolte mi, abych si to srovnal,“ řekl Hartmann. „Vzal jsem auto používané v mé vlastní kampani a odjel jsem do bytu mé politické strany. Kde jsem znásilnil jakousi devatenáctiletou dívku a zabil ji. Pak jsem odvezl její tělo do lesů a svrhl jsem auto s tou dívkou do vody. Je to tak správně?“

„Lhal jste nám. Všechny ty hezké řeči. O Poulu Bremerovi. O politice-“

„Co dělám na veřejnosti a co dělám v soukromí, jsou dvě různé věci.“

„Pro mě ne. Ale o tom si půjdeme promluvit k nám.“

„Ne. Mluvíme o tom teď a tady. Takže já udělám tohle všechno a ani mě nenapadne, abych za sebou zametl stopy. Proč?“

„Dělal jste to. V recepci jste vzal nahrávku z bezpečnostní kamery.“

„O ničem takovém nemám zatraceně ani tušení.“

„Ona šla do vašeho bytu. Ty e-maily. Možná-“

Přiblížil se k ní. Začínal zuřit.

„Možná, možná, možná. Já jsem to neudělal. Nemůžete ani uvažovat o takové možnosti?“

„Ráda bych. Když mi řeknete, kde jste byl ten víkend.“

Byl už tak blízko, že cítila jeho kolínskou a víno v jeho dechu. Oči mu plály. Hartmann na ni upřeně hleděl. Lundová se nehýbala.

Zabouchání na dveře. Povědomý hlas křičel: „Policie!“

„Nic víc nemusíte udělat,“ řekla Lundová.

„Troelsi Hartmanne!“ zakřičel kdosi.

Meyerův hlas.

„Tady je policie. Otevřete dveře!“

*

Meyer a Svendsen začínali být venku netrpěliví. Viděli světla. Věděli od Skovgaardové, že by tam měl být. Od Brixe dostali po jistém boji souhlas k zatčení.

„Doprdele,“ ulevil si Meyer. „Půjdu se podívat dozadu. Zavolejte pro pomoc. Jestli do minuty neotevře, vyrazíme dveře.“

Zvuky kroků. Nad nimi se rozzářilo světlo.

Dveře se otevřely. Vyšla Lundová. Hodila si kabelku přes rameno. Prošla po schodech kolem něj. Hartmann ji, s nevlídným výrazem a bez jediného slova, následoval.

„Tak jedeme,“ řekla.

Meyer stál pod venkovním světlem, s otevřenou pusou a jen zíral. Stejně jako Svendsen.

Lundová tleskla.

„Jedeme,“ zopakovala ještě jednou.

Reportér přišel i s kameramanem. Nachystali si všechno v zaprášené a neuklizené garáži. Theis Birk Larsen zůstal nahoře.

Pernille si na jediný list papíru napsala, co chce říct.

„To je dobré,“ řekl reportér, když si text přečetl.

„Bude to k něčemu?“

„Určitě. Až to tady natočíme, půjdeme nahoru do bytu-“

„Do bytu se nepůjde.“

Reportér vypadal, že se klidně začne dohadovat. Byla to jeho práce. Získat příběh, jaký chtěl. Tohle měla vědět.

„Chceme to všechno udělat, co nejlépe to půjde, Pernille.“

„Do bytu se nepůjde.“

Rozzářil se reflektor. Garáž vypadala ještě nehostinněji.

„Tak dobře.“ Netvářil se nadšeně. „A co váš manžel?“

„Co je s ním?“

„Vypadalo by to líp, kdybyste mluvili oba.“

„Já rozhodnu, jak to uděláme. Ne vy. A ne Theis.“

Žádná odpověď.

„Berte nebo nechte být,“ dodala.

Pernille čekala.

„Dobře,“ řekl. „Jenom vy.“

*

Theis Birk Larsen nahoře dodělával večeři pro kluky. Zmrzlina ze supermarketu, každému na jejich vlastních talířcích. Pod benátským lustrem.

Nannina tvář na ně stále hleděla ze stolu.

„Máma nebude mít zmrzku?“ zeptal se Anton.

„Musí s někým mluvit.“

„Zítra půjdeme do lesa,“ řekl Emil.

„Ne, nepůjdeme,“ ohradil se Anton.

„Půjdeme, se skautama.“

„Sklapni.“

Kluci hleděli jeden na druhého.

„Proč byste nešli do toho lesa?“ zeptal se Birk Larsen.

„Mámě není dobře.“

„Samozřejmě, že do lesa půjdete. Máma si to myslí taky.“

Pernille přišla od schodiště.

„Nabízejí odměnu,“ řekla. „Lidi z televize. A byla taky sbírka tady v naší čtvrti.“

Birk Larsen přidal chlapcům ještě trochu zmrzliny.

„Anton a Emil chtějí zítra do lesa.“

„Já vím. Říkala jsem, že s nima půjdu.“

Nedokázal odtrhnout oči od fotografií nalepených před lety na desku stolu. Nanna… Kolik jí bylo? Šestnáct? Kluci jako batolata. Kousek jejich života polapený v zastaveném čase.

Je to jen stůl. Ale kdyby bylo po jejím, zůstal by s nimi napořád.

„Když jsme šli na to sezení,“ začal Birk Larsen, „říkali nám, abychom přemýšleli o tom, co máme.“

Zamračeně na něj pohlédla.

„Já vím, co dělám. Díky.“

Měl přísný výraz ve tváři a ponurou náladu.

„Tak proč nejsi s námi tady? Místo abyses bavila s nějakým chlapem tam dole?“

Dlouhé mlčení. Pernille se usmála na Antona a Emila.

„Jdeme, kluci. Je čas jít na kutě.“

Ještě nedojedli zmrzlinu, ale neprotestovali.

Birk Larsen hodil svoji lžičku na talíř a díval se, jak je odvádí z kuchyně.

Špinavé příbory a nádobí. Účty a termíny. Břemena a starosti.

Všechno to se na něj neustále valilo jako jeden nekonečný vodopád problémů.

Došel k lednici, vzal si láhev piva, posadil se na židli a začal pít.

Ve výslechové místnosti na policejním velitelství se právnička tvářila, jako kdyby se vůbec nic nezměnilo.

„Můj klient přiznává, že jeho alibi bylo vymyšlené,“ pronesla sebejistě. „Nebyl s Rie Skovgaardovou.“

Hartmann seděl vedle ní, když mluvila. Lundová a Meyer naproti. Lennart Brix se posadil až na konec stolu.

„Měl nějakej konkrétní důvod, proč nám lhal?“ chtěl vědět Meyer.

„Každý má právo na soukromí. Zvláště pak politik v době voleb.“

„Irelevantní,“ odtušil Meyer. „Co jste dělal ten pátek, Hartmanne?“

Dál mlčel. Právnička odpověděla místo něj.

„Jak jsme už zdůraznili, můj klient trvá na své nevině. Nikdy neznal Nannu Birkovou Larsenovou, ani s ní nebyl ve styku. Jel někam jinam, protože potřeboval trochu klidu. Požádal Rie Skovgaardovou, aby ho kryla.“

„To mi nestačí-“

„Bere na sebe plnou odpovědnost za vymyšlené alibi. Bylo to nezbytné, neboť byl na očích veřejnosti.“

Meyer začínal zuřit.

„Řekněte mi to prosím jasně. Vy tedy tvrdíte, že jste se celý víkend opíjel do němoty kvůli svý mrtvý ženě?“

„Můj klient-“

„Já jsem ještě neskončil. Kde jste byl, Hartmanne?“

„Můj klient nechce nic komentovat. Jeho osobní život je pouze jeho záležitostí.“

„Vy si půjdete do televize a budete nám vyprávět o tom, jak se má řídit tohle město. Ale nechcete nám říct jednu jedinou drobnost, abyste pomohl s vyšetřováním vraždy?“

„Hartmanne,“ vložil se do výslechu Lennart Brix. „Před osmačtyřiceti hodinami jste mi tvrdil, že máte alibi. Teď ho nemáte. Pokud teď nepromluvíte, zbývá mi jediná věc, kterou mohu udělat.“

Čekal. Hartmann neřekl ani slovo.

„Vznést žalobu a zatknout vás.“

„K tomu neexistují žádné právní podklady!“ vykřikla právnička. „Nemáte naprosto žádné důkazy, které by naznačovaly, že Hartmann byl v jakémkoli spojení s tou dívkou. Navíc se snažil natolik spolupracovat, nakolik se toho cítil schopen.“

Její hlas nabral na síle. Podívala se na Lundovou.

„Na každém kroku je stále obtěžován vašimi policisty, kteří se při své práci neustále dopouštějí chyb. Obtěžují ho doma. Jeho dům byl prohlížen bez povolení k domovní prohlídce. Tajně. Pod záminkou soukromého rozhovoru.“

Obrátila se k Brixovi.

„Nevyhrožujte nám. Nezákonné vniknutí. Nezákonná prohlídka. Kdybych chtěla, mohla bych vás všechny okamžitě předhodit vlkům. Najděte toho člověka, který používal Hartmannův e-mail. To auto, byt.“

Meyer přejížděl prstem ve svých poznámkách.

„Olav Christensen má alibi. Skutečný. Ověřili jsme si ho. Když nám Hartmann prokáže tu laskavost, aby nám řekl pravdu o místě svého pobytu, ověříme si to taky.“

„Christensen je do toho zapletený,“ řekl Hartmann a přerušil ticho. „Kdybyste se na něj zaměřili…“

„Proč nám nepovíte, kde jste byl?“ zeptala se Lundová a zadívala se na něj z druhé strany stolu. Stejně, jako to dělala u něj doma, když spolu byli sami, pili víno a ukusovali pizzu.

Hartmann odvrátil pohled.

„Christensen má alibi,“ trval znovu na svém Meyer. „Vedení úřadu to potvrdilo.“

„Ale samozřejmě, že to potvrdili!“ vykřikl Hartmann. „Všichni patří Bremerovi. Jsou to ti, které Olav musí-“

Zarazil se. Tvářil se, jako kdyby o něčem přemýšlel.

„Musí co?“ zeptala se Lundová.

„Nemám, co bych dodal. Pokud je to všechno, rád bych odešel.“

„Ne,“ řekl Brix. „Dostal jste šanci. Měl jste ji využít.“

Všichni tři odešli do kanceláře Lundové. Brix chtěl vypracovat obvinění a okamžitě je předat žalobci.

Lundová se posadila na okraj stolu a snažila se přemýšlet.

„Žalobce k tomu bude chtít krev, sliny a sperma. To nemáme. Podle mě bychom měli počkat. Mrknout se, jestli dokážeme najít ještě něco. Když ho zatkneme, nic tím nezískáme. A nehrozí, že by chtěl uprchnout.“

„Můžeme ho strčit do vězení ve Vestre,“ řekl Brix. „To by ho mohlo donutit, aby mluvil.“

„Ne. To je chyba,“ trvala na svém Lundová. „Když jsem s ním mluvila, myslel si, že ta dívka byla zabitá v tom bytě.“

„No a?“

„Nebyla. Vrah ji pak honil lesem. O dva dny později. Utopila se v autě. Ať to udělal kdokoli, musel ji slyšet, jak křičí. Svázal ji. A strčil do kufru.“

„To jsou jenom Hartmannovy triky,“ odmítl její argument Meyer.

„Musíme myslet na tisk,“ dodala Lundová.

Meyer vzal telefon a snažil se dovolat žalobci.

„Nemůžeme udělat další chybu, Brixi. Vzpomeňte si na toho učitele. Slyšel jste, co říkala ta právnička. Jestli uděláme cokoli špatně, roztrhá nás na kusy.“

Odmlčela se, aby měla jistotu, že mu to dojde.

„A pak to nebude jenom Buchard, kdo si sbalí kufry.“

Zpátky ve výslechové místnosti.

„Dostali jsme povolení k domovní prohlídce ve vašem domě,“ řekl Meyer. „Pokud tam něco je, najdeme to. Žádáme o přístup do vaší kanceláře a do vašeho auta. Výpisy vašich telefonátů. Výpisy z vašich bankovních účtů. Vaše e-maily.“

Zašklebil se.

„Domů se vrátit nemůžete. Ale můžete spát třeba na ulici. Blíž k voličům, co?“

„Moc zábavné,“ zamumlal Hartmann.

„Na zahradě máte sklep a chatku,“ pokračoval Meyer. „Chci klíče. Jinak vyrazíme dveře. A chci taky váš cestovní pas.“

„Z toho všeho usuzuji, že Troels je volný a může odejít,“ řekla právnička.

„Může jít, že ano?“

Hartmann sáhl do saka a hodil klíče na stůl.

„Můj pas budete mít do půl hodiny.“

Lundová se podívala na klíče.

„Musí to být něco opravdu důležitého.“

„Co?“

„Cokoli to je, že vám to stojí za…“ Zvedla klíče a zacinkala jimi. „Za tohle všechno.“

„Je to můj život. Ne váš. Ani nikoho jiného. Můj.“

Pak odešel s právničkou a Brixem.

Lundová si vzala dokument o bytu Liberální strany.

„Jedu zpátky na Store Kongensgade. Máte číslo na domovníka?“

Poprvé za celý večer zůstala sama s Meyerem.

„Co se sakra stalo tam u Hartmanna?“ zeptal se. „Ježíši, Lundová. Co jste si myslela, že děláte?“

Začala procházet dokumenty a hledala číslo sama.

„V jednom kuse mluvíte jenom o Hartmannovi. Jaký je to křivák. A pak ho po pěti minutách necháte utéct z háčku.“

Lundová našla číslo.

„O co vám sakra jde? Co jste mi neřekla?“

Dala si dokument do kabelky a odešla.

„Tisk už ví, že jsi byl zase u výslechu,“ řekl Weber.

„A Holck a koalice?“ zeptal se Hartmann.

„Debatujou o tom,“ řekla mu Skovgaardová.

Hartmann si svlékl kabát.

„Bremer chce vědět, jestli bychom neměli zrušit tu zítřejší debatu. Co chceš, abych mu řekla?“

„Nic se rušit nebude.“

Pořád měl na sobě košili politou vínem.

„Rie?“

Podívala se mu do očí.

„Mám tady nějakou čistou košili? Může mi někdo přinést čistou košili?“

Ani se nepohnula.

„Promiň. Nemohla jsem dál mlčet, Troelsi. Nějak dostali výpisy mých hovorů. Nemohla jsem…“

Snažil se vyčíst něco z její tváře. Lítost? Rozpaky? Nebo především vztek kvůli tomu, že po ní chtěl, aby ho kryla?

„Nemusíš se omlouvat. Je to moje chyba. Postarám se, aby to pochopili. Je to můj problém, ne tvůj.“

Weber někde sehnal košili. Hartmann odešel do kanceláře, aby se převlékl. Skovgaardová ho následovala.

„Kromě toho,“ řekla, „na tom nezáleží. Když teď policie ví, kde jsi byl, dají pokoj. Možná jsme měli-“

„Nedají pokoj. Já jsem jim to neřekl. Chtějí prohledat můj dům.“

Weber vešel a poslouchal.

„Obrátí u mě všechno vzhůru nohama,“ dodal Hartmann. „A tady taky. Musíme prověřit ještě jednou toho Olava. Oni to dělat nechtějí.“

„Dostal jsem se tak daleko, jak to jenom šlo,“ řekl Weber.

„Co když ten byt nepoužíval samotný Olav? Možná půjčil klíče někomu jinému?“

„Komu?“

„Komu myslíš? Kdo z toho všeho těží? Kdo na tom všem vydělává?“

Weber na něho užasle hleděl.

„Bremer? Poul Bremer je dědek. On a devatenáctiletá holka. Neumím si-“

„Bremer, Olav. Olav, Bremer.“ Skovgaardová vypadala rozčílená. „Jsi podezřelý z vraždy, Troelsi. A jediné, o čem mluvíš, jsou ti dva.“

„Podívej se, kdo má prospěch-“

„Musíš to policii říct!“ vykřikla.

„Těm hajzlům nic nedlužím.“

„Copak na tom záleží, že sis vyrazil zachlastat? Tohle jsou volby. My už se potřebujeme té sračky zbavit.“

Natahoval na sebe čistou košili. Ozvalo se zaklepání na dveře.

Dva muži. Tmavé obleky.

„Policie,“ řekl první. „Potřebujeme, abyste odešli z této kanceláře.“

Za nimi přicházeli další čtyři s kovovými přepravkami. Dva z nich v bílých kombinézách.

„Je vám k dispozici,“ řekl Hartmann.

Odešel vedle do hlavní kanceláře. Skovgaardová za ním.

„Říkal jsi mi, že jsi pil sám. Výročí. Tvoje žena-“

„Ano! Tak to bylo.“

„Tak proč jim neřekneš, kde jsi byl?“

Podrážděně zavřel oči.

„Protože jim do toho zatraceně nic není.“

Položila mu ruku na hruď, aby ho zastavila.

„Ale mně ano, Troelsi. Kde jsi byl?“

„Nedělej si starosti,“ řekl. „Mám to pod kontrolou.“

Dole v elegantním klenutém sklepě byla jídelna. Jens Holck tam jedl. Seděl sám. Četl si noviny a díval se na televizní zprávy.

Hartmann ho tam našel.

„Jaký to je, Jensi?“

„Jako normálně.“

Hartmann odsunul židli, posadil se proti němu a s úsměvem sledoval Holckovy oči, jeho tvář i jeho pohyby.

„Takže co si o tom má člověk myslet?“ zeptal se. „Udělal to Troels Hartmann, nebo ne? Říkají, že dokonce nemá ani alibi. Co bude příště?“

Holck krájel maso.

„Dobrá otázka. Co bude příště?“

„Příště bude to, že najdou toho hajzla, který to provedl.“

Holck dál jedl.

„Jensi. Teď neutíkej. Až mě očistí, budeš toho litovat.“

Nezdálo se, že by to na něj udělalo dojem.

„Myslíš, Troelsi? A záleží na tom? Sliboval jsi, že tím to všechno končí. A teď se zdá, že to neskončí nikdy.“

„Je to nedorozumění.“

Holck zavrtěl hlavou

„Jensi. Věř mi. Zklamal jsem tě někdy?“

Zprávy pokračovaly. Hartmann zaslechl jméno té dívky. Všichni v jídelně přestali s tím, co právě dělali, otočili se k televizi a sledovali rozhovor s Pernille Birkovou Larsenovou. Modré kostkované šaty, poznámky v ruce, bledá napjatá tvář hledící do kamery. Ani stopa po strachu. Jen odhodlání.

Začala číst.

„Doufám, že někdo něco viděl. Někdo musí něco vědět. Potřebujeme pomoc. Potřebujeme, aby nás někdo poslouchal. Vypadá to, jako kdyby policie… Já nevím, co dělají. Možná, že to neberou vážně.“

Reportér se zeptal: „Jaký máte pocit z toho, že Troels Hartmann je podezřelý?“

Doširoka rozevřené oči hledící do kamery.

„O tom nevím. Ale pokud by někdo něco viděl, doufám, že se přihlásí. Cokoli může být důležité. Prosím.“

„Zatím se od tebe ještě se stranou nebudeme distancovat,“ řekl Jens Holck.

Hartmann vděčně kývl hlavou.

„Ale nemůžu se s tebou už ukazovat. Je mi líto, Troelsi.“

Holck vzal svůj tácek a zamířil ke schodům.

*

Zpátky na Store Kongensgade čekala Lundová v obývacím pokoji bytu Liberální strany. Znovu se dívala na střepy. Rozbitý stůl.

Hádka? Nehoda? Něžné kočkování?

Znovu myslela na ložnici.

Konečně dorazil správce domu. Staral se o několik budov v okolí a bydlel kousek odtud.

„Vy jste tady v minulosti vídal Hartmanna?“ zeptala se Lundová.

„To je pravda.“

„S ženami?“

Zašklebil se.

„Jsem domovník. Člověk vidí spoustu věcí.“

„Pamatujete se, že byste tady viděl i tuhle ženu?“

Ukázala mu fotografii Nanny.

Rozhlížel se po škodách. Počítal.

„Viděl jsem tady nějaké dámy, které zvonily. A viděl jsem ho, jak s nimi chodil dovnitř.“

„Ale s ní ne?“ zeptala se a znovu mu ukázala fotografii.

„Ne. Myslím, že musela mít vlastní klíč. Chodila sem do bytu sama a čekala tady na něj.“

Lundová to chtěla slyšet jasně.

„Ona tady byla s Hartmannem?“

„Přesně to jsem říkal. Před několika měsíci. Měnil jsem v sousedním bytě myčku. Viděl jsem ji venku. A jeho jsem slyšel mluvit.“

„Jeho jste neviděl?“

„Kdo jiný by tady mohl být?“

Strčila fotografii Nanny zpátky do kabelky.

„Kdy se mi někdo ozve?“ zeptal se domovník.

„Kdo se má ozvat?“

„Viděl jsem to ve zprávách. Je za to odměna. Padesát tisíc korun. Kdy se mi ozvou?“

Zhluboka se nadechla a vzdychla.

„Byl to on,“ trval muž na svém. „Přísahám.“

O dvacet pět minut později byla ve dveřích bytu a mluvila s Pernille Birkovou Larsenovou.

„Potřebuji, abyste odvolali tu odměnu.“

Žena ji nehodlala pozvat dál.

„My jsme ji nenabízeli.“

„Pokud to řeknete lidem z televize, oni udělají, co budete chtít, Pernille. Vím, jak je to těžké-“

„Ne, nevíte. Nemáte představu.“

Manžel se ukrýval mimo dohled a poslouchal.

„Vy kolem sebe nemáte její věci. Vám nechodí její pošta. Lidi se na vás na ulici nedívají, jako kdyby to byla tak nějak vaše chyba-“

„Takhle se stane jenom to, že spousta lidí, kteří chtějí peníze, nás bude kontaktovat s bezcennými informacemi. A jelikož to budou dělat, budeme my muset brát každou z nich vážně.“

„Dobře.“

„Nemáme dost lidí. Nebudeme kvůli tomu zvládat důležité věci.“

„Jaké věci?“

„Nemůžu vám to říct. Vím, že máte pocit, že bychom k vám měli být otevřenější. Ale my nemůžeme.“ Podívala se na muže vzadu. „Už jsme vám toho řekli příliš mnoho. Myslela jsem, že to oceníte.“

Pernille odešla do obývacího pokoje. Theis Birk Larsen stál, kde byl, a hleděl zlověstně na Lundovou.

„Musíte přesvědčit Pernille, aby pochopila, že tohle je chyba. Theisi, prosím.“

Přišel ke dveřím a zavřel jí je před obličejem.

Pátek, 14. listopadu

Meyer telefonoval právě ve chvíli, když vyšla ze sprchy. Hned si začal stěžovat na záplavu telefonátů, které začaly přicházet okamžitě po výzvě a vyhlášení odměny.

„Mluvila jsem s rodiči,“ odtušila Lundová. „Nepomůžou nám. Je mi líto. Budeme si s tím vším muset nějak poradit.“

„Nádhera. Ještě něco?“

„Chci toho víc o Olavu Christensenovi.“

„Na to si najděte někoho jiného, Lundová. Ne mě.“

Přišel Mark a hledal snídani.

„Co že vstáváš tak brzo?“ divila se.

Tiše se odplížil ke stolu.

„Předvolám znovu Mortena Webera,“ řekl jí Meyer. „Tak zatím.“

Mark si nasypal kukuřičné lupínky.

„Jaká byla večeře u táty?“

Dlouhá odmlka. „Fajn,“ řekl pak.

„A jeho holky? Jsou hezké?“

Lundová vybalila nový svetr – ze zásoby, kterou nakoupila v zásilkovém obchodě. Hrubá vlna, tmavě hnědý, černé a bílé kosočtverce.

Mark se na něj zadíval.

„Mají tam spoustu různýho oblečení,“ řekl.

Mléko došlo, když si zkusil zalít lupínky. Držel krabici.

Lundová povzdechla, přišla k němu a posadila se ke stolu. Zkusila ho vzít za ruku, ale on ucukl.

„Poslouchej. Vím, že je teď se vším strašný chaos. Bengt přijede brzy do Kodaně. Má tady přednášku. Pak si s ním promluvíme. Vyřešíme to.“

Nimral se ve zpola zalitých lupíncích.

„Aspoň teď můžeš do školy na vánoční koncert.“

Mark si hrál chvilku s náušnicí a pak to s lupínky vzdal.

„Nemáme ještě nějaký mlíko?“

Došla k lednici.

„Ne. Babička šla na nákup. Brzy bude zpátky.“

Seděl před svým jídlem. Hlava opřená o dlaně. Utrápený výraz.

Lundová si stáhla vlasy. Chystala se odejít.

„Mami?“

„Ano?“

„Ale nic.“

„Ne, řekni mi to.“

„Nemusíš čekat na babičku, až se vrátí. Jestli musíš jít…“

Usmála se na něj. Dotkla se jeho ruky.

„Jsi zlato.“

Upřel na ni pohled, který nedokázala dešifrovat.

„Co je?“

„Nic. Jdi do práce.“

Meyer měl Mortena Webera v kanceláři. „Takže vy taky nevíte, co dělal Hartmann ten víkend? A vy jste jeho co?“

„Manažer kampaně. Ne chůva.“

Meyerovi se ten člověk nelíbil. Zdál se mu úskočný.

„Mně připadá jako chlápek, co ji potřebuje.“

Weber zabručel.

„Kolikrát vám to musím říkat. Prohledali jste nám kancelář. Zabavili jste nám počítače. Už jsem vám to říkal. My jsme je kontrolovali.“

„Vykašlete se na počítače. Kdo navštívil Hartmanna v jeho domě v neděli ráno?“

Žádná odpověď.

„Nevíte? Někdo, kdo vypadá jako vy, Mortene. Vy jste šel do jeho domu.“

„Ano, to je pravda.“

„Proč?“

„Měl jsem starost. Neozýval se. Tak jsem tam šel.“

Meyerova manželka ho poslala do práce se dvěma jablky a striktním příkazem, aby je obě snědl. Začal nožem loupat první z nich a po kouscích je žvýkal.

„Co jste tam dělal?“

Weber si založil ruce a řekl: „Hledal jsem Troelse. Mám rezervní klíč. Proč ne?“

„A pak jste šel do čistírny.“

„No a?“

„Majitel čistírny mi potvrdil, že jste v pondělí přinesl jeho oblek. Ten, kterej měl na sobě v pátek. Proč jste ho dal čistit?“

„Byl v domě. Chodil v něm hodně mezi lidmi-“

„Proč jste dal ty věci vyčistit?“

„Protože to bylo špinavé?“

Meyer dojedl půlku jablka.

„Takže vy nejste jeho chůva. Jste jeho pokojská.“

„Šel jsem k němu domů, protože jsem si dělal starosti. Nic víc na tom není.“ Vstal od stolu. „A teď už půjdu. Máme volby, které musíme vybojovat.“

„Proč jste mu nezavolal, Mortene? Když jste se o něj tak bál?“

„Hartmann neměl s tou dívkou nic společného. Mrháte svým časem. A naším.“

„Rie Skovgaardová během víkendu Hartmannovi telefonovala. Znovu a znovu. Mám výpis vašich hovorů. Vy jste to nezkusil ani jednou.“

Weber pokrčil rameny.

„Možná jsem měl na práci něco jiného.“

„Ne, neměl. Nemáte rodinu. Žijete jenom pro stranu. Vždycky to tak bylo. A vždycky bude.“

Meyer se zašklebil.

„Já do vás vidím. Vy jste věděl, kde Troels Hartmann celou tu dobu byl. Věděl jste, co dělá. A víte to jenom vy dva. Takový vaše malý tajemství. A až na to přijdu já…“

Morten Weber se mu zasmál do tváře.

„Mnoho štěstí,“ řekl. „Já teď jdu.“

V kanceláři na radnici probírala Skovgaardová s Hartmannem den, který měli před sebou.

„Musí existovat nějaké spojení mezi Bremerem a Olavem,“ dumal Hartmann. „Nějaká konference? Něco…“

„Nic jsme nenašli. Odvolej tu debatu.“

„Ani náhodou. Lidi si budou myslet, že jsem ve vězení.“

„Kdybys řekl pravdu, nebyli jsme v takové situaci.“

Neodpověděl.

„Musíš tu debatu zrušit. V zastupitelstvu už se o tobě mluví. Že možná nejsi vhodný na takovou funkci. Můžou zablokovat tvoji nominaci.“

„Neodváží se.“

„Za tím je Bremer. A on to dokáže. Troelsi, pokud se tě bude chtít zbavit…“

Hartmannovy oči zaplály.

„Pokud? Co tím myslíš?“

Vešel Weber a bručel něco o policii.

„Olav?“ zeptal se Hartmann.

„Lidi tvrdí, že ho Bremer nezná.“

„A co jsi čekal, že budou tvrdit?“

„Budu to prověřovat dál. Ale vážně to nevypadá jako dobrá stopa.“

„Úžasné,“ zaúpěl Hartmann. „Já umírám hlady.“

Odešel do hlavní kanceláře pro pečivo.

Weber se podíval na Rie Skovgaardovou.

„Policie ho pořád podezřívá,“ řekl.

„Samozřejmě, že ano. A on jim neřekne, kde byl. Podívej se.“ Podala mu ústřižek papíru. „Od ajťáků, kteří našli tu věc v síti. Program, který zaznamenává každé ťuknutí do klávesnice ve všech účtech. Řekla jsem jim, ať to tam nechají. Nevytáhlo to jenom naše hesla. Taky Olavovo. Změnil ho včera večer. Tohle je to nové.“

„Co s tím mám sakra asi dělat?“

Hartmann se vrátil a nechával za sebou drobečky croissantu.

„Mám schůzi s úředníky z výboru,“ řekl. „Zavolejte mi, kdybyste něco zaslechli.“

O patro níž, v rohu vestibulu, v němž se rozléhala ozvěna, se potil Olav Christensen. To ráno volal už šestkrát. Ani jednou jeho hovor nepřepojili.

„Ne, ne. Potřebuji mluvit osobně s ním. Kdy bude mít čas?“

Naslouchal. Z temného kouta viděl policistku Lundovou, jak vchází do budovy. Christensen zašel ještě o něco dál do šera.

„Je to důležité,“ řekl. „Řekněte mu, aby mi zavolal tak brzy, jak to jen bude možné. Je to naléhavé. Rozumíte?“

Kráčela k němu. Christensen vykročil ke schodům do suterénu. Do jídelny. Ke kanceláři bezpečnostní služby. Ven k zadnímu vchodu do garáže. Kamkoli.

„Olave?“ zavolala Lundová.

Příliš pozdě.

Zastavil se. Pokusil se o úsměv.

„Měl byste minutku?“

Lundová přiměla úředníka, aby pro ně našel volný stůl v knihovně. Seděl tam před ranními novinami, telefon položený na stole a masíroval si spánky.

Ustaraný člověk.

Posadila se na židli proti němu a usmála se.

„O co jde?“ zeptal se. „Už jsem s vámi mluvil.“

„Jen ještě několik otázek.“

„Opravdu bych vám rád pomohl. Ale dneska jsem měl mít volno.“

„Tak proč jste tady?“

„Přišel jsem na schůzi. Začíná za chviličku.“

„Jakou schůzi?“

„Prostě schůzi.“

„Je zrušená,“ řekla a vytáhla si blok. Podívala se do poznámek a pak pohlédla na něj.

„Vy jste nám říkal, že jste nevěděl nic o klíči od toho stranického bytu.“

Měl ruku u tváře a snažil se působit sebejistě.

„To je pravda.“

„Ale dělal jste rezervace pro různé lidi. Mnohokrát. Máme podrobnosti ze sešitu, který byl v zásuvce Mortena Webera.“ Další letmý úsměv. „Ve stejné zásuvce, kde se nechával klíč. Takže vy jste věděl o tom bytě. A věděl jste i o klíči.“

„Nikdy jsem se klíče ani nedotkl.“

Rozhlédla se po knihovně. Všude samé police se starými knihami. Prázdné stoly a židle.

„Musí být dost fuška prosadit se na takovém místě, jako je tohle. Čekat, až se uvolní pozice po někom jiném. A Hartmann vám nedal to místo, které jste chtěl.“

„Je ctižádostivost zločinem?“

„Máte dost peněz?“

Ušklíbl se.

„A vy?“

„Jste bystré štěně,“ řekla Lundová.

Ironický úsměv.

„Díky.“

„Ne. Myslela jsem to tak, že bych se měla cítit provinile, když vás nakopnu. Jenže se tak necítím. Ale měla bych.“

Natáhla se pro kabelku a něco z ní vyndala. Podíval se na to.

Na naleštěné desce ořechového stolu Lundová rozložila poslední výplatní pásku Olava Christensena.

„Každý měsíc dostáváte k základnímu platu pět tisíc korun navíc za poradenské služby.“ Lundová se na něj podívala. „Jaké to jsou služby?“

Zafuněl a chvíli mlčel.

„Dělám nějaké věci pro lidi z odboru životního prostředí. Ve svém volném čase.“

„Takže navíc štěně v jednom kole. Vy ale pracujete na odboru školství, ne?“

Christensen se zasmál, zavrtěl hlavou a zabručel: „Tomuhle nedokážu ani uvěřit.“

Lundová mu posunula výplatní pásku pod nos.

„Čemu nemůžete uvěřit? Všechno je to tady. Kromě toho, kdo vám ty peníze dává.“

Vzal do ruky papír, ale nic neříkal.

„Ta částka je někde určitě zadokumentována i s vysvětlením, proč ji dostáváte.“

„Zeptejte se v mzdové účtárně.“

„To jsem udělala. Nemají ponětí.“

Vzala si od něj výplatní pásku a uložila ji zpátky do kabelky.

„Dneska se mi ozvou. Slíbili, že to zjistí. Zdá se, že jsou z toho taky zmatení.“

Počkala, aby mu to došlo.

„Veřejné peníze, Olave. Jedna věc, která se dá říct o takovém místě, jako je tohle…“ Rozhlédla se znovu po nekonečných řadách fasciklů. „Ono to tady někde bude zaznamenané.“

Přikývl.

„Takže proč mi to nepovíte rovnou?“

„Není nic, co bych vám měl říkat. Odvedl jsem nějakou práci. A dostal jsem zaplaceno.“

„Mohl byste zkusit něco lepšího.“

„Ale teď už nemám čas.“

Vstal, došel na konec místnosti a pak zamířil ven na chodbu.

Lundová si schovala zápisník a sledovala Olava od dveří. Christensen stál ve stínu klenutého průchodu, někam telefonoval a třásl se.

Vagn Skarbak se už zase staral o telefon. Theis Birk Larsen ho odmítal zvedat.

„Pro lásku Boží,“ zabručel Skarbak, když ukončil poslední hovor. „Samej mimoň.“

„Odpoj to,“ řekl Birk Larsen.

„A co když budou volat kunčofti?“

Velký muž prošel kolem a vyškubl drát ze zdi.

„Dvě auta do Valby a já budu řídit jedno z nich.“

Pernille přišla dolů. Dnes ráno spolu jen sotva promluvili.

„Nemůžu jít na ten výlet se skautama,“ řekla.

„Proč ne?“ zeptal se Birk Larsen.

„Volal majitel pohřebního ústavu. Musím se podívat na náhrobní kámen. Jestli je to v pořádku.“

Birk Larsen zavřel oči. Nic neříkal.

„Nevím, jak dlouho-,“ začala.

„Kluci se opravdu moc těšili-“

„Já to nezvládnu!“

Pohlédl na Skarbaka.

„Já si s tím poradím, Theisi. Žádnej problém.“

„Jasně,“ řekl Birk Larsen. „Já tam kluky vezmu. Samozřejmě.“

Podal Vagnovi klíče od dodávky.

„Najdi někoho, Vagne. Zaplať dvojnásobek, pokud budeš muset. Pernille?“

Rozhlédl se po garáži. Ona už ale vycházela ze dveří.

Na hřišti, kde děti mívaly srazy na výlety s vlčaty, mrzlo. Na houpačkách z pneumatik nikdo nebyl a žádné dítě si nehrálo ani na klouzačkách.

Stála tam jen jedna osamělá žena, kterou Birk Larsen sotva znal. Usmála se na chlapce, když přiběhli v modrých krojích. Radostně vzrušení a připravení vyrazit.

Vrhli se na houpačky a začali dovádět.

Birk Larsen došel k ženě a rozhlédl se kolem.

„Jdeme pozdě. Omlouvám se.“

„To je v pořádku. Snažila jsem se dovolat. Ale nikdo to nebral.“

Birk Larsen přejížděl pohledem opuštěné hřiště.

„Byl tady sraz, nebo ne?“

„Ano, ale…“

Už ten výraz tváře znal. Začínal se ho učit poznávat. Ve škole. V obchodech. Odměřený, rozpačitý soucit.

„Nedostali jste můj vzkaz?“

Měla na srdci něco, co se jí nechtělo říkat. Nejraději by utekla a byla kdekoli jinde než tady. S ním a s chlapci.

„Ne, nedostali.“

„Výlet byl dneska ráno zrušený.“

„Zrušený.“

„Snažila jsem se vám to oznámit.“

Snažil se vymyslet, co na to odpovědět.

„Skoro všichni se odhlásili.“

Čekal.

„Hodně se jich včera večer dívalo na televizi. A měli dojem, že to tak bude nejlepší.“

Birk Larsen sledoval chlapce na houpačkách. Křikl na Antona, aby si dávali větší pozor.

„Proč?“ zeptal se. „Co jsme udělali?“

„Je mi to opravdu líto,“ řekla žena. „Všichni s vámi cítí. Oni jenom-“

„Kluci se na ten výlet těšili.“

Tvářila se provinile. A jemu bylo mizerně, že ji k tomu nutil. Alespoň měla dost odvahy, aby přišla a pověděla mu to.

„Já vím. A nakonec ho uděláme. Slibuju.“

„Kdy?“

„Za pár týdnů. Nevím. Až to všechno-“

„Kluci!“ zakřičel. „Antone! Emile!“

Přestali si hrát a podívali se na něj.

„Jdeme. Pojďte.“

„Je mi to vážně líto,“ řekla ještě jednou.

„Jasně.“

Anton přiběhl. Vždycky byl první, kdo mluvil.

„Kdy přijdou ostatní děti, tati?“

„Výlet je zrušený,“ odpověděl mu Birk Larsen. „Babička a děda se na vás těší. Půjdeme.“

Nechal je u Pernilliných rodičů a vrátil se domů. Vagn Skarbak sehnal výpomoc. Fungovalo to tak. Vždycky se našel někdo, aby vzal práci na jeden den, když to bylo potřeba. Birk Larsen nenajímal takové lidi rád. Dával přednost zaměstnancům, které znal. Někdy ale neměli jinou možnost.

Skarbak byl pořád ve skladu a nakládal přepravky.

Pernille se ještě nevrátila.

„Co se stalo s tím výletem do lesa?“

„Zrušili ho,“ řekl Birk Larsen. „Kluci jsou u babičky.“

Přemýšlel. Uvažoval, jak dlouho bude Pernille pryč.

„Můžeš mi s něčím pomoct, Vagne?“

„Jasně. O co jde?“

Birk Larsen vzal několik naplocho složených lepenkových krabic, které používali na ukládání menších věcí.

„Pojď se mnou nahoru.“

Nannin pokoj. Značky, které tu zbyly po policii, ignoroval. Viděl jenom nepořádek. Knihy. Pera. Květináče. Voňavé svíčky. Kosmetiku a krémy.

A postel s přehozem ze sobí kůže. Barevné povlečení, vzorované polštáře.

Všechny ty věci jako kdyby tu byly celou věčnost. A jedna část jeho samého – ta hloupá část jeho já, věděl to – kdysi věřila, že nic z toho nikdy nezmizí.

Došel ke korkové nástěnce a zadíval se na fotografie na ní. Útržky deseti let, možná o něco víc, jejího života. S bratry, s rodiči. S kamarády a učiteli.

Neustále usměvavá Nanna. Nanna jako malá holka. Nanna o něco starší. Jako puberťák snažící se setřást dětství a vykročit rovnou do světa dospělých, jak si ho vysnila, aniž by tušila, co tam číhá. A jakou cenu možná zaplatí.

„Všechno pryč. Všechno.“

„Theisi-“

„Všechno. Oblečení do plastových pytlů. Jako obvykle.“

„Mluvil jsi o tom s Pernille?“

„Dávej pozor, aby se nic nerozbilo. Jasný?“

Skarbak vstoupil do pokoje. Zůstal stát vedle něj.

„Jestli chceš.“

Rozložil jednu z lepenkových krabic.

Birk Larsen se nehýbal. Stál v ložnici své mrtvé dcery. Hleděl na to, co mu zbylo.

„Ne.“ Vzal krabici. „Udělám to sám.“

Morten Weber našel prázdnou kancelář na školském odboru. Byl tam jen jeden člověk a něco líně ťukal na počítači.

„Potřebuju pro Hartmanna nějaké statistiky,“ řekl Weber. „Dokážu si to udělat sám.“

„Posaďte se. Všichni šli na oběd a já půjdu taky.“

A pak zůstal sám.

Weber si vybral stůl, který byl nejdál ode dveří. Naťukal uživatelské jméno a heslo, které dostal od Rie Skovgaardové. Stačila jedna vteřina a dostal se tam.

Stejný systém elektronické pošty, kterou používali při kampani. Jinak propojená síť. Hleděl na e-mailový účet Olava Christensena. Prohlížel si zprávy.

Část jich už zkontroloval, když dovnitř vešel Christensen s několika pořadači.

Weber se snažil uvažovat.

„Můžu vám pomoct?“ zeptal se Christensen. „Normálně tady lidi ze stranických sekretariátů nevídáme. Chodíme sem jenom my.“

„Ne, není třeba.“ Nevěděl jak dál. „Někdo mi řekl, že tady máte nějaký virus.“

Weber se rychle zvedl od stolu, ale hned vzápětí si uvědomil, že se neodhlásil z Christensenova účtu.

Mladý úředník byl vzápětí u něj.

„Vy teď děláte technickou podporu, Mortene?“

Podíval se na obrazovku a odhlásil se sám.

Zaťal ruku v pěst, zabodl ji do Weberovy hrudi a tlačil ho zpátky ke stolu.

„Poslal vás, abyste ze mě udělal obětního beránka, co?“

Christensenovi zazvonil telefon. Vytáhl ho z kapsy a letmo se podíval na displej.

„To vás sem poslal Hartmann?“

„Je tam nějaký virus,“ řekl Weber a pokusil se vymanit ze sevření.

Další úder do žeber, kopanec do holeně. Christensen ho držel za klopy a sunul ho do stínu u stěny.

Weber se podíval ke dveřím.

Nikdo.

„Nezkoušejte na mě takový blbosti!“ vyštěkl na něj Christensen.

Kroky na chodbě.

Weber se vykroutil, klopýtal ke dveřím. Dostal se na světlo. Zpola šel, zpola běžel.

Za sebou znovu uslyšel telefon a potom tichý, neklidný hlas Olava Christensena, když hovor přijal.

Morten Weber se zastavil. Když do té kanceláře šel, vzal si s sebou jako záminku jeden dokument. Byl důležitý. Důvěrný. A nechal ho tam.

A Christensen byl ambiciózní kluk bez skrupulí.

Hajzl. A něčí loutka.

Pomalu a tiše zamířil Weber zpátky ke kanceláři školského odboru, proklouzl dveřmi a naslouchal.

Christensen se mezitím stáhl až do rohu, zády ke dveřím. Zdál se vystrašený.

„Musíme si promluvit. Proboha! Co mám ještě říct?“

Weber postoupil o něco dál. Slyšel každé slovo.

„Kontrolovali moje výplatní pásky. Chtějí vědět, odkud chodí ty peníze. Musíte něco udělat.“

Dokument ležel stále na stole. Weber si uvědomil, že s ním může odejít, aniž by si ho kdo všiml.

„Do prdele!“ vykřikl Christensen. „Musíte mi pomoct. Ne, ne. Buď budu mluvit s ním osobně, nebo všechno vyklopím. Nenechám se kvůli němu zničit.“

Morten Weber vzal dokument a zůstal stát, kde byl. Olav Christensen se otočil, uviděl ho a zmlkl.

Strčil telefon do kapsy.

Weber uvažoval, jestli někdy viděl v grandiózním prostředí radnice někoho tak vylekaného.

„S kým jste to mluvil?“

Christensen se tvářil ohromeně.

„Olave. Jestli jste udělal něco špatného…“

Christensen sebral svou aktovku. Vypadal jako omámený.

„Můžeme vám pomoct,“ pokračoval Weber. „No tak.“

Úředník začal prohledával kancelář, odemykal registratury a vytahoval z nich dokumenty.

Když pak zamířil ke dveřím, Weber se před něj postavil.

„Povězte mi to a já s tím můžu něco udělat.

„Ne,“ řekl Olav Christensen. „Nemůžete.“

Lundová byla zpátky v Hartmannově domě a pozorovala Meyera, Svendsena a tři další policisty, jak prohledávají jeden pokoj po druhém.

Už předtím telefonovala s velitelstvím kvůli výplatní pásce.

„Někdo na radnici musí vědět, kdo nařídil, aby byly ty peníze vyplaceny,“ řekla policistovi, který koordinoval vyšetřování. „Prověřte Christensenovy záznamy. Prověřte záznamy o auditech. Je to důležité. Kdo, kdy a jak.“

Když domluvila, strčil do dveří z kuchyně hlavu Svendsen a pronesl s jistou dávkou potutelného pobavení: „Ten chlapík ze Švédska, váš bývalý, se na vás snaží dovolat.“

Ignorovala ho.

„Ten deník je zajímavej,“ prohodil Meyer.

Byl to stejný diář, který Lundová viděla. Ale jen krátce.

Meyer zalistoval stránkami.

„Od smrti manželky si do něj psal každý den. A pak v ten pátek přestal. Proč?“

„Co myslíte?“

Meyer si naslinil prsty a obrátil několik dalších stránek.

„Něco se stalo a on na to nebyl hrdý. Nebo něco udělal a nechtěl to zaznamenávat. Poslechněte si tohle.“

Začal číst z jedné stránky.

Jsem z toho bez sebe. Musím toho nechat, než mě to zabije.

„To je mrhání časem,“ řekla.

„Lundová!“

Byl to zase Svendsen, s mobilem v ruce.

„Ne!“ přerušil ho Meyer. „Ona nechce se svým bývalým mluvit.“

„Máte zavolat Mortenu Weberovi. Přistihl Olava Christensena, jak s někým mluví o svých výplatních páskách. A pak se ten chlap z radnice zdekoval.“

„Chci, aby Olava Christensena vzali do vazby. Chci vysvětlit ty výplatní pásky.“

„Tohle je mrhání časem,“ zabručel Meyer.

„Olav Christensen ví, kdo používal pokoutně ten byt. Prokázal někomu pár laskavostí.“

Meyer si založil ruce a vzdychl.

„Říká kdo?“

„Morten Weber podle toho, co slyšel. Zařiďte sledování Christensenova mobilu.“

Vzala kabelku a zamířila ke dveřím.

„Hledat tady nemá smysl.“

„Ale my jsme ještě neskončili, Lundová!“

Venku byla zima a sucho. Lundová si strčila do pusy Nicotinell a odjela zpátky do centra.

Theis Birk Larsen seděl u kuchyňského stolu, poklepával na klíče od dodávky a čekal, až uslyší její kroky na schodech.

Nepřevlékl se z pracovního oblečení. Necítil se dobře, pocit jistoty byl pryč. Jejich byt, jejich domov, se změnil. A oni se měnili s ním.

„Promiň, že jdu tak pozdě,“ řekla Pernille, když prošla dveřmi. „Volal mi někdo?“

„Ne.“

Měla vzrušený výraz, který se objevoval, když myslela na Nannu. Což byly jediné chvíle, kdy vypadala živá. Začínal to nenávidět.

„Jsem ráda, že jsem tam šla. Chtěli použít špatné písmo. Nevypadalo by to dobře.“ Zaposlouchala se. „Kde jsou kluci?“

„U tvých rodičů.“

„Proč?“

Birk Larsen se zadíval na tváře, nehybně zakonzervované na desce stolu.

„Musíme si promluvit o tomhle, Pernille. Musíme…“

Neposlouchala. Doširoka rozevřené oči hleděly za něj, do otevřených dveří Nannina pokoje. Vykročila k nim, vešla dovnitř.

Holé stěny, prázdné skříně. Žádný stůl, žádný koberec. Žádné fotografie. Žádné šaty. Jen jedna postel a na ní nic kromě matrace. Nic v okně. Ani jediná květina.

„Kde jsou její věci?“ zeptala se chladným pochmurným hlasem.

„Anton se počural tři noci po sobě. Emil říká šílený věci. Kdybys kluky poslouchala, došlo by ti to.“

Přešla zpátky ke stolu a znovu se zeptala: „Kde jsou její věci?“

„V autě. Dneska večer je odvezu do skladu ve Valby. Všechno si to necháme. Jenom to nemusíme mít tady.“

Náhlým prudkým pohybem hrábla po klíčích od dodávky na stole.

Ruka Birka Larsena je sevřela.

„Dej mi je.“

„Ne. Takhle už nemůžeme pokračovat. Zaseknout se v tom. To nedovolím.“

V její tváři se objevil výraz, který nedokázal na okamžik identifikovat. Pak jej spojil se správným slovem: nenávist.

„Ty to nedovolíš?!“

Prolétla dveřmi dolů do garáže. Když ji dostihl, stála u věšáku s rezervními klíči.

„Poslouchej mě, Pernille.“

Dál se prohrabávala změtí klíčů.

„Poslouchej mě! Skauti zrušili výlet kvůli těm kecům v televizi. Chápeš, co se děje?“

Bez jediného slova se protlačila kolem něj, došla k zaparkované dodávce a zkusila otevřít dveře.

„Vybíjej si to na mně. Ale ne na klukách. Ti za nic nemůžou-“

„Můžeš otevřít to auto?“

Birk Larsen zaváhal.

„Takhle se mnou nemluv. To si nezasloužím.“

„Otevři to!“

Vytáhl klíče a stiskl dálkové ovládání. Zašmátrala na zádi dodávky, zatáhla za dveře a otevřela je.

Všechny fotografie a nábytek. Všechno, co zůstalo po Nannině životě, na ni zíralo ze špinavého nitra červené stěhovací dodávky.

„Odvezu to do skladu. Nezničí se to. Nic se neztratí.“

Šlápla na stupačku a vylezla dovnitř.

Birk Larsen si hřbetem ruky protřel oči.

„Pernille…“

Nejdřív posbírala fotografie. Pak vzala do volné ruky lampičku od postele. Slezla z dodávky a podívala se na něj.

„Dám to všechno nahoru. Potom pojedu vyzvednout kluky.“

„Pernille-“

„Jsem pro tebe jenom obličej?“ zeptala se. „Někdo, s kým se můžeš vyspat? Služka, která ti vypere a postará se o děti? S kterou se o ničem nemluví? Který se neptáš, jestli… jestli…“

Slova nepřicházela. Ani jednoho tentokrát žádné nenapadalo. Lidé ze sociální péče jim říkali, aby nechali Nanninu smrt za sebou. Vyklidit její pokoj mu dávalo smysl. Znamenalo to udělat, co mu řekli. A on od té doby, kdy se oženil, myslel na to, co chtějí druzí. Nový, poslušný Theis. Ne ten starý, jakým býval dřív.

„Až se vrátím…,“ řekla s tvrdým a zuřivým výrazem ve tváři.

Dlouhá chvíle. V níž měl pocit, že se mu srdce zastaví. Nikdy se takhle nehádali. Někdy spolu moc nemluvili. Nebylo třeba. Teď, když byli polapeni v téhle hrůzné prázdnotě, se všechno změnilo. Dosud nevyslovené myšlenky explodovaly, ožily a s drtivou silou se dožadovaly pozornosti.

„Až se vrátím, chci, abys ty byl pryč,“ řekla a to bylo všechno.

Stál tam jako solný sloup a snažil se srovnat si chaotické myšlenky. Uvažoval, jestli to všechno mohlo někdy dopadnout jinak. Jestli se věci mohly odvíjet jinak. Jestli někde existovala nějaká jiná odbočka.

Napadlo ho jediné, co mohl říct.

„Dobře,“ zamumlal Birk Larsen a díval se za ní, jak odchází.

Lundová seděla za volantem svého vozu. U ucha měla Lennarta Brixe.

„Co to teď proboha zase děláte?“

„Zkouším to u Olava doma. Není tady. Mám adresu jeho sestry.“

„Proč po něm pátráme?“

„Protože je do toho zapletený. Lokalizovali jsme už jeho mobil?“

„Ne, Lundová. Já jsem to odvolal.“

Sundala nohu z pedálu. Nechala vůz jet chvíli setrvačností.

„Proč jste to udělal?“

„Máme svědka, který viděl v sobotu ráno Hartmanna se zakrváceným oblečením.“

„Od vyhlášení té idiotské odměny už máme padesát lidí, kteří tvrdí, že to všechno viděli.“

„Chci, abyste se na ně soustředili.“

„Kdyby něco věděli, tak proč se nepřihlásili už předtím, než někdo položil na stůl peníze? Christensen ví, kdo byl s Nannou.“

V telefonu se ozval dlouhý povzdech.

„Na tohle nemám vážně čas. Dostala jste rozkazy.“

„Olav bral úplatky za to, že někomu zajistí přístup do toho bytu. Každý měsíc dostává pevně danou sumu rovnou z radnice. Brixi? Brixi?“

Myslela si, že už je pryč. Pak se zeptal: „Kdo přikázal, aby mu to platili?“

„Právě to se snažím zjistit. Potřebuju sledovat jeho mobil. Panikaří. Někomu pořád volá. Zjistěte jméno.“

Další mlčení.

„Zhruba před půl hodinou telefonoval z Vester Volgade.“

Dlouhá ulice táhnoucí se kolem radnice. Ne moc daleko.

„Díky,“ řekla. „Komu?“

„Na aerolinie.“

Skovgaardová dotelefonovala.

„Bremer se chce obrátit na volební komisi. Svolává předsedy stranických klubů. Schůzka bude dnes večer.“

„Do té doby dostanou Olava. Zavolej Lundové a zjisti to.“

Weber se díval, jak odchází do vedlejší kanceláře.

„Troelsi, jestli ho nenajdou, budeš muset říct pravdu. Víš to, nebo ne?“

„Tímhle už jsme si prošli.“

„Bremer tě prohlásí za nezpůsobilého pro účast ve volbách. Z toho už není cesty zpátky. Žádné špinavé triky. Žádné koalice. Končíš. Nadobro. Budeš muset odejít ze strany, zapomeň na politiku. Je po všem.“

„Oni ho najdou!“

„A jestli ne?“ Morten Weber se rozhlédl po malé kanceláři. Zadíval se na plakáty s usmívajícím se Hartmannem. „Všechno tohle půjde do hajzlu jenom proto, že ty nemáš žaludek, abys-“

Hartmann už stál. Rozzuřený.

„Oni ho najdou!“ zařval.

Poul Bremer kráčel radniční garáží. V ruce měl aktovku, poradkyni po boku.

Olav Christensen se tiše ukrýval ve stínu. Uvažoval.

„Tisku se musí něco říct,“ prohlásil Bremer. „Neslyšel jsem ani slovo od Hartmanna nebo od policie. Svolal jsem krizovou schůzku předsedů stranických klubů. Musíme rozhodnout o Hartmannově způsobilosti. Ten skandál poškozuje nás všechny. Ta záležitost je šmouhou na politicích jako takových.“

Žena přikývla.

„Předpokládám, že rozhodneme o tom, že Hartmann způsobilý není,“ dodal Bremer. „Zdá se to nevyhnutelné. Je ale důležité, abychom s tím souhlasili všichni. Jednomyslně. Pokud by byl někdo proti, problém se tím jen zvětší.“

Christensen rychle vykročil ze stínu a zamířil rovnou k Bremerovi.

„Musíme si promluvit,“ oslovil ho.

„A kdo sakra jste? Novinář? Teď ne.“

Christensenovy oči plály zuřivostí.

„Vy víte, kdo jsem! Jsem Olav. Neustále se snažím s vámi spojit.“

Bremer šel dál.

„Olav?“

„Ano. Christensen. Z Hartmannova odboru.“

Bremer zavrtěl šedivou hlavou.

„Je mi líto. Nevím, o co tady jde. A mám moc práce. Neznám vás.“

„Znáte!“

Ozvěna Christensenova výkřiku se nesla garáží.

„Jsem ten člověk, který vám pomáhal. Bremere? Beze mě byste byl v hajzlu, člověče.“

Bremer se zastavil a podíval se na něj. Řekl poradkyni, aby šla dál.

„S čím jste mi pomohl?“

„Vy to moc dobře víte.“

„Ne. Nemám vůbec ponětí, o čem tady mluvíte.“

„Vy jste potřeboval ten byt.“

„Byt? Jaký byt?“

„Zařídil jsem pro vás ty klíče. Když jste je chtěl-“

„Ne, ne, ne. Uklidněte se. Já jsem o žádné klíče nežádal.“

Christensen stál ve studené garáži s otevřenou pusou.

„Kdo po vás chtěl, abyste to udělal?“ opakoval Bremer. „Byl to Hartmann?“

„Tím chcete říct, že se o mně ani nezmínil?“

Bremer zavřel na okamžik oči.

„Naposledy. Nemám ponětí, o čem tady mluvíte. Pokud něco víte, měli bychom zavolat policii.“

Vytáhl mobil.

„Můžete mi zopakovat, jak jste říkal, že se jmenujete?“

Bremer zápasil s tlačítky na mobilu.

Když zvedl pohled, byl už sám.

Dvě minuty od radnice zastihl Lundovou telefonát od Meyera.

„Mám tady někoho, kdo by s vámi chtěl mluvit,“ řekl.

„Já nemám čas.“

„Povězte mu to sama.“

Hlas, který nemohla nepoznat, řekl: „Tady je Carsten.“

„Budu ti muset zavolat za chvíli.“

„Jde o Marka.“

„Říkal, že to u vás bylo super.“

„Mark nechodil celý týden do školy. Mluvil jsem s jeho učitelkou. Mysleli si tam, že už se přestěhoval do Švédska.“

„Já s ním promluvím,“ řekla Lundová.

„To už máme za sebou, Sarah. Až si najdeš čas probrat něco s vlastní rodinou, zavolej mi. Ale moc to neodkládej. Nenechám si od tebe zkazit syna.“

Ticho.

Pak se znovu ozval Meyer.

„Jste pořád tam, Lundová?“

„Jo.“

„Našli jsme Olava.“

Mark a Carsten zmizeli z její mysli.

„Kde?“

„Jestli jste poblíž radnice, nemůžete ho přehlídnout. Stačí, když se rozhlédnete po modrých světlech.“

Tři sanitky, dva policejní vozy. Nosítka na zemi. Krev na lesknoucí se černé ulici.

Uniformovaný policista jí řekl, že Christensen přecházel ulici, když ho srazil rychle jedoucí automobil, který pak ujel. Řidiče nikdo neviděl. A nikdo si nevšiml poznávací značky.

Lundová zamířila k sanitce. Olav Christensen na sobě měl oblek, jaký nosil stále. Rozbitá hlava. Odhadla, že má zlomený krk. Z úst a nosu mu vytékala krev.

Oči stále otevřené. Veškerá arogance z nich zmizela. Zbyl jen strach. Pronikavý a nelíčený.

Díval se na ni, když se nad ním sklonila.

„Dýchejte hezky zvolna,“ řekl mu záchranář.

„Co se stalo, Olave?“ zeptala se Lundová.

Křečovitě se chvěl v rytmických návalech mučivé bolesti. S každým výdechem se dostávala ven další dávka krevní sraženiny. Ani slovo.

„Olave. Povězte mi to.“

Někdo zavolal pro kyslík.

„Olave…“

Jeho oči najednou pokryl skelný povlak a pak se zavřely. Napjatý krk se povolil. Hlava se mu stočila na stranu.

„Olave?“

Záchranáři ji odstrčili stranou. Pozorovala důvěrný známý tanec kolem umírajícího člověka. Odešla ke kraji cesty. Od jednoho z uniformovaných policistů vyžebrala cigaretu. Kouřila ji ve stínu radnice, pod zlatou sochou Absalona.

Uvnitř se svítilo. Vždycky to tak vypadalo. Nikdo ale nevyšel ven, aby se podíval na Olava Christensena, jak umírá na mokré černé dlažbě Vester Volgade. Všichni tam byli příliš zaměstnáni sami sebou.

Olava Christensena zabil bílý kombík. Nic víc nevěděli. Lundová rozeslala ihned hlášení. Těžká zranění, která Christensen utrpěl, naznačovala, že vůz musel jet ve chvíli srážky vysokou rychlostí. A nepochybně být poškozen.

Nejlepší svědek, kterého měli, hlídač z radniční garáže, který už měl po službě, neochvějně trval na tom, že ke kolizi došlo záměrně. Christensen přecházel prázdnou ulici, když se vůz rozjel od krajnice a zamířil přímo na něj.

Meyer byl na místě se Svendsenem a několika muži z noční služby.

„Chci, aby technici zajistili Christensenův počítač,“ řekla Lundová. „Chci prohledat jeho kancelář a také vyslechnout všechny lidi z jeho odboru. Zjistěte, jestli někdo z jeho okolí jezdí bílým kombíkem.“

Svendsen zamířil k radnici.

„Jste si jistá, že to bylo záměrné?“ zeptal se Meyer.

„Kde je brzdná dráha? Vypálil rovnou na Christensena. Chtěl ho zabít.“

Lundová se podívala na radnici.

„Tomu hlídači zrovna skončila směna. Říkal, že ještě předtím Christensena viděl. Byl v garáži. A mluvil s Poulem Bremerem.“

Meyer se zastavil na ulici.

„S Bremerem?“

„S Bremerem,“ přisvědčila Lundová. „Tak pojďte. Ať si popovídáme s panem primátorem.“

Radnice byla plná té fámy. Skovgaardová ověřila na policii, co se dalo, a cestou na jednání stručně informovala Hartmanna.

„Zemřel na ulici.“

„Jsou si jistí, že to byl on?“

„Absolutně. Lundová tam byla. Snažila se s ním mluvit.“

Položila mu dlaň na ruku.

„Musíš nám povědět, kde jsi byl.“

Byli na vrcholu hlavního schodiště. Lundová a Meyer po něm kráčeli nahoru.

Hartmann se k ní vrhl.

„Teď ne,“ řekla Lundová. „Nemám čas.“

„Je mrtvý?“

Lundová šla dál.

„Ano.“

„Morten vyslechl rozhovor. Olav mluvil s někým o penězích.“

„Vím, vím.“

Dál dlouhou chodbou, pod kachlíky a mozaikami.

„Už to zastavte!“ vyštěkl za ní Hartmann. „Víte, že s tím nemám nic společného. Proč jim to neřeknete?“

Lundová a Meyer ještě o něco zrychlili.

„Nemáme čas,“ řekl Meyer.

Skovgaardová se přestávala ovládat.

„Troels může přijít kvůli téhle hovadině o primátorské křeslo!“

Meyer se zastavil a zadíval se na ně oba.

„Vy jste nám lhal, Hartmanne. A vy,“ bodl prstem proti tváři Skovgaardové, „vy jste mu poskytla falešný alibi. Tak se sakra netvařte, jako že vám něco dlužíme.“

„Jsem mimo podezření?“ naléhal na něj Hartmann. „Vy jste vyšetřovali Olava. Ne mě. To je všechno, co potřebuju vědět.“

Lundová znovu vykročila. Meyer zůstal ještě na okamžik stát.

„Víte co? Já jsem už pochopil, co vy tady děláte. Vy jenom mluvíte, mluvíte a mluvíte. Ale nikdy neposloucháte.“

A s těmi slovy odešel.

Oba policisté mizeli chodbou směrem k Bremerovým kancelářím.

„Tohle si budu pamatovat,“ vykřikl Hartmann za nimi.

Poul Bremer vypadal uvolněně a sebejistě. A zmateně.

„Vy jste měl před tou nehodou schůzku s Olavem Christensenem?“ zeptala se Lundová.

„Pokud vím, nikdy předtím jsem se s tím člověkem nesetkal. Motal se tam v garáži, najednou se ke mně vrhl a začal mě obtěžovat.“

Meyer si položil nohy na naleštěný konferenční stolek a dělal si poznámky.

„Říkáte tedy, že to nebylo plánované?“

Bremerovy šedivé oči se na ni upřeně zadívaly.

„Jsem primátor Kodaně. Nedávám si schůzky na parkovištích. Už jsem vám to řekl. Nikdy předtím jsem s ním nemluvil.“

„Co vám říkal?“ zeptal se Meyer.

„Začal žvanit o nějakých nesmyslech. Mluvil o klíči od nějakého bytu.“

„Od jakého bytu?“

„To jsem nepochopil. Předpokládám, že si mě spletl s někým jiným.“

„Jste primátor Kodaně,“ řekla Lundová.

„Neznal jsem toho člověka. Nechápal jsem, o čem to zatraceně mluví. Phillipe.“

Do místnosti vešel vysoký vousatý muž. V obleku a s vázankou pracovníků radnice.

„To je můj osobní tajemník, Phillip Bressau,“ představil ho Bremer. „Jelikož se zdá, že jde o závažnou věc, chci, aby poslouchal.“

Pak Bremer zavrtěl hlavou.

„Nechápu to. Proč tolik otázek kvůli nějaké dopravní nehodě?“

„To nebyla nehoda,“ promluvil Bressau. „Vy dva pracujete na případu Nanny, že?“

„Je to pravda? Někdo ho zabil?“

„Prošetřujeme to,“ odpověděla Lundová.

„Zatraceně. Nesnáším tyhle neurčité odpovědi u svých lidí. A odmítám se s nimi spokojit i od vás. Co se tady děje?“

„Když s vámi Christensen mluvil, zmínil nějaká jména?“

„Ne! Došlo mu, že se spletl. A pak odešel.“

Lundová čekala. Nic víc neuslyšela.

„Každý měsíc,“ řekla, „dostával pět tisíc korun. Navíc ke svému platu.“

Bremer se obrátil k Bressauovi. Zmatený.

„Nikdo mi nedokáže říct, za co ty peníze byly,“ pokračovala Lundová.

„Primátor nemá s tímto úředníkem nic společného,“ vstoupil do hovoru Bressau. „Pracoval na školském odboru-“

„Někdo v něm vyvolal dojem, že prokazuje nějaké laskavosti vám, Bremere. V souvislosti s tím bytem na Store Kongensgade a s tou dívkou.“

„Cože?“

Starý muž se posadil na pohodlnou koženou židli. Strnulý a v úžasu.

„To je obvinění?“ zeptal se Bressau.

Meyer jen zaklel, s hlavou v dlaních.

„To je otázka,“ řekla Lundová. „Snažím se najít nějakou spojitost. Potřebujeme, abyste nám pomohl.“

Poul Bremer přemýšlel.

„Zmínil nějaké jméno?“ zeptala se Lundová znovu.

„Jde o nás nebo o Troelse Hartmanna?“

Meyer se zaklonil na židli a z úst mu vyšlo dlouhé zaskučení.

To je umlčelo.

„Jde o vraždu!“ vykřikl Meyer. „Jde o jednu devatenáctiletou holku, kterou někdo znásilnil, nacpal do auta a utopil jako štěně.“

Bremer a jeho úředník mlčeli.

„Jde o to, abysme zjistili, co se stalo, zatímco vy všichni tady – parta skvělejch a důležitejch lidí,“ Meyer mávl rukou po rozlehlé kanceláři. „neděláte nic kromě toho, že si chráníte zadky.“

„Pomozte nám,“ poprosila Lundová.

Meyer vytáhl cigaretu a navzdory Bremerovým zuřivým protestům si zapálil.

Pak vyfoukl kouř k mozaice a pozlátku na stropě.

„Udělejte, co chce Lundová,“ dodal. „Nebo tady zůstanu celou noc.“

Poul Bremer nevypadal jako na volebních fotografiích. Zdál se starší. Pleť růžovější. Oči unavenější.

„Řekněte Bressauovi, co chcete, a on se na to podívá,“ řekl. „Pravidelně mě informujte. Žádám o to.“

Nepohnuli se.

„Stačí vám to?“ zeptal se.

Meyer sundal nohy ze stolku, strčil si cigaretu mezi rty a postavil se.

„Uvidíme.“

Pernille Birková Larsenová byla v kuchyni sama a poslouchala zprávy v rádiu. Nechávala je hrát tak potichu, aby chlapci v pokojíčku nic neslyšeli.

„Po výzvě matky se přihlásilo několik svědků v Nannině kauze. Policie provádí prohlídky v kanceláři Liberální strany a v domě Troelse Hartmanna. Samotný Hartmann byl u výslechu.“

Dveřmi prošla Lotte s nějakým jídlem z fastfoodu za rohem.

Pernille ji pozorovala, jak otvírá krabičky. Opravdu o sestru ve svém domě nestála. Ne od chvíle, kdy vyšla najevo její zrada s tím klubem. Jenže Theis byl pryč a nemohla žádat o další laskavost rodiče, kteří ho neměli nikdy rádi a v jejich pohledech si mohla neustále přečíst konstatování „my jsme ti to říkali“.

„Zítra se sejdeme u hrobu se správcem hřbitova,“ řekla šeptem.

„Dobře.“

Lotte chystala talíře, vidličky a lžíce.

„A co máma s tátou?“

„Budeme tam jenom my.“

„My?“

„Ty a já. A kluci.“

„A co Theis?“

Neodpovídala.

„Vím, že jsi na něj nakrknutá, Pernille. Musíte spolu ale mluvit. Nemůžeš ho takhle odstavit.“

Nic.

„Možná neměl balit ty věci, když se tě nezeptal. Ale proboha-“

„To není tvoje věc.“

„On tě tím nechtěl naštvat! On to udělal, protože chtěl pomoct.“

„Pomoct?“

„Musíte to všechno nechat za sebou. Copak to nechápeš? Pokud dovolíš, aby to nadělalo ještě větší škody, než se už-“

„To…“

„Myslím tím-“

„Někdo zabil Nannu!“ pronesla Pernille tak hlasitě, jak se jen odvážila. „A to se nestalo včera. Minulý týden. Nebo loni.“

Bodla se prstem do hlavy.

„Tohle všechno se děje teď. Den co den. Ty nemáš ponětí…“

Neměla hlad. Nechtěl nic jíst.

Lotte znovu promluvila: „Já vím, že ho musí najít. Ale to není důležitější než ty a Theis a kluci.“

Pernille cítila, jak v ní narůstá zlost. A uvědomila si, že se jí to pořád víc líbí.

Pohlédla na sestru. Lotte byla krásná. Lotte nikdy neměla děti, nikdy neměla takové starosti. Nikdy neměla manžela ani nikoho jiného, který by s ní dlouho zůstal.

Lotte začínala plakat. Nezáleželo jí na tom.

„Jsem tvoje sestra-“

„Pro mě není nic důležitějšího. Ani já. Ani Theis. Ani kluci. Ani ty-“

„Pernille.“

„Kdybys mi řekla, k čemu se Nanna chystá, mohla bych ji zastavit!“

Lotte seděla u stolu, shrbená a v slzách. Tichá. Se sklopenýma očima.

Hihňání z pokoje. Napadlo ji, jestli se Anton v noci konečně nepočurá.

„Antone! Emile!“ zavolala. „Budeme večeřet!“

Kluci nadšeně zakřičeli.

„Neměli by tě vidět, jak brečíš, Lotte,“ řekla. „Buď toho nech, nebo běž.“

Lotte odešla do koupelny. Otřela si oči. Vzpomněla si na kokain v kabelce. Nenáviděla se za to, že na něco takového vůbec myslí.

Pak se vrátila do kuchyně. Dala se do jídla, poslouchala chlapce, jak se smějí, a dívala se na sestru sledující soustředěně televizi.

V šest třicet sešla do garáže. Vagn Skarbak byl tam. Nervózně telefonoval na všechny strany.

Theise nenašel. Neměl ponětí, kde by mohl být.

„Komu jsi volal?“

„Všem, komu se dá věřit. Říkal jsem jim, aby nezačali trousit žádný fámy. Nechceme, aby se o tom mluvilo v celým Vesterbro.“

On a Theis byli jako bratři. Theis ten silnější, ale byli si skutečně blízcí. Jestli ho vůbec někdo mohl najít…

„Projedu okolí,“ řekl Skarbak. „Napadá mě několik míst-“

„Co říkal, když se zastavil u tebe?“

Skarbak si natáhl bundu. Černou. Jako Theisova, ale levnější.

„Nic.“

„Musel něco říct-“

„Neřekl nic! Byl jsem doma a díval se na televizi. A on zazvonil. Zamumlal jenom něco o tom, že to všechno byla jeho chyba.“

„A ty jsi ho nechal jít?“

„Co bys tak chtěla, abych udělal? Měl jsem ho praštit do hlavy? Ty bys to zkusila?“

„Vagne-“

„Nevěděl jsem, že se takhle pominul. Šel jsem mu pro pivo a on už pak byl pryč.“

V garáži byla zima. Lotte na sobě měla krátké tričko, které nosila ve Zlomeném srdci. Choulila se a chvěla.

„Ví, že se má zítra ukládat ta urna?“

„Jo. Myslím. Jestli mu to Pernille řekla.“

Nic ji už nenapadalo.

Vagn Skarbak si vzal klíčky od auta.

„Objedu to. Najdu ho.“

A pak ještě pochmurně, spíš pro sebe než pro ni:

„Teda… ne že by to bylo poprvně.“

*

Poul Bremer seděl před skupinou šéfů radničních stran a žádal, aby bylo příští večer zahájeno oficiální vyšetřování Hartmanna.

„Vždycky jsem obdivoval Troelse jako tvrdě pracujícího a chytrého politika. Důkazy ale svědčí proti němu a zdá se, že on sám není schopen vše nějak věrohodně vysvětlit. Je to smutná událost.“

Bremer po nich přelétl pohledem. Na Jense Holcka se díval déle než na ostatní.

„Nemáme na vybranou. Musíme hlasovat o jeho výslechu před volební komisí. Musí tam všechno sám vysvětlit.“

„Hartmann nebyl obviněn,“ skočil mu do řeči Holck. „Proč to nenechat na policii?“

„Všichni Troelse známe. Všichni ho máme rádi.“

„Celá městská rada mohla být obžalována, pokud by postavil toho učitele na pranýř tak, jak jste to chtěl vy,“ dodal Holck. „Měli bychom riskovat a udělat totéž jemu?“

„Já znám Troelse déle než vy. Chápu, jak se cítíte.“

Státnický úsměv.

„Zvláště když jste s ním chtěli vstoupit do koalice.“

Došel k Holckovi a poplácal ho po zádech.

„Je to tak, Jensi? Ale nechme stranické záležitosti. Je naší povinností udržet důvěru veřejnosti v tento politický systém. Musíme se ptát sami sebe, jak dlouho vydrží naše vlastní důvěryhodnost, pokud je tak význačný člen našeho shromáždění den co den vyslýchán jako podezřelý z vraždy. Pokud máme-“

Dveře se rozlétly. Hartmann vpadl dovnitř.

„Omlouvám se. Neruším?“

„Vy jste nebyl pozván, Troelsi.“

„Ne,“ vyštěkl Hartmann. „Nebyl. Řekl jste jim všem, že policie teď ten případ vyšetřuje přímo tady? Na radnici? Řekl jste jim, že se zabývají vyšetřováním úředníků? Že vyslýchali vás?“

Bremer se snažil odrazit útok.

„Tohle je soukromá schůzka. A vy jste jejím předmětem. Proto jste nebyl pozván.“

Hartmann se podíval na skupinu kolem stolu.

„Pokud máte otázky, tak sem s nimi! Neposlouchejte tady toho starého křiváka. Ptejte se mě!“

Bremer se zasmál.

„Pokud si to přejí. Ať je po vašem. Pokud dokážete-“

Hartmann došel před ně.

„Vím, že máte strach z následků. Předvolat mě před volební komisi ale nic nevyřeší. Nemám s touhle kauzou nic společného.“

„To se brzy ukáže,“ řekl Bremer.

Bremerův telefon začal zvonit. Vyšel ven, aby ho vzal. Pak přešel k faxu v rohu kanceláře.

„Někdo si koupil Olavovy služby a jeho mlčení,“ pokračoval Hartmann. „Za peníze z rozpočtu radnice. Neptejte se mě, jak. Vyšetřuje to policie.“

Bremer se vrátil od faxu s listem papíru. Pozorně si jej četl.

Hartmann se dostal do ráže.

„Primátor se zapomněl o kterékoli z těchto informací zmínit, třebaže o tom všem ví. Chce se mě zbavit, aby tak pomohl své vlastní kampani.“

„Ale, Troelsi,“ ozval se Bremer, „vy byste pořád jen obviňoval všechny ostatní a mlčíte, když dojde na to, abyste odpovídal sám za sebe.“

„Já se ne-“

„Vypátrali jsme původ peněz, které dostával Olav Christensen.“

Zamával papírem.

„Phillip Bressau to našel v účetních záznamech. Předává je policii. Už jsou na cestě. Prosím. Jste s takovým shrnutím faktů spokojeni?“

Nechal papír kolovat kolem stolu.

„Je pravda, že peníze přicházely z účtárny,“ dodal. „Bylo to podle všeho za zprávy o životním prostředí. Které byly vypracovávány pro školský odbor. Placené z prostředků na takzvané poradenské služby. Přímo z rozpočtu náměstka primátora řídícího onen odbor.“

Hartmann chňapl po papíru, sotva si ho Jens Holck přečetl.

„To je absurdní! Já nemůžu znát všechny lidi, kteří jsou placeni z mého rozpočtu! Stejně jako je neznáte vy. Tohle je další nesmysl.“ Hartmann nevěděl, jak dál. „Je to podvod. A policie to objasní.“

Lidé kolem stolu mlčeli. Nikdo se na něj ani nepodíval.

„Kdybych toho člověk využíval,“ vykřikl Hartmann, „copak bych si ho dal na vlastní výplatní listinu? To je podvrh!“

Bremer se posadil na své místo v čele stolu a sledoval Hartmannovo běsnění.

„Podvrh,“ zopakoval Hartmann již klidněji. „Jako všechno ostatní. Od začátku. Jensi…“

Uchopil Holckovu ruku.

„Ty víš, že já bych to nikdy neudělal.“

Holck se ani nepohnul.

„Někdo změnil ty zatracené záznamy. Někdo tady odtud-“

Dveře se otevřely. Stál v nich Meyer se svýma velkýma ušima a utrápenou neoholenou tváří.

Všichni se otočili, dívali se na něj a čekali.

„Proboha…,“ začal Hartmann.

Meyer zaťukal na naleštěné dřevo.

„Čas na procházku, Troelsi,“ řekl.

Už tam byla tlačenice. Blesky fotoaparátů, pokřikující reportéři. Meyer křikl na jednoho kameramana, aby odprejsknul. Svendsen položil Hartmannovi ruku na hlavu, když ho tlačil na zadní sedadlo policejního vozu zaparkovaného na dlážděném nádvoří pod zlatou sochou Absalona.

Rie Skovgaardová a Morten Weber všechno sledovali od vrat. Smečka se pak rozběhla za modrým policejním vozem s bílým nápisem POLITI na boku. Hartmann seděl shrbený vzadu a mířil znovu na policejní velitelství.

„Tentokrát, Hartmanne,“ utrousil Meyer na předním sedadle, „nám buď řeknete pravdu, nebo se budete dneska v noci potit v cele.“

V zasedací místnosti přešel Bremer k Holckovi, který kouřil sám u okna a pozoroval zmatek venku.

„Jestli chcete pokračovat v politice, Jensi,“ zašeptal Bremer, „budete hlasovat se mnou.“

Holck byl bledý a tvářil se zneklidněně. Okousával cigaretu a nic neříkal.

„A pokud vám to pálí, přimějete k tomu samému i ostatní Hartmannovy pejsky. Kdybych chtěl, můžu vás všechny na místě vyhodit a vládnout tady sám.“

„Poule-“

„Ne, Jensi. Nemluvte.“

Ve tváři starého muže byla krutost a mstivost. Příležitost se dostavila a on byl odhodlán jí využít.

„Už jednou se odtamtud dostal,“ prohodil přesto Holck.

„Tentokrát se to nestane. Ale volba je na vás.“

Jeho hlas nabral na síle. Ostatní se na něj podívali tak, jak byli zvyklí. S pokornou poslušností.

„Vy všichni,“ řekl Bremer, „se musíte rozhodnout. Tentokrát si počínejte moudře.“

Lundová z chodby sledovala, jak si Svendsen počíná s Hartmannem v místnosti pro přijímání do vazby.

Standardní postup. Opakující se den co den. Ne však s lidmi v luxusních oblecích a s politiky Hartmannova postavení.

Svendsen přebíral jeho majetek. Sedm set korun a nějaké drobné. Dvanáct euro. Dvě kreditní karty a telefon.

„Teď si sundejte sako a položte je na židli.“

Uniformovaný policista zapsal seznam věcí.

„Vaši kravatu,“ požádal Svendsen.

Sledovali ho.

„Boty na stůl.“

Hartmann poslechl.

„Teď zvedněte ruce. Musím vás prohledat.“

Uniformovaný policista zatáhl žaluzie. Víc už Lundová neviděla.

V kanceláři seděl na židli Brix a díval se do dokumentů.

„Můžeme tedy dokázat, že Hartmann stál za placením toho úředníka?“ zeptal se.

„Je to trochu složité,“ řekl Meyer. „Ale z toho, s čím přišel ten Bremerův člověk, to tak vypadá.“

„A on něco řekl?“

„Ani slovo.“

Brix se podíval na Lundovou.

„Měli bychom se soustředit na toho řidiče, co ujel,“ řekla. „Víme, že to nemohl být Hartmann.“

„Chci, abyste se věnovala případu Nanny. A to je Hartmann. Ne ten úředník.“

Lundová si vzala papír, který dostali od Bremerova tajemníka.

„Mluvila jsem s lidmi v Hartmannově odboru. Nikdo z nich o žádném takovém opatření nikdy neslyšel. A přece to Bressau dokázal vyhrabat z těch dokumentů během pěti minut.“

„Možná to tajil,“ řekl Meyer.

„Hartmann se snažil Olava vyhodit! Dal nám jeho jméno!“

Brix se ani nepohnul.

„Pokud je nevinný, proč nám to neřekne?“

„Já nevím. Ale nehraje mi to.“

„Tak vzneseme obvinění,“ řekl Brix. „Třeba mu to rozváže jazyk. Tak nebo tak začne ten nafoukaný hajzl mluvit.“

Hrála si s Meyerovým policejním autíčkem a naslouchala zvuku sirénky.

„Jsme tady, abychom hledali vraha Nanny Birkové Larsenové? Nebo máme sbírat politické body pro toho chlapa, co řídí radnici?“

Brix se usmál. Tohle často neviděla.

„Protentokrát ještě zapomenu na to, že jste to řekla, Lundová. Když přijde na Hartmanna, ztrácíte svou tradiční objektivitu.“

„Co tím chcete sakra říct?“

Brix se obrátil k Meyerovi pro podporu. Meyer hleděl do stolu.

„Díky,“ utrhla se na něj Lundová. „Skvělá týmová práce.“

Pak si vzala kabelku, vyšla z kanceláře a bouchla za sebou dveřmi.

Brix se díval, jak odchází.

„Můžete to dělat sám, Meyere. Pokračujte na tom.“ Znovu se usmál. „Dobrá práce.“

„Možná bychom měli poslouchat, co říká, šéfe.“

„Proč?“

„Na těch jejích utkvělých představách…“

Brix čekal.

„Zpravidla na tom něco je. Nevšiml jste si?“

Lennart Brix na něj upřel zarmoucený pohled.

„Ale ne,“ pronesl pak. „Vy jste si vedl taky skvěle.“

„Co je?“

„Dva kroky dopředu. A jeden krok zpátky. Už žádné další klopýtnutí. Vy si to nemůžete dovolit.“

Cestou ven se Lundová zastavila, aby popohnala noční směnu.

„Obvolejte všechny autoopravny. Řekněte jim, ať dávají pozor na bílé kombíky. Poškozený předek a levá strana. A dejte mi vědět.“

Morten Weber čekal na chodbě.

„Musíte mě vyslechnout, Lundová. Tohle se už vymyká kontrole.“

„Povězte to Janu Meyerovi. Ten je ve službě. Já ne.“

„Hartmann tu dívku nezabil. To je absurdní.“

„Tak to by nám měl povědět, kde byl. To není tak těžké.“

Weber se v sobě snažil něco překonat. To ji zajímalo.

„Je to těžké.“

„Proč?“

„Je to hrdý člověk. Musí si uchovat důstojnost. Zní to trapně, já vím, ale on takový je. Což z něj ale nedělá vraha.“

Čekala.

„Troels není tak silný a sebejistý, jak vypadá. Vy to víte, Lundová. Vy do lidí vidíte.“

„Tady nejde o to, jestli vidím do lidí.“

„Občas se chová jako blázen. Nevím, proč to dokážu snášet.“

„To byste měl povědět soudci. Nevím ale, jestli to zabere. Na mě to nefunguje.“

Kráčela k východu. Weber za ní.

„Dovolte mi s ním promluvit,“ prosil.

„To si děláte srandu.“

„Ježíši, Lundová! Oni ho chtějí vyloučit z voleb! To je to jediné, na čem mu záleží.“

Zastavila se.

„Vám to připadá jako nějaký vtip, lidi? Jedna holka je mrtvá. Znásilněná. Zavražděná. A kdykoli se my na něco zeptáme, tak vy lžete, vykrucujete se a uhýbáte našim otázkám?“

Weberovi bylo nutné připsat k dobru, že se zatvářil rozpačitě.

„No tak?“ pokračovala. „Je to jako fór? Jedna holka? Zmlácená a pak nacpaná do auta, aby se utopila? Chcete vidět ty fotky, Mortene?“

Chytil ji za paži.

„Tak co? Pojďte se na ně podívat a zasmějte se.“

Lundová začínala zuřit. Nestávalo se to často. Měla ráda uvolněnost.

„Máme taky nějaké z pitvy. Kdybyste snad chtěl-“

„Nechte toho, Lundová. To je pod vaši úroveň.“

Zářivé oči na něj hleděly. Ruka na jeho saku.

„Pod moji úroveň? Nic není pod moji úroveň. Není, pokud najdu toho, kdo zabil Nannu Birkovou Larsenovou. Jestli víte, kde Hartmann byl, tak mi to povězte. Nebo odtud vypadněte. A přestaňte mě okrádat o čas.“

Weber chvíli neudělal nic. Pak zavrtěl hlavou.

„Já nemůžu. Je mi líto.“

„Ať se vám dobře spí,“ řekla a ukázala mu ke dveřím.

Lundová vyzvedla Marka z večírku a vezla ho k Vibeke. Cestou poslouchala rádio. Hartmann byl zatčen kvůli podezření z vraždy Nanny. Má o něm jednat volební komise, aby ho zbavila práva kandidovat ve volbách.

„Musí to tak řvát?“ zeptal se Mark.

Vypnula rádio.

„Bavil ses dobře?“

Případ Birkové Larsenové nedokázala zahnat z hlavy.

Následovala dlouhá odmlka, načež rozmrzela odpověděl: „Bylo to fajn.“

„Vím, že jsi nebyl celý týden ve škole.“

Podívala se na něj, co odpoví, ale nic neuslyšela.

„Vím, že je těžké se tam vrátit, když ses už rozloučil. Mrzí mě to. Ale nemůžeš tu školu vynechávat. Marku?“

Civěl z okna a díval se na deštivý večer, který ubíhal kolem.

„To nebudu tolerovat. Rozumíš?“

Chvilku uvažoval.

„Šlo by to, abych na pár dní zůstal u táty?“

Hleděla na černou mokrou cestu před sebou.

„Kdy jsi o tom s Carstenem mluvil?“

„Šlo by to?“

„Ne. Nešlo. Kdy jsi s ním o tom mluvil?“

„Co na tom záleží? Stejně jsem pořád jenom s babičkou. A ne s tebou.“

„Víš, jaký je tvůj táta. Slíbí něco a pak… zapomene.“

Povzdechl si a zahleděl se na palubní desku.

„Víš, jak jsi z toho rozhozený, když se to stane. To bych nerada. A oni se teprve přistěhovali. Mají spoustu starostí.“

„Táta říkal, že by to bylo v pohodě.“

„Kdy jsi s ním o tom mluvil? Kdy?“

„Já nejsem žádný tvůj podezřelý, mami.“

„A kde jsi vlastně byl celý týden? Co jsi dělal?“

Jeho tvář se znovu odvrátila k oknu.

„V tátově domě je to všechno fajn. Mají pro mě pokoj.“

„Ani tak to nedovolím.“

Strčil nohu do prostoru pod palubní desku a křečovitě založil ruce. Napůl malý kluk a napůl dospívající mladý muž.

„Já vím, že je to těžké, Marku. Ale neboj se. Já si s tím poradím. Nic se nezměnilo. Pořád je to s námi jako dřív.“

„To vůbec není pravda. A ty to zatraceně dobře víš.“

„Marku-“

„Nechci o tom mluvit.“

„Marku-“

„Je to můj život,“ vykřikl. „Nejsem tvůj majetek.“

Osm

Sobota, 15. listopadu

Devět dopoledne. Před bytem Vibeke. Mark se svými věcmi. Lyže a hokejová výstroj. Sportovní taška a malý kufřík.

Ruce v kapsách, vypadal starší. Lundová se nedokázala přemoci. Přistoupila k němu, opatrně mu zapnula zip až nahoru a narovnala límec bundy.

„To je v pohodě, mami.“

„Ne. Není. Je chladno.“

Přicházela zima. Mrazivý vítr. Další rok končí. Mark je starší a stále více se jí vzdaluje.

Neodtáhl se, když se ho dotkla. Byla mu za to vděčná.

Oči upřené do dálky. Nemohl se dočkat, až odjede.

„Táta už jede.“

Lesklý červený saab. Sportovní kola. Kouřová skla. Mužské hračky.

Mark se na auto podíval a usmál se.

„Ahoj,“ řekl ještě, posbíral si věci, hodil je na zadní sedadlo a vylezl na přední.

Carsten stáhl okénko. Vypadal dobře. Elegantní plášť, jiné brýle. Vlasy příliš dlouhé na policistu, ale policii dal už dávno sbohem. Spolu s ní. Carsten byl ctižádostivý způsobem, kterému ona sama nerozuměla. Šlo mu o peníze a o postavení. A ne o to, aby něco vykonal. Ne tak, jak úspěch posuzovala Lundová.

Muž, kterého si kdysi vzala, s nímž kdysi spala a kterého milovala. Teď se na ni letmo usmál. Záblesk lítosti, snad i hanby v jeho klidné, manažerské tváři.

A který mě jednou uhodil, vzpomněla si Lundová. Jenom jednou. A ne, nikdy jsem si o to nekoledovala.

Lesklý saab odjížděl po dlažbě.

Lundová mávala a usmívala se na ně oba. Přestala v téže chvíli, kdy auto zmizelo za rohem.

„Haló?“

Meyer stál za ní. Jeho auto o pár metrů dál. Vůbec si ho nevšimla.

„Stěhuje se?“

„Jenom na pár dní,“ odpověděla mírně strohým tónem.

„Nejdřív ten Švéd. Pak mladej. Doufám, že aspoň vaše matka tu zůstane.“

Dívala se na něj. Krutost nebyla součástí Meyerovy zvláštní povahy. Byl prostý a komplikovaný současně. Způsobem, jaký se jí líbil.

„Něco nového o tom autě?“

„Ne.“

„Musíme znovu prohlédnout tu garáž na radnici.“

„Snad. Brix ale s něčím přišel. Nevím, kde.“

Nic neříkala.

„On je šéf, Lundová. Musíte s ním přestat bojovat. On od nikoho rozkazy nepřijímá.“

„Brix nemusí dostávat rozkazy. Přesně ví, co oni chtějí.“

Zase ta kožená motorkářská bunda. Začínala být špinavá.

„Co jste tím chtěla říct?“

„Tak to funguje. Nemyslíte si přece, že Poul Bremer telefonuje Brixovi a říká mu, co má dělat. To nemusí. Brix to ví.“

Ona to věděla také.

Přemýšlela o tom už dlouho. A sledovala, jak do takového obrazu zapadají všechny ty jednotlivé drobnosti, které se odehrávaly na policejním velitelství a které ji předtím mátly.“

„Říká se tomu moc. A my všichni…“ Počítala do toho i Theise a Pernille Birkovy Larsenovy. „Na nás opravdu nezáleží.“

„Brix sehnal Hartmannovo majetkový přiznání. Má chatu, o který nám neřekl.“

Vytáhl z kapsy u bundy list papíru. Lundová se na něj podívala. Ukázala na znak městského katastrálního odboru, který byl nahoře.

„Zajímalo by mě, jak jsme to získali.“

„Musíme se tam podívat. Brix už tam je. Chcete jet taky?“

Chata byla asi deset kilometrů od města kousek od Dragoru. Nedaleko se nacházel i mnohem skromnější Kemalův pozemek. U příjezdové cesty stálo šest vozů, z toho dva neoznačené. Červená páska vyznačovala hranice zahrady. Přízemní dřevěný domek, obyčejně vyhlížející a chátrající, se takřka ztrácel v neudržované záplavě jehličnanů.

Svendsen je vedl. Lundová a Meyer vešli dovnitř a poslouchali, co říká.

„Hartmann to tady zdědil po manželce. Vypadá to, že do toho začali společně dávat peníze, ale když pak umřela, on toho nechal.“

V kuchyni panoval nepořádek. Špinavé talíře na moderním sporáku. Jediné světlo sem proudilo otevřeným oknem. O další osvětlení se staraly reflektory donesené policejními techniky.

Lundová se podívala na okna. Všechna byla zatemněná. Prostěradly, dekami, ubrusy.

„Ten víkend, kdy Nanna zmizela, viděli dva sousedé na příjezdové cestě černé auto. Byl tady.“

V obývacím pokoji označovali dva policisté věci, které je zaujaly, a fotografovali.

„Popis sedí na to auto používané při volební kampani, ve kterém byla nalezena Nanna.“

V tomto pokoji byly u okenních skel navršené matrace.

„A viděl někdo i jeho?“ zeptal se Meyer.

„Ne. Ale máme čerstvé otisky. Jsou jeho. A je tady i tohle.“

Zvedl ze stolu sáček na důkazní materiál. Večerní noviny z pátku, jednatřicátého října.

„Bylo to přilepené přes rozbité okno.“

Lundová se podívala na rozbité sklo nahoře u jednoho z dlouhých rámů na straně orientované ke slunci. Některé střepy, které se válely na naleštěných parketách, byly od krve.

Dovnitř vešel Brix.

„Hartmann potřeboval něco odlehlého,“ prohlásil. „A napadlo ho tohle. Neměl u sebe klíč, takže rozbil okno, aby se sem dostal.“

Lundová vzala polštář z pohovky a čichla k němu. Něco tu páchlo. Z měkké bavlněné látky to cítila ještě silněji.

„Pak zatemnil okna, aby nikdo neviděl, co tady bude provádět,“ dodal Brix.

Svendsen ukázal ke kuchyni.

„V komoře je betonová podlaha. Tam ji držel svázanou. Je tam krev.“

Prošla do vedlejšího pokoje. Dvojitá postel. Zmačkané povlečení. Další krev, ale ne moc.

„Co jste tady našli?“ zeptala se.

Svendsen pohlédl na Brixe.

„Ještě to prohledáváme, Lundová.“

Brix se podíval na hodinky.

„Já už se vracím. Až najdete nějaký přesvědčivý důkaz, dejte vědět. Předložím ho soudci.“

Došel k Lundové a zachytil její pohled, když jím projížděla po místnosti.

„Můžu se na vás spolehnout?“

„Samozřejmě,“ odtušila.

Pak odešel se Svendsenem. Bavili se spolu o něčem tichými, nezřetelnými hlasy.

Meyer zůstal. Prohlížel si pokoj stejně jako ona. Postupoval v závěsu za ní.

Našli fialový ručník, zmačkaný a nacpaný pod dveře od koupelny.

Lundová kývla na větrací otvor ve zdi. V mřížce byly nacpané zmuchlané noviny.

„Technici se nezmiňovali o plynu,“ prohodil Meyer. „Ale je tu cítit. Pokud tady Nanna byla, měly by tu být stopy.“

Lundová zavrtěla hlavou.

„Nechal byste auto stát venku na cestě, kde by ho mohl každý vidět?“

„Tohle nesedí,“ prohlásil Meyer. „Je mi fuk, co si myslí Brix. My se podíváme na toho řidiče, co ujel.“

Vyšla ven a zhluboka se nadechla. Lesy kolem ji připomněly nedaleký Letniční les.

„Co řekneme Brixovi?“ zeptal se.

„Ten jel přece za soudcem. Tak ho nebudeme rušit.“

Pernille Birková Larsenová seděla v kuchyni. Na sobě měla světle hnědý plášť do deště. Myšlenky se jí toulaly všemi směry a nechávala telefon, ať si zvoní.

Byla to Lotte, kdo ho konečně zvedl.

„Potřebuje s tebou mluvit někdo z pohřebního ústavu, Pernille.“

Nedokázala odtrhnout oči od věcí kolem sebe. Stůl, fotografie, věci na stěně. A za dveřmi Nannina pokoje všechno zase tak jako dřív. Prázdný, ale udržovaný. Jako svatyně.

„Pověz mu, že jsem na cestě,“ řekla a zamířila ke dveřím.

Dole pracovali muži z firmy. Jako normálně. Vagn Skarbak dohlížel na vozíky a popruhy, přepravky a krabice.

Následoval ji k autu.

„Ozval se ti Theis?“

„Ne.“

„Takže ty nevíš, kde zatraceně…“

Jeho hlas ztichl pod sílou jejího pohledu.

„Máme tam to stěhování kanceláře z Brondby do Enighedenu. Je to zařízené?

„Poslal jsem tam Franze a Rudiho.“

Podržel jí dveře, když nasedala do auta.

„Možná bys mu měla zavolat, Pernille.“

Položila ruce na volant. Ani se na něj nepodívala.

„Jsem ti vděčná, že se staráš o firmu, Vagne. Do toho se ale nemíchej.“

Nešťastná bledá tvář u okénka. Stříbrný řetízek. Pohled ustrašeného kluka.

„Jasně. Dobře. Tak já se mu zkusím dovolat. Kdybyste se vy dva…“

Nějaké auto zastavilo hned za ní. Hlava Pernille Birkové Larsenové klesla na volant.

Byla to Lundová.

„Řekli mi, že vaše sestra je tady.“

„A co jí chcete?“

„Chci se jí zeptat na pár věcí.“

Zamířila ke garáži a bytu.

„Nakolik si jste jistí, že je to Hartmann?“

Lundová neodpovídala.

„Ta odměna pomohla, co?“

V hlasu Pernille Birkové Larsenové se mihl záchvěv zoufalství a pocitu viny.

Lundová se na ni podívala a řekla: „Nemůžu o tom případu mluvit. Omlouvám se.“

Pak vešla dovnitř.

Lotte Holstová prala. Působila stejně vzpurně a nevstřícně jako její sestra.

„Všechno jsem vám už řekla. Co bych vám měla ještě povědět?“

„Jste jediná, která věděla o tom poměru. Pořád nechápu-“

„Byl to Hartmann, že?“ zeptala se, zatímco probírala oblečení chlapců a cpala je do pračky.

„Co se stalo tehdy v létě?“

Sestra dál třídila oblečení a mlčela.

„Četla jsem e-maily na stránce seznamky toho nočního klubu,“ řekla Lundová. Vytáhla z kabelky vytištěné stránky.

„Já už tam nepracuju.“

„Ty e-maily jsou divné. On ji pořád chce vidět, ale její odpovědi jsou pořád řidší. Říkala vám, že to skončilo?“

Lotte zaváhala.

„Ne. Ale postupně vůči němu ochladla. Všímala jsem si toho. Možná v tom byl někdo jiný. Nevím.“

Nasypala do pračky trochu prášku, zavřela dvířka a zapnula ji.

„Nanna byla hrozně romantická. Jak bývají holky v tomhle věku. Ne že by tedy o sobě uvažovala jako o dospívající holce. Myslím ale, že prostě přeskočila z jedné velké lásky do druhé. Nejspíš během jednoho jediného týdne.“

„Setkal se s ní Hartmann v tom nočním klubu?“

„Já jsem ho tam nikdy neviděla.“

„A co první týden v srpnu? Lotte. Tohle je důležité.“

Vrátila se do obývacího pokoje a nic neříkala.

„Ten pátek,“ pokračovala Lundová. „On jí píše, že další den odjíždí. Zoufale ji chce vidět. Volal jí. Ale-“

„Ale co?“

„Nedokážeme vystopovat žádné Hartmannovy hovory. On ten víkend nikam nejel.“

Lotte si vzala kabelku, vytáhla diář a prohlížela si ho.

„Ten den jsme měli akci pro VIP klienty. Člověk dostával velké spropitné.“

„A co se stalo?“

„Na něco si vzpomínám. Musela jsem ji tehdy požádat, aby si ztlumila mobil. Pořád jí chodily nějaké zprávy.“

„Od koho?“

„Nevím. Ona na ně neodpovídala.“

Lotte zmlkla.

„Co je?“ zeptala se Lundová.

„Vzpomínám si, že mě pak prosila, abych se postarala o její objednávky. Musela si jít promluvit s někým venku. Byla jsem naštvaná. V jednom kuse po mně chtěla, abych ji kryla. Strkala do všeho nos. Brala mi moje oblečení.“

Náhlý příval zlosti.

„Nanna nebyla žádný andílek. Vím, že bych to neměla říkat-“

„Viděla jste toho muže, se kterým se sešla?“

„Bylo tam nějaké auto. Šla jsem se podívat. Chtěla jsem vědět, co je tak důležité, že jsem kvůli tomu musela vzít za Nannu její práci.“

„Jaké to bylo auto?“

„Prostě auto. Nevím.“

„Limuzína? Kombík? Jaké barvy?“

„Nevím.“

„Viděla jste řidiče?“

„Ne.“

„Značku? Něco zvláštního. Nějaký…“

Lundová nedokázala zastavit vlastní proud řeči.

Lotte vrtěla hlavou.

„Vůbec nic?“ řekla Lundová. „Jste si jistá?“

Lotte se něco vybavilo.

„Bylo bílé. Myslím.“

Rie Skovgaardová přečetla dopis a řekla. „Netrvalo jim to dlouho.“

„Co to je?“

Ukázala papír Mortenu Weberovi. Oficiální přípis ze sekretariátu radnice žádající uvolnit do následujícího rána kancelářské prostory.

„To nemůžou udělat.“ Weber zamával papírem ve vzduchu. „To nemůžou! Volební komise se sejde až dnes večer.“

„Prokrista! On sedí ve vězení a čelí obvinění z vraždy. Tak co čekáš?“

„Ta právnička si s ním půjde promluvit. Najdeme nějaký způsob, jak z toho ven.“

Vypadala uštvaně. V koncích s rozumem. Rozcuchané vlasy. Žádné líčení. Unavený, rozzlobený pohled.

„Když Troels nekápne božskou, žádná cesta ven z toho neexistuje.“

Dva forenzní technici v bílých kombinézách zaklepali na otevřené dveře, vešli dovnitř a začali prohledávat místnost. Skovgaardová odešla do Hartmannovy vedlejší kanceláře. Weber ji následoval.

„Nemůžeš promluvit se svým otcem, Rie? Má styky.“

„Styky?“

„Ano.“

„Pověz mi, co se stalo. Co Troels dělal ten víkend?“

„Já nevím-“

„Nelži mi! Volala jsem ti a říkala jsem ti, že se Troels ztratil. Že nemám ponětí, kde je. A ty jsi mi odpověděl, že zmizel chlastat.“

„Rie-“

„Neměl jsi o něj žádné starosti, protože jsi věděl, kde je.“

„To není-“

„Tobě to řekl. Mně to říct nemohl. Víš, jak se cítím?“

Nevěděl, co má odpovědět.

„Co dělal?“ zeptala se Skovgaardová znovu.

Weber si povzdechl a posadil se. Vypadal starý a unavený.

„Troels je můj nejstarší přítel.“

„A co přesně jsem já?“

„Slíbil jsem mu, že nepovím ani slovo!“ Podíval se na ni. „Nikomu.“

„Tak co je to za velké tajemství? Jiná žena? To musíme procházet tímhle vším jenom proto, že on nedokáže sebrat odvahu, aby mi přiznal, že začal zase šoustat se všema kolem?“

„Ne.“ Weber zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že ne.“

„No tak šlo o jeho ženu? Mělo to něco společného s ní?“

Vyhnul se jejímu rozzuřenému pohledu.

„Odpověz mi. Vím, že to bylo jejich výročí. Co dělal?“

Weber se třásl a potil se. Potřeboval dávku inzulinu. Potřeboval se napít.

„Co,“ Rie Skovgaardová položila ještě jednou tutéž otázku, „dělal?“

Lundová čekala na Hartmanna ve stejné návštěvní místnosti, kterou nedávno používal i Theis Birk Larsen. Přišel v modrých vězeňských šatech a bez bot, pod bedlivým dohledem strážného.

Posadila se s rukama na džínách. Ve vlněném svetru jí bylo horko. Černobílý, se vzorem sněhových vloček.

Nebyl oholený a zdál se zlomený. Pouhý stín neohroženého a pohledného politika z radnice.

Oči se mu leskly. Viděla v nich zoufalství. Lundová se na něj podívala a promluvila: „Opravdu potřebuju, abyste mi pomohl. Tehdy, toho večera tam v tom bytě… všiml jste si nějakého bílého kombíku?“

Hartmann na ni hleděl. Nic neříkal.

„Stál na dvoře, když jste odcházel? Nebo na ulici?“

Podíval se ven z okna na zimní slunce. Nevěděla, jestli ji Hartmann poslouchá, nebo ne.

„Jezdí někdo z radnice bílým kombíkem?“

„Pokud vím, Lundová, byl jsem zatčen kvůli tomu, že jsem řídil černé auto. Tak proč se mi teď vysmíváte tady tím nesmyslem?“

„Je to důležité.“

„Pokud hledáte nějaké bílé auto, proč jsem potom sakra já ve vězení?“

„Protože vy jste se sem poslal sám. Našli jsme chatu vaší manželky. A já vím, co jste dělal tu noc.“

Hartmannovy paže v modrých rukávech se sevřely kolem jeho hrudi.

„Smotané ručníky pod dveřmi. Matrace na oknech. Noviny ve všech větrácích. A otevřená plynová trouba.“

Zasmušile mlčel.

„Možná vás něco vyrušilo. Možná jste couvl. To nevím.“

Znovu se otočil k oknu.

„Copak je to pro muže tak ponižující, aby řekl, že se opil a pokusil se zabít? Ztratil byste hlasy? Nebo Rie Skovgaardovou? Nebo jenom vlastní sebeúctu?“

Muž v modrých vězeňských šatech byl v myšlenkách někde jinde.

„Stálo to za takovou cenu?“

Žádná odpověď.

„Mně je to opravdu fuk, Hartmanne. Ale musíte mi pomoct. Pak se odtud můžete dostat ven a hrát si ty svoje hry na radnici. Zatímco my se pokoušíme zjistit, kdo z vás zavraždil Nannu Birkovou Larsenovou.“

„Vy nic nevíte,“ zamumlal.

„Nevím? Bylo to ve vašem deníku. Když vaše manželka onemocněla, lékaři jí řekli, že potřebuje léčbu. Ona odmítla. Byla těhotná. Věděla, že by to mohlo ublížit dítěti. A tak…“

Díval se na ni a poprvé měla pocit, že vidí Troelse Hartmanna vystrašeného.

„Myslím, že se za to obviňujete. Myslím, že tohle vás pronásleduje každý den. Co kdybych řekl ano? Pak by žila. A možná, že to dítě by žilo taky. A kdyby ne, byla by pořád ještě naděje na další.“

Jeho modré oči plály hněvem.

„Myslím, že se cítíte vinen,“ zopakovala. „A tehdy v noci jste si uvědomil, že bez ohledu na to, jak tvrdě pracujete v tom vašem drahocenném posvátném světě na radnici, tak váš život, ten, který jste miloval, se nikdy nevrátí. A tak jste to vzdal.“

Lundová pokývla hlavou.

„Silný, neohrožený, rozumný Troels Hartmann nechal své démony, aby nad ním zvítězili. A vzpomínka na to vám nahání takový strach, že radši hnijete ve vězení, než abyste to přiznal. Takže…“

Opřela se a usmála se na něj. Zmocnila se jí úleva, že se v dlouhé spleti otevřených konců podařilo aspoň u jednoho z vláken doputovat ke konci. Aspoň zdánlivě.

„Pomůžete mi?“

Čekala.

Nic.

„Podléháte iluzi, pokud si namlouváte, že toho máte tolik co ztratit. Nemáte, Troelsi. Myslím to upřímně.“

Meyer měl seznam bílých aut, která parkují v garáži radnice.

Lundová si vzala prášky na bolení hlavy a ani se na seznam nepodívala. S Hartmannem se snažila ze všech sil. Dokázala si spojit jednotlivé body dohromady a prozradila mu to. A stejně se nic nezměnilo. Cesta vedoucí ke vrahovi Nanny zůstávala dál skryta ve stínech.

Pokud nehodlá promluvit, může si v té cele třeba shnít.

„Kontroloval jsem závoru,“ pokračoval Meyer. „Nějaký auto odjelo z garáže hned potom, co Olav mluvil s Bremerem.“

Sáhla po seznamu.

„Které to je?“

„Druhý zdola.“

„Phillip Bressau. To je Bremerův osobní tajemník. Co o něm víme?“

„Manželka a dvě děti. Bremerova pravá ruka.“

„A to auto?“

„Od tý doby se do garáže nevrátilo. Včera přijel do práce vozem ženy.“

„Bressau.“

Vstala a natáhla se pro kabelku.

Pět postav u díry v zemi. Hnědá hlína navršená na zelené trávě. Studený a slunečný zimní den. Holubi máchající křídly na holých stromech. Anton a Emil v teplých černých šatech. Pernille. Bledá a s přísným výrazem ve tváři ve světle hnědém plášti do deště. Lotte. Oblečená do příliš zářivých barev.

Správce hřbitova měl zelený pracovní oděv a holínky. Podal jim tyrkysovou urnu.

Tak malá. A uvnitř nic než prach.

„Chcete ji uložit na místo?“ zeptal se.

Pernille vzala urnu, sehnula se a chvějícími se prsty ji položila do země.

Ustoupila. Dívala se na ni. Měla pocit, jako kdyby to všechno byl jenom sen.

„To je Nanna?“ zeptal se Anton.

„Ano,“ odpověděla Lotte. „Ona je teď popel.“

„Proč?“

Lotte zaváhala.

„Aby se hned dostala do nebe.“

Chlapci se podívali jeden na druhého a zamračili se. Nikdy se jim nelíbily pohádky, které Lotte vyprávěla.

„Není to pravda, Pernille?“

„Co?“

Lotte se na ni pokusila usmát.

„Ano,“ řekla Pernille. „Je to pravda.“

„Kdy přijde táta?“ zeptal se Emil.

Hřbitovní zřízenec přenášel velký věnec s korunou z růží.

„Zastaví se tady později,“ odpověděla Lotte.

„A proč tady není teď?“

Pernille se dívala na věnec.

„Co to je? Já jsem nic neobjednávala.“

Muž pokrčil rameny. Položil věnec vedle díry pro urnu.

„Dovezli ho dneska ráno.“

„Kdo ho poslal?“

„Neviděl jsem doklad.“

„Vypadá hezky,“ vložila se do hovoru Lotte.

Pernille zavrtěla hlavou.

Lotte měla několik samostatných bílých růží. Dala po jedné oběma chlapcům a řekla jim, aby je položili k urně. Poslechli. Malé černé postavičky na slunci. Jako kdyby si hrály někde na mrazivé pláži u Oresundu.

„Výborně,“ pochválila je, když byli chlapci hotovi.

Pernille se rozhlížela. Malé čtvercové jezírko plné hnijícího dřeva a řas. Náhrobky potažené plísní a houbami. Místo páchnoucí rozkladem. Začalo se jí dělat špatně.

Pak se sehnula, sebrala obrovský věnec a podala ho zřízenci.

„Dejte to pryč. Já to tady nechci.“

Lotte hleděla do trávy. Chlapci se tvářili polekaně.

„A nechci ani tohle místo,“ pokračovala Pernille. „Nelíbí se mi. Musí tady být nějaký jiný.“

Muž v zelených pracovních šatech a s věncem v náručí se zatvářil rozpačitě.

„Vy jste si to vybrala.“

„Nechci ji pohřbít tady. Najděte nějaké jiné místo.“

„Pernille,“ ozvala se Lotte. „Je to tu hezký. Všichni jsme souhlasili. Je to perfektní.“

Pernille Birková Larsenová zvýšila hlas a podívala se na ně planoucíma očima.

„Já ten věnec nechci. A nechci tohle místo.“

„Já s tím nemůžu nic dělat,“ bránil se muž. „Jestli chcete místo někde jinde, musíte si o tom jít promluvit do kanceláře.“

„Do kanceláře si běžte sám! Zaplatila jsem vám, nebo ne?“

Odešla od něj s pohledem upřeným na malé jezírko.

Hnijící dřevo. Řasy.

Po cestičce k nim dlouhými kroky mířila postava v jasně červeném.

Vagn Skarbak vrhl pohled na Pernille a zamířil rovnou k Lotte.

„Víš o něm něco?“ zeptal se jí.

„Ne. Kde je?“

Letmo pohlédl na ženu u vody.

„Někdo sem poslal věnec. Nebylo u něj jméno,“ zašeptala Lotte. „Ona si pořád něco vymýšlí. Já nevím…“

Skarbak vzal věnec a došel k vodě.

„Pernille. To jsme koupili my. Rudi a já jsme udělali v práci sbírku. Omlouvám se. Nevěděli jsme, co tam napsat, a tak jsme je požádali, aby to sem prostě dovezli.“

Upřela na něj prázdný pohled.

Podal jí vavřínový věnec s korunou z růží.

„Je od nás.“

Zavrtěla hlavou a znovu se zadívala na mrtvou vodu.

„Kdy přijde táta?“ zakňoural Emil.

Na opačné straně Vesterbro, na jednom z nejchudších, nejdrsnějších a nejšpinavějších míst, kde tak často pobýval jako mladý ctižádostivý rváč, teď Theis Birk Larsen pil. Vysoké sklenice silného piva z pivovaru Vesterbro Bryghus. A do toho panák kmínky.

Jako kdysi. Jako když kolem sebe nechával volně plynout dlouhé dny v oněch dobách před Pernille. Kdy se honil za penězi na ulicích. Kdy to táhl s dealery drog a s gangy. Kdy chňapl po všem, co by mu mohlo uniknout.

Byla doba, kdy vešel do téhle hospody a stačil jediný pohled, aby všichni zmlkli. Ale to už bylo dávno pryč. Teď ho tady nikdo neznal. Dávný grázl se proměnil v pracovitého spořádaného tatíka s malou firmou o několik bloků dál. V jednoho z těch mužů, kteří se drží dál od starých míst i starých zvyků.

Mohutnou rukou sevřel studenou sklenici. Pivo ho otupovalo. Blokovalo bolest. Nelikvidovalo ji, ale i to mu stačilo.

Za ním se ozýval třeskot kulečníkových koulí. Vulgární slovník mladých kluků, kteří dělali totéž, co kdysi dělal on.

Možná byli ještě horší.

Tohle byly těžké časy, ať už se na to on sám tvářil, jak chtěl. Hon za penězi a šancemi. Zoufalá snaha přežít. Život nebyl nikdy tvrdší a žádná skořápka, kterou by si člověk kolem sebe dokázal vybudovat, ho před tím vším nedokázala ochránit. Ani jeho rodinu ne.

Theis Birk Larsen pil a kouřil a snažil se urovnat vlastní myšlenky. Poslouchal infantilní a příliš hlasitou hudbu z rádia a rány kulečníkových koulí.

Někde jinde právě mizela v zemi urna obsahující to, co bývalo Nannou.

Nic, co by mohl říct nebo udělat, by na tom nic nezměnilo. Zklamal ji. Zklamal je všechny.

Dopil pivo. Začínala se mu motat hlava. Rozhlédl se kolem. Kdysi tady býval králem. Jeho hlas a jeho pěsti tu vládly. To byl ten druhý Theis. Jiný, tvrdší.

Zachránil by ji? Bylo tohle to poučení, které si měl odnést? Že člověk je tím, čím je? Bez ohledu na to, jak moc se snaží změnit, přizpůsobit a poslouchat? Bez ohledu na to, jak moc se snaží proměnit v tu beztvarou a nedosažitelnou věc zvanou dobro?

Ten učitel, Kemal, také zapomněl na svoje kořeny. A zaplatil za to.

Kdyby jen…

Nejistě se zvedl a potácivě zamířil ke dveřím. Zakopl a narazil do kluka u kulečníkového stolu.

Hrubě ho odstrčil z cesty, jak to dělal vždycky. Kdysi. S varováním a nadávkou.

Klopýtal dál. Nevšiml si, jak mu ten kluk nastavil nohu. Tvrdě dopadl na podlahu. Zabručel.

Vzpomínky.

Tolik bitek a ani jednou neprohrál. Ani jednu až do této chvíle.

Teď se válel na podlaze ve špíně a nedopalcích. Slyšel jejich smích. S klením se zvedal na nohy.

Chňapl po tágu kluka, který mu nastavil nohu, a popadl ho jako meč. Jako zbraň. Jako perlík, kterým mával nad tím ječícím a krvácejícím cizákem ve skladu, zatímco Vagn Skarbak jenom fňukal.

Kluk měl černou bundu a černou vlněnou čepici. Ve výrazu jeho tváře zahlédl zděšení a vzdor současně.

Theis Birk Larsen znal tu tvář. Žila s ním celý život.

A tak jen zaklel, hodil tágo na stůl a vypotácel se ven. Uvažoval, kam půjde.

V ulicích, kde byl kdysi doma, se teď stal cizincem. Došel do opuštěného průchodu a začal močit. Sotva s tím skončil, když se na něho vrhli. Pět. S kapucemi na hlavách. Jejich pěsti se jen míhaly. Kulečníkové tágo ho udeřilo do hlavy.

„Držte ho!“ vykřikl někdo a dvě slabé paže se snažily přitisknout Birka Larsena ke zdi, u které si předtím ulevil. Čísi bota se rozmáchla proti jeho slabinám.

Děti.

Dva setřásl. Třetího chytil za zátylek. Smýkl s ním do úzké uličky. Přirazil slabou vychrtlou postavu k prýskající omítce na zdi.

Theisova mohutná pěst se napřáhla, připravená udeřit. Jeden tvrdý, krutý úder a bude to den, na který tenhle kluk nikdy nezapomene. A následky si ponese po celý zbytek svého mizerného života.

Pěst Birka Larsena ale zůstala nehybná a jen zíral.

Kapuce sklouzla z hlavy. Tvář, která na něj hleděla, plná nenávisti, patřila dívce. Nebylo jí víc než šestnáct. Kroužek v nose. Tetování nad očima.

Holka.

V tu chvíli se na něj vrhli s takovou zuřivostí, že věděl, že s nimi prohrál.

Boty a ruce a kolena. Tágo a bušící prsty. Sebrali mu peněženku a klíče. Řvali na něj nadávky, plivali na něj, močili na něj. Birk Larsen udělal to, co nikdy v životě. Schoulil se do klubíčka jako oběť a krčil se na zemi. Póza, kterou často viděl. Ale nikdy si v ní neuměl představit sám sebe.

Jeden tvrdý úder do hlavy a den se začal měnit v noc.

Pak hlas. Starší. Rozčilený křik.

„Co to děláte? Co to…?“

Ležel ve škarpě. Opilý a v bolesti.

Byli pryč.

Krvácející ruku natáhl ke zdi. Vrávoravě se zvedal na nohy.

Žena. Ve středním věku. Držela kolo.

„Jste v pořádku?“

Hlava opřená o studené cihly. Theis Birk Larsen začal zvracet. Krev a pivo. A něco z té černě, kterou v sobě měl.

„Zavolám policii,“ řekla žena.

Ještě trochu toho vyzvracel. Položil jí ruku na rameno. Plaše se od něj odtáhla a vykroutila se z jeho sevření.

„Policii nevolejte,“ zamumlal. Rozkašlal se a klopýtavě zamířil na světlo.

Odešla. Osaměl a zjistil, že se nedokáže udržet na nohou. Jako padlý strom se Theis Birk Larsen zvolna zhroutil na rozbitou dlažbu Vesterbro. Klečel tam a klečel, až se nakonec převrhl a nechal tmu, aby ho pohltila jako černé bažinaté vody v Kalvebod Falled.

Znovu ve výslechové místnosti. Hartmann seděl naproti své právničce.

„Ty důkazy jsou nepřímé, Troelsi. Na základě toho nepředpokládám, že by soudce prodloužil tvoji vazbu. Pokud ale najdou něco v té tvojí chatě…“

Seděl tam v modrých vězeňských šatech. Tichý a zkroušený.

„Čím víc mi toho řekneš, tím víc ti můžu pomoct.“

Nic.

„Rozumíš mi?“

Nic.

Urovnala si papíry a podrážděným povzdechnutím dala najevo nesouhlas.

„Tak dobře. Vrátím se zítra. Snad budeš mít náladu na to, abys se mnou mluvil.“

Sledoval ji, jak si rovná papíry na hromádku a dává je do aktovky.

„Co se děje na radnici?“

Zastavila se a zadívala se na něho.

„Co myslíš? Volební komise se řídí podle Bremerových přání. A konečné rozhodnutí už padlo.“

„Konečné? Jsi si tím jistá?“

Její tvář se ani nepohnula.

„Já se věnuji trestnímu právu. A ne politice. Pokud tomu rozumím, rozhodnutí bylo učiněno. Teď už jen zbývá, aby ho večer schválila městská rada.“

Právnička na něj upřeně hleděla.

„A pak končíš, Troelsi. Smůla. Dala jsem na tvoji kampaň peníze. Na co jsem pro všechno na světě myslela?“

Sotva ji poslouchal.

„V kolik je to zasedání?“

Žena založila ruce.

„Jsem ráda, že ses rozhodl se mnou mluvit. Možná bychom mohli probrat tvoji obhajobu?“

„Můžeš mi sehnat jednací řád rady?“

Odmlka.

„Proč?“ zeptala se pak.

„Potřeboval bych vědět něco, jak to je s volební komisí. Musím podrobně-“

„Troelsi! Ty tady čelíš obvinění z vraždy! Copak jsi přišel o rozum?“

Pochmurný úsměv. Na vteřinu, ne déle.

„Ne, nepřišel. Zavolej mi Brixe. Řekni mu, že jsem připravený mluvit. Povím mu, co jsem dělal ten víkend.“

Sáhla do kabelky a vytáhla zápisník.

„Konečně. Tak si to poslechněme.“

Další úsměv. Tentokrát delší. A sebejistější.

„Promiň, ale na to nemám čas.“

Vyškubl jí zápisník a začal psát.

„Chci, abys kontaktovala žalobce. Postarej se, abychom se co nejdřív setkali. Je důležité, aby policie stáhla žalobu proti mně do konce odpoledne.“

„Ty tady budeš muset být ještě nejméně jeden den.“

Dopsal.

„Dej to Mortenovi.“

„To nemůžu.“

„Je tam napsáno jenom to, že má říct pravdu. Přesně to přece chtějí, nebo ne? A přesně to chceš i ty.“

Zaváhala.

„Musím se odtud dostat do večera. Prosím, pomoz mi.“ Držel lístek se vzkazem nad stolem. „A děkuju ti za příspěvek.“

*

Phillip Bressau telefonoval, když Meyer s Lundovou vstoupili do jeho kanceláře.

Položil dlaň na mikrofon.

„Primátor tady není.“

„To je v pořádku,“ odtušil Meyer. „My jsme přišli za vámi.“

„Nemohlo by to počkat do zítřka?“

„Pět minut. Pak budeme hotovi.“

Posadili se kolem konferenčnímu stolku. Lundová si dělala poznámky. Trpělivě a poslušně jako nějaká sekretářka.

„Před tou plakátovou párty v pátek,“ začal Meyer, „byla v Hartmannově kanceláři nějaká sešlost. Vy jste se účastnil?“

Na to, že byla sobota, byl Bressau precizně oblečen. Dokonale vyžehlený oblek, modrá košile, kravata.

„Ano. Na chvíli.“

„Viděl jste tam Hartmanna?“

„Ne, já jsem se nezdržel. Měl jsem práci. O co jde?“

„Jenom rutina,“ řekla Lundová. „Když jste se třetího srpna setkal s Hartmannem…“

„Cože?“

„Hartmann tvrdí, že jste se ten víkend setkali.“

„Já jsem se s Hartmannem neviděl.“

Meyer se podíval na Lundovou.

„Jste si jistý?“ zeptala se Lundová.

„Absolutně. On to tvrdil?“

„Ano.“

„To nemůže být pravda.“

Bressau vytáhl ze saka diář.

„Ne. Třetího srpna jsem byl v Lotyšsku na oficiální návštěvě s primátorem. Odjížděli jsme v sobotu ráno. Hartmann nebyl členem delegace.“

„Dobrá, tak to by bylo,“ řekla Lundová a něco si poznamenala.

„To je všechno?“

Bressau vstal od stolu.

„Ne tak úplně,“ řekl Meyer. „Můžu si vzít klíčky od vašeho auta?“

„Cože?“

„Jenom si ho půjčíme.“

„Není tady.“

„Kde je?“

„Proč potřebujete moje auto?“

„Jsem už takový čmuchal,“ odtušil Meyer.

Kroky ve dveřích. Poul Bremer vešel dovnitř, pohlédl na ně a zeptal se: „Co se tady zatraceně děje?“

Bressau pokrčil rameny.

„Teď vyslýchají mě.“

Jan Meyer se zasmál.

„Teda lidičky… Vy jste takový citlivky. Máme prostě jenom nějaký problémy s tím, kde a kdy se Hartmann pohyboval. To je všechno. Vážně-“

„A proto jste se vyptávali ochranky na Bressauovo auto?“

Poul Bremer se tvářil zuřivě. Dvojice policistů mlčela.

„Tady se nic nestane, aniž bych se o tom nedozvěděl,“ řekl starý muž. „Vypadá to, že si zase promluvím s vaším šéfem.“

Bremer kývl ke dveřím.

„Zavřete je za sebou, prosím.“

Cestou zpátky na velitelství vyhlásila Lundová pátrání po Bressauově automobilu. Bílý kombík, poznávací značka YJ 23 585.

„Chci uvedený vůz zajistit k forenznímu prozkoumání.“

Meyer řídil. Už nejezdil rychle. Žádné cigarety. Žádné banány.

„Pokud by volal Nanně jednadvacetkrát z Lotyška, musel by si toho někdo všimnout,“ prohodila Lundová.

Meyer přikývl.

„Na tom malým jamboree bylo deset lidí,“ řekl. „Sedm z nich byli podnikatelé.“

„A někdo, kdo nepatří do Bremerova tábora?“

„Jenom jeden. Jens Holck z Umírněných.“

Vzpomínala si na postavu v černém, která se vytrácela z Hartmannovy plakátové párty na videu televizní reportérky.

„Musíme sehnat jeho adresu,“ řekla Lundová.

Když přišel Theis Birk Larsen k sobě, ležel na tvrdé pryčně v malém bíle vymalovaném pokoji, kde to bylo cítit zvětralým alkoholem, tělesným pachem a potem. Na podlaze se válely stočené pokrývky a rance. Kolem sebe viděl další postavy. Zpola nazí muži pod tenkými pokrývkami. Chrápali a hekali.

Všechny končetiny ho bolely. Všude měl samé škrábance a modřiny.

Dveře se otevřely. Někdo vešel dovnitř. „Vidím, že jste už vzhůru,“ řekl.

Světlo se rozsvítilo. Neznámý muž si dřepl vedle jeho pryčny. Měl starý hnědý propínací svetr a dlouhé bílé vlasy. Vrásčitá zarostlá tvář padlého světce.

„Jak je vám?“

„Kde jsou moje věci?“

„Někdo vás zmlátil. Skoro všechno vám sebrali.“

Birk Larsen se na lůžku zpola posadil. Palanda nad ním byla tak nízko, že to víc nešlo.

„Kde jsem?“

„V noclehárně Svatého kříže. Já jsem správce. Ležel jste u jedněch dveří na Skydebanegade. Nechtěl jste, aby vás odvezli do nemocnice. Nechtěl jste, aby zavolali domů. Takže jsme vás donesli sem. Zlomeného nemáte nic. Prohlédli jsme vás.“

Pokusil se vylézt z postele, ale nedokázal to.

„Mluvil jste o své dceři.“

Položil se zpátky na tvrdou matraci. Hleděl na železný rám. Přemýšlel. Cítil bolest.

„Jste Theis Birk Larsen,“ řekl správce. „Někteří chlapi z Vesterbro vás znají. Pokud to chápu, máte tam svou reputaci.“

Birk Larsen si otřel tvář čepicí. Podíval se na krev.

„To je v pořádku. Zůstaňte, kde jste. Donesu vám trochu polévky.“

Ještě jeden pokus. Chytil se železného rámu.

„Ne. Nemůžu tady zůstat.“

Na kraji postele. Bez bot. Bez kabátu. Nikde neviděl nic, co by mu patřilo. Jen sebe samotného. Zničený muž středního věku, který býval v těchto končinách kdysi králem. A teď už jen starý zakrvácený hlupák.

„Bylo by pro vás nejlepší, kdybyste přes noc zůstal tady,“ namítl muž.

Birk Larsen se pokusil pohnout, ale nedokázal to. S dlouhým bolestným zaskučením spadl zpátky na prostěradlo.

„Možná bychom vám mohli pomoct, Theisi.“

„Ne, nemůžete,“ odtušil.

„Možná-“

„Řekl jsem, že nemůžete.“

Silná ruka Birka Larsena, se šrámy na kotnících prstů a podlitinami na zápěstí, se zvedla a ukázala na krucifix v rohu.

„Vy mi pomoct nemůžete a on taky ne.“

Prchavý výraz v prošedivělé bledé tváři. Ne právě přívětivý.

„Dojdu pro tu polévku,“ řekl.

Hádky na hřbitově se vlekly dál a dál, aniž by se dospělo k nějakému řešení. Byla už tma, když odjížděli. Lotte řídila. Chlapci seděli tiše a vystrašeně vzadu.

Pernille pozorovala světla města, zatímco se proplétali provozem. Od zuřivé výměny názorů v kanceláři na hřbitově už nepromluvila. Vagn se vrátil do garáže, aby se věnoval dalším objednávkám. Lotte měla pocit, že všechno teď zůstalo na ní.

„Co si dají dva hladoví kluci k večeři?“ zeptala se tak zvesela, jak to jen dokázala.

Cestou projížděli kolem Tivoli. Zábavní park byl osvětlený. Kdyby měla peníze, vzala by je Lotte ze zoufalství i tam.

„Já nevím,“ řekl Emil zvolna unaveným zpěvavým hláskem.

„Tátovy velké lívance s marmeládou!“ vykřikl Anton.

Emil ho za to praštil. Lotte to slyšela.

Pernille mlčela na sedadle spolujezdce, pořád vzteky bez sebe z předchozí hádky.

„Fajn,“ prohodila Lotte. „Budou lívance.“

Semafory. Skupiny mužů a žen vyrážejících do barů. Sobotní večer ve městě.

„V tom případě,“ dodala Lotte a usmála se na ně do zrcátka, „budeme potřebovat mlíko a vajíčka.“

Obrátila se k sestře.

„Pernille?“

Ten divoký pohled v jejích očích Lotte nesnášela.

„Dobře,“ dodala rychle. „Můžu je udělat.“

„Lotte!“

Pernille měla ruku na dveřích. Vypadalo to, že je připravená vystoupit rovnou za jízdy.

„Můžeš mi dneska přes noc pohlídat kluky?“

„Jasně. Jestli chceš. Proč?“

Pernille neodpovídala. Jenom se otočila a řekla: „Dneska na noc pojedete domů k tetě Lotte a dáte si tam ty lívance. Dobře?“

Ani slovo. Pak se Anton zeptal: „A ty nepřijdeš?“

Znovu se zadívala ven na okolní provoz. Na světla a lidi na ulici.

„Ne.“

Křižovatka. Bary. Neony. Lidé. Anonymita noci.

„Vysaď mě tady.“

Lotte jela dál.

„Pojedeme domů. Vagn už Theise určitě našel.“

Pernille chňapla po kabelce.

„Vysaď mě tady,“ zopakovala.

Auto jelo dál.

Teď už křičela.

„Řekla jsem ti, abys mě nechala vystoupit! Zastav mi, zastav mi!“

Se zachmuřeným pohledem a bušícím srdcem Lotte zajela ke kraji cesty.

Její sestra byla bez jediného slova v okamžitě venku.

Hartmann byl zpátky ve výslechové místnosti s právničkou a členem vězeňské služby. Díval se na Brixe na opačné straně stolu.

Byl klidný. Jako kdyby se vrátilo cosi z jeho starého já. Mluvil o pátku. O párty, o sérii porad, o schůzkách v křivolakém labyrintu chodeb v nitru radnice.

„Věříte v Boha?“ zeptal se Brixe.

„Kvůli tomu jsem musel přijít?“ zeptal se Brix.

„Ne. Přišel jste sem pro své potěšení. Abyste mě viděl, jak se kroutím.“

„Troelsi.“ Právnička se zatvářila ustaraně. „Brix vám prokazuje laskavost.“

„Laskavost,“ zamumlal Hartmann.

Brix si povzdechl a podíval se na hodinky.

„Já v Boha nevěřím,“ řekl Hartmann. „Nikdy jsem nevěřil. Ale někdy uvažuji, jestli to není jenom taková… zbabělost. Protože nejhorší věc na světě by byla věřit, nacpat všechno, co člověk má, do té prosté víry. A pak se jednoho rána probudit a zjistit, že to všechno byl jenom jeden velký a krutý žert.“

„Troelsi…,“ řekla žena znovu.

„Vy mi nerozumíte?“

Otázka mířila na Brixe, ne na ni.

„Ten večer na radnici. Byl to den našeho výročí. A já uprostřed všech těch usměvavých, rozzářených lidí. Moje tvář tam byla na plakátech. Všichni milovali Troelse Hartmanna.“

Chladný, sžíravý pohled přes stůl.

„Muže, který by dovedl ke konci Bremerovy roky na radnici.“

Hartmann se zasmál sám sobě, své vlastní hlouposti.

„A to všechno neznamenalo vůbec nic. Věděl jsem to hned tam. Všechno to šampaňské, všechno to jídlo a ty gratulace. Myslel jsem jenom na ni. Jak moc mi chyběla. Na to, co jsem ztratil. Nadobro.“

Zavřel oči a vzpomínal.

„A oni nic z toho nevnímali. Viděli jenom Troelse Hartmanna, jak si jde za svým cílem. Jak se směje a žertuje. A já jsem se celou tu dobu ptal: proč?“

Hartmann začal ťukat prsty do stolu.

„Co jsem udělal, abych si tohle všechno zasloužil? Všechny ty bezvýznamné věci.“

Pokrčil rameny.

„Byl jsem jako kněz, který dostal dopis od Boha a v něm stálo: to všechno byl jen žert. A tak jsem udělal, co udělá takový dobrý charakterní muž. Ztratil jsem se, abych se mohl ožrat. A je to.“ Kývl na Brixe. „Doznání.“

„A pak?“

„Nedokázal jsem takhle přijít za Rie. A tak jsem si vzal taxík a jel na chatu.“

Jeho oči sklouzly k oknu a zadívaly se do temného večera venku.

„Moje žena to místo vždycky milovala. Bylo její.“

„A to okno?“ zeptal se Brix.

„Když jsem tam přijel, uvědomil jsem si, že nemám klíč. Tak jsem ho rozbil. Trochu jsem se pořezal. To ožralci dělají.“

„A vy jste tam byl sám?“

„Se spoustou vzpomínek.“

„Hartmanne-“

„Neptejte se mě, jak se to stalo. Nedokážu to vysvětlit. Snažil jsem se. Věřte mi. Možná protože jsem byl opilý a hloupý a plný sebelítosti. A slabý.“

Klepl do stolu a pronesl hlasitěji: „Slaboch. Slaboch si řekl, že pokud mám s tímhle vším skoncovat, bude nejlepší, aby se to stalo na naší chatě.“

Suchý, prázdný smích.

„Umíte si představit, jak idiotské to je? Ona to místo milovala.“ V bolesti zavřel oči. „Co by si pomyslela…“

Brix a právnička čekali.

„Tak jsem nacpal matrace k oknům, ručníky pode dveře. Potom jsem pustil plyn, lehl si do postele a čekal.“

Zaklepání na dveře. Meyer vešel dovnitř, podíval se na Brixe a řekl: „Máte okamžik?“

„Teď ne.“

„Je to důležité.“

„Teď ne!“

Meyer zabručel a odešel.

Když byl pryč, Hartmann pokračoval.

„Když jsem se v sobotu ráno probudil, byly dveře otevřené. Větrem. Myslím, že jsem je nikdy pořádně nezavíral. Nebo jsem byl prostě nešikovný opilec. Nebo snad… třeba šla kolem ona a řekla: tohle už nikdy nedělej, Troelsi. Už ne. Nedokážu to vysvětlit, tak se mě na to ani neptejte. Pak přišel Morten, našel mě tam a odvezl domů.“

„Morten Weber tuto výpověď potvrdí,“ dodala žena rychle.

Brix nic neříkal.

„To je všechno,“ uzavřel své líčení Hartmann.

„A vy jste nám nic z toho neřekl kvůli volbám? Bál jste se o svou pověst?“

Troels Hartmann se mu podíval do očí.

„Každá moje výpověď se okamžitě objevila v novinách. Z toho jsem měl obavy, přiznávám. A měl jsem taky strach kvůli Rie. Chtěl jsem to před ní utajit.“

Dlouhý výdech a dlouhý pohled.

„Ale ze všeho nejvíc jsem se styděl. Bál jsem se. Myslel jsem si, že když se k tomu přiznám, mohlo by to vpustit tu černou věc zase zpátky do mého života. Což ze mě dělá ještě většího blázna, než za jakého jsem se sám považoval. Protože ve skutečnosti…“

Hartmann se zasmál.

„… jsem se od toho všeho právě teď osvobodil.“ Podíval se Brixovi do očí. „Můžete to pochopit?“

„Ano,“ řekl policista. „Můžu.“

„No, a to je všechno.“

Zaváhal.

„Plácnete to teď všechno do novin?“

„Nemyslím,“ řekl Brix.

Kývl na strážného.

„Odveďte ho zpátky do cely.“

Muž v uniformě se pohnul. Hartmann uhnul před jeho pažemi.

„Pověděl jsem vám pravdu! Co to je?“

Právnička byla vyvedená z míry.

„Je to pravda,“ řekla. „Morten Weber jeho výpověď potvrdí.“

„Tím si jsem jistý,“ odtušil Brix. „A já ho možná obžaluji jako spolupachatele.“

Udělal posunek ke strážnému.

Hartmann už stál. Ruce zdvižené, stále se bránil.

„Musím být na radnici. Hned!“

Strážný ho popadl. Hartmann natáhl ruce.

„Zavolejte Mortena! To je zase Bremerova práce?“

„Ven!“ rozkázal Brix a sledoval, jak ho táhnou z místnosti.

Ve vedlejší kanceláři zatím Meyer procházel zprávy z forenzního oddělení. Brix vešel dovnitř, uviděl razítko na první stránce a řekl: „Modlím se k Bohu, aby našli nějaký pádný důkaz, že Nanna Birková Larsenová byla v té chatě.“

Meyer zavrtěl hlavou.

„Ani ťuk. Ani jediný vlásek. Žádná stopa po sexuální aktivitě. Žádná stopa po násilí. Lundová říkala-“

Brix mu vyškubl zprávu a prolétl stránkami.

„Zapomeňte na Lundovou. V tom kumbálu byly stopy po krvi.“

„Ano. Rybí krev. Velmi stará.“ Meyer se opřel na židli. „Je rybolov zločin? Já si nevzpomínám-“

Brixovi zazvonil telefon. Poslouchal a pak vyštěkl: „Ne. To si pište, že jsem to nebyl já. Nechte mě, ať se o to postarám.“

Střelil pohledem po Meyerovi.

„Vyhlásila Lundová pátrání po automobilu Phillipa Bressaua?“

„Myslíte to bílý auto, u kterýho nedokázal vysvětlit, kde je? To bílý auto, který před náma schovávall? Ano, vyhlásila. Bressau je pravděpodobně ten řidič, který srazil Olava a ujel.“

„Bressauova žena a děti právě teď sedí na policejní stanici v Soro. Zastavila je hlídka. Na tom autě není ani škrábnutí.“

„Je to bílý auto z radnice. Já tomu nevěřím, Brixi. To auto, který zabilo Olava Christensena, vyjelo odtamtud.“ Meyer se skoro přestával ovládat. „Kdykoli vstoupíme na radnici, ti parchanti se můžou přetrhnout, jak nám budou zase lhát. Proč vám to nevadí? S kým jste to zrovna teď mluvil?“

„Občas jsem s vámi velice nespokojen. Kde je Lundová?“

Meyer přejížděl prstem po seznamu adres a bílých automobilů. Dělo se toho pořád až moc na to, než aby s tím příliš pokročil. Neprověřil ještě ani dvě třetiny seznamu. Až pak…

„Zatraceně,“ zamumlal a popadl telefon.

*

Lundová na Meyerovo volání nereagovala. Vystopovala Jense Holcka ve zpola dokončeném činžovním domě ve Valby a teď ho poslouchala, jak líčí cestu do Lotyšska.

„Viděl jste tam Phillipa Bressaua?“

„Jenom v letadle tam a pak zase na zpáteční cestě. Moc toho nenamluvil. Bremer a Bressau jeli na nějakou schůzku do Rigy. My ostatní jsme zůstali v Saldusu.“

Holck vypadal unaveně. Byl neoholený. Možná i něco vypil.

„A Bressau tam hodně telefonoval?“

„Nevzpomínám si. A teď už musím jít.“

„Máte ještě program té cesty? Hotely a takové věci. Hodně by mi to pomohlo.“

Mrkl na hodinky.

„Podívám se,“ řekl „Počkejte tady.“

Dívala se za ním, jak jde do domu. V patře se rozsvítilo světlo. Lundová zamířila ke garáži. Scházela dolů po rampě.

Byl to vlastně přestavěný sklad. Suterén vypadal hodně velký, nejspíš se v minulosti používal k nějakým komerčním účelům.

Vytáhla baterku. Posvítila do černého jícnu před sebou.

Nic.

Šla dál.

Úplně vzadu se rýsovalo něco pod černou plachtou.

Lundová se podívala na telefon. Žádný signál.

Došla k plachtě. Stáhla ji zepředu…

Ustoupila a zírala.

Bílý kombík. Přední sklo rozbité a potřísněné krví. Předek rozmlácený. I na něm byla krev. Zrcátko na straně řidiče viselo na dveřích.

To stačilo.

Zhasla baterku a vykročila zpátky ven do studeného temného večera. Vrátila se k neoznačenému policejnímu vozu.

Klíče byly pryč.

Podívala se na palubní desku. Pak na podlahu. Dál hledala.

Sáhla do skříňky na rukavice. Nahmátla Glock a vytáhla ho zpod balíčků Nicotinellu a papírových kapesníků.

Mířila pistolí k zemi. Rozhlédla se.

„Holcku?“ zavolala. „Holcku?“

*

Meyer řídil jako blázen, s planoucím modrým majáčkem a sám. V uchu sluchátko a přihlouplý hovor s Brixem.

„Nevolala Lundová?“ chtěl vědět Meyer.

„Nikam nejezděte!“ řval Brix. „Vraťte se.“

„Jedu k Holckovi domů. Měl poměr s Nannou. Dostal od Olava klíče od toho bytu.“

„Výpisy z účtu ukazují, že Hartmann ty peníze schválil.“

„Proboha, probuďte se, člověče! Holck to zfalšoval. Celou dobu Hartmanna obviňoval. Holck má bílýho kombíka. A nikdo to auto neviděl od chvíle, kdy zabili Olava.“

„To nic nedokazuje.“

„Já jsem Lundové dal Holckovu adresu! Ona je tam sama. Pošlete tam auta, hned!“

„A co Hartmann?“

„Hartmann s tím nemá nic společnýho! Teď se musíme dostat za Lundovou! Víte, jaká je. Půjde dovnitř sama a naslepo.“

Dlouhá odmlka. Meyer se prudce prosmýkl kolem líné dodávky doručovací služby. Udeřil do klaksonu a donutil dvě auta jedoucí v protisměru najet na obrubník.

„Pošlu tam jedno auto,“ řekl Brix. „Informujte mě.“

Lennart Brix si nechal přivést Hartmanna do výslechové místnosti a přikázal mu, aby se posadil.

„Už jste mluvil s mou advokátkou?“

„Chci se vás zeptat na Jense Holcka.“

„Prokrista. Řekl jsem vám už všechno, co vím. Má se konat důležité hlasování a-“

„Mohl Holck falšovat vaše účetnictví?“

„O čem teď vlastně mluvíte? Jaké účetnictví?“

„Ty účty, které ukazují, že jste schválil peníze pro Olava.“

„Takže teď si myslíte, že to udělal Jens?“

„Prostě odpovězte na mou otázku.“

„Možná. Já řídím odbor. O účetnictví se nestarám.“

Pohled do poznámek, pak se Brix zeptal. „Choval se Holck v poslední době divně?“

„Co je to za otázku?“

Brixovi zazvonil telefon.

„Lundová není na adrese, kterou jsem vám dal,“ oznamoval Meyer. „Ten dům byl na prodej.“

„Je na radnici?“

„Ne. Volal jsem tam. Musíte po ní vyhlásit pátrání.“

„Není to poprvé, kdy Lundová někam sama zmizela.“

„Poslouchejte mě, Brixi! Tady se děje něco fakt zlýho. Ona je tam sama a já si jsem jistý, že Holck je náš člověk.“

„Dřív jste si byl taky jistý.“

„Pomůžete mi, nebo ne?“

Brix si dal telefon dál od ucha a podíval se na Hartmanna.

„Kde momentálně Jens Holck bydlí?“

„Co se děje?“

„Holck není ve svém domě. Máte na něj ještě nějakou jinou adresu?“

„Nevím. Před několika měsíci se rozvedl. Myslím, že bydlí u příbuzných.“

„U jakých příbuzných?“

„Já nevím. Co se děje?“

Brix znovu zvedl telefon.

„Hartmann tvrdí, že bydlí u nějakých příbuzných. Neví ale kde.“

Ukončil hovor. Hartmann hleděl na hodiny na stěně. Za deset minut půl deváté.

„Pokud si myslíte, že to udělal Holck, proč jsem tady já?“

Brix mávl na jednoho ze strážných.

„Odveďte ho zpátky do cely.“

„Pro všechno na světě,“ zaúpěl Hartmann. „To jednání právě začíná!“

Snažil se bránit, když ho strážný uchopil za paži. Vzpíral se ale jen trochu, ne moc.

„Vy víte, že jsem to neudělal. Myslíte si, že tohle všechno dokážete ututlat, až budu na svobodě? Opravdu si myslíte, že to tak bude, Brixi?“

Vysoký policista se zastavil u dveří.

„Já vám nabízím tohle,“ pokračoval Hartmann a opřel se o stůl. „Já odtud odejdu. Nebudu dělat nic kvůli téhle perzekuci. Kvůli neoprávněnému věznění. Kvůli nezákonné domovní prohlídce a vstupu do mého domu. Žádné problémy, které bych vám jinak mohl způsobit. Na všechno zapomenu.“

Brix poslouchal.

„Na oplátku si necháte pro sebe všechno, co jsem vám soukromě sdělil. Skutečně soukromě. Žádné úniky do tisku. Ani náznak o pokusu o sebevraždu. Řeknete, že Hartmann byl vyslýchán kvůli nedorozumění. Byl shledán nevinným a byl propuštěn. A tím to všechno skončilo.“

Brix se zhluboka nadechl a přiložil si dlouhý prst k tváři.

„Do týdne bych mohl být primátorem. Ideální by bylo, abychom měli dobré vztahy. A měli bychom s nimi začít teď.“ Natáhl ruku. „Nemyslíte?“

„Zůstaňte tady,“ nařídil Brix.

Pak vyšel na chodbu a zavolal řídícího důstojníka.

„Vyhlaste pátrání po Lundové.“

Po Holckovi nebylo nikde ani stopy. Lundová sešla do suterénu, aby se tam ještě jednou rozhlédla.

Baterka v levé ruce, pistole v pravé. Postupovala vpřed, rozhlížela se kolem sebe.

Páchlo to tu po vlhku, prachu a rozlité naftě. Na regálech u stěn se válelo nářadí. Hromada dřevěných palet. Motor rozebraný na součástky. Napůl dokončený kus nábytku, snad to měla být skříň. Neopracované dřevo. Vedle něj kladiva, šroubováky, hřebíky a pila.

Po Holckovi ani stopy.

Postupovala dál, kolem pytlů s cementem, kolem dlaždic a cihel.

Glock se jí chvěl v dlani. Nikdy z něj nevystřelila. Kromě střelnice. Bílý kužel světla z baterky se při každém kroku zatřásl. Nic se v něm neobjevovalo.

Jsem praštěná, pomyslela si. Jít sem sama. Nezavolat Meyerovi. Aby sem někoho poslal, nějakou pomoc.

Proč to dělá?

Lundová neměla ponětí. To byla prostě ona. Taková, jaká byla.

Žena, která si proklestila cestu k tomu, aby se stala kriminální vicekomisařkou na oddělení vražd. A svou práci si udržela díky výsledkům, a ne politikaření nebo uplatňování nějaké zásady rovných šancí, kterou osobně pohrdala.

Byla dobrý polda. Dobrá matka. Byla člověkem, který se stará o druhé.

Jenže teď zůstala sama. A možná to tak bude navždycky. Ženská, která stojí tak trochu mimo. Obyčejně oblečená, vlasy stažené do prostého ohonu, zářící oči, které nikdy nepřestávají pozorovat okolí.

Lundová sem vešla sama, protože nedokázala udělat nic jiného. Chtěla být první. Vidět jejich obličeje, až sem dorazí později. Až po ní.

Obvykle to vycházelo.

Ještě naposledy blikla baterkou do kouta. Sanitární keramika. Vany a umyvadla, záchodové mísy a bidety.

Zaklela, otočila se a zamířila k východu. Byla rozhodnutá, že zavolá Meyerovi. Zuřila sama na sebe, že je tak hloupá a zbrklá.

Tmou se cosi mihlo. Zleva doprava.

Pistole zůstala, kde byla. Skloněná k zemi. Použít zbraň nebyla nikdy její první přirozená reakce. A nikdy ani nebude.

Nejdřív s ním chtěla mluvit. Chtěla se všechno dovědět.

„Holcku…“

Znovu ta silueta. Něco držel v ruce. Velký francouzský klíč. Se čtyřmi železnými konci. Podobal se středověké zbrani.

Už byl blíž.

Příliš blízko.

Slyšela ho. Pak švih rukou.

Pistole se pohnula. Ne dost nahoru a ne dost rychle.

Uskočil stranou a ve světle baterky se proti ní cosi mihlo.

Tvrdé železo narazilo do lebky Sarah Lundové a poslalo ji na tvrdou podlahu.

Byl to luxusní hotel v Bredgade, hned vedle nákupního centra Stroget. Sto korun za skotskou. O málo míň za pivo.

Pernille seděla u baru. Kabelku vedle sebe. Třetí zastávka toho večera. A tvrdý alkohol na každé z nich.

Přesně jako to bývalo, když byla ještě mladá a na ničem doopravdy nezáleželo. Když se dokázala vytratit z domu rodičů a zmizet do drsnějších končin, na zapovězená místa, aby zjistila, co jí mohou takový večer a noc nabídnout.

Vedle ní seděl muž, jakému by se tehdy dávno snad jen vysmála. Byl při těle, působil samolibě, opálený a v obleku, který se zdál trochu malý. Jenže platil.

„Mám vlastní firmu,“ pochlubil se a objednal další pití. „Začal jsem úplně z ničeho.“

Byl to hotelový bar, kromě nich dvou prázdný. Místní sem nikdy nechodili. Jediní dva návštěvníci, kteří tady uvízli a zůstali na noc sami.

„Trvalo mi to pět let.“ Byl to Nor. „Mám třicet zaměstnanců, pobočku v Dánsku. Výrobu ve Vietnamu.“

Televize hrála. Mluvilo se v ní o posledním vývoji kolem voleb na radnici.

Posunul si stoličku blíž k ní. Viděl, že žena sleduje televizi.

„Odporná kauza. Dostalo se to i do novin v Oslu.“

„Rada bude hlasovat o vyloučení Hartmanna z voleb,“ sděloval hlasatel. „Měl být obviněn, třebaže jsme se od našich zdrojů právě dověděli, že tomu tak možná nebude…“

Dotkl se její paže.

„Cestujete hodně?“ Muž se zasmál. „Někteří lidé říkají, že život bez cestování není k ničemu. Ale asi nemají na mysli služební cesty. Dvanáct nocí každý měsíc.“

Připil jí.

„Občas si ale člověk může popovídat s hezkou ženskou v pěkném baru. Není to tak špatné.“

Usmíval se. V jeho pohledu už viděla skoro žádostivost.

Dlouze se napila. Moc se jí to nelíbilo.

Nic se jí už moc nelíbilo. Kluci. Lotte. Theis. Jak uvízla v nekonečném pátrání, v honbě za vysvětlením, za motivem. Její život ovládla podivná prázdnota. Nemohla spát, otupěla, nedokázala se smát, jasně uvažovat.

Pernille přemýšlela o tom, jaká byla kdysi. Mladá holka. Jak přelétala v temném a špinavém Vesterbro z jednoho baru do druhého a balila kluky, dokud nenašla toho pravého.

Na ničem nezáleželo.

Tehdy ani ted.

Podívala se na muže vedle sebe. Uvažovala, jaký mohl být tehdy v tom věku on. Nafoukaný. Hezký. Slabý a poslušný.

„Půjdeme k tobě na pokoj,“ navrhla.

Nor na ni ohromeně civěl.

Pernille vstala a zvedla z podlahy svou kabelku.

Nervózními prsty sebral klíče.

„Napište mi to na účet,“ řekl barmanovi a následoval ji ke dveřím.

Pokoj nebyl velký. Postel pro dva. Naleštěný stolek. Na velkém stole notebook. Nepříliš elegantní nábytek, jaký nekupuje nikdo, jenom hotely.

Byl nervózní, nemotorně zápasil s klíči, plácal dlaní po stěně, aby rozsvítil.

Na posteli leželo několik kusů oblečení. Košile. Spodky.

Sebral to všechno a hodil to do skříně.

„Nevěděl jsem, že budu mít společnost. Chceš se napít?“

Pokoj byl velký asi jako Nannin pokojíček. Nebylo tu nic osobního. Nic, co by si měla zapamatovat.

„Když jsem byl student, dělal jsem barmana v jednom grand hotelu v Oslu.“

Pronesl to tónem, jako kdyby to byl jeden z jeho obrovských úspěchů. Stejný jako založení vlastní firmy a to, že dnes má továrnu ve Vietnamu.

Dva giny z minibaru. Jedna láhev toniku. Postavil dvě láhve na malý stolek a nalil alkohol do sklenic.

„Cha! Podívej se! Pořád to umím!“

Ne, menší než Nannin pokojíček, pomyslela si. Krabice pro anonymního člověka. Místo za hranicemi života, jaký znala.

„Gin a tonik. Bez ledu. Bez citrónu.“

Pokrčil rameny. Byl opilejší, než si myslela. A ona nejspíš taky. Pořád ale dokázala uvažovat. Dokonce i o tom, proč to dělá.

Držela pití v ruce. Nedotkla se ho. Nechtěla ho.

Myslela na Theise. Hrubý, drsný Theis. Žádné způsoby, žádná hezká slova.

Žádné jemné ohleduplné dotyky. Jen přímé a tělesné objetí.

A přesto v něm bylo cosi citlivého, snad až něžného. Muselo být. Proč by ho jinak milovala, proč by si ho vzala a porodila mu tři děti?

Tenhle Nor byl jiný.

Pití v ruce i v dechu. Stál vedle ní. Odhrnul jí dlouhé kaštanové vlasy vlhké od deště. Pohladil ji bledými prsty po tváři.

Pokusil se ji políbit.

Sklenice jí vypadla z prstů. Alkohol se rozlil po luxusním hotelovém koberci.

„Promiň.“ Byly v tom spíš obavy než zklamání. „Tohle mi nejde.“

Lže, pomyslela si.

„Myslel jsem si…“ Pokrčil rameny. „Na tom nezáleží.“

Zvedl sklenici a odnesl ji k minibaru. Když se otočil, byla na posteli.

Zmatek a naděje v jeho tváři. Hezký muž. Bezejmenný.

Ani trochu jako Theis, který by mohl jen snít o tom, že se podívá někam do Vietnamu. Který měl co dělat, aby dokázal zaplatit deset zaměstnanců, natož padesát.

„Udělám ti další pití?“ zeptal se.

Vyřkla slova, která jí nevyšla z úst už celé roky. A i tenkrát je řekla jen jedinému muži.

„Svlékni mi šaty.“

Zasmál se. Vypadal komicky.

„Jsi si jistá? Myslím tím, že… Zdála ses trochu…“

Zavřela oči. Zaklonila hlavu a pootevřela ústa.

Usmála se.

Polibek. Byl na ní. Nervózně po ní šmátral, hladil ji. Opilé rty na jejím krku. Až příliš rychlý dech, jako kdyby se snažil přesvědčit sám sebe.

Pernille ležela na zádech na velké tvrdé posteli, nechala jeho paže, aby ji objaly, zatímco on se kroutil a zoufale tahal za její temně modré šaty.

Šaty, které měla na sobě, když ukládala do hnědé země Nanninu urnu. Už nikdy si je nechtěla vzít a cokoli v nich dělat.

Theis Birk Larsen snědl polévku, probral věci, které mu zůstaly, prohlédl si šrámy a poprosil o náplasti. Oblékl se do červených montérek a černé kožené bundy.

Bělovlasý muž z noclehárny ho pozoroval.

„Určitě tu nechcete přespat? Vím, tohle není žádný Radisson.“

„Dík za pomoc. Musím ale jít.“

Potřesení rukou. Pevný, odhodlaný stisk.

„Budete vítán. Kdykoli.“

Urovnal povlečení na posteli.

„Ztratil jsem něco, na čem mi kdysi záleželo,“ řekl ten muž. „Nezáleží na tom, jak a proč. Prostě se to stalo.“

Bylo skoro devět večer. Natáhl si černou vlněnou čepici.

„Život nestál za to, abych ho žil. A všechen ten pocit viny mě nutil dělat hrozné věci. Nenáviděl jsem sám sebe. Nenáviděl jsem to, čím jsem se stal.“

Podal Birku Larsenovi zapalovač a krabičku cigaret.

„Nechte si je. Nenáviděl jsem samotný život. Ale dnes už vím, že za vším se skrývá nějaký plán.“

Řekl to tak, jako kdyby se jednalo o tu nejpřirozenější věc na světě.

Birk Larsen si zapálil cigaretu.

„Ukázalo se, že to, co mi připadalo jako konec, je začátkem.“

Kouř v malé místnosti páchnoucí alkoholem a mužským potem.

„Bůh má vždy nějaký důvod, proč na nás sesílá strádání. Ne že bychom to dokázali pochopit, když jsme po krk ve sračkách.“

„Plán?“ prohodil Birk Larsen a nedokázal se ubránit úšklebku.

„Ale jistě. Vždycky je za tím plán, Theisi. Pro vás. Pro mě. Pro každého. Kráčíme po cestě, které je nám dána. Ať už to víme nebo ne. A co čeká na konci…“

Birk Larsen zhluboka potáhl z cigarety. Už nikdy se nechtěl s tím mužem setkat. Nelíbilo se mu, jak se na něj dívá a jak se dožaduje odpovědi.

„Řekněte něco, Theisi.“

„A co mám říct?“ vyštěkl Birk Larsen a zastyděl se kvůli tomu náhlému vzteku ve vlastním hlase. „Než jsem poznal svou ženu a než přišly děti, dělal jsem spoustu špatnejch věcí.“

Pohlédl na toho muže.

„Ne jako vy. Horší než všechno, o čem vy mluvíte. Ubližoval jsem lidem, protože jsem si myslel, že si to zaslouží. A dělal jsem…“

Jeho přimhouřené oči se zavřely.

„Dost už těch blbostí.“

Na všech stěnách tady měli krucifix. Hubené zmučené tělo shlížející na všechny ty vrávoravé postavy, které procházely těmito dveřmi.

„Bylo to už dávno.“ Ukázal na figurínu Krista ve chvíli utrpení. „Já si ale nemyslím, že tenhle chlapík na to zapomněl. Takže všechno, co jsem dostal pak, bylo propuštění na podmínku. Krátká chvilka s rodinou. A ta teď skončila.“

Příliš mnoho slov. Znovu se začal věnovat cigaretě. Prohnaně hledící oči ho pálily od kouře, zatímco pozorovaly správce útulku.

„Jsem si jistý, že někde tam něco existuje, Theisi. Nějaká pomoc, nějaká útěcha, která dodá vám i vaší rodině naději.“

„Jo,“ řekl Birk Larsen. „Možná ano.“

Podíval se na muže.

„Jenom si myslím, že vám by nepřipadala moc křesťanská.“

Konečně se zdálo, že bělovlasému muži došla řeč.

„Dobrou noc,“ zamumlal Birk Larsen a vyšel na vlhkou studenou ulici.

Vzadu v lebce jí najednou vzplála rudá bolest. Lundová se probrala na podlaze garáže v suterénu a pokusila se vstát. Sotva se však dokázala pohnout. Ruse měl svázané a kotníky také. Teď tu bylo světlo. Ležela vedle bílého kombíku. Nedaleko od zpola dokončené skříně a nářadí.

Šmátrala po podlaze, vdechovala prach, výpary nafty a pach pilin.

A cigaretový kouř.

Podařilo se jí otočit, až uviděla malý ohýnek plápolající v rohu.

Oči si zvykaly.

Holck seděl na něčem, co vypadalo jako sud s naftou, a kouřil. Muž rozhodující se, co udělá.

Mluv, pomyslela si Lundová. O zbraň přišla. Nic jí nezbylo.

„Rozvažte mě, Holcku. Víte, že tohle vám nevyjde.“

Neodpověděl.

„No tak.“

Ticho.

„Můžeme něco vymyslet.“

Ubohý, špatný pokus.

„Co vy na to?“

Dál kouřil a díval se na ni. Pak se rozhlédl po garáži.

„Kolegové mě najdou.“

Holck něco hodil ze stínu. Dopadlo to před ni. Mobil. Rozšlápnutý a hluchý.

„Tohle byste možná měla vědět,“ řekl.

„Rozvažte mě.“

Zasmál se.

„Jak by to asi mělo dopadnout? Když vám to povím…“

Nic neříkala.

„Ne, vážně.“ V jeho hlase zněl lhostejně pobavený tón. „Zajímá mě to. Když vám to řeknu, zabiju vás. A když neřeknu…“

Hodil k ní cigaretu. Ponořila se do kaluže nafty a zhasla.

„Ale ne, i tak vás zabiju. V takovém případě…“

„Rozvažte mě, Holcku.“

Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby něčemu naslouchal.

„Takové nádherné ticho. Není to krása?“

„Holcku…“

Vstal a přistoupil k ní.

„Řekla jsem na velitelství, kam jedu,“ vyhrkla Lundová. „Už jsou na cestě.“

Vytáhl peněženku a něco v ní hledal.

„Máte děti?“

Chvěla se. Zimou. Strachem.

Přišel blíž, dřepl si k ní a ukázal jí peněženku.

„Máte děti? Tohle jsou moje.“

Dívka a chlapec. Smějící se s ženou, která se usmívala do objektivu.

Holck přejel prsty po všech postavách.

„Moje manželka.“ Zavrtěl hlavou. „Moje bývalá žena. Nechce, abych se s nimi vídal.“

„Holcku-“

„Chcete to vědět. Nikdy se nepřestanete vyptávat. A podívejte se, kde jste skončila.“

Poklepal si na hruď.

„A vy mě teď obviňujete? Mě? Já jsem nechtěl nikdy nikoho zabít. Kdo by taky chtěl? Nikdy. Ani tu malou špinavou kurvu ne.“

„Jensi-“

„Ten slizký parchant Christensen si ale nedal pokoj. Chtěl peníze. Místo. Chtěl…“

Nával šíleného vzteku zkroutil rysy v Holckově usouženém šedivém obličeji.

„Ta zatracená pitomost mě už stála příliš.“

„Já vím,“ řekla a pokusila se utlumit jeho vztek. „Můžeme si o tom promluvit. Musíte mě rozvázat. Můžeme to vyřešit.“

„Ano.“

Naděje.

„To bych opravdu rád.“

„Jenže to není tak jednoduché, víte?“

„Holcku…“

Postavil se a rozhlédl se kolem.

„Věděl jsem, že to pochopíte.“

Přešel k bílému kombíku a zvedl zadní dveře.

Lundová se prudce zazmítala. K ničemu to nebylo. Pokusila se přemýšlet.

Pak se vrátil. Chytil ji za bundu a táhl po špinavé podlaze.

Rozbitý mobil na zemi.

„Tohle byl můj soukromý mobil, Holcku!“ vykřikla.

Byli u zádi vozu. Něco hledal. Zbraň. Aby ji ubil do bezvědomí. Pak naložil. A do řeky. Jako Nannu.

„To byl můj telefon. Ne služební.“

Zastavil se.

„Říkala jsem vám to. Jsou na cestě. Služební mobil mám v autě.“

„Kde?“

Mlčela.

Odešel a vzal do ruky francouzák. Zvedl ho nad ní. Znovu, hlasitěji se zeptal: „Kde?“

„V kabelce.“

„Nikam neodcházejte,“ prohodil Holck ještě a a zasmál se.

Jedna minuta, možná dvě. Lundová se sunula po podlaze směrem k nedokončené skříni a k nářadí.

Žádný druhý telefon tam nebyl. Žádný zázračný maják, který by mohl policii přivést do téhle poloprůmyslové části města, kde Holck žil sám v rozestavěném skladištním bloku. Patřil jeho příbuzným, kteří odjeli na zimu do Kapského Města.

Jenom kabelka plná žvýkaček, papírových kapesníčků, větrových bonbónů a krámů.

Začal ji prohledávat. Jeho zuřivost s každou další vteřinou narůstala. Prudce otevřel skříňku v palubní desce. Viděl tam jen balíčky Nicotinellu a účtenky za parkování.

Neměl ponětí, proč jí vlastně ukazoval fotku manželky a dětí. Nevěděl, proč ji rovnou nezabil a nehodil její zakrvavené tělo dozadu do toho bílého auta. Pak mohl zajet do nějakého odlehlého lesa a najít nějakou řeku nebo kanál. Šoupnout Lundovou i s bílým kombíkem do hnijící vody, kde by zůstali navždycky.

Ztracení. Ukrytí. Zapomenutí.

Holck se ještě naposledy rozhlédl.

Neměl v úmyslu Olava Christensena přejet. Ten hajzl mu ale nedal na výběr. Takový už je život. Žádné možnosti volby. Jen dlouhá cesta. S každým dalším dnem pochmurnější a čím dál užší.

„Děvka,“ procedil Holck mezi zuby, když zabouchl dveře auta a zamířil zpátky k černé díře vedoucí do garáže a k Lundové.

Šmátrala po podlaze. Snažila se dostat k pilinám a nářadí, ke křivé siluetě nedokončené skříně.

Kladivo. Dláto. Hřebíky, šrouby a hmoždinky.

A pilka.

Svázané ruce. Třesoucí se prsty. Sevřela rukojeť pilky, přitlačila nástroj k nohám, zachytila list mezi koleny. Začala řezat do plastového řemínku, kterým byla spoutaná.

Hluk. Už byl zpátky. Šmátral ve tmě u vchodu.

V hlavě Lundové se míhaly obrazy.

On uvažuje dopředu. Potřebuje věci. Všechno si plánuje.

Zvuk. Šustící fólie.

Černý pytel, který by zakryl tělo v kufru.

Zacinkání kovu. Ostří proti ostří.

Nůž nebo kosa. Nebo ještě něco jiného, čím by se dalo řezat. Zbraň, která by se mohla postavit francouzskému klíči. Hodila by se.

Kroky.

Když vešel do světla, držel Holck pod pravou paží černý plastový pytel na odpadky. Mezi rukama mu visel kus provazu.

Nanna skončila v řece živá. Aspoň měla volná ústa a mohla křičet.

Holck zamířil vpřed do prostoru za autem.

Rozhlédl se.

„Ty kurvo!“ vykřikl.

Znovu se rozhlédl. Nedokázal uvěřit, že mohl být takový hlupák.

Vytáhl z kufru auta baterku a rozsvítil ji.

Jasný proud světla po ní začal pátrat. Jako lovec po raněném jelenovi. Bílý kužel se pohyboval tam a zpět. Planoucí paprsek světla.

Pět minut. Deset.

V suterénní garáži nic takového jako čas neexistovalo. Jen jeden muž a zbraň a jedna žena, kterou hledal ve stínech.

Lundová se krčila za betonovým sloupem. Snažila se nedýchat, nevydat jediný zvuk.

Snažila se přesvědčit samu sebe, že hrozby, které vyřkla, nejsou tak jalové, jak jí připadají. Že sem někdo skutečně jede. Až na to, že ona sem vyrazila na vlastní pěst. A neřekla o tom nikomu. Ani Meyerovi ne.

Nějak ji najdou.

Možná.

Možná.

Byl už blízko od hromady pytlů s cementem. Kužel světla vrhaný baterkou se sunul po podlaze. Pak to uviděla. Glock ležel přesně tam, kam dopadl, když ji Holck udeřil klíčem na kola. Šedivá, matně se lesknoucí věc nedaleko od bílého kombíku.

Čekat a doufat.

Anebo jednat a zvítězit.

Napadlo ji, proč si vlastně takovou otázku položila. Ve skutečnosti neměla na výběr.

Byl na opačné straně sklepa. A pistole čtyři dlouhé kroky od ní, ne dál. Možná si jí nevšiml. Snad měl pocit, že má všechno natolik pod kontrolou, že nepotřebuje žádnou další zbraň kromě své vlastní síly.

Lundová se rozběhla.

Nebyly to čtyři kroky, ale pět. Skočila po pistoli, když ho spatřila. Vysokého, ve tmě. Celou tu dobu čekal.

Pistole byla léčka na hlupáka, prolétlo Lundové myslí, když po ní Holck levou rukou chňapl a sebral zbraň ze země, zatímco pravicí ji udeřil do hlavy. Lundová se s výkřikem zhroutila na kamennou podlahu.

S ústy plnými prachu uviděla, jak jí Glock míří do obličeje.

Další zvuk, z jiného směru.

Ještě jeden kužel světla.

„Nechte toho, Holcku!“

Jiný hlas. Poznávala ho.

Pokusila se pohnout. Holckova bota zareagovala a kopla ji do břicha.

Plná bolesti zalapala po dechu.

Když se otočila, uviděla ho. Dělal, co se kdysi naučil.

Weaverův postoj. Zbraň v obou rukou. Hlavní rameno rovně, druhé jen lehce ohnout. Pistole připravená k palbě. Namířená na cíl.

„Odložte tu zbraň,“ přikázal Meyer.

Holck nad ní vrávoral. Glock u hlavy Lundové.

„Odhoďte ji, Holcku! Doprdele!“

Lundová se skrčila. Nedívala se na toho muže. Myslela na Marka. A na Bengta. A na Nannu Birkovou Larsenovou.

„Zahoďte tu zasranou bouchačku!“ vykřikl Meyer.

Holck se nehýbal. Nehodlal to udělat. Smrt z rukou poldy. Občas si při tom vezmou jednoho s sebou.

„No tak, Holcku! Odhoďte tu zbraň. Na zem. Hned!“

Upřeně na ni hleděl. Nějakým způsobem to poznala. A tak se Lundová podívala na něj.

Glock klesal dolů, podél Holckových nohou. Třásl se. Oči doširoka otevřené a plné strachu. Byl ztracen.

„Povězte mým dětem…,“ pronesl a zvolna, aniž by bylo jasné, co hodlá udělat, zvedl zbraň znovu k jejímu temeni.

Tři rychlé rány se rozlehly ozvěnou v prázdné zaprášené garáži.

Viděla jen, jak při každé z nich poskočil. Zahlédla bolest a šok v jeho očích.

Síla výstřelů jím hodila dozadu, až zůstal ležet jako zhroucená hromádka na podlaze.

Schoulila se a čekala.

Meyer se blížil. Podle předpisů. Baterka namířená na muže, zbraň stále připravená.

Lundová se podívala na tu nehybnou věc za sebou.

Čekala na pohyb. Žádný neviděla.

O deset minut později už záchranáři ošetřovali Lundové ránu vzadu na hlavě. Mrtvola byla v přepravním vaku, mezi švy z něj prosakovala krev.

V záplavě blikajících modrých světel a v kakofonii sirén se Jan Meyer opíral o vůz a bez ustání kouřil. Ruka se mu chvěla.

S pohledem upřeným na Lundovou přemýšlel. Uvažoval, kolik různých výsledků mohlo tohle všechno mít. Existovala nějaká jiná slova? Jiné triky a manévry? Anebo se dalo jít jenom po jediné cestě směřující k nevyhnutelnému konci?

Objevil se Lennart Brix. V modrém kabátu do deště. Šál Burberry uvázaný pečlivě kolem krku. Mohl přicházet docela dobře rovnou z opery.

Rozhlédl se kolem a zeptal se: „Jak jste zjistil, kam máte jet?“

Meyer se díval na Lundovou, jak sedí v sanitce. Bez jakéhokoli výrazu nechávala záchranáře, aby dělali svou práci.

„Stejně jako Lundová. Zavolal jsem jeho bejvalce.“

Brix k němu natáhl pravou ruku, rozevřenou dlaní nahoru. Jeho kožené rukavice by se do opery hodily také.

Meyer dokouřil cigaretu, hodil ji do tmy, vstal a vytáhl z pouzdra zbraň. Zkontroloval zásobník a vyňal jej. Držel pistoli hlavní dolů a položil ji do Brixovy dlaně v rukavici. Potom i zásobník.

„Bude vyšetřování. Musí být.“

„Jistě.“

„Budete informován. Musí se to říct rodičům té dívky.“

Poplácal Meyera po zádech.

„Dobrá práce,“ dodal Brix ještě. „Teď se běžte prospat.“

Hartmanna pustili v deset. Lundová byla na opačné straně chodby. Znovu přihlížela, jak si sbírá věci.

„Nedlužíte mi nějaké vysvětlení?“ zeptal se Hartmann Brixe.

„Já si to nemyslím. Chcete podepsat převzetí svých věcí, nebo ne?“

Hartmann si vzal hodinky a vázanku. Podepsal formulář.

„Platí nějaká dohoda?“ zeptal se váhavě.

„O čem?“

„O tom, co jsem vám řekl.“

V Brixově nehybné tváři nebyl znát jediný záchvěv emocí.

„Vaši výpověď zveřejníme pouze v případě, pokud se bude vše projednávat u soudu,“ řekl. „Vzhledem k tomu, že…“

„Díky.“

„Mně neděkujte.“

Hartmann hleděl na hodinky. Čas.

„Není třeba,“ dodal Brix s úsměvem.

Další baterka. Tentokrát v ruce policejního lékaře, který jí svítil do očí.

„Máte lehký otřes mozku. Běžte domů a odpočiňte si.“

„Jsem v pohodě,“ řekla Lundová. Opatrně si znovu natáhla přes hlavu černobílý svetr. Všimla si potrhaných míst, která se už neopraví. Napadlo ji, že si bude muset koupit jiný.

Otevřely se dveře. Vešel Bengt. Ruka v sádře. Vypadal otřeseněji než po automobilové nehodě.

„Ještě jsem neskončil,“ řekl lékař.

Bengt si ho nevšímal.

„Jestli ta rána praskne, bude se to muset šít!“

Došel k ní a objal ji.

Lundová se ale stále dívala ven na chodbu. Viděla Hartmanna, jak si obléká šedý kabát a míří ke dveřím.

Lékař zakašlal.

„Říkal jsem, že jsem neskončil.“

Lundová zlehka poodstoupila od Bengta. Znovu se podívala do chodby.

„A já jsem říkala, že je mi dobře.“

Ale Hartmann už byl pryč.

Morten Weber měl venku auto.

„Byl to Holck. Držel Lundovou. Má štěstí, že to přežila.“

Hartmann pozoroval městská světla. Uvažoval, co bude dál.

„Kdo ti to říkal?“

„Tvoje advokátka. Všechna obvinění jsou stažena. Tvrdí, že na nich můžeš vysoudit majlant.“

„Nebudu nikoho žalovat. Kde je Rie?“

Odmlka.

„Bylo to už moc pozdě, než aby to pomohlo, Troelsi. Už hlasovali. Vyloučili tě z voleb. Je mi to líto.“

„Tak to se ještě uvidí. Kde je?“

„Bremer svolal tiskovou konferenci.“

Hartmann se podíval ven z okénka. Zimní noc. Někdo, koho znal – neměl ho rád, ale znal ho –, byl mrtvý. Další člověk z radnice, který se snažil utajit před ostatními něco o svém životě.

Troels Hartmann si uvědomil, že není jediný. Už se nebál. Už ho nesvazovali démoni, kteří ho dřív pronásledovali.

„O té chatě se nikdo nikdy nedozví,“ řekl.

„Přiznal ses policii.“

„Nikdo se o tom nikdy nedozví. Jede se dál, Mortene.“

„Troelsi!“

„Byl jsem obviněn neprávem!“ vykřikl Hartmann. „Copak to nechápeš?“

Weber mlčel.

„Jsem oběť. A pokud jde o tu Birkovou Larsenovou-“

„Měl bys ubrat,“ přerušil ho Morten Weber. „Jestli chceš hrát na sympatie, musíš si počínat opatrně.“

„Dobrý postřeh.“ Hartmann vzal mobil a uvažoval, komu má zavolat jako prvnímu. „Pojďme na tom začít makat.“

Hotelový pokoj byl zdemolovaný. Rozbitá zrcadla. Mizerné obrazy na podlaze. Vagn Skarbak se podíval na Pernille, která seděla polonahá na posteli.

Opilý Nor byl vyděšený.

„Já jsem nevěděl, že bude tak bláznit! Vytočil jsem číslo z jejího mobilu. To jsem byl já, kdo vás zavolal.“

Skarbak byl pořád v montérkách. Ruce v kapsách. Černá čepice. Sehnul se a podíval se jí do tváře.

„Pernille.“

Civěla na něj a nic neříkala.

„Je to v pořádku?“ ozval se znovu Nor. „Já jsem nic neudělal. Nic se nestalo. Myslel jsem, že to chce a…“

Podíval se na Skarbaka. Snažil se s ním mluvit jako chlap s chlapem.

„Chytil ji amok. Chci říct – já jsem nevěděl, že je vdaná. Myslel jsem, že stojí o společnost-“

„Vypadni odtud,“ vyjekl Skarbak a vystrčil Nora ze dveří.

Vrátil se k ní. Klekl si vedle postele.

„Pernille. Myslím si, že byses měla oblíknout.“

Postavil povalenou židli. Sebral z postele její punčochy.

Nevzala si je od něj.

„Proboha.“

Snažil se natáhnout jí je na nohy. Pak toho nechal.

„Kde máš boty?“

Mlčela. Rozhlédl se. Našel černé boty.

„Snažil jsem se tě sehnat. Volali poldové.“

S botami to nebylo o nic snadnější.

„Pernille! Já tě nemůžu oblíkat!“

Podívala se na něj. Nic neříkala.

„Našli toho člověka, co ji zabil.“

Žádný pohyb. Nepomáhala mu. Znovu zkusil boty.

„Vnímáš, co říkám? Oni ho chytili. A je mrtvej.“

Nic v její prázdné tváři. Ani slovo.

„Je mrtvej,“ zopakoval Skarbak.

Vzala mu boty a pomalu si je natáhla. Vagn Skarbak hleděl do země. Dělal to, co občas musel dělat. Trochu uklidil. Narovnal květiny, rozbitou lampu.

Pak ji z toho hotelu odvedl.

Přijel malou firemní dodávkou. Páchlo to v ní zatuchlými koberci.

„Lotte je s klukama ve vašem bytě. Ozval se ti Theis?“

Nic než světla a dopravní ruch. Ani slovo.

„Sakra, Pernille! Řekneš už něco?“

Projížděli kolem radnice, kolem nádraží, dál po dlouhé rovné Vesterbrogade. Do Vesterbro. Kolem restaurací a barů. Kolem bočních uliček s drogovými doupaty, kolem šlapek a ochlastů. Kolem lidí, kteří mají den v noci.

„Jednou,“ promluvila, „jsme šli na pláž a já jsem chtěla naučit Nannu plavat.“

Kolem školy, kam oba chlapci chodili, a kolem kostela, kde spočinula její bílá rakev.

„Stáli jsme v moři. A já jsem jí řekla: nejdřív se musíš naučit splývat.“

Mířili domů.

„Nanna se bála. Ale já jsem jí řekla, že ji budu držet. Pořád. Ať se bude dít cokoli. A držela jsem ji.“

Zvedla dlaň k ústům. Slzy. Křečovitý nával žalu.

„Že ji nikdy nepustím,“ zavzlykala. „Nikdy.“

V bytě Vibeke se Lundová dívala na večerní zprávy. Hlava ji už moc nebolela. Pivo pomáhalo.

Brix stál venku před blokem skladiště. Před kamerami nasadil seriózní výraz. Líbilo se mu, že je v televizi.

„Jens Holck byl zastřelen v sebeobraně poté, co ohrožoval jednoho policistu střelnou zbraní. Byl zabit jiným policistou na místě činu. Důkazy ukazují na to, že Holck byl mužem, po němž jsme pátrali v případu Birkové Larsenové.“

Jeden z reportérů na něj dotíral v souvislosti s Hartmannem. Brix se nenechal zahnat do úzkých.

Bengt vešel do místnosti a posadil se vedle ní.

„Měli jsme pádné důvody domnívat se, že existuje nějaká souvislost s radnicí. Naneštěstí se Holckovi zřejmě podařilo zfalšovat některé dokumenty, aby vše vypadalo, že odpovědnost nese Troels Hartmann. Jsem rád, že mohu sdělit, že Hartmann byl nevinnou obětí a nepřímo policii pomáhal.“

„Sarah…“

„Moment,“ řekla.

Natáhl se, vzal dálkový ovladač a vypnul televizi.

„Měla bys mluvit,“ řekl.

„O čem?“

„O tom, jak se cítíš.“

„Jak se cítím?“

„Provinile?“

„Ne,“ odpověděla bez zaváhání.

„Vystrašená?“

Hleděla na černou obrazovku a zavrtěla hlavou. Pak se napila piva.

„Nějaká reakce se nakonec dostaví,“ trval na svém Bengt.

Stále mlčela na černou obrazovku.

„To je profesionální diagnóza?“

„Jestli chceš.“

„To není ten problém.“

Další pivo.

„A co je?“

Podívala se na něj a nic neříkala.

Bengt povzdechl.

„Tak dobře. Vím, co jsem tvrdil v tom profilu. Že by mohlo být víc obětí.“

„Jenže to není pravděpodobné, pokud to udělal Holck. Nemohl by vést takový život, jaký vedl, kdyby měl za sebou něco podobného.“

„Tak je to jasné. Mýlil jsem se. To se stává.“

Znovu se na něj podívala. Mlčela.

„Nejsem tak chytrý jako ty, Sarah.“

Stiskl její ruku. Nereagovala.

„Já do věcí nevidím jako ty. Nemám takovou představivost. Neumím to.“

Mlčela.

„A přál bych si, abys to občas nedokázala ani ty. Co myslíš?“

Lundová dopila pivo a uvažovala, jestli si dá ještě jedno.

„My ale nedostáváme na výběr, kým jsme, ne?“ řekla.

„V některých ohledech. Buď ráda, že je po všem.“

Natáhl se a něžně jí odhrnul vlasy z čela.

„Buď ráda, že už ničím takovým nemusíš nikdy projít.“

Hleděla na vypnutou televizi. Natáhla ruku po dálkovém ovladači.

„Pojď do postele, Sarah. Proboha, zapomeň už na to!“

Devět

Neděle, 16. listopadu

Volební komise se sešla k mimořádnému zasedání v devět hodin dopoledne a anulovala rozhodnutí z předchozího večera. Troels Hartmann byl zpátky ve hře. Očištěn coby oběť shody okolností. Nikdo se nedozvěděl o jeho pokusu o sebevraždu. Dokonce ani, jak on sám doufal, Poul Bremer.

O dvě hodiny později, v kanceláři Liberální strany, se snažil Morten Weber vdechnout do řad přítomných novou naději.

„Máme tady práci, kterou musíme vykonat. Musíme voličům vysvětlit, že Troels je nevinný. My to víme. A ví to i policie. Voliči to ale ještě musí pochopit.“

Bylo tam osm lidí ze štábu a Hartmann.

„Spousta našich sponzorů se stáhla,“ pokračoval Weber. „Bez peněz se kampaň dělat nedá. Takže je musíme získat zpátky.

„A co bude s aliancí?“ zeptala se Elisabet Hedegaardová.

„Zapomeňte na alianci,“ ozval se Hartmann. „Když dostaneme hlasy, oni přijdou. Kam jinam by měli chodit?“

Hedegaardová se nezdála přesvědčená.

„Za týden v úterý jsou volby. A všichni víme, co to znamená. Do soboty musí mít lidi jasno. Času není nazbyt.“

Morten Weber se zašklebil a zahleděl se do stolu.

Hartmann se postavil a podíval se na přítomné. Díval se jim do očí, aby si každý z nich připadal důležitý.

„Co říká Elisabet, je pravda. Čas hraje proti nám. Média taky. Možná že má Bremer ještě nějaké triky v rukávu.“ Hartmann pokrčil rameny. „Já vím jenom tohle. Když to nezkusíme, tak prohrajeme. Tak proč do toho nedat všechno? Proč nebojovat? Proč nesnít?“

Zasmál se. Užíval si tohle malé jeviště, tohle nepočetné obecenstvo.

„Nedoporučuju nikomu vězeňskou celu jako místo pro politickou meditaci. Ale funguje to. Svým způsobem. Když jsem tam seděl…“

Jeho oči se zatoulaly do dálky. Všichni přítomní, dokonce i Weber, se zdáli uchváceni oním okamžikem.

„V tom modrém vězeňském mundúru jsem přemýšlel o tom, kdo jsme.“ Kývl na ně. „O vás. O tom, za co bojujeme. Nic se na tom nezměnilo. Naše ideály, naše ambice jsou stále stejné. Chceme je dnes o cokoli méně, než jsme je chtěli naplnit včera?“

Udeřil pěstí do stolu.

„Ne, já je chci víc. Vášnivěji. Chci radnici, která se to nebude snažit mazaně koulet s policií jenom proto, že se to někomu hodí.“

Souhlasné mumlání. Odlehčená atmosféra. Zhoupla se jeho směrem.

„Dokážeme to využít? Anebo dáme Poulu Bremerovi to, po čem on a jeho stoupenci pasou tak dlouho? A ztratíme další čtyři roky?“

Weber zatleskal. Pak Elisabet Hedegaardová. A potom všichni ostatní.

Hartmann se usmál, postupně se na všechny podíval, pamatoval si všechna ta jména. Skoro všichni do jednoho jej byli připraveni pustit k vodě. Všichni, jimž nyní osobně, přehnaně nadneseným tónem, děkoval. A kterým později poděkuje ještě osobním telefonátem za podporu, kterou mu prokázali.

„Dejme se do práce. S vámi všemi se ještě uvidím.“

Sledoval je, jak odcházejí.

„Mluvil jsi s Rie?“ zeptal se Weber. „Je toho spousta, co musíme udělat.“

„Já vím, já vím. Nechal jsem jí snad tisíc vzkazů. Neozvala se.“

Kdosi zaklepal na dveře. Poul Bremer. Zimní kabát, fialová šála a zářivý úsměv. Vypadal, jako kdyby se chystal na konkurz na roli Santa Clause.

„Troelsi!“ Zvučný, radostně znějící hlas. „Strašlivě se omlouvám, že vás ruším. Musel jsem ale přijít, abych řekl…“

Vešel dál, sundal si šál. Úsměv se vytratil.

Upřímný výraz.

„Abych řekl vítejte zpátky.“

„To je od vás velice milé.“

Weber něco temně zamumlal a vzdálil se ke svému stolu. Bremer vešel do Hartmannovy osobní kanceláře, nalil si do šálku kávu, posadil se na pohovku a zavrtěl hlavou.

„Holck, Holck. Byla to vždycky taková samotářská duše. Ale tohle. Nerozumím tomu. Proč? Byli jsme spolu v Lotyšsku. Byl sice trochu zasmušilý, ale…“

Vzal si sušenku a kousl do ní.

„Schopný člověk, i když bez fantazie. Umírněným se bude bez něj nakonec dařit lépe. V tuhle chvíli ovšem ne. Pokud jde o nastávající volby, jsou ztraceni. Stejně jako ta parta kolem Kirsten a všechny ty ostatní blechy, které se drží na zádech druhých a snaží se na nich přiživit.“

Znovu tentýž široký úsměv.

„Tak či onak jste je všechny zanechal v troskách. A teď jsme tady jenom vy a já. Blahopřál bych vám, pokud bych si myslel, že to byl záměr.“

„Máte něco na srdci?“

Další doušek kávy, načež se jeho pronikavé šedé oči obrátily k Hartmannovi.

„Jistě. Velice mne mrzí všechno to, co se stalo. Věřte mi. Včera večer jsem si myslel, že za daných okolností děláme správnou věc. Byl to omyl, ale jiné informace jsme neměli k dispozici.“

Čekal. Hartmann vycítil, že je čas promluvit.

„A mně je zase líto, Poule, pokud jsem vás v té zjitřené atmosféře nespravedlivě obviňoval.“

Bremer pokrčil rameny.

„To nemusíte. Už se k tomu nebudeme vracet. Já určitě ne. Teď musíme hledět dopředu. Všech se nás to dotklo. Nejen vás.“

Hartmann si sedl na židli proti němu.

„A?“

„Momentálně panuje obecná shoda. Velice vzácná. Mluvil jsem s ostatními poté, co jsme revokovali rozhodnutí o vašem vyloučení z voleb. Ta dohoda byla snadná, pokud mohu dodat. Všichni se shodujeme na tom, že nadešel čas, abychom pohřbili rozpory a obrátili náladu veřejnosti. Všechen ten cynismus. Šok. Dojem chaosu. Je to pochopitelné, ale současně i špatné, jak si i vy sám dobře uvědomujete. Naším hlavním úkolem je teď získat nazpět důvěru voličů. To je odkaz, který nám zanechal Jens Holck. Musíme obnovit naši smlouvu s lidmi. Přesvědčit je, že jim za to stojíme. Rozumíte mi?“

„Vždycky jste uměl dobře mluvit.“

„Tady nejde o mě. Nebo o vás. Tady jde o,“ mávl rukou po elegantní místnosti, mozaikách, sochách, obrazech, „o tohle místo. O náš hrad. O náš skutečný domov. O radnici. Na dnešní večer jsme svolali tiskovou konferenci. Budu hovořit o nové touze všech politických stran pracovat společně v zájmu všeobecného dobra a vypořádat se s tou špínou, kterou nám tu zanechal Holck. Rozumíte mi?“

„O čem přesně mluvíte?“

„Dohodli jsme se, že vyhlásíme borgfred. Příměří. Chceme zastavit tyhle osobní útoky. Konfrontační charakter našich debat. Nepřátelské klima. Prostě džentlmenská dohoda. Budeme se chovat slušně.“

„Borgfred…“

„Mír v hradě. Už se to za mimořádných okolností dělalo. Volby poběží dál. Budeme se ale jednoduše držet dobrých způsobů. Ochladíme tu vypjatou atmosféru.“

Šedé oči se na něj zahleděly.

„Budeme se bavit o politice. Ne o jednotlivcích. Jsem si jistý, že s tím můžete souhlasit.“

Bremer vstal z pohovky.

„Tak se teď věci mají. Radím vám, abyste se svojí vahou postavil za nás. Jednám velkoryse, Troelsi. V tuhle chvíli nejste v takové kondici, abyste mohl něco vybojovat. Teď ne.“

Úsměv. Napřažená ruka.

„Můžu se na vás spolehnout?“

Hartmann zaváhal.

„Dovolte mi, abych si to promyslel.“

„Co je na tom k přemýšlení? Máme tady obecnou shodu. Můžete jim zavolat, jestli chcete. Dávám vám šanci vrátit se do stáda. Budete blázen, pokud zůstanete mimo. Ale jestliže právě to chcete…“

„Chci to, co je nejlepší,“ odtušil Hartmann.

Poul Bremer na něj upřeně hleděl.

„Chápu to jako ano. Společná tisková konference je v osm. Očekáváme, že vás na ní uvidíme.“

Pozdě odpoledne měl Svendsenův tým v rukou výpisy z Holckova bankovního účtu a kreditní karty. Ukazovaly na sérii nákupů v obchodech s drahou módou a v klenotnictvích.

„Můžeme tam přímo vystopovat ty její boty,“ řekl Meyer.

Lennart Brix seděl v kanceláři a díval se na fotografie. V jeho tváři nebyl žádný výraz, žádná stopa emocí.

„A co ten přívěšek?“ zeptala se Lundová. „S tím černým srdcem?“

Meyer postrčil před Brixe fotografii z laboratoře.

„Měla ho v ruce, když jsme ji našli,“ řekl. „Myslíme si, že ji to donutil nosit. Nanna si ho pak stáhla z krku, když se topila.“

Lundová zaváhala.

„Koupil Holck ten přívěšek?“

„Ve výpisech to nejspíš nebude. Jestli ho koupil on, musel za to platit v hotovosti v nějakým krámku s cetkama v Christianii nebo tak někde.“

„Co vás vede k takovému názoru?“

Meyer neklidně poposedl na židli. Byl bledý, zdál se vyčerpaný. Nestávalo se často, aby někdo zemřel rukou dánského policisty. Média byla události fascinována. Interní vyšetřování bylo nevyhnutelné.

„Z toho, co jsme schopni zjistit, je to stará věc. Dvacet let, možná víc. Je to ruční práce. Lacinej pozlacenej řetízek. Kus skla.“

Zahleděl se na ni a ona už tenhle pohled znala. Říkal jí: proč tak pořád tlačíte? Proč se prostě nesmíříte s tím, že existují věci, které nebudeme nikdy vědět?

„Co takové černé srdce znamená, Meyere?“

„Ti hipíci v Christianii. Před lety to tam bylo v módě. Něco jako odznak drogových gangů. Dneska se to už dá normálně koupit nebo prodat na blešáku.“

Brix poprvé promluvil.

„Nemůžeme ztrácet čas dvacet let starou minulostí.“

Lundová se natáhla k hromádce s předměty z místa činu. Přívěšek tam byl v igelitovém sáčku. Zvedla ho. Podívala se na pozlacený řetízek. Nezašpiněný, bez poskvrny.

„Tohle nikdo nenosil dvacet let. Pokud to Holck koupil-“

Meyer pokračoval.

„Jens Holck převáděl peníze osobně na Olavův účet. Nešlo jenom o těch pět tisíc, co mu poslal přes radnici. Olav ho vydíral. Našli jsme jeho otisky i na Store Kongensgade. Tohle jsme našli u něj doma.“

Meyer rozložil na stole pár fotografií. Lundová si posunula židli o něco blíž. Holck s Nannou někde na venkově. Šťastní, zamilovaní. Holck se usmíval. Sotva ho poznávala.

„Je jasný, že to spolu táhli. Jeho manželka to potvrdila. Nevěděla, s kým se schází. Věděla jenom to, že jí byl posedlý. A že byla mladá.“

Meyer se poškrábal po hlavě.

„To se říká vždycky, nebo ne? Myslím, že byl pyšný.“

„A šťastný,“ dodala Lundová.

Brix se tvářil znuděně.

„Co víme o jeho pohybech z onoho pátku?“

„Byl na tý plakátový párty. Nanna dorazila na radnici později. Možná vyzvednout si klíče, aby se dostala do toho bytu.“

Lundová se znovu zadívala na Holckovy fotografie. Další série. Bylo chladněji. Oba v zimních kabátech. Smáli se. Nanna, až příliš dospělá na svůj věk. Holck působil jako úplně jiný člověk. Držel ji. Zamilovaný. Bylo to jasně vidět.

Vzpomínka z předchozího večera.

Malá špinavá kurva.

„Viděl Holcka někdo ten víkend?“ zeptal se Brix.

„Ne. Jeho bývalá manželka měla děti a bránila mu v přístupu k nim. Všechno mu to tvrdě vracela. Nemáme vůbec nikoho, kdo by ho viděl.“

Brix přikývl.

„A to auto, které jsme tam našli?“

„O tom není pochyb,“ řekl Meyer. „Byl to vůz, který zabil Olava.“

Lundová si dál rychle prohlížela snímky. Holck a Nanna. Jako pár. Dvacet let od sebe. Šťastní, jak jen mohli být.

„Co si myslíte vy, Lundová?“

Brixova otázka ji překvapila. Pustila fotografie na stůl.

„Zdá se, že by to tak mohlo být,“ odpověděla nepříliš přesvědčeně.

„Vaše nadšení mě uchvacuje.“

Nereagovala.

„Výborně,“ prohlásil Brix. Vstal, poklepal Meyerovi na rameno a odešel z místnosti.

Zanedlouho si Lundová znovu balila věci. Teď už to byla Meyerova kancelář.

Sledoval ji. Tvářil se, jako kdyby si dělal starosti.

„Co budete dělat?“

Ukládala si věci do lepenkové krabice.

„Nevím. S Bengtem si musíme o všem promluvit. S Markem taky. Nějak to vyřešíme.“

Meyer si hrál s malým policejním autíčkem. Pak ho odložil a začal přecházet po kanceláři, s cigaretou v ruce.

„A co vy?“ zeptala se.

„Co já. Bude se vyšetřovat to střílení. Potáhne se to týdny.“

„S tím se nemusíte trápit. Udělal jste správnou věc-“

„Proč ten idiot tu pistoli prostě nezahodil? Bůh ví, že jsem se snažil-“

„Meyere-“

„Co jsem mohl k čertu dělat?“

Vypadal otřeseně, vystrašeně a bezbranně. A mladě s těma velikýma ušima a bezelstnou tváří.

Lundová přestala balit, prošla kanceláří a zastavila se před ním.

„Nemohl jste udělat nic jiného. Neměl jste na výběr.“

Zblízka se jeho oči třpytily. Napadlo ji, jestli se nerozbrečí.

Meyer potáhl z cigarety a nervózně se rozhlédl po kanceláři.

Vzpomněla si, jak ho našla u památníku padlých, kde hleděl na jméno svého mrtvého parťáka. Ta událost Meyera poznamenala. Nedokázal ji ze sebe setřást.

„Jsem ráda, že jste to udělal. Jak bych taky nebyla? Zachránil jste mi život.“

Znovu vzal do ruky autíčko a přejel kolečky po stole. Nezačal se ale smát, když se rozzářil modrý majáček.

„Tak co je?“ zeptal se nakonec. „Případ je uzavřen. Je to tak?“

Popelník a pochvalná plaketa zmizely v krabici.

„Co tím chcete říct?“

„Ale prosím vás. Já vidím, co si myslíte. Teď už do vás vidím.“

„Na co myslím?“

„Řekněte mi to sama.“

„Jsem prostě unavená. Jako vy. To je všechno.“

Brix se vrátil. Právní oddělení rozhodlo. Zjištěná fakta dostatečně dokazovala, že Holck byl vrahem Nanny Birkové Larsenové. Meyer souhlasil s tím, že to sdělí rodičům.

„Jak to vypadá se Švédskem, Lundová?“ zeptal se. „Nějaké novinky?“

Zvedla krabici.

„Zatím ne.“

Brix se poškrábal po uchu. Vypadal nesvůj.

„Mám u sebe láhev opravdu dobré whisky. Pokud byste chtěli. Měli bychom to oslavit. Vy a všichni ostatní. Byla to dlouhé a obtížná cesta. Pro vás dva především. Možná…“

Odkašlal si. Podíval se na ně. Usmál se, aniž by v tom byl byť jen náznak sarkasmu.

„Možná jsem vám to občas neulehčoval. V životě to není nikdy jednoduché, když se do hry zamotá politika.“

„Já